0
0

DOLOMITY 26.6.-5.7. 1998

Na počátku léta 1998, jsem se jsa čerstvě odmaturován vydal se svoji tehdy 16letou sestrou na 10 denní cestu po Italských Dolomitech, byla to trasa koncipována hlavně na trasy „via ferrata“ tady železná cesta, což jsou vysokohorské túry zajištěné ocelovými lany do kterých se člověk střídavě cvaká karabinami z úvazu. Cestovali jsme s cestovní kanceláří z Brna, jménem Kudrna.

Můj milý deníčku !!!     den 1., pátek 26.6. 1998

Tak jsme vyjeli. Bratr pořád buzeruje a nechce mi dát burizony! Burizony jsou na video a krom toho je to naše jediná potrava na celou noc. To není pravda nikdo tomu nevěřte (hlavně ty deníčku). Máme jídla habakuk. Uvedu na pravou míru – máme burizony, 2x Corny, 1x jablko (zelené Golden Delicius), 1/2 Cola Toma, 1x Dobrá voda. 1x Telka. Jenže to máme na celejch 10 dní cesty. Nový objev, máme 3x sýr Maratonec. Užse stmývá deníčku, doufám že bude brzo video ( kvůli burizonům ). To já taky. Ale až se pán velkomožný nebude koukat tak je snim sama. Pozor, pozor začínáme uvažovat o alternativě směsky Burizonů a sýra značky Maratonec. Určtiě nevíte co z toho vznikne – BURIZONEC, druhá možnost MARATONY. Jestli budeme jíst takovýhle sleptance dýl jak 2 dny tak dostanu žaludeční vředy. Projíždíme malým Rakouským městečkem. Brzo na tebe neuvidím můj milý deníčku. Schyluje se k videu, polovina lidí v autobuse zcela neprozřetelně žádá akta-X, po zjištění že v Rakousku se česká TV nechytá, viditelně poklesla nálada. Já už fakt píšu poslepu. Ha, ha já mám výhodu.Chytře jsem zabrala místo u okýnka. Najednou jsem se ocitl v pusté krajině polí a silnic. Závidíme okolo projíždějícím autobusům rožnutá ( už chytám moravský přízvuk) videa. Slečna sedící za mnou si stěžuje na svírací kazajku, kterou si při útěku z blázince pravděpodobně zapomněla sundat. Pozor začíná být agresivní – ráčkuje a chce guláš. Další pán za námi se dožaduje kolínek s rýží. Zajímavá to kombinace! Je už opravdu moc tma a óóh rozžehly a óóh sakra zase zhasly světla našeho pojízdného domova. Tak se mi zase ztrácíš ve tmě. Takže sbohem a nashledanou – Aufwiedersen. Počkat mezitím slečna svírací kazajkou rozebírá bus a hlásí: „Udělěj si sám“ a taky že je domácí kutil, tak nevíme.

Tre Cime     den 2., sobota 27.6. 1998

Je 5.15 a já už asi neusnu. Nesnáším jízdu autobusem. Mám dřevěnou prdel a údy. V autobuse se značně ochladilo a asi proto čím dál tím víc cestujících se probouzí. Začíná to být čím dál tím horší. Nejdřív nám nepustili video, a tak jsme nesnědli burizony, pak nás nechtěli pustit na záchod a ještě později jsme zjistili, že se nemůžeme dopočítat skoro „nepotřebných“ stanových tyčí. ACH JO!!!

8.45 – Poprvé snídáme na odpočívadle, to je jiný pošušňáníčko než burizony. Dostali jsme teplé kakaíčko s 3 nádhernými koláčky. Kdybych toho kakaa nevypil 1/2 litru mohlo to být ještě lepší, takhle zřejmě použiji náš POHOTOVOSTNÍ BLICÍ PYTLÍK ( dále je PBP ). Už jsem dokonce viděli první sníh. Noční přejezd Rakous byl super, průtrž mračen a následná havárie, kdesy před námi nás poněkud zdržela (cca 3 hodiny). Ještě jeden zážitek musím zmínit. Večerní zastavení na parkovišti provázela neobvyklá podívaná na cca 22 autobusů značky Karosa a s ní související a odpovídající počet českých turistů (cca 500 na jedno parkoviště).

Jo ty tolik nepotřebné tyčky do stanu jsme naštěstí našly, jinak jsme totiž spali pod širákem zavalený hromadou nevypnutého stanu.

9.00 – Čas je jen přibližný, vyrážíme do masívu Tre cime ( neboli německy Drei Zinnen je tu dost velká německá menšina takže je tu dost nápisů v němčině ), z děsivě mlhavýho a upršenýho rána se klube docela fajn den. Jdeme od chaty na jižní straně masívu, po trase číslo 102 brutálním stoupákem (cca 1500 výškových metrů) asi 3 hoďky na Drei Zinne hutte, kde za skvělého počasí obědváme naše oblíbené polystyreny, vydávané výrobcem za chleba, teda plus nějaká ta paštika ( 1, slovy jedna na 2, slovy dva lidi ), poprvé nám dochází že množství jídla jsme „mírně“ podcenili, později zjistíme že i prachů jsem nevzali nazbyt. Po poledni se dělá hnusná mlha a začíná pršet a z původně plánovaného obejití všech třech věží se stává nerealizovaná idea, sestupujeme proto do údolí. Znovu se dělá pěkně ale na návrat na horu nikdo nemá náladu, jdeme tedy dál až k břehům jezera na opačné straně masivu než jsme ráno vycházeli. Čeká tam na nás už nás bus a s ním večeře, hurrrá.

Tre Croci    den 3., neděle 28.6. 1998

Dnes vyrážíme od bývalé vojenské pevnosti Monte Cristalo, na vršek Tre Croci, leží nad Cortinou a v zimě se tam dá vyjet lanovkou a sjíždět a sjíždět. My však jdeme z opačné strany než je Cortina takže si mueme vychutnat náš první sníh po cestě a divoké rozeklané skály lemující naši cestu. Z druhé strany jsou jen sjezdovky v létě mimořádně nefotogenické. Kvůli dešti využíváme přístřešek na horní zastávce lanovky na oběd a pokec. Dolu pak dobíháme totál promoklí asi kolem půl čtvrté. Naštěstí autobus je už na svém místě a tak se rychle derem do relativního tepla a sucha, bohužel na takovej nápor zmoklejch a zpocenejch těl nebyla klimatizace stavěná a tak jsme brzo jako v sauně i s krásným efektem zapařenejch okýnek. Tak nám konečně zapnuli video a tak jsme urychleně snědli burizony. Jedem do Cortiny kde budeme kempovat

Tofana de Roses (3224 m.n.m)    den 4., pondělí 29.6. 1998

Vstáváme v 6.00. Snídáme a vyrážíme z Cortíny autobusem do lomu pod Tofánou ( 1750 m.n.m ), kde jsme asi v 8.00 a následně vyrážíme po značce 442 na vrchol. Na prvním rozcestí (2060 m.n.m ) odbočujeme vpravo a po chvilce jsme u chaty, kde začíná lanovčička do refugia Cantore. Stoupáme a stoupáme na galerii Castelliny, což je válečný tunel (bunkr) z první světový války, jde skrz horu a co chvilku z něj vybočují střílny z kterejch je prima výhled a pod nim se daj najít vystřílený hilzny, shodujem se na tom, že nechápeme jak to sem mohli vytáhnout. Takovejhle památek je tu plno, zákopy, ostnáče, palebný pozice, atd. po válce se asi nikdo moc neobtěžoval to uvést do původního stavu a tak to tu spokojeně přežívá. Pod tunelem začíná ferrata, prochází skrz tunel ještě že máme baterky je to tam hnusně příkrý kluzký. Nad tunelem jdeme doprava chvíli po feratě chvílí po úbočí až dojdeme k prvním lanům (drátům), které vedou doopravdy na vrchol. Nádhernou ferratou s pěkným převýšením šplháme vzhůru. Je to opravdu velmi pěknej výstup, trochu náročnější, ale jsou tu skvělý výhledy místy je to dost exponovaný a o to hezčí. Šplháme, jdeme, svačíme až se doplazíme na rozcestí (2700 m.n.m). Je asi 13.30. napravo se jde na vrchol. Bohužel máme málo času, navíc asi 150 výškových metrů pod vrcholem začíná sněhové pole, což by chtělo mačky ,které stejně nemáme a tak se obracíme nalevo a jdeme na refugio Cantore, cestou jsou zase vidět zátarasy a bunkry z 1. Sv. války. Brodíme se sněhem. Na refugiu byli dřív kasárna, teď to je už jen objekt na ubytování a nějaký zbořený baráky. Dokud to tu bylo vojensky funkční mělo to tu dost drsnou pověst kasáren z největším počtem sebevražd v italské armádě, jelikož kasárna byla na několik měsíců v roce odříznuta od zbytku světa kvůli poloze a sněhu a tak vojáci propadali depkám jak o život, tedy opravdu doslovně. Od refugia jdeme prudkým klesáním podél lanovky až se dostáváme k chatě kde jsme dnešní trek začínali. Nazpátek k lomu jdeme stejnou cestou jakou jsme přišli. Čekáme na bus. Bylo to nádherný, celá tůra asi na 12 hodin. Dost náročný, místy se ferrata mění na solidní horolezecký výstup (tedy téměř:)). Teď po báječné koupeli v kempu v Cortíně kam jsme se zase vrátili, odpočíváme a nedočkavě se těšíme na večeři a pak aby toho jídla nebylo málo půjdeme do Pizzerie. Nashle zítra.

Cinque Torri    den 5. úterý 30.6.1998

Pizza byla včera tak hustá, že jsem jí snědla jen 1/2 a ještě jsem kvůli zbylé 1/2 měla zlé sny. Ale dobrý. Ráno jsme vyrazili z kempu Cortina znovu do lomu pod Tofánou. Odtud na stanici lanovky, podle které jsme stoupali k refugiu Scocatolli. Pak se pár jedinců rozhodlo, že zkusí vylézt alespoň kus skály jménem Cinque Torri. To se částečně podařilo, a tak ostatní osazenstvo se rozhodlo že se pokusí o to samé. Vylezlo a slanilo ten kus skály pár lidí, když lezl můj bratr začalo pršet, schovali jsme se do skuliny u paty Cinque Torri, kde jsme seděli dost dlouho . S námi tam seděli i 2 taliáni a 1 taliánka. Po dešti scházíme dolu do údolí až na pár aktivních jedinců, kteří se rozhodli že toho dnes nebylo dost a vydali se na okruh kolem hory Averau. Dole se bavíme pozorováním lidí kolem. Průvodce chytla kecavá z hůla co nám nahoře nabídli taliání při dešti a tak obveseluje svým vyprávěním a luzným zjevem pár slečen. Další čtyřka vytáhla další cca 4. Láhev vodky o které jediná dáma z té čtyřky tvrdí že jí pije proto aby neměla červíky. Další mladší dáma si dala velkého panáka slivovice, kterou pila jako likér a po každém usrknutí vypadala stále víc a více zeleněji. Prostě absolutní konzumace čehokoliv za jakoukoliv cenu.

Marmolada (3 343 m.n.m.)/ výhlídková trasa    den 6., středa 1.7.1998

Je přesně 6.51 ráno a jsme skoro připraveni vyjet k lanovce, která vede cca do středu monstrózní hory Marmoláda. Snad se všechno podaří a vybraný člen rodiny Najmanů ( Kajman ) se dopachtí toho vysněného vrcholku. Má snad všechno, jenom doufáme aby lanovka nestála třeba 16 000,- lir. Protože to bychom byli pěkně v prdeli. Mačky sic rozbité, ale fungující mu pomohou překonat ledovcové pole při vrcholu „Marmošky“. Takže jak to skončilo se dovíte až pozdě odpoledne nebo večer. Nashle…

Teď je asi 14.05 a já sedím v autobuse po té „vyhlídkové cestě“. Marmeláďáci se mají vrátit asi ve tři, takže nevím jestli došli až na vrchol. My ostatní, jelikož jsme šli v podstatě naproti „Marmošce“ jsme se pokoušeli pozorovat „marmeláďáky“. Tu a tam se nám to podařilo, ale samozřejmě to mohlo být někdo jiný. Asi kolem poledne, možná trochu poději jsme jakýchsi pár teček u kříže na vrcholu. Tak snad.

Je 17.45 a hlásí se „marmeláďák“ Kajman. Před chvílí jsme se my „marmeláďáci“ vrátili. Jsem nabit dojmy. A mám mokrý nohy. Začnu od rána. Asi v 8.00 jsme se z busu vydali na spodní stanici lanovky. Ta nestála předpokládaných 15 000 lir, ale pouze 5 900 lir, takže sice nemáme na cestu z Brna domů, zato si můžeme dát další pizzu. Lanovka byla 2 místná, ale hlavně na stání. Takovej koš na laně. Po dojezdu do horní stanice lanovky (refugio – Pian dei Fiacconi) jsme se dali do obouvání maček, jelikož nastali menší potíže vyráželi jsme na ledovec až v 9.30. šel jsem jako poslední a použil k navázání pečlivě nacvičený “ horolezecká osma“ (poprvé ve svém životě-tzn. významná událost:) ). Po překonání ledovcového pole a několika trhlin jsme dospěli asi v 11.15 ke skalní stěně vysoké „až do nebe“. Alespoň z dolního pohledu. Cesta byla ze začátku jištěna ocelovým lanem, jako na ferratách a zbytek železnými tyčemi (asi 6) zbudovaných nějakými šílenci na nejméně přístupných místech. Společnými silami jsme dorazili na konec sěny. Nasadili mačky pro překonání dalšího ledovce a ve 12.30 jsme se mohli těšit z nádherného pohledu z vrcholu Marmolády ( 3 343 m.n.m.), nejvyšší hory Dolomit. Následovalo překotné focení sama sebe, sama skupinky, sama okolí a sama atd. Neustále vše stěžoval silný vítr, který byl schopný odvát i plný baťoh. Proto jsme se raději uchýlili do chaty, kde tři potměšilí Italové kteří dělali, že neumějí anglicky a krom toho do pěti počítat. Nelibě nesli že jsme si nekoupili jejich buřty a místo toho spotřebovali svoje polystyreny. Byť ceny byli neobvykle příznivé (přespání v komfortní palandě 60 000 lir, atd). Po vypití 1/2 vody a následném močení do skalních průrev s neobvyklým výhledem, jsem se v 13.35 vydali dolů. Cestou nás dohnali ti Italové s asi 5 letým klučinou, všichni bez maček a bez jištění. Byli opravdu rychlejší, stěnu kterou jsme sešplhali za 1.45 hodiny seskákali jako kamzíci asi za 10 minut a když jsme stáli pod stěnou a navazovali se už byli tak daleko že jsem je neviděli. Cesta po ledovci dolu byla skvělá. Dílem jsme to sjížděli( na mačkách bylo tolik mokrého sněhu, že nešli vůbec použít), dílem spadali, dílem seběhli. Ještě jedna příhoda mi trochu znepříjemnila cestu, a to když mi nad jednou průrvou uvolnila mačka a já balancoval na hraně na jedné noze. Pak jsme seběhli pod lanovkou k autobusu, kde jsme byli asi v 17.00 a dali si príma baštu, tuším že to bylo lečo. Teď jedem přes Passo Sela do dalšího kempu a já sem dost hotovej.

Grand Cir    den 7., čtvrtek 2.7.1998

Ranní uvítání matka příroda zpestřila deštíkem, který trval od 5.00 do 10.00,bohužel jsem už v 1.45 museli zabalit stan a jelikož jsme neměli pláštěnky a tak jsme s výhodou použili plavky. Následoval přejezd do dalšího působiště a to do campu Colfusco pod Passo Gardena. Rozbalili jsme promočené stany a vrátili se do sedla Passo Gardena. Tam se naše výprava roztrojila. My jsme se přidali do skupiny co zamířila na nejbližší vrcholek Grand Cir, kde měli být údajně ferraty. Ty tam sice byli, ale vedle byl chodník jak pro slona tak jsme je vůbec nepoužili. Na vrcholku se samozřejmě fotografovalo a cestou dolů shazovali šutry (omylem). Pod ferratou jsme dojedli jídlo, které zbylo z vrcholku a přesunuli se pod další vrchol a další ferratu. Cestou jsme zkoušeli chůzi po 4 a nejpomalejší tempo. Sestřička dostala zvrhlý nápad házet dolů šutráky a tak jsme se trefovali do šutráků pod náma šutrákama našima. Protože nás nebavilo čekat na „feratníky“, tak jsme se bez mapy vydali hledat náš kemp. Cesta byla výborná, po vrstevnici, dokonce jsme se najedli z cizích zásob ( měli jsme dokonce i polívku ). Teď jsme v kempu a čekáme na bečku, která se dnes bude konzumovat. Svítí sluníčko a na nebi plujou beránci jako v Simpsonech. Paráda.

camp Colfosco-camp Cortina    den 8., pátek 3.7.

Je ráno a všichni suší své stany a spacáky po urputném dešti. Mnozí se vzpamatovávají ze včerejší “ bečka Hostan party“. Přestal sice pršet, ale počasí se zatím moc nemění. Jak to tak vypadá místo dnešního výstupu na Piz Boe, údajně nejlehčí třítisícovku v této oblasti, zůstaneme až do poledního v kempu Colfosco u Corvary a pokusíme se usušit mokré věci. Po dvanácté hodině jsme se rozjeli po kempu Cortina, kam jsme dojeli po a 1/2. Prdíme tu do karimatek až do rána.

Castat Barbara – Cola Roza (2 166 m.n.m.)    den 9., sobota 4.7.

Sbalili jsme stany a vyjeli k vodopádům Castata Barbara. Bylo to fakt skvělý. Udělali jsme spoustu fotek a byli jsme hodně mokrý. Kolem poledne po skrovném obědě jsme vydali vzhůru po cestě č. 408 pod úpatí hory Cola Roza (2 166 m.n.m.) Po několika rozcestích jsme došli až k tomu poslednímu. Tam jsem se rozdělili na dvě skupiny. Ti co odpadli se vydali směr autobus, který stál na staré nepoužívané letištní dráze. Skupina asi 15 lidí (v ní my dva) se vydala na vrchol. Po nekonečně dlouhém výstupu jsem se dostali k úpatí hory. Tam jsme všichni nandali sedáky nebo prsáky nebo oboje, zručně umotali úvazky a nandali karabiny. Takto vybaveni (nutno říci, že dnes to bylo nutné) jsme se začal soukat po skále. Byla to asi nejtěžší, ferrata na celém zájezdu. Když jsme asi za 1/2 hodiny zvládli převýšení takřka 300 m byli někteří z nás značně unaveni, nemluvě o tom že skupinka dam (asi 4, které byly na ferratě poprvé) na vrcholu začala líbati průvodce a děkovala mu za záchranu života. Pak jsme ještě stihli společné foto a poté když náš boleli prsty od usilovného mačkání spouští u foťáků, vydali jsme se zpět k busu. Tam jsme dorazili asi za hodinu a 3/4. 4ekali nás rozvařené těstoviny a nasranej řidič. Vytahali jsme věci z autobusu a začali balit. Když už jsme měli zbaleno, sprdnul nás řidič za sportovní taštičku, kterou jsme nechali u sedadel. Následující čas nám zpestřila „obědosvačinovečeře“. S ní jsme si nevědomky sedli právě do místa kam se slévali právě ty těstoviny, které jsme měli k jídlu. Pak nám spravila náladu italská zmrzlina a předposlední BDS, které jsme měli.

Toblach, Linz, Vídeň, Mikulov, Brno, Praha    den 10., neděle 5.7.

Pak Toblach, Linz, Vídeň, Mikulov, Brno. V Brně zastavil náš autobus kolem 5.15, se štěstím jsme stihli autobus do Prahy ve 5.45, díky kterému jsme dorazili do pošmourné Prahy kolem 8.30. Cestou domů ve 119 jsme ještě za odměnu zmokli.

ALE STÁLO TO ZA TO.

Závěrem bych chtěla říci, že náš zájezd byl plný zvláštních lidí. Složení: Doktorka z Prahy, která neměla k flašce nikdy daleko a to nepřeháním, její kamarád nebo bůhví co zakrslého vzrůstu, ale vykrslých očí. Bohunka, třiadvacetiletá dívka bez ruky, která si s náma dával všechny ferraty, levou zadní. „Nátlakovou“ skupina z Frýdku-Místku. 40 letého chlapíka který byl jedna velká chodící reklama na Adidas, protože od této firmy měl všechno oblečení i slipy. Měl velmi obtloustlou postavu a většinou se zdála, že sádlo se mu dostalo až do mozku. Pak tam byl pampaliny se svoji družkou (kdo nerozumí Pampaliny chytal motýly). Taky tam byla jedna kráva co mi leza na nervy. Zvláštní postavičkou byl velmi vitální a energický dědek, jehož snahou bylo být vždy v čele výpravy. Obecně to byla skupinka (většinou) velmi prudérních lidí, kteří se mohli posrat kvůli jedné neproběhlé noci v kempu a kvůli spoustě maličkostem. Program byl skvělý, a tak jsme odjížděli s hlavou plnou dojmů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .