0
0

Stopem okolo Yakushimy. Už jsme si nějak zvykly na ranní vstávání a tak přesto, že mám budík nastaven až na pohodlnou osmou hodinu, vstáváme už v sedm. Počasí není nic moc. Řekla bych: „typicky yakušimské“ = trochu prší. Jdeme se projít po pláži, sbíráme mušle a odvážnější z nás (samozřejmě Andy) si jde i přes poměrně chladné počasí zaplavat. Balíme si všechny věci a přemýšlíme, jestli si máme nechat batoh pod místní stříškou, nebo si ho vzít s sebou. Dnes se totiž chceme podívat okolo ostrova. „Ne, jsme v Japonsku, tady je bezpečně,“ rozhodujeme se nakonec a necháváme batoh i s nepotřebnými věcmi na místě, kde jsme tu noc spaly.

Je devět hodin a kluci nikde. No, asi nestihli půjčit auto nebo se rozhodli změnit své plány. Nevadí. Jdeme se projít okolo mořského výběžku, kde na staré zapomenuté pláži s odpadky nacházíme poklady, které vyplavilo moře. Překrásné korály, mušle ale i kameny… Všechny věci, které jsou zakázány vyvážet ze země, si samozřejmě neohroženě bereme do batůžku. Přemýšlím, jak striktní jsou místní zákony. V batohu už máme aspoň 4 kg zakázaných přírodnin…

Vracíme se zpět k našemu bivaku, kde nás mezitím hledali kluci- nacházíme zde papírek se vzkazem, že si půjčili taxíka a objíždí ostrov. „Magoři,“ pomyslíme si a nahlas se začneme smát. Co naplat, zkusíme stopovat. První auto nám zastavilo po chviličce. Jedeme směrem do města Miyanoura, kde si kupujeme nějaké jídlo, a pak pokračujeme ve směru hodinových ručiček okolo ostrova na první zastávku – na polštářově zvlněné lávové pole, které je ukončeno až v oceánu. Stopli jsme si super rodinku, která nás odváží nejdřív na tuto zastávku a posléze i k Torohki-no-taki vodopádu. Zde se loučíme.

Od vodopádu nás veze další Japonka na Senpiro-no-taky vodopád a to i přesto, že to není jejím směrem. Opět nás omračuje japonská dobrota a snaha pomoci. Povídáme si a do krve se mi opět dostává adrenalin spojený se stopováním. Stejná slečna nás po prohlídce vodopádů odváží až na půl cesty k Hirauchi Kaichu onsenu. Sem nás doveze Japonka, která neumí ani slovo anglicky. A tak když se nás stále na něco vyptává v japonštině, zkouším jí odpovídat na otázky, o kterých si tak nějak domýšlím, co by asi mohly znamenat. Andy se směje. Konečně jsem přistoupila na její hru bavit se s Japonci česky, protože to vyjde nastejno jako bavit se s nimi anglicky.

Hirauchi Kaichu onsen nás nadchnul. Malé bazénky horké vody jsou umístěny přímo na skalnaté vulkanické pláži. Jsme jediné ženy v onsenu, který je jak pro muže, tak pro ženy. S jediným onsenovým pravidlem, které známe a kterým si jsme jisté- že se totiž nesmíme koupat s ručníkem, se neohroženě vysvlékáme před zraky několika mužů. Zakrýt intimní zóny je v tomto případě nemožné, ale my jsme holky otrlé, a tak nás to ani moc netrápí.

Po koupeli jdeme opět na stopa. U Yudomari onsenu potkáváme kluky, kteří se rozhodli zvolit opačný směr jízdy. Po krátké pauze pokračujeme cestou dál k obrovským stromům banyánů, a pak až k Shakunage-no-mori parku, kde čekáme na projíždějící auta. Už je celkem pozdě odpoledne a všechny auta jedou opačným směrem. „Hmm, co teď?“ Konečně nám zastavuje paní se spoustou psů v autě a vysvětluje nám, že se do Nagaty nedostaneme, že cesta vede džunglí a je nebezpečná. Že tudy nikdo za noci nejede. No, pak zastavuje další pán, kterého zná a ten nás dováží alespoň k vodopádům Ohko-no-taki. Po krátké zastávce u vodopádů zkoušíme opět stopovat. Já na jedné straně vozovky a Andy na druhé. Pán, který nás dovezl k vodopádům, opět zastavuje. „Slečny, to opravdu chcete jít touto cestou?“ „Jo jasně, proč ne? Je to jen20 kilometrů,“ odpovídáme zcela vážně. „Tak nasedněte, já vás kousek popovezu.“ „Super, děkujeme,“ myslely jsme si. Pán nás zavezl na polovinu cesty od yakušimského majáku. No, tak teď už budeme muset jít pěšky asi. „Holky, tam před vámi je džungle. V noci tu nikdo nejezdí.“ snaží se nám vysvětlit lámanou angličtinou. „No, ale tak my to půjdeme, když tak pěšky,“ opět odpovídáme neohroženě. Po chvíli dohadování nás konečně usadí na obrubník s tím, že si musí vyměnit auto, že nás tam teda raději doveze. A že máme počkat tady. Čekáme asi tři čtvrtě hodiny, za kterou naším směrem projedou celkem 2 auta. Pak se objeví další světla a z auta vystoupí náš starý známý řidič. No, a pak to začne.

Jedeme po cestě, která se klikatí tak, že se zde nedá jet více než 40 km v hodině. Je totální tma, přes větve stromů není vidět ani obloha ani měsíc. Co zatáčka, to nějaká nová zvířata. Opice a jeleni se tu volně producírují po cestě. Po chvíli zmizí i bílá okrajová čára. Jsme v totální džungli. Při představě, že bychom tuto cestu měly absolvovat pěšky, se mi svírají všechny orgány. Byla to největší blbost, která nás kdy napadla, a nyní jsme opravdu děkovali, že se zde objevil tento člověk. Na druhou stranu místní džungle v noci měla své silné emoční kouzlo. Byla to prostě nádhera.

Přesto, že yakušimský maják nebyl přímo na trase, odbočili jsme k němu a udělali si zde malou zastávku. Světlo se točilo a střídavě dopadalo na oceán a na hory za námi. Celá scéna byla až magicky krásná.

Konečně jsme dojeli na pláž, kde jsme zjistily, že náš batoh je nedotčený. Bohužel to stejné neplatilo o našich zásobách jídla, které byly nakousány od místních zvířátek. Opět jsme byly utvrzeny v tom, že je Japonsko opravdu bezpečná země. Po celodenním dobrodružství jsme byly unaveny. Náš zachránce to ale nyní nějak nechtěl pochopit a začal být až dotěrný. Nakonec jsme zhasly světla a dělaly, že spíme. To ho odradilo, a tak se sbalil a odjel. Naše předstírání únavy nebylo ale až tak moc hrané, protože jsme během nadcházející chvíli okamžitě usnuly.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .