0
0

Poslední pivo v Praze nám už ani nechutná. Jsme vylekáni fundamentalismem a začínáme mít respekt k islámskému právu. A pak ta nešťastná letadla! Brzy jsme vysoko nad mraky a i v zalehlých uších nám stále zní první instrukce usměvavé Ireny, naší vedoucí. Až vyndáme z lékárničky láhev s prevencí a Arab se nás zeptá „Co to máš?“, budeme odpovídat „Alkohol, ale ten ty nesmíš!“. A jeho prosby „Jenom trošku?!“ budeme ignorovat. Máme dovoleno rozdávat pouze propisovačky, pohledy, odznáčky a podobné drobnosti. V žádném případě nesmíme domorodce kazit penězi či dokonce alkoholem. Možná to s tou prohibicí nebude tak zlé. Přesto si od letušky v maďarském kroji necháváme pro jistotu donést jen Coca Colu. Nad mraky je jasno a svítí slunce, ale my musíme do deště dolů k Dunaji. Jsme nepochopitelně namačkáni na předních sedadlech, i když je zbytek boeingu letecké společnosti Malév je prázdný. V budapešťském terminálu máme dost času na to, abychom se trochu prospali a v luxusních prodejnách vyzkoušeli parfémy světových značek. Sledujeme dokonalé Japonce, jak si hned po jídle běží čistit zuby a v kontrastu s tím jsme upozorněni, abychom se zprvu nenechali zbytečně zaskočit některými neobvyklými hygienickými návyky Egypťanů. Boeing je zaplněný babylonem národů a při startu nám pouštějí vážnou hudbu. Dost nám připomíná tóny, které zněly na Titaniku, když se potápěl. S chutí se pouštíme do jídla, které samozřejmě neobsahuje žádné vepřové. Než jej stačíme strávit, již kroužíme nad noční Káhirou.

Nad ránem přistáváme na horkém africkém kontinentu. Letištní hala je čistá a odbavení hladké. Měníme si peníze a Irena nás cpe do taxíků. Sama se snaží vysvobodit našeho Libanonce Hasssana, který byl zadržen. Právě se probudili muezzini a pomalu ožívá i největší město Afriky dvacetimiliónová Káhira. Míříme do centra a kolem se míhají první mešity a paláce. Před pátou hodinou jsme v hotelu Sun a máme příjemnou volbu mezi postelí a ranní procházkou. Volíme druhou možnost. Slunce si s velkými obtížemi razí cestu smogem a nás nejprve přitahuje magický Nil. Líně se valí deltou a jeho kalná voda unáší velké trsy trávy. Procházíme se po nábřeží, zkoušíme bankovní čtvrť i obchodní uličky. Brzy dospíváme k důležitým poznatkům:

– na každém rohu stojí voják se samopalem – město je bezpečné,

– z klimatizace kape voda – je třeba chodit při zdi nebo naopak u obrubníku,

– přechody, semafory a policisté jsou jen pro legraci – přejít ulici je kaskadérský kousek,

– nikde není k dostání pivo,

– lidé jsou milí a usmívají se – je nutné dávat pozor,

– všude nás sleduje Mubarak,

– kavárny jsou vysypány pilinami a kouří se v nich vodní dýmky,

– neustále je potřeba něco odmítat.

Takto vyzbrojeni vyrážíme v 11 hodin na první společnou procházku. Nejprve míříme vzhůru na střechu hotelu. Pod námi je centrální náměstí Tahrír a kolem se ježí nikdy nedokončené domy se smetištěm v místech, kde normálně bývají střechy. To z ulice není vidět nic. Jdeme kolem moderní budovy opery, míjíme Egyptské muzeum a 180 metrů vysokou Káhirskou věž, ze které je místo pyramid vidět jen smog. Najímáme si motorovou loď a trochu čeříme klidnou kalnou vodu, ve které dovádějí malí Egypťané. Na vedlejší lodi tančí dívky břišní tance. Následuje volno, ve kterém trénujeme přecházení ulic a získáváme další poznatky. Všichni policisté jezdí na Jawách a některé dívky chodí stoprocentně zahaleny včetně černých rukavic. Večer je na programu pyramidální světelná show a přepravíme se na ní pomocí MHD. Již známe káhirské taxíky, a tak rychle chápeme, že to, co přijíždí, je opravdu autobus. Má jen vytlučená okna a všude, kde je možné se něčeho zachytit, visí hrozny lidí. Rveme se dovnitř a platíme směšně nízké jízdné někomu, koho považujeme za průvodčího. Bylo by hodně nadnesené, kdybychom řekli, že se autobus dává do pohybu. Asi půl hodiny stojím v dopravní zácpě a oceňujeme okna bez skel. Potom vystupujeme „za jízdy“, uprostřed rušné ulice a pěšky se schlíple vracíme do hotelu. Snad příště.

Náš Standa vstává jako vždy první a hned pokládá záludné dotazy: „Mám si vzít k pyramidám deštník?“ (bere si ho) a „Jaké si mám vzít kalhoty?“ (bere si krátké). Je nás celkem 18 a máme objednaný mikrobus a taxík. Na zdejší poměry je to silně předimenzováno. V 9 hodin začíná šílená jízda. Řidiči nemilosrdně najíždějí na chodce i na sebe navzájem a pokud náhodou někdy chtějí dát najevo svůj předpokládaný směr, dělají to vajglem ležérně vystrčeným z okénka. Blížíme se ke Gíze a na předměstích je těžko popsatelný nepořádek. Zavlažovací kanály jsou zavaleny odpadky, všude se vznáší prach a dým. Krátce zastavujeme v manufaktuře na papyrusy. Předvádějí nám složitou technologii jejich výroby a demonstrují destrukční zkoušku odolnosti v trhu. Zdá se, že jsou nezničitelné. A potom jsme vydáni napospas prodavačům, kteří nás honí po prodejně tak dlouho, dokud každý z nás nedrží v ruce tubus se svitkem papyru. Ale ruku na srdce, jsou překrásné, ceny se dají usmlouvat a máme hřejivý pocit, že jsou pravé.

A už nás zase hřeje i všudypřítomné slunce. Ještě kousek taxíky a zastavujeme na náměstíčku, kde kromě nás parkují i velbloudi a koně. Posledních pár kroků a už je vidíme – pyramidy! Stavby, které otec dějepisu Herodotos charakterizoval jako „výtvory, jež se vymykají jakémukoliv popisu“. Před námi směrem do pouště je jich celý komplex. Samozřejmě Cheopsova, největší na světě. Půdorys má hranu 230 metru a je vysoká 146 metrů. Kdybychom ji rozebrali, budeme mít 2 milióny balvanů. Hned vedle je Chefrénova. Chceme jít dovnitř, ale je zavřená. Nelezeme ani na ni. Dobře víme, že se z ní zřítilo více lidí než z tatranských štítů. Nakonec se dostáváme do nitra třetí. Ale až po důkladné prohlídce. Ta objevila v batohu pouze Tatranky Opavia. Voják se ptá, co to je a jestli to je pro něj. Říkáme mu, že ne, že je to pro nás. Trochu kruté, ale je to naše jídlo na celý den. Do nitra pyramidy vede nízká štola a i ti nejmenší návštěvníci s otlučenými hlavami si přejí, aby byli ještě menší. Kromě vydýchaného vzduchu uvnitř nic není. Pospícháme ven, ale tam to není o moc lepší.

V poledním žáru pyramidy stíny nevrhají. Jediné, co vrhá stín, je klobouk naší Hanky. Zato se na nás vrhají velbloudáři. Stačí chvilka nepozornosti a už je například Eva odvážena daleko do pouště. My jsme se také ani nenadáli a sedíme na jednom velbloudu dokonce oba. Křičíme dolů, že majiteli nic nedáme a už vůbec ne peníze. Není snadné slézt z velblouda, když stojí. Na zem se dostáváme díky všemocné cvakající propisovačce. Jdeme se trochu zchladit k nejstarší lodi světa, na níž dodal cedrové dřevo Hassanův Libanon. Kolem tří velkých pyramid jsou roztroušeny malé satelitní a celý komplex hlídá velká sfinga s trochu naivně restaurovanými packami. Jedeme dále úrodnou částí podél Nilu. Cestu k nejstarší pyramidě na světě lemují palmové háje. Stupňovitá Džóserova pyramida v Sakkaře byla postavena 2700 let před naším letopočtem. V útrobách skrývá největší labyrint chodeb. Další zastávkou památkového turné je bývalé město egyptského impéria – Menoferu s malým areálem. Kromě povalené gigantické sochy Ramssese II. nás nejvíce upoutala malá štěňátka. Měli bychom se vrátit do hotelu, ale po dramatickém vyjednávání s řidiči jedeme zpět k pyramidám. Tentokrát nám světelná show již neunikne. Chceme si trochu odpočinout, ale to je v přelidněné Gíze nemožné. Stále nás někdo obtěžuje a nemáme chvíli klidu. Připadáme si jako ve zvěřinci – kolem pochodují velbloudi, osli a koně. Při show jsou pyramidy a sfinga postupně osvětlovány a za zvuků vážné hudby mění barvu. Celkem pěkný kýč. Vracíme se do Káhiry a mladí nezmaři ještě míří do čajovny. Pouštíme vrtuli na stropě na největší rychlost a jdeme spát.

Ráno je čas na čerstvé pečivo, až v 10 hodin nastupujeme do Egyptského muzea. Důkladná kontrola odhalila pouze kovovou placatici s whisky. V dvoupatrové budově je neuvěřitelné množství památek starých Egypťanů. Je tam vše, co bylo v jedné nevykradené hrobce Tutanchamona – zbraně, sfingy, sarkofágy, mumie, klenoty… Je neuvěřitelné, co tito lidé dokázali. Odpoledne je na programu jízda metrem. Dostáváme přesné pokyny a již stojíme v rojnici na peróně. Důležité je, abychom nastoupili všichni naráz a pokud možno do jednoho vagónu. Povedl se nám i výstup v Koptské čtvrti. Koptové jsou pronásledovaní křesťané, mají vytetovaný křížek na zápěstí a neslavnějším z nich byl Butrus Butrus Gálí. Procházíme kostelem sv. Jiří, stejnojmennou kaplí, kostelem sv. Barbory a sv. Panny Marie a ruinami Fustátu. V chudinské čtvrti je nepředstavitelná bída. Prašné cesty, rozbořené domy, žebrající děti. Lidé jsou však přátelští, dávají nám jednoduché otázky „Odkud jsi?“, „Jak se jmenuješ?“. Večer odjíždíme na jih. Před hotel najíždějí taxíky, bágly házíme na střechu (snad se tam udrží) a za chvíli jsme na nádraží. Vlak je přesný, čistý a tak klimatizovaný, že máme strach, abychom nakonec v Egyptě nenastydli. Oblékáme si všechno, co máme na sebe včetně čepic, a když se nám podařilo nakonec vyřešit i záhadu podezřelého opuštěného kufříku, pokoušíme se usnout. V pohodlných sklopených sedadlech by to bylo prosté, nebýt televize a neustálého proudu obchodníků. Když nám nad ránem asi posté nabízejí zakrslé banány a arabské noviny, hrozíme jim inzultací. Při zastávkách se vybíháme trochu ohřát na perón. Stále se držíme Nilu a sledujeme východ slunce, prosté hřbitovy s kameny v roli náhrobků, stáda velbloudů, hory, písek a obydlené osady připomínající ruiny. Před polednem jsme v metropoli jihu Asuánu. Do hotelu Noorhan je to kousek.

Naše první cesta vede samozřejmě k Nilu, kde nás čeká sympatický míšenec Jamaičana a Núbijce Ahmed, přezdívaný kapitán Jamajka. Tři hodiny s námi bude křižovat mezi ostrovy. Prvním z nich je Kitchenerův s botanickou zahradou. Nejhezčí je palma královská s dokonale hladkým bílým kmenem. V zahradě je také strom, který zasadil Václav Havel. Zdá se, že trochu chřadne (strom). Žebrat se dá i na vodě. K našim bokům často připlouvají miniaturní pirátské loďky Núbijských klučinů. Druhým ostrovem je Elefantina, nazvaný podle balvanů podobných slonům. Jsou na něm ruiny bývalého hlavního města Núbie. Naproti ostrovu je na břehu hotel „Old Cataract“, ve kterém Agatha Christie psala román „Smrt na Nilu“. Nakonec nás Jamajka veze k sobě domů do núbijské vesnice a hostí nás mátovým čajem a vodní dýmkou zvanou šíša. Na pevnině potom falafelem a ledovým čajem slavíme svátek Věry. Procházíme se uličkami a Jarka říká, že kdyby měla žít v Egyptě, pak jedině jako muž. Ti sedí celý den v kavárně, kouří vodní dýmku a hrají domino.

U snídaně nás obsluhuje krásná Núbijka. Tmavé Núbijky jsou hrdé a ještě hezčí než Egypťanky. Celý Egypt je postižen odlivem turistů. Na břehu Nilu kotví obrovské výletní parníky marně čekající na Japonce, které umí Jamajka tak dobře napodobit. Taxíky jedeme do žulového lomu, odkud se plavil kámen až do Gízy. Atrakcí lomu je nedokončený obelisk. Kdyby Egypťanům nepraskl, byl by největším na světě. Velká je i Asuánská přehrada končící v Súdánu. Z jejích vod se podařilo zachránit chrámy Abú Simbel a Nová Kalabša, obydlí sto tisíc Núbijců již takové štěstí neměla. Irena usmlouvává loď na přijatelnou cenu a plujeme na neexistující ostrov Pilak, který byl zatopen a zaměněn za ostrov Agilka. Chrámový komplex je nádherný. Nejimpozantněji působí chrám bohyně Isis s dvojím průčelím, kolonáda a římská brána. Dobře je vidět, kam až sahala voda při záplavách pečlivě měřených nilometrem, který rozhodoval o výši daní v přímé závislosti na množství černého bahna. Hroši a krokodýli už pod Asuánem nežijí. Žádná škoda. Zbytek dne máme volno. Procházíme se po nábřeží a obchodními uličkami, které k večeru začínají ožívat. Konečně nastává zázrak – objevuje se místní pivo „Stella“. Sedáme si do útulné restaurace na břehu Nilu a utrácíme peníze, které nám Irena vrátila za neuskutečněný výlet. Projedli jsme z bezpečnostních důvodů cizincům po souši nepřístupný Abú Simbel. Večeře byla výborná, ale přesto je to škoda.

Kapitán Jamajka je přesný a v 9 hodin stojí v bílém hábitu a s pletenou čepičkou na hlavě v recepci. Na břehu Nilu kotví dvě jeho feluky. Každý máme na palubě lůžko, na kterém se budeme celý den povalovat. Brzy vyrážíme po proudu, ale jen ke stanovišti říční policie. Nechtějí nás pustit. Buď čekají na ustání silného větru nebo na bakšiš. Nakonec dostáváme zelenou a brzy opouštíme civilizaci. Břehy Nilu jsou kouzelné. Zarostlé trávou, pod palmami se pasou velbloudi, osli, krávy a vodní buvoli. Vše vkusně doplňují sněhobílí plameňáci. Místy vegetace mizí a objevují se písečné duny a skály. Vesničky jsou tvořené modrými a žlutými domky. Voda je čistá a plná ryb. Je to neuvěřitelné, jak dokáže plachetnice plout přímo proti silnému větru. Ale Núbijci mistrně manévrují. Lodě se naklánějí, že se máme co držet na palubě a Jamajka křičí: „Nebojte se, buďte šťastní!“. My máme přísně zakázáno se v Nilu koupat a bojíme se i vodní tříště. Jamajka jeho vodu pije přímo z řeky.

V poledne kotvíme na písečné pláži a Núbijci chystají oběd. Dnešní den je totiž jediný s plnou penzí. My zatím vyrážíme na průzkum vnitrozemí. Písečná políčka jsou beznadějně vyschlá. Nebezpečně vyhlížející černí buvoli nás daleko nepouštějí. Na lodích je již prostřeno. Na miskách je pestrá směs: zelenina, falafel, fazole, saláty, pasty a arabský chléb. Jako zákusek si dáváme pangamin, který zapíjíme ginem a slivovicí. Ta zachutnala i Jamajkovi. Núbijci myjí nádobí v Nilu a plujeme dále. Občas nás míjejí parníky boháčů a naše ženy začínají zpívat. Milovník rege Jamajka asi musí trpět. Kolem 5. hodiny začíná loupat brambory pro 22 osob. Je pečlivý a pomalý, jestli to má být večeře, musíme mu pomoci. Krájí se také mrkev a cibule, drtí česnek a chystá koření. Copak to asi bude? Když je třeba voda, devět párů ostražitě sleduje, odkud ji nabírá. Z kanystru! Ještě pár sáčků těstovin, papriku a rajský protlak. A pak se to vše až do setmění vaří. Z toho máme obzvlášť radost. Jamajka je velmi učenlivý, už umí říci „slivovice“ a velmi si oblíbil slůvko „taky“. Sůl tam dáme taky, taky, pepř taky, taky. Mezitím si vyprávíme zážitky z Asuánu. Je tam například jeden obchodník, který když narazí na Čecha, okamžitě vychrli všechna česká slova, která zná: „Praha, Brno, Ostrava, Václav Havel, hovno!“. Núbijci ovládají nejen plachty a kormidla, ale i vařečku. Večeře při svíčkách je výborná. Přesto pro klid duše zase koluje pangamin, fernet, gin, koňak a slivovice taky, taky. Na břehu se postupně vyloďují Holanďané, Angličani a Kanaďané. Núbijci zapalují ohně, vyndávají bubny a začíná folklórní festival pod hvězdným nebem. Dovedou se bavit i bez alkoholu, který s výjimkou Jamajky odmítají. Kolem půlnoci se po úzké lávce potácíme na loď a připravujeme se na spánek. Vše cenné schováváme do podpalubí, protože nás možná navštíví „noční rybáři“.

V půl šesté ráno vydává Jamajka pokyn k odplutí a sám pokračuje ve spánku. Vítr ustal a necháváme se unášet jen proudem. Popíjíme čaj se skořicí a v hrnci se vaří vejce k snídani. Zastavujeme na ranní toaletu v palmovém háji, kterým občas proběhne zatoulaný pes nebo projede domorodec na oslu. Přesně v 8 hodin se loučíme s posádkou a vyloďujeme se na břehu u Kóm Omba, kde stojí 2 taxíky. Jak to ta Irenka dělá? Házíme batohy na střechu a pospícháme do chrámu. Musíme být včas v koloně směřující do Luxoru, cizinci zde musí jezdit pod vojenskou ochranou. Vojáci mají samopaly, přilby a neprůstřelné vesty, my jen trička. Kolona se nám trochu potrhala a do Edfu projíždíme sami. Horův chrám je zatím nejimpozantnější stavbou. Byl také budován 180 let. Vládce Hor byl znázorňován jako sokol, však také u vchodu sedí hned dva. Chrám má gigantické průčelí a ohromující sloupy. Asi za hodinu pokračujeme dále. Řidič jede docela svižně, škoda, že mu na palubní desce nic nefunguje. Nejdůležitější součástí auta je klakson, kterým řidič rozhání osly, varuje davy lidí a získává si respekt. Podél cesty suší domorodci datle a často míjíme malé dodávky, z jejichž korb se zvědavě rozhlížejí vždy tři velbloudi.

Po druhé hodině jsme v Luxoru, kde hlídky policie ještě zesílily. Jedeme do hotelu Saint Mina. Vypadá pěkně. Až v noci jsme zjistili jeho jedinou nevýhodu – protější dům přes úzkou uličku obývají psi. Celou noc poctivě štěkají a zklidní se až ráno, když vstáváme. Po snídani jdeme do chrámu v Luxoru. Zajímavá je alej sfing s faraónskou hlavou, která původně měřila 3 kilometry a vedla až do Karnaku. Ze dvou obelisků zbyl jen jeden, druhý byl vyměněn s Francií za hodiny a zdobí pařížské náměstí Svornosti. Po obědě jdeme pěšky do Karnaku. Tamní chrám je největší v Egyptě a byl budován na počest boha Slunce. Sloupy v chrámu jsou obrazem vegetace a stropní překlady znázorňující nebe. Chrám začíná koncem aleje sfing, zde však mají hlavy beraní. Nejhezčí je sloupová síň, obelisky, obrovský skarabeus, posvátné jezero a kamenná botanická zahrada. Chrám byl budován 2 tisíce let! Zmoženi vedrem se za nebývalé pozornosti drožkařů vracíme do Luxoru. Zdejší oblast se jmenovala Théby a byla hlavním městem Egypta. Večer procházíme uličky s těžko popsatelným koloritem. Čím dále od centra, tím jsou užší. Zboží se nabízí na zemi, všude kouř, prach, vůně i zápach. Vrhají se na nás děti i obchodníci, všechno zboží je za 5 liber. Atmosféra se umocňuje, v uličkách hoří ohně. Doklady a peníze tiskneme pod tričkem a začínáme mít strach. Kdyby naše mámy viděly, kde jsme, na místě by omdlely. Kupujeme si výborné pečivo z plechu ležícího na špinavém chodníku. Město je plné kontrastů. Před bankou z mramorovým průčelím je uvázaný osel, vedle internetové kavárny válejí karbanátky přímo na obrubníku.

Tentokrát žádné pospávání. Vstáváme před 5. hodinou, v půl 6 snídáme fíkový džem a uháníme k Nilu. Jsme první, kdo jej překonává ranním přívozem. Plujeme na Západní břeh přezdívaný „pohřební“. Organizace jako vždy dokonalá. Na břehu stojí 18 odevzdaných oslů. Dobře vědí, co je čeká. Vypadají docela statně, ale přece jen lze očekávat určité komplikace. Osel je osel. Například s Hodačovými jsme se rozloučili hned v přístavu. Vybírám si krásného bělouše, ale chce jej také Jarka. Snažíme se pohodlně usadit v sedle. Osli ani nečekají, až se nám to podaří a nabírají směr hory. Jarčin bělouš je brzy v čele, já jedu na 4. místě. Ale jen do chvíle, než je u silnice první oslice. Vrhá se na ní, i když je odhání kopyty. Blížíme se k první křižovatce. Dopravní předpisy tady nerespektuje nikdo, tak proč by měli zrovna osli. Ale když osel s Danem míří do protisměru, to už je příliš. Někteří osli mizí v postranních uličkách, ale většina přece jen směřuje do Údolí králů. V místě, kde končí s asfaltovou silnicí i civilizace, si musíme vybrat, na který ze 20 objektů si koupíme vstupenky. A pak již stoupáme do hor.

První zastávkou je vesnice umělců Dir el Medina. Bydleli v ní lidé, pracující v Údolí králů – vezír, předáci a řemeslníci. Jejich motivačními faktory byly peníze a bič a asi byly účinné. Západní břeh Nilu se na nazývá „město mrtvých“ a nejvážnější funkcí byl hlídač hrobů. V prudkém stoupání nad vesnicí oslíky vedeme, a pak jedeme po hraně několikasetmetrové kolmé stěny. Osli jdou necelé 2 metry od strže a mají ve svých nohou naše životy. Snad poprvé se opravdu bojíme. Ze skal je nádherný výhled na údolí Nilu, který se leskne v dálce. Právě projíždíme nad Hatšepsowetiným chrámem a stojíme v místě, odkud v roce 1997 teroristé postříleli turisty. Nad údolím necháváme osly odpočinout a do údolí scházíme pěšky. Turistické policie odhání prodavače suvenýrů a my si musíme vybrat ze 65 skalních hrobů. Chodby do hrobek se svažují a jsou zdobené stejně jako vlastní hrobky. Všechny jsou vykradené. V údolí je nesnesitelný žár, a asi tak za hodinu stoupáme zpět k oslům. Hodačovi nás sledují oklikou taxíkem. Obchody se dají uzavírat i z oslů – prodavači běží za námi a smlouvají. Sjíždíme dolů k chrámu panovnice Hatšepsowety. Všechny stavby, které nechala postavit, zbořil její syn, když jej nenechala vládnout. Projíždíme ubohou vesničkou a blížíme se ke kukuřičnému poli. Osli se však stávají neovladatelnými. Z tlam jim čouhají kukuřičné klasy. Mají však výčitky svědomí a dávají se téměř do klusu, aby dohnali zpoždění. Přijíždíme ke chrámu Ramesse II. a o chvíli později i k Memnónovým kolosům, gigantickým sochám v poli u silnice. Osli cítí blízkost domova a zrychlují. Konečně jsme se s nimi sžili, pevně sedíme v sedle a lehce svíráme otěže. Osli citlivě reagují na naše pokyny, pokud ovšem není poblíž oslice nebo něco zeleného. Jarčin bělouš usoudil, že by to mohlo pro dnešek stačit. Shodil ji do prachu boční uličky a odešel domů. Do cíle odjíždí na náhradním. My i osli věnujeme zbytek dne zaslouženému odpočinku.

Vstáváme zase před 5 hodinou a hurá do Hurgády! Jedeme linkovým autobusem k Rudému moři. Zase nám je zima. Marně reklamujeme přitápění, tento pojem není v Egyptě znám. Na cestě jsou četná kontrolní stanoviště armády a policie, projíždíme zátarasy ze sudů a ježků. Zprvu jedeme úrodným údolím Nilu podél zavlažovacích kanálů. Lidé se shromažďují na mostech, které jsou centrem obchodu. Ve větších městech jdou jednotně oděné dívky do školy. Mají modré kostýmky a na hlavách bílé šátky. Podél cesty se suší cihly z bláta. Jakmile se vzdalujeme od Nilu, vegetace mizí a několik hodin jedeme písečnou a později kamenitou pouští. Zastavujeme v oáze plné velbloudů, kde nám nad hlavami krouží velké vážky. Asi v 11 hodin jsme u blankytně modrého Rudého moře. Podél něj pokračujeme na sever do Hurgady. Cestu lemují často jen rozestavěné stavby neuvěřitelných tvarů. Ani nás už nepřekvapí, že u autobusového nádraží už čekají taxíky a pokračujeme plynule do hotelu Four Seasons. Uvnitř je poměrně útulný. Raději než prohlížení hotelu se věnujeme procházce po turistické Hurgadě. Za chvíli nám přichází na mysl jeden starý lékařský vtip: „Operuji, operuji, a najednou koukám, že už pitvám!“. Také my se procházíme, procházíme a nejednou koukáme, že už bloudíme. Hurgadu ovládli Rusové. Po dlouhé době zase vidíme azbuku a kolem je slyšet ruština. Nakonec přece jen nacházíme pobřeží a veřejnou pláž. Ke koupání však moc neláká. Je špinavá a po sto metrech je vody stále jen po kolena. Místo korálů a ryb jsou ve vodě ježci. Raději se procházíme obchodními uličkami.

Klasická snídaně (rohlík, máslo, džem) je tentokrát obohacená o vaječnou omeletu. Po snídani se dělíme na dvě části. Jedna skupina se jede potápět nad korálové útesy, druhá tráví den na honosné pláži hotelu „Sand Beach“. Je silný vítr a moře buší do vlnolamů. Irena zatím řeší problémy s výletem na Sinaj. Řidiči chtějí velké peníze a nechtějí zastavit u kláštera sv. Kateřiny. Je křesťanský a oni jsou muslimové. To se dá pochopit. Hůře už se ale chápe, že za 200 liber by zastavili kdekoliv. Když jsme dostatečně spálení, jdeme si odpočinout do hotelu a potom opět vyrážíme do víru turistického města. Na pobřeží jsou rozestavěné obrovské hotelové komplexy se spoustou prázdných obchodů. Živo je jen v uličkách bazaru. Pobřeží není zas tak úzkoprsé a alkohol teče proudem. Pijí ho však většinou jen cizinci. V podvečer se do hotelu vracejí naši potápěči. Mají pěkně opálená záda.

Už jsme vstávali všelijak, ale v půl 3? Jedeme osmnáctimístnou Toyotou Coaster na sever. Cestou kontrolujeme, zda do Rudého moře opravdu neústí žádná řeka. Zdá se, že ne. Proto je tak slané a plné korálů. Irena se konečně dostala k mikrofonu a krásně nás uspává informacemi. Přece jen jsme však něco pochytili. Sinaj tvoří jen 6% Egypta, který jako jedna z mála zemí leží na dvou kontinentech. Nil pramení až v Burundi. Nezaměstnanost je kolem 30%. Polovina Egypťanů je mladší 18-ti let. Pracuje pouze 15 milionů lidí, z toho 8 milionů zaměstnává stát. Po teroristických útocích poklesla návštěvnost a vládá zahájila velkorysý program na podporu turistiky. Zdá se však, že jí došly síly. Kolem Nilu žije 90% obyvatel. Jedeme zase v koloně a občas dokonce musíme odevzdávat pasy. Blížíme se k městu Suez. I jeho okolí je napájeno vodou Nilu. Poprvé vidíme chomáče bavlny. Suezský průplav je široký asi jako Labe v Hradci. Navíc v něm plují jen malé kocábky. Jsme zklamáni. Projíždíme pod ním tunelem Ahmed Hamdi.

Na chvíli zastavujeme na koupání a oběd. V malé hospůdce plné vousatých chlapů si dáváme místní specialitu kušari. Plná mísa špaget, těstovin, rýže, čočky, fazolí, rajčat, papriky a cibule stojí jen 10 korun. Když jsme v nejlepším, zajede nám do talíře další lžíce. Ale klid, to se jen hospodský na chvíli odtrhnul od televizního kurzu angličtiny a ukazuje nám, jak si máme pochoutku zamíchat. Chtělo by to pivo, ale obrací oči v sloup. Kde by muslim vzal satanův nápoj? Ukazuje nám hotel na kopci, tam sídlí satan. Stojí 90 korun. Řidiči pojali jízdu jako generální opravu mikrobusu – právě mění u pumpy olej. To chce klid. Na poušti kolem je pěkná spoušť. Vítr rozhání všudypřítomný igelit a tenzdobí trní do podoby vánočních stromků. Pomalu se objevují hory. Vidíme písečné duny, lávové jazyky a stolové hory. Krajina hraje všemi barvami. Řidiči právě večeří, jen klid. Nakonec stejně čekáme ve vesničce pod klášterem sv. Kateřiny. Vymetáme kavárny a restaurace a čekáme na půlnoc. U kláštera vyndáváme baterky a občas jimi pomáháme hvězdám a měsíci. Stoupáme prašnou a kamenitou cestou do hor. Ve tmě se lesknou smutné oči velbloudů, kteří nemají koho vozit. Občas zastavujeme v četných čajovnách, abychom nahoře nebyli příliš brzy. Jenom bůh a Irenka vědí, že děláme dobře.

Na Mojžíšovu horu (2285 m) vystoupí denně až 3 000 lidí. Dostáváme přesné pokyny, kam si na vrcholku máme stoupnout, abychom nebyli sraženi davem do údolí. Přece jen jsme nakonec nahoře brzo a třeseme se zimou. Nic nepomáhá ani za 5 liber půjčená deka. Nacházíme si pěkné místo v závětří, ale jak se dalo čekat, je na západ. Musíme tedy do větru. Zkřehlýma rukama vyndáváme fotoaparáty. Nejprve z oblohy mizí hvězdy. Projasňují se okolní vrcholy a na obzoru se objevuje ohnivá čárka. Ještě chvíli a za cvakotu fotoaparátů vylézá ohnivá koule. Odhazujeme deky a dáváme si čaj. Pro sestup si místo velbloudí vybíráme náročnější stezku tvořenou 3750 schody. Ze soutěsky uprostřed růžových skal je krásný výhled na klášter. Asi v 9 hodin dobýváme nikdy nepokořený klášter. Pro ženy by mohlo být poučením, že jeho patronka Sv. Kateřina byla sťata, protože byla příliš chytrá. Její ostatky jsou uloženy na nejvyšší hoře Egypta, nesoucí její jméno. Řidiči jsou trochu frustrování tím, že nedostali bakšiš a jedou jako šílení. Často myslíme na batohy a doufáme, že jsou stále ještě na střeše. Kolem 5. hodiny jsme v Káhiře a absolvujeme okružní jízdu městem, protože řidiči nemohou najít náš hotel Sun. I v Káhiře se dá najít něco jako pivnice a dokonce ke každému třetímu pivu dávají oříšky. Vzhledem k místním cenám alkoholu se jich ale určitě nepřejíme.

I ten sebedelší zájezd musí jednou skončit. Máme před sebou poslední den. Někteří ani nečekají na snídani a pospíchají opět k pyramidám. Po vyklizení pokojů jedeme taxíky do Města mrtvých. Kdysi muslimský hřbitov nyní obývá 300 tisíc lidí. Pěšky pokračujeme k Citadele sloužící v minulosti k ochraně panovníka. Symbolem Káhiry je alabastrová mešita Muhammada Allího. Sedíme na koberci a Irenka nám vypráví o etapách v životě muslima a také o smutném údělu islámských žen. Vidíme hodiny, vyměněné za obelisk z Luxoru. Francie udělala dobrý obchod. Z vyhlídkové terasy sledujeme armádní strategický vrchol Mukatam, spoustu mešit a dokonce i pyramidy v Gíze! Některé mešity vynecháváme a šetříme si síly a peníze na mešitu Al-Azhar. Je nejlepší islámskou univerzitou světa a studuje v ní 100 tisíc studentů, kteří se učí korán a dokonce od roku 1961 také světské vědy. Mešita je nádhernou kombinací barev a materiálů, přednášel na ní Násir a koberec jí věnoval pákistánský president Hak. Každý věřící v něm má vytkáno své místo. Po prohlídce Al-Azharu máme volno. Trávíme jej pohlceni obrovskou tržnicí Khan al Khalili a věnujeme se nákupu dárků. Např. Standa kupuje švagrovi kravatu, i když prý nosí oblek jenom na pohřby. Postupně se všichni scházíme na strategických místech Káhiry – u stánků vodních dýmek a v prodejně papyrusů. Konečně máme čas vnímat i detaily. Vidíme např. jaké mají Egypťané od modlení boule na čelech. Říká se, že Káhira je jako nemoc, jako horečka, jako alkohol. Čím více jí pijete, tím větší pociťujete žízeň. Začínají se v ní cítit dobře i ti, kteří do ni vstupovali s nedůvěrou. Vracíme se do hotelu, abychom zhodnotili zájezd a rozloučili se. Za nás mluví Čestmír a Irena dává každému záložku z papyrusu. Založíme si v ní v katalogu Alvarezu zájezd na příští rok. Ještě nás veze na letiště a pak nás nechává na pospas leteckým společnostem. Těšíme se na guláš, ale jídlo je jenom studené. V Praze mají lidé na sobě kabáty, čepice a rukavice.

A jak působily žhavé paprsky na naše chování? Irenka neměla chvíli klidu. Neustále sváděla nerovný a přesto vítězný boj s přesilou taxikářů, felukářů, hoteliérů a majitelů oslích stád. Dovedla dlouho trpělivě s úsměvem na tváří vyjednávat, ale když bylo třeba, dokázala být i rozhodná a neústupná. Bez sebemenší újmy na zdraví nás provedla celou zemí a přenesla na nás svůj vřelý vztah k ní. I ti, které na cestu vylákala spíše jen zvědavost, se budou do Egypta alespoň ve vzpomínkách rádi vracet. Nás ostatní Irena na závěr chválila. Dělá to tak pokaždé, ale i tak jsme měli slzy na krajíčku. Pravdou je, že jsme nedostali jedinou libru pokuty za pozdní příchod. Dodržovali jsme zákaz koupání v Nilu a nekazili jsme domorodce tím, že bychom jim dávali finanční bakšiše. Vycházeli jsme s nimi dobře, snad jsme je jen trochu dráždili objektivy našich fotoaparátů a kamer. Těžko to ale vyčítat například Petrovi, když jsme později viděli, jaké dílo vytvořil. I Egypťanům by se líbilo. Dokázali jsme se s nimi domluvit, některým k tomu stačila jadrná čeština. Když člověk chce, domluví se. I mezi sebou jsme vycházeli. Lahve s prevenčními tekutinami vzorně kolovaly a hojně jsme se častovali i sladkostmi. A co vlastní Egypt? Je zemí neuvěřitelných kontrastů. Zdá se, že poněkud nezvládá nebývalou populační explozi a že mu docházejí síly při uskutečňování smělých plánů. Je škoda, že národ, který dokázal vytvořit tak neuvěřitelné a unikátní památky žije nyní v bídě. Přesto jsou ale lidé přátelští, příjemní a zdá se, že mají radost z každého cizince, kterého vidí. Mají rádi různost, v žádném případě nejsou rasisté. Rozhodně jsme nesetkali s islámským fundamentalismem a ani na okamžik jsme se necítili ohroženi nebo v nebezpečí. Je trochu smutné, že grandiózní památky jsou pomalu komercializovány. Pro Egypťany jsou ale jedním z mála zdrojů příjmů. Ostatní památky ve zbytku světa jim nyní budou sahat ledva ke kotníkům.

http://www.alvarez.cz/clanek-254-nepolknes-napoje-satanova

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .