Úvod
Následující text byl z větší části napsán během našeho pobytu na Kubě a dopsán v týdnu těsně po něm (9.3.2009 odlet z Prahy, 31.3.2009 přílet do Prahy). Není určen pouze nám, abychom si naše dobrodružství mohli připomenout, a našim kamarádům, aby nám jej mohli závidět, ale i dalším cestovatelům chystajícím se na Kubu bažících po (aktuálních) informacích. Proto zde popisuji nejen naše příhody, ale uvádím i ceny, kolik nás ty příhody stály, věřím, že to může leckomu pomoci v plánování, stejně jako nám pomohly příběhy dobrodruhů před námi.
Slovníček
CUC – konvertibilní kubánské peso, dá se koupit za tvrdou měnu, Kubánci nemají šanci si ho oficiálně pořídit (pouze pokud mají přístup k devizám, například přes příbuzné v Miami) a platí se s ní na turistických místech a lepších (z našeho pohledu normálních) obchodech (tuzexech). Něco jako tuzexové bony, 1 CUC byl cca 25Kč (měnili jsme za Eura a 1 Euro bylo 1,12; 1,15 či 1,19 CUCu).
Peso (CUP) nebo také monedo nacionále – místní měna, kterou Kubánci dostávají ve výplatě, platí se s ní v ryze místních (tj. nulová kultura a dlouhá fronta) stáncích s jídlem, v prázdných obchodech se zaprášenými policemi, v telefonních automatech, atd.
Paladar – rodinná (soukromá) restaurace, může mít maximálně 12 míst k sezení a my platili vždy v CUCech
Casa Particulare – ubytování v soukromí, platí se v CUCech za pokoj, tak 15-35 CUCů za noc, v závislosti na velikosti města (Havana dražší než vesnice), vybydlenosti pokoje a vzdálenosti od centra
Comida – večeře, kterou nám vařili domácí v casa particulare. Není povinností, platí se zvlášť (5-10 CUCů), ale asi nejlepší způsob stravování (poměr cena/výkon). Za 5 CUCů se žádné jídlo v restauraci nesežene, za 10 CUCů ano, ale nebude to tak dobré a tak veliké jako v case. Dá se jíst i v pesových restauracích/oknech, ale bude to mít nulovou kulturu stravování a nebude to tak dobré.
Jinetero – nadháněč, příživník, člověk, který se snaží nějakým způsobem přiživit na turistech, ať už pozváním na drink či doporučením ubytování/restaurace a inkasováním odměny.
9.3.2009
Slovo Kuba padlo poprvé na oslavě Silvestra 2008 u Pavla a Irmy Krylových. Tenkrát se oni zmínili, že přemýšlejí o výletu do Peru nebo Mexiku a my začali (i když nahlas jsme to na Silvestru neřekli) přemýšlet s nimi. Nejdřív sešlo z Peru, protože (podle Pavla) se právě nacházelo v dešťové sezóně a Mexiko nám přišlo nebezpečné, takže zbyla Kuba. Nakonec jsme se s Péťou rozhodli, že se k nim přidáme.
Pro delší dovolenou v Karibiku mluvilo hned několik důvodů – v zimě to chce někam za teplem, v Asii jsme byli již dvakrát, těhotní jsme ještě nebyli (a s harantama jsme se nikam dál z Evropy tahat nechtěli) no a na dovolenou se nejlépe jezdí ve čtvrtletí hned po odměnách (jak ví každý znalec pracovního práva).
Péťa se nadchla hned záhy, někdy měsíc před plánovaným odletem jsme zkontrolovali letenky (cca za 25 tis. zpáteční) a sešli se s Irmou k projednání detailů cesty. Irma měla pro nás překvapení – jeden z důvodů, proč jsme my letěli na Kubu, se stal příčinou, proč jsme nakonec letěli bez Krylíků… Trošku nás to s Péťou zaskočilo, přeci jenom, byl to Irmy nápad, ale dlouho jsme se nerozmýšleli a začli jsme balit sami.
Koupili jsme si letenky přes Amsterdam s holandskými Martin Air, vyměnili 1400 Euro a dalších 1000 vypůjčili od Petřiných rodičů (shodou okolností se na Kubu chystají v létě, Eura si již koupili do zásoby a doufáme, že se do té doby zlevní a vrátíme jim je levnější, já je kupoval po 28,20 Kč), koupili 3 průvodce (nakonec si bereme jen Lonely Planet a Společníka Cestovatele), nastudovali pamětihodnosti, sešli se se Silvií (sestra Lenky Špačkové, na Kubě byla o Vánocích), zabalili a vyrazili.
Teď jsme nad New Yorkem (letadlo letělo z Amstru obloukem přes Anglii, Island, Grónsko, Kanadu a USA), jsou čtyři odpoledne new yorského i kubánského času (devět večer našeho), chtějí nám podávat již třetí jídlo, trošku to s námi hází a já ťukám první zápisky do svého HP telefonu.
Bydlíme. Ještě v Praze jsme si po mailu domluvili odvoz a ubytování v druhé nejlepší case v Havaně (dle Tripadvisoru), po několika dnech se Pedro z agentury ozval, že jim do toho něco vlezlo a že nás tam ubytovat nemůžou, ale že kousek je taky dobrá casa, navíc o 5 CUCů levnější, vzali jsme ji. V Havaně na letišti však nikdo nečekal, vyměnili jsme tedy 100 Eur (dostali 112 CUCů, i když mi původně vrátila o jeden míň – pozor, pokusy o podvod byly časté!), vzali taxi za 25 CUCů a odjeli do casy sami. Zazvonili jsme a kluk, co vylezl, nám lámanou angličtinou vysvětlil, že Pedro z agentury udělal chybu a domluvil ubytování již o den dříve a že teď již má plno. Ale že za chvíli přijde jiný a ten si nás odvede o 4 bloky vedle a ubytuje. Přišel a odvedl, pokoj se nám však nelíbil, možná tak na jednu noc. Naštěstí nám nabídl přespání hned ve vedlejším domě, vyšplhali jsme se do druhého patra (úzké, příkré schody, stropy mají aspoň čtyřmetrové) a tam se nám líbilo (píšu z postele, čekám na Péťu, než se vykoupe). Akorát tu nikdo nemluví anglicky, ten první kluk špatně, druhý hůř a bytná našeho pokoje (Marináda) už vůbec. Naštěstí je španělština podobná francouzštině a pár španělských slovíček přeci jenom dohromady dáme. Objednali jsme si snídani za 3 CUCy na sedmou hodinu a teď se ještě musíme zeptat, kolik je vlastně hodin, nevíme, zda je posun pět nebo šest hodin. Tak pět, jdeme spát.
10.3.2009
Ráno jsme nemohli kvůli posunu dospat, vzbudili jsme se ve čtyři hodiny (u nás bylo devět), ještě 2 hodiny jsme polehávali, pak někde zakokrhal kohout, vstali jsme a v sedm snídaně. Měli jsme suchou veku s máslem, jedno vajíčko na pánvi, talíř ovoce (papája, ananas, meloun a kubánský pomeranč), silnou kávu s mlékem a přeslazený ananasový džus.
Ráno byl příjemný chládek, ulice skoro bez lidí. Prošli jsme Plaza de la Catedral, zahli na Obispo a došli až ke Capitoliu. Zašli jsme na prohlídku (3 CUCy lístek) a pokračovali po třídě Simona Bolívara až ke kostelu Nejsvětějšího Srdce, kde jsme zahli a došli k Maleconu. Teprve zde, když jsme vypadli z nejturističtějších částí, jsme potkávali fronty před poloprázdnými obchody.
Z Maleconu jsme došli zpátky do centra a zašli na oběd do La Bodeguita del Medio (restauraci stejného názvu a velmi podobného vzhledu a jídelního lístku mají i v Kaprově ulici) , kam chodíval i Hemingway. Dali jsme si vařené krevetky (13 CUCů) a vepřové kotletky (12 CUCů), co nám doporučil vrchní, servírovali to s moros y christianos (černé fazole s rýží), černými fazolemi a sladkými bramborami. Mojito (za 4) tu neměli nic moc. Po chvíli bloudění kolem Castillo de la Fuerza (pevnost), jsme koupili pár pohledů (samozřejmě nás okradli o pár drobných) a sedli si na Plaza de Armas na kafe. Nepřekvapivě, nikde se moc nepřetrhnou, všude si dávají na čas (v kavárně dokonce zavřeli, byly tři odpoledne a náměstí plné turistů, prostě komunismus). Z kafe jsme šli na náměstí Svatého Františka (s budovou bývalé burzy), a na Plaza Vieja (staré náměstí), kde jsme si sedli na piña coladu (3 CUCy) a točené kubánské pivo (2 CUCy). Péťa se trošku opila, šli jsme pak rovnou domů do casy na večeři, po cestě jsme si koupili akorát 3 bonbóny (1 CUC) v muzeu čokolády. K večeři byl humr s moros y christianos a bramborovou kaší (podivná chuť) a zeleninovým salátem (pár koleček rajčete, okurky a zelí) a sklenka pomerančového džusu, bylo toho tolik, že kaše jsme se prakticky nedotkli, já měl co dělat to všechno sníst a Péťa nechala půlku humra!! To celé bratru za 7 CUCů za osobu.
Marináda (naše domácí, sice se tak nejmenuje, ale líp se to pamatuje) nám ještě dala 2 copa (sklenka koktejlu), zrovna jsme šli ven. Prošli jsme se k Plaza de la Catedral (byla zavřená skrz nějakou soukromou akci), a ulici Obispo k restauraci Floridita (kam Hemingway chodíval na daiquiri), všude bylo poměrně mrtvo, takže jsme to zabalili a za 3 CUCy (původně chtěl 5) jsme si vzali rikšu zpátky ke case. Neměli jsme drobné, takže se musel spokojit s 2,80, moc se netvářil, ale i tak jsme ho přeplatili (bylo to tak 300 metrů).
11.3.2009
Ráno jsme šli bez snídaně, humr se v nás ještě vzpouzel, Marináda nám dala aspoň kafe. Měli jsme posledních 5 CUCů, šli jsme do ulice Brasil si vyměnit 500 Euro. Pak jsme šli na Parque Central vedle Capitolia oběhnout dvě cestovky. Potřebovali jsme zařídit cestu busem do Viñales, vlak do Santiago de Cuba a taky výlet na Cayo Largo, kde bychom se mohli na závěr dovolené vykoupat. Autobus zařídili bez problémů, lístky (12 CUCů každý) nám hned dala, i výlety na Cayo Largo měla, akorát s vlakem byla potíž. Doporučila letět letadlem, akorát, že všechno bylo plné, poradila, ať si do aerolinek Cubana sjedeme sami. Našli jsme si u Capitolia pěkný bourák a smluvili jsme cenu ze 6 CUCů na 4, aerolinky byly na konci Calle 23, hned u Maleconu. Řidič Pedro se nás po cestě zeptal odkud jsme, že Češi, hned reagoval česky, že 4 roky pracoval v textilce ve Vansdorfu a že má za ženu Polku. Vyfotili jsme se s ním a šli do aerolinek. Hned na nás dýchla atmosféra doby před 20 lety. Fronta zmatených lidí, nikdo si jich nevšímal, úřednice od přepážek zřejmě právě obědvali. Pořadová čísla byla taky k ničemu, byly potřeba ostré lokty, škola asertivity nenechat se předběhnout (nechali jsme se). Když jsme se dostali na řadu, stejně byly všechny lety plné. Sehnali jsme aspoň let ze Santiaga zpět do Havany (o půlnoci z 24. na 25.března!!), na výlet bychom tedy museli jet obráceně než jsme plánovali. Rozhodli jsme se ještě zajít na nádraží zkusit přeci jenom ten vlak. Z aerolinek jsme šli po Calle 23 až ke hřbitovu Necropolis Colon, což jsou dobré tři kilometry (v tom vedru!). Stavili jsme se v Coppelii, slavné to zmrzlinárně, fronty Kubánců se táhly již z daleka, museli tak na sluníčku čekat aspoň hodinu. Cizinci platící tvrdou měnou však měli lepší zacházení, dali jsme si každý dva kopečky za 2,80 CUCů a 1,5l vodu za 0,65 CUCu.
Než jsme došli ke hřbitovu, zastavili jsme i v místní restauraci, sice jsme neměli monedo nacionále, ale dalo se platit i v CUCech. Dali jsme si jenom pivo (třetinka za 1,5 CUCů, v CUPech by to bylo 18), i když na nás od vedlejšího stolu halekali nějací běloši, že tu výborně vaří, mysleli jsme si, že jsou to turisti. Ale nebyli to turisti, sice byli bledí jak Angličani, mluvili výbornou americkou angličtinou (i s přízvukem), mohlo jim být tak šedesát let a byli to Kubánci (holt zažili ještě angličtináře za Batisty). Když se dozvěděli, že jsme Češi, hned se ptali, jak se žije ve svobodě a jakéže to máme štěstí, že už svobodu máme a oni ne. Po pivu jsem šel na záchod, smradlavá, černá díra s louží (šlápl jsem si). Když jsem odcházel, černoch u vchodu (asi ho tam poslala servírka, které jsem se ptal na baño) zařval „Money!!“, odpověděl jsem mu „yo no tengo dinero“ a šel jsem pryč, ani se nevzmohl protestovat. Za tudle díru bych nedal ani peso (nacionále).
Konečně jsme se doplazili na hřbitov, vstupné za CUC, ale nic moc tam nebylo. Obešli jsme ho, marně se pokoušeli vylézt jinudy, jiný výlez to nemělo, šli jsme pak pěšky na Plaza de la Revolucion k památníku José Martího (cca kilometr), ve čtyři odpoledne byl už zavřený, vyfotili jsme si ho aspoň zvenčí. Hřbitov ani památník nebyly nic moc, mohli jsme je oba s klidným svědomím vynechat.
Umluvili jsme Coco taxi z 7 CUCů na 5 na hlavní nádraží (Estacion Centrál de Ferrocarriles), odkud nás však poslali na jiný terminál, po chvíli bloudění jsme jej sice našli, ale řekli nám, že dnes lístky neprodávají, prý až mañána. Šli jsme pryč, holt poletíme Cubana airlines.
Vrátili jsme se do cestovky, kde jsme koupili zájezd na 4 noci na Cayo Largo i s dopravou. První noc se zpáteční letenkou z Havany za 153 CUCů, každá další za 73 a letištní poplatky 2×15, celkem 402 CUCů za osobu. Levný to zrovna nebylo (platili jsme kreditkou, přepočteno na dolary za $828 pro oba), ale jsou to nejlepší pláže na Kubě a hotel je all-inclusive (včetně alkoholických drinků, 4 dny naložení v mojitu!!!). Akorát, že v noci ze 24. na 25. poletíme ze Santiaga, v Havaně jsme ve dvě ráno, aby nás v pět vyzvedli v hotelu Parque Centrál a vzali na letiště a na pláže. Snad nebude mít let ze Santiaga zpoždění (je to pokračující let z Madridu).
Byli jsme tak zmožení, že jsme šli rovnou na Plaza de la Catedral, kde jsme si objednali 2x piña coladu, a 2x cuba libre (což nám moc nechutnalo). Hráli nám compañeros, dali jsme jim CUC. Večer se už ochladilo, v kraťasech a tričku byla zima, zvlášť, když foukal vítr. Zvedli jsme se a šli jsme na cocodrilo pequeño (krokodýl, kterého nám Marináda připravila s bílou rýží, hranolkami a zeleninou). Krokodýl se povedl a i polévka z červených fazolí byla výborná. Maria nám zamluvila casu ve Viñales, zaplatili jsme 130 CUCů za ubytování, jídlo a vodu, zabalili a šli spát.
Havana je překrásné město, určitě se vyplatí ubytovat se v části Havana Vieja (staré město), odkud je to všude kousek (pouze modernější pamětihodnosti jsou dál). Je pěkná svou uceleností a historickými koloniálními paláci, z nichž mnohé již spadly nebo brzy spadnou, stále obývané místními Kubánci. Uličky jsou sice uzoulinké, domy rozbité a ulice špinavé (i když ne tak jako ve Vietnamu), ale má to atmosféru!
12.3.2009
V 7:30 nás čekal taxi a vzal nás na terminál Viazulu (místní autobusová společnost, cestují typicky pouze turisté, místní se vozí na korbě náklaďáků), autobus odjížděl v devět, ale museli jsme tam být již o hodinu dřív. Nedomluvili jsme cenu dopředu (na Kubě chyba), taxametr nezapnul a řekl si o 10 CUCů (Marináda říkala, že tak 5-6 bude akorát). Péťa počkala s kufry venku, já zašel obhlídnout co a jak. Opět jsem si vyzkoušel ochotu kubánských compañeros. Na informacích se dvě soudružky (v soudružském hovoru) bavily spolu a mě si nevšímaly, i když jsem byl 20cm od nich. Až když jsem jim drze strčil papírek z cestovky před nos, obtěžovaly se a ukázaly na frontu vedle, kde mám papírek směnit za lístky. Dali jsme ještě CUC za zavazadla (jak jsme později zjistili, byl to normální podvod, zavazadla se přepravují zdarma) a počkali ve smradlavé čekárně (smrad byl z vejfuku, hned z čekárny se šlo do autobusu, který nevypínal motor ani při tankování). Teď sedíme v klimatizovaném buse (zavřené boty, ponožky, dlouhé kalhoty, tričko, košile, mikina jsou nutností) již skoro 3 hodiny a za další hodinku by nás měla přijít vyzvednout naše bytná na konečné ve Viñales.
Ve Viñales na nás již čekala horda jiniteros, kteří se snažili urvat si turistu k sobě domů. Viñales je jedna dlouhá hlavní ulice s pár vedlejšími. Naše casa byla na hlavní ulici na konci vesnice, asi 300 metrů od zastávky Viazulu. Domácí vypadali mile, velký pokoj sice neměl okno, zato měl 2 široké postele a vlastní koupelnu. Škoda jen, že na záchodě nebylo prkénko (jak jsme pak zjistili, skoro žádná casa neměla prkénko), okno v koupelně se nedalo zakrýt (vedlo na dvorek, kde se proháněly slepice a hrály si děti) a elektrika ke sprše vedla tak šikovně, že se člověk bál opláchnout. Sprcha nakonec byl i důvod, proč jsme v case přespali jen jednu noc a na druhou si našli jinou (i tady jsme později zjistili, že prakticky všechny casy měly takhle řešenou elektriku – místní se sprchují pod studenou a namontovat ohřívač přímo na sprchu je ten nejjednodušší způsob, i když to trochu probíjí J).
Po ubytování jsme šli zpátky k zastávce autobusu, kde bylo i celé centrum Viñalesu – 2 kanceláře cestovek. Zde jsme zakoupili půldenní výlet na příští den (35 CUCů každý) a zamluvili si místo v autobuse zpátky do Havany. Na oběd jsme zašli do nejlepší místní restaurace Casa de Don Tomas (dle průvodce), já si dal místní specialitu (9,90 CUCů) Péťa dvojitou porci moros y christianos (za 1,20 CUCu porce), dvakrát mojito (1,65 CUCu) a já i kreolské kafe (0,55 CUCu) a jejich dezert – sýr (chutnal jako eidam) s marmeládou (1,50 CUCu).
Po obědě jsme šli obejít vesnici a na vedlejší ulici za hlavním náměstím jsme objevili krásně natřenou, patrovou vilu (většina domů ve Viñales je pouze přízemních), kde nabízeli dva pokoje k pronájmu, od příštího dne volné (pokoj za 25, snídaně za 4 a večeře za 10). Rozhodli jsme se přestěhovat.
Zašli jsme do místní nálevny na piña coladu a mojito (drink za 2 CUCy). Sedli jsme si ke stolu se starým dědou, nebylo mu moc rozumět, ale když se dozvěděl, že jsme Češi, řekl nám, že za revoluce pracoval v Praze jako šofér (jestli jsme se neztratili v překladu). Nakonec nám dal třípesovou bankovku s Che Guevarou (cca 3Kč) a křičel u toho regalo (dárek, ještě, že jsem si nahrál do PDA slovník).
K večeři byly dvě obrovský flákoty vepřového masa (Péťa svoje snědla z půlky), bílá rýže, kukuřičný knedlík, zeleninový salát, mrkvová marmeláda jako dezert, dali jsme si i dvě piva.
Po večeři jsme jim oznámili, že se stěhujeme, moc se netvářili, přinesli i novou sprchu, kterou prý hned zítra nechají namontovat (proč to neudělali již dřív??), nabízeli se, že půjdou s námi a pomůžou nám najít jinou casu (asi z toho chtěli mít provizi). Zaplatili jsme 40 CUCů (20 ubytování, 16 večeře a 4 za piva), zabalili si, já se osprchoval (Péťa se opláchla v umyvadle a ani mě pod sprchu nechtěla pustit) a šli jsme spát.
13.3.2009
Ráno jsme si přestěhovali věci a sedli si na náměstí před cestovkou, odkud jsme v devět vyráželi na výlet. Chtěli jsme si koupit něco k zakousnutí, u stánku, kde nabízeli obložené chleby a prodávali za monádo nacionále, měnili CUCy za CUPy v poměru 1:3 (oficiálně 1:24), nic jsme nesměnili a snědli si chleba a sýr z domova.
Na výlet jsme jeli autem, kromě průvodce a řidiče jel ještě další pár, který jsme vyzvedli v hotelu za Viñales (ačkoli byl hotel čtyřhvězdičkový, měl krásný výhled na údolí a zvenčí vypadal moc dobře), Skot Stewart a Španělka Carmen (s kterými jsme si pak při obědě povídali) tvrdili, že vevnitř je tak maximálně dvouhvězdičkový a nikdo se o něj nestará.
Výlet začal vyhlídkou na terase hotelu Jasmín, odkud jsme přehlédli celé údolí Viñales i s mogotami. Pak jsme popojeli k místu, kde v šedesátých letech jeden místní nadšenec nechal vymalovat na skálu obrovský obraz znázorňující prehistorii Kuby (od dinosaurů až po Indiány). Obraz se prý musí skrz počasí každé 3 roky přemalovat, ale kvůli turistům to rádi udělají. Pak jsme pokračovali prohlídkou tabákové farmy, majitel před námi jeden doutník ukázkově ubalil a každému další daroval. Ještě jsme k němu zašli na kafe.
Dalšími zastávkami byly dvě jeskyně, v první se schovávali otroci, co utekli plantážníkům, druhé se říká Jeskyně Indiánů (ale jestli v ní kdy žili Indiáni se neví) s krápníky a podzemní řekou, kterou jsme si na lodičce projeli. Na závěr jsme zašli na oběd vedle jeskyně, pokecali jsme se Stewartem a Carmen. Servírovalo se pečené vepřové, brambory, moros y christianos se zeleninou, které jsme zapíjeli mojitem. Jako dezert pak bylo ovoce a flan (kubánský puding s kokosovou marmeládou) s kreolskou kávou, ani jsme to nebyli schopni sníst.
Odpoledne jsme pak proseděli na verandě, psali pohledy a deník, četli časopisy a popíjeli daiquiri a mojito. K večeři se podávala fazolová polévka, pečená ryba se zeleninou, rýže, hranolky ze sladkých brambor a brambůrky (10 CUCů za osobu).
Po večeři jsme zabalili a šli ven, v místní hospůdce hráli compañeros salsu, čaču a další šlágry, dali jsme si dvě mojita (2 CUCy) a asi po hodině si šli poslechnout kravál na náměstí – páteční salsa diskotéku. Místní mládež vyvalila bubny, kytary a rumba koule, propojila to dráty s repráky a kravál byl hotov. Péťa by tam zůstala, ale mně se zavíraly oči, šli jsme spát.
Ráno jsme zaspali, nezvonil budík, vstali jsme až v sedm, ale i tak jsme bus v osm v pohodě stíhali. Zaplatili jsme (56 CUCů za ubytování, koktejly, večeři, pivo a vodu), vyfotili casu a zmizeli.
Ve Viñales se nám líbilo, obzvláště, když jsme se přestěhovali do druhé casy s terasou (i když odpoledne až do rána netekla voda, ale to byl problém celého Viñales, stěžovali si již Stewart s Carmen). Akorát, že bychom si podruhé už žádný výlet nekupovali a údolí bychom si na mopedu projeli raději sami (všude se dá snadno dostat).
14.3.2009
Ráno v osm jsme tedy busem dojeli zpět do Havany, koupili si lístek na příští ráno do Cienfuegos (20 CUCů jeden), a vzali taxi ke kancelaři aerolinek Cubana, koupit si letenku ze Santiaga do Havany (opačný směr již byl úplně plný, a i v tomto našem bylo volno pouze o půlnoci). Úplně jsme zapomněli, že je sobota a měli otevřeno jen do dvanácti. Měli jsme ale štěstí, zavírali až za 10 minut. Aby toho štěstí nebylo moc, rozbil se jim terminál a nebrali karty a my měli již posledních 20 CUCů. Našel jsem venku bankomat a sice v průvodci psali, že někdy bankomat kartu sežere a již nevrátí, ale neměli jsme moc na vybranou, tak jsem to risknul. Tenhle mi dal 300 CUCů ($333), a my mohli koupit letenku (doma jsem pak zjistil, že mě výběr CUCů z bankomatu vyšel levněji než nákupem hotově přes Eura, ale možná to bylo tím, že Euro šlo v době výběru dolů, každopádně šachy s výměnou korun za Eura a pak na CUCy se asi moc nevyplatí). Nelegálním taxi „pay money in the car“ jsme odjeli k Marinádě, osprchovali se (bydlíme ve vedlejším pokoji, v našem se ubytovali 3 Češi) a vyrazili do města. Vyměnili jsme dalších 500 Eur (v Cadeca měli lepší kurz, dali nám 579 CUCů) a za 4 CUCy i 96 CUPů. Pak už jsme se jen procházeli po koloniální Havaně, zašli na Malecon a občas si dali mojito či daiquiri. V jedné takové hospůdce nás překvapil déšť, docela slušný slejvák v období sucha, museli jsme počkat než to nejhorší přejde a pospíchali pak k Marinádě na večeři.
Večeře byla obrovská, nejdříve výborná fazolová polévka, pak smažená ryba s rýží, bramborovou kaší a salátem a na závěr arroz y leche (sladký rýžový pudink). Přežrali jsme se tak, že už jsme nikam nešli, kromě ucpaného záchodu (papír se musí házet do koše) se nic dalšího vzrušujícího nestalo a šli jsme spát.
15.3.2009
Ráno jsme vzali taxi za 8 CUCů na nádraží Viazulu a odjeli do Cienfuegos, kde na nás dokonce již čekali s ubytováním (dostali echo od Marinády, ačkoli jsme to po ní nechtěli). Byli to mulati, pán co nás vyzvedával prý pracoval jako právník. Casa se nám však nelíbila (i když snížili cenu z 20 CUCů na 15), vzali jsme si tedy kufry a šli se podívat sami. Casa, kterou jsme měli vyhlídnutou z Internetu, byla již plná, zkoušeli jsme tedy různé okolo, já vždy počkal s kufry ve stínu a Péťa se šla podívat. Celou dobu nás pořád otravovali naháněči, majitelé cas se hádali mezi sebou, přemlouvali nás, ať zůstaneme u nich, atd. Nakonec jsme tu naší našli (20 CUCů, i když na vizitce měl cenu 10-20), sice to byl takový kutloch, ale pořád lepší než ty předchozí. Ani nám nevadilo, že tam hospodaří dva hoši sami… No jo, byli to teplouši (jak jsme později zjistili, není jich na Kubě zrovna málo)… Ten tlustý, plešatý, profesor ekonomie z místní unverzity dělal tátu, drobný, jemný mládenec s bradkou mámu (říkal, že jeho zaměstnání je domácnost). Po sprše jsme šli prozkoumat centrum, po jedné z hlavních tříd (El Boulevard) jsme došli na náměstí, které jsme obešli, ale všude bylo mrtvo (byla neděle). Dali jsme si aspoň kafe a mojito na cestu v místní kafetérii. Vrátili jsme se druhou hlavní třídou (Prado) asi dva kilometry podél nábřeží (Malecon) až na nejjižnější výběžek města směrem do moře (Punta Gorda). Slunce pálilo a příjemně foukal vítr. Na Maleconu bylo živěji než v centru, otevřené obchody, kiosky a spousta koloniálních paláců k pronajmutí, asi jsme udělali chybu, že jsme se neubytovali zde. Dali jsme si po cestě dva lahváče (pivo je na Kubě pěkně drahý, třetinka v obchodě vyjde na 1 CUC). Až na konci Punty Gordy stála nádherná restaurace Palacio de Valle, úplně prázdná včetně terasy na střeše.
Už se blížila doba večeře (po předchozích zkušenostech s velikosti jsme si ji objednali na šestou, abychom stihli do večera vytrávit), vzali jsme koňku (která v Cienfuegos, i jinde na Kubě, funguje jako běžný taxík) a vrátili se do centra.
Podávala se výborná zeleninová polévka a sépie plněné sýrem a rýží s moros y christianos. To vše jsme zapíjeli džusem z guavy (připomínal jahody) a jako dezert byl známý puding arroz y leche. No prostě dobrota, asi zatím nejlepší co jsme tu měli, máma se ukázala.
Po večeři jsme se vrátili zpátky přes Malecon až k restauraci na Puntě Gordě, už byla tma a příjemně se ochladilo, na Maleconu seděla spousta lidí a popíjela rum nebo piva. V restauraci na střeše jsme si dali mojito (4 CUCy za jedno) a koukali na moře a hvězdy. Byli jsme tam úplně sami.
Pak jsme se zas pěšky vrátili do centra, na náměstí José Martího, kde se v kavárně, co jsme si dopoledne dávali kafe a mojito, konala tancovačka. Teda, nejdřív to bylo takové karaoke, až ke konci pouštěli hudbu. Tady se dal s námi do řeči jeden Korejec (cca 23 let), který pro opilost brzy odpadl, ale pochopili jsme, že je na Kubě jako misionář z OSN. Celou dobu se lepil na místní krasavice (původně jsme si mysleli, že je to turista s prostitutkami). Seděl u stolu s dvěma černochy, jeden byl Uganďan (jeho otec dělal diplomata v Havaně), druhý Jamajčan (jmenoval se Carlton, stejně jako naše kufry) a oba studovali na Cienfuegoské univerzitě, Uganďan informatiku, Jamajčan strojárnu. Od nich jsme se dozvěděli něco málo o Kubě, oba teda především hodně pili a honili děvčata (i když to první jim šlo asi líp než to druhé). Uganďan si stěžoval, že rasismus je i na Kubě, že si někteří jeho učitelé myslí, že černoši nejsou inteligentní. Za večer jsme dali každý asi pět mojitos (byly asi nejlevnější co jsme na Kubě pili, po 1,50 CUCech, a nebyly vůbec špatné) a když tancovačka skončila, přesunuli jsme se všichni čtyři taxíkem na Malecon, kde byl v El Rápidu non-stop (místní hamburgrárna, ale většinou mají jenom pizzy). Tady jsme dali ještě pivko, ale oba černoši byli tak ožralí, že jsme jenom vyměnili e-mail a šli spát (takže pěšky zas do centra). Spát se moc nedalo, z ulice šel hrozný hluk, jezdily nám tam koňky a sem tam náklaďák.
16.3.2009
Ráno v osm jsme měli objednánu snídani, máma se zase předvedla, hlavně ten džus z guavy byl výborný. Pak jsme šli koupit lístky na bus do Trinidadu, bylo pondělí a město obživlo, zašli jsme tedy i na El Boulvard, prošli pár stánků se suvenýry, ale nic jsme si nakonec nekoupili.
Cienfuegos bylo příjemné malé městečko, s malým centrem (náměstí a dvě křižující se ulice) a především Malecon a Punta Gorda byly okouzlující. Určitě se nám tam také líbilo skrz pařbu s černochy.
Zabalili jsme, zavolali na drožku, odklusali s kufry na nádraží a v jednu jsme odjeli do Trinidadu.
Po zkušenostech s předchozí kvalitou a nabídkou ubytování jsme raději nechali kufry v úschovně (chtěli 4 CUCy, ale Péťa jim dala jen dva) a šli si vybrat bydlení sami. Celkem brzy jsme našli casu (dle cuba-junky.com), překrásný, starý a velmi dobře udržovány obrovský patrový palác s terasou a s výhledem na město. Otevřel nám asi 60-ti letý dědek, noc by přišla na 25 CUCů, akorát, že měl na příští dny rezervaci a hlavně, netvářil se přehnaně mile (např. na otázku jak se dostat na pláž odpověděl, že je to jen náš problém – no, možná to bylo jeho špatnou angličtinou). Přesto jsme se domluvili, ale než jsme došli pro kufry, obešli jsme pár dalších cas, ale buď byly plné nebo se nám nelíbily. Ubytovali jsme se tedy u dědka ve velkém pokoji v patře s dvěmi okny a starožitnou železnou posteli uprostřed místnosti. Objednali jsme si comidu (večeři) mořské plody na půl sedmou, osprchovali se a užívali si luxusu. Večeře, kterou nám servírovali v jídelně, začala rybím koktejlem, pokračovala celým humrem a ještě kopou krevetek. Jako příloha rýže a hranolky ze sladkých brambor. Zase jsme se přejedli, vyběhli jsme ještě koupit vodu (krám byl hned za rohem), a vrátili se na terasu, odkud jsme koukali na západ slunce. Utahaní jsme již šli rovnou spát.
17.3.2009
Ráno jsme si prošli město, místní kostely, Plaza Mayor a zašli i do Palacio Brunet, bývalý dům jednoho ze španělských plantážníků (svého času pro něj pracovalo 600 otroků na plantážích a dalších 20 sloužilo v domě). Byl to spíš palác, vstup byl za 2 CUCy, další CUC jsme dali naší statečné průvodkyni-uvaděčce, která nás se svou španělsko-anglickou hatmatilkou provedla po paláci. A zasloužila si to, i když nás několikrát (i po opravě) upozornila na vázy a lustry z československého křišťálu.
Taky jsme poprvé zkusili krmi místních – v okénku na ulici jsme si koupili 3 pizzy, každá byla za 5 peso (cca 5 Kč) a ačkoli to bylo pouze upečené těsto s trochou sýra (s volitelnou možností polití vodovým kečupem), byly moc dobré.
Pak jsme ještě stihli jedno mojito (u jedné místní paní, měla na starosti překrásnou casu s vlastní rozkvetlou zahrádkou na dvoře, ale měla bohužel již plno, šli jsme k ní pak aspoň několikrát na kafe). Odpoledne jsme se trochu prospali a na večeři vyrazili do Estela Paladar (rodinná restaurace) za Plaza Mayor. Psali o ní v průvodci, a paladar jsme ještě předtím nevyzkoušeli. Paladar byl na zahradě za domem, akorát, že začlo pršet, tak jsme se přestěhovali do haly. Celá rodinka byla neskutečně otylá. Ono být obsluhován Kubáncem je dost o nervy, ale být obsluhován tlustým Kubáncem je o dost horší. Ploužili se jak před smrtí… I na usazení jsme museli čekat (a hostů tam bylo jen pár)… Každopádně jsme tam neumřeli a po večeři se přemístili do kavárny na schodech vedle kostela, dali si mojita (2,50 CUCů, ale nic moc) a poslouchali místní živou kapelu. Nejdříve hráli klasiku – salsu, rumbu, son, pak se vyměnili a pokračovali africkými tanci.
18.3.2009
Ráno jsme oslovili na ulici Coco taxi (motorka předělaná na tříkolku, uveze dva turisty) a odjeli na pláž Ancon (taxi za 5 CUCů).
Tam jsme si pronajali 2 lehátka, každé za 2 CUCy a skoro celý den se koupali, opalovali a potápěli (kromě pár chuchvalců řas s nějakou tou rybkou, tam toho mnoho k vidění nebylo). Oběd v plážové restauraci (krevetky, kuře, voda, pivo) byl dost hrozný, ale nebylo moc z čeho vybírat. Některé podniky byly jen pro all-inclusive hosty z hotelu. Odpoledne jsme vzali bus zpátky (1 CUC).
Péťu bolela hlava, šel jsem koupit vodu (5l za 1,90 CUCu) a pak zkoušel znovu najít stánek s pizzou, ale již měli zavřeno. Nakonec jsem koupil dvě pizzy v El Rápidu, tu nejobyčejnější sýrovou za 1 CUC a jednu s hrstí salámu navíc (1,45 CUCu). Nejen, že ta pizza byla 5x dražší než na ulici, ale byla taky 5x příšernější – kus rozehřáté zmražené hmoty, ale nic jiného neměli. Ani ta hrst salámu navíc nebyla worthy…
19.3.2009
Ráno jsme se museli vystěhovat, měli jsme palác u dědka zamluvený jen na tři noci a dědek prohlásil, že už má rezervaci. Na nádraží nám řekli, že autobus do Trinidadu jede jenom jednou denně a to v osm ráno, takže jsme si museli na jednu noc najít ubytování. U milé paní na Maceo ulici bylo pořád plno, zkusili jsme tedy casu na Simon Bolívar 515, kde měli naštěstí volno. Casa to byla nádherná, stála na kopci nad náměstím Plaza Mayor, hned za vstupem bylo velké nádvoří, odkud se šlo do pokojů i nahoru na terasu. Podlaha v pokoji vypadala původně, nádherný lustr a prastarý nábytek (jak u Pavly doma). A kdyby sprcha v koupelně neprobíjela (abych mohl vypnout vodu a necvakat u toho zuby, musel jsem si nazout gumové pantofle), štěstí by bylo dokonalé. Takhle jsme se museli cákat v umyvadle.
Po přestěhování jsme si prošli Trinidad a došli jsme k rozpadajícímu se kostelíku na kopci (Ermita de Nuestra Señora de la Calendaria de la Popa). Opět klasická scénka, Kubánec, černý jak bota, nejdříve se zeptal, odkud jsme, pak, že jeho kamarád viděl Alenu Šeredovou, když byla na Kubě a pak, že je boxer a jestli bysme mu nedali CUC na boty. Když viděl, že ne, tak aspoň 25 centů… Fidelovi žebráci…
Zašli jsme zase ke stánku na pizzu, housku se salámem a skleničku guava džusu a i když se na ulici platí pesem (za 5/5/2 peso), ptali se na CUCy. Zbytek dne jsme strávili procházením se po městě, zašli jsme zas k milé paní na kafe, sedli si na mojito a živou hudbu (salsu tancoval teplouš) a večer se vrátili do casy na comidu. Podávala se polévka z černých fazolí, vařený humr, krevetky, hranolky a rýže. Tak jsme se přejedli humrem, že jsme si řekli, že humra již nikdy. Po večeři jsme se šli podívat na soubor afrických tanců. Předváděli to v jedné kafetérii i s černošskou muzikou…
Trindindad určitě také stojí za návštěvu, trošku mi svou prastarostí připomínal Krumlov, i když rozlehlejší (a samozřejmě s jinou architekturou). Toulat se uličkami, popíjet mojito a poslouchat compañeros, prostě idylka. Pláž Ancon je dobrá tak leda na opalování…
20.3.2009
Ráno v osm jsme odjeli Viazulem do Camagüey. Hned při výlezu nás odchytl taxikář a jeho syn nás odvezl k sobě domů, kde pronajímal casu. Sice nebyla nic moc, bylo to samostatné patro nad domkem, ani to nebylo přímo v centru (muselo se přes most), ale zase jsme se nechtěli zdržovat hledáním ubytování a usmlouvali jsme to na patnáct CUCů za noc.
Procházeli jsme se městem a narazili jsme na venkovní kubánskou „restauraci“, kde se platilo v národní měně. Překvapivě tam nebyla fronta, ale ani prázdno, výběr neměli veliký, ale měli jsme hlad, Péťa si objednala sýrový hamburger za 2,65 peso (houska se sýrem a kusem čehosi připomínající salám), já hamburger speciál (prakticky stejný) za 7,45 peso a třetinku piva v lahvi za 10 peso, celkem jsme zaplatili 18,40 (tj. asi 18 Kč!!).
Po jídle jsme pokračovali průzkumem města, ale začlo pršet (od té doby pršelo aspoň chvíli každý den), tak jsme zašli do nálevny El Cambio na dvě mojita.
Potkali jsme černocha, mluvil německy (líp než my), říkal, že ve městě Jena dělal pět let optika a že byl ve třiaosmdesátém i v Praze, původně jsme si (naivně) mysleli, že to bude obyčejný Kubánec, který je neobyčejně kamarádský, ale po tom, co se nechal pozvat na mojito a chtěl nám prodat nějaké doutníky (které se prodávají pouze ve státních obchodech), pochopili jsme, že jde o jinetera, poděkovali jsme mu a rozloučili se. Stihl nám ještě doporučit paladar El Cardenal (kam se chtěl taky nechat pozvat na večeři), a kam jsme pak opravdu na tu večeři zašli (obrovské porce za 19,50 CUCů, ale domácí comidy byly lepší). Zpátky domů jsme si vzali tricycle, domluvili si cenu za 3 CUCy a když jsme kolaři platili, rozčiloval se, že to byla cena za osobu a že zavolá policii. Nic jsme mu nedali (Péťa nás ubránila) a šli spát.
Upřímně, Camagüey nebyla uplně nejcennější zastávka, asi by bylo lepší zůstat o den déle v Havaně, Trinidadu nebo Santiagu, či navštívit Santa Claru, Holguín, Bayamo či Baracoa (tam jsme však nebyli, tak těžko soudit).
21.3.2009
Ráno v 6:10 nám jel bus do naší další zastávky – Santiago de Cuba. Cesta trvala busem Viazul sedm hodin, což bylo dost příšerné. Zajímavé bylo po cestě vidět políčka místních farmářů, která byla obehnána živými ploty z kaktusů. Jo, a taky jsme se stavěli na kubánském občerstvení u silnice, kde jsme dostali sklenku čerstvě vymačkané šťávy z cukrové třtiny za půl peso, tu samou sklenku jsme dostali u jeskyně ve Viñales za 2 CUCy (tj. stokrát dráž!!).
V Santiagu na nádraží jsme přemluvili mládence s moskvičem, aby nás hodil za 4 CUCy do centra (na adresu casy, která byla v průvodci), ale už bylo plno. Opět jsme se přesouvali od casy ke case a ptali se na ubytování, ale nic se nám pořádně nelíbilo. V jeden okamžik si dokonce našeho počínání jeden šikula (jinetero) všiml, těsně před námi zazvonil na dveře casy a tvářil se, že nás tam přivedl on a chtěl za to odměnu.
S kuframa bylo hledání casy složitější, ale jedna paní (která neměla volno) nám je u sebe schovala. Nakonec jsme se upíchli v case, kde byl sice pokoj bez okna, zato měl velkou koupelnu (kde netrčely ve sprše dráty!!) a Angličan, který se před námi akorát vystěhovával si bydlení i domácí jenom chválil (taky jsme tam potkali prvního Kubánce, který mluvil plynně anglicky, a francouzsky snad ještě líp).
Mohli jsme se nastěhovat až večer, šli jsme tedy do centra, vystáli si frontu na půlku velké pizzy za 10 peso (lidi na nás sice koukali, ale nic neříkali) a sotva jsme pizzu dostali, strhl se obrovský slejvák, ulice se vylidnily a místo aut se silnice zaplavila vodou (kanály mají u krajnice), čekali jsme aspoň půlhodinu, než se to trochu uklidnilo. Když už jenom krápělo, došli jsme do slavné kavárny La Isabelica, a dali si dvě presa. Místní platili po pesu (a čekali venku ve frontě), my ho měli i s doutníkem za 2 CUCy, zato jsme seděli hned. V Cubatuře jsme si na příští den koupili celodenní výlet po okolí Santiaga i s prohlídkou města. Každý platíme 54 CUCů, je to i s obědem.
Večer byl již pokoj v case připraven, akorát jsme se osprchovali, dali comidu (večeře jak od maminky) a vyrazili ven. Vymetli jsme několik koncertů živé hudby, ať už venku nebo po hospodách, v té jedné po nás chtěl jeden rasta černoch koupit kolu (furt opakoval, že je pouze za jeden CUC) a vůbec byli dost otravní. Nedá se poznat, zda-li se s člověkem dají do řeči kvůli zájmu nebo prospěchu. Bohužel, spíš pro to druhé. Péťa se pěkně opila.
22.3.2009
Ráno v osm jsme měli snídani a v devět vyrazili na náměstí Cespedes do pobočky Cubatury, odkud jsme odjížděli na výlet. Nakonec jsme kromě průvodce a řidiče jeli ještě s jedněmi španělskými manželi a jedním párkem teploušů (starý Dán si nabrnkl kocourka z Chorvatska). Kuba je rájem mnoha věcí, bukvice nevyjímaje.
Začali jsme kopcem San Juan, kde proběhla poslední bitva o nezávislost na Španělích a kde se kromě nich a Kubánců mlátili ještě Američani (kteří se tenkrát na konci 19. století tvářili jako kamarádi Kubánců, ale kteří po vítězné bitvě začli Kubu kolonizovat místo Španělů). Pokračovali jsme katedrálou El Cobre, kterou při svém pobytu na Kubě navštívil papež Jan Pavel II, dál jsme zajeli ke kasárnám Moncada, které svého času přepadl Fidel Castro (a šel za to sedět), když se pokoušel poprvé rozpoutat revoluci. Pak jsme píchli kolo, takže jsme změnili plán a zajeli do města na city tour, akorát, že jsme prošli všechna místa, které jsme již znali (náměstí San Dolores, calle Heredia, parque Cespedes) a ke kterým nám průvodce prakticky nic neřekl.
Přijelo opravené auto, jelo se na oběd – lodí asi 5 minut (zcela k ničemu), při obědě jsme trochu pokecali s teploušema (a společně si zanadávali na nefunkční socialismus na Kubě). Po obědě jsme ještě navštívili pevnost Morro, která sloužila pro ochranu Santiaga před piráty a kde nám průvodce zase nic neřekl. Tím nás výlet skončil, byly to vyhozené peníze, a to si ještě průvodce drze řekl o dýško. Po výletě jsme šli spát a spali až do rána (12 hodin).
23.3.2009
Po snídani u domácích jsme si prošli město, podívali se na terasu hotelu Casa Granda (kde byla nádherná vyhlídka na město a kde si nás otrávená obsluha vůbec nevšímala – aspoň nějakou výhodu otrávenost Kubánců má, nechtějí po nás objednávat si drinky) a zašli do nejstaršího domu na Kubě, kde svého času žil španělský dobyvatel Diego Velázquez.
Koupili jsme si cédéčka s kubánskou hudbou a šli si zase stoupnout do fronty na pizzu, tentokrát jsme tam čekali snad hodinu, navíc nás pár Kubánců předběhlo (evidentně na to byli zvyklí, ostatní se nebouřili). Opět jsme se jen tak toulali po městě, a koupili v Cubanatuře lístky do Tropicany (jeden za 28 CUCů), prodávali i s odvozem (ty byly za 40), ale ten byl zbytečně drahý, domluvili jsme se s černým taxikářem na 10 CUCech za zpáteční cestu.
Zašli jsme do muzea rumu na ulici Heredia, kde nám vysvětlili, jak se z vymačkané třtinové šťávy vyrábí současně cukr (krystalizuje) a melasa, z které pak vzniká kvašením líh a po vypálení, přidání ochucovadel (tajný recept, každý rum má navíc jiný) a zrání v dubových sudech jeden, tři, pět nebo sedm let vzniká, bílý, zlatý nebo hnědý rum.
Hlavní části města jsme už měli prakticky prošlé, zašli jsme tedy na Malecon, ale k vodě jsme se skrz nádraží nedostali, alespoň jsme si prošli obytnou, neturistickou část Santiaga (všechny děti na ulici hráli baseball). Už se zase chystalo k dešti, vrátili jsme se raději do centra a schovali se v Casa de la Trova, kde hrají různé domácí skupiny. Dali jsme společně 4 mojita (po 3 CUCech) a ani se nám odtamtud nechtělo. Měli jsme však objednanou comidu a koupený lístek do Tropicany.
Dva černoši nás tam před desátou odvezli a domluvili si, že pro nás zajedou v půl jedný (po představení měla následovat diskotéka). Představení jednak nebylo nic moc a jednak trvalo jenom hodinu a půl! místo slibovaných dvou hodin. Hlediště navíc bylo prakticky prázdné a těch pár turistů byli samí důchodci, žádná diskotéka se samozřejmě nekonala. Takže jsme se v půl dvanácté vyvalili z Tropicany, důchodci nasedli do přistavených autobusů a tanečníci si sedli na silnici a čekali na vlastní odvoz. Jejich bus záhy dorazil, dokonce nás do něj i zvali, ale my si řekli, že by to nebylo vůči taxikářům fér a tvrdli tam sami až do půl jedné (akorát hlídač s námi lehce konverzoval)… Takže i Tropicana byly vyhozené peníze, ale prý byla chyba jít v pondělí, nejlepší představení bývají v pátek či sobotu (to tam chodí i místňáci). Aspoň jsme se přesvědčili (díky tanečníkům a vrátnýmu), že existují i obyčejní Kubánci, kteří jsou neobyčejně milí, snaží se pomoci a nic za to nechtějí (ale člověk nesmí stát uprostřed turistické zóny).
24.3.2009
Po snídani jsme vyrazili na mojito na náměstí San Dolores (zase nás otravoval nějaký ožralý jinetero), stavěli se na pizzu za 5 peso u nás v ulici, prošli si město a večer vzali taxi za 7 CUCů na letiště, kde jsme pěkně vymrzli (víc než dvě hodiny v přechlazené letištní hale).
Santiago de Cuba je po Havaně a Trinidadu třetí z must seen míst na Kubě. Oproti Havaně se zde víc míchají místní a turisti, v malých podnicích potkáte při tanci obě skupiny, i restaurace a místní stánky jsou víc pro turisty přístupné.
25.3.2009
Po příletu na Havanské letiště jsme vzali taxík za 20 CUCů do hotelu Parque Centrál na stejnojmenném náměstí v centru (kupovali jsme si zde zájezd na Cayo Largo). Noc byla příšerná, o půlnoci let Iljušinem (naše premiéra s ruským samoletem) ze Santiaga, ve dvě taxík do hotelu, od tří do pěti čekání v lobby na transfer na letiště Baracoa (asi 40km západně od Havany) a v sedm odlet stařičkým ruským letadýlkem na ráj v ráji – ostrůvek Cayo Largo.
No a tady jsme čtyři noci a pět dnů jenom jedli, pili, hodovali, v moři se koupali a dobrou chvíli spolu měli (prostě žranice v all-inclusive hotelu).
26.3.2009
Hotel Barceló měl dvě restaurace, jeden snídaňový bufet a jeden koktejlový bar. Snídaně, oběd i večeře se podávaly formou bufetu, ale zároveň byla možnost si zamluvit místo k večeři v jedné z těch dvou restaurací – jídlo tam přeci jenom bylo snesitelnější. Zároveň byl přes celý den otevřen snack-bar s hamburgery, pizzou a hranolkami. Koktejl bar měl taky službu 24/7 (vyzkoušeno mezi 5-7 ráno).
Hotel byl přímo na pláži, ale foukal tak silný vítr (poslední den, se už trochu uklidnil), že se však na pláži moc ležet nedalo (i když Péťa se tam statečně opalovala) a ani v moři se koupat nedalo (o šnorchlování nemluvě). Většina turistů poléhavala u bazénu přímo u hotelu, kde ten vítr přeci jenom nebyl tak silný. Zadní části pláže byly plné nudistů, ti drzejší (a svraštělejší) se svklékali přímo v hotelu, hrozný zážitek.
Vlastně kromě polehávání, požírání a popíjení koktejlů nebylo v hotelu moc co dělat, biliár i ping-pong byly neustále plný, šachy ani dáma nás nebavily a kola? No to byla uplná sranda, v hotelu nabízeli k vypůjčení asi 20 naprosto zdemolovaných dětských čínských kol, prakticky žádné nemělo šlapku. Až na ta kola hotel fungoval docela dobře, personál dobře vycvičený, žádné postávání, polehávání, nicnedělání. Jídla i rumu bylo taky habaděj, v zásuvkách 220V, všude čisto, všechno fungovalo. All-inclusive hotel prostě není Kuba!
Každou hodinu se konal nějaký zábavný program (výuka tance, cvičme v rytme, apod.), večer pak taneční vystoupení (mimochodem velmi dobré). Nejvíc zábavy jsme však asi zažili 26.2. večer se dvěma Francouzi – Ludovicem a Borisem (napůl Španěl), s kterými jsme se seznámili na baru při mojitu (kde jinde) – bavit jsme se začali, protože jsme si vzpomněli, že jsme je již viděli v několika autobusech, které nás převáželi z Havany a pak Trinidadu a snad jsme s nimi letěli i letadlem ze Santiaga (prostě jsme byli celkem čtyřikrát na stejném místě). Ludovic byl silný opilec a Boris velmi ukecaný, oba se před Kubou vůbec neznali, poznali se až v Havaně. Po mojitu se nabídli, zda-li se k nim nechceme přidat na diskotéku, která se konala na druhé půlce ostrova (v Marině). Busem to bylo sice na osobu za 4 CUCy (zpáteční, autobusák pro nás opravdu o půl třetí přijel a to ten večer pendloval mezi hotelem a diskotékou několikrát). Z Hotelu nás tam jelo asi 20 (i s hotelovými tanečníky), tancovali jsme s nimi i místními Kubánci a popíjeli mojita a piva. Zůstali jsme až do tří, ráno jsme sice chtěli na pláž Siréna, ale nevykopali jsme se.
27.3.2009
Standardní celodenní žrací program v bufáči, akorát na večeři jsme zašli s oběma Francouzi do restaurace (Ludovic neuvěřitelně zdržoval, stihli jsme půlku tanečního vystoupení). Večer se diskotéka konala na hotelu (byl pátek) v druhé restauraci (mezinárodní). Nedalo se to moc poslouchat, o půlnoci jsme to zabalili.
28.3.2009
Ráno nás vyzvedl vláček u hotelu a odvezl na Playa Siréna, nejlepší pláž na ostrově. Sice nás po cestě stihl déšť, ale na pláži se to už uklidnilo. Z jedné strany bylo moře rozbouřené stejně jako u hotelu, ale z druhé strany byl hluboký záliv, kde bylo moře krásně klidné. Navíc byl záliv dost mělký, chvíli jsem se potápěl a našel asi 10 hvězdic (Péťa pak někde slyšela nějakou fámu, že prej je tam dávají kvůli turistům…).
Zas taková zábava to tam nebyla, na oběd jsme se vrátili vláčkem do hotelu, kde jsme se pak poflakovali až do večeře. Opět jsme ji měli s Francouzi v restauraci (kreolské) a opět Ludovic (jako pravý Francouz) zdržoval tak, že jsme taneční program nestihli vůbec. Zůstali jsme rovnou na diskotéku, Péťa tancovala s Borisem, Ludovic se šel opíjet na bar a já šel koukat na hvězdy (Velký vůz byl na obloze obráceně než na Dole). Asi o půlnoci nás to přestalo bavit, přemýšleli jsme, že půjdeme spát, ale Boris, že prý ne, že ráno v sedm se už checkoutuje z hotelu a letí do Havany a že si zapomněl vzít kontakt na Ludovica. Ten se zřejmě ztratil na diskotéce v Marině, takže bychom mohli pokračovat tam. Jeli jsme busem s ostatními tanečníky, Ludovica jsme tam samozřejmě našli. Péťa obklopena Kubánci i Borisem tančila opět až do tří do rána. Boris už ani nešel spát, po diskotéce jsme zastavili na baru, pak nás napadlo se jít koupat… Po koupání jsme ještě chvíli tvrdli u baru. Každopádně, já šel asi v šest ráno spát, Péťa zůstala s Borisem až do jeho odjezdu, ještě v osm ráno na pláži fotila východ slunce.
29.3.2009
Vstali jsme až před dvanáctou, zabalili jsme si, a vycheckoutovali se. Odjezd na letiště byl až v pět odpoledne, takže jsme celý den střídavě prospali v lobby a prožrali v restauraci, kde jsme si přisedli k Ludovicovi, co se tam s lahví rumu standardně ožíral (říkal, že vůbec nejí, že preferuje chlast a střídavě přecházel do francouzštiny a španělštiny).
V pět jsme odjeli na letiště a po krátkém zmatku (nikdo nevěděl, z kterého východu se jde k našemu letadlu), jsme nasedli a odletěli do Havany. Let trval sice jenom půl hodiny, zato transfer busem do hotelu trval další dvě, objeli jsme asi deset pětihvězdičkových hotelů, než jsme vysadili všechny německé důchodce a dojeli k tomu našemu. Přejeli jsme taxi k Marinádě (což bylo opět zbytečné, bydlela cca 300 metrů), už na nás čekala, asi v deset jsme vypadli ven. Dali si pizzu na ulici za 10 peso a zašli do Kabaretu Nacionál, kde hrálo disko, vstup byl 10 CUCů, ale od jedné tam měla být živá kapela (kubánský rap). Sál byl plný černochů, akorát pár bílých turistek vyčnívalo. Pivo za 3 CUCy (vedle v baru za 2) jsme odmítli, odchytl nás jeden „milý chlapík“, nalejval nám vlastní rum s kolou (cuba libre) a tvářil se kamarádsky. Tvrdil něco, že je taxikář a zná kde koho v Havaně, a pořád nás strkal do tance. Byl dost otravný. Navíc nám každou chvíli nějakého svého „amigu“ představoval, ti lidé vypadali, že se stydí i za něj. Každopádně, když jsme dopili lahev a on chtěl koupit další, dali jsme mu 5 CUCů, což mu nestačilo, že prý stojí 20 (před tím tvrdil, že je lahev za 4), pak vypadl ven a vrátil se s lahví, že prý na ulici byla za 10. Každopádně jsme toho již měli dost a vypadli jsme ven. Akorát nás mrzelo, že nejsme schopni na Kubě narazit na člověka, který by si s námi povídal z jiných než zištných důvodů.
30.3.2009
Po snídani jsme vyrazili nakoupit suvenýry. Už jsme to měli spočítané, akorát s doutníky jsem si nebyl úplně jistý. Koupili jsme 2 jednoleté a 3 sedmileté Añejo Havana Club rumy (bílý na mojita, tmavý na popíjení – je opravdu výborný), kilo třtinového cukru (prodávají pouze bílý rafinovaný, ale nakonec i stejný dávají do koktejlů), pět půlkilových Serrano kafí (zrnkovou kávu jsme nesehnali), 21 doutníků značky Cohiba Siglo II, každý doutník ve vlastní kovové tubě (jako suvenýry kamarádům a rodině, Cohiba je nejslavnější, a taky nejdražší, značka kubánských doutníků – jeden doutník za 7 CUCů, Siglo II je prý nejběžnější velikost), 20 doutníků Romeo y Julieta No. 2 pro kamarádku (chtěla dárek pro tatínka, tabák je to pořád kubánský, akorát je prý tato značka jemnější, a taky o dost levnější než Cohiba – doutník za 3 CUCy). Dál jsme na ulici koupili doutníky značky Selectos, co si kupují místní, jeden stojí peso (korunu!!) a už jsem si i jeden dal, a opravdu nejsou špatný a nakonec i 4 krabičky místních cigaret Cigarro Criollo po 7 pesech (pro své kamarády kuřáky somráky).
Obtěžkáni suvenýry jsme se sešli u Capitolia s Borisem, vzal nás do továrny na doutníky Partagas (kde jsme je těsně před tím kupovali), kde nás představil šéfovi továrny – stejný chlapík, který je v kuřárně hned za obchodem vyfocen se všemi celebritami, co kdy zavítali na Kubu (Schwarzenegger, Spielberg, Depardieu, atd.), Boris ho zná přes své kubánské známé, u kterých v Santa Fé bydlel (město kousek od Havany), zašli jsme pak na hamburgera a pivo na Plaza Vieja a pomalu se přesunuli do restaurace Floridita, kde jsme si dali naše poslední (a taky nejdražší, bylo za 6 CUCů) mojito. Rozloučili jsme se s Borisem a vrátili se k Marinádě na comidu. Zabalili si, dali si poslední cocodrilo pequeño, zaplatili, předali dárky, které jsme za tímto účelem vzali na Kubu (staré laky, hašlerky, žvýkačky, tužky, starý mobil) a za 20 CUCů odfrčeli na letiště.
Kuba ve zkratce
Tím náš výlet skončil, co napsat na závěr? Kuba je velmi kulturní země, všude salsa, hudba, rum. V každém městě i městečku neustále někdo živě koncertuje a tancuje se, všude jsou výstavy výtvarného umění, divadla, kina i knihovny. K zajímavostem, kterých jsme si všimli, patří, že všude jsou stejné ceny, člověk nemusí hledat nejlevnější rum či doutníky, to samé se směnárnou, všude je stejný kurz.
Na Kubě je velmi bezpečná doprava, řekl bych, že snad i bezpečnější než u nás. Kubánci stojí na červenou, staví před železničním přejezdem a dokonce se pásají pásy, navíc aut tu moc nejezdí. Z dnešního pohledu si říkám, že mnohem lépe by se dala Kuba projet půjčeným autem, státní turistické kanceláře auta půjčují, půjčovné vycházelo asi na 1000 CUCů za ty tři týdny a člověk není ničím omezován.
Počasí v březnu bylo velmi příjemné, takové milé české léto, přes den horko pouze na sluníčku, ve stínu příjemně a v noci lehce chladno. Navíc sucho, žádný pařák jako v Saigonu.
Kubánky nejsou vyloženě krasavice, pokud bych si měl vybírat, asi bych spíš koukal po některých mulatkách nebo černoškách, ale bělošky nic moc. Dokonce jsme tam potkali (několikrát) Kubánku s regulérním knírkem, jednou i s bradkou.
To negativní se vlastně točí pouze kolem peněz. Kuba je velmi drahá. Pro domácí je sice o dost levnější a i cizinec má šanci se k něčemu levnějšímu dostat, ale znamená to malý výběr, nejistá otevírací doba (po sedmé hodině již levné stánky s jídlem nebyly otevřené), hodinové fronty (např. na kopeček zmrzliny), nulová kultura (jídlo na stojáka zabalené do papíru), znalost španělštiny (nemyslete se, že se anglicky doptáte na místní sockózní podniky) a spousta zvědavých pohledů (co ten turista v naší frontě dělá??). Kubánci neznají hodnotu peněz, když žebrají, s méně jak jedním CUCem (25 Kč!!) se nespokojí.
Také jiniteros jsou dost otravní, pokud vás bude na Kubě kontaktovat nějaký neznámý člověk, tvářit se nesmírně mile a ptát se na vás, zemi odkud pocházíte nebo nadhazovat cokoli, co by s vámi mohlo být nějak spojeno (např. znalost českého fotbalisty), buďte si prakticky jisti, že ten člověk z vás bude chtít něco vyrazit.
- Guest napsal(a) před 13 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.