0
0

Je k ránu 30. října, usedám k počítači a ptám se sama sebe, psát, nebo nepsat? A proč vlastně ne, je neděle, venku inverze, o hodinu delší den, budu mít víc času na sepsání zážitků a pocitů z letošní dovolené v Řecku. Tak jdu na to…

Po dlouholetých úvahách, zda jet, či nejet na ostrov Zakynthos, který mne díky pověsti hlučného místa plného opilých anglánů nikdy příliš nelákal, jsem se letos konečně rozhodla. Začátkem června dobaluji už asi měsíc roztahaný kufr a vydávám se na Ruzyňské letiště. Vše probíhá podle plánu, přijíždím na zamluvené parkování v Praze, bránu otevírá vyšší pán v důchodovém věku. Zaparkuji auto, pán přeloží má zavazadla do dodávky, pobízí mně, abych nastoupila, chytne mne za pozadí a popotlačí. Očividně tuto práci dělá moc rád.

Na letišti vše probíhá podle plánu, ani se nenadějeme a letadlo dosedá na Zakynthosu. Klasika, rozdělení do autobusů, úvodní řeč delegátky, rozvoz do ubytování. Studia jsou pěkná, čistá, žádný luxus, prostě v tradičním řeckém stylu. Je už k večeru, vydávám se jen tak na obhlídku nejbližšího okolí a nákup základních věcí. V obchůdku potkávám pána a paní mluvící nepřeslechnutelnou brněnštinou. Pár odchází, nakoupím si a vracím se do ubytování. U bazénu potkávám onen pár, který mne zdraví „guten tag“, odpovídám „dobrý den“ a jdu dále. Tak vyděšený výraz jsem už dlouho neviděla.

Na balkoně si dávám dovezené šampíko na uvítanou a unavená usínám s vědomím, jak jsem dobře vybrala zrovna vesnickou oblast Vassilikos, tak klidnou část Zakynthosu. Je temná tichá noc, najednou mne vzbudí šílená štiplavá bolest na krku. Kouknu na mobil, číslíčka ukazují 00.01, je to jasné, jsou tu – upíři! I přes dovezený raid, který byl ihned po příjezdu zasunut do zásuvky poblíž dveří na balkon, se dostali dovnitř. Po boji s neúnavným bzučícím nenasytou, uléhám a znovu usínám. Něco po čtvrté ranní mne budí kokrhání místního kohouta, ovšem jaké zděšení, když jsem zjistila, že tomu opeřenému hajzlovi začíná odpovídat asi padesát dalších. Řev byl do šesti do rána, zahalená jak mumie si říkám, snad s rozedněním nastane trocha klidu na dospání. Jaký omyl, během chvíle začalo nalétávání stovek vlaštovek, které hnízdily v podkroví studií.

Nevyspalá tedy vstávám. Ale jsem tak natěšená, až uvidím nejkrásnější pláž ostrova Gerakas, která je, podle katalogu cestovky, od ubytování vzdálená pouhých 20 minut chůze. Ve Vassilikos ještě všechno spí a já se vydávám k pláži. Cesta mi trvá necelou hodinu z kopce, ale je to tím, že pořád zastavuji, fotím pomalu každou kytku, ovci či typické řecké kabelové vedení. Vidina pláže mne popohání vpřed a ten pohled na opuštěnou pláž skutečně stojí za to. Je trochu pod mrakem, to mi ale nebrání jít dolů a zaujmout jako první pozici na lehátku. Pláž se postupně zaplňuje, během dopoledne i na chvilku sprchne, ale voda je příjemná, mělká a jemný píseček se v paprscích slunce krásně třpytí.

V poledne se úplně vyjasnilo, já ale musím začít balit a odejít zpět do studií, kde nás čeká schůzka s delegátkou. Chci si objednat zapůjčení auta a lodní výlet. Cesta tentokráte do kopce je v popoledním vedru značně úmorná, navíc na pláži nejsou sprchy a jak později zjišťuji, otření nohou od jemného písečku nebylo dost důkladné, udělal se mi značně velký puchýř.

Osprchovaná a převlečená přicházím mezi ostatní spolucestující Čechy, mezi kterými je i manželský pár z Brna. Zdravím a oni opět s úžasem říkají, že mysleli, že jsem místní Řekyně. Delegátka přijíždí, seznamuje nás s ostrovem, já si ovšem neodpustím poznámku, že tato schůzka je z její strany nevhodně časově naplánovaná. No nic, objednávám lodní výlet a zapůjčení auta na tři dny. Po domluvě je mi sděleno, že mám čekat u bazénu, auto mi přivezou v 19.30. V tento domluvený čas čekám tedy na smluveném místě, přicházím v předstihu, přece jen, už ty Řeky trochu znám a raději počkám a tak čekám a čekám a….v půl deváté ke mně přichází žena majitele a na lístečku má napsán vzkaz z autopůjčovny, že auto přivezou ráno v 8.00. Naštvaná odcházím na pokoj, ale cestou mi to nedá a seberu za budovou dva obrovské citrony, které se tam jen tak válí na zemi pod citrusem a vypadají tak lákavě. Dávám si skleničku Metaxy s ledem a šťavnatým citronem. Dopiju a jdu dospat předchozí upíří noc. Najednou mně budí hrozný řev a bušení na dveře, je něco po 22.00, natáhnu na sebe košili a rozespalá pootevírám dveře jen na škvírku. Ale znáte to, podáte prstíček………v tu ránu se dveře rozletí, za děsného křiku mi pokojem proletí malý vzteklý čertík, všude rozsvítí, usadí se na balkoně a vyřvává auto auto. Pochopila jsem, že je to chlápek z autopůjčovny, vypisuje papíry, nechce ani řidičák, že mi bylo 21 už nejmíň dvakrát, mi zcela jistě věří. Takže auto dopadlo, můžu ráno brzo vyrazit. Pohoním na pokoji pár čilých hladových obrkomárů, které mi díky čertíkovu rozsvícení do pokoje nalétali a usínám. Zbytek noci jakoby kopíroval tu včerejší, upíři, kohouti, vlaštovky.

Po nuceném zvířecím budíčku vyrážím brzy ráno na okruh ostrovem. Plánovanou mám cestu z poloostrova Vassilikos hlavně na vyhlášenou vyhlídku na Navagio. Téměř všechno a všichni ještě spí, projíždím podél pláží Agios Nicolaos, Banana, Porto Zoro. Za městečkem Argasi odbočuji směrem do Kalamaki , zde si udělám ranní procházku po opuštěné pláži. Cestou si všímám stop v písku, ano, jsou to stopy želv, které zde přes noc nakladly svá vejce. Při procházce sbírám pár mušliček, mám jich už mám plnou ruku…..najednou mám pocit, že je to jako, když sbíráte houby, pořád nemáte dost a všude jsou další a další……mušle mezi oblázky pod nohama křupají , už si i vybírám ty hezčí a větší, sundávám pantofle a nasbírané mušle do nich pokládám. Uvědomím si, že dnešní cíl cesty je ještě daleko přede mnou a tak se vracím zpět k autu a pokračuji směrem Navagio. Směrovka mne odklání k přístavu Porto Vromi , podle mne nejkouzelnějšího místa na ostrově. Vracím se zpět a cestou pořád vyhlížím onu pověstnou pláž ztroskotání. Projíždím vesničkou Anafonitria, kde odbočuji na vyznačenou cestu směr Navagio. Jaké je moje překvapení, když přijíždím k Porto Vromi z druhé strany. Vracím se zpět do Anafonitrie, zastavuji, ve vesničce už místní babky rozkládají na stoly med, ořechy, ubrusy, koření a další místní produkty, které nabízejí turistům. Zastavuji, zkoumám mapu a vydávám se zpět, tentokrát na další odbočku k vysněnému Navagiu. Cesta je čím dál horší, až skončí úplně a to nikde, teda někde jo, ale nechci být vulgární. Docela zoufalá se vracím do Anafonitrie, zastavuji a nejvlezlejší babka mi strká hlavu do auta a nabízí zboží. Vypadá to, že pokud nenakoupím, cestu na Navagio mi nehodlá ani za nic poradit. Oboustranná spokojenost, já jsem utratila pár euro za skvělý med a koření, babka pokecala a ukázala mi na mapě onu odbočku. Zpocená dojíždím na plac, kde už stojí několik aut a dva autobusy. Na vyhlídku je fronta, ale pohled stojí za to. Z Navagia pokračuji na sever k mysu Skinari. Naskýtá se mi zde několik nádherných pohledů, jak na maják a tavernu s vyhlídkou, tak na skály a modré moře . Je po poledni, hlady se mi již tak klikaté silnice úplně zamotávají před očima. Po obědě v taverně s krásným výhledem na severovýchodní pobřeží popojedu dál k nejbližší pláži, Je jí napohled krásná Makris Gialos s bílými oblázky. Bezva přestávka na osvěžení v průzračné vodě, říkám si. Jaké je moje nemilé překvapení, zblízka je totiž ve vodě dost odpadků a hlavně, děsně tu koušou hovada jako telata. Pohledem do mapy zjišťuji, že další nejbližší zastávka mé okružní cesty by měla být na sirné pláži Xigia. Ano je to tak, již z auta cítím „vůni“ síry. Vyhlídka je plná lidí, ale pohled shora na uzounkou smrdutou plážičku je kouzelný. Další cíl mé dnešní cesty je vyhlídka nad městem Zakynthos. Na náměstíčku si kupuji zmrzku a za lízání sladké pochoutky docházím na vyhlídku zvanou Bochali, kde se se mnou pohledem kochali ještě dva autobusy českých turistů . Přes město Zakynthos, dále Argostoli se unavená vracím do Vassilikos. Hlavou se mi honí plán na zítřejší den, který bych si po dnešku představovala přece jen odpočinkovější. Cestou míjím odbočku na pláž Dafni. Prý je také velmi pěkná, klidná a i zde se líhnou želvy Careta-careta. Hlavou mi bleskne, holka, dojeď si to tam obhlédnout a pokud se ti tam bude líbit, můžeš tam zítra část dne odpočívat a dospávat náročné vášnivé noci s upíry, kohouty a vlaštovkami. Cesta je zpočátku asfaltová, teda spíš než cesta, je to úzká klikatice, mezi dírami pokrytá místy i asfaltem. Po asi kilometru se cesta mění v betonovou panelku, což je pořád ještě OK. Po dalším kiláčku z kopce do kopce, kdy vypůjčený atosek už nestíhá jet i klimatizovat zároveň, se cesta mění v prašnou kamenitou stezku. V prachu se okno otevřít nedá, klimatizace musí být kvůli malému výkonu vozítka vypnutá a cesta připomíná už spíš jen tankodrom plný výmolů a šutrů. Po náročném dni jsem vážně hodně unavená, pláž už mám sice na dohled, ale slunce už se chýlí za obzor a riskovat, že tu budu nuceně pozorovat noční kladení želvích vajec jen já sama, rozhodně nebudu.

Raději se vracím do přechodného domova. Klasika, cestou míjím strom plný zralých citrusů, seberu dva náhodně upadlé zralé citrony. Vitamíny je třeba pravidelně doplňovat a s metaxou se opravdu velice dobře doplňují. Vysprchuji se a znavená usínám. Čeká mne další noc ve stejném rytmu, jen s tím rozdílem, že čím víc raidu, tím víc upírů.

Dalšího rána nastupuji do totálně zaprášeného vozítka a má cesta směřuje na jihozápad k místu zvanému Keri. Cesta přes Limni Keri je pohodová až do vesničky Keri, kde trochu bloudím, uličky se zužují. Přerušuji ranní siestu místních dvou staroušků už jen tím, že tou úzkou silničkou si troufá projíždět něco červeného na čtyřech kolech, byť je to tak malé a uvnitř tak velké a vykulené – já. Zastavuji a ptám se, zda jedu správně na vyhlídku Keri, dědové kroutí hlavami, že musím na opačnou stranu a že se mám otočit a využít k tomu vjezdu do jednoho z domků. No bezva, atosek sice ještě chladí, ale mě polévá horko. O tom divadle si budou místní dědci v Keri ještě dlouho u ouza vyprávět. Školu řazení jsem tedy nakonec s vypětím sil zvládla a pokračovala v cestě. Keri je místo, kde lidé čekají na romantický západ slunce, musí to být úchvatné, ale já jsem tam byla brzo dopoledne.

Další bod mé cesty bylo místo Agios Sostis s lávkou na soukromý ostrůvek . V Laganas si dávám výborný pitagyros, je poledne, zdá se mi hrozné vedro a mám nějaké mžitky. Cestou zastavuji na nákup v Lidlu a říkám si proč jsem tak unavená. Kouknu na rudou oteklou levou nohu a je mi to jasné. Do puchýřku o velikosti 5×3 cm, který jsem si udělala první den na cestě z Gerakasu, se mi dostal písek, celé se to zanítilo a noha mi otekla. Začínalo mi být čím dál hůř, jediný plán byl vyhledat lékárnu, koupit desinfekci k ošetření rány a dostat se co nejbezpečněji na pokoj. Na pokoji jsem ránu ostříhala, vyčistila, vydesinfikovala a po poledni v horečce usnula.

Probudila jsem až druhý druhý den dopoledne, kdy mi bylo již trochu lépe. Ani nevím, zda se v noci konal upíří rej a řvaní nadržených kohoutích samců. No na koupání to rozhodně s tou nohou nebylo a tak jsem se vydala do blízkého Argostoli na nákup suvenýrů, ale hlavně dalších náplastí a obvazů. Po doptání jsem našla lékárnu, utratila za pár náplastí 35 euro a vydala se zpět k autu. Se zavázanou nohou jsem se belhala přes přechod, který vedl přes silničku přímo od lékárny. Najednou slyším troubení a vidím autobus, jak značně přidal na rychlosti. Minul mne zezadu doslova o pár centimetrů. Docela hnusný pocit. Kde je ona pověstná řecká laskavost? Možná by se Řekové v autoškole měli učit, na co že to jsou na silnici načmárané bílé pruhy.

Dnes vracím auto, tak nakoupím pár věcí a vracím se do ubytování. K večeru se s bolavou nohou dobelhám sotva k bazénu, chvíli si číst na lehátku. Přede mnou neděle, kdy se musím dát dohromady, v pondělí mám objednaný lodní výlet Careta-careta, což v překladu znamená honění jedné chudinky želvičky několika loděmi plnými turistů.

Neděli trávím krátkou procházkou na nejbližší pláž Porto Roma, tam polehávám a mlsně se smutkem koukám na třpytící se hladinu vody, do které s živou ranou na noze prostě nemůžu vlézt.

Nastalo pondělí a očekávaný lodní výlet za želvami a k modrým jeskyním. Naše delegátka jede s námi, i když výklad k tomuto nenáročného výletu není třeba. Jaké je ale moje nemilé překvapení, když loďka cca pro 50 lidí, je už téměř plná, všude slyším češtinu a převážná část osazenstva tvoří ženy kolem padesátky, členky skupiny hubnoucího zájezdu. Mužské osazenstvo tvořil kapitán, jeho pomocník a dva tak čtyřletí chlapci. Už teď se mi nikam nechce, to bude zábava, probleskne mi hlavou. A byla. Ony rádoby kamarádky se pohádaly ještě před vyplutím a to jen kvůli tomu, že ty bojovnější urvaly místa na přední palubě na slunci. Pak začalo pomlouvání jedné druhou atd. …. chtělo by to špunty do uší, pomyslela jsem si a snažila se přestat vnímat loď a soustředit se jen na krajinu. Jen co jsme vypluli z přístavu Agios Sostis, začalo rejdění několika lodí okolo jedné želvy, která se poblíž přístavu v Laganas proháněla. Byla to želvička asi zvyklá se předvádět, takže se nám za křiku kapitána „želva nahoru“ podařilo pořídit i několik záběrů oné manekýnky. Kupodivu se podařilo i nepřevrátit loď a tak jsme vypluli okolo ostrůvku se soukromou pláží podél pobřeží na západ, směrem k modrým jeskyním. Zastávku u modrých jeskyní využilo několik cvičenkyň ke koupání. Některé si pro jistotu půjčily záchrannou vestu, ale stejně vydržely v ledové vodě tak dvě minuty. Poté začalo převlékání z mokrých plavek do zimních bund, svetrů a mikin. Já se zavázanou nohou v letních šatech jsem tu komedii a rybky v modré vodě jen tiše pozorovala. Zatroubení kapitána a pokračujeme zpět na ostrov Marathonissi. Je to malinký neobydlený ostrůvek zdáli připomínající svým tvarem želvu. Zde nám kapitán podával na lodi oběd, masové kuličky s rýží, zeleninou a chlebem. Zbytek času využili někteří jen focením, některé se ovšem jaly znovu vrhat do ledové vody. Ovšem nejdříve se musely obléct do mokrých plavek a to jak všichni dobře víme, jde dost těžko. Takže pohledy na holé pr..le neminuly nikoho. Situace se opakovala, cvičenkyně se ponořily, vzápětí vynořily a převlékaly do teplých oděvů. Asi to za tu minutu ve vodě stálo. U pláže přístupné pouze z vody kotví několik větších výletních lodí a mezi nimi pár motorových člunů s anglickými mladíky, kteří popíjejí pivo, pořvávají a na kotvící lodě stahujíc kalhoty, vystrkují holé zadnice potažmo pohupují přirozením. V tu chvíli mám pocit, že se naše loď převrhne podruhé, jak se cvičenkyně vyklánějí, aby lépe viděly.

Po prožitém půldni jsem už byla docela ráda, když jsme z lodě na břehu vystoupili a autobus nás rozvezl zpět do ubytování.

Zbytek dovolené mám v plánu už jen odpočívat, opalovat a snad i vykoupat. Další dny trávím na blízké pláži Porto Roma, je to úzká uměle vytvořená pláž, ale k mému podivu, je každý den ráno vyčištěná od naplavenin a hlavně, je po celou dobu mého pobytu téměř prázdná.

Nadešel poslední den dovolené, odjezd je ale až v 16.00 hodin, ovšem pokoje musíme vyklidit do 11.00. Ráno tedy balím, oblečení na cestu a kufr zanechávám u baru vedle bazénu a pospíchám na pláž, užít si posledních hodin koupáním a opalováním. Je poměrně časně ráno a na pláži jsem jen já sama. Snídám vynikající řecký bílý jogurt lžičkou rovnou z kilového „kelímku“. Ještě mi ho zbývá skoro polovina, to už nedojím, nenapadá mne nic lepšího, než si udělat jogurtovou pleťovou tělovou masku. Znovu se rozhlížím a fakt nikde ani pes neštěkne, jdu tedy do toho. Jogurt příjemně chladí a osvěží opálenou kůži. Poslední hodiny před odjezdem příjemně utekly, balím a odcházím se převléknout a upravit na cestu.

Trochu zmatku na zakynthoském letišti, do Prahy totiž odlétají během několika minut tři letadla do Prahy. I přes to, let proběhl poměrně hladce.

Na Ruzyňském letišti volám na parkoviště, kde mám zaparkované auto. Během chvíle přijíždí onen pán s dodávkou, opět mně ze zvyku vytlačí za pozadí do dodávky a řekne „jste hezky opálená, to to ale uteklo“…. Má pravdu, ale mně víc !

Zakynthos mne mile překvapil a dovolená se přes pár problémů docela vydařila.

Tak zas někdy příště, Řecko…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .