0
0

„Každý ví svý“, říkala už moje babička, a v případě mé cesty do Vietnamu to bezezbytku platilo. Během krátké doby jsem se musela rozhodnout, vyřídit formality a už jsem seděla v letadle. V následujícím textu se dozvíte mnohé o vietnamských městech, lidech i zvycích.

Jestli mám něco ráda, tak dobu, kdy se z jakéhokoliv dopravního prostředku nedá utéct a mě zbývá čas na sebe. Po první skleničce jsem zavřela oči a představovala si, co asi uvidím. Nečekaly mě tři týdny pobytu u moře a chození po památkách, ale nahlédnutí do běžného života Vietnamců a pracovní cesta. Už při příletu se potvrdilo povzdechnutí kolegy, že časové upřesnění ve Vietnamu je nejpřesnější na půldny a nikoliv na hodinu.

Seděli jsme na ztichlém nočním letišti, padaly meteority, a my si snad ani nepřáli něco osobního, ale aby se co nejdříve objevil celník a vydal nám naše zásilky s živými rybičkami.. A tak jsme čekali a čekali, když jsme nejdříve uslyšeli rachtání kola a pak se ze stínu skutečně vyloupl. Kolo vypadalo jako z dob mé babičky, ale celník byl skutečný. Moc přívětivě jsme ho nevítali, ale reptali jsme česky, tak co by se nám mohlo stát, že? „Cekáte dloho?, já spal, víš. Museli poslat mne, já umět česky, já studoval v Ostlavě!“ Ach, ty mezinárodní styky.

Jedeme do města

Naskočili jsme obložení bednama do taxíků a těšili se na sprchu. Těšili jsme se opravdu dlouho, protože řidiči taxi jsou nejspíš všude stejní. Projížděli jsme nočním Ho-či-minovým městem bezmála hodinu. Na každém druhém hotelu byl drak, ale ne a ne najít toho našeho. Alespoň se bylo na co dívat. Kdepak by mě napadlo, že tytéž ulice budu vídat denně dvě hodiny po celé tři týdny. Hotel nebyl nijak přepychový, ale pohodlný, čistý a klimatizovaný, takže nám nic nechybělo.

Ráno jsme se probouzeli do rušného dne. Blankytně modrá obloha nás vytáhla na balkon, kde nás málem porazilo horko a hlavně vysoká vlhkost vzduchu. Ale ta pleť! Lepší než od kosmetičky! Ovšem vlasy jsme měli splihlé jak vodníci.

Ráno jsme si prohlédli, co přibylo u malého oltáře, který nechybí snad v žádné domácnosti, hotelu či soukromém obchodě. Svými dary v podobě ovoce, vonných tyčinek či šálku kávy, uctívají Vietnamci své předky. Pochutnali jsme si na křupavé bagetě, sýru, kávě a hlavně džusu z čerstvých pomerančů a hajdy do práce. Stavba domu, kde měla v budoucnosti sídlit firma, byla na kraji města. Náš vietnamský průvodce ale zapomněl podotknout, že to je 20 km a že se budeme doslova prodírat davem kol. Dopravní předpisy se zúžily na právo silnějšího. Kolo uhýbá autu, auto autobusu a autobus stromu. Někdy. Nikdy jsem si nemyslela, že se tolik věcí a lidí vejde na jedno kolo či motorku. Ovoce, koše, zvířata, stavební materiál. Neuvěřitelné. Nikdo téměř neudával směr, jednoduše zamířil přes valící se řeku lidí a my doufali, že přežije. Dlužno podotknout, že jsme viděli za tři týdny pouhé dvě nehody. Vzhledem k velkým vzdálenostem, jsme pochopili důležitost dopravních prostředků. Aut tam jezdí minimálně, ale bez motorky, mopedu nebo kola nelze přemisťovat sebe ani rodina v rozumném čase.

Tempo

Já, nezvyklá asijskému způsobu života, jsem se nemohla nabažit tepu města. Měla jsem dojem, že se téměř vše odehrává na ulici. Vietnamci prodávají všechno. Nikdo se nepozastavuje, že prodávají vedle sebe nové zboží i naprosto staré a použité. Vše najde svého kupce. Bylo pro mne překvapující, že co ulice, to prodej jednoho druhu zboží. V jedné ulici kola, motorky, v druhé akvária, jinde oblečení apod. K tomu v každé ulici nesměly chybět pouliční stánky s občerstvením. Nudle na mnoho způsobů a chutí, zelenina, maso, ryby.

Na stáncích se celé dny pohupovaly uzené kachny, maso zabalené v banánových listech, čerstvé upravené ananasy. Vedle toho stánky s prodejem živých kuřat. Nakonec toho využívala i naše hospodyně. Nejčerstvější drůbež = živá drůbež. Přiznám se, že v restauracích jsme okusili leccos, ale uzené kachny vystavené na ulici ve 40 stupňovém horku jsme se přece jen báli.

Pro mne bylo ohromně zajímavé a překvapující, jak jsou Vietnamci šikovní ve výrobě svého typického dřevěného nábytku. Žádné přepychové dílny. Prakticky na koleni vznikají nádherné masivní kusy nábytku. Je převážně vyřezávaný a často i zdobený perletí a různobarevným dřevem. Rázem jsme začali přemýšlet, jestli by nešel vozit do Čech, ale přece jen vzdálenost obou zemí moc obchodu nepřeje. Navíc obchodní jednání ve Vietnamu je kapitola sama o sobě. O tom jsme se přesvědčili na vlastní kůži a to jsme měli výhodu, že nás provázel Duc´, který žije již řadu let v Čechách a nedělá mu žádný problém mluvit česky.

Je fakt, že když je dlouho v Praze, má evropské myšlení, ale pár dní pobytu v rodné zemi způsobí, že se z něj stane domorodec jak poleno. V dobrém slova smyslu, ale je to tak. Rázem přešel na vietnamský čas, kdy nejpřesnější časový údaj je dopoledne a odpoledne a jednání nemůže začít jinak, než posezením u jasmínového čaje, pochválením firmy, manželky, dětí a snad i babičky. Kolegovi vstávaly vlasy na hlavě, Duc´ se culil a chválil a chválil. Nakonec měl pravdu. Jiný kraj, jiný mrav. Já jsem aspoň mohla nenápadně pokukovat po domácnosti.

Lidé

Všude, kam jsme se dostali, jsme se setkali s pohostinností. Ať to byli zámožnější rodiny nebo chudší, všude nabídli čaj, úsměv, čisto a příjemně. Miniaturní prostory mají účelně, ale většinou skromně zařízené. Jejich běžné jídlo se skládá z rýže, zeleniny, masa a nezbytného čaje a podle toho také vypadá skromné vybavení kuchyně. Na ulicích to už je horší. Mezi odpadky se prohánějí toulaví psi, kteří mohou evropským domácím mazlíčkům jen závidět. Pro mne bylo překvapující, že jak důležité slovo tam mají ženy. Důležitější rozhodnutí bylo téměř vždy po poradě s manželkou, případně s nejstaršími členy rodiny.

Nikde jsme neviděli, že by se Vietnamci špatně nebo nevšímavě chovali k malým dětem a starým lidem. Téměř v každé rodině jsme viděli podobenky některých členů rodiny, kteří zahynuli ve válce. Sami o tom nehovořili, ale když viděli naše pohledy, tak se jen usmáli. Někdy byl trochu problém, jak odhadnout, na které straně byli. Někde se nedalo v rodině promluvit anglicky a jinde bylo vhodnější hovořit rusky nebo francouzsky. Stále ještě válka úplně nevymizela z paměti lidí. Na ulicích můžete potkat řadu postižených lidí a invalidů. Ve městě o tom svědčí hřbitovy s kříži v zákrytu. Na vesnicích jsme hřbitovy neobjevili. Bylo pro nás překvapivé, že jsou polorozpadlé kříže a náhrobky roztroušené po loukách a mezi nimi se pase místní skot. Prý je to obvyklé, zněla odpověď na naše udivené pohledy.

Starší generace většinou odmítá anglicky mluvit, pokud to není vysloveně nutné. Mladí lidé už tyto bariery nemají. Školství je podobně jako u nás rozdělené na časová období. Základní škola je povinná, následuje střední a vysoká škola. Čím vyšší vzdělání, tím je i mnohem náročnější výběr. Vzdělání a kvalifikace se velmi cení. Stále vládnou školní uniformy. Naši studenti by si nejspíš nedovedli představit, že by denně chodili do školy v uniformě, ale ve Vietnamu je to zcela běžné. Je fakt, že jsou docela slušivé.

Západní svět se dostává i ve Vietnamu do běžného života. Trh se zaplňuje čím dál více spotřebními výrobky nadnárodních firem, které otevírají řadu svých poboček a nabízejí pracovní místa místním obyvatelům. O výhodnosti levných pracovních sil není třeba pochybovat. Pozvolna se mění životní úroveň obyvatel i jejich informovanost o okolním světě. Není výjimkou vidět dům o jedné místnosti, který je minimálně vybavený, ale televize stojí na stole. Na druhé straně vidíte zubního lékaře ordinovat takřka na hlavní ulici hned vedle holiče a nedalekého tržiště, kde se v dnešní době smlouvá o ceně potravin, rohoží, nábytku, prostě čehokoliv. Extrém střídá extrém, ale po čase se Evropan přestává divit a věci bere tak jak jsou. Koneckonců stejně na výběr nemáte. Chcete-li se alespoň něco dozvědět, musíte se přizpůsobit a příliš nevyčnívat. Pak naleznete vedle bídy i krásu bonsaí, zahrad a všudypřítomných květin.

http://www.bedekr.cz/texty/499.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .