V Mihintale jsme dosáhli nejsevernějšího bodu našeho putování po ostrově a teď se vydáváme zpět na jih. Vzdálenosti tady sice nejsou velké, ale stav silnic a množství objížděk ve městech cestování neuvěřitelně zdržuje. Navíc náš řidič nevypadá, že by měl nějaký zvláštní důvod spěchat. Po asi 40 km odbočujeme z hlavní silnice k velkému jezeru Kala Wewa. Po pár kilometrech po neuvěřitelně rozbité cestě, kdy několikrát auto téměř pověsíme v hlubokých výmolech a kolejích, přijíždíme na hráz této nádrže, kterou nechal v 5.století vybudovat král Dhatusena, a která dodnes vodou zásobuje více než 100 okolních vesnic. Na hrázi je spousta lidí, kteří si sem vyrazili na sobotní piknik.
Důvodem, proč podstupujeme tuto drastickou terénní zajížďku, je klášter ve vesnici Aukana a jeho 14 metrů vysoká socha Buddhy, nejvyšší na ostrově. Buddha je zobrazen v pozici asiša mudra , kdy žehná před tím, než překročí řeku věčného koloběhu reinkarnace. Důvod ani doba vzniku sochy není přesně známá, ale odhaduje se na 6. Až 8.století. Kromě několika mnichů, kteří nám u vchodu prodali vstupenky (50Rs), jsme tady zpočátku úplně sami. Mimo sochu a pěkný výhled do krajiny tady nic moc není, ale přesto je to pro buddhisty oblíbené poutní místo. Liborovi je už o poznání lépe, a tak se vrací ke své úloze našeho kameramana a zuřivě natáčí a komentuje nejen Buddhu, ale i naši českou expedici, skupinku Japonek a dokonce i brouka na hromadě písku. Cestou zpět na hlavní silnici vidíme, jak se suší chilli papričky, jak se v nedalekém městečku schází lidi do chrámu a několikrát uhýbáme flegmatickým krávám stojícím na silnici. Řidiči – buddhisti to tady mají těžké, protože nesmí ublížit žádnému zvířeti a to je při množství psů, co tady všude kolem pobíhají téměř nadlidský úkol. Psi různě polehávají na cestě, ale na zatroubení přece jenom reagují a na poslední chvíli se odvalí bokem.
Naopak krávy, těm je všechno jedno, jako by věděly, že mají absolutní přednost, a řidič musí počkat, až si to rozmyslí a odkráčí někam jinam. Jednou řidič takto zatroubil na psa, který ale místo na kraj cesty odběhl na druhou stranu a přímo pod kola protijedoucího auta. Náš řidič se lekl, až zařval a s hrůzou se ohlížel, jestli to ten pes přežil.
Po dalších asi 25 kilometrech přijíždíme do Dambuly, kde je známý klášter se svatyněmi v jeskyních. Tam se ale pojedeme podívat až pozítří. Teď pokračujeme do Inamalawy, kde budeme nocovat. Kousek před „hotelem“ Inamalawa Inn zastavujeme a jdeme se podívat do manufaktury na výrobu batik. Sympatická průvodkyně nám ukazuje a vysvětluje celý výrobní proces. Vstupné sice žádné neplatíme, ale pochopitelně nic není zadarmo, takže jdeme do obchodu, kde bychom si nějakou tu batiku měli koupit. Pohled na ceny nám ovšem vyráží dech. Je to moc pěkné, ale trochu nad naše možnosti. Průvodkyně nám vysvětluje, že cena závisí na velikosti a především na množství barev vzoru, s čímž souvisí i pracnost. Kluci prchají ven a uvnitř zůstávám jen já a Pavel. Po smlouvání nakonec kupujeme malé batiky za 600 rupek. I to se mi zdá moc.
Začínám si uvědomovat drobné nevýhody, které nám přináší cestování pronajatým autem s protřelým řidičem. Ubytování sice máme dopředu zajištěné, ale většinou je někde na kraji města a jídlo je pěkně předražené. Zastavujeme a nakupujeme na dohodnutých místech, za co má řidič svou provizi, stejně jako za sjednání průvodců na památkách. Z jeho pohledu a z pohledu všech těch místních lidí to celkem chápu, že chtějí vydělat na „bohatých“ turistech, kteří mají tolik peněz, že si mohou dovolit cestování, ale na druhou stranu už mě začíná štvát, že musíme platit přemrštěné ceny za každou hloupost. Bohužel je třeba se s tím buď smířit a brát to jako fakt nebo se zatvrdit a nic nekupovat. My se pohybujeme tak napůl mezi těmito možnostmi a řidič už začíná tušit, že na nás si moc nepřilepší.
Hotel, ve kterém teď budeme dvě noci spát, nevypadá nic moc, ale na pokojích je větrák a ve sprše teče voda, takže svůj standard si držíme. Do čtyř hodin odpočíváme a mě začíná být troch šoufl. Venku je pěkně horko, ale popolední žár už je pryč a my můžeme vyrazit k asi nejznámější památce ve vnitrozemí Srí Lanky, ke skalní pevnosti Sigiriya.
V 5.století vládl v Anuradhapuře sinhálský král Dathusena. Jeho následovníkem se měl stát Kasapa, ale král se rozhodl místo něj dosadit na trůn jeho nevlastního bratra Mogelanu. Kasapovi se to pochopitelně nezamlouvalo a otce proto nechal zaživa zazdít. Bral to jako pomstu a pravedlivý trest i za to, že Dathusena před tím upálil svou sestru. Kasapa ovšem nevládl v Anuradhapuře, protože se obával návratu Mogelany, který uprchl do Indie. Samozvaný král přenesl své sídlo na 200 metrů vysoký skalní útes Sigiriya, kde si nechal vybudovat nádherný a hlavně nedobytný palác. Když se po 18 letech Mogelana skutečně vrátil i s jihoindickou armádou, Kasapa na něj nevydržel čekat v pevnosti, ale vytáhl proti němu. Podle pověsti však k boji vůbec nedošlo, protože Kasapův slon se v bažinách splašil a krále shodil. Když to viděli jeho vojáci, mysleli, že král byl zabit a v panice se rozprchli. Kasapa se vrátil do skalní pevnosti, kde spáchal sebevraždu. Jeho bratr pak palác zničil a vládl znovu z Anuradhapury.
Celý palácový komplex, v jehož středu byla skála ve tvaru lví tlamy (sigiriya), byl obehnán dvojitými až trojitými hradbami, za kterými byly rozlehlé královské zahrady se spoustou symetricky uspořádaných chodníků, vodních kanálů a jezírek. Tady necháváme auto a společně se stovkami lidí, kteří tady dnes jsou, se vydáváme nahoru. Konečně taky můžeme použít naši drahou vstupenku, která sem platí. Zajímavé je, že nám ji cestou nahoru kontrolují ještě jednou a pokaždé si pečlivě zapisují číslo na vstupence vyražené. První část výstupu vede po schodišti a chodníkem vysekaným do skalního bloku. Na vnější zdi chránící chodník je tzv. zrcadlová galerie, kde bylo původně množství fresek. Dodnes se dochovalo jen méně než dvacet, které jsou chráněny skalním převisem a chodník k nim se dávno zřítil. Dnes se k nim dát dostat po uměle vybudovaném točitém schodišti v ocelové konstrukci. Davy tísnících se lidí nás naštěstí od prohlídky neodradily, protože to stojí i jen za letmý pohled. Chodník se zrcadlovou galerií končí na terase na severní straně skály. Odtud vedlo schodiště lví hlavou vytesanou do skály. Ze lva dnes zůstaly jen tlapy a původní schody nahradila ocelová konstrukce. Konečně se dostáváme na vrchol. Z Kasapova paláce tu zbyly jen ruiny a jedinou zachovanou stavbou je velký bazén. Výhled na zrekonstruované královské zahrady a okolní krajinu je ve večerním slunci nádherný. Procházíme mezi základy palácových budov a obdivujeme, co všechno tenkrát dokázali vybudovat za dvě desetiletí. Necháváme si udělat skupinovou fotku a sami pak musíme fotit jiné výletníky. Vypadá to, že bude pršet, proto se radši vydáváme na cestu dolů. Přestože už by se měl celý komplex zavírat, stále na vrchol skály putují davy lidí. Na schodišti pod vrcholem dokonce potkáváme skupinu nevidomých. Nedokážu to pochopit, ale asi mají nějaký důvod, proč podstoupili tak namáhavý výstup na místo, kde většina vjemů je čistě zrakových.
Dole už na nás mává řidič. Dělá to tak vždycky, protože má strach, že se ztratíme nebo že ho nepoznáme. Po návratu do Inamalawy zjišťuji, že je mi zle. Jdu na večeři, ale moc toho do sebe nedostanu. Navíc jídlo nestojí za nic. V noci jsem toho moc nenaspal, protože mi bylo pořád špatně a venku bylo strašné vedro a vlhko. Není se co divit, náš hotel je na kraji džungle. Po klasické snídani (vynechal jsem pouze vajíčka) odjíždíme do Polonaruwy. Prvním trochu větším městem je Habarana. Kousek odsud jsou dvě přírodní rezervace se spoustou slonů.
Podél silnice je několik cestovek, které nabízejí výlet do džungle jeepem nebo na slonech. Po pěti dnech na ostrově tady konečně vidíme první srílanské slony. Domlouváme se s řidičem, že tady na zpáteční cestě zastaví a pomůže nám dohodnout nějaký ten výlet na slonech.
Cesta je tady samá zatáčka a stoupání a klesání. Kolem je džungle střídaná palmovými háji. Naštěstí povrch vozovky je na zdejší poměry mimořádně kvalitní, takže můžeme jet rychle a o půl jedenácté jsme na břehu velkého jezera Parakrama Samudra v Polonaruwě. Když Indové roku 933 zničili Anuradhapuru a rozvrátili sinhálské království, přesunuli hlavní město 90 km na jihovýchod k břehům největší srílanské řeky Mahaveli Ganga. O sto let později získali Sinhálci své území zpět, ale hlavní město už ponechali v Polonaruwě. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 12. Století za vlády králů Parakramabahu I. a Nissanka Malla. V následujícím století však došlo k novým válkám a město bylo poničeno a brzy na to opuštěno. Paláce a chrámy brzy pohltila džungle. Po hrázi jezera se nejprve jedeme podívat na Klášterní knihovnu (Potgul vihara) a sochu krále Parakramabahu, který za své vlády obnovil zavlažovací systém a nechal vybudovat jezero. Dostatek vody a relativně stabilní a klidné období vedlo k opětovnému rozvoji hospodářství. Z toho pak mohl těžit další král Nissanka Malla, za jehož éry vznikla většina významných staveb v Polonaruwě.
Víc než socha velkého krále nás tady zaujal varan spokojeně odpočívající ve stínu stromů. Bohužel na naši snahu vyfotit si ho zblízka reaguje překvapivě rychlým úprkem. Řidičem nabízenou návštěvu muzea odmítáme a přesouváme se do centrální části starého města, kde jsou za zděnými valy citadely zbytky královských paláců a sněmovny. Naneštěstí je dnes neděle a všude jsou davy lidí. Pár metrů od paláce jsou královské lázně, ale nevypadá to, že by se v nich dalo ještě dnes koupat. Opět sedáme do auta a přejíždíme o pár set metrů dál k chrámu Šivy. Od něj je to už jen kousek k tzv. posvátnému dvoru. Většina zdejších klášterů je odsud vzdálená ještě více než kilometr, ale zde stojící svatyně měly především symbolizovat královskou moc.
Od doby, kdy se symbolem královské hodnosti stalo vlastnictví a ochrana relikvie posvátného (Buddhova) zubu, musel každý vladař postavit svůj vlastní Chrám zubu (Dalada Maligawa) nebo lépe celý chrámový komplex. Za dmi starého města je několik chrámu zasvěcených i hindským bohům, ale to už začínáme být tím množstvím „šutrů“ docela zasyceni a v tom poledním horku bychom si radši lehli někam do stínku.
Rozhodně ale nemůžeme vynechat prohlídku Kamenného kláštera (Gal vihara), který je asi tím nejzajímavějším, co se dá v Polonaruwě vidět. V žulovém skalním masívu jsou tu vytesány čtyři Buddhovy sochy. Nejmenší z nich je ukrytá v malé jeskyni, a proto se u ní dochovala i původní barevná výzdoba. Naopak největší , 14 metrů dlouhá socha umírajícího Buddhy zaujme propracovaností detailů. Kolem soch hlídají bedliví strážci, aby někdo z „nevěřících“ turistů nezneuctil místo například tím, že by při focení pózoval před Buddhou. Chvíli tady sedíme a odpočíváme a potom se jdu spolu s Liborem podívat do džungle na nějakou tu dravou zvěř. Podařilo se nám objevit jenom varana a vyplašit želvu.
Jdeme se ještě podívat k Mléčné (Kiri) pagodě, a protože máme pořádnou žízeň, kupujeme si sprite. Překvapivě jsme usmlouvali cenu na 20 rupek, což je asi třetina původní ceny. Pavel, kterému včera večer taky nebylo moc dobře, se rozhodl spravit si žaludek pořádnou porcí banánů. Čeká nás ještě zastávka u kláštera Jetavana, ale víc než malby z 12.století nás zaujmou makakové poskakujících ve větvích stromů a prodavač nabízející delikatesu – avokádo s chilli. Řidič nám podobné experimenty rychle rozmlouvá.
Na zpáteční cestě do Habarany zastavujeme na místě, kde hustou džungli protíná průsek pro elektrické vedení. Tady prý bývají občas vidět divocí sloni. A skutečně, po chvilce pátrání zahlédneme asi 200 metrů od nás pár slonů, jak si pochutnávají na nějaké dobrotě. Cestou ještě vidíme několik dalších slonů pomalu se procházejících lesem a už se těšíme do Habarany, kde si je omrkneme pěkně zblízka. Bohužel tam po nás chtějí tisíc rupek za projížďku na slonovi nebo 5 tisíc za krátký výlet jeepem. Na nižší cenu to s nimi už usmlouvat nejde, proto to vzdáváme a trochu rozmrzelí se vracíme do hotelu v Inamalawě. Po včerejší zkušeností s hotelovou kuchyní ještě zastavujeme u stánku s ovocem a kupujeme banány, grepy, papáju, ananas a samozřejmě balenou vodu, té není nikdy dost.
Celé odpoledne potom odpočíváme, pojídáme ovoce, píšeme deník a hrajeme karty. Řidič (jako každý den) důkladně umývá auto, připomíná nám (jako každý den), že odjezd je ráno v devět po snídani a odchází (jako každý den) spát do domku pro řidiče, který se od našeho ubytování tady liší zřejmě jenom tím, že nemá takové „zbytečnosti“ jako je větrák, sprcha a záchod.
Ráno po snídani odjíždíme na prohlídku Dambuly. Jeskynní klášter v Dambule je starý přes dva tisíce roků a pravděpodobně zde a v okolních horách se skrýval král Vattagamani, který musel před Tamily uprchnout z Anuradhapury.
Kromě Pavla mají kluci už památek plné zuby, takže vstupenku (200 Rs) si kupujeme jenom my dva. Do kláštera se může jen ve vhodném oblečení, což pro nás představuje především nutnost mít dlouhé kalhoty. Pro jistotu necháváme v autě i boty a na boso se vydáváme nahoru k jeskyním, kam po skále vede chodník se spoustou schodů obklopený různými prodavači suvenýrů a množstvím žebráků. Z plošiny před vlastním vstupem do kláštera je pěkný výhled do krajiny a v dálce je vidět i Sigiriya. Protože před časem se nějaké turistky fotily, jak sedí na jedné soše Buddhy, platí teď v celém areálu přísný zákaz fotografování. Pro výstrahu mají u vchodu vystavenou sbírku filmů, které vytáhli méně chápavým návštěvníkům přímo z foťáku. No, jak to vidím, tak asi radši nebudu riskovat. V klášteru je celkem pět jeskyní se svatyněmi. V nejstarší Davarajaleně je 14 metrů dlouhá socha umírajícího Buddhy.
Druhá, Maharajalena je největší a kromě 16 soch Buddhy, bohů Samana a Višny a králů je zde i malá pagoda a pramen s „léčivou“ vodou. Třetí jeskyně je z 18.století z doby království v Kandy. Čtvrtá a pátá jsou nejmenší a nejmladší a jejich výzdoba není moc zajímavá. Díky množství poutníků je v jeskyních přímo neskutečné vlhko a vedro. Po pár vteřinách si připadám jak v sauně a pot ze mne jenom leje. Každopádně za vidění (i za těch 200 rupek) to rozhodně stojí.
- Guest napsal(a) před 11 roky
- naposledy upraveno před 9 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
