Z vietnamského autobusu 2006

V návaznosti na pohodlné cestování vietnamskými vlaky…

Poslední náš výlet během loňské cesty směřoval do Bao Lac v severních horách, nejzapadlejšího místa na světě. Přilákali nás příslušníci nejrůznějších národnostních menšin, kteří se tu scházejí na nedělním trhu. Vidět je všechny v různých pestrobarevných krojích a roztodivných účesech, jak nakupují a handrkují se, smlouvají a šustí papírovými dongy, které vůbec napasují k jejich starodávným tradičním oblekům, je úžasný zážitek.

Neméně silným zážitkem je do Bao Lac přicestovat nebo ho opustit pravidelnou linkou „pro domorodce“. Máme to štěstí, že jsme ve správný okamžik na správném místě. Podařilo se nám tak chytit zablácený minibus, který míří do Cao Bangu, navzdory tvrzení místních, že jediný „normální“ spoj jede až druhý den. Asi to s námi mysleli dobře, ale my vítáme řidičovu svolnost přibrat nás do svého busu s neskrývanou radostí. Řidič nám zajistil dvě místa hned za ním. Když se usadíme a ohlédneme na naše spolucestující, máme okamžitě oči navrch hlavy (a kolena ještě výš – pod nohama nám překáží několik pytlů, batohy, hasicí přístroj a klec s ptáčky): za námi se až ke stropu tyčí hradba zavazadel a lidí. Cestující na sedadlech jsou namačkáni jeden na druhém, další lidé sedí na plastových židličkách v uličce, na taškách, na opěradlech, na klínech svých blízkých i neznámých. Jsou tu holohlavé ženy Dao, Tayky v barevných krojích a hlavně akční Vietnamci, kteří neustále někam přelézají a všechno organizují. Jedno ale mají všichni společné – zvědavě na nás zírají a hádají, co tu asi chceme. Vyrážíme.

Autobus pomalu drkotá svou trasou a každou chvíli zastavuje, aby mohli přistoupit další pasažéři trpělivě vyčkávající podél cesty. Zdá se nám neuvěřitelné, že se do nacpaného vozidla vejdou stále noví a noví cestující. Vietnamci jsou však lidé velice kontaktní a společenští a nebojí se nabídnout nebo naopak přijmout místo na klíně (rameni, noze,..) úplně cizího člověka. Jenom my stále sobecky trváme na tom, že se o svá protekční místa nebudeme s nikým dělit. Ačkoliv návrhy, že si k nám někdo přisedne nebo přilehne, padají každou chvíli. Proto si oddychneme, když řidič prohlásí, že jsme opravdu plní a nikoho dalšího nepřibíráme. Zavládl klid. Bitva o místa byla dobojována, pozorování bělošek a jejich zpovídání se všem dávno omrzelo, a tak se většina pasažérů pokouší usnout a přečkat nepohodlnou jízdu v příjemném pochrupování.

Poklidná atmosféra však netrvá dlouho. Řidiči se totiž zželelo sedmičlenné rodinky, která se s celým svým majetkem stěhuje z hor do nížiny, a rozhodne se rodinu naložit.

Překvapivě se nikdo z cestujících nebrání. Zřejmě proto, že Vietnamci se velmi rádi vžijí do role akčních řešitelů nových situací. Nakonec se vejdou všichni. Za asistence celé vesnice se, po dlouhém dohadování a marných pokusech ještě víc upěchovat stávající pasažéry a zavazadla, rozhodne, že se krabice, nádobí a ostatní rodinný majetek přiváží na střechu, a rodiče s dětmi se vsunou někam do meziprostoru v autobusu. Všichni se radují, jak to pěkně vyřešili, když se ukáže, že nikdo nemá provaz. Nezbývá tedy, než aby všichni dosavadní cestující dokázali nemožné a ohleduplně se zmenšili a přeskládali, krabice se naložily na sedadla, cestující na krabice, další cestující na cestující a naše nové přírůstky řidič usadil k přednímu okénku. Rodiče jsou šťastní, že to tak dobře dopadlo, a v návalech hrdosti se nám neustále pokoušejí propašovat na klín alespoň jedno ze svých ušmudlaných dětí. Zbývají nám ještě dobré čtyři hodiny cesty.

Vystrkuju nohy z okénka, abych alespoň trochu ulevila pokroucené páteři, a přemítám, jaká by asi v autobuse vládla nálada, kdyby tu s námi za stejných podmínek místo našich klidných asijských spolucestujících seděli Evropané. Doufám, že tohle nikdy nezjistím…