0
0

Rozhodování o cíli letošní cesty nebylo zrovna jednoduché. Pavel chtěl jet do Austrálie, která je pro něj vysněným cílem, mě to táhlo na jih Afriky a Libor se tvářil, jako že snad nepojede nikam. V jednu chvíli už to vypadalo, že poletíme do Brazílie a Argentiny, ale nakonec jsme zvolili kratší, třítýdenní cestu na Srí Lanku. Když jsme se v lednu sešli v Brně na veletrhu cestovního ruchu GO 99, bylo jasné, že nás pojede celkem pět (kromě mě. Pavla a Libora ještě Radek a Martin). Zbývalo už jenom sehnat přijatelně drahou letenku a naplánovat trasu. Jak jsme tak hledali nějaké solidní letecké spojení, zaujala nás možnost zkombinovat cestu do Colomba se zastávkou v Jordánsku nebo v Dubaji. Já jsem byl zpočátku pro Jordánsko, ale nakonec jsme se rozhodli využít nabídku cestovky Firo Tour a cestu na Cejlon si zpestřit třemi dny v Spojených arabských emirátech. Rozpočet nám to sice zatíží o dalších deset tisíc, ale pravděpodobnost, že bychom se do Emirátů podívali někdy jindy, je dost mizivá.

Dnes, 22.února konečně vyrážíme na novou cestu do dalekých zemí. Je to nejvyšší čas, protože loni jsem nikam nejel a delší dobu už mám cestovatelský absťák. Do Prahy jsem se vydal o den dřív, protože poslední dobou se u nás střídá jedna sněhová kalamita za druhou a já nechci riskovat, že zůstanu někde v koloně na dálnici nebo v zamrzlém vlaku uprostřed polí. Hodinu před odjezdem jsem ještě zjistil, že zip u mého báglu nejde zapnout, a musel jsem bleskově sehnat nějaké náhradní zavazadlo.

Na Ruzyni máme sraz v devět ráno a já přijíždím pro jistotu o něco dřív. Sedím u okna vedle restaurace, venku fouká silný vítr a začíná sněžit. Už abych byl pryč… Všichni zbývající členové naší minivýpravy jsou z Tábora a jedou sem dnes ráno autem. Tak jenom doufám, že to stihnou. Když se ovšem neobjevují ani do půl desáté, začínám být poněkud nervózní a s přibývajícím časem moje nervozita roste. Do odletu už zbývá necelá hodina a já začínám pochybovat, zda vůbec někam pojedu. Nakonec kluci přece jenom dorazili a mohli jsme se jít odbavit. První fáze cesty směřuje letem LH 3225 do Frankfurtu. Airbus A 320 se zaplnil cestujícími, ale pilot s politováním oznamuje, že odlet bude opožděn kvůli sněhu na runway. Dodává, že si není jistý, za jak dlouho bude dráha zprovozněna, a z jeho hlasu je znát, co si myslí o kvalitách personálu na pražském letišti. Skutečně startujeme až před půl jednou. Emirates 3kB Let do Dubaje startuje z Frankfurtu o půl třetí, takže začínáme trochu pochybovat, zda to stihneme. Těch 400 km naštěstí zvládneme za hodinu a náladu si spravujeme svačinou a nějakým tím pivem. Na letišti se nám celkem rychle daří najít odletovou stojánku letadla do Dubaje a vyřídit si palubní vstupenky jak na let do Emirátů, tak i na další do Colomba. Jenom doufám, že za tu hodinu zvládnou taky přeložit naše zavazadla. Tentokrát nás čeká let o poznání větším A 300. Během šestihodinové cesty poletíme nad Rakouskem, Maďarskem, Rumunskem, Bulharskem, Tureckem, Kyprem, Sýrií, Jordánském, Saudskou Arábií, Bahrajnem a Katarem.

Vypadalo to, že cesta bude v pohodě utíkat. V sedadle má každý cestující zabudovaný vlastní monitor a kromě několika desítek audio kanálů tak může vybírat i z řady videoprogramů. Na sledování filmů, které jsou jen v lepším případě v angličtině, je v letadle dost velký hluk, a tak asi nejzajímavější bylo sledovat na schematické mapě polohu letadla, rychlost letu, výšku a zbývající vzdálenost a čas do cíle. Jak jsme postupně přelétali časová pásma, uvědomil jsem si, že v Dubaji budeme muset posunout hodinky o tři hodiny dopředu a v Colombu pak ještě o další dvě. Koukat na video mě moc nebavilo, tak jsem prolistoval reklamní časopis Emirates a věnoval se důkladnému studiu jídelního lístku. Dovídám se, že Emirates jsou letecká společnost roku. Nejvyšší ocenění získali v kategoriích economy třídy, letů na Blízký Východ, podávaného jídla a vína a posádky. U jídla a posádky bych s tím zatím souhlasil, to ostatní těžko posoudím.

Jídla nabízená v letadlech Emirates pocházejí z kuchyně šéfkuchaře nejznámějšího hotelu v Dubaji (Jumeirah Beach Hotel) a francouzské červené a australské bílé víno chutná skvěle i z umělohmotných kelímků. Letušky bych se svými skromnými zkušenostmi s leteckými společnostmi zařadil hned za ty v izraelském El-Al. Každá pochází z jiného koutu světa a Emirates se chlubí tím, že na palubách jejich letadel se domluvíte aspoň pěti jazyky Bohužel nám nejbližší zůstává angličtina).

Po téměř šesti hodinách o půlnoci místního času přistáváme v Dubaji. Letiště je tu obrovské a stále se rozšiřuje. K terminálu nás od letadla veze autobus pěkně dlouho. Venku je něco přes 20°C a my jenom hádáme, jaké vedro nás čeká ráno v Colombu. Když vstupujeme do haly, čeká tam dav průvodců s cedulkami různých cestovek a hotelů a odchytávají své klienty a hosty. Jsem zvědav, jestli nás tu po návratu ze Srí Lanky bude taky někdo čekat. V Dubaji máme na přestup téměř čtyři hodiny. Prohlížíme si obchody, svačíme a já telefonuji domů. Přestože je už hodně po půlnoci, je všude kolem spousta lidí čekajících v tranzitu na svůj let. Překvapilo mne, kolik je tu černých Afričanů. Po třetí hodině se přesouváme k našemu letadlu. Tady nám k našemu údivu přeškrtnou čísla sedadel na palubních vstupenkách a posílají nás do úplně jiné řady a navíc do kuřáku. Začínám poněkud pochybovat o kvalitách Emirates. Moderní B777 letí přes Colombo a Singapur až do Jakarty, ale většina našich spolucestujících bude společně s námi vystupovat už na Srí Lance. Jak jsme se později dověděli, hodně lidí využívá možnost pracovat pár roků v některé z bohatých arabských zemí a vydělané peníze jim pak doma na Srí Lance pomohou z nejhoršího. Letadlo je plné malých, černých lidí, kteří v Emirátech pracují jako služebné a stavební dělníci, a kteří se teď obtěžkaní neskutečným množstvím zavazadel vracejí domů ke svým rodinám.

Vedle mne sedí starší Japonec, který se rozčiluje, že si nemá kam dát tašku, protože ve skříňkách nad námi jsou deky a sluchátka a všechny ostatní boxy už jsou dávno plné. Jeho angličtině ze začátku moc nerozumím, ale pak to jde. Říká, že cestuje po světě z jednoho kouta na druhý a hned mi na mapě ukazuje, odkud letí, kde byl minulý týden, a kde bude pro změnu příští týden. Přesvědčuje mne, že máme letět raději až do Austrálie, že letenka už není o moc dražší, a že to tam je určitě mnohem zajímavější než na Srí Lance. Chvíli si pak prohlížím jeho pas. Podle množství razítek je jeho nejoblíbenější zemí Čína následovaná Taiwanem a Koreou.

Bohužel hned po startu se z něho, stejně jako z většiny dalších cestujících kolem nás, vyklubal silný kuřák. Jeho názory na kvality Emirates se projevily hned tím, že v menu přeškrtal všechny zmínky o „letecké společnosti roku“ s tím, že je to sprostá lež. Po jídle (zeleninová omeleta s houbami, roesti, grilovaným rajčetem a fazolemi) si neodpustil poznámku, že něco tak hnusného už dlouho nejedl.

Zbytek času pak strávil řešením problému, kam klepat popel z dalších a dalších cigaret. Já jsem se chvíli bavil studováním funkcí ovladače před sebou, který v sobě integroval ovládání světla, videa, rádia a zároveň sloužil jako satelitní telefon. Když jsem si trochu zvykl nevnímat všudypřítomný kouř, podařilo se mi usnout. Probouzím se až těsně před přistáním.

Srí Lanka je ostrov připomínající tvarem velkou kapku na konci Indického poloostrova. Rozlohou 65 610 km2 je o něco menší než Česká republika, ale počtem obyvatel (18,9 milionů) ji převyšuje téměř dvakrát. Národní symbol – lev 19kB Střed ostrova vyplňují hory, které jsou prameništěm většiny řek. Zbytek země pokrývají nížiny občas zpestřené izolovanými skalami. Podnebí je celoročně horké a vlhké. Život je ovlivňován střídáním dvou monzunů: jihozápadního a východního. Z rostlinstva jsou typické deštné pralesy nebo monzunové lesy s vzácnými dřevinami (eben). Pěstuje se kokos, kaučuk, rýže a koření. Typickým zvířetem Srí Lanky je slon, i když národním symbolem Sinhálců je lev. Z dalších představitelů fauny zde žijí především opice, šakalové, divoká prasata, levharti a medvědi.

Historie osídlení sahá daleko do minulosti, ale kromě pověstí v indickém eposu Ramajána, je historicky doložené až osídlení ostrova v 5.století př.n.l. indoevropskými Sinhálci ze severní Indie. Sinhálců s převážně buddhistickým vyznáním je dnes na ostrově 76%. Druhou nejpočetnější skupinou jsou drávidští Tamilové (17%) z jižní Indie, kteří koncem 12.století založili na severu Srí Lanky hinduistické království a se Sinhálci vedli četné války. Většina dnešních Tamilů jsou ovšem potomky dělníků, které na práci na čajových plantážích přivezli v 19.století Britové. Dalšími národnostními skupinami jsou srílanští Mauři, potomci arabských obchodníků, kteří tu obchodovali od 8.století, a Burgheři, potomci a míšenci evropských kolonizátorů. V 16.století obsadili pobřeží ostrova Portugalci, které po sto letech vystřídala holandská Východoindická společnost. Definitivní nadvládu nad celým ostrovem získali až koncem 18.století Britové. Nezávislost země znovu získala stejně jako Indie v roce 1948. To byl zároveň začátek otevřených střetů s Tamily. Ti za vlády Britů získali většinu míst v státní administrativě. Po zániku kolonie o tato místa přišli a zároveň nedostali občanství nového samostatného státu. V roce 1972 byl název Cejlon změněn na Srí Lanka („Zářící země“). Byla sepsána nová ústava, znárodněny velké průmyslové podniky a plantáže a jako oficiální jazyk uzákoněna sinhálština. Spory mezi vládou a nacionalistickými skupinami Tamilů se prohloubily v 80.letech, kdy organizace Tygři osvobození Tamilského Illámu (LTTE) začala se zbraněmi v rukou bojovat za nezávislost severu a východu ostrova. Později se do konfliktu zapojily i jednotky indické armády a Tamilové byli přinuceni k jednání. Začátkem 90.let jednání zkrachovala a poslední tři roky tak jsou opět ve znamení ozbrojených střetů a hlavně bombových útoků po celém ostrově.

Situaci jsme před odletem pečlivě sledovali v novinách a na CNN. Kluci měli trochu obavy, ale v novinách se vše poněkud přehání. Kdybych se měl řídit zprávami v tisku a televizi, tak nejenom,že bych nikdy nejel do Turecka, Indonésie, Egypta nebo Izraele, ale o svůj život bych se nejvíc strachoval u nás doma. Většina Sinhálců, Tamilů, Maurů i Burgherů žije na Srí Lance v klidu vedle sebe. Není to soužití vyloženě idylické, ale rozhodně se nenapadají a nezabíjejí napotkání.

Turistům se v zásadě doporučuje vyhnout se centru Colomba a pak severním oblastem nad Anuradhapurou. Další místa (některé odlehlé památky a části národních parků) v případě přítomnosti LTTE okamžitě uzavře armáda. Vždy ovšem hrozí nebezpečí, že se člověk vyskytne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Náhoda je blbec, proto i my jsme trasu cesty plánovali s ohledem na různá doporučení a zkušenosti jiných cestovatelů, kterých se na internetu dá najít dost a dost. Původně jsme se chtěli jenom válet u moře, ale to bych asi víc než tři dny nevydržel. Nakonec jsme usoudili, že nejlepší bude se první dny aklimatizovat u moře, pak vyrazit na poznávací okruh do vnitrozemí a nakonec znovu relaxovat u moře.

Je půl desáté a my jsme konečně na Srí Lance. Rychle vyplňuji imigrační kartu a už vystupujeme a autobus nás veze do haly. Jestliže letiště v Dubaji bylo proti Ruzyni obr, pak to v Colombu je naopak trpaslík. Vízum dostáváme zdarma při pasové kontrole a můžeme jít hledat naše bágly. Zatím na pásu krouží jenom samé bedny a obrovské tašky mnohdy větší než jejich majitelé. Podle toho množství zboží, co si vozí místní z ciziny, bych řekl, že se tu snad ani neplatí žádné clo. Pravděpodobnější je, že vše spraví přiměřená pozornost věnovaná celníkům. Po pár minutách se na pásu objevují i naše bágly. Bohužel ne všechny ! Ten Radkův ne a ne vyjet. Letiště se časem vyprázdnilo a my zjišťujeme, že zavazadla postrádá víc lidí. Přesouváme se ke kanceláři, před kterou jsou desítky zatoulaných zavazadel. Některé z nich tu zřejmě leží už delší dobu. Naše „basic english“, kterou nezatížení jakýmkoliv studiem tohoto jazyka všichni vládneme, sice stačí na běžné situace při cestování, ale tentokrát jsme se docela zapotili. Po téměř hodině pobíhání od úředníka k úředníkovi, zvážení našich zbylých zavazadel a vyplnění formuláře o ztrátě, musí ještě Radek dát dohromady popis báglu a seznam věcí v něm. Protože zatím nevíme, kde budeme bydlet, dostáváme telefonní číslo a ujištění, že zítra ráno bude bágl tady. Podle toho množství bezprizorních zavazadel kolem a způsobu práce zdejších úředníků tomu moc nevěřím. Naše putování po Srí Lance nezačíná zrovna moc šťastně…

Celní kontrolou jsme prošli bez povšimnutí a v další hale si vybíráme z řady směnáren a měníme peníze (1 USD= 68,41 Rs).

Teď se ještě musíme nějak dostat do Negomba, kde si chceme trochu užít moře a zvyknout si na to vedro, které už docela začínáme vnímat. Kluci se neohlížejí napravo ani nalevo a kolem povykujících agentů různých cestovních kanceláří prchají ven z letiště, bohužel špatným směrem. Mě se zdá přece jenom rozumnější využít pro začátek služeb nějaké té cestovky a volám kluky zpátky. Nejaktivnější v odchytu turistů se ukázal zástupce Colombo Travel Bureau, který nám hned nabízí několikadenní okruh po ostrově. Vysvětluji mu naši situaci se ztraceným báglem a on nám za 38 dolarů zajišťuje ubytování se snídaní v hotelu Topaz Beach v Negombu, dopravu taxíkem a slibuje nám pomoc s tím nezvěstným báglem. Připadá nám celkem solidní, proto začínáme uvažovat i o jeho nabídce na pronájem auta s řidičem a zajištění ubytování na několikadenní cestě do vnitrozemí. Chvíli ještě čekáme, jestli kletr nepřiletí dalším letadlem z Dubaje a pak odjíždíme do Negomba. Cestou od letiště míjíme jednu vojenskou hlídku za druhou. Přímo u letištní budovy je několik palebných postů vyzbrojených těžkými kulomety. Tolik vojáků a check pointů jsem neviděl ani v Izraeli. S ohledem na množství pumových útoků v posledních letech je to ovšem pochopitelné.

Z letiště v Katunayake je to do Negomba asi 14 km, ale my se ploužíme téměř krokem. Přitom jedeme po hlavní pobřežní komunikaci z Colomba do Putalamu. Cesta kvalitou připomínající naše nejhorší okresky se totiž za plného provozu rozšiřuje (aspoň tak mi tu chaotickou činnost popsal řidič).

Negombo je nejbližší město od letiště, kde je možnost koupání a odpočinku na několik kilometrů dlouhé písečné pláži. Proto zde taky hodně turistů tráví první nebo poslední chvíle na ostrově. Hotely jsou asi 5 km od centra Negomba. Za vlády Portugalců a Holanďanů bylo Negombo významným přístavem pro export skořice. Na ochranu přístavu Holanďané postavili pevnost a pro možnost dopravy koření i v době monzunu pak vybudovali paralelně s pobřežím téměř sto kilometrů dlouhý vodní kanál.Přítomnost Portugalců taky dokumentuje množství křesťanských kostelů.

O půl jedné konečně zastavujeme před hotelem. Zatímco čekáme, než nám připraví naše pokoje, domlouvám se s řidičem, kdy mě a Radka zítra vyzvedne. Hotel vypadá až moc dobře: v přízemí je dokonce i směnárna, prodávají tu pohledy a je tu i poštovní schránka. Z restaurace je výhled na moře,

od kterého nás dělí jen 50 metrů písečné pláže. Pokoje jsou velké, poměrně čisté a hlavně mají stropní větrák a vlastní koupelnu se sprchou a evropským záchodem. Když se pak převlékneme do plavek a skočíme do vln teplého Indického oceánu, je to paráda. Nechce se věřit, že je konec února. Až na ten Radkův bágl jsme první den zvládli skvěle. Po skvělé koupačce pak do půl sedmé odpočíváme na lehátkách ve stínu kokosů a kešu před naším hotelem a jenom občas nás vyruší nějaký dotěrný prodavač. Večer se jdeme projít po pláži, mrkneme do pár obchodů, já a Pavel si kupujeme mapu Srí Lanky (290 Rs) a vodu (40Rs) a jdeme na večeři.

Vybíráme si restauraci hned naproti hotelu, protože tu mají nejlevnější pivo (65Rs). Je to místní značka Lion Lion 5kBa prodává se v lahvích s pro nás nezvyklým obsahem 0,625l. Vychlazené pivo je moc dobré. Bohužel když si objednáváme druhou rundu, je už teplé, protože tolik piva tady zřejmě nevypijí všichni hosti za celý večer. Na jídlo jsem si dal ďábelské kuře se žlutou rýží. Bylo to docela jedlé, jenom maso jsem mezi tou hromádkou kostí hledal dost těžko. V noci se mi moc dobře nespalo, protože bylo horko a hryzali moskyti. Snad si na to brzy zvyknu.

Na snídani jdeme kolem deváté. Doma obvykle ráno nejím nic, proto mám co dělat, abych do sebe nasázel ananas, banány, toast s džemem, vajíčka a čaj. Po snídani jdeme zaplatit ubytování na další den (540 Rs/os.) a po desáté odjíždím s Radkem na letiště pro bágl. Cesta po rozkopané silnici, kolem které se navíc buduje kanalizace, se strašně vleče. Všude je plno lidí a troubících a smrdících aut. Mezi tím vším se proplétají tříkolky tuk-tuky, asi nejrychlejší dopravní prostředky v takové dopravní zácpě. Začíná už být docela vedro… Před letištěm musíme ještě absolvovat kontrolu na check pointu. Na letiště může jít jenom Radek s naším cestovním agentem Nevilem a i tak to trvá dost dlouho, než se tam přes všechny ty kontroly dostanou. U letiště se nesmí parkovat, proto se mnou řidič krouží kolem a trochu si povídáme. Stěžuje si na současnou vládu a na to, že je stále těžší sehnat práci a uživit rodinu. Průměrný plat je prý 80 – 100 dolarů, a proto tolik lidí jezdí pracovat do ciziny. Na druhou stranu. Když jsem mu řekl, že u nás teď zrovna sněží a teploty se pohybují hluboko pod nulou, tak uznal, že aspoň to počasí tady mají o něco lepší než v Evropě. Když objíždíme letiště asi pošesté, vrací se Radek s Nevilem, ale bez báglu. Vypadá to, že nikdo nemá tušení, kde může být, ani jestli sem vůbec ještě někdy dorazí. Radek uvažuje, co všechno si bude muset koupit, aby tady přežil. Do Negomba se vracíme stejnou cestou a čeká nás rozhodnutí, co dál. Pozoruji život kolem cesty. Je tu jeden barák vedle druhého, ale hned za nimi už jsou jen rýžová pole nebo kokosové plantáže. Mezi krámky a obchody kolem cesty převažují prodejci banánů, kokosů, ananasů a různých nápojů. Na kole s vozíkem rozváží až do domů zboží prodavač ryb. Stav místních komunikací svědčí moc dobře obchodníkům s pneumatikami, ale i obchodů s novými nebo ojetými dodávkami je tu překvapivě dost. Dodávky a mikrobusy se většinou používají jako náklaďáky, a tak je kolem cesty vidět i množství nabízených odmontovaných sedadel. Po příjezdu na hotel se domlouváme s Nevilem na pronájmu auta s řidičem. Po chvíli dohadování si určíme trasu a délku cesty. Auto s řidičem, benzín a devět noclehů se snídaní nás vyjde na 160 dolarů na každého. Ve srovnání s tím, co nabízejí cestovky tady v Negombu, nám ta cena přijde docela přijatelná. Navíc nám Nevil slibuje, že se postará o ten nezvěstný bágl a hned, jak se objeví, pošle ho za námi. Kupuji si pár pohledů a pro jistotu je taky hned napíšu a pošlu a potom jdu za kluky na pláž vykoupat se a akumulovat energii z rozpáleného písku a žhavícího slunce. Naše světlá, slunečními paprsky zatím moc nepoznamenaná kůže brzy přiláká několik dotěrných plážových prodavačů suvenýrů. Podlehl pouze Pavel, který si koupil sarong a opasek.

Cestou z letiště jsem si kousek od našeho hotelu všiml reklamy upozorňující na možnost posílání e-mailu. Zatímco Radek jde kupovat zubní kartáček, mýdlo tričko a další „životně nezbytné věci“, já s Pavlem jdeme hledat tu mailovací budku. Nebylo to tak daleko a 20 rupií byla docela rozumná cena. Telefon je podstatně dražší. Do Česka moc lidí nevolá, proto se automaticky platí nejvyšší tarif.

Na večeři jdeme do stejné restaurace jako včera, a když nás tam vidí, hned běží chladit zásobu piva. Večerní posezení nám trochu znepříjemňují moskyti, ale dobrou náladu nám to zkazit nemůže. Trochu jsme neodhadli místní zvyk nosit objednané jídlo ne po porcích, ale dohromady v miskách a talířích. Proto se stalo, že já a Pavel jsme sežrali dvojitou porci krevet a na ostatní zbyla jenom rýže. Kluci si museli objednat znovu, což obsluhu viditelně překvapilo. Na paměti jsme měli důležitou zásadu o neustálém doplňování tekutin, čehož jsme se pak po zbytek večera úzkostlivě drželi.

http://www.fop.trigas-geo.cz/srilanka/lanka1.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .