0
0

Ve Wellawayi poznáváme, že jsme opět v nížině, protože teplota se vrátila na standardních 30°C. Silnice je poměrně kvalitní, provoz na zdejší poměry zanedbatelný, a proto svištíme zatím nejvyšší rychlostí, jakou náš řidič kdy vyvinul.Jak se postupně blížíme k moři, krajina kolem se mění v step. Jihovýchodní pobřeží bylo osídleni už za časů prvních sinhálských králů, ale nikdy to nebyla tak významná oblast a nežilo tu tolik lidí, aby dokázali krajinu svou činností nějak významněji ovlivnit nebo přetvořit. Stejně jako na severu ostrova tady prší jen velmi málo, ale velká zavlažovací jezera, jako je Lunuganwehera, vznikla až v nedávné době. Právě díky málo intenzivnímu zemědělství v minulosti se v této stepní krajině do dnešních dní zachovalo poměrně bohaté zastoupení původní flory i fauny.

Navštívit národní park Yala s velkými stády slonů a buvolů a množstvím leopardů, medvědů, opic, krokodýlů, šakalů, varanů a hadů bohužel na této naší cestě nestihneme, ale aspoň projíždíme rezervací Wirawila. V jezeře vidíme čápy marabu, přes silnici občas přeběhne nějaký ten varan, míjíme náklaďák se sloním pasažérem, marně číháme u bažin na krokodýly a několikrát nás zastaví stáda buvolů líně se procházejících po cestě. Ve stáncích kolem silnice je k dostání curd, což je něco jako buvolí tvaroh, ale radši si necháváme zajít chuť.

Kousek za Wirawilou projíždíme po severním okraji další rezervace Badula. Tady se v zimních měsících zastavují migrující ptáci s kontinentální Asie. Ve vzduchu už cítíme sůl, takže moře bude nedaleko, ale místo oceánu se objevují mělké laguny lewayas, v kterých se po odpaření vody těží sůl. Centrem zpracování soli v této oblasti je město Hambantota a na suchém počasí bez jediné kapky deště je tu závislých asi 1200 sezónních dělníků. Jsme už sice u moře, ale silnice vede několik kilometrů od pobřeží, takže oceán a nekonečné pláže lemované palmami vidíme až po další hodině jízdy v Tangalle. Pokračujeme ještě kus za město, kde pak odbočujeme k Manahara Beach Cottage & Cabanas. Ubytovaní jsme tady v jednoduchých, ale plně vybavených (větrák a sprcha) chatkách a hned se jdeme podívat k vodě.

Je to paráda: písečná pláž, čisté moře a hlavně úplně prázdno. V okolí několika set metrů od nás není vidět ani živáčka, pokud nepočítám opalující se krávy. Pro lidi, kteří chtějí strávit klidnou dovolenou u čistého a teplého moře a nepotřebují k tomu desítky obchodů se suvenýry a rušný noční život, je to tady ideální. Hned se běžíme převléknout do plavek a vrháme se do vln, které jsou tady pořádně velké. Když pak odpočíváme na lehátkách ve stínu palem, přichází obsluha z místní restaurace s jídelním lístkem, abychom si v dostatečném předstihu objednali večeři. Bohužel náš řidič, který sem dojel na pokraji sil, nás opouští a vrací se ještě dnes do Colomba. Slibuje, že nám na pozítří zajistí nějaký odvoz dál. Spokojení a odpočatí jdeme kolem šesté na večeři. Dal jsem si obrovské krevety s rýží a hranolky a ovocný salát. Od večeře v Anuradhapuře je to po dlouhé době výborné jídlo. Když se vracím do chatky, čeká mě na posteli velký pavouk, jak z nějakého hororu. Libora s Pavlem posedla lovecká vášeň a chudáka hmyzáka pronásledují. Lov skončil úspěšně, protože Libor si nenechal ujít možnost rozšířit svou hmyzí sbírku. Přesouváme se za Radkem a Martinem do vedlejší chatky a zase mastíme karty. V noci je docela horko a moskyti jsou v polootevřené chýši jako doma, ale nám už to jejich bodání moc nevadí. K ránu je pak trošku zima a venku překvapivě zataženo a chvílemi prší. Po snídani jdeme na procházku po pobřeží. Na velkých balvanech pozorujeme kraby a o kus dál koupající se domorodce. Ti pochopitelně nejsou v moři, ale v řece, která tady ústí do oceánu. Když se vracíme zpátky, sluníčko už zase pěkně pere. Celý den se pak válíme na pláži, čteme časopisy a průvodce, plánujeme další cestu, koupeme se v teploučkém moři a objednáváme jídlo na večer. Je to fajn, ale déle jak tři dny bych to asi nevydržel.

Majitel nám včera nabízel, ať ještě zůstaneme pár dní a k večeři nám doporučil humra, kterého prý nikde jinde tak levně nedostaneme. Já a Pavel jsme si tentokrát objednali sweet & sour prawns a kluci nějakou rybu. Dva Němci, kteří přes den vůbec nevylezli z chaty, si dali toho humra a porce to teda byla pořádná. Klepetáč byl rozvalený na velkém tácu a obložený spoustou ovoce a zeleniny a celé to umělecké dílo bylo osvětlené svíčkami. Němčouři to do sebe ládovali, ale měli co dělat, aby to zvládli. Ovšem i moje jídlo stálo za to: krevety v těstíčku s rýží a bramborem, ananasem, papájou, mrkví, fazolemi a okurkami. K tomu vychlazený Lion a spokojenost neznala mezí. Libor s Radkem a Martinem dostali místo ryby krevety a hned to taky reklamovali, i když na moment přece jenom zaváhali, protože to taky vypadalo moc dobře. Krevety se po chvíli vrátili do kuchyně, ale už za pár okamžiků si na nich pochutnávali Angláni u vedlejšího stolu. Po stěnách se během večeře prohánějí gekoni a Libor je doslova v šoku, když jeden větší se místo do moskytů pustí do svého menšího kolegy a slupne ho. Docela se nám tady v Tangalle líbí, ale už se začínáme nudit, takže je nejvyšší čas zvednout kotvy a přesunout se někam jinam. Za další cíl si vybíráme Ambalangodu, kde je kromě pláží i akvárium se žraloky a muzeum tradičních dřevěných masek. Otázkou ovšem zůstává, jestli pro nás ráno někdo přijede nebo si budeme muset objednat taxi. Na snídani jdeme docela pozdě, ale není kam spěchat. Pavel platí naší útratu a pak s Radkem telefonují na letiště, protože bágl sem zatím nedorazil. Dovídají se, že baťoh pravděpodobně znovu putuje mezi Colombem a Dubají a Radek už ztrácí poslední naději, že ho ještě někdy uvidí a počítá, o kolik se mu ta letošní cesta prodraží. O chvilku později nám telefonuje nějaký taxikář, že nás prý kolem jedenácté vyzvedne a odveze do Hikkaduwy nebo kam jinam budeme chtít, protože kromě nás poveze ty dva „divné“ Němce do Colomba. A skutečně chvíli před polednem odjíždíme z Tangally.

Jedeme po pobřežní magistrále se spoustou nádherných výhledů na moře, útesy, pláže a palmy. V Dondře přemlouváme řidiče, aby nás zavezl na Dondra Head, nejjižnější bod Srí Lanky. Je trochu překvapený a na cestu se musí ptát místních, ale po chvilce hledání přijíždíme na skalnatý mys s majákem. 650 kilometrů na jih je rovník a pak dlouho nic až mrazivá Antarktida. Po krátké zastávce pokračujeme dál a projíždíme prvním větším městem na jižním pobřeží, Matarou. Je to důležitá dopravní křižovatka, protože z hlavní pobřežní silnice A2 se tu odděluje A24 (označení včetně velkých kamenných mezníků s číslem cesty tu pochopitelně zavedli Britové), která směřuje na sever do hor, končí tady železnice a přístav v ústí řeky Nilwaly je využíván už stovky let. Přístav v minulosti ovládli jak Porugalci, tak později Holanďané, kteří město opevnili a pro jistotu vybudovali hned dvě pevnosti. Na prohlídku bohužel nemáme čas, protože taxikář, který je právě z Matary, se musí z Colomba ještě dnes vrátit zpět. Souběžně se silnicí teď vede i železnice a my znovu uvažujeme, že bychom zkusili kousek cesty jet místním vlakem.

Městečko Weligama, kam teď přijíždíme, je známé především svými rybáři na chůdách. Při lovu sedí na dlouhém kůlu zapíchnutém do dna, protože jedině tak prý mohou chytat plaché ryby, které se člunů bojí. Nevím, co je na tom pravdy, ale pár takových kůlů jsme u břehu viděli.

Pokračujeme dál do nejvýznamnějšího města jihovýchodního pobřeží, do Galle. Ještě před městem míjíme oblíbené letovisko Unawatuna, které v průvodcích označují za místo s nejhezčími plážemi, a které ještě není tolik zasaženo turistickým průmyslem. Až do konce 19.století bylo Galle hlavním přístavem na ostrově a dodnes je důležitým obchodním a průmyslovým centrem. Od Galle až po Kalutaru se táhne dlouhý řetězec turistických letovisek se spoustou hotelů a k nim patřících restaurací, obchodů se suvenýry a cestovních kanceláří nabízejících různé výlety a safari. Jedním z nejznámějších je Hikkaduwa, ale na nás moc dobrý dojem nedělá, protože silnice tu vede těsně podél moře a na těch necelých 50 metrech prostoru se těsná pláž, řada hotelů a obchody. Za cestou už pro změnu začíná džungle. Začínáme dávat za pravdu našemu řidiči, který nám už v Kandy, když jsme nad mapou vybírali místo na odpočinek u moře, říkal, že on by do Hikkaduwy na dovolenou rozhodně nejel a radil nám zůstat v Tangalle.

Jak brzy ujišťujeme, v Ambalangodě to vypadá podobně a my se rychle a jednomyslně rozhodujeme pokračovat ještě dnes až do Negomba, kde se nám první den docela líbilo. Tím ovšem definitivně padá projížďka vlakem, ale ani toho moc nelitujeme, protože těch pár vlaků, co jsme zatím viděli, nepůsobilo zrovna dobrým dojmem. Podle stavu kolejí navíc moc často nejezdí a několik rozebraných mostů spolehlivost tohoto dopravního prostředku téměř vylučuje. Postupně projíždíme několika většími městy, jako je Beruwala s nejstarší mešitou (8.století) na Srí Lance nebo Kalutara, která byla v koloniálních dobách centrem obchodu se skořicí a jejíž dominantou je velká bílá pagoda. Z Kalutary už vede několikaproudá silnice a my chvílemi jedeme závratnou rychlostí 100 km/h. Pobřeží, železnice a dálnice tu jsou namačkány těsně na sebe, a přesto mezi nimi vyrostly několik kilometrů dlouhé řady nuzných chatrčí, v kterých bydlí chudí rybáři a tesaři. Počínaje Panadurou začíná velká městská aglomerace, kterou tvoří Colombo, Kotte, Mount Lavinia a Moratuwa.

Posledních pár kilometrů se proto pohybujeme v dopravní zácpě. Když zastavujeme u hotelu, kde vystupují Němci, nemáme tušení, kde vlastně jsme a jak daleko je to do centra. Chceme se domluvit s řidičem, aby nás za nějaký příplatek odvezl ještě do Negomba, ale ten se nejdřív musí spojit se svým šéfem v Mataře. Bohužel s tím nesouhlasí, tak aspoň požádáme řidiče, ať nás odveze někam, kde se dá sehnat jiný taxík. Po nezbytném smlouvání se nám daří sehnat auto za 1100 rupií a můžeme pokračovat dál. Brzy zjišťujeme, že do Negomba je to ještě pěkně daleko, takže ta cena není zase moc přehnaná, jak jsme si v první chvíli mysleli. Když pak přijíždíme na křižovatku u letiště v Katunayake, náš okruh po Srí Lance se uzavírá.

Taxikář se v Negombu moc nevyzná, ale o půl šesté jsme před naším známým hotelem Topaz. Dva pokoje jsou volné a navíc to je v horním patře s úplně perfektní vyhlídkou na moře. Hned se běžíme vykoupat. Voda i pláž je o něco špinavější než v Tangalle, ale zas tak hrozné to není. Překvapilo mne, že moře je tu o něco teplejší a dokonce míň slané. Na večeři jdeme do hospody přesně naproti hotelu. Dávám si rybu „seer“, hranolky, salát a samozřejmě pivko za pouhých 65 rupek. Do odletu do Emirátů nám zbývají ještě tři dny a vypadá to, že je využijeme k akumulaci energie z moře a slunce, která se nám po návratu domů určitě bude hodit. Ráno po snídani se jdeme trochu projít. Obchody jsou ještě zavřené, tak jdeme poslat mail. Na zpáteční cestě už nás prodavači lákají do svých krámků. Nejsme v centru Negomba, ale na jeho severozápadním okraji vyhrazeném především turistům. Ulici, po které se procházíme, říkají místní „Hotel road“ a podle toho taky vypadá sortiment nabízeného zboží: trička, dárková balení čaje, zlato, batiky, pohledy a vyřezávané figurky a masky. Nechybí tu dva minimarkety, pár cestovních kanceláří a desítky restaurací. Kromě povalujících se psů, několika žebráků a troubících tuk-tuků tu nic nepřipomíná města, kterými jsme až dosud na Srí Lance projížděli. Bohaté nabídce suvenýrů nakonec neodoláme a poslední peníze nás rychle opouštějí. Už od prvního dne máme všichni zálusk na dřevěné masky, kterých tady je nepřeberné množství od kapesních velikostí až po půlmetrové macky.

Masky se vyřezávají a prodávají na mnoha místech jihozápadního pobřeží, ale nejznámější jsou ty z Ambalagody. Rozlišují se celkem tři typy: kolam – používané v tanečních představeních vyjadřují lidské charaktery, sanni – používané při magických rituálech znázorňují různé démony přinášející nemoci, rakša – používané při procesích a slavnostech. Masek rakša je asi 25 variant, ale nejznámější je naga rakša , démonická tvář s vypoulenýma očima, vyplazeným jazykem a vyceněnými zuby, kolem které je vějíř ze vztyčených kober. Právě naga rakšu jsem si nakonec v jednom obchodě koupil.

Po návratu do hotelu pro jistotu platíme ubytování (double 850 a triple 950 Rs za noc a snídani) i taxík na letiště (500 Rs), abychom pak zbytek peněz mohli bez obav utratit. Zbytek dne trávíme střídavě na pláži a utrácením posledních rupií. Nakoupil jsem toho docela hodně: další masky, dřevěného slona, kobru z rýže, trička, mapu a pohledy, takže moje obavy, že my zbylo nějak moc peněz, byly během pár hodin ty tam. Nejsme tady ještě ani 24 hodin a už bych jel zase dál. Nakonec jsem se spolu s Liborem a Pavlem rozhodl jet na výlet do Colomba, protože by byla docela škoda neprohlédnout si hlavní město Srí Lanky. Původně jsme chtěli jet taxíkem, ale pak nás zaujala nabídka cestovky Sunway Tours a 20 dolarů na osobu za auto s řidičem nebylo tak moc. Radek s Martinem se rozhodli zůstat v Negombu, protože po dnešních nákupech už jim docházejí peníze a další už měnit nechtějí.

Chvíli před západem slunce, který je tady opravdu nádherný, se jdeme vykoupat, ale plavat se moc nedá, protože jsou velké vlny. Dnes je neděle a všude kolem je spousta místních a chystá se nějaká večerní párty. Na večeři jdeme tentokrát do jiné restaurace a všichni si dáváme pečeného kraba. Donesli nám ho sice v krunýři, ale maso (nebo co to bylo) nám ze všeho nejvíc připomínalo prejt.

Po jídle se nám ještě nechce jít spát, proto znovu procházíme obchody a divíme se, odkud se vyrojilo tolik bílých turistů. V Negombu je kromě hotelů podobných tomu našemu taky pár těch „lepších“ (jeden je i v nabídce Čedoku) a jejich hosté se odvažují opustit klimatizované pokoje až po setmění, kdy venkovní teplota klesne pod 30 stupňů. Na tu chvíli se těší všichni místní obchodníci, protože konečně budou mít nějakou tržbu.

Ráno Pavel zjišťuje, že v jeho báglu se uhnízdili mravenci a svádí s nimi krutý boj. S vypětím všech sil se mu podařilo zvítězit, a tak posilněni toastovo-vaječnou snídaní odcházíme před cestovku čekat na auto. Místo klimatizovaného mikrobusu sice přijíždí starý rozhrkaný pekáč, ale řidič je srandista a hlavní je, že vůbec někam jedeme. Cestou nás řidič upozorňuje na „zajímavosti“ jako je auto s pískem, škola, kde studoval nebo prodavač ryb. Při pohledu na auto naložené střešními taškami se rozpovídal o tom, že každé větší město je centrem nějaké specifické výroby. V Negombu a okolí je to keramika a výroba tašek.

U pumpy bereme benzín a dovídáme se, že litr stojí 50 rupií a nafta 30, což nám přijde na místní poměry dost drahé. Řidič pak vysvětluje, jak zdaněný provoz vozidel a neopomene zanadávat na vládu. která to vede od desíti k pěti. Nepořádek kolem silnic zase svádí na neschopnost místních zastupitelstev, která se starají jen o vybírání daní.

Připadá mi , jako by se sem přistěhoval z Česka, kde většina lidí taky hledá chybu nejdřív v jiných než v sobě. Po hodině přijíždíme do Colomba.

Oblast kolem dnešního Colomba začali první využívat Arabové jako vstupní bránu na ostrov. V době vrcholného rozmachu sinhálské říše (do 12.století) zde bylo jen nevýznamné osídlení. Ke změně došlo až v 15.století, kdy bylo v nedalekém Kotte (Sri Jayewardenepura) vystavěno královské město. Roku 1517 oblast ovládli Portugalci, kteří v Colombu vybudovali opevněný přístav. Dodnes se této nejstarší městské čtvrti říká Fort. V době rozkvětu obchodu se skořicí vystřídali Portugalce Holanďané. Ti vybudovali množství kanálů spojujících pobřeží s lagunami, močály a jezery ve vnitrozemí blíž k plantážím. Výstavba samotného Colomba však přišla až za britské éry v 19.století. Za jejich vlády se začaly budovat silnice, železnici a rozšířil se přístav. Koncem století se pak Colombo definitivně stalo nejvýznamnějším přístavem na Cejlonu a následně i ekonomickým centrem celé země.

Naše první cesta vede do čtvrti Pettah nedaleko přístavu. Pettai znamená v tamilštině venku nebo mimo a myslelo se tím mimo opevněný Fort. Většinu obyvatel tu tvoří Tamilové a Mauři a my zastavujeme u tří hinduistických kovilů Starý a Nový Kathiresan a Ganeša. Zaujaly nás především pestře zdobené gopuramy Hindu Kovil Kathiresan 14kBB nad vstupy a pak hlučná a kvílivá hudba linoucí se z jednoho z nich. soužití Sinhálců, Tamilů, Muslimů a Burgherů nám řidič řekl, že za dobu, co žije v Negombu, je úplně bezproblémové. Nepokoje vyvolávají pouze Tamilové ze severu, především z okolí Jaffny, kteří se všemi prostředky snaží dosáhnout nezávislosti a vzniku samostatného tamilského státu. Příklad jejich „přesvědčovacích“ metod byl pumový útok z ledna 1996, při kterém před Centrální bankou ve čtvrti Fort zahynulo 80 lidí. I z toho důvodu jsou dnes v centru města stovky vojáků, množství kontrol, zákaz filmování i fotografování a zákaz parkování. Zastavit proto můžeme až na konci promenády Galle Face asi kilometr od známé dominanty města, dvou věží mrakodrapu Světového obchodního centra (WTC). Při bleskovém průjezdu starým městem jsem kromě množství moderních výškových budov zaznamenal jen budovu obchodního domu Cargill´s postavenou roku 1906, která na první pohled zaujme svou červenou fasádou.

Místo na pamětihodnosti nás řidič zatím upozorňuje jen na místní hotely a pozorně kontroluje, aby Libor nefilmoval tam, kde se to podle něj nesmí. Na pár minut zastavujeme na konci 1200 metrů dlouhé travnaté plochy na břehu oceánu u hotelu Galle Face. Právě tady začíná Galle Road, 115 km dlouhá pobřežní magistrála, po níž jsme před dvěmi dny přijeli. Původně jsme zastávku chtěli využít k procházce zpět do Fortu, ale odsud je to přece jenom dost daleko, tak se musíme spokojit s vyfocením siluety mrakodrapů v centru a s nenápadným prohlédnutím opevněné budovy armádního velitelství, které je naproti přes rušnou ulici. Naše prohlídka Colomba pak pokračuje na Ostrově otroků, městské části obklopené ze všech stran zbytky jezera Beira. Tady nás řidič vysazuje u moderního buddhistického templu na ostrůvku Sima Malaka. O pár set metrů dál přijíždíme k velkému parku Vihara Maha Devi (Victoria). To už jsme v další části města, které se říká Skořicové zahrady. Skořice tady v koloniálních dobách opravdu rostla a dodnes je tato oblast zelenou oázou uprostřed rušného velkoměsta. V parku si prohlížíme Válečný památník a zajímavou sochu skauta a pak nás čeká „povinná“ návštěva klimatizovaného obchodu se suvenýry. Na opačné straně Victoria parku na chvíli zastavujeme u zářivě bílé budovy městské radnice z roku 1929. Poslední zastávka je pak u kongresové haly pojmenované po zavražděném premiérovi Bandaranaikem. Kongresová hala postavená před 26 lety je darem Číny, která má naproti svou ambasádu. Už jenom z auta potom vidíme pro změnu dar Velké Británie, kterým je Památník nezávislosti vyhotovený jako kopie sněmovny posledního sinhálského krále z Kandy. Hned vedle je taky socha prvního premiéra Srí Lanky D.S. Senanayake.

S pocitem, že jsme viděli aspoň malý kousek Colomba, opouštíme high-class centrum města a vracíme se přes chudší, ale živější předměstí Maradana. Řidič zase trochu ožil a ukazuje nám ulici se spoustou malých krámků, kde se prodávají všechny možné náhradní díly na motorky. O kus dál je pak celá čtvrť obchodů s autodíly. Celou zpáteční cestu pak vypráví o tom, jak je těžké najít nějaký noční podnik a testuje nás, jestli bychom o něco podobného neměli zájem.

Po návratu do Negomba jsem s financemi na suchu a jdu si vyměnit ještě 20 marek, abych měl aspoň na jídlo. Zbytek odpoledne se koupeme v moři a válíme na lehátkách před hotelem. Na večeři jdeme jako včera do Beach view rest. Trochu nás zdržuje Libor, který nemůže najít prášky na malárii ( musí se brát pravidelně ve stejný den). Používáme Lariam nebo Delagyl, ale v jejich účinnost stejně moc nevěřím.

Dnes jsem se s jídlem trochu rozšoupnul, protože jsme si spolu s Pavlem objednali humra, který je ze všech poživatelných mořských potvor asi nejdražší. Humr 3kB Řekli jsme si, že když tady stojí „jenom“ 700 rupek, tak by bylo dobré ho aspoň jednou za život ochutnat. S klepetáčem jsem sice úporně zápasil, ale stálo to za to. Čeká nás poslední den na Srí Lance, v peněžence jsou poslední rupie, a proto jako nejvhodnější program volíme grilování na slunci prokládané hltáním slané vody v moři a sběrem škeblí na pláži.

Kluci uvažují o krátké projížďce na katamaranu. 10 metrů dlouhým člunům se tady říká oruvas, jsou vydlabané z kmene stromu jak, vodotěsnost zajišťují kokosová vlákna napuštěná kokosovým nebo žraločím olejem a o pohon se stará vítr, který se opírá do velké plachty. Rybáři na Srí Lance tyto lodě používají už více než dva tisíce let a my je tady vidíme každý den, jak se ve velkých flotilách vracejí z lovu.

Bohužel cena za projížďku se nám moc nezamlouvá a když po několika hodinách našeho nezájmu přece jenom klesne na přijatelnou úroveň, nikomu kromě Pavla se už na moře nechce. Radek naposled telefonuje na letiště a dovídá se neuvěřitelnou novinu – bágl je na světě a může si ho vyzvednout zítra při odletu ! Pro jistotu tam radši jede hned a obětuje 20 dolarů za taxík. Díky klimatizované letištní hale jsou Radkovy železné zásoby v dobré kondici, takže se hned vrháme na salám, oplatky, becherovku a mattoni. Radek potom přemýšlí, jak během zbývajících čtyřech dní v Dubaji zvládne zašpinit všechno to oblečení, co sebou v báglu vezl. Sežehnutí sluncem jdeme večer do oblíbené restaurace, kde si tentokrát dopřávám báječné krevety a pivo, a za definitivně posledních pár rupií si kupuji co jiného než cejlonský čaj.

http://www.fop.trigas-geo.cz/srilanka/lanka6.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .