0
0

Původně jsme chtěli z Kandy pokračovat vlakem a pak vylézt na Adams Peak, ale máme už zajištěné ubytování v Nuwara Eliya, podle řidiče je cesta vlakem zajímavější až z Nanu Oya do Elly a zajížďka pod Adamovu horu by nás tak stála ztrátu jednoho zaplaceného noclehu a minimálně jeden den času navíc. Po delší diskusi nakonec vzdáváme dobytí posvátné hory a pro finanční náročnost vypouštíme i národní park Horton Plains. Přestože jezdíme ve vlastním autě, začínáme být tím cestováním v horku a vlhku poněkud unavení a už se těšíme na odpočinek u moře. Teď nás ovšem čeká cesta do hor, kde snad bude trochu chladněji.

Z Kandy jedeme nejdřív znovu do Peradeniye a pak po dost zničené cestě do Gampoly. Na dalších kilometrech do Pussellawy už začínáme stoupat a objevují se první čajové plantáže. Relativně chladné, i když teploty neklesají pod nulu, a na srážky bohaté prostředí hor začali systematicky využívat až Britové v 19.století. Nejdřív zde s úspěchem pěstovali kávu. Ve druhé polovině století však listy kávovníku napadla epidemie, která během několika let zlikvidovala všechny plantáže na ostrově. Jako skvělá náhrada se ukázal čajovník. Pro jeho pěstování se zdejší podmínky zdály ideální, a proto se během pár let lavinovitě rozšířil po celém Cejlonu.

Nejlépe to dokumentují čísla: v roce 1880 se čaj pěstoval na ploše 39 km2, o 20 let později na 1550 km2 a v roce 1910 už plantáže zabíraly 1350 km2. V současnosti se čaj pěstuje na 2200 km2 a Srí Lanka je třetím největším producentem na světě. V čajovém průmyslu pracuje 6 milionů lidí, kteří zajišťují 25% veškerého exportu země. Narozdíl od kávovníku, kdy stačilo pouze sklízet úrodu, vyžaduje pěstování čaje mnoho hodin intenzivní lidské práce. Sinhálci v studeném horském prostředí a na cizím majetku pracovat odmítli, proto Britové začali dovážet statisíce Tamilů z jižní Indie. V době vyhlášení nezávislosti v roce 1948 jejich počet narostl na 1 milion. Divoké čajovníky jsou stromy, které v Číně dorůstají výšky přes 10 metrů, kvetou krásnými bílými květy a dožívají se stáří mnoha set let. Čajovníky, které vidíme na svazích hor kolem cesty, připomínají zdálky spíš přerostlé borůvčí. Přestože mnohé z keřů jsou staré přes sto let, jejich výška je vždy taková, aby sběračky mohly očesávat vrchní, nové lístky. Voda, která je v jiných částech ostrova vzácná, tady v četných vodopádech stéká do hlubokého údolí, které vyplňuje přehradní jezero Kotmale.

U jednoho z vodopádů před městečkem Ramboda na chvíli zastavujeme a kocháme se vyhlídkou na krajinu, která je tolik odlišná od zbytku Srí Lanky. Vyhlídky jsou tak pěkné, že zastavujeme ještě několikrát a na jedné z nich dokonce potkáváme řidiče, který nás první den vezl z letiště do Negomba. S rostoucí výškou už se konečně ochlazuje. Kousek před vrcholem stoupání, na svazích nejvyšší hory Pidurutalagaly (2524m) nás čeká prohlídka Labookellie Tea Factory. Nejdřív si objednáváme první opravdu dobrý čaj na Srí Lance a z terasy sledujeme, jak se sběračky vracejí z plantáže s plnými koši čajových lístků. Potom jdeme se skupinkou Italů na prohlídku „továrny“. Připadáme si, jak v sušárně chmele: je tady stejné horko, podobné stoje a jen trochu větší hluk, přes který není výklad průvodkyně téměř slyšet. Lístky čaje 4kB Ve vrchním patře továrny se čerstvé lístky čaje nechají nejprve zavadnout. Tento proces, který normálně trvá 24 hodin se urychluje foukáním horkého vzduchu. Po zavadnutí lístky propadnou do spodního patra, kde se na rotujících roštech roztrhají a svinují. V této fázi zpracování se ze stěn čajových listů uvolňuje buněčná šťáva. Svinuté lístky se pak rozloží ve slabé vrstvě na cementový nebo dlážděný povrch a vystaví se proudu čerstvého vzduchu. Při tomto procesu fermentace dochází k oxidaci a kvašení uvolněné buněčné šťávy. Prouděním vzduchu se část kyseliny tříslové změní v nerozpustnou sloučeninu. Konec fermentace se určí podle barvy a vůně. Další procedurou pak je sušení v peci při teplotě 85°C. Poslední fází je pak třídění a balení do velkých 50 kg beden. Čaje se dělí podle kvality listu a způsobu výroby, kterým se rozlišují čaje listové, zlomkové, čajové drti a čajový prach. V Labookellie, stejně jako v ostatních 700 čajových továrnách na Srí Lance, se můžeme setkat s produkcí listových čajů OP (orange pekoe – sbírají se vždy jen první dva nejmladší lístky), zlomkových BOP (broken) a čajových drtí BOPF (fanings). Kvalita se ještě liší podle místa pěstování. Na Srí Lance se proto ještě čaj dělí na nízko rostoucí (do výšek 600 m.n.m), který se sklízí jednou za 5 až 7 dní, středně rostoucí a vysoko rostoucí (nad 1200 m), který se sklízí po 9 – 12 dnech. Obecně platí, že pomalu rostoucí čaje mají jemnější aroma. Důkladně obeznámeni se zpracováním černého čaje jdeme ještě navštívit zdejší obchůdek. Kromě spousty čaje tady nabízí i keramické konvice a hrnky, knížky o pěstování čaje a spoustu dalších suvenýrů. Čaj je balený v pěkných dřevěných krabičkách a tak neodoláme a pár jich kupujeme (100 g balení BOP stálo 95 Rs). Chudší o pár set rupií, ale bohatší o poznání výroby čaje, stoupáme posledních pár kilometrů do sedla ve výšce rovných 2000 metrů.

Po krátkém klesání přijíždíme do nejvýše položeného města na Srí Lance, do Nuwara Eliyi (Město světla). Tady uprostřed hor je nejvyšší průměrná teplota 20°C, tedy asi o deset stupňů nižší než například v Colombu. Klimaticky spíš připomíná Evropu a i proto zde Britové už začátkem 19.století začali stavět lázeňské město se spoustou rezidenčních vil a typicky anglických zahrad a parků. Aby se tu cítili skutečně jako doma, přivezli z Anglie i zvířata, vysázeli stromy a začali pěstovat zeleninu a různé plodiny běžné v Evropě. První věc, která nás zaujme, je osmnáctijamkové golfové hřiště táhnoucí se celým městem. Naproti dostihovému závodišti zastavujeme před hotelem Grosvenor. Přestože zvenku vypadá trochu omšele, interiéry nezapřou koloniální původ této budovy: prostorné pokoje s vysokými dřevěnými stropy, koupelna s vanou, stylový nábytek a velký krb, v kterém bych nejradši hned zatopil, protože je tu pouhých 16°C. Zatímco přemýšlím, zda vytáhnout z báglu dlouhé kalhoty, Pavel odchází sehnat něco k snědku. Jdu se podívat ke klukům do druhého pokoje. Všichni jsou zalezlí v posteli a nevypadá to, že by se chystali na prohlídku okolí. Radek se domlouvá s řidičem, aby zkusil zjistit, jak to vypadá s tím jeho stále nezvěstným báglem. Překvapivě se dovídá, že bágl je v Colombu a po telefonu teď podle obsahu kontrolují, zda je to skutečně ten Radkův. Řidič nahlásil na letiště adresu hotelu, kde budeme pozítří ubytovaní, takže snad už ho konečně doručí. Přece jenom se vydáváme do města. Venku sice svítí sluníčko, ale z hor fouká studený vítr. Každopádně je tu tepleji než v hotelu. Radek s Martinem chtějí telefonovat domů a my ostatní chceme koupit známky na pohledy, proto si za první cíl volíme návštěvu místní pošty. Cestou sice objevujeme několik krásných, červených, anglických telefonních budek, ale všechny jsou zamčené. Místo telefonní karty tady asi prodávají klíče od budek.

Hlavní ulice je tady jenom jedna, takže najít poštu není zase tak velký problém. Je přímo v centru. Vedle pošty je stanoviště tuk-tuků, naproti autobusové nádraží a o kus dál zdejší „obchodní třída“. Nahlížíme do obchodů, v jednom si kupuji tričko se srílanskou vlajkou, na tržišti nám místní obchodníci vnucují teplé bundy a kolumbijské svetry, protože nechápou, jak v takové zimě může někdo chodit jen v tričku a kraťasech, a protože Nuwara Eliya je docela malé město, jsme s prohlídkou brzo hotovi. Vracíme se znovu na poštu, kde píšeme pohledy, a podél Victoria parku jdeme ještě obhlídnout dostihové závodiště. U silnice je spousta stánků s ovocem a kromě běžných banánů, ananasů, papájí a kokosů, tu jsou i mandarinky a jablka. Ovšem ty jsou tu dost drahé. Brzy zjišťujeme, že z bývalého závodiště je dnes kriketové a fotbalové hřiště a z velké části městské smetiště.

V té zimě jsme docela vyhládli, proto se vracíme zpátky do hotelu. Jídlo jsme sice objednali celkem rychle, ale vrchní nám doporučil, že máme přijít až tak za dvě hodiny. Teď teprve jsme pochopili, proč nám předtím doporučoval vybrat si menu. Chudák kuchař totiž nezvládne připravit tolik různých jídel naráz. Restaurace sice vypadá stylově jako celý hotel, ale jídlo je opět zklamáním. Dal jsem si rýži s kuřetem, ovšem ty dvě ohlodané kosti měly s mou představou kuřete společného dost málo. Měl jsem hlad, tak jsem do sebe naházel aspoň tu rýži. Přestože mám ostrá jídla docela rád, tak zeleninový salát podávaný k jídlu by mne asi zabil. Ostatní na tom byli ještě hůř, protože si dali nudle, které byly s tím neskutečně pálivým jídlem důkladně promíchány, takže se nedaly vůbec jíst. Dokonce i Martin, který jinak s chutí hltal všechno do posledního zbytku, se po večeři netvářil moc

nadšeně a dokonce odešel předčasně na pokoj. Jako každý den pak po zbytek večera hrajeme karty. V noci je příjemný chládek, takže jsme se všichni skvěle vyspali. Abych měl aspoň nějakou změnu, dávám si na snídaní vejce naměkko. Stejně mi vrtá hlavou, kde pořád ty vajíčka berou, když jsme zatím za celou dobu neviděli na ostrově jedinou slepici. Řidič nám oznamuje, že má „chicken-pox“, a že nás proto dnes odveze rovnou k moři a sám pak pojede domů do Colomba. V první chvíli nevíme, co je to za nemoc, napadá nás jen asijská chřipka, kterou bychom dostali opravdu neradi, ale vůbec se nám to nelíbí, protože na dnešek máme naplánovaný výlet vlakem do Elly a hlavně máme ještě zaplacené dva noclehy a auto na tři dny. Chceme, aby řidič zavolal šéfovi do Colomba, ať nám pošle jiného řidiče. To se mu samozřejmě moc nechce, protože by přišel o peníze, a tak se radši tváří, že už mu nic není, a že můžeme klidně pokračovat v cestě. Až později jsme zjistili, že chicken-pox jsou plané neštovice. Nakonec jsme se rozhodli cestu vlakem přece jenom vynechat a pokračovat přímo k moři.

Čeká nás dlouhá cesta, jejíž první část vede po klikatých horských cestách krajem nekonečných čajových plantáží. Čas o času je čaj přece jenom vystřídán rýžovými políčky a zahrádkami se zeleninou. Občas potkáváme party cestářů vedoucích nekonečný boj s následky přívalových dešťů a sesuvy půdy, které silnice přímo požírají. Asi po 40 kilometrech přijíždíme do města Bandarawela, které si stále více místních vybírá za cíl dovolené v horách místo tradiční Nuwara Eliyi. Městečko je přímo zařezané do strmých svahů hor a většinu obyvatel tady opět tvoří Tamilové. Zajímavé je, že tady v horách žije taky hodně muslimů. Mešit jsme dokonce narozdíl od hinduistických kovilů viděli několik. Bude to tím, že Sinhálcům se do studených a deštivých hor nechtělo ani za obchodem a řemeslem, proto jejich místo tady zaujali právě muslimové. Po další hodině jízdy, což na zdejších cestách představuje pouhých 15 kilometrů, přijíždíme do Elly, kde jsme dnes původně měli přespat. Zastavujeme u hotelu a řidič jde zrušit ubytování. Vidíme, že je to s ním asi vážné, protože se sotva drží na nohou. Vodopád Ravanella 18kB Když po chvíli odjíždíme, sleduje nás majitel hotelu s jistými obavami a my už máme taky docela strach, že skončíme někde ve strži, ale řídit auto místo něj nikdo z nás nemá odvahu. Kousek za městem je známá vyhlídka Ella Gap. Tady naráz končí hory a silnice na několika kilometrech klesá o více než tisíc metrů, aby pak pokračovala přímo na jih k moři krajinou rovnou jako placka. Z vyhlídky toho moc vidět není, protože slunce je přímo proti nám, ale o kus dál aspoň zastavujeme u velkého vodopádu Ravanella a kluci si od domorodců kupují pár pěkných kamenů na památku.

http://www.fop.trigas-geo.cz/srilanka/lanka5.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .