0
0

Tak cely vylet zacal na Vanoce, kdy sam Caky prisel s navrhem, ze by se jeste na stary kolena rad podival na americke narodni parky a pritom vyuzil to, ze by tu mel stale zastupce a nemusel vse vybavovat. Jeho strategie se ukazala spravna. Cely vylet byl sice parkrat ohrozen jeho nemocemi (tromboza, plice, neuroza), ale nakonec presvedcil vsechny doktory a I s Lenkou ziskali viza.

Ja I Livia jsme meli cestu nepomerne jednodussi – jen jsme prileteli z Detroitu do Phoenixu, coz trva asi 4 hodiny. Phoenix byl zvolen jako vychozi misto hlavne kvuli tomu, ze to je prechodne misto pobytu dalsiho Cecha – Petra Sedy – a tak byl nocleh na uvodni noc zajisten. V case cekani na letadlo s Cakanovci jsme vyridili vsechny administrativni veci, jako pujceni auta, nakup proviantu a nalezeni Petrova apartmanu. V 6 vecer se pak z vystupniho prostoru vylouply dva batohy a s nimi Caky a Lenka. A tak jsme byli kompletni a pripraveni vyrazit.

Sobota 7.8. – Grand Canyon (South Kaibab Trail)

Prvni zkouska nas cekala hned rano – narvat vsechny saky paky do auta, ale po nekolika prerovnanich se to podarilo. Meli jsme sice celkem velky Chevrolet Classic, ale taky hodne veci. Vyrazili jsme smerem na sever – do Grand Canyonu. Cestou jsme prekrocili hranice z Arizony do Utahu.

Pri vstupu do parku jsme si koupili pas na vsechny parky v U.S. ($50) a byla to investice, ktera se nam hodne vyplatila. Pas plati na cele auto a uz jsme se pak nemuseli starat o vstupy. Prvni pohled do Grand Canyonu byl skvely – az k obzoru cervene skaly, dole skaly a nekde uplne dole reka Colorado.

Na odpoledne byl naplanovany prvni pesi vylet – South Kaibab Trail. Vyrazit se ale da bud brzo rano nebo az pozde odpoledne – kvuli teplu. Do 4 hodin jsme si ve stinu navstevniho centra prohlizeli ruzne trasy a varovani, ze se nedoporucuje sestup a vystup k/od rece Colorado za jeden den. I kdyz Caky se porad vytahoval svym brachou, ktery to pred par roky zvladl. No druhy den nas poucil, ze doporuceni neprehanelo.

K veceru jsme se vydali na asi 6 km dlouhy okruh a stravili krasny zapad slunce nad kanonem, poridil jsem si sve “reprezentacni” foto. Uz predem jsem zamluvil ubytovani v kempu hned u kanonu a tak jsme to meli “domu” co by kamenem dohodil. Jeste musim zminit spoustu zvere v kempu – hlavne jeleni, kteri se vubec nebali, rano okolo nas probehl kojot.

Nedele 8.8. – Bright Angel Trail

Tak na dnesni den byl naplanovany celodenni vylet Bright Angel Trail. Z okraje kanonu ve vysce 2,170 m je treba sestoupit az k bodu, ze ktereho je uz videt Coloradu a to 990 vyskovych metru. Vyrazili jsme brzo rano a sestupovali jako po schodech. Trail vede pres oazu v jinak suchych skalach – Indian Garden, kde jsme hodlali stravit nejvetsi vedro.

Pred tim jsme ale museli dojit 2 zbyvajici kilometry po rovne posledni place jeji okraj byl nas cil. Teplota hodne roste smerem do kanonu a tak zatimco nahore je okolo 30C v nejnizsim bode bylo v poledne 130F (tj. Asi 50C).

Ale stalo to za to a mohli jsme se ufotit a ukamerovat. Az do 4 jsme pak odpocivali v chladku Indian Garden a pak, kdyz vedro trochu opadlo, zahajili vystup. Vystup se ukazal necekane tezkym pro Cakyho. Problemem byla jeho adaptace na americkou stravu – rano do sebe naladoval typicky americky bagel (dost tuha houska), ktery pak uz nechtel po zbytek cesty videt. Za odmenu po celodennim vyletu byla zmrzlina. Spat jsme sli jak uz bylo typicke hodne brzo, pristi tyden jsme vstavali v sest a vyrazeli smer Zion.

Pondeli 9.8. – Zion (Angels Landing Trail)

Zion nelezi daleko od Grand Canyonu, ale cesta vede po celkem malych silnicich a trva celkem dlouho. Vede ale krasnou pousti se spoustou mensich kanonu a skal a tak o vyhlidky neni cestou nouze. Cestou zakoupil v supermarketu Caky uhli (pry na grilovani), ktere jsme pak v nasem narvanem aute vozili 10 dni a slavnostne ho spalili az v Yosemitech. I v Zionu jsem zamluvil predem kemp, coz se ukazalo prozretelnym, jinak bychom misto hledali dost tezko. Kdyz jsme se tam po poledni objevili, bylo tam hrozne vedro a tak jsme jen zaparkovali a hned vyrazili na vytipovanou trasu – Angels Landing Trail.

Angels Landing je ohromna skala lezici primo v srdci Zion parku. Cesta na ni trva 3 hodiny a je to dost horolezecky. Lenku jsme na jeji prani nechali na vyhlidce, na kterou se jeste jakztakz dalo vylezt a pokracovali po ctyrech po uzkem hrebinku k vrcholu. Cestou si clovek pripadal jako v letadle, ale vse jsme prestali a I se vratili v poradku. Pri lezeni jsme potkali dva Slovaky, kteri nam doporucili neminout Death Valley a tak nevedomky pridali neplanovany park do nasi cesty.

Vubec jsme cestou meli stesti na Cechy – v navstevnim centru byla Ceska na praci pres prazdniny a vetsinou turisti v nejblaznivejsich mistech byli bud Cesi nebo Nemci. Aby nebylo jen posviceni – vecer nas cekalo dost strastiplne hledani sprch, ktere holky tvrde vyzadovaly.

Utery 10.8. – Bryce Canyon

Tak tenhle den byl prvni, ve kterem jsme se odchylili z naseho itinerare. Puvodne jsme planovali celodenni vylet na Panorama Trail v Zionu, ale shodli jsme se, ze lepsi nez Angels Landing to uz nebude a po prostudovani mapy jsme se rozhodli zajet radsi do Bryce kanonu, coz se vyplatilo.

Bryce kanon tvori spousta krasne tvarovanych, vapencovych (snad) skal. Jede se tam jak jinak nez pousti, cestu jsme meli zpestrenou stadem bizonu, bohuzel uz v ohrade. Bryce kanon je na rozdil od Zionu pristupny I autem, ale jako ve vsech parcich je mozne nechat auto na okraji a vyuzit zdarma busy. To jsme udelali a vrele to vsem doporucuju – zadne slozite manevrovani, bus jede kazdych 10 minut a objizdi vsechna mista, na ktera se potrebujete dostat.

Po poledni jsme se vratili do Zionu a vyrazili na Riverside Walk. Tahle cesta vede primo vodou uprostred uzkych a vysokych skal a zalezi jen na vas, jak daleko se chcete projit. Vetsinou je vody tak po kolena a tahle forma turistiky se mi hodne libila. Vecer jsme si koupili pivo a udelali prvi z dlouhe rady spaget. Jeste k pivu – americke pivo jako Bud Light nebo Coors je dost strasne, zahranicni piva byvaji draha. Skvely kompromis predstavuji kanadska piva jako Labatt nebo Molson, ktera stoji jako americka (skoro) a chutnaji jako ceska (taky skoro).

Streda 11.8. – Hoover Dam, Las Vegas

Streda byla nasim odpocinkovym dnem. Poprve jsme si prispali do sedmi a po sbaleni vsech veci vyrazili opet pousti do Nevady a strediska svetove zabavy – Las Vegas. Pokud chcete v Americe zazit fakt velky vedro, jedte na prehradu Hoover Dam. Tahle prehrada, kterou zacali stavet za velke krize je na rece Coloradu a zasobuje elektrinou nejen Las Vegas, ale I cast Californie. Cele jezero bylo ale uprostred srpna dost vyschle a hladina byla tak 10 metru pod normalem, coz se dalo pekne pozorovat na pobreznich skalach.

K veceru jsme dorazili do Las Vegas a zamirili po ctyrech dnech pod pevnou strechu. Hotel se nachazel v centru a pokoj pro 4 nas stal $60. Las Vegas neni hlavne pres tyden vubec drahe, pocita se s tim, ze navstevnik utrati zbyle penize v hazardu. Proto I v nasem hotylku bylo treba nejdriv projit kasinem a pak do vytahu, coz byla hlavne s Cakyho batohama celkem sranda. Az do vecera jsme si uzivali klimatizovaneho pokoje a I v sedm vecer to venku vypadalo, jako by clovek otevrel pec.

Nejdriv jsme vyrazili na All you can eat veceri a po ni na Strip – hlavni tridu. Stoji tam ruzne vabnicky na turisty jako kopie Eiffelovy veze nebo Sochy Svobody a udelal jsem si par peknych nocnich fotek. Musim se priznat, ze jsme nakonec na hazardu neutratili ani cent.

Ctvrtek 12.8. – Death Valley

Ctvrtek byl ve znameni dlouheho prejezdu – cilem bylo vecerni dosazeni Sequoia narodniho parku. Nezvolili jsme ale “kratsi” 7 hodinovou variantu, ale delsi 11ti hodinovou vyvazenou tim, ze vedla pres Death Valley park. I kdyz se muze zdat, ze poust je nudna, me se hodne libila. Jenom na chvilku jsem si predstavil prvni osadniky, jak tu projizdeli na konich (a podle jejich prvnich zazitku je I cele udoli pojmenovane). Clovek tu vidi snad vsechny typy pouste – kamenitou, pisecnou, s vykrystalizovanou soli a s malou zajizdkou jsme se stavili I na nejnizsim miste v U.S. – Badwater – 86 metru pod hladinou more.

Jelikoz si Caky I Lenka chytre zapomneli doma ridicaky, bylo celodenni rizeni na mne a Livii a k veceru uz jsem pomalu odpadal. Bohuzel do Sequoie je mozne vjet jen ze zapadu, takze bylo nejdrive treba objet pohori Sierra Nevady. Zvolili jsme nekolik chytrych zkratek, ktere nikomu nedoporucuji – ty cesty jsou rovne na mape, ale ve skutecnosti clovek hodinu jen krouti volantem.

No zkratka do Sequoie jsme dorazili po osme vecer a cestou jsme primo na silnici stretli medvedi mlade, ktere si asi slo vecer zabehat. Nastesti jsme nemuseli shanet ubytovani, protoze tohle bylo posledni misto, kde jsme meli zamluveny kemp dopredu. Mozna se ted divite, proc porad pisu o rezervacich. V hlavni sezone jsou kempy, ktere lezi primo v parcich a blizko vyrazecich mist na tury plne obsazene. Pokud tedy znate svuj itinerary, vyplati se zamluvit dopredu (viz. webovy odkaz v sekci Zajimave odkazy). Cena je okolo $20/noc za vsechno a usetri se spousta casu s prejezdy a hledanim.

Kempy v Sequoii I pozdeji Yosemittech maji jeste jednu zvlastnost – kazde misto pro stan je vybaveno pevnou zeleznou skrinkou, do ktere je treba vlozit vsechny potraviny kvuli medvedum. Varovani neprehani – viz. dalsi vypraveni.

Patek 13.8. – Sequoia National Park (Alta Peak)

I kdyz patek 13. neni moc povzbudive datum, na tento den pripadl vystup na Alta Peak a tim I na nejvyssi misto cele nasi cesty (3,440 m).

Pred zacatkem jsme si jeste rano museli zajistit, kde vecer hlavu slozime a to nam zabralo s nakupem a konzumaci snidane asi 2 hodiny. Nicmene v 10 dopoledne jsme vyrazili. Na prvni odbocce (k horskym jezerum) jsme zbytecne zavahali a jeste jednou se presvedcovali, ze fakt chceme lezt tak do kopce. Pritom nas minuli dalsi Cesi a odbocili rovnou k jezerum. Dle mapy ale bylo jasne, ze jezera jsou z vrcholu videt taky a navic cele pohori Sierra Nevady na vychode a to rozhodlo.

No nebudu zabihat do podrobnosti, ale tesne pod vrcholem jsem si prosel osobni krizi, a tak zatimco Livia uz odpocivala nahore, ja funel nad kazdym krokem – asi ta vyska. Porad to ale stacilo na Cakyho a Lenku, kteri se vymlouvali na prechozene trombozy, infarkt a podobne. Informace, ze zachrana vrtulnikem je placena a stoji $2,500 je povzbudila a tak jsme se ve tri odpoledne rozhlizeli z vrcholu. Zanechali jsme I cesky zapis ve vrcholove knize “Kdyz to srovnam s tim vyletem na Kokorin..” a nechali se vyfotit od japonskych spolulezcu. Zpatky to uz byla pohodicka I kdyz dlouha. Livia porad chtela zpivat a hulakat, takze jestli tam nejaky medved byl, tak utekl. Za svitu celovek, jak uz se stavalo pomalu zvykem, jsme pripravili veceri a zapili stastny vystup I jednim pivem na osobu.

Sobota 14.8. – sekvoje

Puvodne byl na tento den planovany vystup k vodopadum, ale pak jsme radsi trochu slevili a vyrazili rovnou na obri sekvoje, po kterych je I park pojmenovany.

To byl proti vcerejsku vyslovene sandalovy vylet. Nejvetsi strom se jmenuje General Sherman Tree a ma v obvodu tusim 31 metru. Cedulka psala, ze je to nejvetsi zijici vec na svete. Nektere se sekvoje maji stari pres 2,000 let a tak asi ledascos pamatuji. Dle prilozenych vysvetleni jsou tyhle stromy tak velke ze dvou duvodu: A) Jsou schopne prezit I lesni pozar a maji vysokou schopnost regenerace, B) rostou cely zivot.

K veceru jsme zamirili do Yosemite, ktere jsou asi 3 hodiny jizdy od Sequoia parku. A pak zacala ocekavana krize s ubytovanim – do parku jsme dorazili pozde, takze na informacich uz meli zavreno a na vsech vjezdech do kempu, ktere jsme mijeli visela cedulka Full. Taky byla smula, ze byla sobota vecer a tedy nejvetsi natrask. Az pak jsme meli stesti. Na prijezdove ceste do kempu jsme potkali dedecka, ktery zrovna miril vyvesit ceduli Camp Full ke svemu vjezdu. Tak jsme se jen tak dali do reci, ze uz fakt nevime, kde hlavu slozit a on tak pokyval a pak nam rekl, ze ma jedno neoficialni misto a jestli ho nechceme. Takze jsme samozrejme chteli a tim se problem vyridil. Typicky americky zpusob jednani dokumentuje fakt, ze deda nam na nasi platbu vystavil regulerni prijemku a jeste nas zasobil mapama pro oblast Yosemite.

Nedele 15.8. – Yosemite (Upper a Lower Yosemite Fall)

Prvni veci rano bylo dojet do Yosemite Valley – centra celeho parku a vychoziho bodu pro nejznamnejsi tury. Naskytovalo se hned nekolik variant, kam vyrazit a my jsme zvolili Upper a Lower Yosemite Fall. Meli jsme stesti a sehnali misto v Camp 4, jehoz cislovka sice naznacila jasne, v jake cenove skupine jsme se pohybovali, ale jeho vyhodou bylo, ze lezel primo v srdci Yosemite Valley. Pro klid duse jsem se byl zeptat I na ubytovani v pres silnici lezicim lodgingu, ale tam mi rekli, ze nejblizsi volno maji koncem rijna a jestli ho chci. Nechtel jsem a proc vam to vypravim je jen, abych dolozil, jak dopredu musi turista myslet, pokud nechce mit potize.

Ale zpatky k vyletu. Nejdriv jsme zahajili jako vzdy strasnym stoupakem. Livia sla prvni tentokrat kvuli nastvani z kempu 4, Caky spravil atmosferu vtipem na Lencinu nafukovaci karimatku, ktera byla tak nafukovaci, ze se musela dofukovat petkrat za noc – no a uz jsme si mohli povidat jen Caky a ja. Kdyz jsme teda vystoupali k vodopadu, byl, ta legrace, vyschly a jen tmavsi skaly naznacovaly, kudy se normalne vali voda. Holky to v tomhle bode otocily a vydaly se zpet s cilem zrekreovat se v bazenu u lodgingu.

Ja a Caky jsme vyrazili na dalsi vystup, abychom se dostali z upati vodopadu na jeho horni konec. Po dvou hodinach lezeni a jsme se dostali k jezirkum nad vodopadem a odtud jsme po dlouhych sikmych plotnach dolezli na okraj, odkud byl skvely vyhled na cele udoli s majestatnim Half Domem.

Pred veceri jsme jeste stihli bazen a udobrili holky vecerni zmrzlinou. Jedna vec byla v tomhle miste jina – v kempu jsme sdileli plac (site) s dalsimi stany (normalne je to 1 misto = auto + stany jedne skupiny). Jak tak Livia varila polivku, pouzila misto nasi konzervy proviant naseho souseda – nabuseneho cinskeho cyklisty. Ale ani se nezlobil, nebo to nedal najevo. Odmitl jako nahradu nasi konzervu, dal si hrst ryze a sel spat. Yosemity jsou horolezecke misto a tak jsme si tu mezi temi profiky pripadali trochu meneceni.

Pondeli 16.8. – Glacier Point

V tomhle miste si musime priznat, ze ne vse bezelo bez problemu a nadesel cas psat o neuspechu. Tim neuspechem je, ze jsme se tento den nevzchopili k vystupu na Half Dome. Jak je videt z fotek, je to opravdu velka skala a co jsme videli na fotkach, vystup stoji za to. Na omluvu je treba uvest predchazejici vylety a fakt, ze uz jsme byli desaty den na ceste. Tak misto nas splhalo auto a to na vyhlidku Glacier Point.

Na Glacier Pointu kvuli tomu, ze se na nej da dojet autem, bylo hodne lidi, ale sotva jsme vyrazili na sestup k Illiloulette Fall ocitli jsme se na ceste uplne sami. A to se vyplatilo, protoze jsme aspon potkali toho, na koho jsme cele dny cekali – medveda. Nastesti vystrcil hlavu ze zatacky cesty a tim nam dal sanci zastavit v uctive vzdalenosti 20 metru. Zatimco jsme lovili fotaky a premysleli o ustupove ceste, namiril si to rozvazne kousek pod nami do krovi a odtud asi do lesa. Kazdopadne jsme pak mluvili hodne hlasite, I kdyz uz se z zadneho “maca” neobjevil ani chlup.

V potoku pred vodopadem jsem se vykoupal a po foceni jsme vyrazili na cestu zpet. Neprizen Bohu toho dne reprezentovala jeste kilova siska s malymi ostny, ktera spadla tesne vedle Livie. Neradi jsme se museli s Yosemity rozloucit a hned po vyjezdu z parku jsme to na noc zapichli pod pevnou strechou hostelu. Z vecera uz se pamatuju jen na testoviny varene v mikrovlnce zvane “spunt” a pak uz na nic az do rana.

Utery 17.8. – San Francisco

Brzo rano jsme vyrazili na cestu do San Francisca. Od vsech svych znamych, kteri jsou na zapadnim pobrezi jsem slysel jen doporuceni, ale prvni dojem byl jako vsechna ostatni americka mesta – centrum tzv. multietnicke, coz prelozeno znamena, ze jak jdete ulici, tak porad nekomu prochazite “pres obyvak”. Skoro jsem az mel strach o auto, I kdyz jsme ho nechali na hlidanem parkovisti.

Smerem k mori se ale vse rychle vylepsovalo – dokonce se objevily I puvodni historicke (to je v Americe nad 50 let) domky. Po trase “naskakovacich” tramvaji jsme dorazili k mori. Primo uprostred zatoky lezi znamy Alcatraz – veznice, ktera hostila radu mafianskych es az byla uzavrena generalnim prokuratorem Robertem Kennedym v roce tusim 1963.

Konec zalivu je preklenuty znamym mostem Golden Gate. Vydali jsme se podel more a prochazeli jednotlive piery (mola). Jeden z nich je oblibenym mistem tulenu a vubec jim nevadi, ze si je vsichni fotografuji. Nas plan na vecer byl najit oblibene All you can eat v cinske ctvrti.

Tady musim trochu popsat atmosferu v teto ctvrti – byli jsme tam doslova a do pismene jedini nesikmooci. Primo na ulici se prodava zelenina, vetsina obchodu ma jen cinske napisy. Smerem k normalnim ctvrtim se to zlepsuje, ale v centru si clovek pripada jako nekde v Sanghaji. Vyuzil jsem 24 hodin otevreneho obchodaku a nechal si vypalit CD s fotkama a tak si uvolnil kartu na dalsi foceni. Doporucuji, stoji to cele asi $3 a nemusite si zbytecne kupovat drahe karty s velkou pameti. Spali jsme v malem motelu u letiste. Pred usnutim nas to jeste tahlo zpet ke Golden Gate mostu, kde jsem si chtel udelat par nocnich fotek. Byl tam strasny vitr a nehostino.

Streda 18.8. – prejezd na jih

Na tento den jsme puvodne planovali prejezd ze San Francisca nekam na jih, blizko k Los Angeles a koupani. Bohuzel nam to zkazilo pocasi, ktere bylo az do tohoto dne na nasi strane. Zatimco od dvou mil od pobrezi smerem do vnitrozemi bylo nebe bez mracku, nad silnici podel Ticheho oceanu lezela mlha a oblaka, ktere se nerozptylily cely den.

Prvni zastavku jsme udelali v mestecku Monterrey asi 2 hodiny jizdy ze San Francisca. Zasli jsme se podivat do mistniho akvaria, krome Lenky, ktera se tesila na znamejsi Vodni Svet v San Diegu. Nekolikrat jsme se zastavili u more a pozorovali celkem nevlidny priboj, skaly a vlny. Ubytovani jsme meli zamluvene v malem mestecku za Carmel Valley.

Ctvrtek 19.8. – Los Angeles

Pouceni vcerejskem jsme se dnes rozhodli – uz zadne otaleni a jedeme na jih dokud nenastane jedna za dvou skutecnosti: A) vyjde slunce nebo B) prijedeme k mexicke hranici. No bylo to napinave a skoro vyhrala varianta B).

Cela cesta ze San Francisca do Los Angeles trva priblizne 6 hodin, z Los Angeles do San Diega je to dalsi 2 hodiny. Jelikoz oblaka nad oceanem neustupovala stejne jako vcera, rozhodli jsme se projet Los Angeles a zustat v nejakem kempu blizko San Diega.

O Los Angeles mi vetsina lidi vypravela, ze nestoji za zastavku a vicemene meli pravdu. Centrum jsem videl jen zdalky, ale vypadalo to na regulerni mrakodrapy. Na severu mesta jsme zastavili na Holywood a Sunset Boulevardu. Holywood uz ani neni sidlem filmovych spolecnosti a zije vlastne jen ze jmena a byvale slavy. Chodnik z hvezdama je sice znamy, ale namalovat si ho muzete I doma a obtisknout ruce do betonu neni pri trose umeni taky zadny problem. Sumasumarum nejvic se mi libil Holywood napis na skale.

Nejhorsi byl velky provoz v ulicich a ucpane 10-ti proudove dalnice, takze celkove trvalo vice nez 4 hodiny dostat se ze severniho na jizni konec mesta. Pak se ale roztrhly mraky a my uvideli krasne pisecne plaze mestecek pod Los Angeles.

Dnes nam ale nebylo souzeno se vykoupat, protoze se blizil vecer a nebylo jasne, kde hlavu slozime. Po par telefonatech bylo jasne – vsechny kempy na pobrezi jsou plne. A tak jsme dle popisu vybrali ten nejhorsi (s prepokladem, ze bude nejmin obsazeny) a vyjeli se tam podivat. A skutecne – v kempu u dalnice a zeleznicni trati a za atomovou elektrarnou volno meli a my prozili rusnou noc.

Patek 20.8. – koupani nad San Diegem

Tak na to, ze jsme prezili bez spaleni vsechny hory a pouste, jsme udelali skolackou chybu a vyrazili na plaz bez radne pripravy. Na nasi omluvu je treba napsat, ze dopoledne to zradne vypadalo na mraky a nedalo se odhadnout, ze slunce opaluje I pres ne a ze odpoledne bude takovy parak.

Zlakali nas skvele vlny a tak jsme v nich blbli nekolik hodin. Byli jsme tam jedini bez prkna, okolo jen sami domorodci se surfy. Kazdy z nich si sedl na prkno a vyhlizel vlny, my delali to same, jen jsme si nemeli na co sednout a zatimco oni plachtili, my jsme rvali nadsenim, jak nas zase ktera vlna omlela o dno. Po zazitku z minule noci jsem zavolal do motelu, kde jsme meli puvodne zamluvenu noc ze soboty na nedeli a rozsiril objednavku I na dnesek, a tak nas nic netlacilo.

K veceru jsme se sbalili z plaze a vyrazili zbylych asi 40 mil do San Diega. Cestou byly krasne vyhledy ze skal na ocean a pred zapadem slunce jsem ulovil fotku, ktera se mi ted hodne libi. V nasem motylku jsme uvarili na pokoji na kempingovem varici spagety a doufali, ze se nespusti pozarni zarizeni. Pritom jsme sledovali Olympiadu a jen skuhrali nad spalenymi zady. Pred spanim jsem si jeste oprasil znalost mariase, I kdyz snad se to nezapomina.

Sobota 21.8. – San Diego

Tenhle den jsme poprve rano nemuseli balit sve veci a tak jsme jen na lehko vyrazili do San Diega. Musim rict, ze kdybych si mohl vybrat misto na zapadnim pobrezi, bylo by to San Diego. Pro vetsinu turistickych zajezdu lezi uz moc na jihu (asi 20 mil od mexicke hranice), ale je to mesto z jedne strany poust, z druhe dlouhe plaze a skaly.

Taky je to ale jedna z nejvetsich vojenskych zakladen Spojenych Statu. Krome soudobych lodi, kotvi v pristavu I historicky skuner India a letadlova lod z druhe svetove valky – Midway. Ja uz jsem takove lode videl v Bostonu, ale Livia a Caky si je sli prohlidnout a myslim, ze to stalo za to. Lenku jsme vyhodili u Vodniho Sveta. Omylem jsme pri objizdeni vyhlidek na pristav zajeli na hrbitov vojenskych veteranu nad namorni zakladnou. Nevedel jsem, jestli se tam muze fotit, ale asi ano, aspon si zatim nikdo nestezoval. Ve tri odpoledne jsme vyzvedli Lenku a zajeli na plaz, ale po vcerejsim solarku moc velka nalada na koupani nebyla, protoze sul pusobila jako mucidlo na spalena zada. V osm vecer jsme uz krouzili starym mestem, kde jsme meli mit sraz s moji kamaradkou z Filipin, ktera prijela jako ja pred rokem do U.S. Nakonec jsme se sesli a vyrazili na veceri do mexicke restaurace. Vetsina mest u jizni hranice je vic mexicka nez americka a I tady to bylo znat – jidlo bylo skvele, akorat ho bylo strasne moc. Odmitli jsme pozvani na snidani na plazi, protoze jsme chteli vyuzit snidane v motelu a uz si nechteli zajizdet do centra.

Nedele 22.8. – Joshua Tree National Park

Rano jsme se jeste vykoupali v bazenku a vyrivce hotylku a vyrazili na posledni usek nasi cesty – pres park Joshua Tree zpet do Phoenixu. Joshua Tree je typicky kaktusovy park. Nejvic se nam libilo, ze primo v parku jsou asi 4 kempy (ty si teda rezervovat nemusite, protoze jsou uplne prazdne). V jednom takovem jsme se vyfotili – stolecek uprostred pouste. Chtel bych videt toho blazna, co by tu, uprostred hadu a skorpionu prespal. Ale park doporucuju – hodne skal a ruzne druhy kaktusu I pouste. Jen se clovek modli, aby se neco nestalo s autem, protoze navstevniku je tu pomalu.

Cesta do Phoenixu uz byla jen jizda pousti, behem ktere jsme prekrocili hranice zpet z Kalifornie do Arizony. Jen jeden zazitek stoji za zminku – na rovne silnici zacal proti nam predjizdet velky truck a nevim, jestli usnul, nebo to byla nejaka soutez, ale nakonec projel okolo nas vpravo po uhlazenem, I kdyz uz kamenitem odstavnem pruhu. Ten ridic nas dost vylekal a bohuzel byl vyjjimkou z pravidla – jinak musim rict, ze se tu jezdi mnohem slusneji, nez je clovek zvykly doma. U Petra Sedy jsme byli pred devatou vecer a pak uz jsme jen kopirovali fotky na jeho pocitaci a se smutkem se pripravovali na zitrejsi let.

Pondeli 23.8. – zpatky ve Phoenixu

Jako vsechno ma svuj konec, mela ho I nase cesta. Dopoledne jsme se rozloucili s Petrem a jeho Janou, uvidime se nejspis az v Praze a jeste zajeli s Cakanovymi do nakupniho centra, aby byl jejich zazitek z Ameriky uplny.

Dost mentalne zabrat nam dalo, jak zlikvidovat nespotrebovanou bombu do varice – do letadla nemuze, jen tak vyhodit se nam nechtelo. Ale nakonec nam vyhozeni doporucili I ve sportovnim obchode. Par dni jsem jeste sledoval titulky, jestli za oranzoveho ohrozeni nevyletel kos na parkovisti Sky Harbor letiste ve Phoenixu.

Vratili jsme auto – najeli jsme utcyhodnych 3,400 mil (tj. Okolo 5,400 km). Zvolil jsem ale pujceni s neomezenou mileage a tak jsme nic nedoplaceli. V pet hodin odpoledne jsme se rozloucili a zamirili do letadla smer Detroit, Cakanovym letelo jejich do Londyna za dve hodiny. Na letisti v Detroitu nas vyzvedl kamarad z Mexika, ktery se ten den taky vratil z dovolene a tim pro nas skoncily dny, kdy si dovolujeme a zacala vsedni realita.

Pokud jste docetli az sem, dekuju Vam.

http://www.rowas.cz/ck/cs/cestopisy/text/2004/00020.xhtml

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .