0
0

Den 52.- 55. Přejezd do Laosu, plavba po Mekongu

Zdravíme z Laosu z města Luang Prabang! Cesta sem byla zážitkem sama o sobě. Minule jsme skončili v Chiang Mai, tak to vezmeme ve zkratce. Z Chiang Mai jsme přejeli autobusem do Chiang Rai, kde je kromě komunity muslimů, tudíž mešity, i chrám (jeden z mnoha), ve kterém byl Smaragdový Budha – v komplexu bylo i muzeum s jeho kopií, v letním oblečku. Chrám byl hezký, i když jich už člověk má jinak tak trochu plné zuby :). Poslední noc v Thajsku jsme zakončili tradičním nočním trhem.

Další den jsme našli internet, dali příspěvek na stránky a nasedli na bus do Chiang Khong, což je hraniční město na thajské straně. Po 2,5 hodinách jsme tam dorazili, bylo už celkem vedro, kor s těmi bágly na zádech. Do přístavu (celnice) jsme došli pěšky a dali si ještě zmrzlinu, bo bůhví, jak to bude v Laosu vypadat. Na celnici jsme dostali razítko a šli na lodičku, která nás převezla přes řeku Mekong do městečka Huay Xai, které je už v Laosu. Tam jsme vyplnili dva formuláře, zaplatili poplatek za víza (30 USD) plus 1USD za „práci přesčas“ (ta se platí ve všední dny od 16-18 hod a o víkendu po celé dny), změřili nám teplotu a mohli jsme vejít :). Ubytovali jsme se a zašli zjistit do přístavu (jiného než jsme přijeli), v kolik a jak jede loď do Luang Prabang. To jsme zvládli a zašli na první laoské jídlo – vaří tu teda moc dobře, ceny na úrovni Indonésie (čili dvakrát dražší než v Thajsku) a levné pivo (ne v porovnání s ČR, ale s Thajskem).

Včera jsme si zašli koupit lístky na loď a vrátili se do města dát snídani a koupit sendviče (tady děkuji francouzům, že do při své kolonizaci přinesli do tohoto kraje bagety), mírně znervozněli – loď měla odjíždět až v 11:30, ale už v 9dopoledne začali odjíždět první pasažéři do přístavu. Tak jsme se radši rychle sbalili a šli taky. Loď jede dva dny a vůbec jsme netušili, co od toho očekávat – jak v LP, tak i na netu jsou různé reakce – někde dokonce psali, že byli celé dva dny zavření v nějaké strojovně a neměli okna, tak to bychom fakt neradi! Naše loď byla hezká, zabrali jsme si každý lavičku a doufali, že se loď nenaplní. No, naplnila. My jsme si teda lavičky docela drze nechali (jsem se ale opravu začetla do LP a nevšimla si, že jsme kromě dvou drzých žabožroutů poslední, kdo se roztahuje). No a když jsme byli plní až na střechu, tak jsme vyjeli – kupodivu jsme jeli docela dost rychle (byli jsme na slow boat, existuje ještě speed boat a to asi musí být sebevražda, jede jen 6 hodin). Do Luang Prabang totiž nevede z tohoto hraničního přechodu přímá silnice. Lze jet přes severní Laos a cesta by měla trvat 13hod, ale dvoudenní plavba po Mekongu zní přeci jen lépe. Řeka je celkem široká a lemují ji kopce zarostlé džunglí. Břehy jsou buď kamenné nebo pískové a sem tam byla nějaká ta rybářská vesnička a v ní děti čachtající se ve vodě. Po asi 6 hodinách jsme dorazili do vesničky Pak Beng, ve které jsme se všichni vylodili, našli ubytování (vystříkali pro jistotu pokoj sprejem proti komárům) a najedli se. Protože máme zatím respekt z ledu, kor když nás čekala plavba na lodi s jedním záchodem, dali jsme si místo oblíbených ovocných džusů radši pivo (a slivovici).

Dneska jsme nakoupili zásoby a pokračovali plavbu po Mekongu. Nakoupili jsme si sendviče, banány a vodu a zase bojovali o místa. Jestli byla včera loď plná, tak dneska byla extra plná – ze dvou včerejších lodí dneska udělali jednu (sice o něco větší, ale i tak – místo tedy opravdu nezbylo).

Den 56.- 59. Luang Prabang a Plain of Jars

Docela nás překvapilo, že Luang Prabang není obrovské město, ale spíš taková větší vesnice s mystickou atmosférou. Leží na břehu Mekongu a historické jádro pak na poloostrově. Jsou tu desítky chrámů, zas trochu jiných než thajských – více dřeva a méně zlata. Půjčili jsme si kola, což nakonec asi nebyl nejlepší nápad – jednak je centrum opravdu malé a mimo něj je vše zas moc daleko a jednak začalo pršet. I tak jsme shlédli chrámy jako např. Wat Xieng Thong, Wat Wisunarat atd, názvy vám nic neřeknou, ale kdybyste sem někdy jeli, tak tyto chrámy určitě uvidíte. Taky jsme vylezli na kopec Phu si, z něj měl být krásný západ slunce, ale holt při našem počasí to nevyšlo. Na večerním trhu tu ale dělají super výborné shaky – v kelímkách mají nakrájené ovoce, takže si člověk může sám vybrat, jaké složení by nejradši. No a taky jsme našli na trhu takový stánek, kde si člověk dá na talíř, co hrdlo ráčí (musí si ráčit jen vegetariánsky) a pak mu to ohřejí a to vše jen za 5tis Ripů (tj. asi 10 Kč). Vypadalo to lákavě a bylo tam dost cizinců, tak jsme to riskli taky. Bohužel jsme si ověřili, že v Laosu nemá Vodafone roamingového partnera, a tak jsme bez signálu. Kvůli tomu jsme se málem nepotkali s Richardem – kamarádem z MF a jeho dvěma kamarády. Naštěstí to dobře dopadlo a tak jsme to večer mohli oslavit společně s dvacetiletým výročím revoluce :).

Dneska ráno jsme si přivstali, abychom viděli procesí mnichů. Chodí takto každé ráno, prý od 5:30, ale dneska si asi přispali, páč jsme na ně čekali až do čtvrt na sedm. Mají přes ramena hozená „žebradla“ a lidé jim do nich hází jídlo. Trochu mi opravdu přišlo, jako by žebrali, jen se u toho navíc tváří dost povýšeně – něco ve smyslu „dělám vám laskavost, že si to od vás beru“. Hodně zvláštní zvyk.

Protože všude bylo ještě zavřeno, vrátili jsme se na hodinku na pokoj. Venku bylo počasí nic moc, takže náš plán s motorkou jsme opustili. Jsou tu totiž krásné vodopády a rýžová políčka, asi 32km od města, ale je tu tak 15 stupňů (jako vážně, dneska jsme chodili v mikinách a došlo i na bundy), což na koupačku není. Tak jsme přejeli loďkou s místním chlapíkem na druhou stranu řeky. Tam je pár chrámů, hezký výhled na Luang Prabang, protože je to na kopci a taky jeskyně. V té jsme byli úplně sami, byla obrovská a měla několik dalších místností, tak jsme to tam prolezli s baterkami, no to byl zase zážitek. Dobré taky bylo, že po zaplacení vstupného asi 300 metrů od vchodu jsme dostali klíč a sami si jeskyni odemkli. Horší bylo, že v jeskyni nebyl skoro žádný kyslík a děsné vlhko a horko, takže jsme se docela zadýchali, aniž bychom nějak extra šplhali.

No a protože nás počasí přimělo měnit plány, rozhodli jsme se pro odpočinkový den a odpoledne zašli na laoskou masáž. Marek schytal chlapíka, což ho moc nepotěšilo a mně to bylo líto, že nemá ženskou, ale prý se celou dobu díval na tu mojí, tak byl nakonec i spokojený. Já jsem si dala masáž hlavy a ramen a krku a Marek celé tělo. No moje ženská nebyla žádná slabá moucha, takže když mi tlačila na nohy a záda (jojo, stihla okrajově všechno), tak jsem si říkala, že to je dobrá mlácečka. Hlavu a obličej naštěstí docela šetřila. Zato do Marka ten chlapík docela slušně mlátil, že se třásla podlaha! Večer jsme se opět sešli s klukama a na vlastní pěst se přesvědčili, že typický laosan je flegmatik, na jídlo jsme čekali snad hodinu a řeč s číšníkem taky nebyla valná.

Další den jsme se s klukama potkali ještě jednou, a to na autobusovém nádraží, my jsme jeli do Phonsavan a kluci přímo do Vientane a pak až na jih Laosu. My jsme chtěli vidět Planinu džbánů (Plain of Jars), což je světový unikát – kamenné džbány rozmístěné po planině. Cesta do Phonsavan byla celkem mučeníčko, byly to samé serpentiny. Chtěla jsem se kochat, ale docela mi bylo špatně, tak jsem půlku cesty prospala. Zezačátku byla navíc mlha, tak nebylo ani moc vidět, ale odpoledne se mlha vypařila a okolní krajina byla nádherná – samé kopce, podél silnice sem tam vesničky, takové ty klasické domorodé, co tam běhají psi, prasata, děti… Domečky jsou většinou ze dřeva a některé jsou pomalované barevně – modro-hnědě, opravdu moc pěkné.

Už cestou jsme se dali dohromady s dvěma dalšími lidmi – kanaďankou a nizozemcem. Společně jsme se pak vydali v Phonsavan hledat ubytování. Chlapík, co nás vezl z autobusového nádraží (to je takový asijský zvyk, postavit nové autobusové nádraží a hezky daleko od centra, aby si místní tuk-tukáři vydělali), nám nabízel hotel a varoval nás, že je všude plno. My mu samozřejmě nevěřili. Ale měl pravdu. Po hodině chození, kdy nám všude říkali, že je plno, nás to nebavilo a chtěli jsme najít ten jeho hotel. Ale nedařilo se a už byla tma. Vtom nás na motorce dojela paní, že má dva pokoje (překvapivě v hotelu, ve kterém jsme se byli zeptat a kde tvrdili, že mají jen jeden pokoj). Tak jsme to vzali, došli si do města objednat zájezd do cestovky toho chlapíka, co nás vezl (protože byl nakonec opravdu fér, jiný pán nám nabízel zájezd za dvojnásobek), dali si večeři a pak se šli prodívat na ten festival, kvůli kterému bylo všude plno. Byla to taková Matějská, spousta děcek, hudba nahlas, místo našeho střílení do růží se tu hází do nafoukaných balonků atd…

Dneska jsme ráno nasedli do mikrobusu, bylo nás nakonec 7 (my čtyři a tři francouzi), řidič a průvodce – ten byl fajn, uměl hezky anglicky, ale je pravda, že jsme mu občas nikdo nerozuměli – ani kanaďanka, rodilá mluvčí. Jeli jsme na site 1, které je největší. Původ džbánů je trochu záhada, nikdo neví, která generace je vyrobila a ani k jakému účelu sloužily. Teorií je několik – buď byly vyrobeny na uchovávání potravin nebo se používaly při pohřbech (v jednom ze džbánů byly nalezeny kosti a přívěšek). Nicméně míst, kde jsou džbány, je ještě spousta neodkryta, protože celé území je plné nevybuchlých bomb z Vietnamské války. Zabere to ještě spoustu času, než to tu všechno vyčistí. Přejeli jsme pak k site 2 a cestou se stavili ve vesničce, kde nám ukázali, jak se vyrábí tradičně Lao Lao (whisky z rýže) a samozřejmě jsme dostali ochutnávku, celkem dobré pití. Site 2 bylo menší než předchozí, ale zase bylo částečně v lese a byly krásné výhledy. Pak jsme jeli na oběd k řidičově rodině. Jeho maminka nám uvařila sticky rice, nějaké malé rybičky a zeleninu. A jedli jsme to všichni hezky rukama a zapili whisky z petky, ve které byl jakýsi kořen i s hlínou. Docela nás to spřátelilo :). Pak jsme jeli k vraku tanku, u kterého nás ale hlavně zaujala obrovská housenka, kterou jsme si všichni zaníceně fotili, abychom byli následně informováni že je jedovatá. 🙂 Site 3 bylo poslední a taky krásné, šlo se k němu pěšky přes rýžová políčka. Taky jsme se dozvěděli, že už je zima (no, toho, že je fakt kosa, jsme si všimli, ale nevěděli jsme, zda to není dočasné) a že prý vždycky přichází takto ze dne na den. Ještě před třemi dni tu bylo regulérní vedro.

Celý výlet jsme ukončili opět na tom festivalu. Ani se nám tam nechtělo, ale bylo to super. Holky chodily v krojích a všichni se bavili házením tenisáku, což je jejich tradice při oslavách nového roku (což jsme vůbec nepochopili, mají tu 2009, tak jestli tohle je ještě něco navíc, nepodařilo se nám zjistit, ani od průvodce…).

Den 60. – 62. Vang Vieng a Vientiane (příhoda s peněženkou)

Do Vang Vieng jsme dorazili busem z Phonsavan kolem druhé odpoledne, našli ubytování a šli se projít do jeskyně za městem, která sloužila jako úkryt před číňany na začátku 19. století. Jeskyně byla celkem velká a to jsme asi neviděli vše, byla celá osvětlená, takže čelovky pro tentokrát nebylo zapotřebí. Městečko Vang Vieng je ale známé něčím úplně jiným, než krásným okolím plným jeskyň, lagun a kopců, a to „tubingem“. To je taková atrakce, kdy se necháte vyvézt pár km za město proti proudu řeky a pak to na velké pneumatice sjíždíte dolů. Což ovšem není všechno, samotné vození na vodě by asi město jen tak neproslavilo. Nedůležitější součástí tubingu je alkohol – podél řeky jsou desítky barů, u kterých se můžete zastavit a popíjet. Někteří „turisté“ se vraceli ještě dost za tmy v dost podnapilém stavu, zatímco my si dávali své dvě pivečka v jedné restauraci, kde se napůl leželo u malých stolečků, přičemž v televizi běželi nonstop Přátelé (další místní rarita, dávají to téměř všude, jen na pár místech pouštěli Family Guy).

My jsme se k této skupině přidat ani nechtěli (i když uznávám, že v rozumné míře a s větší partou to může být relax), a tak jsme si raději půjčili motoru a vyrazili na okruh doporučený v LP. Bylo to krásné, krajina podobná Vietnamu či Číně – takové homole vyrůstající z rýžových políček a celé zarostlé buší. Projížděli jsme vesničkami, několikrát přes řeku (kde nás domorodci trochu naštvali, když si za každý most nechali platit 10tis kipů, což je 20 Kč a to není na místní poměry až tak málo). No ale nějak jsme se dál dostat museli. Někde jsme i projeli bez problémů brod, bylo málo vody a jezdili tak všichni. Ke konci našeho kolečka jsme měli Tham Phu Kham, což je jeskyně proslulá nejen svojí velikostí, ale taky modrou lagunou a to jsme si nemohli nechat ujít :). Jeskyně byla obrovská, byla tam tma jak v pytli, ale měli jsme čelovku a prošli to až hodně dozadu, fakt nádhera. Jen by si to měli víc chránit, takhle jim tam všichni lozí a dotýkají se stalagnitů, staktitů a dokonce i stalagnátů. 🙂 No děs, ti cizinci :). Po prolezení jeskyně jsme sešli dolů a nechali se zlákat modrou lagunou a hupli do ní. Bylo to osvěžující, i když vedro tu pořád není, jen tak příjemně. Skákali jsme z houpaček i ze stromu, no celkem jsme se tam vyblbli.

Vrátili jsme se do města, vyzvedli si bágly, koupili sendviče a že půjdeme zkusit chytit autobus. Nějakým zázrakem se nám povedlo nechat se chytit takovou minidodávkou, která ale není krytá, má jen střechu. Bylo to cca 140km a během cesty se setmělo a my teda pěkně vymrzli Na chvíli jsme si sedli do kabiny k řidičovi, ale pak se měnily směny či co, přesadili nás do jiného pickupu a tam už bylo ve vyhřáté kabině plno.

A teď ten příběh s peněženkou. Prostě si tak vystupujeme z té druhé minidodávky a v tom koukám, na zemi peněženka. Prvně jsem si myslela, že je Marka, ale pak jsem zjistila, že není. Ani ten kluk, co jsem mu s ní mávala před nosem, nijak nereagoval. No tak jsme si ji vzali. A teď dilema – co s penězi? Doklady jsme neřešili, bylo nám jasné, že se je pokusíme ať už jakkoliv vrátit. Ale byly tam Kipy i Bathy, v přepočtu asi za 1000 Kč, takže pro nás dvoudenní průměrná spotřeba. Hmmm. Původně jsme si chtěli dát na pánovu útratu večeři a při ní promyslet další postup, ale nakonec jsme poprosili kluka na vrátnici, zda by nějak nezjistil jeho telefonní číslo, že mu peněženku předáme. Pán dorazil až ráno a za vrácení peněženky nám zaplatil nocleh (který byl zrovna jedním z těch levnějších, tak ho to nepřišlo tak draho:)), poděkoval a odešel.

Vientiane

To byl pěkně dlouhý den. Ráno jsme vstali, vrátili tu peněženku, zašli na snídani a koupili lístky na noční autobus do Pakse, které leží v jižním Laosu. Pěšky jsme pak po nábřeží a kolem Prezidentského paláce došli až ke krásnému chrámu Wat Si Saket. Je známý zejména výzdobou – v jeho vnitřních stěnách jsou všude malé výklenky a v nich přes 2000 malých sošek Budhy . Pak jsme šli na autobusové nádraží a jeli jsme do Budha parku, vzdáleného asi 25 km na jih od centra. Budha park je spíš taková atrakce, s historií to zatím nemá nic moc společného. To se takhle jednou jeden extravagantní umělec rozhodl postavit na jedno místo spoustu buddhistických a hinduistických soch pěkně spolu pohromadě. Taky tam byla obrovská koule, v níž byly schody a dalo se vylézt (nebylo to úplně nejjednodušší) až na její vrchol (přes tři stupně – peklo, země a nebe) a odtud byl rozhled po celém parku. Největší socha je ležící Budha. U něj jsme zapálili vonnou tyčinku, páč jsem mu ji slíbila tehdy na motorce v Thajsku, že když nám pomůže to přežít ve zdraví, tak mu zato zapálím někde tyčinku. Jinak tam bylo spoustu soch, které vyloženě lákaly k hravým fotkám, tak jich taky pár máme…

Vrátili jsme se do centra Vientiane a v obchodním centru si dali jídlo přes zvláštní kuponový systém. Pěšky jsme pak došli k vítěznému oblouku, který si Laosané postavili ze peníze určené na výstavbu letiště od Američanů. Díky tomu získal oblouk přezdívku „vertical runway“. Z oblouku je ale pěkný výhled na město, ten jsme si nenechali ujít. My jsme pak pokračovali ke zlaté stupě, nejposvátnějšímu Laoskému symbolu. Zblízka je ale vidět, že je betonová a jen pozlacená, protože původní byla zničená. Ale budiž.

Později jsme ve městě objevili obchod, o kterém se prostě musím zmínit. Bylo to v takové high society čtvrti, kde bylo vidět i na lidech, že jsou zvyklí na trochu jiné poměry. Bylo tam i dost bílých, kteří ve Vientiane pracují. Ten zázračný obchod byl plný zahraničního jídla. Sbíhaly se mi sliny a neodolala jsem alespoň kilovému balení německých müsli. To víte, dva měsíce na palačinkách, rýži a sendvičích k snídani (kromě pár výjimek), měla jsem z vidiny mé oblíbené snídaně obrovskou radost. Müsli jsme tu totiž do té doby nikde neviděli.

63. – 64. den Tadlo

Noční jízda busem do Pakse byla opravdu výživná. Měli jsme palandu (nebyli to sedačky, prostě takové lože, pro někoho, kdo se na něm musí mačkat s cizím člověkem, asi nic moc, my se vešli tak akorát) úplně vzadu, hlavy u záchodu (naštěstí kromě toho, že na Marka někdo občas šahal, když se snažil něčeho se držet cestou ve skákajícím autobuse, to nebylo nijak znát). Já jsem se u okénka moc nevyspala, protože to houpalo a občas jsme se přiblížili ke krajnici natolik blízko, že se mi opět zvednul adrenalin v těle a tak jsem jen závistivě pokukovala po klidně chrnícím Markovi :). Nicméně kolem 1 v noci se mi podařilo usnout taky. Přičemž v 6 ráno jsme byli na místě.

V Pakse jsme chtěli strávit celý den, jenže po krátké ranní prohlídce jsme u snídaně (jupí, müsli s jogurtem) zkonstatovali, že trávit tu celý den by nemělo smysl. Dojeli jsme na jiné autobusové nádraží, kde jsme hodinu a půl počkali na autobus do Tadla. Horším busem jsme dlouho nejeli. Kvalitě odpovídala i rychlost a z avizované 1,5hod jízdy se hravě stala téměř 3hod vyhlídková záležitost. Tadlo leží na náhorní plošině a v jeho okolí jsou hlavně 3 vodopády a taky spoustu vesniček a kávových plantáží. Ubytovali jsme se za 20tis/noc v bungalovu. Bylo to opravdu domácí prostředí, včetně prasátek a dětí pobíhajících všude kolem nás. Po jídle jsme vyrazili na procházku, já měla za to, že jen k nejbližším vodopádům. Tak jsme prošli kolem prvních, druhých, pak skrz domorodou vesničku (spousta dětí, prasátek, psů…) a že tedy už dojdeme k těm třetím. Mapu jsme měli opět jen nakreslenou ručně, takže měřítko žádné. Jeden „hodný“ pán nám za vesnicí poradil, že máme odbočit z té větší cesty na takovou vyšlapanou, tak jsme mu poděkovali, páč sami bychom to nenašli. No, poté, co jsme se brodili v poli zalitém močůvkou, nás vděk přešel. Očividně jsme z té hlavní odbočovat neměli. Naštěstí jsme pak potkali milé klučíky s taťkou, co něco kutili na svém políčku a ti nás zavedli přes další vesnici až k vodopádům. Nedošli jsme tedy až k nim, protože bylo vidět, že jsou daleko a nebylo moc vody, ale jinak to musí být senzační, jsou vysoké aspoň 30 metrů. Klučinovi jsme dali nějaké minikapesné a šli zpátky, přes vesničku, kde jsme vyfotili nějaké ty dětské kukuče a pak přes most na druhou stranu řeky, kde vedla asfaltka až do naší vesnice.

Druhý den jsme dopoledne nasedli na slonici Mon a šli se s ní projít po okolí, tak to bylo bezva. Kdo už jste jeli, tak znáte. Člověk sedí tak vysoko a slon projde terénem, co by ani člověk neprošel. (nebo by do toho minimálně nechtěl šlapat) Dvakrát jsme to vzali přes řeku, naštěstí na nějaké větší koupání nedošlo :). Odpoledne jsme se šli projít do další domorodé vesnice. Děti jsou tu zvyklí dostávat propisky (radí to LP i všechny eko-agentury), takže už z dálky volají „pen, pen“. Je to možná lepší než „money, money“, ale říkáme si, že kdybychom jim je chtěli dát, šli bychom za učitelem a dali je jemu, ať je rozdá. Cestou zpátky jsme u vodopádu potkali malou roztomilou vydru a naši volně si chodící slonici, prostě ráj. K večeři jsme zdlábli celého melouna a protože jsme byli doma brzy, podívali jsme se na film Revolutionary Road, hodně dobrý. A zase máme na kartě víc místa na fotky, už se nám to plní :).

Den 65. – 68. Champasak a 4000 ostrovů

29.11.2009

Z Tadla jsme se opět dost komplikovaně dostali do městečka Champasak, u kterého leží jedna z údajně nejpůsobivějších architektonických památek v Laosu – Wat Phu Champasak. Pochází z angkorské éry a také se mu říká „malý Angor Wat“. Protože jsme dorazili do Champasaku dost pozdě, zmohli jsme se jen na krátkou procházku po městě a oběd, který nám nakonec stačil i místo večeře. Jídlo tam bylo výborné, ale ta obsluha… že by někdo přišel a zeptal se nás, co bychom rádi, na to jsme rychle zapomněli a stejně jako ostatní si to chodili objednávat přímo do kuchyně a pití s brali z ledničky. Takový je totiž přesně Laos.

Ráno jsme si přivstali na východ slunce nad Mekongem a po snídani si půjčili kola a vyrazili na chrám, který byl 8-10 km od města. Dopoledne to ještě šlo, sluníčko pražilo, ale nemělo moc sílu, navíc cesta byla po rovině, takže pohodička. Celý Wat se sestává ze dvou stupňů, na prvním jsou dvě budovy a protože jsou totožné, kde kdo si myslí, že byl původně jeden pro ženy a druhý pro muže. Cesta k nim vede mezi „bazény“ a je lemovaná, no jak bych to řekla slušně, falusy :). Od těchto budov vedou schody (v tom vedru dost vyčerpávající) k svatyni, vedle které je pramen a rozpadlé kameny. Bylo tam hodně stromů a taková mystická atmosféra, ale nějak extra nadšení jsme z toho, upřímně řečeno, nebyli.

Po obědě jsme se sbalili a vydali se na strastiplnou cestu do oblasti 4000 ostrovů. Nejdřív jsme museli popojet ťuk-ťukem, pak přejet lodí přes Mekong, pak chytnout malý bus, který nás odvezl na hlavní a z ní jsme stopovali cokoliv, co jelo na jih. Štěstí jsme měli víc než rozumu a zastavilo nám auto, které bylo naloženo natolik, že jsme mysleli, že si dělají srandu. Nedělali. Sedli jsme si dopředu k řidiči a jeho paní za nás na takovou lavičku, co byla v kabině. Zadek byl celý naložený krabicemi se spotřebiči a nebo úplně něčím jiným, to se už nedozvíme. Řidič byl poněkud nervózní, pořád dělal nějaké pohyby a hlavně pořád a naprosto zbytečně troubil (přičemž tady se moc netroubí). Lidi se po nás otáčeli, co že se to tu děje, když tak troubíme, no sranda. Nejlepší pak bylo posledních 5km, kdy cesta byla fakt otřesná, až jsme chtěli vystoupit, že to dojdeme pěšky. Nakonec to vypadalo, že nezajížděli jen kvůli nám, takže se nám ulevilo. Lodí jsme se pak dostali na náš ostrov Don Det, jeden ze 4 tisíců ostrovů a ostrůvků na Mekongu.

Ostrov Don Det je docela malý ostrov, který lze projít pěšky za pár hodin. Bydlí se tu v bungalovech, které mají výhled na Mekong tak zblízka, že když si čistíme zuby, pliveme to pod sebe do vody. Na verandě mají všichni dvě hamaky, ve kterých se parádně leží a čte, což jsou tady asi nejoblíbenější aktivity. Elektřinu sem zavedli před dvěmi týdny (předtím jeli na generátorech) a teprve včera zapojili elektřinu v našich bungalovech (byl to ten slavný den, kdy k nám byl zaveden elektrický proud…). Takže docela romantika a jediné, proč tu nezůstat déle, je fakt, že v Mekongu se prostě koupat nebudeme :).

První den jsme vyrazili pěšky kolem ostrova, bylo pěkné vedro a žádný stín. Je období po sklizni rýže, takže dost sucho a na polích už jen pár opozdilců, co sváží rýži na hromady, kde je pak vyklepe, zabalí a pošle dál. A taky tu je hodně vodních bůvolů, kteří si asi užívají zaslouženého odpočinku. Celá procházka nám zabrala asi 3 hodiny a dala nám pěkně zabrat! Večeřeli jsme pak u nás, jmenuje se to tu celkem oprávněně Paradise. Vlastní to tu děsně milá rodinka, mají tři děti a z toho má jeden downův syndrom. V podstatě tu s nimi bydlí dva američani, kteří to tu tak trochu provozují a hlavně si vzali za cíl umožnit „mamce“ oční operaci. Máma má zákal v oku a zdejší doktor tomu zrovna nepomohl, takže ji pak vzali do Thajska na vyšetření a nakonec že půjde k Laoskému specialistovi. To ale až letos a protože teď bylo hodně práci na poli, tak se tam ještě nedostali. Ti Američané sami nemají moc peněz, tak udělali sbírku a napsali o tom povídání, které si tu může každý přečíst v jídelním lístku. Je tu vtipný způsob objednávání jídla, každý pokoj má svůj sešit, do kterého si napíše, co chce a donese to do kuchyně. Opravdu moc milé prostředí.

Dneska jsme si ráno půjčili kola a vydali se na jih na ostrov Don Khon. Je o něco větší a zabydlenější. Přejet se na něj dá po mostě, co kdysi bývala železnice. Jediná, kterou v Laosu Francouzi postavili. Po bývalé železnici (po pražcích či kolejích ani stopy) jsme dokodrcali až na jižní cíp, odkud je už vidět Kambodža. Chvíli jsme si odpočinuli a jeli obloukem zpátky, podél jednoho břehu a přejeli ještě na jeden ostrůvek, na kterém bylo tak pusto, že jsme nikoho nepotkali. Ale byli odtamtud vidět krásné vodopády. Ne vysoké, ale rozlehlé. Pokračovali jsme dál, uzavřeli kolečko a jeli k dalším vodopádům, ovšem obrovským! Vše to má na svědomí Mekong, který se tu valil se všech stran, to bylo nečekaně krásné. My se pak zajeli podívat na pláž, kde se i turisti docela koupou, ale my na to opravdu náturu nemáme. Když člověk ví, co všechno se v tom nejen koupe…

Zítra ráno už opouštíme Laos a přejíždíme do Kambodže. Laos byl krásný, spíš o přírodě a o tom, že tu domorodce nemusíte jezdit hledat. Prostě tu jsou a žijí svým životem a doufáme, že i za pět let to tu bude takové, jako dnes.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .