0
0

3.8. 2002 Sobota – Valouš a Gizi mají sraz v 7:45 před domem. Potkávají Rozsypala. Dávají řeč, a on je odváží svojí károu na Kačerov. Na Kačáku ve vestibulu potkávají Pajdocha, který je zdraví svým typickým „Nazdar“, a hned kritizuje Valoušovo roztržené tričko. Prý porucha. V Holešovicích se setkávají s Jerrym a Kečupem. Odjíždíme v 8:58 EC Czardášem. Ve 14:00 jsme na Budapešť Nyughaty. Pěšky se přemisťujeme na Budapešť Keleti. Cestou pomáháme s orientací a taškami nějaký český rodince s malými dětmi. Je ale vedro, rodinka nevydrží ani pomalé tempo, a v půlce cesty nás opouští. Na Keleti čekáme asi hodinu na další vlak. Při čekání se ukazuje, že Jerry má v báglu asi tunu zbytečností, jako například pánev, nebo holicí strojek.

Vlakem jedeme do Bukurešti. Po přejetí hranic s Rumunskem nastávají očekávané problémy s Rumunskými průvodčími. Na jízdence máme napsanou jinou trasu, než vlak jede, ale cena jízdenky City Star je stejná oběmi trasami, což zdejší průvodčí netuší, anebo spíš tušit nechtějí. V Praze neumějí jízdenku na tuto trasu vytisknout. Průvodčí si zase chtějí něco přivydělat, a tak po nás požadují 10 $ za osobu. Dvojice Čechů z vedlejšího kupé mají stejný problém, a tak se společně dohadujeme s průvodčími. Hlavním vyjednavačem je Valouš. Průvodčí požadují prachy, nebo si máme vystoupit v Simerii. Valouš se snaží snížit cenu co to dá. Průvodčí jsou tak naštvaní, že jeden do něj strká. Nakonec děláme, že možná vystoupíme a necháváme průvodčí trochu vycukat. Před Simerií je už cena za osobu 2 $, což platíme, i když Valouš by se hádal ještě dál.

4.8. 2002 Neděle – V Bukurešti Pajdoch zjišťuje něco o dalších vlacích a pak jdeme rozměnit trochu peněz a jdeme na jídlo do Mekáče. Po jídle se jdeme podívat do města, ale Bukurešť je nejhnusnější město v Evropě, vypadá to tu ještě hůř než v Karlíně, tak se vracíme na nádraží a na vlak čekáme tady. Na nádraží v Bukurešti je dobré to, že bez platné jízdenky se nesmí do haly, takže tu nejsou bezdomovci. Po příjezdu vlaku chvíli hledáme náš vagón, protože je špatně označený. Když ho nalézáme, nastupujeme. Tento vlak je Turecký, takže je hned všechno OK. Jedeme přes Bulharsko do Istanbulu. V Bulharsku kontrolují jízdenky a pasy snad každou hodinu.

5.8. 2002 Pondelí – Ve 3:00 ráno jsme na hranicích s Tureckem. Vystupujeme a kupujeme víza za 10 $, necháváme si je orazítkovat a nastupujeme zpátky do vlaku. Vlak tu stojí asi hodinu. V jedné zastávce v 5:00 slyšíme muezina jak svolává věřící k ranní modlitbě. Do Istanbulu přijíždíme v 9:45. Měníme v bance prachy. 1 milion TL ? 20 Kč. Bágly necháváme v úschovně na nádraží a jdeme se projít do města. Prohlížíme si mešitu u nádraží, jdeme i dovnitř. Odtud jdeme přes bazar bočními uličkami do kopce k další mešitě. Dále jdeme přes Velký bazar. Dáváme si oběd v restauraci – kebab s rýží a hranolkami za 3800000 TL. Od restaurace jdeme k velkým mešitám Ayasofia a mešitě sultána Ahmeda. Pak jdeme vyzvednout bágly na nádrží a lodí za 850000 jedeme na asijskou část města. Od lodi jdeme na nádraží Haydarpasa, odkud nám ve 20:00 jede vlak do Kayseri. Vlak projíždí Istanbulem asi 1 hodinu než konečně vyjede ven. Do kupé k nám přistoupili 3 Turci. Dávají nám sušenky a džus a snaží se s námi konverzovat. Jsou to nějací nezaměstnaní. V noci se tak nějak rozkládáme po kupéčku, Pajdoch a Valouš si lehají na poličky, Gizi na zem, ostatní na sedačky.

6.8. 2002 Úterý – Ráno Turci mizí ( bohužel i s Jerryho peněženkou ). Sledujeme vyprahlou okolní krajinu. Ve 14:30 přijíždíme do Kayseri na úpatí sopky Ercies Dag, která je jednou ze dvou sopek, z nichž pochází sopečný tuf z kterého jsou vytvořené skalní útvary v Kappadocii. Druhou sopkou je Hassan Dag. Razíme směr centrum a hledáme odkud jezdí dolmuše do Ürgüpu. Když chvíli stojíme v parku, přichází nějaká babka nabízí nám prohlídku města. Je tak vlezlá, že nedá pokoj, ani když jí Valouš třikrát říká, že nemáme zájem. Nechce nám ani říct jak se dostaneme na otogar jestli si s ní neprohlídneme město. Nakonec nám cestu na otogar vysvětluje nějaký anglicky mluvící student. U stánku si dáváme dürüm, což je kebab se zeleninou zabalený v placce. Pak si jdeme prohlédnout citadelu, která je ale plná stánkařů. Přes bazar jdeme na otogar. Odtud ale do Ürgüpu žádný autobus nejede, takže se dolmušem vracíme k místu odkud jezdí do Ürgüpu dolmuše. Do Ürgüpu jedeme za 3500000. Vystupujeme a obcházíme hotely. Nakonec Kečup s Jerrym nacházejí jeden za 5 mil. za osobu. Spíme všichni v jednom pokoji se sprchou a balkónem. Hned se sprchujme, voda moc neteče, a pak taháme sirky, kdo bude spát na nejhorší posteli. Zbyla na Valouše.

7.8.2002 Středa – Kvůli Pajdochovi vstáváme pozdě. Po snídani jdeme do informací, kde si vyzvedáváme mapku okolí a vyrážíme po silnici směrem na Avanos. Za městem bereme stopa, dáváme mu 2 mil., a on nás bere k Pohádkovým komínům. Při vystupování z auta si Pajdoch upustil foťák na šutr. Má rozbitý vrátka, film je v prdeli. Foťák nejde zavřít. Prohlížíme věžičky a vyschlým řečištěm jdeme směr Zelve. Odbočujeme a zkracujeme si cestu přes poušť. Do skalního města Zelve dorážíme asi po 2 km. Vstupné do venkovního muzea stojí 10 mil. normálně a 4 mil. na ISIC. Platíme všichni kromě Jerryho, který chce ušetřit a snaží se do areálu dostat přes okolní skály a rokle. Zelve bylo obydleno ještě v 50. letech 20. století. Prolézáme skalní místnosti a tunely. Zvlášť zajímavý je skalní chrám, což je skalní převis provrtaný skrz na skrz chodbičkami a šachtami, kterými lze prolézat a objevovat se v různých oknech ve stěně.

Asi po 3 hodinách ukončujeme prohlídku a u vodovodu čekáme na Jerryho. Čekáme a čekáme, ale nikde nikdo. Po půl hodině Jerry vylézá z muzea. Ušetřil 4000000 – ať žije Čehůn. Po pauze vyrážíme dál ke skalním útvarů, které vypadají jako penisy. Na kopečku nad „penisárnou“ dáváme pozdní oběd. A následně padá návrh, že do Ürgüpu se vrátíme pěšky zkratkou přes kopec. Pajdoch, kterému se do kopce nechce, je demokraticky přehlasován a vyrážíme na cestu. Stoupáme na vrchol odkud je výhled na Zelve i na Pohádkové komíny na druhé straně. Pajdoch se loudá a musíme na něj čekat. Před Ürgüpem klesáme na cestu, která vede kolem malých věžiček a kolem pole s dýněmi. Do města přicházíme za tmy. Kupujeme vodu , melouna a nějaký ekmek.

8.8.2002 Čtvrtek – Ráno opět vstáváme později. Dnes je na programu Uçhisar a Göreme. Jdeme pěšky po silnici a u skalních útvarů asi po 2,5 km stopujeme dolmuše jedoucího do Nevşehiru. Bere nás na křižovatku asi 2 km od Uçhisaru za 1 mil. V Uçhisaru je zajímavá skála prokutaná chodbami a místnostmi, což je místní hrad. Vstup stojí 2 mil. Kečup a Pajdoch jdou dovnitř. Ostatní členové skupiny někde přelézají plot zadarmo. Po prohlídce jdeme údolím směrem na Göreme. Stěny údolí jsou tvořeny zvláštními útvary z tufu. Bohužel hluboko v údolí končí cesta neschůdnou stěnou. Jerry se pokouší tento úsek zdolat, avšak bezvýsledně. Vylézáme z údolí a pokračujeme v cestě vrchem. Cestou jsou krásné výhledy a u silnice jsou krámky s cetkami. A to je náš konec. Někdo kupuje čepice, koberec, želvu. Všude kolem je spousta nabídek a smlouvání. Konečně po nákupu vyrážíme do města Göreme, kterým procházíme k muzeu Göreme. Jelikož je vstup drahý, 15 mil. normálně a 5 mil. pro studenty, a vypadá to méně, nebo nanejvýš stejně zajímavé jako v Zelve, dovnitř nejdeme.

Na vyhlídce nad údolím dáváme oběd a po obědě vyrážíme po silnici směrem k domovu. Stopujeme a hned třetí auto nám zastavuje. Jako sardinky jedeme do Ürgüpu, kde nás řidič vysazuje před obchodem. Nakupujeme nějaké potraviny a pak jdeme do našeho hotelu, kde vaříme, jíme a jdeme spát. Valouš se dnes přestěhoval ze svojí blbý postele na Pajdochovu, takže Pajdoch musí spát proti své vůli na jeho polním lehátku.

9.8. 2002 Pátek – I přes to, že si Pajdoch stěžuje jak se mu na té posteli spalo špatně, vstává pozdě. Po snídani balíme, v recepci platíme, a jdeme na otogar. Za 1 mil. jedeme do Nevşehiru, odkud nám hned jede autobus do Derinkuyu. Zde necháváme bágly na otogaru a jdeme na prohlídku podzemního města. Opět je tu na ISIC velká sleva. Procházíme asi 10 ti patrové podzemní bludiště chodeb a místností. Po vystoupení na povrch následují cetky a po cetkách návštěva obchodu s koberci. V kobercárně je obchodování na delší dobu. Obchodník před námi rozkládá koberce na podlahu a vysvětluje nám podle čeho se pozná jejich kvalita.

Předvádí nám ty méně kvalitní levnější i ty drahé originální ručně tkané. Strojové koberce jsou nejlevnější, cena ručně tkaných koberců závisí především na počtu uzlíků na centimetr. Valouš a Gizi stahují cenu kvalitních koberců ze 70 € na 40 € a kupují je. Jsou to ručně tkané koberce asi 1,2 m na 0,6 m. Kečup kupuje podobný koberec za hodinky Casio, které se občas zastavují. Po uzavření obchodů nás obchodník hostí čajem a fotíme se s ním. Kečup doufá, že se hodinky nezastaví právě teď, neboť obchodník si s nimi pohazuje, což jim vadí nejvíc. Po dopití čaje se loučíme a jdeme na otogar. Taxík by nás odsud do Ihlary vzal za 35 mil., ale nám se to zdá drahé, takže jedeme autobusem zpátky do Nevşehiru a odtud do Aksaray. Z Aksaray už ale nic do Ihlary nejede, tak musíme jet taxíkem za 15 mil. Kupujeme melouna a rveme se do auta. Taxikář umí trochu asi 5 jazyků, nejlépe německy. Vytahuje se, že je mezinárodní taxikář. Vysazuje nás u penzionu v Ihlaře. Za 1,5 mil. můžeme spát na terase. Večeříme, jíme melouna a jdeme spát.

10.8. 2002 Sobota – Ráno vyrážíme do kaňonu Ihlara. Pajdoch to má za 5 mil. ostatní za milión. Ve stěnách kaňonu jsou vytesané kostely a hrobky. Jdeme směrem po proudu zde tekoucí řeky. Cestou vidíme několik želv, které fotíme. U východu ze soutěsky je restaurace, která má část stolů postavených na mělčině v řece, takže hosté jsou při jídle odspodu chlazeni. Jdeme po silnici zpátky do Ihlary, kde kupujeme 2 melouny a tankujeme vodu. Po odpočinku a konzumaci melounů vyrážíme pěšky po silnici směrem na Heldevare, odkud se prý leze na sopku Hassan Dag (3268 m n. m.).

V dálce před námi jedou proti nám tři jezdkyně na oslech. Jeden nákladní osel běží asi 200 m napřed. Valouš se mu z legrace staví do cesty, čímž je osel zcela zmatený, schází z cesty do pole, zastavuje, a něco žere. Jezdkyně pak něco turecky nadávají. Stopujeme traktor. Bere nás na valníku asi 1 km naším směrem, ale pak odbočuje na pole. Jdeme kus pěšky a stopujeme náklaďák, který nás na korbě bere až do nějaké řitě, odkud jdeme po odbočce na Heldevare. Cestou odbočujeme k Hassanu po polní cestě. U napajedla pro ovce doplňujeme vodu a pokračujeme výstupem do zalesněného šutrovitého svahu. Zde se nám poprvé ztrácí Jerry, který obchází vrcholek zleva, zatímco my zprava. Na kopci ho ale slyšíme volat a scházíme se. Postupujeme k hoře, zčásti hnusným šutrovitým lesem, zčásti po ovčích stezkách. Asi po 1 km les končí, ale terén je pořád vlnitý a kamenitý. Zde se nám Jerry ztrácí podruhé, neboť špatně odhadl dobu potřebnou k výstupu na nižší z vrcholů, a rozhodl se, že tam vyleze ještě dnes ( je po 17:00, doba výstupu odhadnutá ostatními je minimálně 5 hodin ). Než stačíme pochopit, že to myslí vážně a rozmluvit mu to, mizí v dálce. Jdeme tedy asi 400 m a rozbíjíme základní tábor na vyvýšenině mezi dvěmi cestami. Vaříme večeři, jíme, stmívá se, Jerry stále nikde, nemá s sebou ani baterku. Začíná to vypadat blbě. Pravidelně máváme baterkou do tmy a doufáme, že si ještě nic neudělal a je stále schopen chůze.

Rozebíráme, jestli už byl vůbec někdy v horách, jestli náhodou není magor a co budeme dělat v případě že se brzy nevrátí. Po více než hodině tmy slyšíme jeho pískání. Voláme a svítíme. Už o nás musí vědět všichni pastevci v okruhu 10 km. Jerry je nalezen. Nemá však bágl!! Dozvídáme se, že ho někde cestou odložil a myslel, že ho najdeme. To se ale nestalo, a Jerry si už moc nepamatuje, kde to přesně bylo. Jdou se tam z Pajdochem podívat, ale bezvýsledně. Dáváme mu své rezervní oblečení a jdeme spát.

11.8. Neděle – Jerry v noci trochu vykosil. Částečně spal, částečně hlídal. Snídáme. Jerry bágl stále nenachází. Už to vypadá, že mu ho někdo sebral. Jdeme se tam podívat ještě jednou. Nakonec Gizi bágl nachází trochu jinde než si Jerry myslel, že ho nechal. V našem tábořišti všechny bágly zamaskováváme větvemi a listím mezi balvany a nalehko vyrážíme na Hassan. Je 9:00. Před nástupem do stoupání jdeme okolo úlů. Včely jsou nějaké útočné a Kečup schytává jedno pigáro do zad a Valouš do nohy. Po vyndání žihadel začínáme stoupat travnato-kamenitými svahy.

Obcházíme nějaká údolíčka, jdeme kolem pasteveckých obydlí. A vyschlým korytem stoupáme do sedla mezi Hassanem a nižší horou. Jsme tu ve 12:00. Pajdoch s Jerrym se nějak opozdili. Čekáme na ně asi 20 minut, ale když nejdou, jdeme dál sami. Chceme to na vrchol stihnou do 14:00, aby zbyl čas sestoupit k báglům a ještě k napajedlu, protože už nemáme moc vody. Většinu svahů pokrývají balvany, pod vrcholem je suť, po které se jde dost blbě. Ve 14:00 dosahujeme kráteru. Hora má asi 4 vrcholy. Asi ve 14:15 jsme na jednom z nich. Svačíme, rozhlížíme se, děláme vrcholové foto, a protože je tu dost zima, vydáváme se na sestup. U sněhového fleku potkáváme Jerryho. Odtud nahoru by to ale trvalo tak hodinu, takže jdeme všichni dolů. Malý vrchol obcházíme tentokrát zleva, neboť za ním na nás čeká u jezírka Pajdoch. Od jezírka sestupujeme žlabem k pasteveckým chatrčím a dále k úlům a k báglům.

U báglů jsme v 19:00. Balíme a po ovčích stezkách se přesouváme k napajedlu. Přicházíme akorát se setměním. Tankujeme vodu, večeříme a koupeme se v napajedlu.

12.8. 2002 Pondělí – Ráno nás budí stádo ovcí, které přes nás přechází k vodě. Snídáme a vyrážíme na cestu do Ihlary. Když procházíme zase tou řití, nějací Turci na nás volají a zvou nás k sobě na zahradu na čaj a na sušenky. Jeden z nich pracuje v Německu a je tady na dovolené u rodiny. Po čaji se loučíme a jdeme stopovat na silnici. Ještě ve vsi nás bere náklaďák na korbu a veze nás až do Ihlary. V Ihlaře nakupujeme a dolmušem jedeme ve 13:30 do Aksaray. V Aksaray si dáváme dönery a kupujeme jízdenky do Konye. V 15:00 nás dolmuš odváží na otogar odkud jezdí dálkové autobusy. Autobus je luxusní s klimatizací a v ceně je pití a mytí rukou voňavkou. Cesta do Konye trvá 2 hodiny. V Konyi nás hned odchytává naháněč jiné autobusové společnosti a u pokladny si kupujeme jízdenky do Denizli. Valouš stahuje cenu ze 17 mil. na osobu na 14. Při pokusu snížit cenu na 13 mil. už mu prodávající naznačuje, že mu dá do držky. Do 23:00 čekáme v parku a pak se přesunujeme na nástupiště. Bus přijíždí s malým zpožděním. Nastupujeme. Ač mají všichni místenky, jeden člověk přebývá. Na Kečupa zbylo místo jen na zemi. Když si lehá do uličky, stevard má nějaký kecy, ale po chvíli rezignuje.

13.8. 2002 Úterý – Do Denizli přijíždíme s víc jak hodinovým zpožděním v 7:00. Vystupujeme z autobusu, dobalujeme si bágly a už nás otravuje taxikář jestli nechceme odvézt do Pamukkale. Odmítáme a jdeme na otogar. Před otogarem nás odchytává další naháněč a nabízí nám cestu do Pamukkale zadarmo. Je to divné, ale bereme to a on nás veze do jednoho hotýlku v Pamukkale. V recepci nám sdělují, že pokud si u nich koupíme na dnes večer jízdenku do Selçuku, můžeme si tu přes den nechat bágly a zdarma používat jejich bazén a sprchy. Jízdenka stojí 8 mil. TL. Bereme to a ještě si v recepci měníme nějaké peníze. Poté vyrážíme směr travertinové terasy. Pajdoch a Jerry si mění prachy cestou.

Vstup na terasy stojí 5 mil. pro Pajdocha a 1 mil. pro ostatní na ISIC. Přes terasy se jde šikmou cestou ze které se nesmí odbočovat a smí se sem jen bez bot. Proudí zde davy turistů, mezi nimi spousta Čechů. Nahoře nad terasami jsou ruiny starověkého lázeňského města Hierapolis a trosky luxusního hotelu, který musel být zbourán, protože odebíral moc vody z teras a pokud není travertin pod vodou, tak časem zešedne. Dnes se musí voda na terasy pouštět umělými kanálky a regulovat se, neboť jí není dost aby tekla přes všechny najednou. V Hierapolis se jdeme podívat na amfiteátr. Kolem probíhají vykopávky. Chceme se koupat v minerálním bazénu, ale vstup stojí 20 mil., tak na to kašlem. Kečup, Gizi a Valouš jdou ještě do muzea kde jsou k vidění zdejší vykopané sochy. Pajdoch a Jerry jdou dolů napřed. Cestou dolů se koupeme v jednom travertinovém jezírku a sprchujeme se pod vodopádem. Pak jdeme do hotelu a na kebab do Mehmet’s Heaven, jejíž majitel nás před tím zval. V restauračce je stylové turecké prostředí. Sedíme na polštářích na zemi s výhledem na terasy. Döner je tady za 1,5 mil.

Dáváme každý dva dönery a potom jdeme do našeho hotelu, kde trávíme čekání na odjezd autobusu koupáním v bazénu a ležením na lehátkách. Během odpoledne se dostavují i Pajdoch a Jerry, kteří se koupali v travertinových jezírkách. Potkali tam Čechy od nichž se dozvěděli, že v Praze jsou nějaké velké záplavy. V 16:30 nám jede dolmuš. Nastupujeme a jedeme. Cesta do Selçuku trvá asi 3 hodiny. Cestou jednou stavíme u benzínky s občerstvením. Na otogaru v Selçuku na nás již čekají hoteloví naháněči. Jdeme se podívat na nádraží v kolik nám pojede vlak zpět do Denizli a pak na náměstí kupujeme gigantického melouna a žereme ho. Po zdolání melouna vyrážíme pryč z města směrem na Efez. Je už tma a rozhlížíme se po nějakém místě na spaní. Kečup a Valouš se jdou podívat na cestu do sadu, ale ze tmy na ně štěká nějaká potvora, tak raději prchají. Jdeme dál podél silnice, ale kolem je stále jenom ten sad, tak tedy jdeme spát do něj dál od silnice. Ze tmy se sice ozývá štěkot čoklů, ale nepřibližují se, tak zůstáváme na noc.

14.8.2002 Středa – Ráno se probouzíme a zjišťujeme, že jsme v broskvovém sadu. O 20 m dál pracují nějací česači broskví, ale nevšímají si nás. Balíme a odcházíme na cestu k Efezu, kde na lavičkách snídáme. Během jídla u nás somruje nějakej toulavej pes, ale pak odchází s kolemjdoucími dětmi. Po snídani se přesouváme asi 2 km k Efezu. Procházíme koridorem cetek k pokladnám kde si kupujeme lístky, Pajdoch za 10 mil. a studenti za 5. Ve městě prohlížíme amfiteátr, zbytky knihovny a ostatní ruiny, v okolí opět probíhají vykopávky. Jsou zde davy turistů, takže se tu nedá ani moc fotit. Po prohlídce ještě procházíme krámky s cetkami a vyrážíme směr moře. Cestou dáváme v restauraci špagety a kebab. Pak jdeme na zastávku dolmušů. Zastávka je jen taková budka u silnice, ale přesto má svého šéfa. Je to takový starý penzista, který mává na dolmuše, když má v zastávce lidi, a domlouvá s řidiči místa ve voze a cenu. Do třetího dolmuše se vejdeme a jedeme do Pamucaku k moři.

Odpoledne trávíme koupačkou v moři, konzumací melounu a stavěním hradů z písku. Večer se sprchujeme ve sprchách místního kempu a odcházíme podél pláže na odlehlejší místo, kde vaříme a ukládáme se ke spánku.

15.8.2002 Čtvrtek – Dopoledne trávíme opět válením se u moře. Ve 14:00 odcházíme k silnici a dolmušem jedeme do Selçuku. Na Selçuckém otogaru odmítáme naháněče, dáváme kebab a jdeme sehnat nějaké ubytování na dnešní noc. Nechceme za něj dát víc jak 2 mil. Po čase nám jeden naháněč místo za 2 mil. nabízí. Jdeme s ním a on nás vede do hotýlku, kde nám babka ukazuje pokoje. Je divné, že docela dobré pokoje stojí tak málo. Ptáme se několikrát, jestli je to skutečně jen za 2 mil., a oni nás ujišťují, že jo. Pak ale přichází pravý majitel hotýlku, ten umí anglicky lépe než babka a říká, že za 2 mil. nejsou ty pokoje, ale spaní na terase.

Přesouváme se tedy na terasu, která je krytá a na zemi je udělané sezení z polštářů. Necháváme tu věci a jdeme se podívat do města a na místní hrad. Cestou se stavujeme v pizzerii na pravou tureckou pizzu. Je dost dobrá. Na hrad se dostáváme až v 18:00, takže je zavřený. Kousek ho obcházíme, pak jdeme přes město domů. U místní školy vidíme děti hrát fotbal. Valouš domlouvá, že si s nimi můžeme zahrát. Hrajeme s nimi asi hodinu. Jsou dost dobré. Valouše berou na prohlídku svojí školy. Po fotbale se přesouváme na náměstí, kde dáváme melouna. Cestou z náměstí do hotelu dáváme ještě sendviče u stánku a Pajdoch s Gizim džusy ve sklenicích. V hotelu dáváme sprchu a na terase se ukládáme ke spánku.

16.8.2002 Pátek – V 5:00 nás zase budí meluzín. V 8:00 vstáváme a jdeme znovu na hrad. Vstupné je 5 mil. pro Pajdocha a 1 mil. pro studenty. Zjišťujeme ale, že hrad je zavřený, a že se může jenom k ruinám kostela Sv. Jana. Je odtud vidět na sloup, který dříve patřil k nějakému chrámu jenž je jedním ze sedmi divů světa. Po prohlídce ruin kostela jdeme do města na snídani. Kupujeme zase džusy ve sklenicích a čekáme až se dostaví opékač sendvičů. Ten se ale nedostavil, takže už musíme jít k nádraží. Cestou vidíme jiného a Pajdoch a Kečup si u něj kupují sendviče. Vlak ze Selçuku do Denizli stojí s 20% slevou pro studenty 2400000. Jedeme asi 3,5 hodiny. V Denizli při čekání na Pamukkale expres vaříme oběd a nakupujeme v supermarketu. V Pamukkale expresu se večer rozkládáme ke spánku po zemi a na poličky pro zavazadla.

17.8.2002 Sobota – K ránu se nám do kupéčka narval dědek s cigárem. Valouš mu říká, aby to típnul, a on jde kouřit na chodbu. Umí je turecky. V noci s ním však máme další konflikt. Chce, aby bylo zavřené okno a dveře. Je dost vedro. Nechce přistoupit ani na to, aby to bylo přiotevřené. Valouš s ním rozpoutává hádku, chvíli se přetahují o okno. Nakonec je okno trochu pootevřené a dědek je nasranej. Ráno otevíráme okno úplně a dědek si za to zapaluje cigaretu. My máme otevřené okno a dědek nám tu hulí. Před naším kupéčkem stojí dva mladí Turci, kteří umí anglicky. Chvíli dělají Valoušovi tlumočníky při další hádce s dědkem. Nakonec šeptají dědkovi do ucha anglické nadávky, které nám má říct až bude vystupovat. V Istanbulu před výstupem se dědek zvedá a říká Valoušovi „Fuck you“. Tleskáme mu, jak se to pěkně naučil, a on odchází.

Vystupujeme a jdeme do přístaviště na loď do evropské části Istanbulu. Po výstupu za Galatským mostem dáváme dönera a pak se jdeme podívat po nějakém ubytování na dnešní noc. Před nádražím je několik naháněčů, kteří se nám vysmívají, že za 3000000, které jsme ochotni nabídnout v Istanbulu není možné nic sehnat. Nakonec, ale jeden naháněč bere naší nabídku a posílá nás do hotelu Nezra za Modrou mešitou. Cestou se ptáme také v hotelu Ararat, o kterém jsme slyšeli, že je to tu také levné na střeše, ale prý už to tu na střeše nejde. Začíná silně pršet. Čekáme pod střechou a pak jdeme k Nezra. Necháváme si tu bágly a jdeme se podívat do města, hlavně na Velký bazar. Valouš má sračku.

Před bazarem se nám snaží pouliční prodavač vnutit značkové voňavky Hugo Boss za 50 USD. Valouš se s ním dohaduje. Nakonec si nechává jednu krabičku rozbalit a zjišťuje, že to není Hugo Boss, ale jen nějaký šmejd ve značkové krabičce. Dává prodavači 1,5 mil., nebo nic. Nasraný prodavač bere 1,5 mil. a naštvaně odchází. Dáváme si dönery. Při placení nás natáhli, čehož jsme si všimli až za 2 hodiny. Procházíme okolo krámků a prohlížíme si cetky. Od bazaru jdeme uličkami k moři a přes Galatský most ke Galatské věži. Vstup ale stojí pro všechny 6 mil., tak na to kašlem a jdeme zpátky k hotelu. Na mostě stojí spousta rybářů a chycené ryby prodávají rovnou do restaurací na mostě. Voda v moři je nechutně špinavá, plave v ní spousta bordelu. Vracíme se na naší střechu a večeříme. Po setmění začíná protékat jedna cisterna s vodou na střeše a voda teče přes elektrické vedení. Ze zdi se kouří a na chodbě probíjí zábradlí. Recepční to přicházejí omrknout a přeštípávají kabely. Teď je to OK, i když voda pořád teče.

18.8. 2002 Neděle – Vstáváme, protože na nás začíná pražit slunce. Valouš má pořád sračku. Po snídani jdeme zase do města a ve 13:00 jedeme lodí k Bosporu. Vyjížďka stojí 1,5 mil. a trvá asi 1 hodinu. Po projížďce dáváme dönery a obcházíme město. Hledáme krám, kde bychom si nakoupili na cestu do Prahy. U university si dáváme v čajovně čaj. Krám nacházíme nedaleko Velkého bazaru, který je v neděli zavřený. Nakupujeme jídlo a jdeme si pro věci do hotelu.

Chvíli sedíme na střeše a pak se přesouváme na nádraží. Vlak nám jede ve 23:00. Na nádraží potkáváme spoustu Čechů jedoucích buď z Turecka, nebo ze Sýrie. Po nástupu rozkládáme lehátka a jdeme spát.

19.8. Po – Vlak má dlouhé prostoje na Turecko-Bulharských i na Bulharsko-Rumunských hranicích, takže máme zpoždění asi 7 hodin. V Rumunsku máme opět konflikt s Rumunskými průvodčími, kteří neznají, nebo spíš nechtějí znát jízdenku City Star a snaží se z nás vyrazit nějaký prachy. Tentokrát už nám to ale nevadí, a tak se s nimi moc nebavíme. Vyhrožují nám sice že zavolají policii, ale už jsme skoro v Bukurešti, tak na ně kašlem. Češi ve vagóně na sezení vyměkli a dali jim peníze. V Bukurešti vystupujeme, žádná policie tu není. Jdeme si vyměnit potřebné peníze a koupit místenku do dalšího vlaku do Budapešti, který jede ve 23:30. Kupodivu v tomto vlaku není s průvodčím žádný konflikt. Stejně by nic nedostal, protože jak jsme zjistili v Bukurešti, cenový rozdíl naší trasy a trasy napsané na jízdenkách City Star je nulový. Ukládáme se ke spánku.

20.8. 2002 Úterý – Do Budapešti přijíždíme s asi 1 hodinovým zpožděním. Valoušova sračka se zmírnila, protože nic nejedl, zato vypukla v plné síle u Pajdocha. Máme tady čas, tak se jedeme podívat na pionýrskou železnici. Poslední peníze utrácíme v Mekáči. Na nádraží jdeme pěšky. Na mostě přes Dunaj se díváme, jak je hladina vysoko. V novinách jsme viděli, že i tady byly zaplaveny ulice na nábřeží. Vlak nám jede ve 21:50. Opět se rozkládáme ke spánku a až na pár vyrušení na hranicích spíme až do Prahy.

21.8. 2002 Středa – Na Hlavní přijíždíme po 5:30. Pajdoch si hned kupuje noviny. Situace v zaplavené Praze je katastrofální. Loučíme se a jdeme domů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .