0
0

1.září – sobota:

Vyrážíme Panonií v 1:06 z Havl. Brodu do Bratislavy, kde v 6:29 vystupujeme a kupujeme si zpáteční lístek do Biharkerestezu za 1024 SK.Nastupujeme zase do Panonky a pokračujeme do Budapešti. V kupé s námi jedou dva podivní pánové. Později se z nich vyklubou vysocí pracovníci Českých drah. Jsou to správní kousci, jeden z nich asi před dvaceti lety chodil s Turkyní, a tak nás učí turecky a dostáváme úvod do Islámu. Jsem nadšen. V 8:30 vystupujeme v Budapešti a protože máme čas, tak nikam nespěcháme, což se nám málem vymstí, když zjistíme, že vlak ve 12:00 nejede. Sotva stíháme vlak v 9:15 do Biharkerestezu. Ve 12:15 jsme na místě. Potkáváme Steava (USA ) a Sergeje (Moldávie). Společně stopujeme přes hranice do Rumunska. My jsme si stopli kluka z Moldávie, co prováží přes hranice auto a má dost velké problémy. Necháme se (jako minulý rok) vyhodit za nadjezdem a pěšky se dostáváme na nádraží, kde se střetáváme s klukama. Sergej nám vyřizuje lístky na vlak a jdeme na pivko. Až do 19:00 sedíme a povídáme si, pak nás ještě pozve do cukrárny a v 19:50 odjíždíme do Bukurešti. Noc je hrozná. Pokouším se spát v uličce, ale pořád někdo nechává otevřené dveře od vagonu, a tak tam je hrozná zima( v kupé je zase strašné vedro).

2.září-neděle:

V 7:30 jsme v Bukurešťi. Jdeme před nádraží, trošku se rozkoukat. Mají tam být někde kanceláře dopravních společností, co jezdí do Turecka a do různých koutů světa. Hned první na rohu je Star a úplně vzadu je Toros, ale tady nejsou moc svolní na smlouvání, a tak nakonec asi po hodině váhání jdeme zpět do Stáru a za 60 DM kupujeme lístek (první moje velká chyba, kdybychom si vyměnili Lei tak by to stálo tak 50DM). Lístky máme, jdeme se převléknout do parku,dáváme si batohy do cestovky a razíme do města.

Jedeme metrem za 10 000 Lei, šest zastávek z Gara de Nord na stanici Izvor (pramen). Z podzemí vylézáme hned u Čaušeskova paláce, ve kterém je prý snad parlament. Věděli jsme že ten barák je velký „jako prase“, ale že takhle moc, to teda ne. Dělám pár fotek a jdeme se toulat do města, jelikož je asi 10:00 a autobus jede až v 15:00. Jdeme hlavní ulicí k „mekáči“ na záchod. Je tady park s fontánkami a uschlým trávníkem, sedíme na lavičce a pozorujeme lidi. Na kopci vydíme něco jako kostel, a tak se tam jdeme podívat. Je hrozné teplo. Není to kostel, ale přímo klášter a zrovna se zde koná nějaká slavnost,či co. Je tu hodně lidí a spousta církevních hodnostářů. Jeden, asi ten nejdůležitější, má obrovskou čepici ze zlata a všichni mu líbají ruce a dávají spoustu peněz( až na nás). Doslova fotografické hody. Nakonec má projev. Jdeme se podívat do kostela, kam jdou všichni. Já to ale vzdávám, nechci se v té tlačenici nechat okrást ( Bukurešť je Bukurešť). Madla jde dovnitř v kraťasech a hned se do ní pouští nějaká zapšklá němka, že ona by si to nikdy nedovolila, a tak. Madla se jí snaží německy vysvětlit, že tam šla spousta lidí v kraťasech, ale ta ženština to nějak nechápe.

Máme moc času, a proto jdeme na vlakáč pěšky. Jdeme podél řeky tam, kde tušíme Garu. No, nějak jsme se zamotali, ptáme se místních, ale informace jsou rozporuplné. Nějaká dobrá duše nás posadila do trolejbusu a řekla řidiči, kde nás má vysadit. Zadarmo. Jdeme zkontrolovat, jestli není Stár zavřený. Není, paráda. Jdeme na pivo. Ve tři nás tranzit odváží kamsi, odkud odjížjí autobus. Jsou tu dva autobusy a hrozný chaos, kdo s kterým pojede. No,nakonec se to vyřeší. Sedíme v kanceláři a čekáme až autobus domyjí. Pijeme Stár kolu a koukáme v televizi na Formuli.

Odjezd! Klimatizovaný Mercedes ukrajuje první kilometry z té 680 km dlouhé štreky přes Rumunsko a Bulharsko do Istambulu. První zpestření -hamburger. Potom bonbóny, ovoce a kola a čaj a kafe. To je servis. Hranice docela ujdou.Na bulharsko-tureckých dostáváme fakturu na 110 DM a tašku s whisky a cigaretami. Každý pašuje a mi musíme taky. Jede s námi kluk z Malajzie. Z legrace mu říkáme, že je to present od company, dost se divý. Seberou nám tašku i s fakturou, nebyl to present.Ve 2:30 ráno vystupujeme za Edirne na dálnici u sjezdu na Canakkale.Nikdo nechápe, proč v tuhle dobu a na tomto místě vystupujeme. Asi 2km jdeme po silnici a pak uleháme někam pod stráň. První noc v Turecku. Teplo !!!

3.září -pondělí:

Ráno jdeme stopovat směrem na Canakkale. Za chvíly jedeme s Turky do Uzunkopru. Pěšky kousek kolem města a potom úplně novým off roadem do Kešanu, kde si na parkovišti před supermarketem vaříme oběd. Pohoda, ležíme, je vedro a nemůžeme se zvednout.

Nakonec se odhodláme ujít asi 150m na stop. Paráda, zase Offroad, klimatizace a dva chlápci z Istanbulu. Jeden je polák a má manželku rusku. Takže si můžu skvěle popovídat rusky.Pzn.red.:Asi poprvé a naposledy za celý pobyt. Mění plány, že prý nás zavezou až do Canakkale, ale nejdříve se musíme jít naobědvat. V Asii nemá smysl někomu vysvětlovat, že nechceme. Pozvání na čaj a na jídlo se neodmítá. Jsme u moře, a tak jedině rybářská restaurace. Dlouho vybírají a nakonec vyberou restauraci s velkou terasou. Kalamári, krevety, sardinky, spousta zeleniny, pivo Efez. Super. Jsme plní a jdeme na trajekt přes úžinu Dardaneli. Zase nic neplatíme, ani nemáme čím (už jsme v Turecku celý den a zatím za nás každý platí). Hurá, jsme v Asii! Chlapi nás vysazují v Canakkale a mi jdeme hledat hotel. Platím 20 DM za oba. Hotel docela jde (druhá chyba-byl to nejdražší hotel za celý pobyt v Turecku).

4.září -úterý:

Nějak se nemůžeme dostat z města. Každý nás posílá na jinou stranu. Nakonec nějaký dobrák zorganizuje taxi a ten nás veze na výpadovku na Edremit. Dál jedeme s veterinářem. Vystupujeme u odbočky na Troju. Je to asi 5 km. Normálně bychom to šli pěšky,ale je asi 45 stupňů, a tak stopujeme dolmuš (třetí chyba -platím 1 000 000 za jednoho).Pzn.red.:Já mu to říkala! Kupujeme lístky do areálu. Troja mě moc nenadchla.V podstatě tu nic není, pár cedulí s tím co tu bylo a šutry. Fakt nic moc. Ke všemu je mi zle z toho melounu, co jsem si utrhl u cesty. Vaříme oběd a zažíváme první nervy z kuřáků.

Zpátky jedeme za 400 000 oba. Na hlavní silnici stopujeme náklaďák do Ezine, tam mě potkává ukrutná střevní obtíž a jsem rád,že stíhám stahnout kalhoty v nejbližším čajovém salonu na záchodě, který smrdí jako chlívek, takže k Magdě přicházím zpocený , ale šťastný, že jsem vše zvládl.Stopujeme osobní auto a ptáme se na Behramkale, které nám poradil chlap z Off roadu.Co čert nechtěl, oni jeli 1 km od místa, kam jsme chtěli, i když to byl úplný zapadákov, kam pomalu nevedla ani silnice.Vysadil nás na odbočce a přímo ke zříceninám starého města nás odvezli místní turisté.Prohlídka zřícenin přišla na 750 000/1. Byly zde pozůstatky dórského chrámu, amfiteátru a několika budov.Je to krásný pahorek s výhledem na moře a řecký ostrov Lesbos, není tu moc turistů a hlavně tu nepotkáte ani jednoho Čecha! Po romantickém západu slunce chceme stavět stan v ohradě pro ovce. Je tu spousta bodláků a pastevec zahánějící ovce do salaše (máme z něho strach,protože se bojíme, aby nás neuviděl a nevyhnal).

5. září -středa:

Jdeme zpět do Behramkale stopovat k hlavní silnici. Vypadá to, že těch asi 40km bude problém. Dolmuš tu žádný není a auta také ne. Jdeme zoufale pěšky za vesnici, potkáváme jen babču na oslu a traktor. Asi po 3 km nám zastavuje první auto, co zatím jelo. Je to malý náklaďák a naštěstí jede až do Ayvaciku, tam stopujeme náklaďák.Je to skvělé, jede až do Izmiru! Po prvních 10km zjišťujeme, že 250 km do Izmiru s tímto vozidlem nelze přežít, jelikož průměrná rychlost činí 15 km/hod a ještě to ukrutně drncá.Řidič je skvělý,a tak nám dá hodně práce přesvědčit ho, aby nám zastastavil. Musíme se vymluvit na koupání u moře. Koupeme se v moři , poté vaříme na pláži oběd a stopujeme osobák do Ayvaliku.Odtud jedeme náklaďákem do Aliaga, kde nám zastavuje první auto a jede až do Izmiru. Je to klimatizovaný Mercedes. Pán je majitel restaurace v Izmiru, kde se stavujeme na kolu. Poté nás veze na výpadovku, odkud pokračujeme náklaďákem do Selčuku. Řidič nás vydírá a chce v Selčuku zaplatit. Kašleme na něj a rychle odcházíme stopovat do blízkého Efesu.Sem přicházíme těsně před zavíračkou, takže si můžeme vychutnávat prázdné ulice tohoto starověkého města. Být tu tak o hodinu dříve, byli bysme se prodírali davy turistů. Je zde obrovský amfiteatr, Celsova knihovna, Artemidin chrám, latrýna atd.,však to znáte z dějepisu. Dokonce tu mají i velblouda. Jsme tu skoro do uplné tmy. Nocleh nacházíme kousek od hlavní silnice, ukryti za křovím. Tento den byl jeden z nejnáročnějších, a proto plánujeme na zítra „odpočinkový den“.

6. září – čtvrtek:

Ráno odjíždíme stopem na nejkrásnější písečnou pláž Egejského pobřeží západního Turecka. Pláž je opravdu písečná, což je docela problém, jelikož rychlost větru dosahuje vichřice. Písek máme všude a po hodině přichází bouřka s lijákem. Ukrýváme se na benzínové stanici. Déšť trvající asi 20 min způsobil ve městě menší záplavy, a proto odjíždíme znechuceně pryč.Sice jsme se vykoupali, ale pramálo si odpočinuli. Magdě se vytvořila na kůži podivná vyrážka, kterou identifikujeme jako alergii na slunce. To jsme čekali, ale ne tak brzo. Stopujeme do Aydinu, odkud nás veze mafián pracující v Německu (asi pasák) do Nazilli. Vysedáme kousek od velkého obchoďáku a jdeme si koupit něco na zub a doplnit zásoby o turecké polévky a těstoviny. Nějak se nám nedaří nikoho stopnout, jsme sice uprostřed města, ale to jsme už byli kolikrát. Kolemdoucí se dosti zajímají o naše počínání a nám to začíná lézt na nervy. Ani Magdě nikdo nezastavil. No nic, jdeme o sto metrů dál. Pomohlo to, staví nám Felicia s takovým hrozně malým pánem, ale jede až do Denizli, kam bychom rádi.Je to 122km. Kousek za Saraykoy je ovšem už tma a nám se nechce vyhazovat za hotel. Přemlouváme pána aby nám zastavil(CHYBA !!!). Nedokáže pochopit, co tady budeme dělat, je dost neodbytný, ale nakonec nevěřícně odjíždí.

Napravo od silnice je v dálce nějaký dům , a tak se vydáváme cestou na levo. Potkáváme traktor vracející se z pole. Jdeme kousek po cestě a pak zahýbáme na pole. Je to takové strniště po rákosu, ale je již tma, tak nám to nevadí. Stavíme stan a mizíme před komáry uvnitř. Apsidu nemáme zavřenou, protože je dost teplo.Vaříme první tureckou polévku v sáčku. Venku něco šramotí a Magda říká, že jí něco spadlo přes stan na rameno. Odvětím jí, že to bylo asi ze stromu, ale než mi dojde, že tady žádný strom není, zase něco šramotí. Vstávám a vrážím hlavu na moskitieru, abych alespoň trochu prohlédl do tmy. Najednou mě omráčí obrovská tupá rána do čela. Chytám se za čelo a zjišťuji, že mi valí krev doslova proudem. Panika. Všude krev. Hodně krve. Magda stačí odstavit polévku, ale v zmatku si sedá na rozpálený vařič. Obrovská panika. Ten kdo mě zná pochopí moji reakci. Neskutečně řvu ty nejsprostší nadávky a jsem odhodlán vraždit. S čelovku se soukám ven.Co dělat, když jsme sami a je tma? Magda zbalí celí stan a oba batohy a mizíme směrem k silnici. Už né po cestě, ale přímo křovím a bahnem. Jsem pěkně vytočený a hlavně bezbraný proti útočníkovi ze zálohy. U silnice stojí pod lampou off road a u něj chlap. To co viděl, asi dlouho nezapomene. Šílenec se zakrvácenou hlavou, tričkem a rukama, v trenkách a s nohama od bláta, co na něj řve, že ho zabije, nějakou nesrozumitelnou řečí.No, nakonec jsem vychladl. Pán také, a tak když jsme vyslovili slovo Polis, neváhal a už jsme frčeli směrem k Denizli. Zastavujeme asi po 10km u silniční hlídky a ti nás posílají zpět do Buharkentu na Jandarmu. Tam z nás jsou docela v šoku.Velký problém je to, že nikdo neumí anglicky, německy ani rusky. No, nakonec to nějak pochopili.Mohu se trochu umít a konečně se uklidňujeme. Je asi 23:30 a nasedáme do vojenského Tranzitu a s námi velitel a ozbrojená eskorta. Uháníme se zapnutou sirénou přes město. Začíná se mi to líbit.Jedeme zase směrem na Denizli. Zastavujeme u benzinky a jdeme dovnitř. Velitel zde má známého, co mluví anglicky. Magda mu postupně vysvětluje,co se vlastně stalo. Snažíme se vysvětlit, že nečekáme, aby vojáci něco vyšetřovali a že jsme jenom chtěli, být v bezpečí. Dostává se nám ujištění, že zde můžeme v klidu přespat a že nás budou celou noc hlídat pikolíci z benzinky. Vojáci odjíždějí.Majitel restaurace se nám omlouvá za to, co se nám stalo. Ještě musíme přetrpět návštěvu u majitele benzinky spojenou s konzumací Rakie a přednáškou o preparátech podporujících mužskou erekci, spolu s ukázkami. Spát jdeme asi ve 2:00. Byl to hrozný zážitek. Mohu přiznat, že v prvních chvílích jsem chtěl jet domů, ale ráno už to nebylo tak horké a mi pokračujeme dál. Stále na východ.

7. září -pátek:

Ráno se loučíme s obsluhou benziny a dolmušem jedeme do Denizli( 250 000 za jednoho). Z hlavního otogaru odjíždí autobus do Pamukale. Původně jsem sem nechtěl, ale když to je při cestě, že. Dojíždíme do městečka. V nějaké cestovce si necháváme za peníze batohy a nalehko jdeme na obhlídku. Platíme pouhý bir milion(1mil).Pamukale je vlastně kopec poteklí vodou s travertínem, který se na něm usazuje. Vytváří to zajímavá jezírka a různé výtvory. Musíme si zout boty. Procházíme odspodu nahoru. Já se koupu. Nahoře jsou trosky starých lázní Hierapolis.Moc pěkné. Scházíme dolů.

Odjížjíme dolmušem zpět do Denizli, odkud pokračujeme dálkovým autobusem do Isparty. Cenu se nám podaří usmlouvat z 5mil za jednoho na 4 mil, a tak jsme spokojeni. Autobus je pohodlný a klimatizovaný. Do Isparty přijíždíme někdy kolem 20:00. Nevíme kam jít, ale naštěstí nám pomůže jedna paní z autobusu. Ukáže nám městský autobus, kam máme nastoupit a vysvětlí řidiči, kde nás má vysadit.Vystupujeme někde v centru. Najít hotel není velký problém. Ten náš je ve druhém patře domu v dost zapadlé uličce. Cena 8mil. za dvoulůžák je lidová. (ovšem né nejnížší) Něco pojíme a jdeme se projít. Odchytává ná policista se samopalem a táhne nás na stanici. Moc se nám to nezdá, ale nakonec se z toho vyklube přátelské posezení u čaje a broskve. Od policie odcházíme někdy po 22:00.

8. září -sobota:

Ráno díky Magdě trefujeme pěšky na otogar a dolmušem jedeme za 1 mil. 35 km do Egirdiru. Město leží na břehu jezera Egirdir Golu. Jdeme se podívat ke břehu. Je odsud krásný výhled na vzdálenou horu Gelincik Dagi 2799m. Je mi dnes nějak zle a mám střevní potíže. Odsud se nám podaří docela rychle dostat do 150km vzdáleného Sarkikaraš. Cesta vede dlouho kolem jezera a dost lituji, že jsem nepoprosil o zastávku na focení.V Sarkikaraš stopujeme maníka s Berlingem co jede až do Konyi. Je to obchodník s barvami a je velice milý (Magda tvrdí že je teplej).Pzn.red.:Protože se na každé zastávce vítá s obchodními partnery polibkem,což praktikuje při loučení i na Markovi. Zve nás na oběd, i přes žaludeční problémi si docela pochutnávám na zelenině s rýží a Magda na kuřecím stehnu s rýží. Vážně super. Bylo to moc dobré a na závěr jsme ještě ochutnali pravou tureckou kávu. Cestou projíždíme skvělou krajinou se skalami. Zastavujeme u zbytků Osmánských staveb a procházíme se. Něco také fotím. Zastavujeme ještě na kopci před Konyou, abychom se pokochali pohledem na toto obrovské město.Naštěstí nás náš průvodce vysazuje až v centru zvaném Mevlána ( je zde stejnojmený mužský klášter tančících mnichů, tzv.dervišů). Procházíme kolem kláštera a jdeme shánět hotel. Odmítáme velice luxusní pokoj s televizí za 8 mil. a nakonec zůstáváme v Otelu Azizie za 6mil.Také má televizi,ale nejde zprovoznit.Bydlíme v super asijské čtvrti, plné rušných uliček se spoustou krámků. Je zde opravdu skvělý asijský ruch. Magda se sprchuje a já pozoruji ruch na ulici. Začíná pršet. Děti z ulice se schovávají do veliké kupy odpadků. Večer jako tradičně jdeme na oblídku města. Fotím pár záběrů nočních mešit a super odlesk mešity v kaluži. Ještě si rozprávíme s pánem co má turban a pouští nás asi ve 22:00 do mešity. Spát jdeme zase hrozně pozdě, ale potulování po městě nás dost baví.

9. září -neděle:

Ráno jdeme navštívit klášter a muzeum dervíšů.Vstupné opět lidové za 1 mil. Muzeum i mešita v klášteře jsou hezké, mají tu spoustu tradiční keramiky a věcí ze života mnichů. Klášter zrušil tatíček Atatyrk někdy v roce 1953 a vyhlásil ho muzeem. Odpoledne jedeme autobusem za město na autobusák. Ještě jsme nestihli dojít ani do moderní haly terminálu a už se o nás strhává boj mezi nadháněči jednotlivých přepravců. Důvěrně to známe a víme, že to je pouze hra na naše nervy. Lístek do Goreme stál 5.5 mil. Po 380 km jízdy polopouští vystupujeme v podvečer v Goreme, centru skalní oblasti Kapadokie. Je to tu opravdu super. Hotel ani nehledáme a hned jdeme za šipkou značící kemp.Cena pouhé 2 mil. nás nenechá jít jinam. Sice jí nesmíme prozradit mladým němcům, ale jinak dobré. Na nic nečekáme a vyrážíme za zapadajícím sluníčkem. V podvečer, když slunce zbarvuje bizardní skalní útvary do žluta, je tato oblast nejfantastičtější.Fotím ostošest. Skoro za tmy se vracíme do kempu, kde stavíme stan a v jídelně vytesané ve skále vaříme večeři společně s klukem a holkou z Izraele. Jsou velice milí a přátelští. Jako tradičně se jdeme večer projít. Kamarád z Izraele jde s námi. I v noci má tato oblast cosi do sebe. Připadáme si jako na měsíci.Po delší době zase spíme ve stanu.

10. září -pondělí:

Jdeme do Open Air Muzea. Vstup je 2 mil. Je zde k vidění hlavně spousta zajímavích kostelů. Některé jsou až z 10. století a všechny jsou vytesány ve skalách.Nikde se nesmí fotit,což sice porušujeme, ale v těch nejhezčích stojí ostraha a focení je vyloučené. Je tu dost turistů.Bohužel do největšího a nejvíce malovaného kostela se platí extra. Nejdeme tam. V jedné cestovce zjišťujeme spoj z Kayseri do Dyiarbakiru.Ještě se jdeme projít a v 16:30 začínáme stopovat do Kayseri.Nejprve dodávkou do Avanosu a potom s náklaďákem až do Kayseri. Cestou se stavujeme na čaj. Autobus do D. Bakiru stojí 14 melounů, což je dost, ale zase je to 680 km. Vyrážíme asi ve 21:00, takže máme fůru času. Nakupujeme, jíme a hlavně se flákáme. Magdě dnes není moc dobře. Kupujeme nějaké placky a hlavně Coca Colu. Při žaludečních a střevních potížích díky ní do sebe člověk dostane alespoň nějaký cukr. Před odjezdem se ještě seznamujeme asi s 35 lidmi co jdou vyprovodit svého příbuzného. Podle loučení to vypadá, že už se nikdy nevrátí. Cesta busem přes noc má jedinou výhodu, že člověk nemusí platit za hotel, ale to je asi vše. Moc dobře se mi nespalo a navíc mi byla hrozná zima. Matně si pamatuji, že jsme projížděli kolem velikého jezera a mezi velikými horami a taky, že místy jsme jeli snad oranicí. Ráno projíždíme velice řídce obydlenou oblastí.

11. září -úterý:

V Diyarbakiru jsme asi v 7 ráno. Docela krize. Magdě je tak zle, že se sotva drží na nohách. Nemá cenu jezdit dál. Docela nás otravují malé děti, ale jsme v kurdském centru, takže ta pravá Asie je docela blízko. Jedeme do centra a ubytováváme se v hotelu za 6 mil – dvoják. Magda leží. Má zřejmě horečku a je jí dost zle, nemůže se ani hnout. Nedokážu si představit, že by to bylo něco vážného. Kolem poledne vyrážím sólo na výpravy po městě. Mají zde být nějaké hradby a brána, odkud je vidět na Tigris. Hradby nacházím lehce, ale co dál. Seznamuji se se dvěma mladými kurdy a ti mě vedou k Jeni Kapi (Východní brána), je jim velikou ctí, že mě mohou doprovázet. Procházíme dost chudou čtvrtí, kde žijí lidé, ne sice v domech, ale spíše na ulici. Je kolem mě asi 25 dětí a neustále křičí „Hallo, what is yor name“. Stále to opakují. Zastavuji se u jedné rodiny a fotím si jejich děti. Je to velice nevšední zážitek. Brána i Tigris jsou nic moc, a tak se vracíme. Bohužel kluci nevědí, kde mám hotel( ani já to nevím), takže docela bloudíme. Musím spěchat za Magdou. Té se moc nezdá, že pořád někde běhám, ale co se dá dělat.Pzn.red.:Ještě že jsem skoro celý den prospala.Asi v šest odpoledne jdu něco koupit. Seznamuji se s mladým prodavačem koberců, co ve volných chvílích chodí po městě a baví se s turisty. Zná pár lidí z Čech. Jeho krámek je velice pěkný. Bavíme se o fotbale. Zase bych tu mohl sedět dlouho, ale musím spěchat za Magdou aby nebyla sama. Cestou zpět zahlídnu v jednom obchodě, jak nějaké letadlo narazí do hořícího mrakodrapu. Říkám si, že ty přiblblý americký actions jsou všude. Ale když vidím, že to dávají všude, na všech televizích i v jiných obchodech a zastavují se lidi, dochází mi, že to není film, ale realita. Vyprávím to Magdě a nemůžeme tomu uvěřit. Scházíme dolů na recepci, kde je televize a díváme se na zprávy. Začíná nám docházet, co se ve světě děje. Hoteliér po nás chce ofotit pasy, protože by prý mohli nastat problémy.Jdeme s nějakým mladým klukem, co umí anglicky do papírnictví, kde mají kopírku. Je docela hodný, a tak s ním potom sedíme na té recepci a on nám překládá do angličtiny zprávy z televize. Máme z toho docela depku. Rozhodujeme se, že druhý den pojedeme dál.Pokud bude Magdě lépe.

12. září -středa:

Magdě je opravdu poměrně lépe, a tak jdu ráno sehnat autobus do 350km vzdáleného Erzurumu. Autobus má odjíždět za chvíli, budeme muset spěchat. Rychle balíme a mizíme z hotelu. V dopravní kanceláři chtějí moc peněz a nakonec zjistíme, že autobus je úplně plný. Jdeme na stopa. Dostat se z města je trochu problém, ale za asistence policie se nám to daří. Jedeme dolmušem na otogar a odtud to je už kousek na výpadovku.Stopujeme auto a jedeme po silnici na Silvan.Vystupujeme na křižovatce směr Bingol.Není tu nic, jenom polopoušť a jeden strom. Auta vůbec nejezdí. Asi za půl hodiny jede první a já vím, že nám zastaví. Zastavilo. Jsou to dva mladí vojáci v civilu a jsou zhrozeni z toho, že stopujeme na této silnici. Vyprávějí nám hrůzostrašné příhody o tom, jak se zde střílí a že tu má základny OOP (PPK).Vysazují nás na benzince nedaleko Hani, s tím, že za 40 minut jede autobus do Bingolu.Obědnávají nám čaj a odjíždějí. Za chvíli se ale vracejí.Nevěří nám, že zase nebudeme stopovat a hlídají nás do příjezdu autobusu. Zanedlouho jsme v Bingolu. Odtud jedeme dalším dolmušem do Karliova. Je to docela problém, protože dolmuš je úplně plný. Ovšem cizincům je třeba uvolnit místo. Jedeme pustinou. Karliova je pěkný zapadákov a nejede odsud žádný autobus.Jdeme opět stopovat. Místo asfaltky je tu pouze prašná cesta a nejezdí tu žádná auta. Stojíme asi 1 km za vesnicí u benzínky. Po deseti minutách přijíždí policejní auto, z kterého vystupují tři po zuby ozbrojení muži s vysílačkami. Nechápeme co se zase děje. Chtějí nám stopnout auto, ale mi se jim snažíme vysvětlit, že tu žádná nejezdí. Jako nazavolanou přijíždí po chvíli opravdu auto. Ani se nastačíme divit a už sedíme u dvou chlápků co jedou do 180 km vzdáleného Erzurumu. Diví se stejně jako mi. Cesta docela ubíhá. Projíždíme sice pustinou, ale všude kolem jsou hory a pěkné výhledy, míjíme jurty a domy s dvoumetrovými homolemi ze sušeného dobytčího trusu. Jednu chvíli přejíždíme asi 2 400 m vysoké sedlo. V Erzurumu jsme už za tmy. Najít hotel není lehké, opět nám pomáhá policie a armáda. Hotel je docela hrozný a drahý (4mil bez sprchy/1os). Večer si přebíráme co dál a zjišťujeme , že původně plánovaný Kačkar nestíháme. Jako náhradní program volíme cestu na uplný východ k iránským hranicím – na úpatí bájné hory Ararat (Buyukagri Dagi).

13. září -čtvrtek:

Ráno jdeme za město a stopujeme přes Pasinier, Horasan a Agri až do Dogubayazitu. Zde se dějí divné věci. Narážíme na kurdského prodejce secondhandových koberců Murata, který nám nabízí nocleh v prodejně. Není tu ale sprcha ani WC. Chceme odejít do kempu a on tvrdí, že kemp je jeho a můžeme tam pobývat jak dlouho chceme a nemusíme nic platit. Platí nám taxi, kterým odjíždíme za město do kempu. Vítá nás Muratův bratr, který ovládá několik českých vět. Stan stavíme za písečné bouře. Vítr je opravdu velice silný a písek máme úplně všude. Trochu nám to připomíná chvíle zažité na Egejském pobřeží.

14. září -pátek:

Ráno potkáváme na záchodcích dva české turisty mířící do Indie. Jitka a Vítek jsou velice sympatičtí a přátelští. Trávíme společně celý den.Jdeme se podívat na Ishak Pasa Sarayi (Palác), který stojí kousek nad kempem. Odpoledne jedeme nakupovat do města a stavujeme se na čaj u Muratova přítele, který nám ukazuje nějaké komunistické brožurky a ptá se nás na náš názor. Nějak to nechápeme!? Navečer vyrážíme do hor nad kemp. Neustále povídáme, až nám z toho jde hlava kolem. Vítek vybíhá na kopec, o kterém si myslí, že z něho bude vidět Ararat. Ararat neviděl a protože se bude stmívat vracíme se do kempu, kde společně večeříme. My s Magdou jsme rádi, že jsme Ararat vyděli včera navečer, když jsme jeli do kempu, jinak je totiž zahalen mraky a pouze při zapadajícím slunci se občas ukáže. Dlouho do večera si povídáme. Krásně jsme si tu odpočinuli před nadcházející cestou.Ono to neustálé stopování a různé jiné cestování také člověka unaví.

15. září -sobota:

Ráno dlouho snídáme. Jsou tu další češi (kluk s holkou co byli v Gruzii a včera se opili s Muratem), takže zde máme takový malý český diskuzní kroužek. Balíme, myjeme se a vůbec se nám nechce odejít. Jitka s Vítkem také odchází. Stopujeme společně do Doguabazitu, kde se na křižovatce loučíme.Škoda, také bychom rádi dál na východ. Snad jindy. Odteď už jedeme pouze na západ. Ještě mnohokrát jsme si na ty dva naše nové kamarády vzpoměli. Procházíme městem a stopujeme v prachu u cesty na 250 km vzálený Erzurum.Otravují nás nějaké děti, ale na to jsme docela zvyklí.Zastavuje nám bílý pickup. Sedáme si dozadu na batohy a už se vezeme. Klasický turecký stop je buď nákladák nebo obchodník, který objíždí své zákazníky. Náš řidič je obchodník. Jede až do Agri, ale dělá zajížďku do Diyadinu, kde má jednání.Nikam nespěcháme, tak nám to je jedno. Diyadin je typické kurdské město. Nízké domy, prašné ulice, spousta lidí a všude trh. Musíme jít s ním na jednání, ale máme problém, protože oba potřebujeme na záchod. Majitel zdejší firmy, nám říká, že máme jít s ním. Magdu vede někam do patra domu a mě o několik bloků dál na veřejné WC. Zajímavé. Cestou zpět se prašnou ulicí prohnal obrněný transportér obsypaný lidmi co něco řvali. Nikoho to nevyvedlo z míry, ani mě už ne. Když jsem se vrátil, Magda popíjela s pány čaj. Kurdové jsou prostě pohostiní.Když jedeme dál, tak mi náš řidič kupuje kazetu s kurdskou hudbou a když jí pouští na ukázku v autě,tak u některých písní dokonce pláče. V Agri nás vysazuje. Nějak se nám nedaří nic stopnout. Ještě ke všemu nemáme skoro vodu. Naštěstí nám zastavuje kamion, který jede přes Erzurum až do Istambulu. To by bylo super popovést se 2000 km zadarmo, ale to pohodlí nic moc. Zastavujeme u nějakého kamaráda na čaj a navečer vystupujeme v Erzurumu. Jdeme do centra kousek nad nádraží. Zkoušíme otel Asie, který jsme si tu vyhlédli. Otel je levný a hezký.Máme toho zase dost, ale přesto se jdeme zase večer projít, musíme totiž ještě nakoupit a podívat se na nádraží.

16. září -neděle:

Vlak odjíždí až ve 12:00, a tak nikam nespěcháme. Jdeme ještě dokoupit pití a jídlo na cestu. Na nádraží jsme asi v 11:00, kupujeme lístky( na ICIST za 14 600 000 TL/1os/1950 km). Odjez vlaku je docela dramatická událost. Loučení domorodců probíhá opět s velikými emocemi.V kupé jsme sami a doufáme, že to tak už zůstane.Čeká nás 35 hodin ve vlaku. Koukáme na krajinu, já občas fotím, ale hlavně ležíme a spíme.16:30 -Erzican, 23:22 – Šivas.

17. září -pondělí:

3:45 Kayseri, 11:38 Ankara – došli čipsi = rvačka u nádražního stánku, 21:45 Istanbul Haydarpasa. Docela zmateně vystupujeme. Nějak nás to nasměřuje na trajek do Evropy a za chvíli jsme zase zpět na naší staré dobré evropské půdě. Došli nám peníze, a tak vybíráme z bankomatu 10 000 000.Od Jiříka máme tip na dobrý hotel kousek od evropského nádraží. Hotel se jmenuje Yeni a nacházíme ho docela rychle. Asi ve 23:00 se ubytováváme a aby toho nebylo málo jdme se zase projít. Na recepci nás ujišťují že do 1:30 mají otevřeno. Čtvť Sultan Ahmet s tím nejkrásnějším co může Istambul nabídnout je od hotelu asi tak 10 minut chůze. Modrá mešita (Sultan Ahmet) i chrám Boží moudrosti (Aya Sofya) jsou skvěle nasvícené a my sedíme v parku a nasáváme atmosféru.Potom jdeme spát.

18. září -úterý:

Vstávám dříve než Madla a jdu se podívat po něčem k snídani a po bance.Bank tu je několik, ale všechny otvírají až v 9:00 a teď je teprve sedm. Snídáme pečivo a vyrážíme do města. Dnes máme, mimo jiné, dva důležité cíle. Vyměnit šeky na peníze a sehnat na zítra lístky do Bukurešti. Rozhodujeme se opět jet se společností Star. V bance s šeky není problém a tak máme asi 210 000 000 lir. Procházíme zase kolem mešit a ve čtvrti Laleli lehce nacházíme naši cestovku. Snažíme se smlouvat, ale nějak to nejde. I tak je cena 33 mil. dobrá. Odjíždíme zítra v 17:00. To bychom měli. Procházíme zpět touto hroznou čtvrtí, kde jsou samé obchody s koženými bundami a botami. Dáváme si první kebab. Je moc dobrý a litujeme, že jsme si ho nedopřávali dříve. Cestou ještě navštívíme Velký bazar, kde si naposledy užíváme smlouvání s obchodníky. V poledne začíná být pořádné vedro. Navštěvujeme proto podzemní cisterny, které byly postaveny v 6.st. jako zásobárna vody pro Istanbul. Mimo 336 sloupů jsou tu i dvě hlavy medúz. Je tu perfektní chládek. Odpoledne trávíme kolem dvou mešit (Aya Sofya a Modrá mešita). Nejprve navštěvujeme Sultan Ahmet Camii. Je překrásná. Musíme se trochu zahalita, ale to nám nevadí. Platí se zde pouze povinný příspěvek na obnovu. Magda chce ale hlavně vidět interiér Ayi Sofye, o kterém se učila v dějinách umění. Mě taky láká tento původně křesťanský chrám. Plánovaně sem jdeme až později. Není tady už mnoho lidí. Vstupné je lidové.Už se kocháme vnitřní výzdobou, jednak muslimskou a hlavně kresťanskými mozaikami. Škoda, že je všude spousta lešení. Restaurátoři se totiž snaží odkrýt původní výzdobu stěn a kleneb. Kolem Egyptského obelisku a dvou sloupů,které stojí na místě bývalého Hipodromu, sestupujeme k moři a po pobřeží procházíme až k nádraží a zpět k našemu hotelu. Strašně nás bolí nohy. Odpočíváme a vaříme večeři. Večer se jdeme zase projít k mešitám, kde to je v noci nejkrásnější. Sedíme do noci v Sultan Ahmet parku a pozorujeme malé děti prodávající lískové oříšky.

19. září -středa:

Vyrážíme do paláce Topkapi. Je to bývalý sultánský palác. Je tu ovšem nechutná spousta turistů. Dokonce stojíme frontu na lístky. U vchodu potkáváme nějaké lidi z Poličky. Procházíme celým palácem a snažíme se vyhýbat turistům. Nejkrásnější z celého objektu je šperkovnice se spoustou krásných a drahých klenotů. Je tu i ukázka nádobí a porcelánu, které používali sultánové. Z paláce jdeme do hotelu. Balíme a se smutkem opouštíme hotel. Zase procházíme kolem těch krásných mešit a pomalu se trousíme ke kanceláři Star Turizm, kde si necháváme batohy a ještě jdeme schánět cosi k snědku.Ve čtvrti Laleli je to dost problém. Kožich si tu koupíte na každém rohu, ale potraviny? Jídlo seženeme asi až po hodině. S velkým předstihem jedeme tranzitem z cestovky ke garážím naší společnosti, je to sice kousek, ale přesto nám to v zácpě trvá skoro hodinu. To, co se děje na terminálu nemá obdoby a nechápu, jak může někdo provézt tolik zboží přes hranice. Ještě se stihneme pohádat s chlapem na WC, kvůli výši poplatku a to je poslední tečka. Konečně jedeme. Cesta probíhá bez problémů, na hranicích normální zmatek. Pikolíci z autobusu se o nás vůbec nestarají, což nechápeme. Kde je čaj a cola z předchozí cesty? No jo, je to tím, že nepašuje dopravce, ale lidé z autobusu, a kvůli tomu na nás kašlou. Jsme jediní, kteří nic nepašují. Máme hrozný hlad a už nemáme nic k jídlu. Naštěstí zastavujeme někde v Bulharsku a dáváme si dvě porce pečeného masa s chlebem. Ježiši to je dobrý!

20. září -čtvrtek:

V 5:30 jsme v Bucurešťi. Naprostý chaos, přijeli jsme asi o dvě hodiny dříve a venku je asi o 25 stupňů méně než jsme zvyklí. Leje jako z konve a je hrozná bouřka. Jedeme taxikem na Gara de Nord. Začíná parádní depka.Je zima a vlak nám jede až za 15 hodin. Přidáváme se k rumunským bezdomovcům a uleháme na lavičky čekárny. Spát mi moc nejde. Pozoruji místního úchyla, jak obtěžuje dlouhovlasé holky. Postupně se střídáme v hygieně na záchodech a asi v 8:30 se jdeme nasnídat do místního bufetu. Kuře a pivo mám zvedají náladu a už se nám to nezdá tak tragické. Kupujeme lístky do Oradei, batohy dáváme do úschovny a opět metrem jedeme bloumat do města, kde vůbec nic není. Za poslední peníze si kupujeme nějaké další jídlo na cestu domů a hlavně pivo a pizu, která nám opět sparavuje náladu. Do rána nás čeká přejezd celého Rumunska. Ani nevím jak, ale většinu cesty prospíme.

21. září -pátek:

Asi v 6:30 jsme v Oradei. Nasnídáme se a jdeme po známé cestě stopovat k hranicím. Tentokrát máme docela štěstí a v Biharkerestezu stíháme opožděný rychlík do Pešti, kde jsme asi v 13:00. Letos tu je docela zmatek, protože většina vlaků do Čech jede z jiného nádraží než loni. S batohy jdeme obhlídnou situaci na Keleti a hlavně jdeme na Gyros, který mají na snížené plošině u nádraží. Těšili jsme se na to celý měsíc. Cestou zpět na nádraží mě postihuje akutní „durchfall“ a nebít oblíbeného McDonaldu, musel bych se převléci. Následkem toho nám málem ujíždí vlak do Bratislavy. No, byl to mazec, ale stihli jsme to. V Blavě máme asi 2 hodiny čas do odjezdu vlaku směr Česká Třebová, které trávíme s lidmi co jedou z Gruzie u jídla a piva. Od nich se dozvídáme podrobnosti o teroristickém útoku na USA.Vlak má trochu zpoždění, ale přesto jsme 23.9.2001 v sobotu ráno v České Třebové, kde nás čeká Venca. Cestou se musíme ještě stavit v Osíku na chalupě, kde mají jeho kámoši suda. Dáváme pivko a trochu prudíme, protože jsme už tři dny nespali.

No jo a to je fakt všecho :-).

http://turecko2001.sweb.cz/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .