0
0

Kam na letošní dovolenou? V odpovědi jsme měli jasno hned zkraje loňského podzimu, kdy byl náš syn zrovna na ročním studiu střední školy v USA a lákalo ho procestovat alespoň zčásti americký kontinent, především Kalifornii . Věděl, že nebude obtížné nás přemluvit k tomu, abychom cestu podnikli s ním…. Je fakt, že rozhodování nám netrvalo příliš dlouho. Bylo potřeba sehnat letenky co nejdříve, takže už před Vánoci bylo jasno. Koupili jsme letenky a začalo plánování naší trasy, sedli jsme k mapě a internetu zároveň a sestavili jsme hrubý plán cesty. Poté jsme navštívili CK, pořádající zájezdy do USA, kde jsme obdrželi velmi užitečné rady, jak náš plán upravit tak, aby byl co nejefektivnější, abychom viděli především to, co máme a hlavně to, co stojí za to vidět. Dále nám také CK pomohla se sestavením tipů na ubytování během cesty. Nakonec jsme hotely i půjčení auta vyřizovali i platili přes českou CK ještě před odletem, kromě ubytování v San Francisku, tam jsme si hotel vyhledali sami a zabookovali individuálně a platili až na místě, a vše proběhlo v pohodě. Takže vraťme se o pár týdnů zpět, je konec května a my odlétáme na naší zatím nejvzdálenější dovolenou….

31.5.2009 Praha-Londýn-Los Angeles

V 10,15 h. přijíždíme na letiště Ruzyně, terminál 1. Místa v letadle už máme zabookovaná online den před odletem, pouze odevzdáváme kufry a můžeme jít na Gate 4, odkud se naloďujeme na palubu letadla British Airways. Ve 12,15 h. odlet směr Londýn, přesně na čas, počasí jasné, v letadle lehká svačinka, sedíme hned v 9. řadě a u okna, takže můžeme fotit. Ale zároveň máme príma sousedku, starší paní z Moravy, s kterou prohodíme pár užitečných slov. Ona letí za dcerou do USA, do Colorado Springs, hlídat na prázdniny vnoučata. Cestu už má za sebou nespočetněkrát, tak vyzvídáme informace ohledně imigračních pracovníků v USA apod. Ve 13,15 h. (místního času-v Čechách o 1 hodinu více) přistáváme v Londýně-Heathrow, terminál 5. Letiště obrovské, podle ukazatelů směr mezinárodní lety mimo EU směřujeme k nástupní zastávce letištního busu směr Terminál 1,2. Jízda přes areál letiště nám trvá cca 10minut, v autobuse jsme skoro sami, má velmi časté intervaly, tak asi proto. Poté procházíme celní kontrolou – zouváme i boty, NB je nutno vyložit ven ze zavazadla, to samé s foťáky a kamerou. Vše nám projde, hurá… Následuje hledání stánku společnosti Air New Zealand, s níž máme letět dál. Obdržíme zde palubní letenky, místa u okna jsme bookovali již dříve, při nákupu letenek. Přesouváme se ke Gate 50, náš let má číslo NZ001. Je to náš první let do USA v životě, takže celkem sympatické číslo…Nastupujeme do letadla, v 16,15 h. odlétáme Boingem 747-400 z Londýna do Los Angeles. Letadlo je plné, v horním poschodí je business třída, tam je také plno, cestuje s námi i plno malých dětí, celou „noc“ je dost rušno…Každý cestující má na sedadle před sebou malou obrazovku s ovládáním a sluchátky, kde si může zvolit libovolný program během letu ( hudbu, filmy různých žánrů, PC hry anebo interaktivní mapu našeho letu-ta nám bohužel tento let nefungovala, z čehož jsme byli trošku zklamáni). Také jsme dostali každý fleecovou přikrývku, ale v letadle bylo celou cestu pěkné vedro, takže jsme jí ani nevyužili. Cestovali jsme vlastně stále za bílého dne, s časem, v Californii s 9hodiným časovým posunem zpět, takže jsme i stále mohli sledovat náš let z okna za denního světla. Jelikož nás dost zajímalo, nad čím právě přelétáme, a mapa nefungovala, vylovili jsme z batohu našeho starého dobrého Garmina a zjistili tak, že letíme zrovna okolo Islandu a míříme ke Grónsku, kde jsou nádherně rozpoznatelné ledové kry a sněhová pohoří. Pak jsme přes oceán dále přelétali celou Kanadu a sever USA do Los Angeles. Během letu byla podávána dvě jídla, svačina a večeře. Let trval 11 hod. Je neděle večer a my přilétáme do Los Angeles, pomalu se stmívá. Sedáme na terminálu č.2. Naše první kroky na americké půdě směřují, jak jinak, k imigračním pracovníkům…náš vypadá celkem sympaticky, vyžádá si naše pasy a vstupní karty do USA, které jsme si vyplnili již v letadle, hledá v databázi, zda máme platné povolení ESTA. Vše je OK, zeptá se nás pár formalit, zda jsme už někdy v USA byli, na jak dlouho tam jsme a za jakým účelem, a už dostáváme schválený pobyt do svých pasů, můžeme se tu zdržet do 29.8., ale to bohužel nehrozí…Vyzvedneme zavazadla a míříme na terminál č.5 pro vnitrostátní lety, kam má za dvě hodinky přiletět náš syn ze severu, ze státu Idaho. Jeho letadlo přilétá s 10minutovým předstihem a můžeme se tak o něco dříve s ním přivítat, od loňského srpna jsme se s ním totiž neviděli, takže přivítání jaksepatří!!! Pak už jedeme shuttle busem do půjčovny ALAMO,cca 5 min, kde máme vyřízené půjčení auta. Vše proběhne v rychlosti, sepíšeme výpůjční smlouvu, doplácíme ještě drobné připojištění, a můžeme si jít na určené parkoviště vybrat své auto, vybíráme z kategorie Full Size, a do oka nám padne šedomodrý Nissan Altima s nevadskou poznávací značkou, naložíme do něj kufry a vyrážíme směr hotel Hacienda, kam dorazíme přesně o půlnoci. Ufff, to byl dlouhý den!

1.6.2009 Los Angeles,California – Willliams, Arizona

Dnes jsme toho tedy moc nespali, vyprávěli jsme s klukem zážitky, jeho i naše, a tak nějak nezbylo moc času na spánek. Vstáváme celkem brzy, čeká nás dlouhá cesta, budíček dnes v 6,00 h. Dáváme si kávu, balíme kufry a ve tři čtvrtě na sedm odjíždíme z hotelu. Počasí je zamračené, mrholí, teplota v autě nám ukazuje 65°F, cca 18° C, ve vzduchu je cítit mořský vzdoušek, ale my vyrážíme opačným směrem než je moře, na východ po dálnici HW60. Cestou stavíme na první nákup v obchodním centru Wallmark v městečku Beamont. Kromě jídla a pití nás hned pohltí americký výprodej, takže neplánovaně kupujeme i nějaké levné oblečení a pro jistotu i velkou sportovní tašku, abychom to měli do čeho naložit! Obědváme během další cesty ve fastwoodu Subway, kde si za 5 USD vybereme do jakého druhu bagety, chceme jaký druh a množství masa, sýra či zeleniny naložit. Po vydatné náloži, mimochodem podobné jídlo jsme jedli téměř každý den našeho cestování, takže hamburger a jemu podobné věci fakt už zase dlouho nemusím, jedeme autem dál po silnici č. 62 do národního parku Joshua Tree, kam přijíždíme přesně ve 12 h. Je pěkné počasí a celkem teploučko, 87°F (30,5°C) . U vstupní brány si pořizujeme kartu do národních parků,která nás stojí 80 USD a je platná 1 rok. Je vydána k určitému pasu jednoho z nás a ve všech parcích ji vždy musíme předložit i s naším pasem, karta se vydává pro jedno vozidlo pro nejvýše 7 osob. Dostáváme mapu národního parku Joshua Tree a doporučenou trasu prohlídky. Park je známý pro zvláštní druh stromů, vlastně stromovitých juk s chocholy listů, kterým se přezdívá Joshua Tree. Pojmenovali jej kdysi dávno Mormoni, kterým připomínal svými pokroucenými větvemi zvednuté paže biblického Jozueho. Některé stromy dorůstají výšky až 9m a někdy se dožívají až 1000let. V parku je opravdu velké vedro, 109 stupňů F (42,7°.C)-naše maximum tady!!, takže naše prohlídka je spíše jen z klimatizovaného auta. Park opouštíme ve tři čtvrtě na tři a pokračujeme vyprahlou pouští do městečka Amboy, venku je stále větší teplo. Míjíme místní zajímavost-strom ověšený botami kolemjedoucích a projíždíme krátkým úsekem proslulé, ale dnes již skoro vysloužilé, silnice Route 66, z níž pak odbočujeme na dálnici US 95 směřující do Williamsu a Flagstaffu. V 17,45 h. stavíme u prvního čerpání PHM u benzínky Pilot. Benzín se tu čerpá tím způsobem, že nejdřív zajdete k čerpadláři zaplatit určitou částku,cca tolik benzínu,kolik odhadem chcete doplnit, pak teprve čerpáte ze stojanu, když se náhodou netrefíte, není problém další benzín pak doplatit. Platíme 27 dolarů za 11,79 galonů benzínu. Kolem sedmé hodiny večer se stavujeme v mestečku Kingman,, kde mají vystavenu parní lokomotivu r.1927. Do městečka Williams přijíždíme za tmy a ubytováváme se v hotýlku Mountain Side Inn hned u hlavní silnice.

2.6.2009 Williams-Page, Arizona

Vstáváme ve čtyři ráno, dáváme kávu, píšeme email domů a balíme kufry. Venku je celkem chladno, 54°F (12,2°C) . Odjíždíme něco po páté…zachycujeme nádherný východ slunce, teplota s časem pomalu stoupá, v 6,15 h. vjíždíme do národního parku Grand Canyon. Paní u vstupní brány nás tu vřele vítá, dostáváme zase informační materiály a tipy na prohlídku, mají tu omezenou rychlost, jelikož po parku běžně potkáte lesní zvěř procházející se po silnici. V půl sedmé parkujeme na hlavním parkovišti a jdeme si projít krátkou okružní vyhlídkovou trasu nad kaňonem z Grand Canyon Village. Je to obrovské, člověk si nad kaňonem připadá strašlivě maličký. NP vznikl v r.1908, ale kaňon jako takový se formoval již dlouho před tím, řeka Colorado spolu s působením eroze stěn srážkovými přívaly, tajícím sněhem, rozdílem teplot a větrem, postupem času vymílaly hlubší a hlubší kaňon, který ve své horní části měří na šířku úctyhodných až 25 km, hloubka k samému dnu kaňonu se dnes odhaduje na 1800 m pod úrovní coloradské náhorní plošiny. Barevné zbarvení jednotlivých úrovní kaňonu je úchvatné. My projíždíme autem dál k Yavapay point a Grand Canyon muzeu a na Dessert View. Stále se kocháme a fotíme tu krásu. Na dno kaňonu vede turistická stezka, kterou lze absolvovat na hřbetě místních mulů. Dole v kaňonu je možnost ubytování v kempu, ovšem je nutná velmi včasná rezervace, jinak je kemp stále obsazený. Výstup z kaňonu zpět na náhorní plošinu je prý velmi náročný…lákalo by nás to určitě, ale dnes není čas, možná příště… V půl desáté opouštíme krátkou prohlídku Grand Canyonu a míříme do Antelope Canyon, indiánské rezervace kmene Navajo, a spěcháme, měli bychom tu pro dobré sluneční světlo být v pravé poledne. Jsme tu dříve, v 11,15 h. parkujeme u vstupu do rezervace, platíme parkovné 18 dolarů, a vstupné do kaňonu (25 dolarů/osoba)-zde nám karta do NP neplatí, území nepatří státu, ale spravují si ho sami indiáni. Jedná se o soutěsku řečiště Antelope Creek ze skály a písku, kaňon vznikl působením vody na písečném podloží, při prudkých bouřích a velké vodě se kaňon nově tvaruje a prohlubuje. Volíme prohlídku Upper Canyonu (horní část Antelope Canyonu), ve 12 h. lezeme na korby terénních aut a indiáni nás vezou přes písečné duny ke kaňonu, kterým pak procházíme s místním průvodcem cca 1,5 hodiny, jsou to úchvatné pohledy a zákoutí uprostřed někdy hodně úzkého kaňonu, zajímavě pruhovaně zbarveného pískovce, který opravdu připomíná antilopí srst, sluneční paprsky dopadají místy až na červený písek na dně kaňonu, prohánějí se tu kolem nás ještěrky a místní indián navodí hrou, na nám neznámý hudební nástroj, indiánskou atmosféru….není zde však vše tak nádherné jak se zdá, vypráví nám, že místo se občas při silných deštích stává korytem pro velkou vodu, a došlo i k takové tragédii, že v dobu,kdy zde procházeli turisté a pršelo x mil daleko odsud, se přihnala velká voda i sem a byla tak silná, že lidé v kaňonu před ní nestačili utéct, bohužel se oběti nepodařilo najít. Tyto záplavy se pár krát za rok opakují, takže je nutné, hlídat předpovědi počasí i pro okolí….což průvodci prý mají zabezpečno. Kaňonem se prochází tam s výkladem, některé skalní útvary napodobují zvířata či lidské tváře…a zpět tou samou cestou, pak nás indiáni vezou autem k parkovišti. Prohlídka kaňonu byla moc poutavá, fotografie jsou odsud zajímavé. Ve tři hodiny jedeme do městečka Page, ubytovat se do hotelu Travelodge, pak se jedeme najíst klasicky do fastfoodu a pak míříme k jezeru Lake Powel. Jenže počasí se začíná měnit k horšímu, je dusno a zamračeno a najednou se zvedá pěkný vítr, který točí okolní písek do pěkných vírů, raději zastavujeme auto a sledujeme z něj tu písečnou bouři, do toho spadne pár kapek deště a my máme auto celkem pěkně špinavé a všude je písek! Zastavujeme se tedy jen na vyhlídce u přehrady a díváme se na Lake Powel z dálky, pak začínají i burácet hromy, z bouřky máme strach. Jedeme na hotel, cestou čerpáme PHM, 2,45 dolaru/galon.

3.6.2009 Page,Arizona – Moab, Utah

Je něco po páté hodině, v šest jdeme na snídani. V 6,30 h. odjíždíme z Page, je 72° F (22,2 °) směr Kayenta a Monument Valley. Ve tři čtvrti na devět přejíždíme hranice Arizona/Utah a vzápětí projíždíme branou Monument Valley, platíme vstup 5 USD (území opět patří indiánskému kmenu Navajo). Údolí je rozsáhlé, zaujímá až 5000km2, veřejnosti je přístupná část Monument Valley-pouštní údolí zpestřené monumentálními skalními věžemi různých tvarů. Údolí proslavila také řada filmů, především režiséra Johna Forda. Je tu otevřen nový hotel The View Hotel Monument Valley (+restaurace a obchod se suvenýry) s velkým parkovištěm. Asfaltová cesta zde končí a dále, středem monumentů, vede jen prašná cesta, kam je sice vjezd povolen, ale na vlastní nebezpečí, jak nás informuje jeden s navajských indiánů anebo je možné využít jejich služeb,kdy vás svezou po parku svým autem a s výkladem průvodce. Jedeme sami. Je to dobrodružná cesta, občas strmější se spoustou kamenů, ale vidíme nádherné přírodní úkazy, monumenty různých tvarů se zničehonic tyčí uprostřed planiny,zajímavé rostliny a barva půdy okolo, nemůžeme se nabažit, fotíme, točíme, děláme x zastávek ….hotel se odtud zdá velmi nenápadný, opravdu zasazený do okolního prostředí, téměř není poznat, že jde o nějakou stavbu. V parku mají indiáni stánky se suvenýry ruční výroby, hraje tu indiánská hudba, ženy uprostřed stánku navlékají korálky a děti stojí u pultu a jejich zboží nabízejí…atmosféra je tu parádní. Ve 13 h.odjíždíme směr Muley Point (drkocáme se kamenitou cestu k Mexican Hut) a Moki Dogway. Čeká nás zajímavá a vzrušující cesta serpetýnami na vrchol skalnatého výběžku. Cesta Moki Dogway je hodně prašná, prudké serpentýny, žádná svodidla, dolů srázy, no hooodně zajímavé….když se vyšplháme nahoru, cesta ještě vede dál po samém vrchu (porvrch už není prašný, ale je to jen uježděná hlína) až se dostáváme úplný konec, všude samé skály a pod námi prudký sráz dolů a v dáli vidíme Monument Valley jak na dlani. Při cestě zpět dolů z Moki Dogway vidíme pod cestou několik zřícených aut, no asi to někdo nezvládl! Dostáváme se zpět na hlavní cestu č. 191 a jedeme přes městečka Blufs, Blending, Moticelo. Po naší pravé straně můžeme cestou sledovat vdáli zasněžené vrcholky 4tis. m vysoké coloradských hor. Okolo páté hodiny projíždíme krajem Grand County a v 17,25 h. přijíždíme do podhorské vesničky Moab, při hlavní cestě je spousta hotelů a motelů, jezdí tu hodně cyklistů, je to oblast mezi turisty i cyklisty velmi oblíbená…Vyřizujeme ubytování v hotelu Big Horn Lodge.

4.6.2009 Moab – Bryce, Utah

Budíme se ve 4,30 h., zjišťujeme až teď, že utažský čas je o 1 hodinku posunutý, o to máme zkrácenou noc. Dáváme si kávu, balíme, v 7 h. odjíždíme z hotelu. Čerpáme u benzínky City market v Moabu. Na ceduli tu mají upozornění, že pohonné hmoty jsou čerpány hodně pomalu, takže se omlouvají a je třeba s tím počítat. Benzín potřebujeme, takže jdeme na to, platíme 30 dolarů….ale ono to fakt leze šíleně pomalu!! Stačíme si dát v pohodě další kafčo a posnídat….mlaďas zatím umyje „nadšeně“ okna..Fakt čerpáme snad půl hodiny! A to bylo jen 12 galonů! Konečně můžeme vyrazit na cestu směr národní park Arches, kam dorazíme něco po osmé hodině. U vstupní brány obdržíme místní mapy a vzápětí už šplháme serpentýnama nahorů mezi červené skály, kde začíná pravé Arches (království skalních oblouků a oken)…Národní park vznikl v r.1929, v minulosti byl obýván indiánskými kmeny. Nejznámější útvary jsou Double Arch a Delicate Arch. Parkujeme a v devět hodin vyrážíme na cca 5km procházku k Delicate Arch. Praží slunko, hned u nástupu je na tabuli informace, že je třeba být vybaven na cestu dostatkem vody a celá trasa vede na přímém slunci, takže je dobré být na to být i vhodně oblečen. Cesta vede přes potok a několik skalnatých plat, lehce stoupá vzhůru, míjíme zajímavé druhy stromů a keřů, občas nám pod nohama proběhne ještěrka. Blížíme se k prvnímu malému oblouku, skrz který spatříme již náš cílový, Delicate Arch. Nádherné, pod obloukem se pohybují turisté, malí jak mravenci…dojdeme až k cíli a pak zpět k autu. Přes poledne se přesouváme parkem dále, vydáváme se pěšky na další stezku, k Devils Garden a Landscape Arch . Cestou míjíme spoustu kvetoucích kaktusů, procházíme mezi skalními soutěskami a skalními oblouky až dojdeme k úzkému dlouhému oblouku Landscape Arch , moc poutavé, část oblouku se v r. 1991 zřítila, a od té doby se až k oblouku přímo nedá dostat 9. Dále pak procházíme ještě okolo Salt Valley Overlook a Balanced Rock. V půl druhé ještě navštívíme místní Visit centrum, kde si pořizujeme užitečný Road atlas (US,Kanada,Mexico+profily všech NP) od National Geographic za 20 USD. Pokračujeme cestou dál, park Arches opouštíme a míříme do utažského národní parku Capital Reef. Tady je už více zeleně, potůčky protínají park skrznaskrz a zároveň spousta červených skal. Zastavujeme ve Visit center, sledujeme zajímavý dokument o vzniku a historii parku, jelikož je už celkem pozdě odpoledne a nás čeká ještě dlouhá cesta do Bryce, jedeme dál. Ještě následuje zastávka u Fruit School a zajímavých indiánských kreseb na skalách a už stoupáme do výše položeného (9600 Ft./2.926 n.m.) , hustě zalesněného chráněného území Dixie National Forest. Cesta vede hustými lesy, jehličnaté střídají březové háje, barvy jsou úchvatné, na několika místech zastavujeme na vyhlídkách, není tu moc teplo, jen 61° F (16,1°C). Dále pak klesáme a projíždíme zajímavou krajinou s kaňony okolo Escalante. Do hotelu Bryce View Lodge přijíždíme něco po osmé hodině večer.

5.6.2009 Bryce,Utah – Las Vegas, Nevada

Vstáváme okolo sedmé a v osm vyrážíme do parku Bryce Canyon, který máme za humny. Je celkem chladno, 59°F (15°C). Park je specifický spoustou červeně zbarvených drobných vápencových věžiček, mezi nimiž vedou turistické stezky, vlastně je to skalní městečko. Prohlížíme ho z Sunrise point, Sunset point, Inspiration point, máme bohužel zataženo, takže krása parku nevynikne naplno, ale i tak nám to přijde úchvatné, podnikáme krátkou procházku. Roste tu spousta amerických borůvek, krásně zbarvení modří ptáci létají okolo nás, veverky pobíhají parkem. Navštívíme také Bryce Oldtown, malé westernové městečko, s obchůdky a dílnami na zpracování místního kamene. Kupujeme suvenýry. V poledne se přesouváme do národního parku ZION . Přijíždíme do parku přes 1,1 míli dlouhý tunel, vybudovaný v r.1930 uprostřed velkého skalního masivu. Počasí se nám zhoršilo, je zataženo a mrholí. V parku je pohyb auty z velké části zakázán, jezdí tu kyvadlově shuttle bus Zion Park, rozváží turisty a podává výklad k místním krásám. Má několik zastávek, odkud se dají podnikat výlety po parku…Jedeme busem okružní jízdu , spouští se bouřka. Dáváme si zde jídlo a pak okolo páté hodiny vyrážíme dál , čeká nás dalších 123 mil jízdy přes Arizonu do nevadského Las Vegas. V Las Vegas jsme ubytováni v hotelu Palace Station na Sahara Boulevard, v městě je sice dobrý hukot, ale naše navigace je spolehlivá (však jsme si ji doma pečlivě na cestu připravovali!), dovede nás bez zaváhání až před hotel. Po chvíli odpočinku vyrážíme večer do ulic Las Vegas, a vyvezeme se na věž Stratosphere prohlédnout si město z 300 m výšky, všude bliká spousta světel, hraje hudba , nad městem létají vyhlídkové vrtulníky. Také sledujeme odvážlivce,kteří absolvují některou ze tří adrenalinových atrakcí umístěných na vrcholu věže…my nemáme dost odvahy…V kasinu Palace Station omrkneme hráčské fígly a o půlnoci jdeme spát. Ráno nás čeká zase dlouhý přejezd.

6.6.2009 Las Vegas, Nevada – Visalia, California

Něco po sedmé hodině odjíždíme ze spícího Las Vegas. Je jasno, teplota okolo 66°F (18,8°C). Přejíždíme hory Spring Mountains, vys. 1700 m.n.m., jedeme dál po dálnici č.160. V půl desáté stavíme v městečku Pahrump, kde čerpáme PHM za 30 dolarů a dáváme si včasný oběd u Burger King, kde došlo k jedné menší reklamaci hamburgra, mě dali jiný,než jsem si původně vybrala, dostáváme tedy navrch ten správný a funíme u toho! Navštěvujeme místní supermarket a děláme drobný nákup potravin na další cestu. Za další hodinku přejíždíme hranice státu California a v pravé poledne přijíždíme do národního parku Death Valley. Údolí dosahuje nejnižšího bodu na západní polokouli a patří k místům s nejvyšší průměrnou teplotou na světě. Navštívíme Badwater, teplota 88°F (31°C), vyschlé slané jezero (ještě nějaká ta vodu tu zbyla, měla by být slaná- obsahuje chlorid sodný a sírany-není pitná,proto jsme ani neokusili). Jezero leží 85,5 m pod hladinou moře. Podle informační tabule tu v červnu dosahuje teplota až 109° F (42,7°C), takže to tu máme dnes celkem „chladno“. A srážek tu prý spadne cca 5 cm/rok!! Procházku po vyschlé hladině jezera umožňují dřevěné lávky, a v těchto místech opravdu to teplo z vyprahlého solného dna sálá! Protože teplota stoupá s klesající nadm.výškou, vzduch v Badwater může dosahovat opravdu vysokých teplot a zemský povrch je ještě zhruba o 50 % teplejší, takže prý tu lze na zemi uvařit vejce, to netestujeme, protože zrovna žadné při sobě nemáme…. Objíždíme pak celé jezero a stoupáme výš k vyhlídce zvané Zabriskie Point, kde byl v 60.letech min.století natočen stejnojmenný film,který místo značně proslavil. Míjíme centrum Death Valley Furnice Creek a zajdeme do Visit centra, začíná bohužel lehce pršet, ale je stále dusno. Ve 14 h. jsme u písečných dun Sand Dunes – severně od Stovepipe Wells. Pomalu opouštíme Death Valley, něco po třetí hodině míjíme městečko Lone Pine, za nímž se již tyčí čtyřtisícové vrcholky pohoří Sierra Nevada, a také by tam někde v dáli měla být vidět nejvyšší hora pevninské části USA Mt. Whitney, ale nám se bohužel neodhalí, máme ji v mracích…stavíme jen ve Visit centru a zjišťujeme více info k výstupu na Mt.Whitney. Pokračujeme v naší cestě dál, objíždíme celé pohoří Sierra Nevada a na jeho konci se přehoupneme přes něj a ze západu jedeme podél pohoří zpět směr Visalia. U městečka California City odbočujeme na silnici č.58 a projíždíme úrodnou krajinou, spousta ovocných sadů, pěstují tu pomeranče, vinnou révu, ořechy, oproti té rozhicované poušti v Death Valley je to o poznání svěžejší pohled….Před osmou hodinou večer se ubytováváme v hotelu Holiday Inn v městečku Visalia.

7.6.2009 Visalia – El Portal, California

Odjíždíme v 6,50 h., počasí je jasné, teplota 65°F (18,3°C). Čerpáme benzín za 35 dolarů. Cesta pokračuje zase úrodnou krajinou, spousta sadů, políčka s jahodami. V osm hodin přijíždíme do bohatě zalesněného národního parku SEQUOIA. U silnice máme tu čest potkat místního medvěda, hraje si u cesty a vůbec ho nezajímají okukující turisté z projíždějící aut… Mědvědy tu mají rangeři (ochranáři zaměstnaní pod správou národních parků) pod kontrolou, každý má v uchu cedulku s číselným označením. Park dostal jméno podle stromů, kterých je tu všude plno, sekvojovců a které tu tvoří ohromující kulisu a my si připadáme jak v hlubokém prastarém pralese. Podnikáme okružní stezku k nejvýznamnějšímu stromu místního parku, mohutnému sekvoji „Sherman Tree“, vys. 84m, který ve své spodní části dosahuje průměru 11 metrů. Strom naroste každých deset let o 1 metr. Uprostřed lesů je tu celkem chladno a všechny stromy okolo nás jsou obrovské až gigantické , okolo spadané šišky obřích rozměrů… Opouštíme divoké stromy a jedeme dál, směr národní park YOSEMITE. V poledne jsme tu, navštívíme Visiter center, dostáváme zase milého přivítání a mapy oblasti, podnikáme první procházku parkem a první pohledy patří skalní stěně El Capitan, vys.1000m, která je častým a obtížným cílem horolezců z celého světa. Yosemitské údolí je tvořeno divokou přírodou, spoustou strmých žulových stěn, často přístupných jen zkušeným pěším turistům nebo dokonce jen horolezcům, a také úchvatnými několik set metrů vysokými vodopády.. My se nejdříve jedeme ubytovat do hotelu Cedar Lodge v El Portal, který leží ještě před vstupem do národního parku, jsme tu ubytovaní dvě noci, takže každý den musíme vstupní branou parku projíždět a předkládat znovu průkaz ke vstupu. Jezdí tu kromě aut kyvadlově shuttle busy, kterými se turisté mohou pohybovat uvnitř parku. V parku jsou 4 kempy,které už dnes praskají ve švech, a hotel. Všude je spousta uzamykatelných plechových beden, do nichž musí turisté, ubytovaní v kempech zamykat na noc veškeré potraviny, nápoje a hygienické potřeby, aby byly zabezpečené před místními medvědy. Po setmění se tu po parku běžně volně pohybují. Lidem nejsou nebezpeční, protože jsou na ně zvyklí (lidé i mědvědi 🙂 ), ale mohou poškodit např. auto,když v něm nějaké jídlo ucítí, v autech se nesmí nic přes noc nechávat jen tak pohozené, auta na parkovištích ještě v podvečer rangeři kontrolují a v případě potřeby kontaktují majitele. Jedeme ještě vyfotit pár večerních záběrů Yosemitského údolí z vyhlídky u Tunel View , úchvatné jsou vysoké vodopády, na Inspiration Point a pak zpět na hotel.

8.6. Yosemite NP, California

Dnes si trošku přispíme, vstáváme něco po osmé hodině. Počasí je zatím jasné,ale podle předpovědi víme, že dlouho nevydrží (proto vlastně měníme náš původní plán,kdy jsme chtěli podniknout túru na Halfdome, která je dost obtížná a trvá cca 10 hodin ). Cestou do parku čerpáme 10,37 galonů benzínu za 40 dolarů. Jedeme cca 70 km na Glacier Point , výška 2199 m.n.m, odkud jsou nádherné pohledy na celý park . Fotíme, podnikáme malou procházku v okolí. Vracíme se zpět dolů do parku, a jedeme shuttle busem okružní jízdu parkem, vystupujeme u stezky na Mono Lake, obloha se hodně mračí, v půli cesty se spustí bouřka a začne pršet. Obracíme se a busem jedeme zpět k Valley view, odkud sledujeme zblízka skalní stěnu El Capitan . Ve stěně pozorujeme dalekohledem několik skupin horolezců,kteří velmi pomalu postupují k vrcholu, cesta jim často trvá i více dní, proto ve stěně i nocují. Do Yosemitů se, nejen kvůli této stěně, ještě někdy v budoucnu určitě vrátíme a věnujeme jim mhohem více času!

9.6.2009 Yosemite – San Francisco, California

Vstáváme v pět hodin, děláme kávu, odjíždíme z El Portal, teplota 56°F (13,3°C). Jedeme přes Yosemite park do horského sedla Tioga Pass (vys.3031 m n.m.) a opouštíme hranice národního parku. Projíždíme parkem dalším, Inyo National Forest, k jezeru Mono Lake , kde nás zastihne lehká sprška. Na chvíli se ocitáme na území státu Nevada. V pravé poledne stavíme v městečku Gardnerville,kde čerpáme benzín za 25 dolarů a zjišťujeme,že cena je tu příznivější než v Californii, bohužel už ale nevadské území opouštíme nadobro. Ve 14,30 h. přijíždíme k jezeru Lake Tahoe, jezero dosahuje max.hloubky 501 a je obklopeno zalesněnými vysokými štíty a mj. také lyžařskými středisky, např. Heavenly Valley nebo Squaw Valley., my zastavujeme u Smaragdové zátoky (Emerald bay) a fotíme. Pak odbočujeme na vedlejší cestu a jedeme si omrknout lyžařské středisko Squaw Valley, kde podnikáme krátkou procházku. Za další hodinku se přesunujeme do hlavního města Californie, SACRAMENTA. Míříme do budovy STATE CAPITOL, sídla kalifornské vlády . Budova je obklopena nádherně upraveným parkem, plným cizokrajných stromů a květinových záhonů. Kapitol byl postaven v r.1874 a celkové náklady tehdy dosáhly 2,5 mil. dolarů, v 70.letech minulého století prošel celkovou rekonstrukcí, především pak Rotunda Kapitolu, na jejím vrcholu se blýská pozlacená měděná koule. V hlavní budově se nacházejí komory státní legislativy, které jsou během zasedání přístupné veřejnosti, také tu má svoji kancelář guvernér Kalifornie. Kapitol slouží jako muzeum politické a kulturní historie kalifornského státu. Po prohlídce sacramentského Kapitolu se přesunujeme navečer do SAN FRANCISKA, do hotelu Stratford,. Město je nám moc sympatické, po ubytování ještě proběhneme pár ulic v okolí Union Square, hledáme nejbližší zastávku tramvají a zjišťujeme,kde zítra koupíme jízdenky na MHD,jelikož potřebujeme brzy ráno jet do přístavu na loď. Na náměstí Union Square hraje na pódiu skupina hudebníků a je tu skvělá atmosféra. Po desáté hodině se vracíme zpět do hotelu.

10.6.2009 San Francisko, California

Vstáváme okolo sedmé, v půl osmé je snídaně v hotelu. Je to americká snídaně, káva,čaj,mléko, džus, cornflakes, toast, džem,máslo, muffins,pro nás NIC MOC . V 8,00 h. odcházíme z hotelu na zastávku Market Street, ve stánku kupujeme celodenní lístek na MHD za 11 USD/os. a linkou „F“ jedeme do přístavu Fishermans Wharf. Před půl devátou jsme tu a hledáme Pier č.31, odkud nám odplouvá loď společnosti Alcatraz Cruisses na ostrov Alcatraz (vstupenky máme již zakoupeny z internetu, prodávají se na konkrétní datum a konkrétní hodinu a je třeba je zakoupit se značným předstihem). Je pod mrakem. Po zhruba dvacetiminutové plavbě se vyloďujeme na ostrově. Vítá nás paní průvodkyně,která nás seznamuje v krátkosti s historií vězeňského areálu a pozve nás na další prohlídku. Pevnost leží cca 5 km na východ od Golden Bridge, byla vybudována r. 1859 americkou armádou jako strategický bod a ostraha sanfranciského zálivu. Od r. 1907 zde byla zřízena vojenská věznice, v letech 1934-1963 byla přeměněna na federální věznici s nejvyšší ostrahou. Od r. 1971 pevnost i celý ostrov náleží Golden Gate National Recreational Area a slouží výhradě pro účely turistického ruchu. Dostáváme sluchátka a plánek věznice a následuje audiovizuální prohlídka celého areálu, kterou si každý návštěvník může projít libovolně svým tempem. Kromě vězeňských prostor s autentickými celami a prostory, a přilehlých budov, užívaných v minulosti personálem věznice, tu mají na ostrově nádherné záhony, pracuje zde totiž velké množství dobrovolných zahradníků,kteří se tu starají o bohatou a rozmanitou květenu. Okolo 13.hodiny se vracíme zpět do sanfranciského přístavu, odkud vyrážíme pěšky do kopce vedoucí ulicí směrem k nejklikatější ulici světa, k Lombard Street, která ve své horní části poutá pozornost svými osmi klikatými zákrutami, zdobenými kvetoucím záhony hortenzií. Fotíme a pozorujeme, čím vším si turisté zkoušejí tuto jednosměrnou ulici projet, doporučená rychlost tu je pouhých 8km/h. Ulicí vystoupáme pěšky po schodech nahoru a dostáváme se na Hyde street, kde sledujeme okolní projíždějící lanové tramvaje,jak si s prudkými sanfranciskými kopci poradí….Dále procházíme ke starému přístavu Hyde St.Pier a odtud ke konečné tramvajové zastávce, kde pozorujeme při čekání ve frontě na jízdu , jak to funguje,když lanová tramvajka přijede do cílové stanice a je nutno ji na točně otočit do opačného směru jízdy zpět, obsluhující černoši z toho dělají divadlo pro turisty, takže se bavíme …Po zhruba hodince čekání přicházíme na řadu a můžeme se tramvají svézt také…stojíme na dřevěném stupínku vyčnívajícím do ulice a visíme z tramvaje ven, jakou spousta ostatních, tak to je prý nejlepší zážitek……jízda je pomalá a stoupání do prudkých kopců a hlavně z kopce je parádní! Černoch obsluhuje brzdovou páku i lano uprostřed tramvaje, takže bezpečnost cestujících je pod dozorem. V Čínské čtvrti vystupujeme z tramvaje a procházíme si uličky s čínskými obchody pěšky. Je to poutavý zážitek, obchody jsou plné čínského zboží, tradičních čínských masek, ručně vyšívaných kabelek, tašek, obrazů, oblečení. Spousta čínské architektury kolem, čínských restaurací a samozřejmě Číňanů…mladých i starších. Procházíme přes moderní část San Franciska, tzv. Dowtown a Union Square k hotelu Stratford. Požádáme recepčního o naše auto a za půl hodinky vyrážíme na druhou stranu města, přes most Golden Bridge do kopců ..odtud je pěkný výhled na celé město, ale my máme zrovna smůlu, že padá mlha, která často známý most zahalí….Vyčkáváme, a zanedlouho paprsky zapadajícího slunce přeci jen město pěkně ozáří. Děláme fotky , a jelikož se pomalu stmívá a je celkem chladno, odjíždíme zpět do města.

11.6.2009 San Francisko – San Simeon, California

Budíme se v půl sedmé, za hodinku spěcháme na snídani a odjíždíme z hotelu i z města. Je zataženo, 62°F (16,6°C). Jedeme do města San José, a to ohledně hokejového klubu San José Sharks. Hledám v průvodci ještě nějakou zajímavost v tomto městě, jelikož návštěva hokejového stadionu mi nepřipadá nijak extra atraktivní…mělo by zde být zajímavé, moderní The Tech museum of innovation,které stojí za návštěvu, takže míříme i k němu. Platíme vstupné 8 dolarů/os. za muzeum a za 1 vstup do Imax Theather, kde promítají přírodopisný film Forces of Nature. Vše, prohlídka muzea, kde byla spousta exponátů interaktivních, ať už fyzikálních či přírodních jevů, ze světa počítačů, z lékařské vědy , vesmíru apod., tak i přírodopisný film, stály rozhodně za návštěvu. Muzeum bylo opravdu velmi moderně pojato a něco podobného by rozhodně neškodilo vybudovat i u nás…V jednu hodinu přejíždíme do místní hokejové haly Sharks, kde navštívíme Sharks stores a také si prohlížíme tréninkovou halu San José Sharks…..kupujeme nějaké suvenýry a díky hokejovému dresu Detroit Red Wings ještě blíže poznáváme krásy města San José. Ještě jednu zajímavost si z tohoto města budeme pamatovat, velmi nízko nad našimi hlavami tu přistávají letadla… Pokračujeme dále z města podél pobřeží Pacifik Ocean cca 260 km na jih, do vesničky San Simeon, kde máme zajištěno ubytování. Jedeme klikatou pobřežní silnicí č.1, míjíme vyhlídky na oceán a prudké srázy dolů, slunce se pomalu chystá k západu a není tu žádné extra teplo. Ve čtvrt na osm stavíme u pláže, kterou okupují rypouši sloní , válejí se tu v době svého rozmnožování, a pak zase putují dál oceánem. Jsou celkem hlasití a vydávají silný zápach. Půl hodiny odsud už přijíždíme do San Simeon, ubytujeme se v Silver Surf Motel a jdeme na večeři.

12.6.2009 San Simeon – Los Angeles, California

Budíme se v půl osmé, je polojasno, teplota 64°F (17,7°C). Dáváme si kávu , balíme a vyrážíme dál po pobřeží. Po hodince cesty míjíme kupolovitou sopečnou skálu,která ční přímo z moře, Morro bay ve stejnojmenné rybářské vesničce. Cesta odsud již zvolna přechází v dálnici a vede víc do vnitrozemí. Další naše zastávka je v Lompoc Valley, které patří k hlavním producentům květinových semen na světě, projíždíme krajinou plnou květinových polí a uprostřed města Lompoc na náměstí Civic centra Plaza prohlížíme jejich vzorky na záhonech …Dáváme si jídlo v místní čínské restauraci. Pokračujeme dál v cestě a v jednu hodinu po poledni přijíždíme do pobřežního města Santa Barbara, které je proslulé především Santa Barbara Mission, nejnavštěvovanější františkánskou misií v Kalifornii, která byla založena r.1786. Je jedinou kalifornskou misií ( byly postupně zakládány po celém státě od r.1769 františkánskými mnichy), která slouží od svého vzniku nepřetržitě původnímu účelu. Po návštěvě kláštera se přesouváme k santabarbarské pláži a procházíme se po promenádě . Bohužel je pod mrakem, ale i tak je tu celkem hodně lidí, někteří piknikují v trávě , jiní se i koupají v chladném oceánu. Také se tu poprvé potkáváme s americkými homelles, a není to moc příjemný pohled. Jedeme dál a blížíme se k Los Angeles, provoz na cestě houstne, dálnici přechází do 5 proudů. Po čtvrté hodině parkujeme poblíž Hollywood Boulevard, hlídač na parkovišti (Public park) od nás vybírá 12 dolarů. Procházíme Hollywood Boulevard po obou stranách po chodníku slávy, hledáme známá jména, prohlížíme bláznivé obchody, občas do nějakého i zajdeme, fotíme známý hollywoodský nápis nad čtvrtí. Po ulici se potuluje i spousta hrajících umělců, převlečených filmových postav, fotím se s Elvisem, a také se tu povaluje spousta homelles, kteří zapáchají! V jednom z barů zahlédneme v TV přenos finále NHL Detroit/Pittsburgh, chlapci nejsou k utržení! Tak si fotím hvězdy na chodníku sama a zaběhnu do obchůdku s parukami a příčesky, jestli by tam nebylo i něco pro mě.. Procházíme ještě i Sunset Boulevard a pak už se vracíme k autu a jedeme do hotelu Hacienda, který už známe z počátku naší cesty. Ještě čerpáme benzín za 20 dolarů.

13.6.2009 Los Angeles, California

Vstáváme v půl osmé a po kávě odjíždíme do Universal Studios Hollywood. Jsme tu těsně před devátou, kdy se Studia otvírají, před vstupem již stojí fronta několika aut. Kupujeme si „Preferred parking“za 20 dolarů, a pouštějí nás na bližší parkoviště přímo ke vchodu do areálu. Vstupenky do Studií již máme koupeny z internetu, za výhodnější cenu než přímo zde u pokladny. Procházíme bezpečnostní kontrolou, dostáváme plánky Studií. Areál je obrovský, 168 ha, kromě fungujících filmových studií je tu tématický zábavný park se spoustou atrakcí pro děti i dospělé, vše na motivy filmů, které zde byly produkovány. Po areálu se svezeme filmovým vláčkem, který s námi projíždí „Studio tour“, projíždíme okolo filmových kulis….stáváme se na moment účastníky některých filmových pasáží, mnohdy hodně strašidelných (zemětřesení v metru, záběr z filmu Čelisti se žralokem, projíždíme Jurským parkem a napadne nás malý tyranosaurus, projíždíme okolo právě zříceného Boingu (to se zrovna hodí, zítra odlétáme domů..). Po projížďce jdeme vyzkoušet některé atrakce:

House of Horrors (dům hrůzy s prvky z amerických hororů-procházíme tmavým bludištěm, občas nás vyleká nějaké to strašidlo či mrtvola, někteří vycházejí hodně mrtvolně bledí…i z našich řad!

Terminator 2 (3D), fasujeme brýle, v kině se setmí a už burácí motorka a na ní Arnold a už všude duní střelba, ve vzduchu je cítit střelný prach…efekty v 3 D produkci fakt působivé.

Revenge of the Mummy – the Ride, sedáme do vozíků, podobných těm na horské dráze, pořádně nás přikurtují, a jsme upozorněni, že jízda bude velmi divoká. My sedíme v první řadě, abychom to měli z první ruky.. Těžká vrata se otvírají a prudce se s námi vozík rozjíždí z kopce a do naprosté tmy….a už se na nás vrhají strašidla, mumie a zase tma a létáme nahoru, dolů, hází to s námi na všechny strany. Najednou se prudce zastavíme, před námi zavřená vrata! Vozík se prudce rozjede pozadu zpět do tmy a padáme. A najednou je konec! Jsme v cíli. A přežili jsme to, a ještě si nás řvoucí a vyděšené, vyfotili!

Studio Center – v několika halách zde filmoví tvůrci předvádějí veřejnosti, jak se pracuje s filmovými triky, jak se dabují různé filmové zvuky-zájemci si mohou vyzkoušet tento dabing přímo na podiu, dále jak vznikají zajímavé scény, např. s ohněm, jak se ovládá King Kong …

Jurassic Park The Ride – vodní horská dráha na motivy známého Spielbergova filmu, na konci jsme tedy celkem vykoupaní-sedíme opět v první řadě, jízda totiž končí 25m pádem do tmy, na jejímž konci je vodní nádrž…

Filmová studia nás příjemně překvapila svou velikostí i kvalitou nabízených atrakcí, nečekali jsme, že se tu tak dlouho zdržíme. Odcházeli jsme odsud po čtvrté hodině. Jedeme přes Beverly Hills směrem na San Diego do městečka Irvine, kde si potřebuje syn něco vyřídit. Celkem se tam zdržíme, takže pozdě večer se vracíme na hotel.

14.6.2009 Los Angeles – Londýn – Praha

Syn odlétá z L.A. již ráno, má jinou letenku než my, a musí letět přes Salt Lake City a Paříž do Prahy. Takže ho ráno doprovázíme na letiště a on odlétá. My se ještě vracíme na hotel, balíme zbytek věcí a odjíždíme vrátit auto zpět do půjčovny Alamo. Vše proběhne OK, pan v půjčovně ještě s námi žertuje, že odkud jsme a když říkáme z ČR, tak nám přeje DOBRY DEN. To je příjemné,když Amík ovládá pár českých slovíček. Zároveň od něj dostaneme na památku výpis ujetých mílí z naší cesty: 3772 Miles!

Tak to je pěkné číslo.

Odpoledne odlétáme i my, opět se společností Air New Zealand, let NZ002 do Londýna. Náš zpáteční let je o něco kratší než let předchozí, 10,5 hod. Letíme přes americký kontinent, těsně nad New Yorkem, přes Antlantik do V.Británie. V Londýně máme dvě hodinky času, dáváme si jídlo a kupujeme nějaké suvenýry a do Prahy odlétáme s British Airways. Šťastně dosedáme na pražské letiště v pondělí 15.6. v 18 hodin. Setkáváme se s celou rodinou a jsme rádi, že jsme zpět doma a v pořádku.

Amerika nás celkově příjemně potěšila….a když se zadaří, rádi se tam vypravíme znovu…

http://www.123exotika.cz/ostatni.php?view=detail&id=36

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .