0
0

Zpráva o expedici

Snem každého cestovatele je objevovat a poznávat nové a nepoznané kraje, hory, národy, živočichy, rostliny… V dnešním civilizovaném světě to však už není jednoducé. Pryč je doba doktora Holuba, pryč je doba amerických pionýrů, už je pryč i doba Nansenů, Amundsenů a dokonce i Hillaryů a Tenzingů. Ale přesto na přelomu druhého tisíciletí, v době jaderné energie a letů do vesmíru, jsou na naší planetě ještě stále bílá místa na mapě. Není jich mnoho, ale jsou. Jedním z nich je Irian Jaya. Dá se také říci, že Irian je i nejobtížnější expediční lokalitou, jak pro svoji těžkou přístupnost, tak i pro velkou odlehlost od civilizace. Díky tomu se zde zachoval až neuvěřitelně primitivní způsob života zdejších domorodců. Tvrzení, že lidé hluboko v horách Irianu žijí ještě stále na úrovni doby kamenné, není rozhodně přehnané. V těchto světem zapomenutých a lidem velice těžko přístupných horách a pralesích lze ještě objevit lidi, kteří snad nikdy neviděli bílého člověka. O tom jsme se na našich expedicích mohli sami přesvědčit.

Lovci lebek, Papuánci dodnes žijící v centrálním pohoří Papui – Irian Jaya

Z deníku:

…dvě řady bojovníků znepřátelených kmenů stojí proti sobě. Daniové na obou stranách vypadají hrozivě. Na válku se každý z nich dobře připravil. Bojovníci se nalíčí, na penis nasadí sváteční horim (co nejdelší), vezmou si tu nejkrásnější čelenku, někdy si ještě namalují zbývající část jinak nahého těla na bílo a jdou do boje. Zezadu vypadají jako nazí. Obrovské prasečí kly zasazené do nosní přepážky, černá barva v obličeji a bílá péra trčící ze spánků do stran dodávají jejich vzezření magicko-strašidelný výraz. Dvě řady bojovníků s dlouhými oštěpy, luky a šípy, stojí proti sobě a dohadují se. Na každé straně asi dvacet mužů. Napětí stoupá a nervozita se stuňuje. Najednou se rozběhli proti sobě. Bez varování. Se strašlivým křikem a napřaženými oštěpy vyráží všichni bleskurychle vpřed. Válka začala…

Naše první expedice na Irian Jaya směřovala do Bájného údolí řeky Baliem, které obývají ještě před šedesáti lety nejobávanější lovci lebek žijící v horách Jayawijaya, Daniové. Je to také jeden z nejpočetnějších kmenů, žijících na Irianu. Dnes jsou Daniové, kteří obývají baliemské údolí značně zasaženi civilizací. Ve Wammeně dokonce dochází ke střetu obou civilizací. Můžeme tu vidět jak domestikované Danie, tak i ty, kteří civilizaci tvrdošíjně odmítají. Potkáme tu tedy domorodce oděné evropsky, ale i tradičně, pouze do horimu, duté, dřevité trubičky, plodu některého z lahvovníků. Tato trubička slouží jen jako jakési pouzdro na penis. Naštěstí se indonéské úřady snaží omezit pohyb turistů na ostrově a tak se zachoval přirozený a tradiční způsob života alespoň ve vzdáleném okolí a za horami. Bohužel i tady silně a intenzivně působí misionáři a tak svět Daniů rychle a nenávratně mizí. Na naší první expedici na Irian, jsme měli štěstí a mohli jsme alespoň trošku poznat život Daniů, Jaliů a Laniů v ještě čisté a nezkažené podobě. Bude to tak i příště?

Nejhrozivěji vypadají polonazí bojovníci Daniů s prasečími kly zastrčenými do proříznuté nosní přepážky. Občas mezi sebou vedou drobné války, které mají přesná pravidla. Nejčastěji se „válčí“ kvůli ukradeným prasatům. Bojovníci na obou stranách se na ni dlouho připravují. Válka je v životě Daniů jednou z nejdůležitějších událostí. Namalují si části těla barvami a ozdobí se jak nejlépe to dovedou. Vypadají skutečně hrozivě a divoce. Válčí se na zelené louce a nejdříve se vyjednává. Nepodaříli se dohodnout mír, vypukne válka. Nezbývá než otevřený boj. Války mají dnes naštěstí už jen zastrašující charakter, nedochází při nich k úmrtím. Trvají asi půl hodiny až hodinu. Bojovníci si chvíli zaválčí a jdou zase domů. Druhý den se bude znova vyjednávat.

Je dobře, že nejsou mrtví, protože jejich ženy si musí za mrtvého muže useknout vždy jeden článek prstu na ruce. Přesto že se misionáři i vláda snaží tento zvyk zakázat, potkáte v okolí baliemského údolí stále mnoho žen se zmrzačenýma rukama. Ženy které mají smutek poznáte podle toho, že si natírají celé tělo hnědým blátem. Někteří Daniové dodnes získávají sůl luhuváním listů v solných jezírkách, kterých je na Irianu několik. Nasáklé listy usuší a nakonec spálí na jemný slaný popel, který pak používají stejně jak my sůl. Tak jako všechny ostatní kmeny (s vyjímkou stromových lidí) žijí v kulatých chýších a pěstují zemědělské plodiny, zejména batáty (sladké brambory) a prasata. Daniové jsou také známí zvykem mumifikovat své slavné předky. Vyuzené mumie jsou nejcenější relikvií kmene.

Ostatní kmeny v okolí baliemského údolí mají podobný způsob života i oblékání jako Daniové. Narozdíl od nich však nežijí v údolí, ale daleko od něj až za horami, které je prozatím ochraňují před přílivem agresívní bílé kultury. Cesta knim je sice dlouhá a nesnadná, ale na jejím konci jsou krásní, čistí a nezkažení přírodní lidé, Jali, Lani a ještě některé horské vesnice kmene Dani. Dostat se k nim znamená celodenní jízdu džípem, nebo let malým letadlem typu cessna a potom několikatýdenní putování horami a horským deštným pralesem, krásnou přírodou, bohatou na obrovské motýly, brouky a ptáky. Je to náročné putování strmými horami a divokými kaňony řek, prošpikované mnoha setkáními s lidmi z doby dávno minulé. Je to putování živými učebnicemi antropologie a archeologie. Pastva pro oči i duši opravdového cestovatele a dobrodruha. Cesta plná zážitků z překonávání přírodních překážek nejen po vysoko nad divokou řekou zavěšených a chatrných mostech z lián. Cesta plná poznatků ze života přírodních lidí u nichž se evoluční vývoj zastavil téměř tam, kde náš začal.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .