Vietnamský deník

Předmluva

Tato verse mého deníku z Vietnamu byla nezištně stvořena Danou Kovaľovou. Výsledné dílko vzešlé z emailů posílaných domů je tedy uhlazené, hrubekprosté a hlavně neobsahuje nespočet sprostých slov, která jsem seslal na hlavy svého okolí, které lačně toužilo uzmout moje pracně vydělané dolárky.

A teď už se jen hezky usaďte, pozorně čtete a nezlobte. 🙂

T.

ÚVOD

Bylo nebylo a jeden neposlušný zaměstnanec jedné nejmenované firmy dostal jako součást odchodného letenku do Vietnamu. Proč zrovna do Vietnamu? Nic složitého. Učitel angličtiny tam prostě bojoval. Nic víc nic míň.

Tak jsem odletěl do země, kterou znám jen ze směšně zpracovaných hollywoodských filmů nebo z dokumentárních filmů, které se na časové ose zastavily v době Vietnamské války nebo jak oni sami říkají Americké války. S vrozenou leností jsem si nepřečetl průvodce Lonely Planet a takto vybaven jsem vyrazil na svou první dovolenou mimo Evropu. Sám bez znalostí místní kultury či spíše způsobu prodeje jsem po 24 hodinách přistál na hanojském letišti, kde to celé začalo.

DEN PRVNÍ (Hanoi)

Tak jsem konečně v Hanoji… zatím je všechno podle očekávání, doprava šílená, všichni pořád jezděj v pravým jízdním pruhu, protože každej, kdo jede nad šedesát, je rychlej. A kdo nezatroubí aspoň každých deset vteřin, ten jako by tu nebyl a s asertivitou se tu nejdál dojede.

Horko je naprosto příšerný. Něco jako trochu ochlazenější sauna. Nejdřív jsem si říkal, že budu hledat levnější pokoje bez klimatizace, ale nakonec to klimoška jistí – stačí, že se tak tak doplazím do třetího patra. Jinak všechno bez problémů, až na to, že mi zatím nedorazil baťoh… snad dojde zítra, jinak snad vyrazím na letiště propíchat gumy nejmenované letecké společnosti. Ještě že jsem nafasoval při letu Frankfurt-Singapur kartáček a pastu, kromě nich mám už jenom prachy a foťák a s tím se moc nevyhygienizuju. A jestli mi rozbijou rum… tak se neznám.

Za chvíli se vyrazím trochu rozkoukat po okolí, které vypadá tak trochu jako oživlé smetiště. Bydlím v hotelu, který vede taková příjemná Vietnamka, co válí anglicky o třídu líp než já – přičemž moje znalosti tu jinak stačí na domluvení… tedy až na toho kluka na letišti, co měl přízvuk, že jsem nepoznal, jestli mluví anglicky nebo vietnamsky, a ta dáma, co se mnou sepisovala protokol o ztrátě zavazadel, ta snad uměla jenom ukazovat na obrázky.

Takže… jdu ven a uvidím koho a co cestou potkám nebo kdo mě okrade… jsem připravenej na všechno, tedy až na cestovatelskou hnačku, protože lékárničku mám taky v tom zatraceným ztraceným batohu… stejně jako náhradní trička a něco lehčího na sebe… ach jo.

DEN DRUHÝ (Hanoi)

Mam zatím docela problém ustát podbízivost místních obyvatel. Vyjít si na procházku, aby někdo nezačal obtěžovat, je NEMOŽNÉ. Na každých deseti metrech vám někdo něco nabízí – nejčastějš na motorce, se kterou si k vám zajedou a hučej a hučej. S jedním jsem to včera zkusil – nejdřív dělal kamaráda, že nechce peníze, že mě jen tak povozí na motorce. Zavez mě do kulečníkový herny, dali jsme čtyři hry, já k tomu jedno pivko a on, co takhle deset dolarů pro něj? Já kýv s tím, že mě za to vezme na véču a ještě proveze po okolí, což mi přišlo vcelku fér. Večeře ušla, takže toho využil a začal nabízet výlet na zítra, ale chtěl pět dolarů předem na benzín. Ukecal jsem to na tři a ráno jsem víc jak deset minut nečekal… taky zkušenost. Navíc mi v jednom kuse nabízel masáže od studentek, a když jsem nejevil zájem, tak přímo ty studentky… To, že jsem vytrvale odmítal, mi asi nikdo neuvěří, ale je to tak.

Dneska jsem se rozhodl vyrazit jenom pěšky a pochopit místní realitu. Nejdřív mě dostali prodavači map a pohlednic a pak jsem si nakoupil nějaký trička. Moje radost, že jsou za cenu obvyklou u nás zhasla ve chvíli, kdy jsem zjistil, že tady dobrá cena znamená deset pohledů za dolar a tričko za dva, ručně vyšívaný za čtyři. Jenže ono se těžko odmítá, když vedle vás jede prodavač třeba kilometr a pořád mele a mele bez ohledu na to, jak vytrvale ho posíláte do pryč.

Pak se na mě pověsil mládenec, že mi za pět dolarů bude celej den dělat průvodce. To jsem bral, protože ten chaos, jakej tu je, je na makovici. Na mapě jsou jenom velký ulice a k hotelu jsem se sám dostal na bůhvíkolikátej pokus. Navíc mi tvrdil, že s ním budu mít všechno levnější, to znamená za jejich ceny. Dvojí ceny – pro domácí a pro turisty – tu jsou skoro všude a je to dost síla. Pak si za další tři dolary skočil ještě pro motorku a celkem nám to fungovalo – až na to, že u památek mi žádnou speciální cenu smlouvat nemohl, protože tam bylo vstupné černé na bílém a vypadalo stejně ve všech jazycích. Ale připouštím, že mi zařídil lepší kurs ve směnárně. Jenže pak přišel oběd a když jsem na účtu viděl dvacet dolarů, tak mi to dost hnulo žlučí. Nedalo se nic dělat, zacvakal jsem a milého mládence poslal do háje bez placení s tím, ať si vybere procenta od majitelky té restaurace, když jí dělá dohazovače. No a od téhle chvíle se považuju za celkem vyléčeného naivku a poučeného cestovatele. Pomohla tomu i jedna slečna, co mi prodala další sadu pohlednic, na kterou mě sice ukecávala tři čtvrtě hodiny, ale při tom mi taky prozradila, jaké jsou „normální“ ceny jídla – ty tady totiž nejsou nikde napsané, a co vám řeknou, tomu musíte věřit. Takže ode dneška neberu jídlo nad dva dolary včetně piva a pronájem motorky na celý den za sedm. Navíc jsem se naučil tvářit jak masovej vrah těsně před svou životní akcí, takže už mě pouliční prodavači tolik neotravujou.

Ale aby to nevypadalo tak pesimisticky, moc jsem si užil Water Puppet

Show, což je hodinové představení, kdy po vodě jezdí fantasticky sladěné a rozhýbané marionety za doprovodu živé muziky. Vodiči těch marionet nejsou vidět, protože jsou za zástěnou z rohoží po pás ve vodě, ale co s těma loutkama vyvádějí… nádhera. Chybu taky nemají internetový kavárny, kde se dá pořídit hodina připojení třeba za desetikorunu a v hotelu snad už bude čekat můj batoh, jinak spáchám harakiri… jenže nůž mám taky v batohu. Kolik může v tomhle bláznivým městě stát pořádnej nůž?

Zítra mě čeká výlet na Ha Long Bay a pak vlakem do Sapa. Na ty výlety už jsem si předplatil průvodce (zálohu jsem mu dát musel, aby mu – podle jeho slov – nepršelo z očí. Jejich angličtina je místy fakt malebná), tak uvidíme.

DEN TŘETÍ A ČTVRTÝ (Ha Long Bay, Cat Ba)

Konečně to tady začíná vypadat dobře. Píšu z Ha Long Bay, tedy přesněji řečeno z jediného městečka na tomhle zeleném ostrově. No, možná to tu urážím a je to město, ale nedokážu přesně odhadnout, kolik lidí žije v domkách na moři. K tomu optimismu – už si připadám jako domorodec, takže se mi daří koupit vodu v přepočtu za dvanáct korun a ne za dvacet, tričko za čtyřicet a ne za sto a dokonce se mi stalo, že mě slečna z hotelu poslala ke konkurenci, protože tam mají internet za pětinu jejich ceny. Vůbec se mi zdá, že mimo Hanoj jsou příjemnější lidi. Tohle městečko jsem měl zažít na začátku a ne ten šok, co mě čekal v Hanoji.

Dneska ráno jsem si vyrazil na to, čemu tady říkají trek. Doma by to znamenalo náročnější pochod krajinou, tady to byla spíš procházka. Strom v Cat Ba National ParkPrůvodce mi ukázal na kopec v džungli s rozhlednou nahoře a tvrdil, že je to hodina tam a hodina zpátky. V praxi jsme byli nahoře za maximálně dvacet minut po příjemné cestičce, cvak jsem pár fotek na to zelený kolem dole a za dvacet minut jsme byli zase zpátky. Ale abyste neměli pocit, že takhle nalítávám sám. Už jsem tu slyšel zážitky lidí, co si smluvili čtyřhodinovej pochod džunglí se stravou a logicky předpokládali, že v ceně je i voda, která je tu nutná – jenže nebyla. Nebo si libujete v hotelu za deset dolarů na noc, než vám ráno k ceně připočítají jedenáctiprocentní „government tax“. Anebo máte pokoj s klimatizací, ale k té klimatizaci chybí ovladač a ten můžete dostat na recepci za dva dolary na den. Je to prostě sranda.

Pokud by někoho zajímalo, jestli už se dostavila ona pověstná cestovatelská hnačka, tak nikoliv… občas mám pocit, že se tělo o něco takového snaží, ale prostě není co. Ono když mám k obědu dvě misky rýže a k tomu trošku něco zeleného a o maso se pereme s ostatními turisty, tak to tělo beze zbytku stráví. Už se těším, jak přijedu domů štíhlej.

DEN PÁTÝ AŽ ŠESTÝ (Sapa)

Jen tak na okraj, včera večer nešel v hotelu proud a tudíž ani klimatizace. Podrobností netřeba. Ráno jsem vyrazili z ostrova a čekalo mě – jak jinak – tradiční handlování o ceny. V cestovce se mi vysmáli, že jsem v hotelu zaplatil pětatřicet dolarů za lístek, který normálně stojí osmadvacet, když jsem chtěl v hotelu rozdíl zpátky, slečna nejdřív nechápala, pak tvrdila, že s tímhle cestovním manažerem její hotel nemá ty pravé smlouvy a nakonec by mi sice rozdíl vrátila, ale strhla by si z něj dvacet procent manipulační poplatek rovný rozdílu mezi výhodnou a špatnou cenou… marná snaha. Ale pořád mě ujišťovala, že ten výlet do Sapa bude „first class“ a že si to vážně užiju. No, realita vypadala nějak takhle: cestovka mě dovezla na nádraží, kde panoval příšernej chaos. Na lístku byť do sebenižší třídy je ručně připsané číslo vagónu a sedačky, takže lidi běhaj sem a tam, hledají svůj vlak, pak vagón a nakonec kupé. Ta „first class“ tady znamená lehátkový kupé se šesti lehátky o délce 180 cm (ještě že nejsem delší) – samozřejmě zbytek osazenstva tvořili Vietnamci, co neuměli anglicky. Lehátko připomínalo vězeňskou palandu, klimatizace nefungovala, okno se dalo otvírat jen na chodbě, takže jsem se do rána slušně uvařil a navíc se v každé stanici s příšernými zvuky automaticky otevřely dveře do kupé, které jsem poctivě zavíral, než jsem se naučil probudit těsně před stanicí a preventivně je přidržet. V Lao Cai jsme měli být v sedm ráno, ale v šest koukám, stojíme a lidi mizej z vlaku. Posunkovou řečí naznačuju, jestli už je jako konec a ono prej jo. Vylezu z vlaku, na nástupišti hledám zaměstnance cestovky, co by tu měl stát s cedulí s nápisem „TOMAS“, ale nakonec mě až venku před budovou odchytí malej panáček, na cáru papíru má desítky jmen včetně toho mého a ukazuje do davu Vietnamců, co mě chtějí svést, že je mezi nima ten pravý, co mě zaveze do hotelu. Když ho konečně najdu, zjistím, že „first class“ doprava znamená dodávku narvanou turistama a jejich báglama až nad hlavu. Ale nějak se tam vmáčknu a po slabý půlhodince čekání bůh ví na co konečně vyrážíme. Pochopitelně do kopce – aby ne, když tohle jsou hory s nejvyšší vietnamskou horou a konečně je kolem taky nějaká příroda. Hory jsou nádherné a ještě krásnější jsou rýžová políčka v terasách. Pohled do údolí s těmi políčky, ve kterých se zrcadlí obloha, je kýčovitě krásný, ale pochopitelně sedím na špatné straně dodávky, a tak ani nemá cenu vytahovat foťák. Silnice je taková, že kdejaká česká polní cesta by proti ní byla čtyřproudou dálnicí, a řidič navíc pořád troubí, aby náhodou nesejmul někoho za zatáčkou.

Konečně jsme v horském městečku Sapa, kolem tuny nabídek na hotel, ale já trvám na svém hotýlku Royal, co vypadá opravdu super. Při snídani se letmo seznamuju s holandským párem, se kterým budu vandrovat kolem. Dostáváme průvodce a hurá na vejlet – má to být šestihodinový trek krajinou s přespáním v místním hotelu. Krajina nádherná, sestupujeme do údolí plného rýžových políček s roztroušenými chaloupkami (nebo jejich vietnamskými ekvivalenty), dáváme si oběd – omeleta, rohlík, rohlík = mám hlad – a po čtyřech hodinách dorážíme do cíle ve vesničce Tavern. Průvodce básní o sprše, jenže hotel je bouda s podlahou z udusané hlíny a ta sprcha je hrnec, do kterého se nabírá voda z nádrže, a ta voda má navíc tradičně mýdlovou barvu… a tak s Holanďanama radši volíme koupání v řece, ta aspoň vypadá čistší.

Mezitím odháníme místní holčičky, co nám nejmizernější angličtinou nabízejí všechny svoje věci plus náramky, drkadla mezi zuby a podobně. Není to přitom žádnej šunt, vyšívaný náramky na ruce jsou strojově přesný, ty holčičky nejspíš od malička nedělají nic jiného, ale proč kupovat něco, co by stejně jenom doma leželo nakonec v šuplíku… tak jim dávám aspoň pár drobných za to, že se nechají vyblejsknout. Večeře je obrovská a nedá se sníst – po dlouhý době konečně pořádný jídlo. Večer dělám před všema hrdinu, že mě mosquitos never eats a oni mrchy tentokrát zrovna jo. Ještě že mám v pokoji moskytiéru.

DEN SEDMÝ A OSMÝ (Sapa)

Na vyspání moc času nebylo, už večer jsem si všimnul, že tu mají hned dva kohouty – nezklamou, jeden začíná řvát tradičně už ve čtyři ráno. Jen vylezu ven, jsou kolem mě zas ty holčičky a jejich „buy from me“. Ale kostičkovanej papír z bloku, kterej nikdy neviděly, je na chvilku zabaví. Trek, na který dneska vyrážíme, má být dvacet kilometrů dlouhý, takže po pěti kilometrech jsme u cíle, kterým je vodopád – pěknej, ale omlouvám se, na ty, co jsem viděl v Rumunsku, prostě nemá. Líbí se mi, že tu člověk po pěti kilometrech cesty najde úplně jinou vesnici, než ze který vyšel, lidi tu mluví jinak, jsou jinak oblečený, mají jinak postavené domečky a přitom spolu obchodují. Takže zatímco v jedné vesnici mají indigově modré oblečení, slečny si lýtka ovinují látkou, nad kterou mají něco jako kraťasy, přes ně krátkou sukni s rozparkem a navrch blůzu s vyšívanými pruhy a na hlavě válcovitý klobouček, který zakrývá dlouhý cop, ve vedlejší vesnici mají místo válce na hlavě něco, co vypadá jako do turbanu zabalený červený koberec. Překvapila mě domorodá Vietnamka, která měla blond vlasy a její dcera taky a obě byly docela nápadné, protože jejich kroj byl v šedé barvě. Myslel jsem, že se chtějí odlišit, ale ne – jen měly francouzské předky. Ženy nosí šperky ze stříbrně vypadajícího kovu, co není hliník, náramky, náhrdelníky, náušnice v podobě kroužků a půlměsíčků a na nich někdy na řetízkách ještě malá cingrlátka. Pánové nosí kalhoty do půli lýtek a modrou vestu taky s výšivkami. To, co člověka na vietnamských domorodcích nejdřív zaujme, jsou nápadně ploché obličeje, nos mají skoro v jedné rovině s očima. U dětí to vypadá super, protože to zvýrazní oči, ale u dospělých nic moc. Taky mám problém rozlišit, kde jim končí dětství, pořád mám pocit, že tu vidím buď malý holčičky tak do deseti let a pak až ženský nad čtyřicet… Ale třeba něco špatně chápu.

Další slušná večeře v místním slušném hotelu. Ráno mám podle průvodce odjezd v 9:30, takže vstávám v šest a mám fůru času. Pomalu se balím, ale najednou telefon, mám jít na recepci a všechno hrozně hurry hurry, že už jedem na vlak. Na recepci taky pořád všichni hurry hurry, snídaně pochopitelně žádná, ale čekat v postranní uličce půl hodiny na dodávku, na to čas máme. Cestou zpátky do Lao Cai samozřejmě zase sedím na špatné straně, takže si opět nevyfotím ty krásný políčka. Hledám svůj vagón ve vlaku, kam mě nakonec dovleče průvodčí a já koukám, že moje „first class“ znamená dřevěnou lavici v normálním vagóně, kde přítomnost mého Evropanstva budí pozornost domorodců a kde pochopitelně netuší, co je klimatizace. Ale po chvíli už je to fajn, seznamuju se s drážním prodavačem čaje a žvejkaček, pak si se mnou potřásá rukou stařík bez zubu, slečna vedle něj chce moje „darling name“, což tedy koukám jako puk a pak si docela poklábosím s jinou slečnou, co studuje na místní univerzitě třetím rokem počítače a je to prej good. Musím si s ní psát na papír, protože její výslovnost je šílená a vlak hrozně drncá a my probíráme počasí a platy a vietnamskou zlodějinu a po víc než devítihodinový cestě bez klimatizace, když venku bylo ve stínu sedmatřicet stupňů a cestou nás bombardovaly bahnem děti místních farmářů, jsem zpátky v Hanoji.

DEN DEVÁTÝ AŽ JEDENÁCTÝ (Hanoi, Hue, DMZ)

Tenhle výlet byl tak trochu na okraj mapy, ale moc fajn. Měl jsem sice pocit, že E.T. by tu budil míň pozornosti než já, ale co, popularitě by se člověk neměl bránit. Zkrátka vyrazil jsem si k Truc Bach Lake. V porovnání s centrem Hanoje tu byl božský klid a nikdo mě neotravoval, abych si koupil pohlednice. Jenom ty jezera jsou docela špinavý – Vietnamci zřejmě pod heslem zachování rovnováhy v přírodě hází všechno ven a pokud možno do vody, což ale nijak nebrání jejímu dalšímu používání. Člověka pak překvapí, že v té vodě žijí i ryby, ale to je jejich problém. Truc Bach Lake leží na severním okraji Hanoje a abych se k němu dostal, musel jsem odolat desítkám motorkářů, kteří by mě moc rádi svezli, ale k jezeru rozhodně ne, protože turistovi je přece mnohem líp ve staré čtvrti. K jezeru Truc Bach Lake a k jeho o trošku většímu sousedovi jezdí trávit svůj volný čas Vietnamci, kteří tu randí a vůbec si užívají při pohledu na hnijící slupky ve vodě. O kousek dál se postarší dáma na Evu koupe v té samé vodě, do které před chvílí vyhodila odpadky z kuchyně a v té samé vodě, která v jednom postranním kanálu stojí na místě a je naftově nehybná, protože u tohohle kanálu mají uličku opraváři, kteří taky všechno hází a vylévají rovnou za barák.

Teď tedy odbočím, ale i tady jako leckde jinde v Asii přežily uličky patřící jednotlivým řemeslům a kdysi nejspíš i cechům. Po nich tu zbyly ulice nábytkářské, železářské nebo třeba bambusové, ve kterých nic jiného nekoupíte. Nová je třeba ulice Ly Nam De, která je jenom počítačová – jdete kilometr a nic jiného, než počítačové obchody. Je to docela výhoda, pokud ovšem víte, kde která ulice je. Pokud máte hlad a chcete koupit vodu a všude kolem vás koukají z výloh jenom bambusové žebříky, tak to nepotěší.

Po krátkém výletu k jezeru už na mě čekal noční přejezd do Hue autobusem, kde tradičně nešla klimatizace, aspoň že okna se dala otevřít. Byl jsem celkem zvědavý na vietnamskou dálnici No1, ovšem v praxi je to taková větší okrska s jedním pruhem v každém směru a trochu širší krajnicí, kde je v pravidelných intervalech kontrola vybírající „dálniční poplatky“. Necelých 600 kilometrů z Hanoje do Hue jsme jeli třináct hodin, průměrná rychlost tedy 46 km/h a to už je nějakej svistot.

V Hue jsme byli v devět ráno a já byl smutnej, protože po dlouhý době tu trošku víc prší a nedá se fotit a Hue se dá projít zhruba za dvě hodinky. Ale zase je tu ve srovnání s Hanojí neuvěřitelný klid, všude semafory, které lidi dodržují (tedy až na mě, mě zkazili v Hanoji), na řece sedí rybáři v malých loďkách a loví ryby. Celé Hue má staré hradby, kolem nich vodní příkop a uvnitř je zakázané město taky obehnané vodním příkopem. A vypadá přesně jako ta města o čingischánech ve filmech, co do nich člověk vejde, hned na prvním nádvoří ho zavalí stará architektura, že z toho jde do kolen. Háček je jenom v tom, že vstupné pro domácí je za dolar, pro cizince za pět a celkem v kupě je stejně jenom to první nádvoří…

Odpoledne jsem vyrazil do bývalé demilitarizované zóny mezi severním a jižním Vietnamem, kam se pořádají organizované zájezdy. Nejdřív je na programu návštěva ruin rozbombardovaného kostela, pak bývalý kopec The Rockpile, kde byli dělostřelečtí pozorovatelé USA a průvodkyně perfektní angličtinou líčí, jak to bylo kolem všechno na kaši a američtí turisti v autobuse se zdvořile podivujou, co že to byl ten Agent Orange a když jim to vysvětlí, tváří se zdrceně. Pak následuje místní vesnice, která vypadá zajímavě, ale bohužel jenom projíždíme. Dál je na programu americká základna Khe Sanh, kde by se naivka odkojenej Četou moh těšit, jak z džungle vyběhne Tom Cruise, jenže celá základna je rozebraná – místní potřebovali železo na domečky. Sice vypadá nepravděpodobně, jak by se dal rozebrat bunkr, ale to člověk pochopí v základně speciálních jednotek Lang Vay, kde se jeden bunkr zachoval. Vypadá jako taková žumpa s divnejma střílnama, drolí se jako perník a zdi má silné dvacet až pětadvacet centimetrů. Nechápu, jak někdo mohl stavět takhle diletantské základny po zkušenostech z druhé světové války. Následuje prohlídka řeky, co dělila Vietnam a opravdu dobrý tunely Vinh Moc, které si vyhloubili vesničani, aby je nešlo bombardovat. Prostě přesunuli celou vesnici dvacet metrů pod zem, kde si připadali v bezpečí. Tenkrát možná, dneska už sotva… Neberte mě špatně, já rozhodně nechci zlehčovat válku, co tu byla, ale z toho zájezdu hrozně trčí, jak je stavěný na sentiment Amíků, kteří představujou drtivou většinu zájezdu. Jenže kvůli jazykový bariéře se jich ani nemůžu zeptat, jak to na ně zapůsobilo, protože se domluvím leda tak s Japoncema.

DEN DVANÁCTÝ (Hue, Royal Tombs, Imperial Enclosure)

Zapomněl jsem se zmínit, že jsem si ještě v Hanoji při přesedání z motorky do autobusu spálil lýtko, které začíná vypadat, jako bych měl lepru. Ale stejně to místní obchodníky neodrazuje… Co naopak skoro odradilo mě, je pokoj v místním hotelu. Cena slušná, ale to je tak asi všechno. Totálně plesnivé zdi i strop by nadchly snad jen Saudka v ranném období, větrák na stropě je takový ten velký s třemi lopatkami a vychýlenou osou, takže se kinklá tak strašidelně, že se ho bojím používat. Ale nejvíc mě rozčiluje, že se o pokoj musím dělit s hmyzákama, především v podobě švábů a komárů. Ti mě doma normálně nežerou, ale tady po mě jdou jak baby po zlevněném zboží. Jistě, mám nad postelí moskytiéru, ale docela jsem se bál ji rozdělat, že z ní vypadají švábi. Takže jsem pokousanej všude, zásahy nepočítám, ale jediné místečko nezůstalo bez kousance. Tím jsem ovšem zvířátka zdaleka nevyčerpal. Za zrcadlem bydlí ještěrka, která používá umyvadlo místo záchodu, čímž nejspíš vyjadřuje vlastní mínění o mé osobě.

Dneska jsem si půjčil na celý den kolo a vyrazil. No… kolo… představte si velociped našich babiček se sedlem, které odmítá držet v jedné poloze a v jednom kuse se sklápí dozadu a se zadrhávajícím pravým pedálem. Ovšem za dvacet korun na den? Nádhera. Vyrazil jsem rychlostí běžné vietnamské motorky, tedy 25 km/h, pak mi došlo, že se za chvíli uvařím, zmírnil jsem na 15-20 km/h, ale i tak jsem jezdil dvakrát rychlejš než Vietnamci, což trochu působilo problémy při předjíždění. Vietnamská kola jezdí ráda vedle sebe a tarasí celou silnici. Ale pak jsem se naučil je předjíždět po vnitřní straně, kde to bůhvíproč nečekají. Nejdřív jsem vyrazil navštívit královské hrobky, což tedy není nijak zvlášť hluboká historie, poctivý 19. století, ale pro Vietnamce učiněný středověk. První hrobka vypadá jako stodola obehnaná zdí a je zavřená. Druhá je nádherná, postavená tak, aby do ní celý den svítilo slunce, uvnitř zlato a tak, prostě krása. To mě nadchlo natolik, že jsem vyrazil k další hrobce, ovšem ta byla za řekou, což se ukázalo jako problém. Nanavigovali mě na převozníka, já šláp moc do pedálů a přejel jsem ho asi o dva kilometry, kde řemeslo provozovala starší převoznice, a jeden z přepravovaných osob byl nejspíš tak trochu šprýmař, co neuměl slovo anglicky a já pochopitelně ani slovo vietnamsky. Takže mě sice převezli na druhou stranu, ale jenom přes přítok té řeky, přes kterou jsem se chtěl dostat… a navíc mě na druhé straně poslali špatně, což jsem zjistil po ujetí dalších dvou kilometrů, než mi to docvaklo. Takže najít dalšího převozníka a tentokrát už jsem se dostal na správnou stranu k další hrobce, která byla pro změnu ve stylu čínských zahrad. Bylo by to hezký, kdyby většina budov nebyla katastrofálně rozpadlá. Pak ještě trosky hrobek Tu Duc, které jsou opravdu rozlehlé a něco pro romantiky, a na odpoledne jsem si naplánoval Purpurové město.

Na to jsem se hodně těšil, ale dojem docela kazí tuny turistů a navíc je docela hodně vidět, co všechno tady zničila válka. Krásně zrestaurovaná je jedna z postranních uliček, jenže… jenže tam se na mě nalepil prodavač obrazů. Začal, jestli bych ho nevyfotil u jeho zboží, pak se začal vyptávat, co holka, pak přešaltoval, jestli nemám kluka a to se neptejte, co všechno se mi stáhlo. On mezitím mlel, že je bi a strašně žere Evropany a jeho sen je to někdy s jedním zkusit… no přemlouval mě vytrvale a problém byl i v tom, že uměl na vietnamský poměry skvěle anglicky včetně perfektního přízvuku, takže mě docela dusil. Ale nedal jsem se. :o)

DEN TŘINÁCTÝ (Hue, Danang, Hoi An)

Včerejšek jsem tedy přežil bez úhony a má mravní čistota zůstala zachována. Fotím jako vzteklej, z Hue jsou to celkem už dva filmy. A pak jsem vyrazil na cestu do Hoi An, kdy mě nejdřív zaskočilo, jak může autobus potřebovat na 150 kilometrů dlouhou cestu šest hodin – jenže když jsme se začali škrábat po vietnamské silnici serpentinami do sedla zhruba ve výšce 600 metrů, došlo mi, že to asi není žádná sranda. Cestou jsme míjeli převrácená auta a náklaďáky i autobusy, kterým nějak došel dech, ale našemu busu naštěstí ne. Krajina kolem super, kolem moře pláže jemného písku, ze kterého se prudce zvedají po pár stech metrech strmé svahy pohoří porostlého zelení. Cestou jsme se stavili v Danangu, který nejvíc ze všeho vypadá jako staveniště a smetiště v jednom a pak u Marble Mountains, což jsou zajímavé skály. Pod nimi je spousta kamenických dílen, které vyrábějí absolutně kýčovitou sochařinu. Jen občas něco celkem ušlo, ale jinak opravdu děs… ostatně to pak většinou prodávají do čínskejch restaurací v Evropě a blbejm turistům. Je pravda, že jedna z těch sošek se mi hodně líbila, byla hodně jednoduchá a přitom měla opravdu silnej výraz, jenže když jsem pak viděl, kolik dalších sochařů opakuje ten samej motiv, přišlo mi to jako manufaktura, kterou by klidně mohli točit na soustruhu. Teď už jsem v Hoi An a zatím mám pocit, že nic moc. Podle průvodce by tu měla být krásná koloniální architektura, ale zatím jsem ji nějak nenašel. Každopádně tady pár dní pobudu. Pokud mě nezklame pláž, zkusím se chvíli chovat jako typickej turista a opalovat se a tak.

DEN ČTRNÁCTÝ (HoiAn, My Son)

O jídle jsem se zatím moc nezmiňoval, ostatně když nic jiného, banány to tady všude jistí, ale teď prostě musím… včera mě totiž dostala taková milá prodavačka polívky, tedy spíš to, co mi nabídla. Všechny polívky jsou tady pochopitelně nudlové, takže většinou stačí jako jídlo, ale tahle v sobě měla navíc ještě masové knedlíčky a smažené buráky a kousky vepřového a k tomu byla na extra talířku papaya ve vinném octě, co mi strašně chutnala, takže mi ji párkrát přidala, no prostě lahoda.

Taky jsem se ještě trochu rozhlížel po Hoi An, zjistil, že za japonským krytým mostem je čtvrt malířů a dalších umělců, i když tedy o umění se mluvit nedá, jde spíš o obchod a turistickou manufakturu. A to je jedna z věcí, které mě na Vietnamu hodně zajímají. Všude kolem je vidět, jak tu staví nové silnice, nové hotely, všude jsou vždycky volné pokoje, ulice jsou plné restaurací, kde nikdo nejí… mám pocit, že ve Vietnamu něco prodává polovina lidí a přitom skoro nikdo nic nekupuje… to je tady vážně všechno jenom pro turisty? A co místní?

Mimochodem na pokoji v Hotelu bydlím opět s ještěrkou. Netuším, jestli je to ta samá, co v Hue, ale tahle má domeček ve škvíře u klimatizace.

Udělal jsem si výlet do My Son spolu s dalším rychlostním rekordem, tentokrát 40 kilometrů za dvě hodiny, protože celá silnice z Hoi An se předělává na asfaltku, takže místy musel autobus překonávat metrové haldy štěrku a podle škrábavých zvuků o podvozek se mu to moc nelíbilo. My Son popisují Vietnamci i turistické průvodce jako největši místní historickou památku, jenže za války tu měl základnu Vietcong a tak to tu Amíci s oblibou bombardovali a skoro ze všeho zbyly jenom trosky. Takže už je tu vidět jenom pár chrámů, které nejsou vyšší než deset metrů, jsou postavené z cihliček pospojovaných jílem a je to opravdu docela hezké, ale superlativy nejsou na místě.

Pak následoval trip by boat, který mi slečna v cestovní kanceláři na lístku poznačila jako trip by boar, takže jsem pořád čekal na toho kance a byl docela zklamanej :o) Součástí plavby byl výlet do hrnčířské vesnice, kde po nás jednak chtěli vstupné a jednak slib, že si něco koupíme, a tak jsem jako většina ostatních radši zůstal na lodi. A pak návštěva řezbářské vesnice, která už byla zdarma a konečně jsem tu viděl věci, které by se mi i líbilo mít doma, jenže by se to zase těžko převáželo letadlem… Ale pokochal jsem se pohledem na výrobu lodí, na které pořád ještě nepotřebují ani kousek kovu, všechno pěkně postaru spojit dřevěnými klíny.

DEN PATNÁCTÝ A ŠESTNÁCTÝ (Hoi An)

Dneska jsem tedy chtěl jít do internetové kavárny až později, ale jak jsem si tak ležel v klidu mezi odpadky na trávě v jediném parku v Hoi An, pokud se tedy tak dá nazvat trojúhelník deset krát deset krát osm a pořád mě něco kousalo, takže jsem to prozkoumal, zjistil, že jsou to mravenci a co s nima jiného, než je vzít na net… A tak sedím v netové kavárně a přemýšlím o obrovském fenoménu, jakým je ve Vietnamu televize. Ano, tahle země vypadá chudě a není na tom nejlíp, ale každá rodina MUSÍ mít televizi. A tak jdete večer po hlavní silnici, koukáte na obyčejnou chýši z bambusu a trávy a v ní je televize. V té internetové kavárně, kde teď sedím a která vypadá docela ošuměle, pochopitelně nesmí telka chybět a ne hned tak ledajaká, ale Sony Trinitron s 80cm úhlopříčkou.

Ráno po tradiční snídani jsem po cvičném smlouvání na tržišti narazil na dámu, která mě stylem, který nepřipouštěl odpor, odtáhla do svého oděvního salónu, kde mě pohodlně usadila, hodila přede mě katalog tlustej jak svazky STB a hlásila, ať si vyberu cokoli, oni mi to do druhého dne ušijou. Já jí pořád opakoval, že nemám money a ona zas, vyberte si, my vám to ušijeme. Málem mě tedy dostala na kraťasy, hodila po mě na ukázku pěknej materiálek, zahlásila, že je můžu mít za devět dolarů, pak slevila na sedm, ale u toho už se tvářila, jako že těch sedm dolarů je otázka života a smrti její rodiny. Ale odolal jsem, protože bych si rád nechal nějakou rezervu na cestu domů… jestli tohle bude číst mamka, tak bude možná nadávat, ale já prostě kraťasy nepotřebuju, tedy pokud půjdou vyprat ty, co mám na sobě. Teď tedy odbočím, ale netuší někdo, jak se dají vyprat fleky od banánů? Ale nepište mi prosím, že těžko nebo vůbec ne, na to už jsem přišel sám.

Ale ještě ke kontaktu s místními lidmi. Už jsem si myslel, že jsem si na místní obchodníky zvyknul, ale prodavače novin, kterého jsem během hodiny potkal na pěti různých místech a pořád mi vnucoval ty svoje plátky, už jsem málem zabil. Říkal jsem si, že pokud chce mít člověk v tomhle městě klid, musí vyrazit na pláž. Půjčil jsem si kolo (za deset korun na den – nechal jsem si to pětkrát zopakovat, protože jsem tomu nevěřil) jsem vyrazil po tvrdým písku na kraji moře a našel opuštěný místečko, kde sto metrů na žádnou stranu nebylo vidět živáčka. Jenže žádný místo ve Vietnamu není tak opuštěný, aby mě tam nenašla nejdřív prodavačka oříšků a pak děti. Nejdřív se objevil takovej malej klučina, co se chtěl svézt na kole. Měl smůlu, protože jsem ho měl zamčený – tohle tady mají opravdu šikovně vymyšlený. Každý bicykl má u zadního kola vlastní zámek, kde zmáčknete páčku, vysunete půlkruh, který obejme ráfek a zacvakne na druhý straně, a pak už jenom vytáhnete klíček a kolo je v bezpečí. Když není zamčené, nejde ten klíček vyndat, takže ho nemůžete ani ztratit.

Kluk zjistil, že se nesveze a chtěl aspoň napít, což jsem mu dal a spustil tak lavinu dětí lačných pití, které půlku lahve vypily a půlku vybryndaly na pláž a já měl houby. Pak mi začaly předvádět svou angličtinu, ale žádné máma a táta, ale hello a one dollar. Ukazoval jsem jim, že peníze nemám, vodu nemám a chci klid, což nepomáhalo, stejně jako zastrašovací prostředky a la roztočit a hodit do moře. Zkrátka bavil jsem je tam dvě hodiny a po klidu ani památky.

Večer jsem si zaskočil na polívku a něco s rejží, protože to je tady nejlevnější. Ke stolu mě posadili s nějakým Angličanem, který měl tak výmluvná gesta, že jsem ani nemusel rozumět anglicky, abych pochopil, kde si zalovil a jak velkou rybu chytil. Když ale vytáhnul takovou menší mačetu a se slovy, že ji na zítra potřebuje ostrou, ji začal brousit o kovovou trubku slunečníku, bylo toho dost i na mě. Ale prozradil mi, že zítra v šest ráno je super rybí trh. A tak jsem tam pochopitelně vyrazil jako na koni.

Přátelé, to je mumraj jak v dopravní špičce v metru. Ve výši hrudníku se vám míhají rýžové klobouky a každý tahá nějakou rybu. Ty se ládují rovnou z lodí na trh a je jich spousta druhů. U nás poznám akorát kapra, štiku, pstruha a to je tak všechno, tady jsem byl úplně mimo. Kromě ryb tu taky prodávají drůbež a jak jsem byl ještě po ránu rozostřenej, tak na ty slípky a kuřata pořád koukám a říkám si, to je ale vychovaná drůbež, že jim nikam neuteče… a pak se mlha rozplynula a já si všim, že mají svázaný nožičky.

DEN ŠESTNÁCTÝ AŽ OSMNÁCTÝ (Hoi An, Dalat)

Možná máte z mého líčení pocit, že Vietnamce zbytečně pomlouvám, že přece nemůžou být všichni stejní a snažit se z každého cizince vyrazit, co se dá. Včera večer jsem se rozhodl zase jednomu dát šanci, abych si to ověřil. Na ulici mě zastavil příjemnej hoch, jestli se nechci projít, že mi něco zajímavého ukáže. Pořád povídal a povídal a dotáh mě do pole k hrobce nějakého bohatého japonského obchodníka, co se před 300 lety vrátil do Hoi An za svou láskou, aby tu nakonec v míru skonal. Příběh to byl pěknej, ale já pořád čekal, kdy dojde na peníze. A pak to začalo. Hoch má nemocnou maminku, která má celá záda churavá od věčného podřezávání rýže a platí deset dolarů denně za nemocnici v zemi, kdy farmář měsíčně vydělá sto dolarů. On sám by rád studoval a vůbec žil důstojný a zdravý život, protože je buddhista… Zatímco povídal, přibatolil se další vietnamský hoch s nějakou Američankou a počítám, že do ní hustil úplně stejnou pohádku. Přerušil jsem ho, že už musím jít, protože nemám čas (autobus mi jel až za šest hodin) a hoch, že mě doprovodí zpátky, přestože jsem se dušoval, že trefím. Cestou dostal žízeň, takže jsme se zastavili v restauraci na sodovku, ze které se pro něj vyklubal Red Bull, protože prý v reklamě slyšel, že po něm bude zdravý. Servírka se mě přeptala, jestli platím i za něj, na což jsem kejvnul, protože v tu chvíli jsem ještě netušil, že si stihnul vietnamsky objednat i večeři… A to měl ještě tu drzost poprosit mě o další plechovku Red Bullu i pro maminku, aby byla taky zdravá a silná. No neptejte se, kam jsem ho poslal.

Pozdě v noci jsem vyrazil na cestu do Nha Thrangu po tradičně trnité cestě (i když to byla dálnice), kde sebou bus házel jako bejk na rodeu. Těch 560 kilometrů jel autobus dvanáct hodin, takže měl sekeru, do Nha Thrangu přijel o půldruhé hodiny pozdě a já už se loučil s přestupem na autobus do Dalatu, ale cestovka se zachovala skvěle, počkala na mě jediného skoro hodinu, takže jsem mohl pokračovat.

Mikrobus udělal cestou malou zastávku u Po Klong Garai, což je velmi zachovalé místo, kde je prý pohřben jeden z chamských králů a nejsou zde k vidění takové trosky jako v My Son.

Dalat je takovej divnej chaos různých smíchaných stylů, nově postavené vietnamské domky, co vypadají jako krabice a mezi nimi bývalé rezidence Francouzů. Ale pokud jde o lidi, nemá Dalat chybu, protože sem jezdí Vietnamci na výlety, takže to tu opravdu žije. Jenom jsem tu chytil důkladnou rýmu, protože teplotní skok z 37 stupňů na dvacet organismem zacvičí.

Abych neseděl na zadku, pořídil jsem si výlet po okolí, kde bylo první zastávkou meditační centrum. Nechápu tedy, kdo by v něm mohl meditovat, protože tu bylo narváno jak o pouti, ale zase ideální místo pro spoustu Vietnamců, kteří se tu chtěli vyfotit s cizincema, anžto někteří z nich je viděli poprvé v životě. Pak nás vzali do vesničky, kde byla zajímavá mniška vyrábějící vonné tyčinky, která jako atrakci předváděla dva psy, co si nechali splácnout packy dohromady, aby vypadali, že meditujou.

Vodopád Lien Khuong je na lávovém podloží a vypadá nádherně. Takže jsem celou věčnost lezl kolem po skalách, abych se k němu dostal blíž a měl nějakou slušnou fotku, ale nezadařilo se, ale zase jsem si krásně zaběhal po skalách. Další atrakce je vodopád Prenn, který by se hodil tak do Hollywoodu. Vodopád hezkej, ale málo vody a všude kolem turistické zajímavosti typu bambusový most, sochy domorodců a la Rambo, kteří odsud odešli, když přišli Francouzi, malá zoologická zahrada s divokými zvířaty, co líně spí a čekají na oběd plus stánky se vším možným od dřevěného Mickey Mouse až po sponky do vlasů. No a pak hlavní atrakce Dalatu – Crazy House, který navrhla dcera bývalého vietnamského prezidenta, navíc prý šílená, a podle toho ten barák taky vypadá. Co místnost, to symbol nějakýho zvířátka, to všechno ve stylu obrazů Salvatora Dalího. Některé části toho domu jsou zajímavé, ale sochy zvířat s červenýma žárovkama místo očí mě nijak nenadchly, stejně jako jejich řemeslné zpracování, kdy leckde čouhaj armovací železa.

Aby se člověk po šíleném domě uklidnil, vyrazili jsme prozměnu za šíleným mnichem – prý občas meditujícím mimo své tělo a navíc proslulým svým uměním. Ovšem bambusové větvičky s nápisy za umění neberu, i když má to písmo pěkný. Občas to prostřídal autoportrétem, případně kopií van Goghových Slunečnic, nebo dokonce van Goghova autoportrétu… úplně jsem se zapomněl podívat, jestli panu mnichovi náhodou nechybí ouško. A pak se cestovka vytáhla a vzala nás na bonus výlet do letního sídla posledního z vietnamských králů. Pokud hádáte, že architektura domu neměla s Vietnamem nic společného, tak jste doma. Klasický francouzský funkcionalismus… zkrátka typická vila českého továrníka 30. let, jen tedy poněkud větší a opravdu vkusná. Interiér taky stroze funkcionalistický včetně jídelního servisu. Ovšem stejně zajímavé jako samotná prohlídka bylo pozorovat při ní Vietnamce. Podobné exkurze jsou obvykle bez průvodce, takže lidi lítají sem a tam, šmejdí, na všechno sahají a vůbec jim v tom nebrání všudypřítomné cedulky a zábrany. V tu chvíli jsem pochopil, proč jsou královské toalety za sklem, aby se na ně mohli návštěvníci podívat, ale ne používat.

DEN DEVATENÁCTÝ A DVACÁTÝ (Dalat, Saigon)

Na dnešek jsem měl naplánovaný časně ranní přejezd do Saigonu, čili Ho Či Minova města, jak ho po válce přejmenovali, ale cestuju sám, a to je občas

problém. Například ve chvíli, kdy se zjistí, že jsem dneska jedinej, kdo chce jet s TM Brothers Cafe do Saigonu… takže ráno jsem měl být připravený v 7:30, aby mě až po osmé zaměstnanci cestovky naládovali do autobusu TM Brothers a po dalších patnácti minutách zase vyložili, že pojedu se Sinh Cafe. Byli samej žertík, tak jsem je nechal jen tak zkusmo přenést svůj sedmnáctikilovej batůžek, což je na vietnamský „pořízky“ docela dost. S ním mě dostali do autobusu Sinh Cafe, jenže tam měl zase nějakej problém vedoucí zájezdu kontrolující lístky, a tak jsem putoval zase z autobusu ven do centrály TM Brothers, kde mi oznámili, že pojedu až v jedenáct s někým docela jiným. To jen tak na dokumentaci, jak dokonalá dokáže být vietnamská organizace…

Autobus mě nakonec v Dalatu vyzvednul ve dvanáct a samozřejmě byl plný Vietnamců, tedy bohatých Vietnamců, kteří vyrazili na výlet autobusem s klimatizací, ve kterém permanentně hraje muzika z místní televize… GRRR, už na ni začínám být alergickej. Ale toho cestování rozhodně nelituju, protože setkávání se s místními obyvateli je opravdu poučné. Cestou do Saigonu jsem mimo jiné zjistil, že základní cestovací osvěta, která velí: komu se dělá špatně, měl by sedět vpředu, tuhle zemi minula; ověřil jsem si, že veškeré odpadky se i při cestování autobusem hází z okna (to blitíčko slečny přede mnou muselo někomu udělat vážně radost, házela ho doprostřed silnice) a nadto jsem pochopil, jak moc se bohatí Vietnamci bojí deště. Během přestávky v cestě se zlehka rozpršelo a přestože jsme měli už dávno pokračovat, autobus pořád zel prázdnotou, protože všichni lidi dál byli v restauraci. Pak autobus předjel přímo před dveře, od vchodu to byly maximálně čtyři metry, ale lidi tam stáli dál a tvářili se, jako by měli jít na smrt. Takže nakonec jeden z číšníků popadnul slunečník a běhal s ním od restaurace k autobusu, dokud nepřepravil posledního cestujícího. Přiznávám, tohle jsou chvíle, kdy mě napadá, jak mohli tihle lidi před třiceti lety porazit Američany. Jenže oni to asi tihle nebyli – tady je hodně velký rozdíl, mezi movitými, rozuměj obchodníky a pak těmi, co pracujou rukama, a ty jsou opravdu jak kříženec Old Shatterhanda s Rambem, akorát v trochu menším vydání.

A tak nám cesta autobusem příjemně ubíhala, až jsme dorazili k Saigonu. První, co mě na předměstí překvapilo, bylo to, že na každých 300 – 400 metrů cesty je jeden kostel a když kostel, tak s parčíkem a když s parčíkem, tak v něm stojí betonovej jelen. A to si nedělám srandu, to je tvrdá realita (zvlášť ten jelen). Po takových pěti kilometrech se tahle scenérie změní a vystřídají ji firmy s těžkou stavební technikou a masu bagrů jen občas protne obytný komplex s názvem ve stylu Rajská zahrada a tak. Centrum Saigonu je ohraničené řekami a mrakodrapy – zatím jich stojí asi deset a jsou trošku menších rozměrů, ale další se staví. Saigon prostě žije a navíc… konečně široké ulice s širokými chodníky, kde se dá pohodlně chodit a nemusí se kličkovat mezi motorkama!

Hned ráno po noclehu v hotelu (tady pro změnu čekal přítel šváb, naštěstí už mrtvej pod židlí), jsem vyrazil do Muzea Vietnamu. Je docela malé, ale má slušnou úroveň i vydařené exponáty, jenom… oni se Vietnamci strašně vyžívají v zobrazování svých vítězných bitev, takže je tam třeba bojiště jak z moduritu plné hodných a hrstky zlých, kteří právě propíchaní oštěpy a šípy hanebně umírají. A navíc bych to muzeum přejmenoval na Muzeum Vietnamců, protože celé tohle území obývají Vietnamci jen nějakých 300 let a historii chamské nebo khmerské kultury se tohle muzeum nijak zvlášť nevěnuje. Všude jen zobrazení bitev, ve kterých se hrdinný Vietnamec ubránil nájezdníkovi, ale vietnamské nájezdy nikde vidět nejsou… to odsud Khmerové a Chamové odešli dobrovolně?

Další pěkné muzeum je Muzeum válečných zločinů, které je skvěle zpracované a snad nejlepší, co jsem ve Vietnamu viděl. Úžasné fotky, před muzeem zachovalá vojenská technika, ne ty trosky, co se obvykle vystavují.

No a na závěr jsem si fakt nechal v Saigonu udělat vietnamskou masáž (já slíbil bratranci, že ji zkusím). Ale nepředstavujte si nic nemravného, nechtěl jsem ji od studentek na ulici, zašel jsem do oficiálního masážního institutu, kde jsem dostal přidělené lůžko se slečnou. Byla stejně jako všichni maséři v tomhle institutu zrakově postižená, což bylo zvláštní – vědět, že se opravdu řídí jen dotykem rukou a prstů. Ne že by to nebylo fajn, všechno to hnětení, plácání, údery malíkovou hranou a tak, bohužel moje záda zůstala tatáž – a při starým. Ach jo.

Ještě jednou se vyspím a jedu domů …

DEN DESÁTÝ – DOPRAVNÍ VSUVKA

Pokud si myslíte, že ve Vietnamu uvidíte stovky cyklistů, tak jste na omylu. Kolo je vidět – obzvlášť v Hanoji – jen ve svátek. V malých městech v nížinách už je to častější, ale každopádně tam nejezdí na kole víc jak třetina lidí, v Hanoji možná tak pět procent a to ještě možná nadsazuju. Kolo tu obecně slouží coby univerzální nákladní prostředek, dokonce ještě víc než motorka, na který se naloží, co to jde, občas mám pocit že snad i sto kilo čehokoli a pak ho člověk vede vedle sebe, nebo na něm jede, to podle nákladu a vlastní dovednosti. Motorka je o něčem jiném. Motorka je hlavně pro mladé, kterých je tu opravdu dost (ostatně Vietnam řeší podobný populační problém jako Čína) a když motorka, tak jedině Honda Dream. Je to asi totéž, jako u nás mít Nokii. Mladí v jednom kuse jezdí po městě, občas čistě jen tak pro radost, a to nejen po silnici, ale i po chodnících, takže člověk musí chodit po vozovce a kličkovat v proudu motorek, které jsou všude a pochopitelně pořád troubí. Zpětná zrcátka tu nejsou, aspoň se nemusíte unavovat koukat do nich – stačí, že slyšíte zatroubení a víte, že za váma je někdo, kdo má pocit, že mu vadíte v cestě. Výhodou motorek je, že neznají zácpy a problém nemají ani na křižovatkách bez semaforů, kde se dva proudy motorek prostě tak nějak prolnou skrz. Na motorkách vypadají krásně místní slečny, které nosí šátečky a rukavičky až nad loket.

Pokud jde o osobní auta, je jich tu opravdu hodně málo a vždycky jde o vozy pro ty bohatší, anebo taxíky, které jsou ale díky svým cenám vlastně taky jenom pro bohatší. Kapitolou sama pro sebe jsou ale nákladní auta, protože ty jsou tady většinou hand made. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdysi kdesi jeden Vietnamec zjistil, že jde složit náklaďák, když má člověk motor z traktoru a kostru z traverz, takže to jede jako tank, i když to není moc velký. No a od té doby ho všichni napodobujou. Jako místní specifikum mi připadá, že ty náklaďáky nevozí nic jiného, než hlínu. Alespoň jsem je s ničím jiným neviděl.

Rikši vynechám, protože ty jsou ve Vietnamu totéž jako koňská spřežení v Praze a využívá je úplně stejná sorta turistů.

No a zbývá vlak. Lokomotivy jsou většinou české výroby a pokud jde o vagóny, měl jsem tu čest vidět jenom dva druhy. První byl lůžkový s šesti pryčnami a klimatizací v každém kupé, které má ohromný klad v čistém, chromovaném záchodku. A pak jsem poznal běžný osobní vagón, kterým prostě turisti nejezdí, jinak bych asi nebudil takové pozdvižení. Dokonce na mě ukazovali i lidi, co si mě všimli zvenčí z vlaku. V tomhle vagónu jsou dřevěné lavičky ve tvaru elka jak ze starých filmů, pod stropem se točí větráky a nikde nejsou koše. Všechny odpadky se hází ven nebo na podlahu a zhruba jednou za dvě hodiny přijde zřízenec a zamete celej vlak. Okna tu mají trojitá. Zevnitř se dá stáhnout normální sklo, které se ale nepoužívá. Pak je síť s oky asi třináct milimetrů, prý kvůli dětem, které rády hází na vlak různé věci (což jsem zažil a doufám, že to bylo bahno a ne něco jiného). No a z vnější strany je ještě plech s průduchy, který má bránit slunci pronikat dovnitř, ale jelikož by tu skoro neproudil vzduch, tak se radši taky nepoužívá. Záchodky jsou tu tejně špinavý jako u nás doma, ale aspoň jsou vkusně obložený obkládačkama.

Ovšem v obyčejných vagónech je naprosto super obsluha. Na každý vlak připadá asi šest až osm zaměstnanců dráhy, kteří neustále chodí po vagónech a nabízejí pití, jídlo, sladkosti a tak. A kromě nich ještě vlakem probíhají „prodavači na volné noze“, kteří dodávají ovoce a další nadstandard.

Pro ty, kdo mají pocit, že jsem vynechal autobusy, jen poznámka, že do MHD vás nepustí a na turistických autobusech není nic zvláštního – prostě plno cizinců, co se snaží domluvit anglicky.

http://t.forche.sweb.cz/Snapshots/2002-06-Vietnam/Vietnam-denik.htm#1