0
0

Omlouvám se váženému čtenáři a napolo i sám sobě, že jsem první dva dny v Norsku nezaznamenal – nebylo času. Jako omluvu však dodávám, že svůj prohřešek se pokusím v příhodných chvílích napravit. Toť k předchozímu a teď popíši dnešní den, tj. den třetí.

Probudil jsem se nádherně v devět hodin. Minulý den se nám podařilo od farmáře získat povolení stanovat na jeho louce poblíž jezera. Jezero to bylo obrovské, být ve Skotsku, byla by to jedna z velikých turistických atrakcí. Voda je průzračně čistá a překvapivě ne tak studená, jak bych čekal. Přesto jsem se při mytí osmělil jen do půl pasu. Naproti zelené jen mírně svažité trávě a za rozhlehlým klidným jezerem odrážejícím v hladině olověnou barvu mračného nebe, tyčilo se k obloze několik kopců,které jako vše v letním Norsku, byly obsypány zelení.

Než ráno znovu vykouklo slunce, které tu snad jen na pár hodin zaleze za obzor, spustil se dvakrát norský letní deštík. Norský letní deštík je krátká sprška netrvající více jak deset minut se střídající se intenzitou – od jemného bubnování, jako by bubeník bříšky prstů hrál na svůj nástroj, až po velice vydatný déšť s kapkami velikosti zhruba naší dvoukoruny, které se sice neslyšně rozprsknout o čelní sklo auta, zato však vytvoří veliký kruh vodního filmu, přes který je špatně vidět.

Ráno jsme posnídali chléb s malinovým džemem a vyrazili na první tůru, norsky tur, na horu známou svým masivním skalním útvarem Preikestolen, neboli po česku Kazatelna. Parkoviště bylo plné, místo jsme našli asi 2,5 km před úpatím hory. Cesta byla zpočátku lehká, postupně se však začali v cestě objevovat větší a větší kameny, přes které se někdy splavoval pomenší čůrek vody, vytvářející místy malý vodopád. Pěšina však byla udržována a zmíněný vodopád tak tvořil jakousi atrakci pro návštěvníky – zalitoval jsem, že jsem si místo sandálů nevzal zimní boty, které mi sloužily za pohorky. Asi po hodině husího pochodu, nebyli jsme totiž sami kdo se za dnešního teplého devatenáctistupňového počasí rozhodl vydat na známou horu tvořící ústí jednoho z četných fjordů, jsme dorazili do půli cesty. Uprostřed obrovského masivu rozkládala se dvě jezírka (jelikož jsme v Norsu, bylo by zbytečné psát, že byla obě velice čistá a také studená). Nicméně bylo pro mě velikým překvapením je zde vidět – i skupina místních svišťů se před nimi fotila. Po krátkém nuceném smočení nohou, cestička nevedla jinudy než průtokovým kanálkem spojující obě vodní přirozené nádrže, jsem pokračovali v cestě. Po chvíli však přislo překvapení, o kterém jeden z nás podotkl, že „teda todle by Evropská unie neschválila.“

Při pohledu na stezku širokou metr, po které v obou směrech procházely mnohé páry nohou, velké i ty nejmenší, a pod kterou se jevil asi 60i metrový sráz, by si jeden pomyslel, že by zde mohl být, pro klid všech, zapuštěno zábradlí, nebo alespoň cedule s nápisem „vysoký sráz, velké nebezpečí úrazu;“ leč nebylo. Odhodil jsem své zhýčkané unijní myšlenky a nejistě jsem na pěšinu vstoupil; taky se na mě tlačil zezadu dav. Vše má svou cenu a ta tvoří zajímavé věci. A proto, když jsem ušli poslední část cesty, otevřelo se nám okno do krajiny ležící ve výšce 600 m.n. Měli jsem dokonce takový rozhled, že vše pod námi i na protěším břehu fjordu bylo zahaleno v modrý opar. Vzduch, obyčejně znám jako průhledný, tvořil na takovouto vzdálnost tolik vrstev, že zbarvil celou krajinu – protější masiv, moře, zeleň – do bledě modré. Vrchol měl i přírodní rozhlednu, onu Preikestolen, sestávající z velkého kusu útesu vystupujícího z hory stojící o šest metrů výše, než ono pomyslné okno. Ono se 606 m nezdá tolik, když však jsou ony metry tvořeny zcela plochou skálou končící až v mořské hladině a doopravdy jistě ještě o mnoho metrů dále, návštěvnk dobře promyslí, jak daleko si od konce pochopitelně zcela nezajištěné hrany útesu stoupne, aby mohl být zachycen na fotografický aparát osoby podstatně pevněji stojící opodál blíže k hoře.

S pár přáteli rozhodli jsme se vylézt ještě výš, jelikož rozhledna nebyla na samém vrcholu, a podívali se na rozhlednu z nadhledu. Zjistili jsme, že má hrubý tvar obdélníku a že takhle z odstupu působí vtipně barevně, protože množství lidí a jejich triček či svetrů a mikin udělá své. Když jsme se pokochali a ukázali si v dáli na konci fjordu horu, na kterou polezeme zítra, vydali jsem se na cestu zpět. Na ní jsme potkali v pořadí již čtvrtou českou skupinku. Proč nepotkávám Čechy tak částo i v jiných zemích, mi není známo. Teď jsme dojedli a chystáme se k spánku. Aby nám neujel zítřejší trajekt, budeme vstávat před šestou hodinou. Proto pro dnešek končím a dobrou noc.

Den 4.

Znovu se omlouvám drahému čtenáři, ale ani dnes zde nezapíšu události a dojmy prvních dvou dnů. Je něco po jedenácté večer, nedaleko šumí voda a já už jsem unaven.

Dnešní den jsem vstávali v půl šesté ráno do nepříjemného deště. Chtěli jsme se sbalit a stihnout ranní trajekt do města na samém konci jednoho z okolních fjordů. Avšak když jsme si představili, kterak v tomto nečasu zdoláváme horu, popsanou v průvodci jako namáhavá a náročná, změnili jsme program a rozhodli se navštívit blízké město Stavanger. Cestou jsme koupili čtyři chleby, každý za 22NOK, množstevní sleva; jsou opravdu delikátní. Město samo nabízí tři muzea. Muzeum námořnictví, muzeum ropného průmyslu a muzeum sardinek. První z jmenovaných nás neuchvátilo natolik, abychom ho navštívili, avšak poslední dvě muzea… jsme rovněž nenavštívili. Muzeum ropného průmyslu shořelo na poměru cena vstupného/zajímavost expozice (koupili jsme si alespoň 2 dcl surové ropy) a muzeum olejovek, jež hledala jedna část naší skupiny zastoupena jedním člověkem s mapou, nebyla nalezena. Rozhodli jsme se proto prohlédnout si starou část města, která však byla příliš malá a nevelice zajímavá. Uvítali jsme však informační centrum spojené s prodejem upomínkových předmětů. Tam jsem si koupil nálepku na auto s černou siluetou losa, která mi v současné chvíli, co ležím ve stanu a píši tyto řádky, krášlí kufr auta.

Jedinou zajímavost Stavangeru viděl bych v místním kostele Domkirke (kirke znamená kostel). Překvapilo mě množství barevných vyřezávaných sošek s výjevy z Bible na kazatelně a barevných obrazů větších rozměrů s všezaštiťující soškou nahého, krom tradičního roucha přes boky, Ježíše Krista – něco takového bych v protestanském chrámu páně neočekával. Taktéž mě překvapila, že v kostele vidím dřevěnou podlahu, avšak jen málo neboť jak jsem viděl, mají Norové dřevo velmi oblíbené: obkládají jím všechny své domy, které malují sytými jasnými barvami, takže každé město i vesnička vypadá jako rybářská osada vystavěná hrajícím si dítětem – barvy domů jsou nejčastěji žluté, zelené, bílé… a vévodí jim železitá červeň. Dokonce i piloty držící svodidla u silnice jsou někdy vyrobené z pěkně stavěné kulatiny.

Teď začalo pršet a zní to, jako by někdo upustil velký košík hrachu; je to příjemné. Asi si už na zdejší letní počasí zvykám. Pověděl bych Vám toho více, jak jsme našli plno hub u cesty jelikož je zde nikdo nesbírá, jak jsme našli krásné mésto na přespání, kde však, žel bohu, někdo v lesích pořádal hon a tři výstřely z pušky nás „rozmyslely“, jak je zde silnice kroucená a co v našem průvodci nepíší. Ale o tom snad příště, snad až doma. Nyní mě omluvte, zhasnu baterku a jdu spát. Dobrou noc.

Den 5.

Je něco ke druhé hodině odpolední. Norský deštík se tentokrát prodloužil na norský déšť a notně nás zdržel. Nyní čekáme na trajekt, mám proto čas dodělat několik restů. Tematicky nejvhodněji by se hodila napsat o silnicích vedoucích do moře. Tak tedy, v Norsku není mnoho silnic, většina obchodní dopravy se odehrává na moři, není se proto čemu divit, že i nejedna cesta končí na úzkém pobřeží.

Trajekty jsou tu velmi oblíbené, dovezou vás i váš automobil/motorku/karavan na různě velké vzdálenosti – jen na protilehlý břeh či přes celé Norsko až k nejzazšímu severu. Průvodce říká: „…obecně platí, že je finančně přijatelnější použít trajekt, než zdlouhavě fjord objíždět po pobřeží,“ kde je pouze úzká, zato velice dobře udržovaná silnice s jedním jednosměrným pruhem a s rychlostním omezením 80 či 70km/h, příležitostně klesne i na 60km/h. Jízda na kroutivých dobře udržovaných silnicích je poutavá, ale stojí hodně duševní, a pokud nemáte posilovač řízení, tak i tělesné námahy. Proto vždy uvítám využít darů „velrybí stezky“ (tzv. kenning, který jsem si vypůjčil z Béowulfa), i cenově vyjde podobně jako objížďka.

Trajekt již dorazil a zpod jeho zvednuté špičky, která je mimo jiné na obou stranách nevelkého, leč prostorově zajímavě řešeného plavidla, vyráží množství aut, nejčastěji značky Volvo, za nimi nákladní vůz a po něm už se budeme naloďovat my…a, tak ještě traktor…

Už je zase tma a já jdu spat. I když, ona zase taková tma není. Je sice už půlnoc, přesto venku stále panuje něco, co by šlo nazvat hustějším šerem. Dnes jsme toho moc neviděli, přejížděli jsme do národního parku Hardangervidda, ve kterém podnikneme tří až čtyřdenní tůru – podle počasí. Cestu jsme však nestrávili jen v autě, ale zastavili jsme se u dvou vodopádů Suldal a Låtefossen. Byly ohromné. Na vlastní oči jsem jaktěživ neviděl z blíska takovou sumu vody, která se dere dolů a cestou se tříští o větší i menší kameny až vytváří jemnou vodní mlhu, která se větrem zanáší až na přilehlou silnici. Hučí tak, že dva lidé vzdáleni od sebe na dvě natažené ruce, už se neslyší. Pršel sice norský déšť, ale nevadilo mi to, a pozoroval jsem provazce vod, jak se rozplétají, rozštěpují a zase uhlazeně splétají do copů; pozadím byla podsaditá hluboce zvrásněná skála porostlá břízami, borůvčím a hustým porostem sytě zeleného mechu.

Těsně před koncem dnešní cesty jsme napadli na uzounkou cestičku s vedle stojící cedulí s upozorněním ve třech jazycích: norsky, anglicky a německy. Třemi jazyky bylo zapovězeno jet tuto silnici s karavanem nebo vozíkem, smět mohly jen automobily (a snad i motorky). Silnice se táhla po úbočí hory, vždy po pár metrech se zalomila nahoru proti svahu a běžela dál, než se zalomila znovu. Výstražný trojúhelník s obrázkem padajícího kamení zde nesloužil pouze k poplašení řidičů – důkazem byla pokroucená svodidla s jasnými výdutěmi po kamenech ulomivších se z matky země, která se táhla po celé délce z prachu udusané cesty. Tak jsme se dostali až sem. Najedli jsme se a za šumu okolo protékající dravé říčky usínám. Dobrou noc Vám všem, spěte sladce.

Den 6. – výprava sedmi zmoklých hus

Asi drahý čtenář očekával, že následující řádky a odstavce budou popisovat krásy přírody, které jsme viděli první den naší třídenní tůry po parku Hardangervidda. Ovšem celá věc dopadla docela jinak, norská matka příroda musí být silná matróna. Já teď sedím v autě přikrytý už ne tak navlhlým spacákem, ale zpět na začátek.

Vstávali jsme před osmou hodinou ranní, abychom stihli do krosen dobalit poslední věci. Rychle jsme se nasnídali, dva krajíce chleba za 60Kč/kus s malinovou marmeládou, a po menších příhodách týkajících se malého místa v krosně a velkého počtu opravdu nutných věcí, které je třeba si vzít, jsme vyrazili. Nesvítilo sice slunce, ale bylo příjemných 18˚C. Po první hodině jsme ještě v dobrém rozmaru vtipkovali, svlíkali si svršky atp. Jen ale co padla věta: „takovýhle počasí je na tůru nejlepší. Ani zima, ani teplo,“ začalo pršet drobounkými kapičkami (na rozdíl od velkých českých kapek) a my si nasadili ponča nebo pláštěnky, někdo návleky na krosnu. Ač si déšť našel vhodnou polohu, ve které se mu příjemně a bezustání dobře pršelo, my dole pod ním jsme šli zvesela a stále v dobré náladě. Do toho zavál vánek a já jsem si naivně proti němu zvolal: „A to je vše co umíš?! To si řikáš norský vichr? Snad větříček…“ Bylo to myšleno s vtipem, nebyl jsem však pravděpodobně správně pochopen.

Ve třetí hodině pochodu už začínalo přituhovat. Déšť a vichr, který se zvedl, dali pocítit, že ty roztomilé keříčky borůvčí, protáhlé listy kapradin, dlouhé stvoly trav a jiné vzrostlé zeleně jsou plné vody, která nám smáčí kalhoty a boty, které tak začaly překvapivě rychle vlhnout, ač dle prodejce měly být naimpregnovány; nu. Dokud jsme šli proti větru, ponča ještě plnila svou funkci, když se však vítr náhle obrátil, přehrnulo se mi zezadu dopředu a nebyla síla, která by jej udržela na svém místě – spacák byl naštěstí uvnitř v krosně, neskončil tedy nejhůře.

Kolem čtvrté hodiny pochodu jsme vstoupili do nádherné otevřené planiny lehce zahalené dešťovou mlhou. Vichr však byl otevřenou krajinou potěšen též a spolu se svým bratrem norským deštěm si na nás smlsli. Doplnit energii jídlem nebylo za daných podmínek proveditelné, postavit stan na dokonale promáčené půdě, která jako by se proměnila v bažiny, zrovna tak. (A propos, kolik bylo v okolí Vltavy luk, které dovedly zadržet podstatný a rozhodující díl vody a zabránit tak potopám?) Stromy žádné, jeskyně či skalní převisy taktéž ne. Jelikož třetina naší výpravy měla boty, nebál bych se použít nečeského slova „durch“, chata na přespání vzdálena byla další čtyři a půl hodiny chůze (a to jsme nemohli vědět, zda nebude plná) a počasí, jako by se teprve rozcvičovalo, rozhodli jsme se, smutně, vrátit se zpátky stejnou trasou až k autům. Tak jsme i udělali.

Ač cestou vpřed se skupinka trhala mezi motivovanější a méně motivované, cestou zpět jsme všichni byli motivovaní naprosto stejně. Když nám rychlým husím pochodem zbývaly asi dvě hodiny do cíle, příroda nás pochválila za naše prozřetelné rozhodnutí a poslala nám slunce, které si na nás mezi trhajícími se mraky občas posměšně ukazovalo. Hned se šlo lépe, a proto jsme se rozhodli trochu si zajít, abychom viděli alespoň menší, asi čtyřmetrový vodopád. Slunce nad ním nakreslilo duhu a veselá nálada nás neopustila až k autům. Když jsme k nim dorazili, zjistili jsme, že promáčené boty máme všichni (i lidé s nově koupenými goretexovými pohorkami, i lidé jako já se starými zimními botami). Taktéž dvěma lidem nevydržely nepromokavé návleky na krosny a provlhnul jim nejenom stan, to by ještě tak nevadilo, ale i oba spacáky – teď spějí v autě vedle nás. Za auty tak stojí postavený pouze jeden stan, uvnitř jsou dva suché spacáky a v něm dva páry bot, které vydržely nejlépe. Naší skupině se vykoupal již z předešlého dne vlhký stan, v botách jsem objevil lagunu.

Norsko: my – 2:1. Již dvakrát nás počasí připravilo o požitek norské krajiny, pouze jednou se nám povedlo zdolat (Preikestolen). Jsem již unaven a venku začíná opět pršet – věci nám zřejmě přes noc neuschnou. Dobrou noc.

Den 7.

Dnes jen krátce jelikož je půl jedné a mně se chce už hodně spát. Probudili jsme se v autě v půl desáté ráno a za okny již pařilo slunce. Všichni jsme proto vytáhli své provlhlé věci a rozložili je na sušší trávu a na velké kameny, které zde v Norsku „rostou“ jako u nás plevel. Zalitovali jsme, že jsme včera tak brzy změnili názor.

Když vše více méně doschlo (až na boty, které jsme ještě večer sušili na horkých motorech našich aut), vyrazili jsme směr Bergen. Cestou jsme zastavili u vodopádů známých pod jménem Vøringfossen; mluvím v množném čísle, jelikož tu na stejném místě byly dva plnící stejnou řeku. Jeden dostal hanlivý pracovní název „čůrek“ – jednalo se o dlouhý, ale též velice tenký vodní spád. Druhý měl poměr velikostí přesně naopak. Využili jsme slunného dne a na vodopády se podívali jak z nad-, tak i z podhledu. Všechny věci z podhledu vypadají velké a vodopády takhle působily dojmem více jak důstojným. Stezka k jejich dolní části byla kluzká, lemovaná ostrými kameny a dokonce vyhořelou kostrou vraku nákladního vozu, který před lety pravděpodobně sjel z horské silnice nad námi. Nicméně stezka to byla značená, a proto kdyby se nám tam něco stalo, výlohy na léčení nám proplatí standardní cestovní pojištění. K vodopádům jsme se přiblížili natolik, že vodní mlha vytvářející se dopadem vody na hladinu, zlila nás jako včerejší déšť. Též se mezi skalami ochladilo. Mezi skalami to dunilo vodním živlem tak, že nebylo slyšet slova. Peřeje, které vytvářel širší z obou, vypadaly jako hlavy bílých koní, kteří se předhánějí při závodu, a dávaly zcela srozumitelně najevo, že pod jejich pomyslnými kopyty by se stalo něco vážného.

Dnes stanujeme u jezera u města Øystese; jsme mu tak blízko, že si v něm skoro omýváme stany (Opravuji doma: jak jsem zjistil nyní z mapy, nestanovali jsme u obrovského jezera, nýbrž u mořského fjordu. Vodu na jídlo jsme však brali z něj, též jsme se v něm myli a nepoznali jsme, že by mělo slanou chuť. Inu, utli jsme se). Zítra se v něm vykoupu, má milou teplotu 6˚C, teplota vzduchu je pak krásných 13˚C – někteří jsou stále zavilí kverulanti, ale i ti se už pomalu otužují. Musí. Mně dnes kupříkladu stačil pouze svetr.

Nálada je výborná. Už po mně nic nechtějte, víčka mám na půl žerdi. Přeju krásnou dobrou hvězdnatou noc.

Den 8.

Ráno jsme rychle sbalili všechny věci, nasoukali do sebe studenou snídani a vydali jsme se do Bergenu – druhého největšího města Norska.

Bergen je přístavní město na západním pobřeží jižního Norska. Dříve bylo významné svým rybolovem. Dokonce jeden cestopis z předminulého století udává něco ve smyslu: rybinu dýchám, rybinu jím, rybinu piji, rybinu… a takhle to jde celý odstavec. Dnes sice v přístavu do typického tvaru „U“ najdeme několik větších rybářských lodí, pro ekonomiku města už ale nehrají tak velkou roli jako v minulosti.

Měli jsme štěstí. Teplota vystoupla až na vražedných 21˚C, slunce krylo jen pár mráčků, vjezd do města, stejně jako stání na parkovištích, byly dnes, v neděli, zdarma. Na tržišti v přístavu jsme viděli oranžové ploché kraby, protáhlé rudé humry a nosaté langusty, ale též salámy z losího, sobího nebo velrybího masa, hlaďounké stříbrné kůže z tuleňů nebo hrubší z vlků a bílých lišek. (Mezi nimi i množství asiatů.) Jiný kraj, jiný mrav.

Pak se ale vše obrátilo a z oblohy se na nás ve velkém hejnu začaly spouštět kapky norského deště. Z batohu jsem vytáhl vždy připravené úhledně prefabrikovaně zabalené pončo (už v tu chvíli jsem věděl, že ho zpátky do mikrotenového sáčku tak pěkně bez boule nedostanu, pokud vůbec) a pokračovali jsme v prohlídce města, jmenovitě jsme se dali k Rosenkrantzově zahradě (že by nějaká nepostřehnutá narážka?) a k Haakonshallen, královskému sídlu ze 13. století. Když jsme zjistili, že už je pět hodin odpoledne, přemýšleli jsme o možnosti najmout si lůžko v hostelu, a proto jsme se vydali do turistické kanceláře sídlící hned naproti rybímu trhu (díky tomu jsme věděli, že i kdybychom se v tomto pomenším rybářském městečku mezi velikými modrými horami nějak ztratili, turistickou kancelář bychom rozhodně našli). Tam nás čekalo nečekané. Abyste rozuměli, v naší výletnické skupině existují dva proudy. První by chtěl poznávat místní kulturu, a proto trávit více času ve městech.

Druhý proud preferuje přírodní krásy a tůry skrze ní s krosnou. V turistické kanceláři v Bergenu došlo ke střetu těchto proudů. Nijak vážnému, přesto se jednalo o strávení… ne, to není vhodné slovo, tedy o využití následujících dvou dnů. Když mezi námi zrovna probíhala odborná disputace typu „ano-ne. Ano-Ne“, nenuceně se do rozhovoru vmísila čiperná dáma s nepromokavou vestičkou černé barvy a s nápisem jedné naší cestovní kanceláře. Zaníceně, a přesto klidně nám vyprávěla o Zlaté stezce, Orlí stezce, Cestě králů, Cestě Norů, Oceánské cestě, o stádech pižmoňů a letmo nám načrtla i historii. Dáma nás nadchla tak, že jsme měli chuť zahodit naše papírové průvodce a už jsme rozmýšleli, které zavazadlo bychom z aut vyhodili, aby měla kouzelná babička místo. Co chtěla, to řekla, popřála nám hezké cesty, upozornila nás na dodržování nejvyšší povolené rychlosti, rozloučila se s námi a zanechala za sebou šest lidí, nově nabitých k tůrám po nejrůznějších norských národních parcích a přírodních zajímavostech.

Jelikož nepřestávalo pršet a podle předpovědi se počasí jen rozcvičovalo (… proč o něm mluvím jako o živé bytosti? Asi proto, že zde živé je, až příliš živé, a má rozvernou náladu), rozhodli jsme se oželit toto překrásné mezi prsty obrů posazené město s „roztomilým“ muzeem lepry (tak to líčí náš průvodce) a vydali se do jednoho z parků doporučovaných dámou s úhledným krátkým sestřihem bílých vlasů.

Teď už neprší, ležím vedle odtokového jezera, je mi teplo a jsem najeden. Tudíž je mi krásně a s tímto pocitem jdu spát. Přeji dobrou šumnou noc.

Den 9.

Dnes se nám povedla jedna taková malá lest, možná podvod, někdo by to neosobně mohl nazvat ne plně transparentní finanční transakcí, ale o tom až později. Jsem ve stanu a už zase prší, však bylo celý den hezky, svítilo slunce a teplota v jednu chvíli stoupla až k pekelným 29˚C, což bylo na pováženou. Abych Vám to přiblížil, připadal jsem si jako kukuřičné zrno, který se za chvíli roztrhne a stane se z něj vločka popkornu. Dokonce jsem svlékl i tričko a ponožky a navlékl se jen do sandálů a kraťasů.

Dnes byl nanejvýš plodný den, ač se jednalo, dle mínění většiny, o pouhý přejezd mezi dvěma zajímavými místy. Nejprve jsme se, jak jinak, zastavili u vodopádů (Tvindefossen). Vodopády jsou tu všude – u silnic, kde mají vyhloubenou strouhu, aby nepodemílaly asfalt, v parcích, kde si na ně můžete sáhnout i se v nich vykoupat, a konečně i na hřebenech horských velikánů klenoucích se nad velkými modrými jezery s klidnou hladinou jako by v nich nebylo vody, nýbrž oleje. Vodopády na takovýchto masivech vypadají z dálky jako ustrnuté, jako žíly bílého kamene prorostlého za dlouhé věky do šedivých skal. Přírodní vodní dílo, u kterého jsme se dneska zastavili, je sice nevysoké, zato široké a působivé svými kaskádami. Jediná útlá říčka se z hora spouští přes okraj a o kameny, které se jí staví nenuceně do cesty, se rozděluje v plno různě velkých pramenů, aby se u paty skal opět spojila v nehlučnou říčku. Omlouvám se drahému čtenáři, ale viděl jsem zde již tolik svislých vodních krás, že tento krátký popisek musí stačit.

Další navštívená zajímavost byla zcela náhodná. Jak je to v tomto kraji již zavedeným zvykem, potkali jsme Čechy. Ti nás nasměrovali na místo, kde stojí v blízkosti dřevěný kostel – norská to nejvybranější kulturní zajímavost – k němuž jsme se následně vydali. Kostel z 12. stol. se nachází na nevelikém zeleném kopečku zhruba uprostřed města Vik. I s útlou věžičkou se k obloze tyčí pět pater, avšak zevnitř obyčejný návštěvník uvidí pouze první dvě, kterak vytvářejí klenbu hlavní a jediné lodi. Vstupné bylo určeno na 40NOK pro studenty. Cena pro mne sice ještě přijatelná, pro většinu osádky však vysoká. Začali jsme s mladou brigádnicí smlouvat, trochu přehánět, trochu lhát… dovolte mi, drazí čtenáři, abych zde přespříliš neodhaloval všechny stinné praktiky, které byly využity. Prozradím však, že jedním z přemlouvacích faktorů bylo české pivo. Cenu se nám podařilo snížit na 13NOK za osobu, což byla částka více jak uspokojující.

Byl to náš vůbec první dřevěný kostel a pro mě byl dechberoucí. Celý kostel svítil černou barvou na modrém pozadí letní norské oblohy. Hlavní portál byl zdoben draky proplétajícími se mezi úponky vína (Též se však mohlo jednat o úplně jiné zvíře proplétající se v úponkách úplně jiné rostliny; to bylo možno jen těžko rozeznat). Draci, vyřezávaní do půli hadu podobnému tělu, sloužili též jako ozdoba na štítech střech ve výše položených patrech. Vedle draků byly položeny též podobně velké dřevěné křesťanské kříže, stejně tak byl i jeden na samé špici. Kostel zevnitř působil potemněle, světlo vnikalo pouze dvěma úzkými okny nad portálem. Doslova vše, až na kamenný náhrobní kámen položený na zemi, bylo ze dřeva – sloupy vyrobené z hladce opracovaných kmenů, kroucené žebroví z vhodně rostlých silných kořenů, podlaha i zdi stlučené z úzkých prken. Na zdech byly z vnitřku i zvenku vyryty runy, osobní značky, různé středověké symboly, obrázky. V polokruhovité apsidě se objevoval často motiv svatoondřejského kříže. Po obvodu zdí byly uvnitř dřevěné lavice pro starce a nemohoucí. Kolem celé stavby byla v nedávné době postavena vkusná galerie (inspirovná dřevěným kostelem Burgund) a o trochu dál se pod starým temně fialovým javorem, vysokým jak celá sloupová stavba, rozkládal hřbitov.

Prší a jsem hodně unaven. Omlouvám se, že zápisky nejsou o mnoho podrobnější. Přeji drahému čtenáři krásnou bezdeštnou noc.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .