0
0

Cesta do Louang Nam Tha

Chiang Khong

Z Chiang Mai jsme vyrazili autobusem do Chiang Khong, městečka na hranicích s Laosem. Cesta to byla dost únavná a trvala až do večera. V Chiang Khong jsme odehnali taxikáře a šli obléhat stánek s palačinkami. Až když jsme ukojili své chutě, vydali jsme se volným krokem teplou nocí hledat ubytování. Po nadprůměrně mnoha neúspěších, zapříčiněných hlavně vysokou cenou, jsme si našli nocležiště v celkem příjemném, i když objektivními kvalitami podprůměrném, guesthousu.

Ráno jsem nekompromisně donutil Zdeničku vstávat a celkem brzy jsme vyrazili k hraničnímu přechodu. Po asi kilometru chůze po hlavní silnici jsme jej našli. Poučeni průvodcem, vyrazili jsme k thajskému úředníkovi pro výstupní razítko. Ten mě tak rozhodil svým požadavkem, abych vyplnil svojí výstupní kartu, že mi z fotobatůžku, odkud jsem vyndaval pas, vypadl foťák. No a aby byla zkáza úplná, tak můj úlek nad vypadnuvším foťákem způsobil vypadnutí druhého objektivu, který trefil foťák ležící na zemi. Nakonec ještě vypadlo pár sprostých slov z mých úst. Zdenička mi pomohla vše sebrat (mimo těch nadávek) a šli jsme stranou od okýnka ze kterého na mě stále nezúčastněně koukal thajský úředník. Po rychlém přezkoušení jsem naštěstí zjistil, že až na bouchnutí na těle, fotoaparátu nic není a normálně fotí dál. Vyplnil jsem požadovanou kartičku, předal ji úředníkovi (stále nezúčastněnému) a dostal razítko. Pak jsme se přesunuli na loď, která nás převezla přes Mekong do laoského města Houai Xai. Na Laoské straně jsme si zažádali o vízum, prošli přes několik okýnek a vstoupili do Laosu. Hned prvním překvapením byla zavřená směnárna na hranicích (ačkoliv otevřeno mít měla). Naštěstí se tu dá všude platit bhaty. Jdeme si dát ovocný shake. Pak najdeme banku, vyměníme peníze a jedeme na autobusové nádraží. Několik taxikářů odmítneme, než najdeme někoho s rozumnou cenou. Celkově byl přechod z Thajska do Laosu dost šok, všichni jsou tu tak nějak laxní a neteční.

Na autobusovém nádraží máme štěstí, akorát stíháme autobus do Louang Nam Tha. Nakonec bus ještě čeká na kdoví co, a tak přisedneme k ženštinán, které přímo na nástupišti prodávají nějakou polívku. Nudle z hrnce, růžová voda, kokos, cukr, sůl, chilli a je z toho to nejhnusnější, co jsme za celou dovolenou jedli. Ta růžová voda chutnala jak lák od okurek, chilli pálilo jak ďas a nudle byly rozvařené. S křečovitým úsměvem jsme snědli pár lžic a raději naskočili do autobusu.

Luang Nam Tha

Cesta do Nam Tha trvala skoro 5 hodin. Dojeli jsme chvíli před západem slunce. Do města jsme se pak dostali už za tmy. Našli jsme si ubytování hned naproti nočnímu trhu. Sice trochu dražší, než jsme byli z Thajska zvyklí, ale za to to byl pěkný čistý pokoj.

Po ubytování jsme vyrazili na trh něco pojíst. Zastrašeni předchozí zkušeností, dlouho jsme nemohli nic vybrat. Já jsem si nakonec dal nějakou zeleninu s rýží a Zdenička se našla u stánku s vaflemi a pečenými banánky.

Náležitě posilněni, vyrazili jsme shánět informace o treku do džungle. V jedné agentuře měli plno, ale nakonec jsme uvěřili solidnosti druhé a domluvili si dvoudenní trek. Byli ochotní podat spoustu informací a odpovědět všetečné dotazy. Na místě se sešlo celkem 6 zájemců, takže jsme šli ve skupince s Kanad’anem, Američankou a dvěma Holanďany.

Trek pralesem

Ráno jsme se sešli v kanceláři cestovky. Seznámili jsme se s našimi průvodci, s ukecaným panem Noi a mlčenlivým panem Eh. Co jsme nechtěli vzít sebou, to jsme mohli v kanceláři nechat. My jsme si už věci nechali v hotelu. Po krátkém úvodu jsme nalezli do auta a vyrazili na trh. Nic jsme nakoupit nepotřebovali, tak jsme se jen procházeli po trhu a okukovali. Jako obvykle byl největší, tak trochu dekadentní, atrakcí úsek s masem. Býčí oháňka, vnitřnosti, nic v chladu, mouchy a jiná zvířátka. To je stručný popis.

Z trhu jsme autem vyrazili kus za město. V jedné vesnici jsme nabrali dalšího průvodce a o kus dál už vysedli z auta a vyrazili do pralesa. Pan Noi nám každému hned na začátku usekl svou mačetou hůl z bambusu. Po cestě často zastavoval a ukazoval nám plody pralesa. Tu vykopal kořen na kocovinu (který druhý den sám potřeboval), tam byla kůra pomáhající na střevní potíže, antikoncepce, afrodiziaka, kardamon, barviva, jídlo, lék na malárii a kořen, z kterého se dělají svetry. Prales dává svým obyvatelům vše, co potřebují. Mezi tím obdivujeme nádherný les.

Po poledni dorazíme k odpočívadlu, kde průvodci pokryli stůl listy banánovníku a podával se oběd. Základem každého jídla je rýže, většinou lepkavá. K tomu fazolky, buvolí maso a nějaká rajčatová směs. Ve všem je chilli, v něčem i hodně. Zdenička snědla jedno sousto, po kterém zrudla a nemohla ani mluvit a od té doby nám začli dávat chilli zvlášť. Po obědě byla chvíle klidu, avšak klid v podání laosanů byl vyplněn hudbou z mobilního telefonu a následně lekcí z angličtiny, kterou si jeden z průvodců nahlas pustil. Po obědě jsme vyrazili dál. Asi v půli odpoledne jsme dorazili k téměř vyschlému vodopádu. A pak už to nebylo daleko do vesnice kmeme Akha, kde jsme nocovali.

Vesnice Akha

Před vstupem do vesnice jsme dostali několik instrukcí o chování ve vesnici – posvátné místo, kam nesmíme chodit a tak. Odložili jsme si batohy ve spací chýši a vyrazili do vesnice. Vesničané byli přátelští. Udělali jsme spoustu fotek. Jedině vdané ženy se moc nechtěli fotit, jinak děti a chlapi většinou v pohodě. Asi hodinu jsme chodili po vesnici a okukovali, jak se vesničané myjí v nádržích, jak stařena tká plátno, jak si hrají děti.

Večeře byla prakticky stejná jako oběd, akorát nebyla lepkavá rýže, ale sypká, protože Akha pěstují jiný druh rýže. Po večeři jsme seděli se zástupcem starosty a mohli se ptát na zajímavosti ze života vesnice. Komunikace je zajímavá, protože většina vesnice neovládá ani laoštinu, mluví pouze svým jazykem akha. Zástupce starosty trochu laosky uměl, takže my jsme mluvili anglicky s průvodcem a ten laosky se zástupcem a ten se v akha radil s dalšími. Po debatě jsme dostali masáž, prý tradiční dárek pro návštěvníky vesnice. Mladé akha dívky u masáže švitořily a zjevně se dobře bavili. A pak už jen klidný spánek v absolutní tmě a tichu.

Vesnice Akha

Včera jsme došli do vesnice kmene Akha, kde jsme strávili večer a přespali v bambusové chýši.

Východ slunce

Ráno jsem chtěl vstávat na východ slunce, a tak jsem si nařídil budík. Najednou nás vzbudilo několikahlasé kokrhání kohoutů. To obvykle značí svítání, a tak jsme vylezli ze spacáků a šli ven. Jaké bylo naše překvapení, když nás venku čekala jen černá tma. Chvilku jsme se prošli, kohouti stále kokrhali, ale svítání nikde. Byly 4 hodiny ráno, a tak jsme se šli ještě na 2 hodiny prospat. Druhé vstávání na východ slunce bylo o trochu zdařilejší. Naprostá tma pomalu mizela, ale vše kryla mlha stoupající z pralesa, a tak ještě nějakou dobu trvalo, než jsme uviděli slunce. Zato jsme viděli vesničanky, které se se svítáním sešikovaly na kraji vesnice a s nůšemi vyrazily kamsi do pralesa. Když jsme fotili, tak nás se zájmem pozoroval jeden místní chlapec. Pak jsme mu půjčili foťák a on celkem obstojně fotil. Dokonce nám udělal i docela hezkou společnou fotku.

Před snídaní jsme ještě koukali, jak jdou děti do školy a jak si hrají než zasednou do tříd. Dali jsme místnímu učiteli pohled Prahy s věnováním a nějaké tužky. Průvodce pak přeložil přání do laoštiny a učitel to na pohled přepsal v akha. Celou dobu pak pohled koloval mezi dětmi. K snídani byla pro změnu rýže.

Cesta pralesem

Po cestě zpět do města jsme procházeli oblastmi, kde vesničané hospodaří nebo hospodařili. Lány vypáleného pralesa jsou trochu děsivé. Pak jsme ale znovu zašli do hlubin pralesa a cestou okolo malého potůčku obdivovali úžasný divoký porost kapradin, palem, lián a spousty dalších rostlin. K obědu bylo totéž, co celou dobu, akorát bůvolí maso bylo vystřídáno vajíčky. Průvodci trochu hnali, ale my jsme se nedali a v klidu zastavovali na focení a brzdili celou skupinku.

Nakonec jsme došli k silnici, kde už čekalo auto, které nás odvezlo zpět do Nam Tha. V kanceláři cestovky jsme ještě vyplnili dotazník o tom, jak se nám trek líbil, jací byli průvodci, jestli vesničané nežebrali a tak podobně. Celkově musím dost pozitivně zhodnotit přístup laoské vlády k trekům za domorodými kmeny. Snaží se co nejvíc omezit dopad na vesničany a živostní prostředí, a tak je to dost příjemná návštěva.

Tržiště

Dali jsme si věci do hotelu a ještě vyrazili na trh. Chvíli jsme ho hledali, ale nakonec našli. Poflakovali jsme se po trhu, nakoupili jsme nějaké ovoce a okukovali. Také jsme tam koupili mačetu (hlavně já jsem si na ní brousil zuby už od první návštěvy trhu). Po cestě zpět jsme se zastavili na jídlo na nočním trhu, který už mezitím začal. A pak už jsme šli na kutě, ráno brzy vstáváme, abychom stihli autobus do Luang Prabang.

Příjezd do Luang Prabang

Trek pralesem

Ráno jsme vstali brzy, abychom si stihli na nádraží koupit lístky do Luang Prabang. Měli jsme štěstí a hned před hotelem jsme chytli taxi na nádraží. Nakonec nebyl vůbec problém lístky koupit, autobus byl téměř prázdný. Zajímavé bylo, že Holanďané z treku, kteří si kupovali lístky předchozí večer přes cestovku ve městě, do autobusu nedorazili. Pravdou je, že autobus odjel dřív, než podle jízdního řádu měl.

Měli jsme asi hodinu do odjezdu, a tak jsme si šli sednout k jednomu stánku. Plápolal tam oheň, dali jsme si čaj a trochu se zahřáli. Takhle po ránu je tu celkem zima. Najednou koukám, že se autobus téměř rozjíždí, tak jsme vyběhli a nastoupili.

Cesta je dost hrozná. Je horko, silnice je rozbitá, takže autobus neustále poskakuje a do toho Laosané hlasitě zvrací. Chvílemi máme co dělat, abychom se k nim nepřidali. Těsně před Luang Prabangem je nádherná krajina, tak se alespoň kocháme. Přijíždíme se západem slunce.

Na autobusovém nádraží, trošku bez rozmyslu, naskočíme do taxi s dalšími cestovateli, které nás zavezlo do centra, ale vlastně jsme moc netušili kam. Už byla tma a hotely byly buď drahé nebo plné. Nakonec jsme prošli nočním trhem a zabočili do vedlejší uličky. Nějaký klučina nám nabídl, že nás zavede do hostelu za rozumnou cenu (70000Kip). Šli jsme s ním a po cestě kontrolovali další hostely. Nakonec jsme vybrali ten, ke kterému nás kluk dovedl.

Po ubytování jsme vyrazili zpět k nočnímu trhu. Hlavním cílem bylo se najíst. Ondra už byl z hladu nevrlý. Nakonec jsme zakotvili u vegetariánského stánku. Za 5000Kip jsme si koupili talíř a na něj nandali, co se vešlo. Kdo chtěl, tomu to paní na pánvi ohřála. Samozřejmě všechno dohromady, tak jak to na talíři bylo. A k talíři jsme si každý přidal ještě jeden jarní závitek. Po vydatné večeři jsme vyrazili nakupovat. Kupodivu tu bylo dráž než v Thajsku a méně se smlouvalo, i když pořád dost. Nakoupili jsme nějaké exotické dárky a unaveni po celém dni cestování šli spát.

Luang Prabang

Lelkování po městě

Ráno jsme si donesli vyprat prádlo a vyrazili na snídani. Dal jsem si k bagetám sýr a nezeptal se, kolik stojí. No nebyl levný, ale nic hrozného. U snídaně jsme si povídali s Holanďanem, který projížděl Laosem na kole. Znělo to jako dost zajímavý nápad. Úplně nás naladil na to, něco podobného uspořádat.

Po pozdní snídani jsme obešli pár známých chrámů. Byly zavřené, takže jsme je obhlíželi jen zvenku. Bylo tu celkem dost turistů. Za chvíli už nás to nebavilo. Seděli jsme na břehu Mekongu a pozorovali ruch na řece a na ulici. Lidé se přepravovali z jednoho břehu na druhý, děti si hráli na břehu, rybáři na řece, prostě vše se soustředí okolo životadárné řeky. Po cestě zpět do hotelu jsme zabloudili do jednoho chrámu a ukecali mladého mnicha, že nás pustil dovnitř. Oproti ruchu ulice byl vevnitř nádherný klid.

Chvíli jsme si odpočinuli a zašli na výbornou grilovanou rybu. Jako držák při grilování tu používají rozštípnutý bambus. Perfektně to drží a vůbec to nepálí. K rybě jsme si ještě ve vegetariánském stánku nandali zeleninu a hodovali.

Plavba po Mekongu

V pozdním odpoledni jsme se vrátili k Mekongu a po chvíli dohadování si domluvili soukromou hodinovou projížďku po řece. Bylo to super. Pozorovali jsme život okolo řeky. Lodivod nám chtěl nabídnout, že když si připlatíme, tak počká na západ slunce. Hodina na loďce nám stačila, tak jsme odmítli, ale nakonec to na ten západ stejně vyšlo, a tak jsme si zaplnili karty foťáků krásnými kýčovitými fotkami.

Nákupy a jídlo

Večer byl znovu ve znamení nákupů a jídla. Místní párečky a bagetky výborně naladili můj žaludek, jen hořčici tu ještě neznají. Zdenička znovu prokázala své vyjednávací schopnosti, a tak jsme si odnesli pár hezkých dárečků pro naše blízké, i pár fotek nočního trhu. Byl to takový relaxační den, ale už jsme to potřebovali. Další den se vydáme znovu na cestu, otočíme se na jih a pomalu se budeme vracet směrem k Thajsku. Naší další zastávkou bude městečko Vang Vieng.

Vang Vieng

Průvod mnichů

Ráno jsme vstávali hodně brzy. Za svítání už jsme byli na ulici a koukali jak mniši z luang-prabanských chrámů vykonávají svojí každodenní obchůzku ulicemi a věřící jim dávají rýži a případně další jídlo. Celkem početné zástupy mnichů jdou ulicemi s otevřenými kovovými miskami přes rameno. Ženy klečí, muži stojí a dávají mnichům milodary. Žena se nesmí mnicha ani dotknout. Celkem zajímavé bylo, že za řadou lidí obdarovávajících mnichy, klečel kluk, zjevně i na Laos z nuzných poměrů, a jídlo od mnichů zase žebral. Občas mu nějaký trochu dal.

Vang Vieng

Hned poté jsme dojeli na autobusové nádraží a vyrazili do Vang Vieng. Cesta byla tentokrát o něco kratší a pohodlnější. Na autobusovém nádraží ve Vang Vieng jsme potkali 2 anglicky mluvící dámičky, u kterých jsme měli naléhavý pocit, že sem nepatří. Později jsme pochopili. Na nádraží jsme si prošli obvyklou debatou s taxikářem, za kolik nás odveze do města. To je vůbec zajímavá realita Thajska a Laosu, autobusové nádraží nikdy není ve městě, ale několik kilometrů od města, takže každý kdo chce na/z nádraží si musí vzít shared-taxi. Debata byla zpestřená hotelovým naháněčem, který slíbil lepší cenu za taxi, když se podiváme na jeho guest house. Nakonec jsme jeli za levno a bydleli jsme, kde jsme chtěli.

Život ve Vang Vieng

Nakonec jsme se ubytovali v jednom celkem velkém guesthousu, který doporučoval LP. Ve stejném se ubytovali i další 2 češi, které jsme tu potkali. Po ubytování jsme se šli projít po městě a chtěli jsme do nějaké hezké restaurace. Že se rozšoupneme a dopřejeme si nějaké dobroty. A záhy jsme pochopili ty spousty turistů, které bych tu tak nějak nečekal. Město je plné barů, kde západní turisté nezřízeně chlastají či fetuji. V jiných barech zase neustále běží na velké obrazovce seriály jako Simpsonovi nebo Přátelé a bez ohledu na denní dobu tam je dost zápaďáků seriály sledujících. A tak najít klidnou restauraci byl trochu problém. Nakonec jsme jednu našli u řeky. Zdenička si dala výtečnou rybu, já něco maso-pálivého.

Dalš den ve Vang Vieng

Cyklo výlet

Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili na obhlídku okolí, kvůli kterému jsme do Vang Vieng přijeli. Při půjčení vypadala kola dost luxusně, ale po prvním kilometru už v nich kde co hrkalo. Vyrazili jsme cestou k jeskyni, kterou popisoval průvodce. Místy to byla spíš taková necesta. Odboček k různým jeskyním bylo na každém kilometru několik, a tak než jsem pochopil, tak jsem každou kontroloval jestli to není ta, co chceme. Nakonec jsme náhodně odbočili k jedné, kde cedule slibovala i lagunu.

Laguna a první jeskyně

Laguna byla super. Byla krásně modrá a byli jsme tam sami. Ale kdybychom nevěděli, že se tam koupat dá, tak bych tam asi nevlezl, protože bych se bál, že na mě z hustě zarostlých břehů vyrazí něco, co mě bude chtít sežrat. Po chvíli koupání jsme vyrazili k jeskyni. Uvědomil jsem si, že jsem na pokoji zapomněl čelovku. Naštěstí tam byli 2 místní kluci s baterkou, kteří nám jeskyni ukázali. Samozřejmě za bakšiš. Jeskyně byla menší, ale tím že nebyla v LP, tak tam skoro nikdo nechodil a byli jsme tam sami. Chvíli jsme se plazili po čtyřech, ale zato jsme pak koukali a i si mohli sáhnout na nádherné krápníky.

Po cestě zpět jsem si zkoušel hrát na Tarzana a šplhal po liáně, ale zrovna když jsem na ní ne moc pohodlně visel, tak jsem zjistil, že má trny a jeden jsem si hezky vrazil do nohy. Naštěstí z toho byla jen trocha krve a nic víc.

U cestičky k jeskyni byla chatrč, kde prodávali nějaké pití a jídlo. Dali jsme si rýži, a protože příjemně svítilo sluníčko, sedli jsme si na trávu před chatrč. Paní hned přiběhla a přinesla nám rohož, abychom si měli na co lehnout.

Jeskyně Tham Phu Kham

Po lehkém obědě jsme vyrazili k další jeskyni. Tentokrát k velké jeskyni Tham Phu Kham zmíněné v LP. Před jeskyní u laguny byl bar a několik skupin zpívajících, tančících a bavících se Laosanů i cizinců. Půjčili jsme si baterku a vlezli do jeskyně. Byla opravdu obrovská. Hned kousek od vchodu byla socha ležícího budhy ozářená paprsky slunce pronikajícími skalním oknem. To vytvářelo téměř magickou atmosféru. Jak jsme se nořili hlouběji do nitra jeskyně, ostatních turistů ubývalo, až jsme zůstali sami. Přelézali jsme skalky, obcházeli propasti, když tu náhle lehce pohasla baterka. Ale neodolali jsme nádheře jeskyně a pokračovali dál. Jen tak cvičně jsme zkusili zhasnout baterku a překvapivě tam byla tma, jak v pytli. Prošli jsme takovým tunelem a obdivovali stále nové druhy krápníků. Pak jsme usoudili, že už jsme si to tam užili dost a vyrazili zpět. Ale najednou jsme zjistili, že nemůžeme najít tunel, kterým jsme přišli. Nikde nikdo, ani hlásek, ani záblesk cizí baterky. Najednou všechno vypadá tak stejně. Nakonec jsme tunel našli. Už jsme do něj chtěli vejít, když jsem si všiml detailu, který jsem zaregistroval už předtím, a uvědomil jsem si, že jsme u toho konce tunelu, kterým jsme do něj vešli. Zbytek cesty ven už jsme našli bez problémů.

Ještě jsem se zastavil na focení v prvním dómu s budhou. Zdenička šla, že počká venku. Za chvíli přiběhla, že batoh, který jsme nechali u vchodu za kamenem tam není a že se jde zeptat k baru, jestli ho tam někdo nedal. Ač v něm nebylo nic cenného, zamrzelo by, kdyby ho někdo ukradl. Dodělal jsem poslední fotky, složil nádobíčko a vyrazil za Zdeničkou. Ta mezitím dole zburcovala místní, kteří zapřisahali, že Laosan by to neukradl, jedině jiný turista. Blížil jsem se k východu z jeskyně, když koukám že batoh je přesně na tom místě, kam jsme ho položili, akorát člověk, který jde normální cestičkou je oslněný svělem ze vchodu a nemá moc šanci ho vidět. Inu vymysleli jsme schovku, až jsme jí málem sami nenašli.

Odpoledne se chýlilo k večeru, a tak jsme vyrazili zpět do města. Z trasy popisované v LP jsme ujeli asi jen čtvrtinu, ale užili jsme si krásný den. Další den jsme měli naplánovaný velmi časný odjezd, a tak jsme šli brzy spát. Já jsem se ale brzy probudil a polovinu noci strávil na záchodě. Když jsme měli vstát a odjíždět, tak mi bylo pořád zle a každou chvíli jsem běhal na záchod, takže jsme odjezd operativně přesunuli.

Vang Vieng (neplánovaně znovu)

Tržiště

Bylo mi zle, tak jsme ráno vyspávali. Potom jsme si na odpoledne domluvili projížďku na kajaku po řece. Ještě nám zbývalo několik hodin času, tak jsme vyrazili na trh za městem. Slunce pražilo jak divé a mně bylo nevalně. Trh byl celkem zajímavý. Prodávali tu netopýry, různá jiná zvířata v bambusových klecích (jedno vypadalo jak přerostlá krysa), zeleninu a k tomu spousty věcí běžné potřeby. Ale můj žaludek, drážděný pestrou směsicí vjemů od vůní až po smrad, nás brzy hnal pryč. Radši jsme si stopli odvoz zpět do města.

Kajak

V posteli jsem nabral něco sil a vyrazili jsme na kajak. Slunce už tolik nepálilo a voda měla příjemnou teplotu. Řeka celkem tekla, něco příjemných peřejí jsme projeli, ale nic náročného. V kanceláři nám tvrdili že nutně potřebujeme průvodce, což byl nesmysl. Tak jsme s tím naším alespoň občas závodili. Horní část sjezdu byla fajn. Pak jsme vjeli do zábavní zóny. Všude okolo řeky byly bary a ze všech znělo hlasité duc-duc. Houpačky, skluzavky a skokánky do vody a všude spousta tuberů. Tubing je místní zábava, kdy si půjčíte nafukovací duši a s pivem v ruce se necháte unášet líným proudem řeky. U jednoho z barů jsme zastavili a já jsem si vyzkoušel jednu skluzavku. Byla dost vysoká, i její konec byl nějaký ten metr nad vodou a navíc měla profil skokanského můstku s mírně zvednutým zakončením, takže odvážné sklouzavce pěkně katapultovala do vzduchu a ti se pak víceméně nekoordinovaně zřítili do vody. Umění bylo už jenom dopadnout do vody po nohou a nehodit z té výšky placáka. Místní chlastací duc-duc zábava nás jinak moc neoslovila, tak jsme záhy pokračovali. Zbytek cesty byl povětšinou slalom mezi tubaři, z nichž mnozí by rádi do vleku, protože jim to lautr nejelo.

Ač mě myšlenka na jídlo nijak nepřitahovala, přemluvil jsem se alespoň ke spořádání suché bagety. Nakonec mi i zachutnala, snad proto, že jsem celý den nic nejedl. A pak jsem usnul. Asi v osm jsem se probudil, tak jsme vyrazili na procházku po městě a na ovocný shake. Všude byl překvapivý klid. Pak jsem šel ještě sehnat nějaké bagety na další den na cestu a zařekl jsem se, že je koupím za alespoň trochu rozumnou cenu, ne za to, co chtějí stánkaři zpovykaní davem turistů. Dalo to práci, ale nakonec jsem našel obchod, kde jsem je přesvědčil. Ještě jsem tam nakoupil ovoce a už jsem ani smlouvat nemusel. Tak to byl náš štědrý den. Byla to sranda a na dárky, kapra nebo stromeček jsme si ani nevzpomněli.

Cesta do Khao Yai

Tržiště

Z Vang Vieng jsme se brzy ráno vydali do Vientiane. Odtud, bez ohledu na přesvědčování dohazovačů, autobusem na Most přátelství (Friendship bridge), což je laosko–thajský hraniční přechod. Zase dohadování s taxikářem, až ho Zdenička svojí neústupností přesvědčila o reálné ceně za cestu na vlakové nádraží (které mimochodem není moc daleko). Máme tak akorát čas na rychlé jídlo a jede nám vlak do Muang Nakhon Ratchasima (zkráceně Khorat). Kousek od nádraží v Khoratu jsme si našli pokoj v hotelu. Hotel už má svojí, jistě velkou, slávu za sebou, ale pokoj je čistý a má vlastní studenou sprchu. Na nočním trhu jsme nakoupili spoustu dobrot. Hned na místě jsem spořádal opečené chobotničky a s sebou jsme koupili smažené brouky, sušené housenky a pěkně narostlé kobylky.

Ráno vyrážíme vlakem do Pak Chong a odtud autobusem na hranice národního parku Khao Yai. Autobusák řekne cenu a vzápětí se opraví na dvojnásobek. U místních ověříme skutečnou cenu a při placení mu dám tu (je třeba to mít přesně) a už s ním nedebatuju. Ještě to zkoušel, ale brzy to vzdal. Od hranic s parkem už musíme stopem. Do parku jezdí samí bohatí thajci a všichni jezdí luxusními jeepy. Ve stopování nám pomohl thajský student, který jel taky do centra parku.

V informačním centru parku jsme nabrali informace. V první řadě o trecích parkem a hned jsme si na ráno domluvili průvodce. Cesty parkem nejsou téměř značené, takže je bez průvodce nenajdete. A ještě jsme si koupili lístek na noční safari. Pak jsme si stopli auto do kempu, kde jsme si půjčilî a postavili stan (dost hrozný, ale aspoň něco).

Noční safari

Kdyby nebyl lístek tak levný, tak bychom se na noční safari vykašlali, a i tak jsme na něj šli jen s malým očekáváním. A vpodstatě se to splnilo. Spolu s dalšími asi 15 lidmi jsme naskákali do náklaďáku. Vpředu byl chlap se silným světlem, který hledal zvířata (náročný úkol). No a projížděli jsme po normálních silnicích a po trase kterou už chvíli před námi projelo množství jiných náklaďáků, takže všechna zvířata bezpečně zdrhla. I přes to jsme viděli jednoho lenochoda a na okamžik i pěkně urostlého dikobraza.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .