0
0

Jaké je baskické vnitrozemí? Kdo tuto zvláštní zemi navštívil, může směle odpovědět přívlastkem, který se mu jistě spontánně vybaví: zelené. Zaoblené hory pokryté jehličnatými lesy připomínají naše Jeseníky. V Baskicku se ale nad hranicí lesa tyčí k nebesům vápencové skály, zářící do dálky svou bělostí.

V údolích pod šťavnatými kopci se rozkládají starobylá městečka, ve větších městech zase převládá moderní výstavba, jako v největším baskickém městě Bilbao (baskicky Bilbo). V okolí měst se soustředí také průmysl. Baskicko totiž vedle Katalánska patří již od 19. století k průmyslově vyspělé části Španělska a je dodnes jedním z hospodářských tahounů celého státu. Při prvním pohledu na průmyslové haly vás však napadne, že průmysl zde snad existuje v symbióze s přírodou: žádné kouřící komíny, oblaka páry ani padající popílek. Průmyslové haly nejsou zašedlé, ale naopak svítí jasnými barvami. Jejich okolí je čisté a upravené, mnohde osázené okrasnými květinami. Takový dojem jsme získali, když jsme sjížděli z hor do kamenného městečka Oňati.

Výstražné šibenice

Chvíli nám trvalo, než jsme zjistili, proč se podoba názvu města v různých pramenech i na silničních rozcestnících liší. Vysvětlení je jednoduché: španělsky název města zní Oňate, baskicky Oňati. Nám se však zamlouvalo i další, mnohem romantičtější vysvětlení, které jsme nalezli v jisté encyklopedii. Oňate prý ve staré baskičtině znamená „noha přístavu“, Oňati zase „hojnost vrcholků“. Obojí je pravdivé. K Atlantskému oceánu odtud skutečně není daleko a město svírají hory, jejichž nejvyšší vrcholky dosahují až 1500 metrů nadmořské výšky. Dnešní Onati má asi deset tisíc obyvatel a osmdesát pět procent z nich hovoří baskicky.

Ačkoli území bylo obýváno od prehistorických dob, o čemž svědčí četné archeologické nálezy v jeskyních a posvátné runové kameny roztroušené po okolních horách, k vystopování prvního státního útvaru se musíme přenést do 13.-15. století. Existovala tu četná knížectví, která však byla s rozmachem Kastilie na konci 15. století začleněna pod španělskou korunu. Výjimkou bylo hrabství Oňati, které si udrželo relativní nezávislost až do roku 1845, kdy se začlenilo do baskické provincie Guipúzcoa. Jeho zakladatelem byl hrabě Inigo Velez de Guevara, který významně zasahoval i do dění nově vznikající jezuitské koleje v pražském Klementinu. Mimo jiné nechal kolem svého hrabství vystavět systém strážních věží a výstražných šibenic. Historie hrabství ukázala, že se tento preventivně výhrůžný systém vyplatil.

Kromě starých paláců, renesančního kláštera Bidaurreta a středověkého věžového domu, patřícího šlechtické rodině Zumeltzegi, je architektonickou i duchovní perlou dnešního O~nati renesanční univerzita Sancti Spiritu z roku 1540. Nechal ji postavit a sám ji financoval zdejší biskup Rodrigo Mercado de Zuazola, aby „vzdělávala učence O~nati a z celého Baskicka“, jak se praví v zakládací listině. Univerzita tento úkol aktivně plnila v letech 1542–1901 a vyučovala baskické studenty v oboru teologie, práva, umění a medicíny. Dnes tu působí institut pro otázky práva Evropské unie a v části budovy je uložen baskický historický archiv. Sama budova je skvělou ukázkou čistého platereskního stylu, tedy stylu ušlechtilé španělské renesance. Uvnitř nás čeká klasické čtvercové patio, tedy nádvoří s dvěma patry obloukových arkád, které harmonicky doplňuje moderní sousoší Lurra eta Ilargi neboli Země a Měsíc od baskického sochaře Antonia Oteizy.

Panna Maria na akátu

Z Oňati stoupáme po točitých silnicích několik kilometrů do hor. Tady stojí františkánský klášter a kaple Arantzazu. Podle legendy se v těchto místech někdy koncem 15. století zjevila zdejšímu pastýři Rodrigovi de Balzategimu Panna Maria na akácii. Překvapeně se jí otázal: „Arantzanzu?“ „Ty, a na akátu?“ Od té doby se k tomuto místu pořádaly četné pouti. Na popud samotného Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitského řádu, který sem v roce 1522 po svém zranění u Pamplony (Iruňa) vykonal poutní cestu, se tu vystavěla první kaple. Původní kaple ani žádná z jejích následovnic se však kvůli požárům a občanským válkám nedochovaly.

V roce 1951 bylo rozhodnuto vystavět zcela novou svatyni. Mezi architekty probíhaly vášnivé diskuse o její podobě. Nová kaple měla odpovídat moderním estetickým požadavkům, stavba však vzbudila u veřejnosti rozpaky. I dnes se názory na ni rozcházejí, i když nám se zdála pěkná.

Stavba v sobě odráží legendu o zjevení i okolní přírodu. Dominantou je čtverhranná vysoká věž s prostým dřevěným křížem na vrcholu. Z věže ční tisíce vápencových špiček, které symbolizují trny akácie. Uvnitř svatyně je obrovský, ale prostý vyřezávaný oltář z polychromovaného dřeva. Symbolizuje okolní lesnatou krajinu, z níž ční vápencové skály. Ve výklenku uprostřed je umístěna dřevěná soška Panny Marie, jejíž původ prý sahá až do 13. století.

Svatyně je architektonicky koncipována tak, že příchozí má pocit, jako by vcházel do podzemí, ale když sestoupí do kaple, přímo nad ním se otevře sama klenba nebeská. Tohoto efektu je dosaženo pomocí světelných paprsků procházejících skrze vitráže, které jsou složené z nejrůznějších odstínů hlavně modré barvy.

Vycházíme ven. Okolo nás jen zelené hory a kaple, pulzující život hluboko pod námi se dá jen tušit. Je zde téměř posvátné ticho, které působí očišťujícím dojmem. Rozjímání narušuje jen sousední ohyzdná betonová budova značných rozměrů. Ptáme se kolemjdoucího františkána, k čemu slouží. Dovídáme se, že budovu nechal v 50. letech postavit frankistický režim jako seminář pro budoucí františkány. Zájem o vstup do řádu však rok od roku klesal a budova po léta utěšeně chátrala. No, všechny diktatury mají své monumentální „pomníky“. Naštěstí však někoho napadlo masu betonu přece jen nějak využít a dnes se tu buduje multifunkční kulturní a sportovní centrum.

Zapomenuté sedlo

Pokud máte chuť a dostatek sil, můžete se od baziliky Arantzazu vydat pěšky ještě výš, do přírodního parku v horském masivu, který je tvořen několika horami a nese název podle nejvyšší z nich, tedy Aitzkorri (1551 m n. m.), na jejímž vrcholku vám poskytne útočiště před větrem starobylá kamenná poustevna. Přes masiv Aitzkorri už ve středověku vedla obchodní stezka, která spojovala Kastilii a Flandry. Procházela tudy i pověstná poutní cesta do Santiaga de Compostela. Aby měli poutníci stoupání o něco snazší, jedna její část vedla tunelem svatého Adriana, který tu nechali prokopat už Římané za účelem propojení baskické provincie Guipúzcoa a Álava.

Než se však dostanete až do těch nejvyšších míst masivu, musíte projít zalesněnou částí svahů, které jsou tvořeny obrovským pásem bukových lesů. Ty zdejší jsou nejrozsáhlejší z celé provincie Guipúzcoa. Po dvou hodinách stoupání pásmo lesů skončí a před vámi se rozevře nejmalebnější a nejpřívětivější část masivu – rozlehlé sedlo jménem Urbia.

Jakoby mávnutím kouzelného proutku se ocitnete v úplně jiném století. Na zelených stráních, z nichž do dálky svítí bílé vápencové kameny, spatříte jen ojedinělé červené střechy kamenných salaší, z nichž některé byly přeměněny na skromné turistické ubytovny. Majestátní ticho přerušuje jen zvonění zvonečků na krcích tisíců ovcí, které v horkých dnech vyhledávají stín pod osaměle rostoucími buky nebo košatými keři. Mezi ovcemi se volně pasou divocí koně, z nichž mnozí mají na krku také zvonky.

Není divu, že toto místo zvalo lidi k usazení již v dávných dobách, o čemž svědčí četné dolmeny rozeseté po okolních stráních. Dnes tu však, a to ještě jenom přes léto, žije několik osamělých pastevců a po turistických stezkách tu a tam projde skupina baskických turistů, nadšených příznivců hor. Věřte, že ani vám se odtud nebude chtít vracet se zpátky.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .