0
0

Narvaný bágl u postele mě ráno ujistil, že náš pobyt na Srí Lance definitivně končí. O půl sedmé jdeme na snídani, kde nás čekají na dlouhou dobu snad poslední „skremblovaná“ vajíčka a toasty s džemem. Nasyceni před dlouhou cestou se vracíme na pokoj, dobalíme poslední věci a po chvíli odcházíme před hotel, kde nás má už čekat taxi. Po nějakém autě ovšem není ní vidu, ni slechu a chlapík v recepci teprve nyní zjišťuje, že jsme si něco takového objednali a dokonce dopředu zaplatili už tři dny předem. Naštěstí po několika telefonátech se přiřítí dodávka a po bleskové jízdě jsme před půl devátou na letišti. Tady nás čeká celá řada kontrol: nejdřív letenky, pak zavazadla, potom letenky i zavazadla. Všemi kontrolami jsme prošli hladce a už stojíme ve frontě na odbavení. Fronta se moc nehýbe a každý, kdo získal palubní vstupenku, odchází s vítězným úsměvem a s viditelnou úlevou. Naši frontu chvíli zdržuje sklerotický důchodce, který si spletl datum odletu. Nedá se nic dělat, bude tady muset ještě pár dní vydržet… Když se konečně dostáváme na řadu, dovídáme se, že vedle sebe můžeme sedět jedině v kuřáku. Připadá nám divné, že by bylo letadlo už tak obsazené, ale nakonec souhlasíme. Radek a s ním my všichni pozorně sledujeme, zda jsou naše bágly náležitě označeny, i když dvakrát za sebou nám snad Emirates nic neztratí. Následuje další série kontrol: platíme departure tax (500 Rs), vyplňujeme výstupní formulář, procházíme pasovou kontrolou a následuje ještě kontrola toho, zda jsme skutečně zaplatili odletový poplatek.

Po všech těch formalitách a kontrolách si jdeme prohlédnout zdejší obchody, i když nakupovat už není za co, a pak si sedneme a čekáme na přílet našeho letadla. Na letištní ploše se zatím k odletu připravuje obří saudské jumbo přepravující poutníky do Džidy. V letištní hale se to jenom hemží muslimy, což je pro převážně buddhistickou Srí Lanku nezvyklé. Důvodem nejsou nějaké náboženské nepokoje, ale před několika týdny skončil islámský postní měsíc – ramadán, po kterém právě nyní vrcholí hadždž, každoroční pouť věřících do Mekky. Ramadán i hadždž patří k pěti pilířům islámu. Těmi dalšími jsou šaháda – víra v jedinečnost boha, salát – pět každodenních modliteb a zakát – dobročinnost (každý muslim odevzdává 2,5% z příjmů).

Chvíli před desátou dosedá na letištní plochu airbus A 310-300 se znaky Emirates a my se vydáváme absolvovat poslední kontrolu před nástupem do letadla. Na palubu ovšem vstupujeme až ve chvíli, kdy by mělo být letadlo už ve vzduchu, takže opět to vypadá na zpoždění. Jenom doufám, že nás v Dubaji na letišti bude čekat ten zástupce cestovky s vízy, protože jinak nás čekají další problémy a hlavně pěkně mastná pokuta. V letadle nás čeká příjemné překvapení – naše osmá řada je v businessu ! Nejdřív se nám to nezdá a čekáme, kdy nás přijde někdo vyhodit do „dobytčáku“, který začíná řadu za námi, ale nestalo se tak a nás čeká čtyřhodinová cesta v pohodlí vyšší třídy. Mám takové tušení, že je to poprvé a naposled. Hned po startu si objednávám cinzano s džusem, prolítnu všechny rozhlasové i televizní programy a netrpělivě čekám na oběd (skvělý salát s marinovanými mušlemi a krevetami a ještě lepší kuře Biryani s arabským kořením a rýží, o moučníku a víně ani nemluvě). Na videu potom sleduji film Nepřítel státu a nový Star Trek a jak se přibližujeme k Arabskému poloostrovu, poslouchám střídavě arabic pop a četbu koránu, abych se patřičně připravil na nové prostředí.

Na všech letech společnosti Emirates je na monitorech v pravidelných intervalech zobrazována šipka ukazující směr do Mekky a vzdálenost k tomuto muslimskému pupku světa. Ovšem, že by si někdo kleknul do uličky a patřičně pootočen se modlil, to jsem tedy neviděl. Ve chvíli, kdy jsme hluboko pod námi uviděli hory severní enklávy Ománu, chybělo do přistání něco přes půl hodiny. Ve čtvrt na dvě místního času jsme dosedli na runway letiště v Dubaji. Venku bylo příjemných 26°C a v letištní hale nás skutečně čekal zástupce cestovní kanceláře Royal Gulf s našimi vízy.

Pasová kontrola byla blesková, bágly dorazily v pořádku a po stejně rychlém celním odbavení jsme byli pár minut po příletu venku před letištěm v nové zemi a jak jsme po chvíli zjistili, oproti Srí Lance v úplně jiném světě. Jako bychom poskočili v čase o nějakých sto roků (nebo snad o pár set miliard dolarů ?).

Do zemí Perského (Arabského) zálivu zatím od nás moc turistů nejezdí,protože udělení víza není bez komplikací a cestovní ruch se začíná rozvíjet až poslední dobou, kdy klesají příjmy z ropy. Většina lidí cestujících na Dálný východ se zastaví při tranzitu na letišti v Abu Zabí nebo v Dubaji, kde jsou vyhlášené freeshopy. Přitom právě Spojené arabské emiráty jsou ze všech zemí v Zálivu pro turisty snad nejdostupnější. Pro udělení víza (1400 Kč) je třeba mít zajištěné ubytování a „sponzora“- cestovní kancelář, která za vás během pobytu v SAE ručí. Co naopak nesmíte mít,je izraelské razítko v pase. To byl náš jediný drobný problém. Naštěstí je u nás zatím možné vlastnit i několik pasů současně. Spojené arabské emiráty jsou federativní absolutistickou monarchií tvořenou sedmi emiráty: Abu Zabí, Dubaj,Šardža, Raas Al Chajma, Umm al-Kuvajn, Adžmán a Fudžajra. Vládcové jednotlivých emirátů jsou členy Nejvyšší rady vládců, která volí ze svých řad prezidenta a jmenuje 40 členný poradní orgán – Federální radu ministrů. SAE mají rozlohu 83 600 km2 a žije v nich přes 2,3 mil obyvatel. Z nich ovšem jen asi čtvrtina má občanství, zbytek tvoří zahraniční dělníci z Východu a finanční, techničtí a lékařští experti ze Západu. Zákonodárství, soudnictví a téměř veškeré dění v emirátech ovlivňuje islám (sunnitští muslimové), který zde je ve své ortodoxnější podobě. Ovšem tolerancí k jiným vyznáním by mohl být vzorem pro jiné „liberálně-křesťanské“ země. Území dnešních SAE bylo ve starověku pod nadvládou Persie.V 8.století došlo k islamizaci celé oblasti a vytvořily se samostatné emiráty. S rozvojem námořního obchodu rostl i zájem o pobřeží Zálivu, které bylo ideální pro budování obchodních stanic zásobujících lodi plující do Indie. Až do příchodu Britů tu o sféru vlivu soupeřili Peršané, Portugalci, Osmanští Turci a nejlepší arabští obchodníci – Ománci. Britská Východoindická společnost rozmístila na pobřeží vojenské posádky a postavila několik obranných pevností na ochranu lodí před piráty. Koncem 18.století se Britové dostali do vleklého konfliktu s konfederací kmenů Qassimis (k potomkům těchto kmenů patří i dnešní vládci v Šardža a Raas Al Chajma). Stát Qassimi se za zády evropských námořních velmocí stal s flotilou 60 lodí a s 20 tisíci námořníky lokální velmocí. To si samozřejmě Britové nemohli nechat líbit a pod záminkou, že se tyto lodě věnují pirátství, se rozhodli získat ztracenou nadvládu nad důležitou obchodní křižovatkou cestou vleklých námořních bitev, kdy postupně zlikvidovali celou qawasimskou flotilu. Definitivní nadvládu nad oblastí však získali Britové až roku 1892, kdy vznikl protektorát Smluvní Omán (Smluvní Státy). Až do svého odchodu v roce 1971 se Britové zaměřovali pouze na zajištění a udržení strategických a vojenských pozic a do vnitřní správy stále samostatných emirátů nijak nezasahovali. Jedinou výjimkou bylo stanovení hranic mezi emiráty, ke kterému došlo až v šedesátých letech po objevení ropných pramenů. Po stažení Britů protektorát Smluvní Státy zanikl, ale z obav před agresí některých silnějších zemí v Zálivu většina emirátů (kromě Bahrajnu a Kataru) založila Spojené Arabské Emiráty, které se díky přírodnímu bohatství a liberálnímu postoji svých vládců staly během necelých třiceti let jednou z nejbohatších zemí světa.

Už před letištěm, kde jsme čekali na autobus k hotelu, nás překvapila čistota, udržovaná zeleň, moderní auta a mobilní telefony u ucha každého druhého kolem postávajícího Araba. Kolem nás prošly letušky z našeho letadla z Colomba a jedna z nich se u nás zastavila a překvapeně se nás ptala, jakto že je naším cílem zrovna Dubaj. Asi po čtvrthodině čekání přijíždí autobus, náš uvítací výbor se s námi loučí a my se vydáváme po široké, mnohaproudé dálnici obklopené obchodynabízejícími především „german cars“ do asi pět kilometrů vzdáleného centra.

Dubaj byla původně mála rybářská osada, kterou roku 1830 obsadil a opevnil kmen Bani Yas. Z tohoto kmene pochází i rodina Maktoum, která dědičně vládne dodnes. Až do objevení ropy byl hlavním zdrojem obživy místních obyvatel rybolov, lov perel, chov ovcí a koz a pěstování datlí. Liberální postoj vládců zatraktivnil Dubaj pro obchodníky z Indie a Persie, kteří se zde začali usazovat. Do dnešních dnů zůstává Dubaj obchodním centrem regionu, o čemž svědčí i to, že 80% příjmů nepochází z ropy. Největší vliv na rozvoj ekonomiky a infrastruktury měl šejch Rašíd bin Saíd al-Maktoum, za jehož vlády se Dubaj proměnil z malé osady v jednu z nejmodernějších světových metropolí. Stejně jako vládcové okolních emirátů vsadil na maximální využití ropy, které nespočívá v jejím prostém vyvážení, ale ve zpracování. I díky tomu je v současnosti příjem na obyvatele 58 800 USD (ovšem měsíční výdělek běžného dělníka se pohybuje jen kolem 600 dolarů) a navíc zásoby ropy a plynu se odhadují ještě na dalších 150 let.

Překvapilo mne, že ačkoli zde dlouhou dobu vládli Britové, jezdí se tu vpravo. Golfový klub u letiště 7kB Nejspíš to bude tím, že v době, kdy kontrolovali tuto oblast, byl jediným dopravním prostředkem velbloud. Kousek od letiště jsme zahlédli výraznou domi- nantu města, kterou je Golf club ve tvaru tradiční lodi Dhow (v Dubaji je ještě jeden, jehož stavby pro změnu připomínají tvarem beduínské stany).

Po pár minutách jízdy přijíždíme na kruhový objezd s hodinou věží. Je to poprvé, co vidím hodiny s vodotryskem…Kruhové objezdy jsou vůbec v Emirátech dost typické, stejně jako hodinové věže jsou zase typické pro všechny bývalé britské kolonie. Kulaťáky v Emirátech jsou pěkně upravené, vyzdobené arabskými motivy a v jejich středu zpravidla stojí hodiny nebo nějaký pomník. Jeden z nejstarších je právě ten v Dubaji, po kterém zrovna kroužíme. Po hlavní třídě Al Maktoum se pak dostáváme do čtvri Naif, kde je náš Deira Park Hotel. V recepci už nás čeká Gabriela, česká delegátka Royal Gulf. Hned se s ní domlouváme na celodenním výletu na východní pobřeží k Ománskému zálivu, protože za ty necelé tři dny, co tu budeme, chceme vidět co nejvíc. Hotel vypadá docela solidně (noc v dablu stojí 300Dh), pokoj je samozřejmě s koupelnou, telefonem (místní hovory zdarma), televizí, větrákem a airconem, který musíme hned vypnout, abychom nezmrzli. Po krátkém odpočinku vyrážíme kolem čtvrté hodiny (polední pauza je tu od jedné do čtyř) na prohlídku města a hlavně vyměnit nějaké peníze. Snažíme se zapamatovat, jak vypadá ulice s naším hotelem. Klasické adresy se tu stejně jako ve většině ostatních arabských zemí nepoužívají. Pošta chodí výhradně na P.O. boxy, a když se chcete někam dostat třeba taxíkem, musíte adresu popsat

pomocí nějaké dominanty v okolí (mešita, mrakodrap, park, pomník). Ulice a náměstí tu samozřejmě mají své názvy, ale místní jim stejně říkají jinak. Například ulice Al Jumeira Road je známá jako Beach Road. No, je nás pět, tak snad aspoň jeden z nás najde cestu zpátky. První dojem z města je srovnání se Singapurem, ovšem minimálně o deset let modernějším: obrovské moderní mrakodrapy, které stejně jako většina nových staveb důsledné, alespoň ve vnější dekoraci, dodržují klasické prvky arabské architektury, pečlivě upravovaná (a nákladně zavlažovaná) zeleň, aut téměř víc než chodců, na arabské poměry neuvěřitelný pořádek a čistota a co nás nejvíc překvapuje, na obchodech a restauracích samé nápisy v ruštině.

Dubaj, který se rozkládá kolem deset kilometrů dlouhého zálivu, je ve skutečnosti tvořen dvěmi městy, Bur Dubaj a Deira oddělenými právě tímto zálivem (al-Chor). Centrum Deiry, kde bydlíme, je vyhlášenou komerční čtvrtí s množstvím souků, na kterých se dá sehnat vše od koření přes zlato až po neuvěřitelně levnou elektroniku a textil. Právě skvělé ceny a široký výběr nabízeného zboží sem přitahuje stovky Rusů, kteří nakupují ve velkém. Ostatně i v našem hotelu je to samý Rusák. Jejich denní program vypadá následovně: ráno vstanou, jdou se nasnídat do hotelové restaurace, v devět se

nechají odvézt autobusem na pláž. Protože mají v hotelu plnou penzi, musí v poledne zpátky. Po obědě relaxují nebo sledují v televizi ruské programy (nebo na televizi hrají Tetris, čemuž z nás propadl Martin) a po večeři se vydávají na nákupy. Dokonce i ten výlet na východní pobřeží jsme mohli mít s rusky mluvícím řidičem, což jsme pochopitelně rezolutně odmítli. Když mě cestou ke kríku, jak jsme si počeštili anglický creek, oslovuje asi desátý obchodník slovy „posmatri drug“, začíná mi dost vadit, že nás taky považují za Rusy.

Konečně se nám daří trochu se zorientovat a objevujeme nějaké banky. Bohužel jsou zavřené a tak musíme jít do směnárny. Měním 150 dolarů ( 1 USD = 3.66 Dh Současný kurz) a doufám, že to bude stačit. Libor bohužel s šeky neuspěl, proto musíme jít do jiné směnárny, kde je po delším váhání nakonec přijmou. Vedle směnárny mě zaujal speciální obchod opět pro Rusy, kde se prodávají kožichy, ve zdejším podnebí opravdu velmi praktické.

Vybaveni místní tvrdou měnou se po pár metrech dostáváme na břeh kríku. Pohled na záliv v odpoledním slunci je nezapomenutelný. Hladinu křižují čluny abra, které zajišťují přepravu na druhou stranu do staré části Dubaje. Tam je vidět zrekonstruovaný panovníkův palác a pro toto město charakteristické „větrné věže“, stavební prvek na střechách, který přiváděl proudící vzduch do obytných částí domu a byl tak předchůdcem dnes používané klimatizace. V kontrastu se starými budovami v Bur Dubaji a jednoduchými čluny abra je záliv v Deira lemován desítkami mrakodrapů.

Scenérii dotváří šplouchání vody, rachot lodních motorů a křik ptáků nad hladinou a převozníků snažících se co nejrychleji zaplnit svůj člun pasažéry. To celé nás tak fascinuje, že hned každý vyfotíme skoro půl filmu. Od přístaviště abra se vydáváme podél kríku k přístavu, podívat se na Perský záliv. Cestou míjíme další přístaviště abra a přístaviště tradičních lodí Dhow, které od pradávna zajišťují obchod mezi zeměmi Arabského zálivu. Dhow byly původně válečné lodě s plachtovím vyráběné z týkového dřeva, pospojované dřevěnými hřebíky, konzervované a utěsněné bavlnou. Překvapivě dodnes plní svojí úlohu a jejich přístaviště je plné zboží, mezi nímž převažují potraviny a to především rýže.

Pomalu se stmívá a do přístavu je to ještě pořád daleko, proto se vracíme zpět. Místo podél zálivu jdeme teď mnohem kratší cestou uličkami a tržišti v Deira. Zboží je tu spousta a obzvlášť v elektronice jsou ceny lákavé, ale pohledy ani trička se symboly Dubaje tu nevedou. Většina krámků jsou velkoobchody, takže nějaké suvenýry tu hledáme marně. Já a Pavel už máme hlad, tak se rozhlížíme po nějaké té šawarmě. U autobusového nádraží konečně na jeden stánek narazíme. Ceny jsou neskutečné: kuřecí 2,5 Dh. jehněčí 2 Dh a plechovka s pitím za dirham. Začínám mít obavy, za co utratím peníze, abych nemusel měnit zpátky na dolary. Po doplnění energie opět vyrážíme do ulic a procházíme desítkami obchodů.

Jak se setmělo rozsvítily se ulice množstvím neonů a zaplnily se davy lidí. Tady v Deira to jsou převážně zahraniční dělníci: Indové, Íránci a Pákistánci. Samozřejmě všude jsme naráželi na Rusy a pár místních by se taky našlo (tradičním oblečením pro muže je bílý dišdaš a pro ženy černá abaya). Oživlými ulicemi se vracíme k přístavišti abra, sedneme si ke stolku u krámku s jídlem, objednáváme další šawarmu a kolu a sledujeme okolní ruch, který s houstnoucí tmou nabývá na intenzitě. Unavení ale nadšení zajímavým městem se před devátou vracíme na hotel.

Třídenní zastávka v Emirátech nám sice celý výlet prodražila o více jak deset tisíc, ale už teď toho nelitujeme. Na pokoji pak po dlouhé době nažhavím svůj mobil a volám domů, pak si píšu pár poznámek a usínáme u zapnuté televize s MTV India.

http://www.fop.trigas-geo.cz/srilanka/dubaj1.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .