Vzpomínka na Řím, věčné město 2.část

Pokračujeme v procházce Římem. Skončili jsme u Španělských schodů a kostela Nejsvětější Trojice. A jdeme dál…

Zastavíme se až u Pantheonu, který je zaslouženě chloubou Říma. Je to vlastně jediná architektonická památka antického Říma, která se do dnešních časů dochovala prakticky téměř netknutá zubem času. Portiku chrámu nese 16 monolitických žulových sloupů. Strop portiku byl kdysi kryt bronzem, ale papež Urban III. nechal vzácný kov sejmout a Bernini jej použil na oltářní baldachýn pro chrám sv. Petra a jiná svá díla.

Obrovské bronzové dveře, které vedou do Pantheonu, jsou však skutečně původní. Interiér chrámu má v průměru 43,3 m a je i stejně vysoký. Ale co je nejúžasnější a kam také směřovaly naše pohledy, když jsme vešly dovnitř, je vrchol mohutné kupole, v němž se nachází otvor, jímž dovnitř do chrámu proniká světlo a vzduch.

V chrámu se nachází několik kaplí, v nichž jsou uloženy ostatky historicky známých osobností. Za zmínku stojí například hrob krále Umberta I. a královny Margherity, nebo hrob jednoho z nejznámějších malířů světa Raffaela. Co je zajímavé, je, že vedle Raffaelova hrobu je hrob Marie Bibbieny, jeho snoubenky, která zemřela o pouhé tři měsíce dříve než sám Raffael. Mimo jiné je zde i hrob krále Vittoria Emanuela II.

Po návštěvě vznešeného Pantheonu pokračujeme v parném odpoledním slunci na známé náměstí Piazza Navona, které stojí na místě antického Domitianova stadionu pro 30.000 diváků, jehož tvar si náměstí zachovalo. Musím zmínit, že náměstí Piazza Navona patří k největším náměstím v celém Římě, a zdobí jej tři krásné fontány, Marova, Řek a Kotlářů. Jedna z nich, fontána Řek, je od samotného Berniniho, který do středu fontány zasadil obelisk, který kdysi stával na Maxentiově závodišti. A čtyři sochy na této fontáně znázorňují 4 velké řeky: Dunaj, Gangu, Nil a Rio della Plata.

Na náměstí Piazza Navona dostáváme konečně krátkou přestávku, jdeme nejprve jak jinak fotit a potom rychle do cukrárny na zmrzlinu, trochu se osvěžit a na chvíli vyhledat božský stín. No, pro celodenní pochod Římem by bodlo, kdyby bylo o pár stupňů míň, ale zase na druhou stranu nám neprší a ta touha něco vidět překoná i úmorné vedro.

Po krátkém odpočinku jdeme dál a konečně přicházíme k řece Tibeře, protékají Římem. Řeku přecházíme po majestátním Andělském mostě (ponte S. Angelo), který lemují po obou stranách kamenného zábradlí sochy andělů, které vytvořil slavný Bernini a jeho žáci. Andělský most byl postaven současně s Andělským hradem, původně mauzoleem císaře Hadriana, který si toto místo zvolil pro svoji hrobku. Údajně si přál, aby jeho hrobka byla tou nejkrásnější hrobkou na světě, a snad se mu toto přání splnilo.

Název Andělský hrad nese stavba až od 12. století, ale původ jejího jména je odvozen od mnohem starší legendy. Jen ve zkratce: obyvatelé Říma umírali při morové epidemii a údajně v roce 590 při slavnostním procesí sv. Řehoře Velikého věřící prosili Pannu Marii, aby zastavila morovou ránu, a v tom okamžiku se na nebi zjevil anděl. Slétl z nebe na vrchol Hadrianova mauzolea a svůj tasený meč zasunul do pochvy na znamení milosti. Na věčnou památku tohoto zázraku mu byla věnována socha napodobující anděla, a od těch časů nese stavba jméno Andělský hrad.

Pokračujeme dál kolem Andělského hradu, a pak po široké Via Della Conciliazione. Pomalu se k nám blíží poslední a zaručeně jedno z nejúchvatnějších míst naší výpravy, a zároveň také náš cíl, Vatikán. Sídlo papeže.

Když jsme se dostali do samotného státu uprostřed státu, do Vatikánu, byli jsme všichni jako u vytržení. Před námi se otevřelo náměstí Piazza di San Pietro, Svatopetrské náměstí, kde stojí největší křesťanský chrám světa, Vatikánská bazilika, s majestátní Michelangelovou Kupolí. Velkolepá Kolonáda, lemující obrovské náměstí a samotný vstup do chrámu Sv. Petra a do Vatikánu, je taktéž dílem již několikrát zmíněného Berniniho, a zcela určitě je jeho vrcholným a jistě nejvelkolepějším dílem.

Dvě velká křídla Kolonády se otevírají do půlkruhu coby dvě obrovské paže baziliky, které se obrazně řečeno chystají obejmout celé lidstvo. Kolonádu lemuje celkem 140 soch svatých, na nichž pracoval opět Bernini se svými žáky.

Průvodkyně nám ukazuje, ať vzhlédneme směrem k balkonu v hlavní části chrámového průčelí, kam vždy vstupuje papež, aby učinil požehnání věřícím. Průvodkyně říká, že když papež stane na balkoně, věřící jej uvítají a pak pokleknou. V ten moment zmlknou zvony, utichne zpěv a na Svatopetrském náměstí se rozhostí naprosté ticho. Potom papež, hlava katolické církve, uděluje požehnání Urbi et Orbi (městu a světu), zatímco jeho slova se nesou náměstím k lidu. No, musí to být fascinující, sice nejsem věřící, ale když člověk stojí na tomto posvátném místě, cítí se zvláštně a přemýšlí nad tím, jestli také věří.

Projdeme náměstí, které je dlouhé 340m a široké 240m, a je nejrozlehlejším náměstím v Římě. Vévodí mu krásný egyptský obelisk, vysoký 25m, pocházející z nedalekého Neronova závodiště, míjíme také dvě fontány, je to krása, a co teprve, když po nekonečné době čekání snad v půlkilometrové frontě vstupujeme po několika kontrolách do Chrámu Sv. Petra.

Nesmím zapomenout zmínit, že do samotné baziliky vedou patery obrovské dveře, každé pro jednu z pěti lodí. Je tu takzvaná Brána smrti, pak Bronzová brána a Svatá brána (Porta Santa). Tyto poslední dveře se otevírají jen jedenkrát za 25 let. Stane se tak na Štědrý večer, kdy papež dojde při slavnostním procesí k těmto dveřím, třikrát se u nich pokloní a třikrát udeří kladívkem. Potom je odstraněno zdivo a papež vstupuje do těchto dveří jako první. Dveře se pak slavnostně uzavírají až na závěr Milostivého léta. Vstupujeme tedy dovnitř, do Chrámu sv. Petra, a myslím, že nejen mě se tají dech při vstupu do těchto míst.

Procházíme monumentálním chrámem, průvodkyně nám poskytuje ještě pár důležitých informací, ale signál se nám tu trochu ztrácí, ale není to na škodu. Očima hltáme interiér chrámu, staneme u hlavního oltáře, jenž stojí nad hrobem Sv. Petra, kde planou desítky svíček. Je to nádhera. Zakloníme hlavu a pohlédneme na kupoli chrámu od Michelangela. A co teprve Stolec sv. Petra, to je skutečně Berniniho mistrovské dílo, stejně jako Baldachýn nad papežským oltářem.

Škoda jen, že nás tlačí čas. Chtěly bychom ještě do Sixtinské kaple, do muzeí, ale blíží se chvíle našeho odjezdu, a tak z baziliky pospícháme do Vatikánské pošty, koupit si pohledy, ještě pořídit pár fotek na náměstí a pak odjezd zpátky do letoviska na Palmové riviéře.

Bylo to rychlé a tak trochu zběsilé, ale přesto krásné. Ale pravdou je, že jednodenní návštěva Říma je opravdu velmi málo, ale rozhodně tento výlet stál za to si ráno na dovolené přivstat. Viděly jsme ty nejvýznamnější památky Říma, ale rozhodně se všechny, většinu jen tak letem světem, a do většiny bych se chtěla podívat a pořádně si je projít, jako třeba Koloseum, Forum Romanu, vidět Sixtinskou kapli, ale navštívit i jiná místa v Římě, o kterých jsem četla v průvodci.

Řím je krásné a nezapomenutelné město, a říkám si od té doby, co jsem zde byla, že bych se každopádně chtěla v budoucnu do Říma vrátit znovu, na více dní, a doufám, že se mi to někdy brzy podaří. Ale nezoufám, vždyť Řím je věčný. A pokud jsem Vás svým článkem nalákala na výlet do Říma, doufám, že Vám tam bude líbit.