0
0

Marušku (Kawasaki VN 900 C) mám nejen na ježdění, ale hlavně na cestování. Samozřejmě, že prima střižená zatáčka má svoji poetiku, ale třeba dojet do Milána, zaparkovat před La Scalou a jít se podívat na dóm, má také své. A proto jsem letos vyrazil za hranice všedních dnů – do Španělska. Podle googlu je vzdálenost mezi mým bydlištěm a Barcelonou přes 1500km. Španělsko je konstituční monarchie se 17 autonomními zeměmi, je více nežli 6x větší a má asi 4,5x více obyvatel, nežli Čechy. A zatímco jde o zemi s jednou z největších nezaměstnaností v Evropě, lítá král Juan Carlos za peníze daňových poplatníků do Afriky střílet slony. V takové zemi se prostě musím cítit jako doma. Pokud jsem dobře počítal, pyšní se země 44 památkami Unesco, 12 se mi podařilo během této cesty navštívit. Ještě poznámka k fotu nahoře – během rauchpauzy ve švýcarských Alpách jsem našel tuto pamětní desku, jak je ten svět malý… Vyzbrojen znalostí 15 španělských slov a 12 číslovek jsem jednoho slunečného dne vyrazil. Bydlím v Alpách u Salzburgu, tak to mám kousek blíž, cesta po dálnici na Rosenheim, odbočka na Aschau a Kufstein, Insbruck, dále na Švýcarsko, odbočka u Landecku na Itálii a do Švýcarska na Münstair. Zde první zastávka v místním klášteře, je z 9 století a patří k památkám Unesco kvůli nástěnným malbám z 9-13. století. samotná stavba je sice hezká, ale expozice je momentálně zavřená a v kostele malby vypadají opravdu jako z 9 století ( jako uschlé plivance na hospodském záchodku ), renovace by prospěla. Tak se jede dál, hory vlevo, vpravo, hory kam až oko dohlédne, modré nebe, lesy, minimum osídlení. Protloukám se jihem země na západ, průsmyky nad 2000 metrů nahoře se sněhem, země jako z pohlednic. Jak se blížím k francouzským kantonům, přibývá starých dřevěných stavení, typických pro tento region. U Sionu první déšť. Ale jede se dál, kolem ženevského jezera, kousek od Ženevy nocleh u známých, kteří to dotáhli na vyšší ekonomický level za cenu značného osobního nasazení. Večer padám na kavalec.

Najeto 850km.

Ráno snídaně a hurá dál, zpátky kolem jezera na východ do Lousanne a hrad Chillon u Monteux, který je jen tak ladně pohozen na břehu jezera…Dále přes Martigny, přes kopec na Chamonix, cestou dech beroucí scenérie a pohledy na Mont Blanc. Tunel pod ním je nehorázně zpoplatněn, platím 25 EU a jedu, tunel je dlouhý asi 16 km, na druhém konci Itálie a policie s mojí fotkou z tunelu , za kterou chtejí 45 EU za překročení rychlosti. Chtěl jsem jet přes hory na Albertville, ale cesty se opravují, všude semafory kvůli opravám cest, dalších 10 km jedu 2 hodiny. Nakonec dojedu k průsmyku, který se taky opravuje a je uzavřen. Super. Otáčím a jedu 2 hodiny zpátky k tunelu, kde zase platím 25 EU za průjezd zpátky na francouzskou stranu. Jsou 2 odpoledne, ještě jsem se skoro nehnul z místa a utratil majlant. Z Chamonix jedu na Annecy, Chambery, Grenoble, Valance a Avignon. Francie je velká země a dálnice se vlečou. Nakonec jsem na periferii Avignonu v F1, večer ještě prohlídka města. Je neskutečné, papežský palác a historické centrum, které člověk jen tak nevidí. Najeto 725 km. Další den ještě jednou procházka po městě. Ve své mladické nerozvážnosti zjišťuji po návratu k motorce, že jsem nechal klíče v zapalování a svítit světla, baterka je do mrtě. Roztlačit 280 kg s bagáží není žádná prdel, ale na potřetí úspěch. Jedu asi 20 km na Pont du Gard – starý římský aquaduct a dále po dálnici na Nimes a po pobřeží Středozemního moře na Španělsko a Bracelonu. Je pařák, dusno a při každé zastávce na kolu a cigaretu ze mě jen leje. Do Barcelony přijíždím kolem 14 hodiny. Orientace je ztížena, nikde nevidím cedule na centrum, orientuji se podle moře. Jsem totiž romantik a tak nemám navigaci, ani mapu, jenom výtisky v google map, inteligent zbytek zvládne, ne? Sagrada Familia, mnohem impozantnější, nežli na obrázcích, uvnitř paprsky barevných světel působící dojmem křehkosti a vzletnosti. Následně park Güell, Gaudi byl genius a nebo blázen, katedrála ve starém městě, Calle Collon. Město působí svěže a příjemně. Je to sice letem světem, ale nedá se svítit, nemám na Barcelonu celý týden. Večer se vymotávám z města a jedu po dálnici směrem na Montserrat ( vyjet z Barcelony je mnohem zábavnější nežli hledat centrum, silnice jsou značené jen čísly, tedy třeba A25, a ne třeba D1 – Brno 182km ). Cestou už pomalu hledám nocleh, ale na periferii města nacházím jenom samé Holiday Iny a podobné, našincům nepřátelsky naladěné hotely. Říkám si, že v místě s takovým renomé jako Montserrat přeci nemůže být problém něco najít. S posledními paprsky světla dorazím pod klášter do malinkatého stejnojmenného městečka. Na místní návsi -Plaza grande – se ptám, jestli je ve „městě“ hotel? Stařenka se zamyslí, – No seňor, es no hotel en la ciudad, a ještě dodává něco jako že se přeci muším vrátit do Barcelony, ne, to dá rozum! Super, nádrž skoro na suchu, tma jak v pr…, zima taky a nocleh nikde. Tak si říkám, že pojedu zpátky na Barcelonu po okreskách a to by v tom byl čert, abych někde něco nenašel. Během 10 minut jsem se ztratil v místních horách. Po 2 hodinách bloudění si říkám, že si asi ustelu ve škarpě vedle silnice, ale tuto romantickou myšlenku rychle vzdávám poté, co mi při rauchpaze skoro přes nohu přeleze had. Kolem půlnoci nacházím hotel v neznámém městě, ptám se co to stojí, jak kdybych měl na výběr a jdu spát.

Najeto 625 km.

Ráno snídaně, po včerejšku jsem nějaký přejetý, ale probírám se při placení, ze slíbených 75 je najednou 92,5 EU. Když se rozčiluji, sdělí mi recepční nonšalantně, že jenom připočetli turistickou lokální taxu, ne, to dá rozum? Směji se, až se za bříško popadám, ale jenom do doby, nežli se recepční zeptá, jestli jsem byl na snídani. Já že ano a ona že tedy jako dostene ještě 8 EU. Dávám ji desetieurovku a ona, že tedy jako dostane ještě 1,5 EU. Trochu se podivuji nad logikou místních početních operací, ale je možné, že jsem v první třídě chyběl a zrovna mi něco uniklo. Problém je zase v té lokální turistické taxe. Nakonec mi recepční ještě popřeje hezký den – aby ji hrom po poli honil – a já jedu zpět ke klášteru. Jde o poutní místo vysoko v kuželovitých horách, nahoru se jede buďto zubačkou, lanovkou a nebo po svých. Je nádherné počasí a okolní krajina je natolik úchvatná, že rychle zapomínám na ranní ekonomické útrapy. Od kláštera jedu kolem řeky Llobregat silničkou hadovkou a dále na západ do Llejda. Krajina se mění ze šťavnaté horské do vysušené, mírně zvlněné. Je hic na padnutí. Llejdě dominuje veliká pevnost na kopečku nad městem,ale je pomalu odpoledne a já chci dneska až do Zarragosy. V předchozím hotelu jsem si našel na internetu levné ubytování v centru. Pravda najít jenom podle adresy ubytovnu v několikamilionovém městě, když nemám mapu asi nebyl ten nejlepší nápad, ale nakonec se podařilo. Bydlím za 25, oknem proniká vřískot španělské merendy na chodníku pod oknem a ryk městské hromadné. V centru kostely jako kráva jeden vedle druhého a za zmínku stojí i stará maurská pevnost Aljaferia trochu mimo centrum. Ale jsem po celodenním ježdění do růžova propečený a tak se těším do postele. Ke své nelibosti zjišťuji, že merenda na chodníku pod oknem se slibně rozjíždí ( …a utichá až za svítání ),v pokoji nalevo někdo razantně souloží a v pokoji vpravo řve celou noc dítě.

Najeto 325 km.

Ráno honem z přelidněného města směrem na Calatayud s jeho nádherným kostelem, město uprostřed vysušené, žlutohnědé krajiny a honem dál, nežli teplota stoupne nad bod varu. Siguenza, městečko s katedrálou a velikou pevností nad ním. Krajina se více vlní a je zelenější, já jedu na jih na Cuenca a její Casas lolgadas. Krajina motorkářům přeje, silnice je samá zatáčka, sem tam i jezírko, řeka, potkávám motorkáře, příjemná změna. Po poledni, jako každý den, dusno jako sviňa, půlhodinová bouřka s přívalovým deštěm a pak Cuenca. Město s meandry řeky obkrouženými kopečky a domečky nalepenými až k okraji srázu, katedrála a malá pevnůstka. Město je památka Unesco a i když je hezké, v Itálii to maji na každém druhém kopci. Z města mě vyhání déšť a tak jedu na západ na Aranjuez a jeho Palacio Real. Krajina není tak zoufale vyprahlá, ale jsou tu sem tam řeky a pruhy zeleně. Po troše bloudění se mi daří nalézt kemp, které jsou většinou dovedně ukryté a neoznačené. Stavím svůj zbrusu nový stan, ženou se mraky, tak uvidíme.

Najeto 600 km.

Ráno se budím mokrý. Nepršelo, i moč jsem udržel, ale nový stan je tak báječně naimpregnovaný, ze se mu v noci na stěně srážela vlhkost a stékala na nepromokavou podlahu, kde vytvořila louži velikosti středního Balatonu. Navíc měli španělští sousedé v noci zase merendu, tak jsem se moc nevyspal. Zatímco španělé dospávají prozpívanou noc a jejich stany působí po ránu neobyčejně klidně, němečtí sousedé už v sobě mají alespoň dva rohlíky a přečtené první stranky z Der Spiegel. Balím a jedu na Palaceo Real, o kterém jsem si předtím našel, že zavírací den je pondělí. Je sice neděle, ale zavřeno je taky. Ani mi to moc nevadí, protože jsem utahanej, že bych spal 14 dní v kuse a navíc Palaceo Real vypadá trochu jako kasárna, sice velké, ale stejně kasárna. Tak jedu do Toleda. Krajina se zase mění na, pro španělské vnitrozemí typickou, skoro polopoušť. Toledo stojí za to, katedrála na kopci, křivolaké uličky nalepené na sebe, Sinagoga blanca atd. Moc, moc, moc hezké. Lížu zmrzlinu a vodu piju po litrech, teplota stoupá. Jedu dále na západ na Guadelupe, Krajina se rychle mění, kopce jsou vyšší a vyšší, silnice samá zatáčka a pohoří Estremadury je sytě zelené. Guadelupe je malá ospalá díra s velikým kostelem a klášterem, v tuto roční dobu ještě turisty nenavštěvovaná. Večerní prohlídka kláštera a za celou dobu první večeře. Je mi dobře a spím celou noc.

Najeto 300 km.

Ráno káva a jede se na sever podél polí olivovníků, prázdných klikatících se silnic, sem tam krávy, osli, koně, prostě horský venkov. Ale včerejší opulentní mastná večeře mě nemile překvapuje, musím rychle stavět a tak tak, že stihnu stáhnout gatě. Ale pak už je dobře.Jedu na Salamanku, krajina je zase plošší a sušší, pole bez konce samá kytka, na nich čápi a straky, silnice od obzoru k obzoru, mám z nich oči jako trubka ( wie ein Rohr ), neboť jediné, co se mění , je vzájemný poměr strak k čápům a naopak. Salamanka s katedrálou jako bejk, staré město, La casa de las conchas, je sice ještě před polednem, ale slunko už pěkně peče. Jedu na Avilu. Město obehnané kompletním věncem mohutného opevnění a katedrálou jako bejk. A pozdě odpoledne pak Segovia. Po troše bloudění nacházím kemp. Večer prohlídka města – katedrála jako bejk, jak jinak, ale taky římský aquedukt, a vojenská pevnost. V okolí malé kostelíčky, které jsou součástí Jakobské poutní cesty. Velmi příjemná zastávka. Večer sedím v kempu s německým motorkářem a dloho do noci pijeme místní bíle a debatujeme o nesmrtelnosti chroustů.

Najeto 300 km.

Další den se probouzím úplně mokrý, ne, zase nepršelo, ten stan poletí. Vstávám, balím a jedu na Valladolid, město mě ale moc neuchvátilo, s vyjímkou studentek místní vysoké školy jsem tu moc zajímavostí nenašel. Dneska je větší hic a dusno nežli jindy.Jedu na Leon. Je hic na padnutí, katedrála jako bejk. Ženou se mraky a já upouštím od nápadu protáhnou to až do Santiaga de Compostella. Podél silnic poutníci s baťůžkama. Krajina se zase vlní. Mraky jdou od západu, otáčím na východ a jedu do Burgosu. Krásné staré město, katedrála jako dva bejci. Stojí určitě za vidění. Začínám být ale unavený a chci vidět zase něco jiného, nežli jenom kostely. Jedu někam mezi Santander a NP Picos de Europa směrem k pobřeží. Teda alespoň si to myslím. Jak už jsem napsal, nemám mapu ani navigaci ( ta je jenom pro hňupy ), jenom google map výtisk z tiskárny přilepený na nádrži. A když vyjedu z aktuálního výtisku někam mimo, tak jsem pěkně v pr… No a tam taky jsem. Ale moc mi to nevadí, ochladilo se, ale slunko svítí, je příjemně, krajina je nádherná, samá zatáčka, kopce, zeleň. Jak jsem potom zjistil, jsem v NP Montes Obares San Zadornil. Sem tam se mihne i nějaký kemp, ale ve stanu snad už ani nechci spát. Nakonec s posledním světlem dojedu do nějakého města, na náměstí všichni chlastaj a mají merendu. Všechny hotely jsou mimosezónně zavřené, nebo zkrachovaly. Ptám se postaršího pána na hotel, jenom krčí rameny, ale nějaký místní opilecký hejsek mi něco vysvětluje španělsky, překládám si to jako -hele jeď za mnou,vole, já ti ukážu, kde je hotel. Skáče do otřískaného BMW muzejní hodnoty a já jedu za ním. Zastavuje u podivně vyhlížející hospody, hospodská je nejen hezká, ale mluví dokonce anglicky. Nakonec spím v prázdném bytě, který pronajímá. Vypadá to celé velmi podivně, ani bych se nedivil, kdyby mě tu někdo zaříz…Ale nakonec jdu na pivo, ke každé sklenici malé tapaz.

Najeto 550 km.

Ráno mlha, déšť, balím a jedu. Za chvíli se ocitám v pro mě kartogarfcky známem světě. Prší stále víc, jedu na NP Picos de Europa, ale brzy je jasné, že z toho nic nebude. Čím výše jsem, tím hustší mlha, tím víc prší a je větší kosa. Podél cesty značené vyhlídky – senso unico – jsou celkem na prd, viditelnost je asi 10 metrů. Otáčím na Altamiru. Jeskyně je nádherná, rozhodně stojí za vidění. Vrátný u vrátek na mě kouká sice trochu divně, protože i když sundám nepromok, zástává za mnou jako za šnekem slizká cestička. Po prohlídce jedu na Bilbao, krátce před městem přestává pršet. Konečně. Bydlím na periferii v F1. Úžasný hotel, vše na elektroniku, i dveře od hajzlu. No a ty se právě za mnou zasekávají. Zlatý starý mechanický zámky. Trvá dvě hodiny, nežli servismani kadibudku rozebrali a mě z ní vytáhli. Zase prší, takže do města jedu autobusem. Gugenhaimovo muzeum – bomba. Večer v přelidněním městě mluvícím jenom špaňelsky obtížně hledám autobus zpět. Ale nějak to zase klaplo. Spím jako špalek.

Najeto 275 km.

Na druhý den je zataženo, ale neprší, Jedu na Logroňo, Pamplomu do předhůří Pyrenejí, Puente de la Reina, Sos del Rey Catolico a podobná místa, která mi připomínají Toskánsko. Užívám si krajinu, která se pro motorku jako dělaná. Pozdě odpoledne přejíždím vrchol sluncem zalitých Pyrenejí, a na druhé straně čeká mlha a nulová viditelnost, ale s ubývající výškou se to lepší, Jedu podvečerním francouzským venkovem do Lurd. Večer prohlídka kostela, nejprve se mi chce smát, když vidím to procesí vozíčkářů, ale následně se dostanu do jeskyňky pod kostelem, ve které vyvěrá léčivý pramen, je tu taková divná atmosféra, že už se mi smát nechce, spíš mi běhá mráz po zádech, tak já nevím…

Najeto 625 km.

Ráno ještě jednou prohlídka kostela, ale včerejší atmosféra je prič a je to zase jenom Martinská pouť, Město samotné je taky moc hezké, s hradem nad sebou. Ještě trochu brouzdám po okolí, a pak jedu na dálnici na Toulouse, to míjím a jedo do Carcassonne. Krásné staré město s věncem masivního opevnění a hradem. Jedu dále k Narbone a pak po středomořské dálnici. Od Marseile se začína krajina zase vlnit, příbývají tunely a dokonce i cesta po dálnici se stává zábavnou. Nad Monakem jsem se soumrakem, na italské straně sjíždím na pobřeží a hledám hotel. Spím nevím kde v malém hotélku s bandou středoškolaček se zubními rovnátky, co řvou celou noc jako krávy.

Najeto 875 km.

Další den jedu po dálnici na Janov, pak na sever na Miláno a pak zas na východ k Lago di Garda a pak zase na sever do Alp, nejhorší úsek celé cesty, roviny k zblití. V Alpách sjíždím z dálnice, ale je tu všude omezená rychlost na 50-60-70 a policajti za každou druhou zatáčkou. Tak zas na dálnici, u Kufsteinu zase na Aschau. V jedné vísce to nevydržím a na dohled značky konec obce to trochu oroštuju ( není divu, po třech dnech v sedle mám zadnici na tatarák ) a ejhle, švarní policisté již skákají z křoví – jó, synku, jel jsi 80 v obci, tady za to bereme ridičák, víš?, a odkud jedeš, jó ze Španělska, máš pěknou motorku, no vlastně jsi jel jenom 78, tak to je za 150, jó ty už nemáš peníze, hm, za poslední jsi koupil benzín, no vlastně jsi jel jenom 75, a hele my už tady dneska stejně končíme, tak s náma sfrkneš k bankomatu a bude to za 25 na férovku. Posledních 80 km dom už jsem jel skoro předpisově. Omlouvám se za překlepy a chyby, jak už jsem napsal, v první třídě jsem často chyběl. Španělsko a Francie jsou krásné, ale daleko a jsou moc velké. Cesta tam se dá zkrátit vlakem – třeba Frankfurt – Narbone, nebo jet do Itálie a pak trajektem , třeba do Barcelóny, ale něco to stojí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .