Vlaky po západní Evropě

Při studiích na vysoké škole mezi 1993 a 1998 jsem měl výhodu cestovat vlaky zdarma díky otcově zaměstnání u Českých drah.

Nejdále jsem se dostal do Portugalska. Vlaky byly staré, ale dalo se v nich dobře spát. Španělské měli úroveň rozhodně vyšší 🙂 Ve čtvrťáku jsme také podnikli výlet s výstupem na 2.nejvyšší vrchol Iberského poloostrova Mt. Veleta 3350 m.n.m.

Pak jsem se také jel podívat na porevoluční studentské holandské tulipány:

Cestopis Vás zavede do Holandska, které jsem měl možnost projezdit křížem krážem díky volné jízdence od Českých drah.

Jízdenka se vyřizovala asi dva týdny a já na ni netrpělivě čekal. Bylo však smutné, že jsem nikoho známého nepřemluvil, aby jel se mnou. Neexistoval totiž ještě internet a tak nebylo možné si nějak podat vhodný inzerát na společnou cestu.

Jelikož se volná jízdenka nevztahovala na Německo, musel jsem ho překonat autobusem. V té době v roce 1996 jezdily dvouposchoďové Eurolines, a tak cesta ubíhala rychle s využitím krásných panoramatických pohledů.

Projel jsem všechny tři státy Beneluxu. I hornaté Luxembursko a čokoládovou Belgii. Vystoupil jsem hned na hranicích Německa s Holandskem ve městě Arnhem a už netrpělivě vzhlížel, kde se objeví silueta místního nádraží. V něm jsem s úžasem zjistil, že vědecký pokrok se na západě nezastavil a že tu mají osobní vlaky o třídu lépe vybavené, než u nás. Prvním vlakem jsem se rozjel krajinou plnou rozkvetlých tulipánů, protože bylo léto a začaly mi letní prázdniny. Mojí první zastávkou se staly města na severu Groningen a Utrecht. Škoda, že již v té době neexistovali školní programy jako je Erasmus. Hned bych se angažoval. Tak mi alespoň zůstali v platnosti tyto volné jízdenky na vlaky skoro po polovině Evropy až do dvaceti šesti let.

Města byla útulná a plná památek, všude bylo moře parků s rozkvetlými květinami. Navíc se v nich ukrývala tajemství v podobě historických památek. Mezi nejkrásnější lze určitě považovat Delft, Dinant a Amsterdam. Nepohrdl jsem také koupání v moři s úžasnými 3 metrovými vlnami. Jen byl vždy problém se někde osprchovat od soli, kterou jsem s postupem času měl úplně všude.

Škoda, že jsem se tak málo bavil s lidmi. Většinou se konversace uskutečnila v obchodech při nákupech. Jen párkrát se mi poštěstilo se s někým pobavit ve vlaku či jednou na schodech university v Amsterdamu. A to byla navíc sofistikovaná dívčina.

V Belgii mi přišlo, že je památek ještě více. Mé oči nezůstali ochuzeny pohledy na Brugy, Antwerpy či Brusel. V Bruselu jsem před nádražím Augile du Midi dokonce poprvé spatřil naživ černocha. Možná jsem si to předtím moc neuvědomoval, ale tento byl asi ještě něčím vyjímečný.

Po týdnu ježdění jsem byl nabitý energií a chutí se již vrátit domů. Bylo mi tam docela smutno, i když třeba Čůrající chlapeček mě velice rozveselil.