0
0

Není to ani mnoho let co Arinaga byla jedna z mnoha malých a bezvýznamných vesniček na pobřeží mezi neobydleným jihem a letištěm Gando nedaleko od Las Palmas. Ti, kdo jeli ještě začátkem devadesátých let autobusem z letiště pamatují, že za Ingeniem směrem na jih byly jen chatrče u silnice přerušované zakrytými plantážemi. A tam, kde je dnes Arinaga, Polígono de Arinaga či Cruze de Arinaga, byly jen pláně, kterými se po dálnici jen profrčelo.

S nárůstem turistiky však začala růst potřeba „obhospodařovat“ stále větší a větší počet zahraničních návštěvníků a tak mezi dálnicí a městečkem na pobřeží vyrostla nevzhledná průmyslová zóna zvaná Polígono, plná divných a nesourodých hal, ploch a v poslední době i větrných elektráren. Na pobřežní Arinagu již dnes prostým okem ze silnice nedohlédneme a tak ten, kdo se chce blíže seznámit, musí z dálnice sjet a projet Polígono. Odměnou mu je za to seznámení se s nově budovaným přístavem, které má odlehčit přetěžovanému Puerto de La Luz v hlavním městě, či se zbytky starého původního kanárského města nebo pozůstatky pobřežního opevnění, pamatující snad napoleonské války.

Vyjma průzračné vody v přístavu a atmosféry starých „kanárů“ v podobě odpočívajících staříků na molu, je odměnou za složité hledání parkovacího místa nejen nádherný pohled na celou zátoku s pitoreskními čelními domy u pobřeží, ale i skvostný výhled na hory v centru ostrova. Je vidět správní město Aguimes, stejně tak i Cruze de Arinaga.

Město je jako každé jiné na pobřeží ostrova, stará typická kanárská zástavba byla buď nahrazena novými nevkusnými domy, nebo necitlivě opravena. Je tak skoro zázrak najít ještě dům, o kterém by se dalo říci, že skutečně pamatuje vzhledem předminulé století. Prohlídka města samotného není nutná, vyjma kostela jde o změť ulic bez výrazných dominant, s obchody všeho druhu a všude zaparkovanými auty.

Jinak je tomu ale na promenádě. Kdo se chce seznámit s celou promenádou, měl by zaparkovat nedaleko přístavu na jihu města, hned na pobřeží na ulici Avenida de Mancomunidad.

Bude-li pak chtít dojít až na severní mys k zbytkům opevnění, vydá mu to na příjemné dva kilometry tam a dva zpátky. Já volil parkování na konci ulice Avenida Polizón, tedy na půlce promenády.

Ne že bych byl líný, ale sluníčko připalovalo, v autě byla zásoba vody a já měl tak víc času na to, čemu jsem chtěl věnovat maximum volna : pozorování rybářů, kterých je na každém molu všude habaděj a sledování potápěčů, objevujících krásy pod mořskou hladinou.

Z konce Avenida Polizón je to do rybářského ráje na molu skutečně kousek. Byl odliv a tak se rybáři museli namáčknout na malý kousek na špici mola a věřte, že se to neobešlo bez klasických výkřiků, strkání a závistivého pošklebování nad úlovky těch šťastnějších.

Ono sledovat místní rybáře je skutečně nezapomenutelný zážitek, už jen proto, že v turistických zónách je takový způsob zajištění obživy zakázaný. Rybáři jsou většinou lidé, kteří jednoduše řečeno mají k jídlu jen to, co si uloví a těch pár centů co si vydělají prodejem mřenek, tahaných z vody primitivními pruty na návnady z namočené veky.

Jsou ale vděčným terčem fotoaparátů turistů, nepohrdnou deseticentem a za malou almužnu děkují štěbetáním kanárské nešpanělské hatmatilky.

Na začátku mola je krásná a zachovalá kanárská restaurace, či spíše bar El Salón de la Sal s příjemnou zahrádkou na promenádě a slušnými cenami. Kdo není zastáncem restaurací, může posedět se starousedlíkem na lavičce ve stínu a sledovat s nostalgií na duši ryk na rybářské špici mola.

Promenáda mě pak, po osvěžení malým Tropicalem v Salónu, vede dál na sever podél pobřeží. Míjím rybáře, klouzajícího po mokrých kamenech, který se v době odlivu snaží dostat blíž ke „svým“, malou zátoku s trochou písku na pláži a množstvím ostrých kamenů, trčících za odlivu směrem k nebi.

Dnes je toto „městské koupaliště“ skoro prázdné, je pracovní den a tak o to více vyniknou krásná lehátka a kameny vytvořené umělé zahrazení pláže, bránící před silnými vlnami. Překvapivě čistá promenáda pokračuje dále na sever a dává možnost obdivovat při ohlédnutí celou zátoku Arinaga i s novým přístavem.

Přede mnou je ale cíl dnešní cesty, pozůstatky starého pobřežního opevnění a zátoka, kde jsou jedny z nejlepších podmínek pro šnorchlování na celém ostrově. Přicházím vlastně na severní konec města, kde přesně podle logiky nesmyslného hypotékového boomu vyrostlo něco na způsob satelitního městečka, dnes obsazeného jen na půl a bohužel hyzdícího krajinu.

Raději se proto dívám na návrší s majákem, ze kterého je prý úžasný výhled, ale podmínkou je podzimní či spíše zimní počasí, kdy není viditelnost zhoršena horkým vzduchem a zvířeným prachem. Stojím na kruhovém objezdu na konci města, dívám se na maják a po pravé ruce mám nečitelné tabule informačního centra, patřícího k pozůstatkům pevnostního opevnění. Bývaly to doby, kdy na Gran Canaria na každé vyhlídce, ať na horách či podél moře, byly vícejazyčné informační tabule, ze kterých bylo možné vyčíst vše potřebné. Dnes jsou z nich většinou jenom vybledlé cáry papírů trčící z někde i rozbitých tabulí. Mantinimiento (údržba) rozhodně není silnou stránkou obyvatel ostrova, umí postavit a vybudovat řadu pěkných a praktických věcí, ale s údržbou jsou potom na štíru.

Bývalá pevnost, chránící poměrně mělkou zátoku Arinaga před napadením, byla postavená na vysokém lávovém prstu, vedoucím do moře. Tam, kde dříve stávala hlavní věž, je dnes památník v podobě ultramoderního uměleckého díla, z pevnosti zůstalo jen pár katakomb a jedna pevnostní zeď.

Jedna věc mě ale nutí se u památníku zastavit. Je to krásný výhled na hory. Na tmavém pozadí se vyjímají bílé stavby správního města celé oblasti Aguimes. Jako na dlani je i nedaleký maják.

To podstatné ze současnosti se ale odehrává pod pevností u moře, některé prostory opevnění jsou využité restaurací či potápěčskou školou. Z místa, kde stávala pevnost je krásný výhled do malé zátoky, umožňující obdivovat umění instruktorů potápěčské školy. Turisté ale i obyvatelé ostrova se sjíždějí do zdejšího centra, aby se učili základům potápění a měli pak možnost vychutnat krásy podmořského světa.

Cesta z pevnosti dolů k restauraci a potápěčům vede kolem plastik ryb, dílo neznámého autora je příjemným zpestřením a barevností dobře zapadá do prostředí.

Potápěči se na mě dívají zprvu velmi nedůvěřivě, když se je snažím fotit, ale brzy se dorozumíme, že nejsem ani od konkurence ani od místních novin a nakonec si mohu vyfotit i jejich „nádobíčko“.

Zátoka je poloprázdná, vyjma potápěníchtivých vlastně nikde ani noha a já mám před návratem k autu možnost si užít trochu stínu a klidu v nedaleké restauraci. A nedat se nikým a ničím rušit při pozorování kamenitého pobřeží a vzdáleného šumění moře.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .