0
0

Bylo to takové mé „malé“ tajemství, přiznám se, že do tohoto zbytku „ráje“ nedaleko továren na turisty jsem sobecky nikoho nevodil a nikomu o něm neříkal. Malý kousek písku vedle Pasito Blanco. Ale je už to tak dávno.

Začátkem devadesátých let byla celá oblast Playa Meloneras vlastně na konci světa. Žádný Boulevard Meloneras s hotely nad pobřežím vedle majáku, žádná shopping centra a také žádné silnice, kdo chtěl playa Meloneras navštívit, musel jet pěkně po „prašné“ a to hodně dlouho a nebo snad přeplavat z Pasito Blanco. S auty se dalo zajet až na pláž, jak nám hezky ukazuje na titulce Thomas vedle svého fiátku (díky za fotky, Thomasi!!).

Sedělo se hezky na pláži, i když na plastu, obsluha byla milá, ceny v pesetech a tedy velmi příjemné.

Pak však jednoho dne přijely do celé oblasti bagry, jeřáby a další těžká technika. Silná auta zvedla prach a zapomenutý kraj se začal pomalu měnit. Ale stále všechen tento ruch bylo možné pozorovat nad příjemným drinkem, poslouchat šumění moře a kochat se krásným západem slunce. (Ti všímavější a lokality znalí si jistě na fotografii povšimnou zárodků dnešní promenády vedoucí k shopping centru Meloneras, co je pod hotelem H10).

A pak na přelomu tisíciletí všechny ty stavební mechanismy pomalu odjely, stavby se dokončily, namísto techniky přijely tisíce turistů a na playa Meloneras se už nemohlo autem. Ti turisté nebo místní, kteří zrovna nemusí civilizaci, se přemístili zase o kousek dál na jih do jiné barranco nezničené lidmi a po počátečním boomu promenádochtivých turistů se zase začalo na playa Meloneras včetně obrovského shopping centra pomalu zapomínat. Přeci jen, kdo by opouštěl all – inkluzivní továrny a když tak náhodou udělá, kdo by se plahočil kilometr a něco od majáku na západ, když po cestě je tolik lákadel. A tak shopping centrum Meloneras připomíná město důchů a lidi na pláži by se dali na prstech jedné ruky spočítat.

Já se ale tehdy nepřemístil někam k Mogánu či ještě dále, já zůstal skoro na svém místě, jen o pár set metrů dál. A našel si zde právě ten svůj ráj. Pomohla mi k tomu vlastně náhoda. V Pasitu se někdy na konci milénia stavěly nové řadovky a já ze zvědavosti coural kolem. A co se nestalo, prosmeknul jsem se křovím a vykulil se na krásné malé písečné pláži hned za technickým zázemím přístavu Pasito.

Za mnou skála (a nad ní dnes golfové hřiště), vlevo dvěstě metrů nádherného písku, vpravo zeď přístavu kryjící celé městečko Pasito a přede mnou mořská hladina. Stačilo usednout do písku a hned jsem si připadal jako na nedaleké playa Meloneras. I ten maják na mě po západu sluníčka hned začal pravidelně kamarádsky mrkat.

Idylka, kterou vedle mě i v dobách největší turistické a dovolenkové špičky v následujících letech využívalo jen pár desítek lidí. A to především z důvodu, že auto se musí nechat hodně daleko a kdo by dnes se chtěl táhnout s tolika věcmi a jídlem na pláž, není-liž pravda. A ten kdo zná hlavonahlavový systém u dun Maspalomas mi dá za pravdu, že není nad to, když člověk nemá kolem sebe třeba deset metrů žádného řvouna, dospělého či dětského, ono v této zeměpisné šířce je to jedno.

Ale nic netrvá věčně a píle lidí, vyhledávajících ráje na zemi, vhodné pro zkažení civilizací, nezná mezí. A tak se do všeho zapletla jedna místní rodinka, která má pod palcem celé pobřeží až k Arguineguín. Správně, klan Lopésan. Není to ani 3 roky co jsem zachytil správu, že se playa Meloneras bude „modernizar“, což zde označuje, že bagry a lidský duch změní tvář krajiny k nepoznání a přizpůsobí k výdělku peněz. Nu což, je krize, řekl jsem si v duchu, takových by bylo, natož se smělými plány a jal se dále vyčkávat, sedíc na svém kousku písku ve svém ráji a občas poslouchající canarios, vzpomínající na časy, kdy vedle majáku nestálo vůbec nic.

Ale Lopésan se ukázal vytrvalejší než jsem čekal a tak se dnes v novinách píše, že jeho inženýrská kancelář podala žádost o stavební povolení a všichni dotčení mají právo se ve lhůtě 30 dní vyjádřit. Což nikdo neučiní, tady je přece Lopésanovo. A kdyby to někdo udělal, však on si to don Eustasio na cabildo vyběhá.

Konec ráje, tak blízko Maspalomas, se přiblížil. Mohutné betonové ježky budou nasypány do moře, aby ochránily karibský písek, přivezený sem navzdory zdravému rozumu a veškeré logice. Změní se mořské proudy, biotop, příroda dostane další ránu. Ale hlavně že zde bude parkovat, tedy kotvit, přes 500 lodí, parkovat bratru 400 aut a volné chvíle trávit tisíce a tisíce lidí. A prý tam má být i akvárium. Druhé Amadores je na světě, a bude ještě lepší. Vivat Lopésan!

Nový přístav vznikne hned 300 metrů od přístavu v Pasito Blanco, další dva jsou v Arguineguín, nedaleké Puerto Rico je pak jeden velký přístav. A další sporťák tentokrát made in Ruso má vyrůst v San Augustín, bratru na délce 10 kilometrů pobřeží 5 (!!!) sportovních přístavů. Zavzpomínáme na první stupeň základky a budeme počítat : pět přístavů, v každém 500 lodí, v každém čerpací stanice pohonných hmot, u každého parkoviště pro 300 aut minimálně, v každém potápečská škola, sídlo nějaké té firmy vozící a tahající lidi na padácích či vodních skůtrech, lodě jezdící plenit tak dost zbídačelé stavy všech ryb v okolních vodách. Inu, hlavně, že obyčejní canarios mají mít omezené rybářské lístky, ti ale vládu neživí, na rozdíl od movitých turistů, že pane Laguna Bravo. Jedním slovem hluk, rámus, civilizace. A speciálně v Meloneras to bude znamenat „oživení“ uvadlého shopping centra, k radosti majitelů nebytových prostor, ke smutku mému a doufám, že i pár několika dalších lidí.

A tak nevím, jestli pak budu brečet, až mi někdo přijde na ten můj úzký průchod v Pasitu, zadělá ho plotem a tu branku na pláž zamkne. Stejně už nebude kam chodit.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .