Z Čech až na konec světa – 2. díl, jízda do Španělska

Na nádraží Paris Est se nachází množství souprav TGV a také jedna německá ICE 3, které sem zajíždí z Frankfurtu. My se však přesouváme na nádraží Austerlitz, odkud jede náš noční vlak do Barcelony.

Jelikož před automaty na jízdenky do metra stojí pořádná fronta, využíváme služeb místního důchodce, který prodává jednotlivé jízdenky za 1,50€ (běžná cena 1,60€), když je předtím nakoupí v balíčcích po deseti za nižší cenu. Obě strany vydělají a jsou spokojené. Za 6€ se na nádraží před cestou ještě osprchujeme, cena sice poměrně vysoká, ale je nám dopřán nevídaný luxus. V kabině s WC a sprchou jsou k dispozici tři ručníky a řada toaletních potřeb.

Pak již následuje přesun do přistavené soupravy směr Barcelona tvořené vozy TALGO, kdy dva vozy jsou na společném jednonápravovém podvozku. První a poslední vůz soupravy je generátorový, mezi nimi se nachází celá řada vozů včetně bufetového a restauračního. Zde se rozdělujeme, neboť lůžka jsou zde striktně rozdělena na mužskou a ženskou část. Vozy TALGO znají pouze lůžka, obdoba našich lehátek není zavedena. V nejlevnější kategorii jsou v kupé čtyři lůžka, vždy dvě naproti sobě, a pod oknem umyvadlo. K dispozici jsou různé drobnosti typu věšáků na šaty, toaletní potřeby včetně špuntů do uší či španělský tisk.

Samotná jízda není příliš klidná, zejména na španělském území, kde se buduje souběžná vysokorychlostní trať a o starou se již asi příliš nedbá, protože po ní budou jezdit jen příměstské vlaky. Jelikož v ceně jízdenky žádné občerstvení není, vyrážím do bufetového vozu a dopřávám si snídaňové menu za 6,70€. Dostávám čaj, džus, toast, dva croissanty, marmeládu a máslo, takže jsem po ránu sladce naladěn. Jen je potřeba občas nápoje přidržet, aby se díky neklidné jízdě nerozlily. Celkově mám z TALGO nočních vozů smíšené pocity, jejich jedinou výhodu spatřuji ve snadné změně rozchodu z normálního na španělský široký. Kromě neklidného chodu je v nich také méně místa, zejména výška je menší než u klasických vozů a s objemnějšími zavazadly může nastat problém. Také rozměry WC jsou více než skromné.

Na nádraží Barcelona Franca přijíždíme s půlhodinovým zpožděním a prvotním problémem je najít nejbližší stanici metra Barceloneta. Je totiž třeba jít vlevo od staniční budovy, až dorazíte na náměstíčko, a dát se opět vlevo směrem k moři. Zakupujeme jízdenku na deset jízd za 7,70€, z automatu vyjede karta s magnetickým proužkem, na které jsou jízdy uloženy a po vložení do odbavovacího strojku se postupně odečítají. Nejprve jedeme do hotelu, abychom tam uložili batohy a ušetřili za úschovnu, a následně míříme do centra.

Město proslulo zejména modernismem a stavbami jejího zakladatele, Antonia Gaudího. Za shlédnutí stojí především dům Casa Milá, na kterém není jediná rovná plocha, a zejména kostel Sagrada Família, který se i přes redukci původních plánů staví téměř 100 let a dokončen má být v roce 2020. Tuto dominantu vidíte i s jejími jeřáby prakticky odevšad. Barcelona má samozřejmě i staré historické jádro, převážně gotické, s nádhernou katedrálou. Podzemní lanovkou, na které platí tarif MHD, vyjíždíme na vrch Montjuïc, kde se nachází jak stavby vzniklé u příležitosti olympijských her, tak budovy postavené pro světovou výstavu v roce 1929. Z množství kulturních lákadel jsme si vybrali Pueblo Español, fiktivní městečko, ve kterém je zastoupeno na 116 domů z celého Španělska. Celek působí dojmem hezkého malého městečka se spoustou obchůdků, restaurací a dokonce tu je i sklárna. Neodolám a kupuji si za 6€ nádhernou skleněnou růži, jejíž stonek je svinut do spirály tak, že tvoří stojan.

Do Madridu odjíždíme vlakem v 16 hodin z nádraží Barcelona Sants, na které směřuje v Barceloně většina vlaků. Všechna nástupiště jsou k mé smůle v podzemí a místní doprava odjíždí z prostoru za turnikety, takže z focení není nic. Bohužel obdobně to vypadá v celém Španělsku, proto není fotogalerie nijak bohatá a fotky nejsou příliš kvalitní. V dálkové dopravě jste odbavováni podobně jako na letišti, zavazadla prochází rentgenem, jízdenky jsou zkontrolovány ještě před nástupem a zpravidla jste nasměrováni přímo ke svému vlaku. My jedeme do Madridu vlakem AVE tvořeným jednotkou řady 103, která je obdobná německým ICE 3, nabízí však podstatně více komfortu.

U každého sedadla je k dispozici výběr z osmi rozhlasových kanálů nebo poslech televize, která je připevněna ke stropu. Sluchátka roznáší průvodčí či spíše stevardka a jsou zdarma. Cestou testujeme také barový vůz, kde byla káva za pouhých 1,5€. Krajina podél trati působí poněkud pustě, s minimem stromů a vesnic, asi v půlce trasy se však mění, objevují se lesy a hluboká údolí.Trať jinak vede většinou v zářezech a v tunelech a v celé délce je oplocena. Na závěr jízdy dostáváme želé bonbónek a stevardka v černých kožených rukavičkách se s námi při výstupu loučí. Pořizuji pár fotek v potemnělé hale, kde jsou ve „šturcech“ odstaveny vysokorychlostní soupravy, a pak jdeme zkoumat jedno z nejkrásnějších nádraží na světě, Madrid Atocha. Uprostřed haly se tu nachází tropický les, na jehož okraji je jezírko plné želviček (asi proto, že nedělají hluk a daleko neutečou). Následně spěcháme po třídě Calle de Atocha do našeho hostelu, nacházejícím se ve starém činžáku, a vychutnáváme si pohodlí stylově zařízeného pokoje.

Madrid je protkán hustou sítí linek metra, ale většina památek se dá projít pěšky a metro jsme využili jen výjimečně. Lístek stojí 1€, pouze při cestě na letiště je třeba příplatek. Madrid je světoznámý zejména svými muzei, např. Prado, ale těmi jsme pohrdli a nejprve se vydali do historického centra. K hlavním náměstím patří Puerta de Sol, momentálně jedno velké staveniště, Plaza de la Villa, jehož stavby mají ještě maurský původ, a hlavně Plaza Mayor, kde jsme zastihli sběratelskou burzu snad s čímkoliv. V nabídce byly zejména známky, bankovky a medaile, ale také staré akcie železničních společností, staré pohlednice včetně těch železničních nebo pivní zátky. Hlavní katedrála, ač na to příliš nevypadá, byla dokončena teprve roku 1979. Nachází se vedle Královského paláce (Palacio Reial), neodolali jsme a za 8€ se podíváme dovnitř. Jako obvykle se i tady vstupuje přes rentgen, kudlička v mém batohu je však tentokrát zabavena a místo ní jsem dostal stvrzenku. Zároveň mi bylo doporučeno schovat si batoh do skříňky. Řekl bych, že stačilo přesunout skříňky před rentgen a ušetřila by se spousta práce. Samotná prohlídka představovala jakýsi průměr, palác má co nabídnout, ale nejedná se vyloženě o něco oslnivého.

Před palácem využívám služeb místního mongolsky vypadajícího maséra, který mi za 10€ důkladně promasíroval mé znavené tělo. Mít takového maséra v Olomouci, chodil bych k němu pravidelně. Dále jsme zamířili k hlavní třídě Gran Vía, tvořenou moderními honosnými stavbami z 20. století včetně prvního madridského mrakodrapu z roku 1929. Do moderních staveb jsou zakomponovány různé místní prvky, korintské sloupy či zdejší typické kachle. Říká se jim azulejos a našli jsme je všude ve Španělsku kromě Barcelony, používají se na označení názvů ulic, jako obklady fasád nebo jsou často k vidění jako obložení obchodů. Velmi pěkná je také ulice Paseo de Prado vedoucí od nádraží až k náměstí Plaza de Cibeles, kde se rozkládá Palác telekomunikací vypadající jako svatební dort. Uprostřed náměstí se nachází kašna s bohyní Kybelé a na duhé straně pompézní budova banky.

Příští den spíše relaxujeme a navštěvujeme překrásné zahrady v Park Retiro, které najdete kousek od nádraží a v 15.05 odjíždíme do Algecirasu. Malá poznámka k úschovně zavazadel, najít ji byl dost problém, nachází se až za tropickým hájem v hale vpravo. Nevedou k ní žádné cedule.