0
0

Venku prší, člověka natož psa by ven nevyhnal, zima, fouká, v televizi jenom „dalík“, tak co s načatým večerem. Prostě ideální doba k přerušení Intermezza I. a vydání prvního dílu Vzpomínek na Gran Canaria.

Listuji si tak svými fotkami v archívu a přemýšlím, které jsou vlastně krásnější. Tedy ne že bych si fandil, co se týká fotograficko-uměleckého projevu, při focení mi jde hlavně o přírodu, architekturu a aktuálně o ten správný kanárský duch. Řídím se totiž již asi 40 let názorem, že fotky mají být realistické, neupravované a nekažené žádným „fotošopem“ a jinými nesmysly, protože na přikrášlování reality je tady přeci naše mysl a představivost, a jakékoliv úpravy fotek by nám bránily v jejich pozdější idealizaci prostřednictvím našeho já. Ale dost filosofování. Prostě fotky odmítám upravovat a naopak se soustředím na to, aby co nejlépe vystihly realitu momentu, kdy cvakne pomyslná závěrka mého digitálu.

A tak zatímco díky dešťovým kapkám mám čas na meditaci na téma fotek, v Santa Lucia už pomalu končí dnešní sklizeň oliv a zapadá sluníčko. Ona Santa Lucia je pro turisty známá možná díly kostelu, nebo kvůli dlouhé cestě do hor, ale to že je centrum olivového oleje, ví asi málokdo. Navíc neleží na pobřeží a je tak i trochu mimo hlavní trasy autobusů, vozících turisty na jednodenní výlety po krásách ostrova. Takže kdo chce skutečně „hlavnímu městu“ stejnojmenného okresu na Gran Canaria přijít na chuť, musí půjčit auto a vyrazit směr Vecindario a dále po GC-65 do hor.

Je to kus cesty, perfektní serpentiny, srázy, úzké zatáčky, pro nezkušeného řidiče někdy až riskantní podnik. Z Vecindaria to do Santa Lucia není daleko, nějakých 20 kilometrů, ale kdo má alespoň trochu smysl pro pojem jako krásné horské výhledy či nedejbůh projeví zájem o návštěvu přehrady Presa de la Sorrueda pár kilometrů od Santa Lucia, ten musí počítat s dobou trochu delší než jedna hodina. Podmínkou pro návštěvu přehrady je obětovat pár kilometrů navíc a neminout odbočku vlevo na GC-651. Výsledek ale stojí za to.

Příjezd do Santa Lucia je impozantní. Hned při vjezdu je po pravé straně „památník“, připomínající všem návštěvníkům, že město je zasvěcené olivám. Bedlivý pozorovatel pozná sochy česačů oliv u opravdového olivovníku, ženu s demižónem oleje či malého oslíka, významného pomocníka farmářů při přepravě načesaných oliv z teras na místo zpracování.

Za tímto památníkem již jen pár zatáček a vjíždíme na náměstí s parkovištěm, umístěné přímo pod kostelem, který je, jak jinak, vlastně na skoro nejvyšším místě města. Náměstíčko je krásné, plné palem, kvetoucích keřů, fontán, vodotrysků a další zeleně a je z něj skutečně impozantní výhled nejen na zmiňovaný kostel.

Město je upravené, skutečně všechny domy dostupné pěšky z centra jsou opravené, nikde se nenajde chybička a návštěvník tak má možnost obdivovat kanárskou architekturu bílých fasád s vystupujícími kameny, úchvatnými dřevěnými lodžiemi, sukulenty vyzdobenými chodbami, to vše uzamčené ve spleti úzkých a křivolakých uliček stoupajících a klesajících ospalým a liduprázdným městem.

Bylo totiž chvilku po poledni, tedy i trochu tepleji a tak většina obyvatel Santa Lucia byla schována před červencovými ostrými paprsky za okenicemi svých domů a nedala se rušit při trávení své siesty.

Sluníčko opravdu připalovalo a protože nám nikdo nenabídl útulek ve stínu svého domu, vedly naše kroky ke kostelu. Ten byl spolu s celým okolím rekonstruován v roce 2008 a každého návštěvníka zaujmou mohutné stromy před vchodem, poskytující tolik žádaný stín.

Na lavičce kousek vedle kostela pak upoutá socha ženy s dívkou a psa škádlícího kočku.

Samotný kostel je tak jako většina těch kanárských v interiéru zcela jiný než gotické stavby z našich luhů a hájů. Je to dílem způsobeno odlišným náboženským „projevem“ věřících a také samozřejmě faktem, že ty české kostely stojí většinou o pěkných pár století déle.

Dominantou každého kanárského kostela je socha patronky města a nejinak tomu je i v Santa Lucia.

Venku před kostelem pak zaujme mozaika na stěně znázorňující každoroční a tradiční pouť patronky města.

Sluníčko kulminovalo a naše únava skoro taky. Naštěstí však jen pár kroků pod kostelem, vlastně na silnici z města směrem do „hlavního města“ sousedního okresu San Bartolome, je na rohu perfektní restaurace.

Obsluha příjemná, ceny trochu vyšší, ale kompenzované kvalitou místních tapas. A dobrými slunečníky, které před poledním sluníčkem chránily opravdu dobře až do doby našeho odjezdu do San Bartolome. Ale o tom snad někdy příště nad dalšími fotkami z archivu.

A na závěr blogu z krásného půldenního výletu si poslechněte zkušenost. Pokud je na Gran Canaria letní kalima, tedy fén horkého vzduchu od Sahary, jsou teploty v horách, zejména pak v těch na jihozápadní straně ostrova, výrazně vyšší než u moře. Je-li vám tedy u moře při nějakých třicetipěti nebo čtyřiceti horko, osvěžte se v bazénu a zapomeňte na chladný příjemný vzduch na horách, jak to známe z Tater nebo Krkonoš. Kalima je prostě jiná káva, to Středoevropan nezná.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .