0
0

Pro letošní cestu jsme si zvolili další cestovatelsky profláklý kus naší planety – Jihovýchodní Asii. Tato destinace je už po dlouhá desetiletí cílem poznání chtivých individuí s batohy na zádech. Tento boom ještě podpořil známý film s DiCapriem zvaný Pláž, takže turistů v tomto koutě světa najdete opravdu požehnaně. Stále však lze najít oblasti, které jsou turismem méně dotčené, a tak jsme se s Helenkou vydali letos taková místa hledat.

Naše cesta začala ve vietnamském hlavním městě Hanoji, neodpustili jsme si výlet do známé zátoky Halong Bay, pak jsme se vydali na sever k čínským hranicím do rychle se rozvíjejícího horského městečka Sapa, obklopeného svahy posetými rýžovými políčky. Přes Dien Bien Phu jsme přejeli do Laosu, jehož severní část je hodně hornatá. Bohužel je však většina tohoto území dodnes poseta tisíci nevybuchlými leteckými bombami z dob vietnamsko-americké války. Pár dní jsme pobyli v historickém Luang Prabangu, kde jsme náhodou stihli festival oslavující konec deštné sezóny. Přes hlavní město Laosu Vientiane jsme dojeli až k úžasné, téměř zapomenuté přírodní kráse – jeskyni Kong Lo. Poté jsme přejeli zpět do Vietnamu, kde jsme se vydali na jih přes staré památky historického Hue, příjemný Hoi An, zastávku v Nha Trangu a deštivý den v rozlehlém Saigonu, neboli správně Ho Chi Minově městě. V Kambodži jsme nejprve zhlédli bývalé hrůzné vězení Tuol Sleng z dob Pol Potovy vlády Rudých Kmérů, jeden den si odpočinuli na pláži v Sihanoukville, a pak už nám zbyl jen čas na khmérské chrámy v okolí Siem Reapu v čele s majestátním Angkor Watem.

CESTA ZAČÍNÁ – VELKÝ PŘESUN

Olomouc – Vídeň – Bangkok – Hanoi , 4. – 5. 10.2008

Nedá mi to se okrajově nezastavit u přípravných prací na letošní cestu. Zprvu vše vypadalo, že bychom mohli mít vše v klidu a pohodě zařízeno už 14 dní před plánovaným odletem. To bychom však nebyli my. Ztracený pas, znovu vyřizování víz a placení letenek po limitu se však postaralo o to, že jsme se jako obvykle stresovali až do posledních dní a hodin. Vše ale dobře dopadlo, a tak jsme se s poloprázdnými batohy vydali směr Jihovýchodní Asie.

První kousek cesty jsme se vezli na zadním sedadle automobilu Lýskových, kteří se uvolili nás zavézt do Brna na autobus. Rozloučili se s námi transparentem „Šťastnou cestu“ a pak už jsme si to fičeli směr Vídeň – autobusem Tourbusu za 240 na osobu až na letiště. Ve 13.30 se pak už letadlo taiwanské společnosti EVA Air odlepilo od evropské pevniny a vydalo se s námi na palubě na desetihodinovou cestu směr Bangkok. Servis na palubě byl na vysoké úrovni, sice jsme moc nepospali, ale v půl páté ráno (i s pětihodinovým časovým posunem) jsme úspěšně dosedli na asfalt bangkokského letiště. Jelikož máme však jen necelé dvě hodiny na přestup do letadla do Hanoje, spěcháme směrem k východu. Bohužel nám ve Vídni odmítli poslat batohy přímo až do Hanoje, a tak musíme vyřídit thajské víza on-arrival (35 USD/os.), abychom je využili na vyzvednutí batohů a znovu check-in u společnosti AirAsia. Vše stíháme tak tak, dobíháme asi 10 minut před odletem. Uf. Letadlo do Hanoje to už byla dvouhodinová brnkačka, jen počasí se ze slunečného bangkokského změnilo na zatažené hanojské, kdy ás naší vysněné cílové destinaci vítaly i dešťové kapky. Ale jsme tady! Konečně! Zdraví a živí a ve Vietnamu!

Visa on-arrival předem vyřízená předem opravdu fungovala, zaplatili jsme 50 USD/os. Za vícevstupová víza na půl roku a mohli jsme vstoupit. Na letišti měníme jednu stodolarovou bankovku za kurz 16.500 dongů za dolar, takže se z nás rázem stávají vietnamští milionáři. Na informacích nám poradili, že do centra se nejlépe (a nejlevněji) dostaneme autobusem č. 17, který má odjíždět zpod mostu napravo od výstupní haly. Cesta do centra tvá nekonečně dlouho, zavírají se nám oči únavou. Už se vidíme někde na pokoji, přesto vnímáme okolní Asii. Troubení milionu motorek a pár aut všude kolem, hemžení lidiček a charakteristická vůně. Na zastávce Long Bien na radu místní paní měníme autobus na číslo 1, který ná vyhazuje kousek od vytipovaného guesthousu. Tam však mají plno, ale mladá slečna ná briskně udává v nedalekém místě. Je něco před polednem, jsme v Hanoji, máme pokoj, teplou sprchu a dvě postele. Co víc si můžeme přát? Unaveni po cestě rázem usínáme. Budíme se kolem šesté, ale do města už nejdeme. Dojídáme české zbytky a v 10 jdeme zase spát.

HANOJ

Hanoi , 6. 10.2008

Ráno vstáváme v půl deváté, ale vlastně nevíme v kolik, protože ještě několikrát v průběhu dne měníme čas o hodinu vpřed a zase vzad. Konečná verze je taková, že v ČR je o 6 hodin méně. Vyrážíme tedy za novým dobrodružstvím do ulic Hanoje. Lidí jsou tu miliony, všichni malí a hubení. A všichni jezdí na motorce! Nejlepší jsou mladé Vietnamky, které řídí motorky s vysokými podpatky, sedí rovně, na hlavě přilbu a působí strašně sexy. Přirovnáváme Hanoj k Limě, všechen děj se odehrává na ulici. Na ulici se připravuje jídlo, poté jí, odpočívá se, stříhá, prodává a nakupuje z otevřených garáží, nebo jen tak sedí na motorkách. Chodníky zde neslouží pro chození, ale jako parkoviště pro všudypřítomné motorky, takže proplétání se mezi nimi a sedícími ženami vařícími něco v kotlíku na zemi je někdy dost složité. Všichni muži mají stejné postavy, stejně tak ženy, štíhlé a obratné. Se špičatými klobouky na hlavě se vrhají s tyčemi přes ramenou se zavěšenými koši neohroženě do ulic mezi motorky a auta. Přechody tady neexistují, takže toto „kamikadze“ je jedinou možností, jak se dostat přes jednolitý proud motorek na druhou stranu ulice. Jsem mile překvapená, že tu nepobíhají psi a lidi na nás nepořvávají. Zatím to tady vypadá, že to půjde. Obcházíme agentury a sháníme tour do Halong Bay. Nakonec jsme se upsali jedné pěkné Vietnamce za 44 $ na osobu. Tak to bychom měli. Jdeme uličkami k místnímu jezeru Hoan Kiem. Je to příjemné místo oddechu v centru města. Na malý ostrůvek vede mostek s červeně natřenými trámy. Na ostrůvku je malý chrám zvaný Ngoc Son. Je už docela vedro, tak tady chvíli odpočíváme ve stínu stromů. Po této příjemné zastávce jdeme na nádraží zamluvit jízdenky na středeční vlak do Lao Cai. Paní nás přesměruje do jiné budovy, kde se už nedostaneme na řadu, protože přece začíná polední přestávka! A ta trvá dvě a půl hodiny! Okýnko se nemilosrdně zavírá. Vyrážíme tedy pěšky rušnou Hanojí do chrámu Literatury. Komplex je spojen s učením Konfucia, jeho moudrostí a životním názorem. Kamenné stely vyobrazují 82 doktorandů, kteří zde studovali do r. 1442. Chrám tvoří pět oddělených částí, v poslední jsou potom sochy Konfucia a jeho čtyř nejvěrnějších studentů. Protože už máme hlad, navštěvujeme místní restauraci Koto nedaleko od brány chrámu. Restaurace z výtěžků pomáhá dětem z ulice. Honza si dává rýži s ostrou omáčkou a já rybu v housce. Po obědě jdeme znovu na nádraží a tentokrát se nám podaří koupit lístky do Lao Cai (300 tis. D/os.). Odtud už míříme opět ulicemi plnými auta a motorek k mausoleu Ho Chi Minha. Máme však smůlu, mauzoleum je totiž zavřené. Jeho známý a stálý obyvatel je totiž právě v této době na každoroční pravidelné tříměsíční udržovací kůře v Moskvě u kámoše Lenina. Kousek dál je pak malá One Pillar Pagoda z roku1028 ve tvaru leknínového květu s krásným okolím. Je to jako pěst na oko monumentální stavbě Ho Chi Minhova muzea, tyčícího se hned za zdmi Pagody. Všude vlají červené vlajky s pěticípou hvězdou. Jako bych to už někde viděl J. Aby smůly nebylo málo, v pondělí, což je dnes, je muzeum také zavřené. Zklamaně hledáme ještě Ho Chi Minhův domek, ale místo toho procházíme za 2D parkem a domek nikde. Jsme znovu u mauzolea, hledáme, až nakonec asi najdu vchod. Je to už jedno, stejně je zavřeno. Holt Ho Chi Minh nám nebyl dnes souzen. Šlapkáme do hotelu, je už tma a my ho nemůžeme v těch úzkých uličkách staré hanojské čtvrti najít. Po chvíli oddechu vyrážíme znovu do města. Život tady kypí i po setmění. Kupujeme vodu, sušenky, chleba a paštiky. To je naše dnešní večeře. Utahaní usínáme a těšíme se na další den.

HALONG BAY

Halong Bay , 7. 10.2008

Vstáváme chvíli po sedmé, rozdělujeme věci do batohů. Jeden si vezmeme sebou a druhý necháváme v recepci guesthousu. V osm nás vyzvedává usměvavá Vietnamka říkající si Butterfly. Nasedáme do Fordu Transit a postupně vyzvedáváme další turisty z jiných hotelů. Až je nás asi osm, nabíráme kurz 3,5 hodiny vzdálené město Halong City, severovýchodně od Hanoje. Cesta ubíhá poměrně rychle, jen co se vymotáme z motorkami přeplněné metropole. Na cestách tady platí stejně jako v Indii právo většího a tím pádem silnějšího. My v minibusu máme převahu na motorkami, které nám musí v rámci pudu sebezáchovy uhýbat, když se však řítí bus či kamion, musíme se klidit my. Předjíždí a troubí se vždy a všude.

Před dvanáctou jsme už v Halong City. Společně s námi další nespočet „bílých“ turistů, vydávajících se na stejnou trasu jako my. Chvíli trvá, než se nás průvodci zgrupujou podle toho, na kolik dní kdo jede. Tak si našel Quvet, náš průvodce, i nás a přidal nás do skupiny deseti lidí. Přístav je plný dřevěných zdobených lodí s červenými vietnamskými vlajkami s hvězdou, každá skupiny naskáče na tu svou a hurá do zátoky Halong Bay. Zní to příšerně turisticky a také to takové je. My si to však užíváme, je to takový měkký start našeho cestování. Na lodi dostáváme bohatý oběd – rýži, chipsy, rybu, další plody moře, různé omáčky, no prostě dobroty. Také se seznamujeme s našimi novými dvoudenními spolucestovateli – švédským, australským a francouzským párem, a také Kanaďankou a Američankou Curlie. Po obědě si dáváme pivo značky Tiger a už spolu s dalšími loděmi přistáváme u mola, odkud se jde na prohlídku obrovské krápníkové jeskyně. Náš průvodce, který je velký srandista, ale také mu jde místy jen těžko rozumět, nám ukazuje některé zajímavé útvary. Celá jeskyně je pompézně nasvětlená různými barvami, takže má až kýčovitý charakter, ale samotný prostor je ohromný. Jeskyni asi moc neprosívá ani to, že se sem 1x denně nahrne spousta turistů najednou, celý prostor vydýchá a oteplí, a pak zase celý den nic. Naskákali jsme znovu na loď a vydali se na plavbu mezi ostrůvky. Zátoku Halong Bay tvoří přes 3000 ostrůvků vystupujících z vod zálivu Tonkin. Jde o místo pod ochranou kulturního dědictví Unesco. Scenérie Halong Bay je opravdu úchvatná. Dalo by se na ni koukat stále. Proplouváme mezi jednotlivými ostrůvky dokonce i ty desítky lodí se tady na tom prostoru tak rozptýlily, že máme část zátoky je pro sebe. Počasí je parádní, takže jen tak ležíme na slunci a kocháme se. Zakotvili jsme nedaleko jednoho z mála zdejších obydlených ostrovů – Cat Ba a následovali průvodce skokem do teplých vod zátoky. Asi po půlhodině plavání nás vyhnala medúza, která popálila rameno Švédce. To už pomalu začalo zapadat Slunce a zapadlo ve chvíli, když jsme s Helenkou seděli na kajaku a sami objížděli jeden z neobydlených ostrovů…

Po opět výborné večeři jsme jen tak společně seděli na palubě a probírali různé cestovatelské zážitky a jiné věci . Bylo to fajn.

HALONG BAY – HANOI – SAPA

Halong Bay, 8. 10.2008

Noc nebyla nic moc, protože s přestávkami téměř celou noc hučel generátor. Ráno se nemůžeme vyhrabat z naší postele. Honza otvírá dveře naší kajuty, a tak se nám rozprostírá výhled na vystupující ostrůvky z moře v mlžném oparu. Je to jako v pohádce. Po snídaní – trustový chléb, malá omeletka, kousek másla a džem – se asi hodinu odubytováváme. Naše loď pořád stojí nedaleko blízkého mola na ostrov Cat Ba. Konečně jsme se pohnuli. Náš bláznivý průvodce (včera se nás snažil nalákat na karaoke, nikdo nešel, tak zpíval sám) nám vysvětluje dnešní program. Za 50 tis. /os. Pojedeme na větším motorovém člunu – pramici, do uzavřené zátoky. Dalo se tam vjet jen úzkou jeskyní s nízkým stropem. Uprostřed jsme zastavili a koupali jsme se. Poté jsme zamířili zpět k naší lodi. V ceně je i prohlídka místní školy, kam chodí děti rybářů. Při průjezdu kolem školy – hausbótu, náš prťavý průvodce řekl: „this is the school“, a tím náš výlet za kilčo skončil. Tak jsme zase jednou naletěli. Ale koupaní to bylo fajn. Po sprše na lodi jsme už jen z lehátka sledovali přibližující se Halong City. Oběd pak už máme ve velkovývařovně pro turisty ve městě. Sedí nás u kulatého stolu pět, na točivém podnose je rýže, hranolky, ryba, maso v omáčce a spousta jiných dobrot. Cestu v minibuse s porouchanou klimatizací zpět do Hanoje jsme přežili, podařilo se nám nepřilepit se nastálo ke koženkovým sedačkám. V Hanoi se necháváme vyhodit u jezera a znovu bloumáme místními přeplněnými uličkami. Máme batohy a z Honzíka mírně teče. Má hlad a je m teplo. Navštěvujeme synagogu – nevkusný přeplácaný prostor s židličkami jako ve školce, dále původní obchodnický hanojský domek plný turistických suvenýrů. Poté se vracíme k jezeru a přes křižovatku se na nás z pátého patra směje View Café & Restaurant. Pivo Hanoj, rýže a makarony nám přijdou vhod. Máme výhled pod sebe na rušnou křižovatku. Pozorujeme, jak se proti sobě řítímotorky a každý chce jet svým směrem. Vždycky se nějak vyhnou. Do toho se vrhají chodci a ty Vietnamky s těmi košíky zavěšenými na tyči. Je to jak divadlo. Při hledání internetu jsme narazili na Olomoučanku, která působí v Hanoji na 3 měsíce jako dobrovolnice. Internet stále 12 tis. D/h. Poté už v našem guesthousu vyzvedáváme batoh a vydáváme se na opravdu pompézní cestu na nádraží na noční vlak do severovietnamského Lao Cai. Jdeme pěšky a neustále se nám nabízí místní rikšové. Jsou tak neodbytní, že za 15 tis. D nás i s batohy nakonec jeden střízlík nakládá. Následně odbíhá i s mapou pryč, protože neví, kam to chceme. Druhý Vietnamec mu musel poradit a už se vezeme. Jde to ztuha, směju se, zadek natlačený mezi šprušle a Honzu. Asi dvakrát borec zastavil, že za 15 tis. D nás tam nedoveze (původně chtěl 100 tis.) a my že tedy vystoupíme. Pokaždé se znovu rozjel. Nakonec dostal 19,5 tis. D a jdeme na nádraží. Briskně se nás ujala jedna paní volající „Sapa, Sapa?“ a dovedla nás až před náš vagón. Samozřejmě chtěla za svou zištnou pomoc peníze, tak mi několikrát ošáhla Honzu. Nakonec to vzdala. Honza někde fotí lokomotivy (jo, protože jde o české se znakem ČKD Praha!). Ve 21:50 konečně vyjíždíme. Ležíme nahoře, pod námi je mladý vietnamský pár zkouší, že ten jejich patrně nový mobil umí hrát pěkně nahlas. Klimatizace fučí až moc a my necháváme Hanoj za námi.

MEZI RÝŽOVÝMI POLI V SAPĚ

Sapa, 9. 10.2008

Probouzí nás povídání vietnamského páru pod námi, což je znamení, že se blížíme do cílové stanice – městečka Lao Cai na vietnamsko – čínských hranicích. Je teprve šest hodin a my se ještě rozespalí narychlo soukáme z vlaku. Ještě na nádraží sedí za stolečkem maník s cedulí minibus Sapa 30 tis. D. A ni se nenadějeme a už sedíme s dalšími turisty v napěchovaném minibusu. Po cestě ještě v Lao Cai nabíráme nějaké šikmooké turisty, kteří zaplňují již neexistující místa. Pak už si to šplháme do kopce do 30 km vzdálené Sapy. Nejedeme na žádné nádraží, ale přímo do jednoho z hotelů, kde dostane řidič asi pěknou provizi. Tohle podporovat nemusíme a hlavně je to tu drahé. Jdeme z kopce zpět do centra, kde nám Vietnamka nabízí pokoj za 5$, tak ho jdeme omrknout. Jde o hotel Cat Cat a Helča bravurně smlouvá na 4$. Bydlíme, pokojí je hezky, se sprchou i TV. Jo konkurence je dobrá věc, ale to je tak možná jediné pozitivum rychle se rozrůstajícího turistického ruchu v Sapě. Míříme do sprchy a ještě si na chvíli zdřímnout. Moc to nejde, znovuvstáváme kolem jedenácté. Máme hlad, a tak vyrážíme do centra na něco k snědku. Centrum je maličké, přes trh se dostáváme a hlavní ulici, která je lemována hotýlky a restauracemi. Jak vidno, turistický ruch tady opravdu kvete. Je docela teplo, i když už ne tak jako v Hanoji, jsme přece jenom v horách. Je pod mrakem a poprchává. Přesto sedíme venku. Helča si dává bramborovou polévku a rýži se zeleninou a já hamburger. Je to čupr.

S plnými bříšky vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice Cat Cat. Již ve městě potkáváme spoustu malinkatých Vietnamek s červenýmišátky (red scarves), co se snaží turistům prodávat různé suvenýry. Jsou oblečený v tradičních šatech a patří do jedné z minoritních skupin sídlících tady v okolních vesnicích. Vesnice Cat Cat je vlastně takový živoucí skanzen. Zaplatíte 10 tis. D a můžete projít vesnicí a pozorovat místní obyvatele. Celé to je zasazeno do úchvatné horské krajiny, kdy jsou příkré svahy posety rýžovými políčky, jedno vedle druhého. Rýžeje ve Vietnamu základní potravinou a také jí Vietnam spoustu vyváží. Podmínky pro pěstování jsou zde ideální – teplo a vlhko. Může tak dozrávat i několikrát ročně. A tak vidíme, jak vesničané sklízejí rýži, dávají ji do snopků a pak jí mlátí v takových bednách, až zůstanou jen zrníčka. Ty pak pěkně napytlovat a je hotovo. Procházíme mezi políčky a mezi pár domky ve vesnici. Hrají si tady děti, některé pomáhají na poli. A do toho turisti. Ach jo. Scházíme na dno údolí, kde je malývodopád a okruhem se vracíme pak zpět. Příjemná procházka, jen počasí je trochu mlhavé Zpět do Sapy přicházíme asi v šest, po chvíli na pokoji jdeme do města. U večeře přemítáme o křehké hranici, kdy turismus začne spíše místním škodit, když je v přehnané míře.Tady v Sapě už se tak asi stalo. A to ještě nevíme, co zažijeme zítra.

VESNICE TA PHIN, VODOPÁD THÁC BAC

Sapa, 10. 10.2008

Ráno si kupujeme dvě sladké housky (10 dongů za kus) a 5 litrů vody (25 dongů). Na pokoji ji pak rozlíváme do menších flašek. Dnes si chceme poprvé půjčit motorku. Na ulici, ve které bydlíme, je hned několik půjčoven s motorkami vystavenými před domy. Včera jsme se jen tak zběžně poptali na ceny. Pohybují se kolem 5$ na den za motorku s řazením, automat pak stojí více. Motorky půjčují i u nás v hotelu, kde nakonec Smlouváme cenu na 4$. A můžeme vyrazit. Není to však jen tak, Honza se musí nejdřív naučit řídit motorku, a tak je pár minut zábavou pro všechny přihlížející. Maníci nás vezmou na benzinku, kde bereme 1,78 l za 30 tis. dongů a jedeme. Držím se Honzy, při řazení div že nenadskakuju půl metru nad motorku. Rozhodně se zlepšuje, ale sem tam to pořádně škytne či zdechne, i po zadním kole jsme chvíli jeli a 2x položili motorku při otáčení na silnici. Asi po půlhodině jízdy krásnou kopcovitou krajinou jsme dojeli do našeho cíle, vesnice Ta Ta_PhinPhin.

Hned se na nás vrhají krásně oblečené Vietnamky, maličké, s červenými čepci. Jsou dradičně oblečené a bohužel se nám snaží něco prodat. Je jich nejméně pět, tak odoláváme nátlaku a vydáváme se na procházku po vesnici. Dojdeme až k jeskyni, kde za 20 tis. dongů nám chce místní Vietnamec rozsvítit, ale my to neberem a jdeme dál. Celou cestu s námi jde těch pět Vietnamek a neustále se překřikují, zlevňují. Procházíme mezi dřevěnými staveními, po silnici běhají děti a prasata. Celkem smutně vypadá scéna, kdy potkáváme bílé turisty překračující plotky a nahlížející do dřevěných stavení místních obyvatel v obležení hloučku prodávajících domorodých žen. Živý skanzen není nic pro nás. Procházka je to hezká, ale jakmile se blížíme zpět k motorce, stupňuje se naléhání, ženy se překřikují snad jedinou větou, co umí: „Báj samtink from mííí!“. Abychom se tedy necítili trapně, rozhodnu se koupit taštičku k ničemu od nejmladší ženy (s dítětem ve vaku na zádech) a od nejstarší. Ze 100 dongů jdeme na 50, pak 2 za 80, 4 za 100, až na 20 a konečná cena je 16 tis. dongů. Nechápou, že si nechceme koupit od všech! Scéna končí tím, že jedna z těch žen nadává Honzovi Vietnamsky, on na ni pěkně česky, ona máchá rukama a naštvaně odchází. Ostatní se smějí. Kdybychom měli báj sámtink from každé, asi bychom se zbláznili.

Jsme rádi že sedíme na motorce. Děláme zastávku a kocháme se výhledem do údolí. Vracíme se zpět do Sapy, máme ještě spoustu času, tak vyrážíme na druhou stranu po silnici do vesnice Thai Bac. Bohužel to není vesnice,ale docela vysoký vodopád hned u cesty. Cesta stále strmě stoupá, jsme přeci jen nedaleko od nejvyšší vietnamské hory Fan Si Pan (3143m). Asfalt zde není, některé úseky jsou rozestavěné. Vyjíždíme až do sedla, bohužel se tady válí mlha, takže výhledy nic moc. Otáčíme se a jedeme dolů. V serpentinách potkáváme cyklistu, dáváme se do řeči, je to Polák cestující sám na kole po celé Asii, na cestě je už 14 měsíců! Moc zajímavé setkání, člověk na cestách opravdu potká spoustu zajímavých lidí…

Protože je teprve něco po čtvrté hodině, jedeme ještě v kousínek za Sapu dolů do údolí. Níže jsou nádherné výhledy do údolí, na rýžová pole, pracující lidi a protější svahy v oparu. Je to nádhera, škoda, že není úplně jasno. Scházíme mezi políčka, mimo turisty, jsme sami. Je tu krásně, člověk by tu dokázal sedět hodiny. Motorku nám nahoře naštěstí nikdo neukradl, a tak ji můžeme v Sapě vrátit. Po sprše se vydáváme na večeři. Honza si dává hovězí a hranolky, já Hot pot – kuřecí maso s jogurtem a aromatickým kořením. Je to moc dobré.

PŘESUN SAPA – DIEN BIEN PHU

Dien Bien Phu, 11. 10.2008

Ráno nás vítá modré nebe. Proto rychle balíme, kupujeme vodu a housku a jdeme hledat někoho, kdo nám půjčí motorku na půl hodiny. Nakonec ji máme po smlouvání za 15 tis. D a už si to frčíme na vyhlídku, kde jsme včera končili. Je sice stále trochu opar, ale i tak je výhled na celé údolí pod Sapou mnohem lepší než včera. Po pár obrázcích jsme zpět v živé Sapě, platíme za pokoj, nahazujeme batohy a vyrážíme do kopce na výpadovku směr Lai Chau. Vykašlali jsme se na místní Vietnamce v agenturách, kteří nám včera tvrdili, že směrem na Lai Chau a Dien Bien jezdí jen jeden turistický bus denně za 15$ a už nic jiného. A tak si to štrádujem, je hezky a horko, pěkně se potím. Po pár desítkách metrů nám zastavuje autobus s nápisem Lao Cai – Lai Cau. Místní autobus, se kterým jezdí Vietnamci. Z 200 tis. D jsme se dostali na 100 tis. za oba, co je snad ok. A už jedeme, ani to nebolelo. Stoupáme stejnou cestou, kterou jsme jeli včera na motorce. Busík je plný spících domorodců. Sedíme úplně vzadu a sledujeme okolní hornatou zelenou krajinu. Cesta je zaseklá do úbočí a neustále se na ní pracuje. Zanedlouho tady bude pěkná asfaltka. Po přehoupnutí přes sedlo začínáme dramaticky klesat. Samá zatáčka, z jedené strany skála, z druhé strany sráz dolů. Asi po třech hodinách cesty d se objevuje městečko Lai Chau, kde nás vyhazují u nádraží. Tam nás hned lifrují k autobusu odjíždějícímu do Dién Bien. Na mapě to vypadá na stejnou vzdálenost, tak se nám zdá trochu podivná cena 107 tis./os. Platíme po dohadování 2x 60 tis. a jedeme. Stále jedeme hornatou krajinou, teď už však po úbočí údolí, kudy teče docela velká řeka. Projíždíme vesničkami a konečně poznáváme alespoň z autobusu ten pravý Vietnam. Dřevěné domečky na kůlech, plechová či rákosová střecha. Před domy na plachtách se suší rýže, jejích pole pak pokrývají zbytek celého údolí. Všude běhají děti a cesta je mizerná. Asi po třech dalších hodinách přijíždíme do Muong Lai a zjišťujeme, že naše mapa je nějaká divná. Na základě toho doplácíme zbytek cesty, opravdu to stojí těch 107 tis. Nemůžeme se to nikde ověřit, protože v LP o této oblasti Vietnamu není ani řádka. Kolem šesté jsme ve městě Dien Bien. Končíme v guesthousu hned u nádraží, kdy po smlouvání máme špeluňku v přízemí za 80 tis. Po sprše zjišťujeme, že pokoj je plný komárů. Utíkáme do města se najíst a omrknout další guesthousy. Jednou restauraci jsme našli v nějakém hotelu, kde měli jen nudlovou polévku, ale nám to po celodenním cestování stačí. Domlouváme se rukama nohama, anglicky tady totiž nikdo neumí. Na trhu zkoumáme tvorečky zavařené v lahvích, jsou to červi a nějací sršni. Mají toho tady spousty. Nakonec jsme se ve stejném hotelu přestěhovali do pokoje ve vyšším patře a hlavně bez komárů. Pod okny nám vyhrává hudba, jsme unaveni a jdeme spát. Zítra se chceme pokusit o přechod hranice do Laosu, snad tam něco pojede.

DO LAOSU?

Dien Bien Phu – Namngha, 12. 10.2008

Ráno zase balíme, a protože recepční spí v entrance hall na přistýlce, necháme batohy pod pultem a míříme pěšky do Válečného muzea. Nejdřív ani moc nevíme, k jaké válce se muzeum vztahuje, ale většina fotografií a materiálů je z roku 1954, kdy Vietnamci za pomoci partyzánských skupin vyhráli na nedalekém válečném poli u Dien Bien válku nad Francouzi, a od této doby se stal Vietnam nezávislým státem – potvrzeno na sjezdu v Ženevě. Tak asi jsem to nepopsala moc přesně, tak si to přečtěme v průvodci. Ho Chi Min přemohl Francouze v květnu 1954 u Dien Bien Phú a vyhlásil nezávislý Vietnam, který vydržel do roku 1956, kdy se rozdělil na Severní a Jižní. Komunistický a antikomunistický. Venku před muzeem jsou tanky, děla a zbytky ohořelých válečných vozů.

Do hotelu jdeme zase pěšky, bereme batohy a vyrážíme směr Laoská hranice. Ukazatel udává 35 km. Tak uvidíme. Hromadná doprava na hranice nepřichází v úvahu, autobus na hranici jede jen jeden v pět hodin ráno. Zjišťujeme, že stopovat se nedá, protože žádná auta k hranici nejedou, a beztak jich tu projede za hodinu jen pár. Nakonec se necháváme ukecat na motorikšu, oba za 200 Kč. Dostáváme helmy a každého z nás si bere jeden Vietnamec. Snad svého Honzu ještě uvidím. Po pár metrech mu spadla přilba. To bude teda jízda. Vůbec se nedržím hubeného Vietnamce, ale přes něj mého batohu, který leží téměř na řídítkách. Honza se taky nedrží, protož drží bágl pro změnu za sebou. Můj řidič musí ještě natankovat benzín. Honza s druhým řidičem jedou dál. Trochu jsem znejistěla, ale po pár kilometrech první dvojici dojedeme. Honza poprosil, aby na nás počkali. Cesta je hrozná, samé serpentiny, prudké stoupání a zase klesání. Sleduji každý ujetý kilometr. Na kopci v horách zastavujeme, asi na bývalé hranici, nikdo tu není. Domluvili jsme se původně na ceně 180 Kč, oni že za 200 nás hodí další 2 km až k čáře. No co nám zbývá. Zase dostanou, co chtějí.

Vietnamskou hranici přecházíme v pohodě, je tu závora, dva celníci a spousta krav. K laoské celnici musíme pěšky, po území nikoho, v prázdném lese, po kamenité cestě, všude kolem hory. Hmmm, vypadá to zajímavě. Asi po půl hodině chůze vidíme pompézní laoskou celnici, kterou tu nechal postavit Vietnam. Ještě aby nám tu dali víza. Naše mapa říká, že hranice nemusí být otevřena pro individuální turisty. Lonely Planet o oblasti mlčí. Na první pohled to vypadá, že bude vše O.K. Mladý celník si vzal pasy a my čekáme. Čekáme půl hodiny, hodinu, hoďku a půl. Začínáme být nervózní. Jsou už 3 hodiny a pořád nic. V šest zajde slunce, a my jsme v horách. Jakýsi borec, který umí dát razítko, musí přijet ze 40 km vzdálené vesnice. Nakonce trvalo vyřízení víz 4 a půl hodiny. Sympatický hoch nám nabídl, že nás sveze dolů za 40 dolarů! Chachacha. Taková nadsazená částka! To dojdem! Nahazujeme batohy a vyrážíme pěšky. Však možná „něco“ pojede.

Zpočátku je to pěkný výlet. Okolo hory, lesy, klid, konečně nějaký pohyb. Pěkná procházka. Jen to slunce, kdyby nezapadalo. Zjišťujeme, že do nejbližší vesnice je to 35 km, hmmm, to asi neujdeme. Taky žádné auto dosud nejelo. Vypadá to nějak bledě. Co teď? Už šlapeme přes dvě hodiny a moc dobře to nevypadá. Přemýšlíme, že budeme spát opřeni zády o sebe na kraji silnice. Do lesa jít nemůžeme, všude můžou být ještě miny. Na poslední chvíli v dáli rozpoznáváme osadu. Už se stmívá. Osada plná chýší, špinavých dětí a chudých lidí. Rukama nohama se snažíme vysvětlit, že bychom tu někde chtěli přespat. Nikdo nám nerozumí. Jako vždy v těchto situacích obdivuji Honzu. Ukazuje na školu , na prosté lavice za nízkým chatrným plotkem, jestli bychom mohli přespat tam. No, no, no hotel. To asi vidíme, že tu není žádný hotel, ne? Nechápou, že nechceme „hotel“, jen místo. Debata pokračuje ještě asi dalších deset minut, špinavé děti si nás prohlížejí a jsme pro ně atrakce. Už je tu asi půlka vesnice. Pomalu to vzdáváme, když najednou, kde se vzalo, tu se vzalo, z nebe jede auto!! Asi to jsou celníci z hranice, kterým končí směna, a jedou z práce. Honza se rázně postavil do cesty a nenechal auto projet. Za 5 dolarů nás vezmou do vesnice. Skvělé! Lezeme na korbu auta, a už si to po tmě drncáme přes hory, přes lesy, po strhané cestě přes brody. Samá serpentina, větve se nám míhají nad hlavami. Nikde ani živáčka. Cítíme úlevu, jsme zachráněni. Přemýšlíme, že si domluvíme, abychom mohli spát na korbě. Jsme nadšeni nápadem a tím, že budeme mít zázemí. Auto postupně vysazovalo asi osm celníků, kteří všichni seděli v kabině auta. Jeď nejdál, co můžeš. Nakonec jsme zastavili ve vesnici Namnga, asi 35 km od hranice. Když jsme otočili hlavy doprava, spatřili jsme neonový svítící nápis HOTEL…. Chápete to?

CESTA Z HOR DO CIVILIZACE

Namngha – Luang Prabang, 13. 10.2008

Včera to bylo opravdu na poslední chvíli. Už jsem nás viděl nocovat někde před chýší. Po sprše ve zmíněném hotelu jsme se prošli po vesnici. Mimo hotelu tam byly opravdu jen dřevěné domky a chýše. Mimochodem v hotelu jsme měli luxusní pokoj za 10 USD, levnější neměli, a tím se tento pokoj stal nejdražším na naší cestě. Elektřina ve vesnici přestává jít v 10 hodin večer, takže zhasnou všude světla a je po ptákách. Ale to nám vůbec nevadilo.

Ráno jsme na trhu koupili banány a vodu a šli kousek po silnici za vesnici, snad něco pojede. Hodina odbyla a projely dvě auta a pár motorek. Nic, vyrážíme po svých. Po chvíli chůze se ze zatáčky vyřítil místní busek – náklaďáček s lavicemi v nákladním prostoru. Juchuchů!! Je téměř plný, batohy jdou na střechu a my dovnitř. Za 2 x 20 dongů nás hodí do další vesnice Muong Khua (munkuá). Přistupují další lidé. Po chvíli kodrcání na zadní korbě uvolňuji ostatním místo ve voze a lezu na střechu, kde už společně s batohy sedí další tři mladíci. Alespoň je odsud krásný výhled. Cesta na mapě namalovaná jako docela hlavní je úzká, prašná, hrbolatá polňačka. Všude kolem hory, hory, lesy, sem tam jsme zastavili a nabrali další vesničany tu s bednami od piva a kanystry, tu s pytli rýže, tu s kupou dětí. Helča mohla uvnitř auta pozorovat pravé laoské domorodé ženy kmene Akhá, které mají čepce pošité mincemi a nosí tradiční oděv. Celou takovou rodinu s malými dětmi, které byly očividně unaveny,jako by šlapaly na tento spoj někde z lesa od hluboké noci. Boty neměli. Prostě pravý Laos bez turistů. 30 km jsme se kodrcali asi 2,5 hodiny, ale zážitek to byl na celý život.

Ve vesnici Moung Khuá jsme nejprve museli překonat přívozem řeku, abychom se „nalodili“ do menšího, ale už regulérního autobusu do městečka Oudomxay, o kterém už se zase zmiňuje LP. Jeli jsme podél řeky, která byla očividně před tak týdnem či dvěma pěkně rozvodněná, na březích byla vidět hranice, kdy voda byla tak o 3 metry výše. Nespočetněkrát jsme projížděli místa s částečně strženou silnicí (už asfalt), kde jsme projeli jen tak tak, na jednom místě jsme dokonce museli počkat, až nám bagr alespoň trochu zacelí bahnitou strženou cestu, aby se dala projet. Při zastávce v jedné vesnici k autobusu přiskočily opět krásně zdobené ženy Akhá a prodávaly cestujícím cukety. Do Oudomxay jsme dorazili tak v pět, jen jsme si stihli dát na nádraží rychlé jídlo (rýže s kousky špeku? A fazolky) a už jsme seděli v ještě lepším, VIP busu až do města Luang Prabang. Prostě když už přesun, tak celý. V tomto klimatizovaném buse se Helenka trochu nachladila. Cesta byla opět samá serpentina. Výhoda VIP busu spočívala v tom, že 2 x „vedoucí zájezdu“ prošel autobus a rozdal „blicí“ pytlíky, které byly hojně spolucestujícími využívány. Do Luang Prabangu jsme přijeli až za tmy, ale ještě při smyslech, protože jsme se nenechali na rozdíl od Japonce oškubat od řidiče túk tuku přímo na autobusovém nádraží a po chvíli chůze jsme do centra dojeli za usmlouvaných 20 tis. kipů.

Unavení po celodenním přesunu jsme se ubytovali v Gesthousu Oudomphone v pokoji č. 1 v přízemí za 50 tis./noc. Po sprše jsme padli a spali. Tak to byla teda akce hranice! Jsme v Laosu!

LUANG PRABANG

Luang Prabang, 14. 10.2008

Ráno nás budí povykující dítě. Respektive samo sebe bavící se dítě. Ráno tedy nic moc, a tak vstáváme a dáváme se dohromady. Jsme v druhém největším městě Laosu – Luang Prabangu, který je známý svými nádhernými kláštery a chrámy. Ještě do poloviny století tady žil král a příslušníci královské rodiny. Většina chrámů otvírá v osm, poté zase zavírá v 11, mají přestávku na modlení do půl druhé. Navštěvujeme první buddhistický chrám, vstupné je 20 tisíc kipů. Jmenuje se Wat Vieng Muang a je to opravdu nádhera. Delší dobu hledáme muzeum, což je vlastně ten bývalý královský palác. Bloudíme, protože nemůžeme najít na mapě č. 16. K našemu údivu je muzeum zavřené. Aha, dnes je totiž svátek, jak zjišťujeme. V každém klášteře staví buddhisté loď z přírodních materiálů, kterou krásně ozdobí a nasvítí svíčkami a zítra pustí po Mekongu na počest konce dešťové sezóny.

Na oběd navštěvujeme indickou restauraci, a poté jdeme vypálit CD s fotkami. Luang Prabang je dost turistické město, potkáváme spoustu „bělochů“. Také proto je tady k dispozici veškeré zázemí, spousta agentur pořádající výlety do okolí, vypalování CD, internet za pár korun a spoustu levného ubytování. Úkol splněn, vydáváme se na obchůzku poloostrova. Zanedlouho dojdeme k dalšímu z Watů. Atmosféra je tu mocná, ta se nám tu líbí. Necháváme se ukecat na projížďku po Mekongu na loďce (ze 120 tis. kipů jsme to usmlouvali na 40 tis.), a tak nás čeká asi 40 minut romantiky. A protože čas kvapí, musíme už spěchat do nejdůležitějšího a nejnavštěvovanějšího chrámu v Luang Prabangu. Jmenuje se Wat Xieng Thong a byl postaven již v roce 1560. Uvnitř právě probíhá modlitba, tak okukujeme okolí. Je tu náměstíčko, okolo takové malé chrámky a v královské kapli je pak schován 12 m vysoký pohřební vůz. Je obrovský, zdobený a impozantní. Na zadní stěně hlavním chrámu, který je památkou Unesco, je nádherná mozaika stromu života. Kamínky a zlatý nátěr se na sluníčku krásně lesknou.

Na véču jsme si na trhu koupili pečenou rybu (15 tis.) a bagety. Pořádáme je pod kopcem, na kterém se tyčí chrám Phu Li. Kolem je plno komáru, takže klidu moc nemáme. Už se stmívá, takže vstup už platit nemusíme. Nahoře u chrámu je krásný večerní – noční pohled na město. Dole se ve tmě kroutí majestátní řeka Mekong. Stejně tak sestup svíčkami osvětleným schodištěm je až mystický. Jsme tu sami, jen tma a svíčky. Cestička vede do dalšího buddhistického kláštera, kde mniši rozsvěcejí další a další svíčky. Nádhera.

Posledním dnešním úkolem je zajistit půldenní tour na zítřek. Rozhodli jsme se zůstat ještě jeden den, protože jsme se dozvěděli o tom zítřejším velkém festivalu – spouštění loďek po Mekongu. To nemůžeme propásnout. Na dopoledne si tedy zamlouváme výlet k vodopádům na slony. Zpět ke gesthousu procházíme velkým nočním trhem, který zabral celou hlavní třídu. Spousta světel, barev a lidí. Mají tady všechny tradiční výrobky, vše je zaměřeno na turisty. I tak je to tu fajn. Helča je ve svém živlu. Pak už míříme do našeho pokojíku a do hajan.

SLONI A FESTIVAL V LUANG PRABANGU

Luang Prabang, 15. 10.2008

Spíme až do osmi, bereme jen malý batoh a sedíme před guesthousem. Popíjíme čaj a čekáme, až nás vyzvedne maník z cestovky. Máme totiž zaplacený půl denní výlet k vodopádům s projížďkou n slonovi. Přichází tak v devět, později, ale na to už si v Laosu zvykáme, e nic není na čas. Na vše je klídek, pohoda. Jedeme za město, jede s námi i Francouz, co jde na dvoudenní trek do hor. Po vysednutí z auta ještě jedeme kousek na loďce a už jsme tady. Z kopce se do řeky valí spousta vody a dělá to spoustu malých vodopádů a jezírek. Vypadá to super. Procházíme se jen tak kolem. Je tady pár dalších turistů a restaurace. Kousek dál je ohrada a v ní tři sloni, žádní obři, ale roztomilí. Jak jsme se sešli skupinka, vyrážíme na procházku po okolí – na hřbetu slona! Já s Helčou na jednom, před námi pár Thajců na druhém a před nimi ještě jeden pán sólo. Jdeme pomalu, vcházíme do vody, kolem nás zmíněné vodopádky. Slon máchá ušima a ovívá nám nohy. Za půl hoďky končíme kolečko, za odměnu dáváme slonovi trs banánů, už se na ně těšil! Obcházíme kolem, lezeme cestičkou na kopec, odkud je pěkný výhled na řeku a hory. Sever Laosu,to jsou totiž jen samé hory. V ceně výletu máme i jídlo, Helča zatím co já se byl smočit v jezírku, neobjednávala toho tolik, že jsme pak museli krapítek doplácet. Měli jsme rýži, rybu, pompézní kuřecí polévku, kterou jsme už ani nemohli sníst, pivo a laoskou kávu (nic moc). A to bylo vše.

Po návratu do města jsme si šli na hodinku zdřímnout, abychom pak na poslední chvíli stihli prohlídku královského paláce, co byl včera zavřený. Do roku 1975 zde bydlel laoský král, takže tam byly zařízené místnosti, obrazy, dary od jiných státníků a podobně. V tom roce 1975 pak proběhla komunistická revoluce a král byl nucen odejít do exilu. Tak z jeho paláce udělali muzeum. To už si ale ženské v muzeu klepaly na hodinky, že už jsou 4 a že je třeba zavírat! Ani o minutku déle! Pak jsme strávili hodinku na internetu, napsat novinky domů a pak se šli převléct k mama do guesthousu. To už však je ve městě všude spousta lidí, což značí, že se schyluje k velké slavnosti. Dnes je totiž vyvrcholení již týden trvajícího festivalu – slavnosti zvané Bun Awk Hansa, což je vlastně oslava konce tříměsíčního období dešťů. Koná se vždy při úplňku v říjnu a den na to – dnes – na něj navazuje Bun Nam, což je spouštění předem nastrojených loděk na řeku Mekong. Před všemi chrámy jsou už loďky připraveny, nazdobeny. Sjelo se spousta lidí z komunit z celého okolí a seřadili se se svými loďkami do dlouhé ulice. A pak už začíná dlouhá promenáda hlavní třídou Luang Prabangu, vždy někdo ze skupiny nese nápis, odkud jsou, pak následuje nějaká hudba či tanec, a poté ji nazdobené loďky. Jedna skupinka za druhou, je jich snad 20, do toho spousta místních, turistů, petard, ohňostrojů a jiného humbuku. Po promenádě se všichni shlukují na prostranství před chráme Diet Thong a po chvíli je jedna loďka za druhou snášena po schodech až k řece Mekong, kde je umístěna na bambusový vor, odvezena doprostřed řeky a puštěna po proudu dolů. Mimo loděk je tady tradicí, že každý má poslat dnešní večer po řece svou malou kytičku se svíčkou, takže voda se hemží světýlky. Všude spousta lidí, zápachu ze světlic, ale atmosféra je fajn. Na cestě zpět si ještě kupujeme nápoj mixovaný z různých druhů čerstvého ovoce, je to moc osvěžující. To byl tedy den. Zítra nás čeká přesun do Vientianu, takže vstáváme brzy.

PŘESUN DO VIENTIANU

Luang Prabang – Vientiane, 16. 10.2008

Tak po včerejším velkolepém zážitku nás dnes čeká dlouhá cest v autobuse. Vstáváme v 5:15, respektive snažíme se zdrchat. Balíme a vyrážíme na autobusové nádraží. Autobus má jet v půl sedmé, ale paní řekla, že v 6 už máme být na nádraží. Podařilo se nám usmlouvat tuk-tuka na 10 tis. kipů. Na nádraží už to žije. Autobus vyjíždí po sedmé hodině, před námi sedí skupinka Španělů. Podle vzdálenosti na mapě soudíme, že za takových šest hodin jsme ve Vientianu. Brzy jsme však vyvedeni z krutého omylu! Řidič jede rychlostí asi 20 km za hodinu, před každým kamínkem zpomalí, div že nezastaví. Příroda kolem je nádherná, spouštíme se z hor, okolo samé zelené kopce a skály. Ale ta rychlost! Jedeme přece po asfaltce! Uznávám, že jsme zvolili local bus (ještě zde jezdí ty VIP), ale tohle tempo. Zpočátku jsme byli rádi, že jede řidič v horských serpentinách opatrně, ale když už tam budeme? Na oběd zastavujeme v jedné z pouličních „vyvařoven“ pro autobusy, dáváme si oběd – na talíř nám paní dává rýži, 2 druhy zeleniny, Honza si dává něco jako maso, já ukazuji na vajíčko. Tento oběd stojí 10 tis. kipů na osobu a je to docela dobré. Dá se to. Dál pokračujeme stejným tempem, krajina se otevírá, kopce se snižují. Přijíždíme do Van Viengu, oblíbené turistické přestávky mezi Luang Prabangem a Vientianem. Vystupuje tu 6 turistů, okolí je sice vychvalováno v průvodci, ale my pokračujeme dál. Jsme desetkrát zpocení a přilepení na plastové potahu sedadel. Již po tmě, asi kolem šesté, přijíždíme konečně do hlavního města Laosu, Vientianu. Jsme po 11 hodinách cesty usezení, tak odmítáme motorikšy a jdeme 2 km do centra pěšky. Je pořád pěkně vedro, Honza je stále zpocený. Obcházíme asi tři guesthousy a nakonec vybírám pokoj za 40 tisíc kipů – shared bathroom, ale cena se mi líbí, i pokoj, tak to berem. Budeme tady dvě noci. Po sprše vyrážíme na jídlo. Končíme ve výborné indické restauraci, jídlo je opravdu skvělé. Ještě předtím jsem měla za 9 tis. kipů čokoládovou kostku ze skandinávské pekárny. Mňam. Vientiane je označován za největší vesnici Laosu a asi je to pravda. Je tu klid, téměř žádná auta, nepřelidněno. Tak uvidíme, jak se nám tu bude líbit zítra.

VIENTIANE – VELKÁ VESNICE

Vientiane, 17. 10.2008

Ráno jsme si trochu přispali, také proč ne, po tom celodenním trápení v autobuse. Když jsme se tedy vypravili, zamířili jsme nejprve k Mekongu, podél kterého jsme došli až k prezidentskému paláci. Bydlí tady sice prezident, barák má velký a bílý, ale všude kolem je spousta odpadků. Na ulici si pak Helča všímá Laosanky v červeném triku. Má na něm bílý nápis Seliko a.s., Olomouc!!! Chvíli žasneme a pak si ji jdeme nadrzo vyfotit, to se jen tak nevidí. A to už jsme u první dnešní turistické zastávky – chrámu Si Saket, postaveného v roce 1819. Tento chrám jako jediný přežil vydrancování Vientianu Siamy v roce 1828. Vypadá opravdu staře, potřebuje rekonstrukci, takže přispíváme něco do kasičky. Kolem dokola chrámu je takové podloubí ukrývající na 2 000 stříbrných a keramických obrázků Budhů a také na 300 sošek ze dřeva, kamene či bronzu. Jeden tam chybí, tak si sedám místo něho a děláme fotku v „plném stavu“. Za chrámem je ještě zajímavá budova ukrývající dřevěnou 4m vysokou knihovnu, která dříve ukrývala svaté knihy buddhismu.

Máme už hlad, takže míříme směr trh. Cestou posíláme na poště pohledy. Na trhu se to hýří jídlem,, ale také ostatními věcičkami. Dáváme si bagetu plněnou zeleninou a masem, k tomu vodu, sedíme u stolku a pozorujeme okolní rumec. Je už pěkné vedro, takže jsme rádi, že jsme ve stínu. Pak jsme si každý koupili triko Laos a pěšky došli až k místnímu vítěznému oblouku, což je taková zanedbaná betonová stavba ukrývající vietnamskou tržnici, jako vystřiženou od nás. Šplháme po schodech nahotu, odkud je výhled na laoské hlavní město. Je zde jediná mnohapatrová budova, takže to vypadá spíše jako větší vesnice. Ale to se jistě v blízkých letech změní.

Od oblouku se za 10 tis. kipů necháváme zavést ke zdejší největší památce – chrámu Pha That Luang.

Je celý zlatý a na sluníčku celý září. Jde vidět už zdaleka. Vstupné je pouhých 5 tis. kipů. Obhlížíme chrám, který byl na základech jiného chrámu, který tady stál již ve 3 století př. N. l., postaven v roce 1556. Je to symbol buddhismu a laoské suverenity a jeho stupa je vysoká 45 metrů. Jak procházíme naboso po trávníku kolem chrámu, zaslechli jsme češtinu. Dvě holky cestují 3 měsíce po skoro celé Asii. Hodili jsme slovo a pak se nechali tuk-tukem odvézt zpět do města.

Do národního muzea nakonec nejdeme a radši jsme znovu zašli k Mekongu. Je zde jedna venkovní restaurace vedle druhé, vždy před nimi v neckách ryby a krabi, které Vám rádi uvaří. Jen tak do ruky jsme si dali smaženou rýžovou kouli, moc dobrá. Spousta restaurací je však zavřená a zpustošená, kolem spousta odpadků a plastů, což připisujeme asi nedávné velké vodě, která tady řádila. Její následky jsme pozorovali na severu Laosu. Jdeme zpět na místní náměstíčko, fakt je to tady takové malé a poklidné. Objevujeme obchod, kde mají věci z Evropy, sýry, mléko, salámy, dokonce i chleba! Asi pozůstatek francouzského vlivu tady ve Vientianu, stejně jako bagety. Vientiane byl totiž hlavním městem francouzského protektorátu na začátku 20. století. Tak jsme si dali jogurt a mléko a jen tak seděli do setmění na náměstí a psali deník.

ZTRACENÁ VESNICE KONG LO

Vientiane – Kong Lo, 18. 10.2008

Vstáváme v půl šesté. V šest vycházíme z guesthousu hledáme tuk-tuka, co by nás za přijatelnou cenu hodil na 9 km vzdálené autobusové nádraží. Taky nevím, proč je to tak daleko. S tuk-tukáři to tady není tak lehké. Všichni se domluvili a pro turisty si vytvořili ceník se samozřejmě značně nadnesenými cenami. Na nádraží to podle něj má stát 60 tis. kipů (120 Kč!) Pár takových odmítáme s úsměvem. Víme, že to půjde daleko levněji. Dojdeme až na náměstí, kde je jich alespoň pět. Zase 60. Říkám, chlapi, za 30 nás tam přece někdo musí v tuhle hodinu hodit. Chvíli nic a pak se jeden zlomil a už jedeme. I tak to je pro něj velmi slušná cena.

Na nádraží hned objevujeme autobus do města Lak Sao, kam skládáme batohy a jdeme si koupit něco na zub. Ze včerejška máme tuňákovou konzervu, tak si kupujeme 3 bagety.po třech kipech a pak na ochutnání kynutý knedlík s houbo-masovou náplní. V sedm vyjíždíme. První část trasy vede údolím Mekongu, poté se stáčí po silnici číslo 8 do hor. Silnice se točí do kopce, jsou zde krásné výhledy. Vystupuje ještě před Lak Saem, ve vesnici Na Hin. Je půl dvanácté a je už pěkné vedro. Zahlédneme znak informačního centra. Je to chajda, kde nám paní s omezenou angličtinou říká, že ve 2 odpoledne by měl odjíždět od místního trhu bus směr vesnička Kong Lo, našeho dnešního cíle. Děkujeme a jdeme tedy k trhu. Před ním už stojí nám známý náklaďáček s lavicemi na korbě. Dáváme si tam batohy a jdeme na obchůzku. Je sobota, na trhu to však asi vypadá každý den stejně. Je to takový velký hangár se stolečky a nabídkou převážně zeleniny, ovoce a jídla. V okolních garážích-obchůdcích si pak lze koupit téměř úplně vše, na co si vzpomenete. Jsou zde vidět televize, motorky, budíky, sešity, drogerii, prostě vše. Máme hlad, tak procházíme trhem. Za pár drobných dostáváme do igelitového sáčku hrst rýže a klobásu. Když si sedneme a začneme baštit, přispěchá paní i s talířky. Klobása má zase citrónovou příchuť, je to tady nějaké zvláštní populární koření, které dávají téměř o všeho. Dále kupujeme vodu a velký trs banánů za 3 tisíce kipů. Jsme vybaveni, jdeme k busu.

Ve dvě hodiny je nás pět, co chceme vyrazit do Kong Lo, nebo alespoň tím směrem. To se řidiči moc nezdá, takže čekáme. Vyrážíme až ve tři, je nás o dva více. No, vyrážíme, Děláme okružní jízdu vesnicí. Zastavujeme, nakládáme televizi. Zastavujeme podruhé, tentokrát pro rybu na večeři. Třetí zastávka – potřebujeme přece natankovat, ne? Tak na co jsme čekali tu hodinu navíc? Náš mozek to nebere. V Laosu mají na všechno čas. Konečně vyrážíme. Dle informací by 50 km mělo cesty mělo být již po nově postavené asfaltové cestě. První úsek je však bez asfaltu, na dalším se pracuje, dále už asfalt je. Projíždíme nádherným údolím, samotná cesta je super zážitek. Vpravo i vlevo jsou docela vysoké zelené hory a mezi nimi několik km placaté údolí, což místní hned využili a přeměnili na jedno veliké rýžové pole. Práce na políčkách je v plném proudu. A tak pozorujeme lidičky se srpy, jak ručně řežou jeden trs rýže za druhým. Jak projíždíme, děti na nás mávají a smějí se. Prostě idylka. V Kong Lo, vesničce na samém konci údolí, jsme v půl šesté. Jsou zde samé dřevěné a bambusové domky na muřích nohách. Řidič ukazuje, že máme jít do vesnice, že se nás tam někdo ujme. Tak jdeme. Skoro nikdo tu však není, jen pár dětí. Všichni ostatní totiž ještě pracují na poli. Nakonec jsme objevili dědu téměř bez oka, který nás se svými pár anglickými slovíčky zavedl do jednoho z domů. Za 50 tis./os. Zde můžeme přespat u zdejší rodiny. Říká se tomu homestay. V ceně je zahrnuta i večeře a snídaně. Shazujeme batohy a zdravíme malé holky, co tady asi bydlí.

Vyrážíme však ještě ven, než se úplně setmí. Jdeme se projít mezi políčka, míjíme spoustu vesničanů vracejících se z celodenní práce na poli. Pracují opravdu od rána až do setmění. Kocháme se, okolí je tady opravdu nádherné. Po návratu do vesnice trochu tápeme, je už skoro tma, ale holky si nás našly a dovedly až k tomu správnému domu. Zdravíme se s paní domu. Máme připravenou večeři, kopec výborné rýže se zeleninou. Jsme ve velké místnosti v patře, která slouží jako obývák a ložnice dohromady. Je to přepaženo závěsy. My máme ustláno na matraci v „obývákové“ části. Vedle už je jen kuchyně. Jednoduché, ale účelné. Nechybí tady televize ani lednička. Majíčtyři holky v rozmezí 3 – 12 let. Nejstarší se tváří, že angličtina nee, pak ale vytahují sešity ze školy a Helča s ní prochází první lekce. Naše slovní zásoba je bohužel laštině omezená, je to škoda. Tak jim alespoň ukazujeme fotky z průvodce z ostatních míst z Laosu a Vietnamu. Je to fajn. Děláme fotky, maminka je vedle v kuchyni u ohně. Pak nám roztahují moskytiéru a jdeme spát. Všichni v jedné místnosti.

JESKYNĚ KONG LO A PŘEJEZD ZPĚT DO VIETNAMU

Kong Lo – Vinh, 19. 10.2008

Vstáváme v půl sedmé. Na snídani máme připravenou opět horu nudlí. Před tím, než začneme jíst, dostáváme od rodičů na ruku provázek a pronáší se modlitba. Na sedmou máme domluvený sraz u vody. Dva průvodci přicházejí o půl osmé, jinak je vesnice už opět pázdná. Nasedáme do dřevěné loďky. Ještě předtím platíme 100 tis za loď plus 2x 5000 za vstup a jedeme. Po pár minutách řeka nekompromisně směřuje do velké hory před námi. V té hoře je díra, co je vstup do naší jeskyně. Řeka si tu vyhloubila svoji cestu skrz horu. Vjíždíme do jeskyně. Jen co zmizí denní světlo z dohledu, jsme odkázáni pouze na baterky své a našich průvodců. Všude je tma tmoucí. Jedeme po řece, která se kroutí všemi směry nad námi je tak 10 m, místy se však otvírají obrovské sály daleko vyšší a širší. Svítíme si na velké krápníky, kromě nás tady nikdo není. Nasáváme tuto atmosféru plnými doušky, ten prostor je ohromující. V jednom okamžiku zastavujeme, vystupujeme a jdeme se projít. Otvírají se před námi další zákoutí jeskyně plné velkých krápníků, stalagmitů, stalagnátů i stalaktitů. Děláme nějaké fotky, ale spíš se kocháme. Pak pokračujeme dál, projíždíme celou 8 km dlouhou jeskyni až na druhý konec. Jsme nadšeni, jednou to bude opravdu prvotřídní turistická atrakce plná světel, dnes to tady máme ale úplně sami pro sebe. Po malém oddechu na břehu projíždíme celou jeskyní i nazpět, jen čirý průjezd trvá celých 40 minut!

Děkujeme průvodcům, loučíme se s „naší“ rodinou a jdeme se poohlédnout po nějaké dopravě zpět do Na Hinu. Auto, kterým jsme přijeli včera už tady není. Žádný jiný dopravní prostředek v dohledu není. Když v tu se z vesnice vyloupl podnikavý Laosan. Že prý nás do Na Hinu za 150 tis. kipů odveze na valníku zapřaženém za traktůrek. Moc jiných možností zdá se nemáme, nabízíme mu 100 tis., což přijímá. Bůh ví, jak dlouho bychom tady taky mohli ztvrdnout. Odbíhá pro povoz, nahazujeme batohy a už si to kodrcáme. Cesta ubíhá docela dobře, za nějaké dvě hodinky jsme s pěkně protřesenými zadnicemi v Na Hinu. Počasí se trošku zatáhlo, ale zase není takové vedro. Když stojíme na silnici a stopujeme, spustí se mírný deštík. Asi po půlhodině nám staví místní rodinka. Místo mají jen na korbě, naskakujeme a už si to šviháme směr Lak Sao. Cestou se pěkně rozpršelo, takže jsme vytáhli pláštěnky. Když vystupujeme, nic po nás ani nechtějí, nebo se jim nás zželelo kvůli tomu dešti.

Ještě jsme se ani nesrovnali do pláštěnek a už se na nás vrhla ženská, jestliže jedeme na hranice s Vietnamem. A my že jedeme, takže jí srdíčko zaplesalo, evidentně chtěla ušetřit za sdílené taxi. Chtěli po nás 2×5 USD, což na těch zbývajících 35 km bylo dost. Měli jsme posledních 46 tis. kipů, které jsme ji pořád ukazovali. Ještě jsme se bavili s osamoceným Japoncem, který jel opačným směrem a evidentně byl rád, že vidí nějaké turisty. Nakonec jsme za ten zbytek peněz na hranice ve vytrvalém dešti dorazili v pět hodin. Opět hranice v horách, bonus navíc byl déšť a hustá mlha. Alespoň asfaltovou cestu tady mají. Po převlečení do suchého a plných bot dostáváme za úplatu 1 USD výstupní razítko. Tak to byl teda Laos!!

Na vietnamské straně zvané Cau Treo, po vyplnění formuláře, jsme zaplatili za vstupní razítko stejnou dolarové platbu. Není to sice oficiální a pohraničníci na žádné peníze nemají právo, ale hádejte se s nimi, když už jste dali pas z ruky. Víza už jsme měli vícevstupová z dřívějška, takže nic nebránilo našemu opětovnému vstupu do Vietnamu. Mezitím se však setmělo. Prší, hranice je mrtvá, nikde nikdo. Potkáváme jen šíleně páchnoucí auto plně naložené psy v klecích. Kampak asi jedou a kde skončí?? Napadá mě malá paralela: „Žádné orly jsi neviděl“. „Drž hubu, nebo ti useknu ruku“!!

Situace vůbec nevypadá růžově, nevím vůbec, kde bychom tady v horách po tmě a v dešti hledali střechu nad hlavou. Ale my se řídíme heslem, že Vždy to nějak dopadne. Jako z nebe se najednou vyloupl Vietnamec, který nám nabízí, že nás sveze jeho autem. Díky naší prvotní obranné nedůvěřivosti k těmto nabídkám ho nejprve odmítáme. Klasika: „Něco pojede“. Až jeho druhý pokus o chvíli později a po dotazu, zda bude chtít peníze (ne), přijímáme. Ocitáme se u auta s vyloženými krabicemi, kde pohraničníci prohlížejí jejich obsah a důležitě se rozmýšlejí, zda pustit či nepustit přes hranici. Scéna jako vystřižená od nás z před třiceti let. Nakonec vše dopadlo a naše batohy byly naloženy do auta. Sedíme uvnitř. Náš Vietnamec vepředu, jeho řidič za volantem, vzadu my a mezi námi široce rozkročený uniformovaný celník. Vezeme ho dolů domů. Při zastávce u jediné civilizace tady u hranice – hospody, kde náš Vietnamec mizí se štosy bankovek uvnitř a vedle nás stojí ten kamion se psy, máme pocit, že to jsou mafiáni a překupnicí se psy. Vzadu ještě seděl druhý řidič na přídavném sedátku. Během zamlžené jízdy serpentinami dolů z hranice Cau Treo hraje DVD koncertu Queen, Freddie zpívá na plné kule It`s a kind of Magic a tupý celník nám ukazuje triumfálně obrázky blondýnek v plavkách ve svém mobilu. IQ tykve…Naštěstí vystupuje v prvním městečku, z Vietnamce se klube doktor jedoucí až do Hanoje. Vyhodí nás ve městě Vinh. Po další hodině, kdy se venku čerti žení a padají proudy vody, zastavujeme na jídlo. Jsme zváni, začínají několikachodové vietnamské hody. Ryby, kuře, různé druhy zeleniny, tofu, omáčky, rýže a další. Říká, že příští rok možná pojede do ČR, takže mu pozvání můžeme oplatit. O.K. Vypadá na prvního slušného Vietnamce na cestě. S plnými bříšky pokračujeme v cestě. Kaňkou trochu je, když projíždíme kolem nehody, kdy cyklista leží na zemi a my jen projedeme dál. Přitom on je doktor. Naše rozpaky se snaží zahnat slovy, že mobilem zavolá policii. Do města Vinh přijíždíme už pozdě, klube se z něho 4 milionový drobeček! Tak jsme rádi, že nám našel a domluvil hotel za cenu 10 USD, kde zůstáváme. Hlavně že jsme tady. Jsme rádi za postel a teplou sprchu. Zpětně si uvědomujeme, že jsme taky mohli zůstat po tmě na deštivé hranici….

CESTA Z VINHU DO HUE

Vinh – Hue, 20. 10.2008

Ráno vstáváme docela pozvolna, nespěcháme, protože si neuvědomujeme, že nás čeká 350 km. Při placení se snaží Honza rukama nohama domluvit, kde je tady autobusové nádraží, a kolik má stát lístek do Hue. Údajně 100 tis. dongů. Jdeme směrem, který nám hoši ukázali a brzy si všimneme, že po ulici jede mnoho autobusů s cedulkou Saigon. Stopuji tedy jeden z nich, naháněči vesele mávají a už jsme v autobuse. Kam si máme sednout? Zadek autobusu je úplně narvaný, od střední části sedí šikmoocí bubáci po třech nebo po čtyřech na sedadlech pro dva. Jeden z tlupy veledůležitých naháněčů vylifroval nějaké lidi dozadu a na druhou edačku posadil nás. Nemáme si kam dát nohy, sedadla jsou tak blízko u sebe. Tak jsme se konečně usadili a vstřebáváme atmosféru local busu. Zanedlouho to začne. „Pay 500 tis. dongů!“ „Ne ne, to je moc! V hotelu říkali, že by to mělo stát 100 tis. I to je možná hodně.“ „Pay 400 tis!“ Tak to pokračuje dál, asi 15 ti minutové smlouvání. U částky 300 tis. říká paní vedle mě, že to je OK. Ona platila do Saigonu 400, bohužel nevím, jestli z Hanoje, nebo Vinhu. Pokud z Hanoje, natáhli nás dost, pokud z Vinhu, natáhli nás tak jak tak. Po zaplacení a krátké jízdě naznačuje naháněč Honzovi, že si má sednout o sedačku dál, kde už dva lidi sedí. Honza mrmlá, ale co má dělat. Sedí na půlce zadku. Vedle mě si sednul jeden z té tlupy přiblblých naháněčů, kteří hýří vtipem a neustále se něčemu řehtají. Největší mafián má dvousedačku pro sebe, sedí s nohama nahoře. Tím vypadá přední část autobusu docela volně, takže když míjíme několik policejních kontrol, autobus nepůsobí přetíženě, i když už dozajista je. Po zaplacení jsou lidi lifrování dál do autobusu – tam si někam sedni. Tím vznikne místo pro novou oběť. Jedeme po silnici č. 1, hlavní silnici táhnoucí se po celém dlouhém pobřeží Vietnamu mezi Hanojí a Saigonem. Rychlost dosahuje max. 40 km/h. a neustále zastavujeme. Oběd a s ním spojená přestávka by ještě šla, ale výměna kol u autobusu je pro Honzu silné kafe, a to ještě neví, co ho čeká. Na oběd jsme měli v místní vývařovně pro autobusy (jde o takové garáže kolem silnice a je jich tady spousty) rýži, zeleninu, trojúhelník a omeletu. Většina turistů si pro cestování tady ve Vietnamu koupí Open ticket. Jde o otevřenou jízdenku na autobusy u jedné ze specializovaných společností. Funguje na trase mezi Saigonem a Hanojí a cestu lze kdekoliv přerušit. Jezdí se pěknými autobusy, které je dovezou z hotelu až zase do části, kde jsou hotely pro turisty. Pravděpodobně jde i o nejlevnější verzi, protože jak jsme poznali, Vietnamci se vás snaží v každé situaci pořádně nekompromisně oškubat. Chce to pevné nervy. Určitě jsou open tickety nejpohodlnější způsob cestování po Vietnamu, ale rozhodně to není Vietnam, protože s místními obyčejnými lidmi člověk v těchto autobusech vůbec nepřijde do styku. Tím pádem na turisty nejsou místní zvyklí, a tak ostatním trvá oběd poněkud déle – sledují totiž zajímavé představení s názvem „Jak jedí běloši“. Zanedlouho proběhla již zmíněná výměna pneumatik, kdy se ti tutani plazili pod autobusem, pak několik přestávek a větší přestávka znovu v jedné jídelen na večeři. Záchody jsou tak nechutné, že není třeba je popisovat a další příšerný prostor za

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .