0
0

Ráno máme na snídani to co včera, jenom vajíčka si můžeme vybrat míchaná nebo vařená. Dobrou chuť nám přišel popřát náš nový řidič. Auto sice nemá klimatizaci, ale i tak to bude nesrovnatelně pohodlnější než místní hromadná doprava. Když jsme pak cestou viděli zdejší autobusy a poznali „kvality“ místních řidičů, nebylo o čem diskutovat. Nejdřív se vracíme znovu na letiště. Konečně první pokrok v pátrání: bágl prý už našli, ale na letišti v Dubaji ! Z Katunayake míříme nejprve do Kurunegaly a pak na sever do cíle dnešní etapy, kterým je Anuradhapura, nejstarší metropole Srí Lanky. Projíždíme krajem kokosových palem a kaučuku. Jsme teď uprostřed „kokosového trojúhelníku“, oblasti v které se soustřeďuje více než polovina produkce kokosu na ostrově. Vrcholy tohoto trojúhelníku tvoří města Chilaw, Colombo a Matale. Cesta, po níž jedeme, je úzká a rozbitá se spoustou děr a výmolů. Auta proto jezdí po prostředku a vyhýbají se až na poslední chvíli. Technický stav většiny vozidel nestojí ani za řeč. Spíš to vypadá, že způsobilým k jízdě je každé, které má v pořádku klakson. Ten je rozhodně důležitější než blinkry, svštla nebo někdy i dveře.

Na chvíli zastavujeme u kaučukové plantáže. Kaučuk sem propašovali Britové roku 1876 z Brazílie. Tady a především v zemích Jihovýchodní Asie byly pro jeho pěstování příhodné podmínky a hlavně plantáže byly mnohem lépe přístupné než ty v Amazonii. Řidič vypadá unaveně a v jedné vesnici si dokonce kupuje pepř, který pak celou cestu žvýká, aby neusnul. V jednom městečku zastavujeme a kupujeme vodu. Tady a v mnoha dalších městech vidíme rozvěšené modré a zelené fábory. Řidič nám vysvětluje, že modrá, zelená a červená symbolizují hlavní politické strany v zemi a letos se v jednotlivých regionech konají volby. Nejčastěji ovšem vidíme fábory bílé, které jsou všude tam, kde někdo zemřel, a kde bude pohřeb.

První polovina naší okružní cesty po ostrově je zaměřena na historické památky v tzv. Kulturním trojúhelníku, který tvoří tři nejvýznamnější královská města Anuradhapura, Polonaruwa a Kandy. Teď nás ale nejprve čeká zastávka v Yapahuwě. Sinhálští panovníci se při zakládáni nových měst důsledně vyhýbali horám, ale některé skalní ostrohy měly tak výhodnou strategickou polohu, že i na nich vzniklo pár strážních pevností a za jejich hradbami chrámy pro ukrývání vzácné relikvie – Buddhova zubu. Skála, na které byla ve 13.století vybudována pevnost, která byla jistou dobu i hlavním městem království, se zdvihá do výšky asi sto metrů nad okolní krajinu a je proto zdaleka vidět. My přijíždíme po prašné, neudržované cestě z nedalekého městečka Maho. Kromě několika domorodců, kteří u pumpy na kraji pole perou prádlo, nepotkáváme ani živáčka. Je to asi jedna z mála památek, která není obležená davy turistů. U místního muzea se nás ujímá průvodce a hned nás táhne k pokladně, kde nám jeden z mnichů zdejšího kláštera prodává vstupenky (130 Rs). Yapahuwa 13kB Pevnost v Yapahuwě neměla dlouhého trvání, protože ji ještě ve 13.století zničili Indové. Do dnešních dnů se kromě ruin zachovaly jen zbytky bohatě zdobeného kamenného schodiště vedoucího k Chrámu Zubu, který stál na vyvýšené terase na jihovýchodním úpatí skály. Schody jsou docela strmé a já zjišťuji, že v tomhle vedru to není žádná sranda. Průvodce nám ukazuje ornamenty po stranách schodiště a před branou chrámu sochy dvou strážních lvů. Rozhodli jsme se vyšplhat až na vrchol skály, proto pokračujeme dál po úzkém chodníku lesem a skalními průrvami. Ve skále jsou ještě patrné zbytky vytesaných schodů, ale i tak je výstup místy docela obtížný.

Na plošině na vrcholu skály je přímo pekelné vedro, na které zatím ještě nejsme zvyklí, a taky proto jsme pěkně zpocení a jazyk se nám lepí na patro. Výhled do okolní krajiny ovšem rozhodně stál za tu námahu. Do daleka se táhnou palmové háje, mezi nimi rýžová pole, místy se leskne hladina zavlažovacího jezera a z jinak ploché krajiny se tu a tam zdvihají skály podobné té, na níž zrovna stojíme.

Při sestupu jsme málem přišli o kameru, když Pavlovi vypadla z brašny a chvíli poskakovala dolů po kamenech. Naštěstí se zdá, že to přežila bez následků.

Prostranství pod schodištěm se mezitím zaplnilo školní mládeží v nažehlených uniformách. Já s Pavlem se ještě necháme přemluvit průvodcem a jdeme si prohlédnout jeskyni, ve které buddhističtí mniši meditují už od 2.století. Je tady množství soch Buddhy a výjevů z jeho života. Nejstarší sochy jsou staré 280 let a ty nejmladší asi sto let. Potom jdeme do muzea, kde jsou vystavené staré mince, zbytky keramiky a ozdobných reliéfů a sochy bohů Višnu a Kálí. Zatímco jsme procházeli muzeum, kluci seděli venku a sledovali opice pobíhající a skákající po střechách klášterních budov. Začíná trochu pršet a my se vydáváme na další cestu. Do Anuradhapury nám zbývá ještě asi 60 kilometrů a už to začíná být únavné. V Talawě, kousek před naším dnešním cílem, se najednou kolem objevuje spousta policistů a vojáků. Projíždíme několika check pointy a míjíme desítky autobusů přivážejících další vojáky.

Řidič nám vysvětluje, že zítra tady bude mít předvolební vystoupení srílanská prezidentka. V samotné Anuradhapuře by to asi nebylo dost bezpečné, proto se akce koná tady. Kolem páté hodiny konečně zastavujeme u malého hotelu s honosným názvem The Grand Tourist Holiday Resort, který leží ny břehu jezera Nuwara Wewa. Ze všeho nejdřív si dávám osvěžující sprchu, pak chvíli odpočívám, ale to už chtějí kluci vyrazit na obhlídku okolí a na nějakou tu večeři. Jídlo sice můžeme dostat i tady, ale ceny se nám zdají trošku přehnané. Nejdřív se jdeme podívat k jezeru. Slunce už se téměř dotýká obzoru, vzduch se mírně ochladil a začíná ptačí koncert. Libor se snaží ulovit nějaké motýly nebo brouky, ale po chvíli to vzdává a vydáváme se vystopovat nějakou restauraci. Když už jsme na odchodu, dobíhá nás řidič a dává nám školení ohledně nebezpečí, která na nás ve večerním městě mohou číhat. V Lonely Planet doporučují levnou Nanking Chinese Rest. Bohužel my máme jen přibližnou představu o tom, kde se zrovna nacházíme.

Po pár stech metrech prašnou cestou se dostáváme na křižovatku hlavních silnic. Jsme na kraji nové části Anuradhapury, kam se před lety museli přestěhovat lidi ze staré, historické části, která by vyhlášena za archeologickou zónu. Starou a novou část města odděluje řeka Malwatu. Vydáváme se směrem k autobusovému nádraží, kde je i místní trh, kde by mohlo být trochu rušno, a kde snad seženeme něco k snědku. Na bazaru je skutečně živo, jenom místní občerstvovny nevzbuzují moc důvěry. Jediná hospoda, co vypadá docela obstojně, je samozřejmě narvaná k prasknutí. Nezbývá nám, než zkusit některou z těch „pochybnějších“. Překvapivě skoro nikde nemají teplé jídlo. Nakonec vcházíme do „čínské restaurace“, což by měla být záruka poživatelnosti jídla. Ten brloh ovšem o Číňanech nikdy ani neslyšel.

Obsluha je naším příchodem dost překvapená. Jídlo i pivo prý mají, ale ceny nám nasadí takové, že se od těch hotelových o moc neliší. Moc se nám tu nelíbí, a když se ukáže, že s jídlem i pivem budou asi problémy, protože ho budou muset nejdřív sehnat v okolních restauracích, rychle se zvedáme a jdeme pryč. Usoudíme, že hlad je jen převlečená žízeň, a proto kupujeme zásobu pití a vracíme se zpět. Je už tma a uhýbání neosvětleným autům a tuk-tukům nám nepřijde zrovna moc zábavné, takže jsme docela rádi, když jsme znovu u polní cesty odbočující k hotelu u jezera. Už jsme se smířili s tím, že půjdeme spát hlady, ale najednou na druhé straně ulice zahlédneme svítící nápis Nanking Chinese Rest. Tolik hledaná restaurace byla tedy jen pár metrů od hotelu. Smažené nudle s kuřecím a nějaké to pivko skvěle uzavřely dnešní náročný den. Jenom ti moskyti zase žrali a žrali…

Ráno nás na snídani čeká toastová a vajíčková klasika zpestřená kokosovými plackami hoppers. Vypadá to, že nás chtějí nalákat, abychom dnes večer zůstali na jídlo tady. V devět hodin odjíždíme na prohlídku památek Anuradhapury.

Ve třetím století před naším letopočtem vládl v Indii císař Ašóka, který posílal buddhistické misionáře do všech známých končin světa, aby šířili toto náboženství. Za vlády krále Devanampiya Tissy se na Srí Lance stal buddhismus státním náboženstvím a první klášter byl postaven v novém hlavním městě Anuradhapuře. Metropolí sinhálských království byla Anuradhapura celých následujících 13 století až do roku 1017, kdy byla po mnoha válkách s jihoindickými královstvími zničena a opuštěna. Anuradhapura byla v průběhu věků několikrát přestavována. Budovaly se především svatyně a klášterní komplexy. Jejich překvapivě zachovalé pozůstatky dnes můžeme obdivovat na ploše téměř 40 km2 .

První zastávka našeho dnešního programu je u kláštera Isurumuni (vstup 50 Rs). V ranných dobách buddhismu na Srí Lance tu byly jeskyně a modlitebny pro poutníky. Klášter je dodnes funkční a my si, ostatně jako před většinou buddhistických svatyní, musíme zout boty a půjčit si jednoduché sarongy zakrývající nohy.

Náš řidič nám na celý den domluvil průvodce. Od většiny podobných odborníků se toho člověk nedoví o moc víc, než by se mohl dočíst v tom nejjednodušším knižním průvodci, ale tenhle má opravdu přehled a navíc několik let pracoval na archeologických vykopávkách. Svou práci bere natolik vážně, že si neustále kontroluje, zda mu rozumíme a pro jistotu po mně chce, abych vše překládal do češtiny. Asi se občas divil, jak je náš jazyk stručný, když jsem jeho několikaminutové monology shrnul do několika vět. Hlavní zajímavostí kláštera Isurumuni jsou překvapivě většinou sekulárního charakteru. Jednak je to skalní reliéf koupajícího se slona a v malém muzeu pak známy reliéf „Milenci“, ke kterému se samozřejmě váže romantická pověst. Z vrcholu skály uprostřed kláštera je výhled na jezero Tissa Wewa.

Prvních sedm století království v Anuradhapuře je nazýváno klasickou epochou sinhálské civilizace. Pro vytvoření silné říše bylo v počátcích třeba vytvořit pevný řád a organizaci. Jednotícím prvkem se stal buddhismus. Králové byli zakladateli a zároveň mecenáši klášterů, od čehož si slibovali reinkarnaci v „příznivé“ podobě. S rozvojem klášterních komunit v zemi docházelo i k stabilizaci politické situace a rozvoji hospodářství. Pro rostoucí počet obyvatel bylo třeba zajistit dostatek základní potraviny, kterou byla a dodnes je rýže. Ta potřebuje dostatek vody, a proto v celé zemi vzniklo velké množství zavlažovacích nádrží (wewa) propojených množstvím kanálů. Dostatek vody ovlivňuje i kvalitu úrody, proto v horách, kde se rýže pěstuje „mokrou“ cestou je o jednu úrodu ročně víc. Jezero Tissa, které teď vidíme před sebou, ovšem nemělo za úkol zavlažovat rýžová pole, ale královské zahrady se spoustou vodních kaskád, lotosových jezírek a bazénků se zlatýma rybkama.

U sochy odpočívajícího (umírajícího) Buddhy nám ještě průvodce udělal kratší přednášku o významu jednotlivých meditačních poloh, ve kterých je Buddha zobrazován, a o symbolu hala, barevných kruhů kolem jeho hlavy.

Další zastávka nás čekala u kláštera Mahavihara. Cestou k němu si kupujeme vstupenku do všech památek kulturního trojúhelníku ( 2210 Rs). Jak později zjišťujeme, do třetiny nejznámějších památek tato vstupenka neplatí a do další třetiny se nepodíváme, protože jsou momentálně nepřístupné.

Před pagodou Ruvanveliseya nás opět čeká nejprve vyzutí a pak dokonce i osobní prohlídka. Pagoda je vysoká 90 metrů a ve své době byla nejvyšší na světě. Současná podoba je rekonstrukcí jejího vzhledu ve 12.století. Na první pohled zaujme řada 344 slonů, kteří celou pagodu nesou na svých hřbetech. Po dlážděné „procesní“ cestě, kolem které pobíhají desítky dotírajících makaků loudících něco k snědku, se dostáváme k nejvýznamnější stavbě kláštera Mahavihara, k chrámu Sri Maha Bodhi – chrámu posvátného stromu Bo. Je to strom, který vyrostl z odřezku fíkovníku, pod nímž Buddha dosáhl osvícení. Jako jedno z nejsvětějších míst na ostrově je tento chrám přísně střežen a my se musíme znovu podrobit osobní prohlídce. Naše „výhodná“ vstupenka sem neplatí (vstup 75 Rs) a dovnitř jdu s průvodcem jenom já a Pavel.

Druhým klášterním komplexem v Anuradhapuře je Abhayagiri. Král Vattagamani Abhaya byl na začátku 1.století př.n.l. sesazen Tamily a 14 let se musel skrývat. Zpět na trůn mu pomohl mnich Mahatissa, kterému pak král jako výraz díků věnoval místo pro stavbu nového kláštera. Mezi oběma kláštery docházelo po řadu let ke sporům, které odráželo rozdělení buddhismu na dva hlavní proudy: ortodoxní théravádu (spásy a nirvány mohou dosáhnout pouze mniši) a mahajánu (spása pro všechny zbožné). V době největšího rozmachu žilo v tomto klášterním komplexu okolo 7 tisíc mnichů. Z dochovaných staveb si nejprve jdeme prohlédnout dva bazény (30 a 20m) Kuttam Pokuna, v kterých se mniši koupali. Průvodce nám vypráví, jak sám pracoval na rekonstrukci těchto bazénů a pak nám ukazuje důmyslný filtrační systém, který čistil vodu přitékající podzemním kanálem z jezera.

Pár desítek metrů od bazénů je socha meditujícího Buddhy (Samadhi Buddha) a za ní už vidíme pagodu Abhayagiri, se 115 metry druhou největší na ostrově. Bohužel dnes je z velké části v ruinách. Mezi okolními zbytky klášterních budov zaujme refektorář s „rýžovým člunem“ (bat oruwa), velkým kamenným korytem, v němž mohlo přes pět tisíc mnichů naplnit své misky a společně poobědvat (po zbytek dne už nic jiného nejdli). Vedle rýžového člunu je ještě malá „loďka“ na curry. Většinu staveb v průběhu času pohltil les. Archeologové při vykopávkách nechávají většinu stromů stát, takže ty teď rostou metr až dva nad nově odkrytým terénem. Tímto divným lesem se od refektoráře dostáváme k dalšímu obrovskému bazénu pro mnichy. Takové koupaliště bych si taky nechal líbit.

Známou památkou v komplexu kláštera Abhayagiri je měsíční kámen zobrazující cestu k nirváně. Ve vnějším kruhu kamenného reliéfu jsou zobrazeny plameny touhy, kterou se člověka nechává v životě ovládat. V druhém kruhu jsou zvířata slon, býk, kůň a lev symbolizující lidský život od narození po smrt. V dalším kruhu jsou popínavé rostliny a listy jako znak vitality, kterou získá ten, kdo se dokáže oprostit od touhy i věčného koloběhu života. Husy v následujícím pásu znázorňují schopnost odlišit dobro od zla. Předposlední kruh symbolizuje osvícení a lotosový květ ve středu představuje nirvánu.

Začínáme být z toho množství historie trochu unavení, ale čeká nás už jen návštěva kláštera Jetavana. Ten vznikl na začátku 4.století jako důsledek konfliktu krále Mahaseny s náboženskými vůdci s Mahavihary. Pagoda Jetavana je prý s výškou 120 metrů největší na světě. V současnosti se opravuje, ale rychlost prací moc nenasvědčuje tomu, že by se měla v brzké době zaskvět ve své původní kráse.

Po náročné prohlídce se loučíme průvodcem a za jeho služby mu dáváme 500 rupek (netvářil se moc nadšeně). Kolem půl druhé se vracíme do hotelu. Tady nejdřív jdeme zkontrolovat Libora, kterému je od rána zle, a který s námi historickou exkurzi nedokončil a šel si radši lehnout. Nevypadá zrovna moc vesele, ale všichni věříme, že se z toho rychle dostane. Po dvouhodinovém odpočinku opět nasedáme do auta a odjíždíme do 12 km vzdáleného Mihintale.

Skoro každé místo na Srí Lance má nějaký historický a hlavně náboženský význam a je tak poutním cílem. Mezi 16 nejdůležitějších míst pro buddhistické poutníky patří i Mihintale, místo na kterém podle Velké kroniky (Mahavamsa) potkal král Devanampiya Tissa mnicha Mahindu, syna císaře Ašóky. Protože byl Mahinda schopný a úspěšný misionář, přijal král Tissa a s ním samozřejmě i celé království buddhistickou víru.

Kolem místa, kde podle pověsti došlo k setkání krále s Mahindou vznikl klášter a bylo postaveno několik pagod. Ke svatyni na vyvýšené terase vede široké schodiště vybudované generacemi mnichů. Ještě před vstupem, kde jejich následovníci nyní prodávají vstupenky turistům (100 Rs), nás zastavuje pár lidí s tím, že dovnitř můžeme jen v dlouhých kalhotách a samozřejmě bez bot. Moc se nám to nezdá, protože samotní mniši si nás moc nevšímají, ale stejně si nakonec necháme vnutit sarongy. Mimochodem, do svatyní a chrámů platí vstupné jen cizinci a navíc vlastně nejde o klasické vstupné, ale o dar na rozvoj kláštera. Kolem je spousta lidí, hlavně školních výletů a my v těch podivných sukních vyvoláváme všeobecné veselí.

Nejdřív stoupáme k pagodě Maha Seya, odkud je krásný výhled na krajinu posetou rýžovými políčky a protkanou množstvím zavlažovacích kanálů. Za jezerem Nuwara Wewa vidíme Anuradhapuru a někde na břehu tušíme náš hotel. Překvapuje mne, jak jsou okolní skály hustě porostlé palmami. Zrovna když se kocháme výhledem, přihnal se tropický liják a my se musíme na chvíli schovat v provizorním přístřešku. Jedna vyhlídka nám nestačí, a proto po mokrých a kluzkých schodech šplháme ještě na skálu Sila, kde se, opět podle pověsti, Mahinda poprvé dotknul země, když byl zázračně přenesen z Indie na Srí Lanku. Z ampliónů se na celé okolí chraplavým hlasem rozléhá modlitba a my si ještě jdeme prohlédnout velkou sochu Buddhy na vrcholku další skály. Všiml jsem si několika turistů, kteří nejenom že chodili v kraťasech, ale měli dokonce i boty. To a pak cena, kterou si „ochotní“ hlídači bot řekli za své služby, nás docela rozčílilo. Po ostré a z naší strany nekompromisní debatě jsme místo požadovaných sto rupíí za každého, zaplatili jen 40 dohromady a šli pryč.

Po šesté jsme zpátky v hotelu a hned si objednáváme večeři, protože, jak jsme zjistili, příprava jakéhokoliv jídla trvá zdejším kuchařům neuvěřitelně dlouho. Původně jsem si objednal jen rybu v kari omáčce, ale to množství jídla, co nám nakonec přinesli, svědčilo spíš o tom, že jsme si poručili celý jídelní lístek. Na stole jsme kromě dvou různých ryb měli krevety, rýži, brambory v kokosové omáčce, chipsy, strouhaný kokos s chilli a několik druhů salátu s ananasem, zelenými fazolkami a dalším ovocem a zeleninou. Jídlo vypadalo nádherně a chutnalo ještě líp. Samozřejmě, že jsme nezapomněli na pivo. Byly to úplné hody a dlouho do noci jsme pak museli sedět u stolu a trávit. Jediný, kdo naše nadšení z vynikajícího jídla nesdílel, byl Libor, který do sebe dostal jen suché toasty, kávu a kolu. Když jsme ráno po snídani platili útratu – každý 800 rupií, došli jsme k závěru, že víc podobných hostin si zřejmě nebudeme moct dovolit.

http://www.fop.trigas-geo.cz/srilanka/lanka2.htm

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .