0
0

Den 1

Neděle 7.11.2010, 6°C, Třebívlice CZ

Přes den ještě dodělávám nezbytné věci tak, jako by jsem se dnes nikam nechystal. Musíme ještě připravit nějaké věci, které budu potřebovat ihned po svém návratu. Také zjišťuji, že mám mokrou stěnu v koupelně a tak to hodinu před odjezdem ještě řeším se sousedem. Domlouváme se že to zjistí a dá vědět co s tím udělal. Vracím se domů dobaluji poslední věci a na poslední chvíli odcházím na autobusovou zastávku. Je už něco po devatenácté hodině a sotva sejdu na hlavní ulici už vidím v dálce přijíždět autobus. Samozřejmě musím si popoběhnout abych ho stihl. Říkám si no to to pěkně začíná. První spoj na mé cestě a já už to nestíhám. Nicméně ho stihnu, nastoupím a za 24,–Kč kupuji lístek do Lovosic na vlakové nádraží. Čekám jen chvíli než přijede vlak, kterým jedu do Prahy na hlavní nádraží. Vlak z Lovosic odjíždí přesně na čas ve 20 hodin a v Praze je za hodinu a půl. Na hlavním nádraží čekám až do 23:30h. Trávím čas tady, protože je tady relativně teplo a klid, venku je dost zima a nechce se mi stát někde na autobusovém nádraží. Tak si tu dám ještě něco k jídlu a také se jdu podívat jestli neseženu něco zajímavého na čtení v nedalekém stánku. Půl hodiny před půlnocí odcházím a jdu na Florenc. Autobus společnosti Student Agency přijíždí také na čas. Začíná organizace a nakládání báglů do zavazadlového prostoru. Uložím si bágl a ještě si odskočím na WC. Vše je hotovo 30 minut po půlnoci a my se vydáváme na další naší cestu směrem na Brno.

Den 2

Pondělí 8.11.2010, 8°C, Praha CZ

Jedeme po dálnici, v Brně jsme po třech hodinách. V centru města zastavujeme na malou pauzu, kde vystoupí někteří původní a také nastoupí noví cestující. Potom se jede dál na Vídeň. Jedeme rovnou k hranicím a po dálnici do hlavního města Rakouska. Usínám a cestu prospím, probouzím až 15 kilometrů před Vídní. Jedeme do centra, kde má autobus také jednu ze svých zastávek. Tady jsme v 5 hodin ráno, po třiceti minutách pokračujeme dál a jedeme na letiště. Autobus zastavuje před terminálem odkud odlétají letadla. Skvělé, protože při zpáteční cestě bude jednoduché najít autobusovou zastávku odkud mi pojede autobus zpátky do Prahy. Hala je docela malá, je tu několik obchodů a restaurací, ale strašně málo míst kam by si člověk mohl sednout. Je to dost velký problém najít nějaké místo a tak musím chvíli hledat. Nakonec jedno najdu, kde se usadím a trávím zbylé hodiny do odletu mého letadla. Odlet mám až v 11:10 h a samotné odbavení začne až 10 hodin. Trávím čas na letišti a připravuji si věci, které nechám dát dolů a do báglu které si vezmou s sebou do letadla. Musím to zvolit tak, aby mi v Moskvě něco nechybělo. Mám tam taky dost hodin, kde budu čekat. V 10 hodin projdu odbavením a jdu do bezcelní zóny. Hledám svou Gate, projdou kontrolou a čekám v hale u letadla.Vzal jsem si pásek, který jsem si koupil v Nepálu. Jde strašně špatně vyndat i nasadit, tak je to docela peklo na každé kontrole. Sotva pásek nasadíme zpátky do kalhot oznamují nám, že nám byla Gate změněna. Tudíž musíme jít k další kontrole a celou proceduru si zopakovat. Chvíli tu ještě čekáme a na palubu letadla nás začnou pouštět po malé chvíli. Letadlo je malý Airbus společnosti Aeroflot, odlet je v 11:30 hodin. Během letu dostaneme jídlo, které už něco pamatuje nebo je tak na pokraji smrti. Zatím nejhorší, které jsem kdy na svých cestách dostal. Jinak se během cesty nic zvláštního neděje a po dvou hodinách se blížíme k přistání na letišti v Moskvě Šeremetěvo. Místní čas jen 15:30 hodin a venku je hustá mlha takže není vůbec nic vidět. Když se dostaneme pod mlhu je vidět jak venku sněží a všude okolo je zasněžená krajina. Letadlo už je dost daleko a tak se na dráhu už asi nevejdeme. U letištních budov se opět zvedáme motory běží naplno a rychle stoupáme na druhý pokus. Je to docela drsný letadlo se klepe, úhel stoupání pěkně velký, motory jedou na plno. Po chvíli zasouváme podvozek a opisem kolečko k druhému pokusu. Druhý pokus už se podaří a my konečně dosáhneme na zem. Celé letiště a okolí je zasypáno sněhem. Letadlo odstaví na runway a přijedou k němu autobusy do kterých si musíme přestoupit. Autobusy nás odvezou ke staré letištní hale, ve které jsem už byl při své cestě před dvěma lety do Číny. Je docela výhoda, že už člověk ví, kde co je a kam má jít. Jdu tedy rovnou k tranzitu a čekám u kontroly. Chvíli tu čekám než jsem vpuštěn do bezcelního prostoru. Stará hala je stále stejná nic se tu nezměnilo. Odlet dalšího letadla je z terminálu G, který je úplně na opačné straně v nové hale. Tu před dvěma lety teprve stavěli a průchod byl provizorně zadělaný. Nová hala je pěkná a hodně veliká, je to pěkný labyrint chodeb. Je vidět že moc dlouho v provozu ještě není, protože je tu jen pár obchodů a restaurací jinak je tak z devadesáti procent ještě prázdná. Prochází celým letištěm až k terminálu G, který je úplně na samém konci. V nové hale je dobré značení odkud a kam který let odlétá. Bez problémů najdu svůj let do Hanoie v 19:50 hodin. Musím opět projít rentgenovou kontrolou a u terminálu čekám na odlet letadla. Zbylé hodiny trávím v hale tak nějak jak se dá. Samotné odbavení a kontrola proběhne rychle a po chvíli vstupuji na palubu velkého Airbusu. Odtlačí nás na runway, kde nás ještě další auto rozmrazuje nějakým postřikem. Při startu letadla na všech displejích běží záběry z kamery, která je na předku letadla abyste viděli jak letadlo startuje. Všechny sedačky mají v opěradlech zabudované LCD televize na kterých si můžete vybírat hudbu, filmy nebo i počítačové hry. Každý si tak může vybrat z X programů nebo to co ho zajímá. Můžete také na displeji sledovat GPS informace našeho letu, jak a kde se nacházíme, jak vysoko a jak rychle letíme, teplotu jaká je venku a podobně. Chvíli po startu dostáváme večeři i něco k pití, čaj nebo kafe. Noc v letadle trávím, nějak na střídačku sezením a koukáním na TV a nebo spaním, jak se jen na sedačkách s malým prostorem pro nohy dá.

Den 3

Úterý 9.11.2010, 31°C, Hanoi, Vietnam

Probouzím se za svítání a do cíle naší cesty je to ještě pár hodin. Na letišti v Hanoji přistáváme 9 hodin místního času. Dobré ráno Vietname, jak výstižné…Venku svítí slunce a vypadá to docela příjemně. Tak doufám, že se konečně ohřeji. Sotva letadlo dosedne na zem místní začnou vyndávat věci ze zavazadlových prostorů a začnu si na sebe oblékat teplé péřové bundy. V duchu si říkám co dělají, protože venku to vypadá tak na 25 stupňů. Jeden z místních mě, ale ujišťuje, že venku je zima. V duchu mě jímá hrůza nad představou jestli tam je opravdu taková zima jako u nás co tady budu dělat protože mám s sebou jen mikinu. Říkám si vždyť jsem se sem jel ohřát. Letadlo zastaví u terminálu, vystupujeme přímo do haly letiště. Jdu rovnou k výdeji zavazadel, kde čekám na svůj bágl. Docela dlouho to trvá to tak tu jen sedím a koukám přes okno jak to vypadá venku. Vezmu si bágl a jdu k celníkovi projít odbavením. Kontrola proběhne bez problémů a já dostanu vstupní razítko do Vietnamu. Opouštím celníka dostávám se do příletové haly letiště. Moc velký ruch tady není, hledám nějakou směnárnu kde bych si vyměnil americké dolary za místní měnu. Omrknu několik směnáren, kursy jsou všude stejné, nakonec jedné z nich jměním 200 USD za 3,9 milionu vietnamských dongů (VND). Vracím se zpátky do středu haly, kde je stánek s turistickými informacemi. U paní ve stánku si zjistím jakým autobusem se dá dostat do centra Hanoje. Paní mi vysvětlí odkud autobus odjíždí a kolik stojí. Zastávka autobusu je přímo před letištní halou mírně vpravo. Cena autobusu je 30 VND. Naštěstí u paní zjišťuji informace o ubytování v Ha Long Bay. Paní říká, že je tam všechno obsazeno až bude dost velký problém najít něco k ubytování. Také tvrdí, že jim tam začala hlavní sezóna, což se mi zdá divné a jelikož místní v letadle říkali, že tu je zima. No informace jsou nějaké rozporuplné, tak mi nezbývá nic jiného než to nechat na osudu a uvidím až se tam dostanu. Opouštím letištní halu a jdu ke stanovišti autobusů. Po cestě mi nabízí několik taxikářů odvoz do centra za nehorázné peníze, tak je odmítám a pokračuji k autobusu. U jednoho autobusu se zastavím a se stevardkou se domlouvám na ceně a času odjezdu. Položím si bágl na sedačku za řidiče, pak se potloukám po okolí protože mám ještě dost času. Venku je pěkné teplo asi tak jako u nás v létě, kolem 25 stupňů a není ani velké vlhko, docela jsem si oddechl, že tu není zima na kterou jsme zvyklí od nás. Vietnamská zima mi bude asi vyhovovat. Čekám asi tři čtvrtě hodiny potom nasedám do autobusu a odjíždím do centra. Autobus je přímý, který jezdí přímo jen na letiště. Celou cestu až do centra Hanoje se jede po dálnici, cesta uteče dost rychle. Podle mapy, kterou jsem dostal v turistických informacích se domlouvám s řidičem a stevardkou, kde končí jejich autobus a kde mě vyloží. Jedou prý přímo do centra vedle staré čtvrti. Zastavujeme v centru na hlavní ulici, kde panuje obrovský ruch a zmatek. Všude přítomné houkání mě ujišťuje v tom, že jsem opět Asii. Smog je tu taky pěkný, ale ne tak jako v Indii, dá se to docela v pohodě zvládnout. Autobus zastavuje na kraji u silnice, kde vystupuji. Beru si svůj bágl a podle mapy a rady místních pokračuji dál po ulici. Musím dojít až za vojenské muzeum, kde by měla být zastávka odkud odjížděly autobusy do Ha Long Bay. Po cestě pozorují místní architekturu, domy jsou vysoké, úzké a většinou tak třípatrové. Místní lidé na kolech a malých mopedech na nich připravují snad úplně všechno. Občas je neuvěřitelné co všechno na nich dokáží přepravit. Binec je tu jako všude v Asii, ale musím přiznat, že mě mile překvapilo, že není takový jaký jsem čekal. Projdu okolo muzea a jdu ulicí vpravo. Vedou tu souběžně dvě vedle sebe. Prochází nějakým parkem, kde se povalují místní v houpacích sítích. Nikde nic nevidím a tak si jedné paní na autobusové zastávce ptám jestli neví odkud jezdí autobusy do Ha Long Bay. Posílá mě nazpět na křižovatku u muzea a že prý musím jít tou horní ulicí. Vracím se tedy zpátky až na křižovatku u muzea na druhou silnici. Podle mě to úplně stejné, protože jdu úplně stejnou cestou jen asi o 10 metrů vedle. Pravda je, že na kraji silnice je jedna autobusová zastávka vedle druhé, ale stejně z žádné autobus do Ha Long Bay nejede. Lidi na zastávce mě posílají ještě o kus dál, kde se obě silnice sbíhají a za křižovatkou je malý autobusák (Ben xe Luong Yen na ulici Nguyen Khoai). Mířím tedy rovnou na něj a už před vchodem mě odchytává naháněč. Ptá se mě kam chci jet. Odpovídám mu, že hledám autobus do Ha Long Bay. Tvrdí, že jsem tu dobře a strčí mě do prvního autobusu, který stojí uvnitř. To se ukazuje jako chyba, protože je to autobus který na autobusák právě přijel. Autobusy který odjíždí stojí na opačném konci. Tento autobus musí vyčkat frontu, která je před ním a odjíždí až za 2 hodiny. Nedá se s tím už nic dělat, protože jsem zaplatil za jízdenku dohodnutých 100 tisíc VND. Musím tedy počkat na čas svého odjezdu, který je ve 14 hodin. Není to moc kilometrů a tak jsem zvědavý kdy tam dorazím, ale vzhledem ke zkušenosti s dopravou v Asii to moc růžově nevidím. Teplota v centru Hanoje je 31 stupňům a tak jsem se s batohem na zádech docela zapotil. V autobusu běží klimatizace a tak raději čekám venku. Nechápu proč tedy všude musí mít tu klimatizaci puštěnou na plný pecky tak že venku je vedro a uvnitř zima, ale to už je klasika této části země. Autobus odjíždí ve 14 hodin a cesta městem se docela vlče. Cestovní rychlost se pohybuje tak kolem 30 – 40 km/h. Vlečeme se dlouho městem a nakonec se dostáváme na hlavní silnici vedoucí směrem k moři na Hai Phong. Před městem odbočujeme na sever, míříme do zátoky Ha Long Bay. Během chvíle se stmívá a na samotném ostrově Ha Long jsem už za tmy. Cesta trvala místo 3,5 h 4,5 h. Autobus zastavuje u hlavní ulice nedaleko nějaké odbočky. Nikde tu nic moc není jenom několik taxikářů, rykšáků a motorkářů nabízející předražený odvoz za 50 tis. Všimnu si autobusové zastávky asi 100 metrů za odbočkou. Jdu tam a hledám v průvodci, kde se nacházím. Chvíli tu čekám a najednou přijíždí malý mini bus. Mávnutím si ho zastavím a ptám se jestli jede do Ha Long city. Odpovídá že ano, nasedáme a platím 5 tis. Autobus mě odveze na hlavní třídu Bai Chay, kde vystoupím. Stojí tu nějaký kluk s motorce, ptám se ho jestli neví o nějakém ubytování za rozumný peníz. Říká že jo, tak nasedneme na jeho motorku a popojedeme kousek do ulice Vuon Dao za kruhovým objezdem. Přímo na křižovatce za objezdem je několik restaurací po levé straně. Napravo je velký hotel. Za restauracemi je potom spousta malých levných hotelů. Můžete si vybrat ten, který se vám líbí a na víc ceny jsou podobné. Vzal mě asi do třetího nebo čtvrtého v řadě, a domlouváme se na ceně 6 USD za moc. Jdu se tedy ihned ubytovat, vybalím nejnutnější věci. Dám si nezbytnou sprchu po několika dnech cestování, mi udělá dobře. Venku je přes 30 stupňů, takže po chvíli vyrážím courat večerním městem. Vracím se zpět na kruhový objezd a po promenádě jdu vlevo až k velkému mostu který spojuje ostrov a Ha Long s pevninou. Pozorují místní prodavače jak sedí na zemi louskají slunečnici a popíjí čaj. Potkávám několik turistů, ale moc jich tu není je vidět, že je zima a není hlavní sezóna. Ani nebyl problém sehnat ubytování jak říkala paní na letišti v turistických informacích. Ptal jsem se ještě v několika vedlejších hotelech a místa je všude dost. Dojdu do parku, který je před mostem a na lavičce chvíli posedím a koukám na lidi a moře. Potom se pomalu vracím zpět do centra k hotelu. Dnešní den ještě vydržím u zásob co mám s sebou a zítra se snad už vrhnu na místní stravu. Do hotelu se vracím ve 22 hodin.

Den 4

Středa 10.11.2010, 31°C, Ha Long, Vietnam

Vstávám po 9 hodině, provedu ranní činnosti. Po 10 hodině opouštím hotel a vydávám se ven. Jdu do centra od kruhového objezdu doprava, hledám turistické informace. Po cestě mě otravuje jeden motorkář s tím, že mě po městě odveze za 1 USD. Jak se s ním vybavuji, turistické informace přejdu. Zastavím se v jednom nóbl hotelu a lidíi na recepci se ptám jestli neví, kde jsou turistické informace. Jdou se mnou ven před hotel a ukazují mi, že musím jít asi tak 400 metrů zpátky. Vracím se tedy stejnou cestou a v malému ohybu přímo na pláži u moře je barák s velkým nápisem turistické informace. Nabízejí výlet na lodi za 30 USD a víš. Beru si tu mapu města a ptám se, kde je přístaviště. Přístaviště je ve směru, kterým mířím, pokračuji okolo hotelu kde jsem se ptal ještě asi tak kilometr. Dojdou k velkému parkovišti. Už před parkovištěm je vidět spoustu kotvících lodí. Je tu taky spousta naháněčů nabízejících plavbu ke skalám v zátoce. Dorazil jsem sem v 11 hodin. Tady na začátku mi nabízejí plavbu za 25 USD, ale pokud jste už došli až sem, vyplatí se dojít přes parkoviště přímo do kanceláře, kde si můžete koupit lístek za 300 tis. VND což je asi 16 USD. Ceny se odvíjejí podle délky plavby. Tu si můžete vybrat od 4 hodin a až po 3 dny. Já jsme vybíral plavbu šestihodinovou, za kterou jsou uváděné ceny. Tato platba by měla obsáhnout celou západní část zátoky s návštěvou několika jeskyní. Myslím si že čtyřhodinová plavba je hodně krátká a nic moc se za tu dobu nestihne. Delší plavba mi přijde zase zbytečná protože je to všechno stejné. Myslím že šest hodin by mohlo být tak optimum a také, aby se to dalo stihnout do tmy. K ceně se pak ještě připočítávají vstupné za jeskyně na první ostrově. Vstupné dělá 40 tis. Dostanu lístek a v přístavišti čekám na odjezd lodi. Lidí je tu spousta a lodě odjíždějí podle časových plánů tak po deseti minutách. Poslední odjezd je stanoven tak aby se loď stačila vrátit do tmy zpátky do přístaviště. Nasedám na loď a po deseti minutách vyrážíme směr zátoka. Vepředu před lodí není vůbec nic vidět je takový mlžný opar stejně jako v Číně okolo řeky Yang Shuo. Slunce svítí a teplota je 31 stupňů. Asi po hodinové plavbě připlouváme k prvním skálám. O kolo lodí projíždějí místní prodavači, nabízejí ze svých loděk zboží a suvenýry pro turisty. Celá zátoka je plná různých lodí starých, nových, kopií starých džunek s klasickou plachtou. Míjíme několik vápencových kuželů trčící přímo z vody a vplouváme do jedné malé zátoky. Vápencové kuželny jsou vysoké tak 150, 200 metrů a všude jsou porostlé o bujnou vegetací. Ta jakmile má kousek prostoru ihned ho obsadí a roste naprosto všude. Kombinace moře, zeleně, zátoky a skal je naprosto úžasná. Je úžasné něco takového vidět na vlastní oči. Přijíždíme k molu, kde zakotvíme a vystupujeme. Projdu vrátnicí, kde kontrolují lístky a pokračuji po schodech dál do jeskyně. V jeskyni jsou pěkné krápníky a jsou zajímavě nasvíceny různými světly a různými barvami. Vypadá to dost pěkně. Udělám tu několik fotek a vycházím východem na opačné straně a malou džunglí po lávkách přicházím k druhé jeskyni. Ta je také pěkná, ale už není tak zajímavá jako ta první. Na jejím začátku je dokonce nějaké pódium, které slouží jako divadlo nebo se tu pořádají koncerty. Mezi stromy scházím zpět dolů k vodě. Musí projít okolo stánků se suvenýry a pomalu se vracím zpátky k lodi. Jdu si sednout na palubu lodi a čekám až se vrátí zbytek našeho osazenstva, což je asi 10 lidí. Opouštíme lagunu, obeplouváme skály a pokračujeme dál mezi další skály malou průrvou. Za nimi se naskytne pohled na další laguny se spoustou skal kolem, jsou jich snad tisíce. Koukám na domky které jsou postaveny přímo na laguně a na spoustu lodí všude kolem. Pokračujeme ke skále, která je samotná ve vodě a tvoří tak velkou turistickou atrakci. Po další plavbě se dostáváme k velké skále s jeskyní. Před jeskyní na jedné straně je písčitá pláž, kde se v sezóně koupou turisté. Momentálně jsou na pláži jen asi 2 lidi. Naše loď míří do velké laguny, která je asi největší atrakcí této části. Jsou tu vysoké skály a nádherně zelená laguna. Zakotvíme, vystoupíme a jdeme se podívat do velké jeskyně. Ta má vchod asi v polovině skály. Jde se po schodech a musím zaplatit vstupné 20 tis. do této jeskyně. Vstupné do této jeskyně už není v ceně lístku, jeskyně je pěkná, velká a barevně osvícená je to skoro stejná jako ta první. Jeskyní se prochází kolem dokola a nakonec se dostanete na vyhlídku. Je tu dřevěný mostík, ze kterého je pěkný výhled na celou zátoku pod námi. Všude je spousta lodí od malých až po ty velké. Všechno si to projdu a pomalu se vracím po schodech zpátky dolů k vodě. Jdu do přístaviště a u lodě čekám na zbytek posádky. Nějaké děti si tu hrají a tak je pozoruji a fotím. Když jsme všichni, nasedneme na loď a odplouváme. Toto byla poslední zastávka a mi se vracíme přímou cestu zpátky do přístavu. V přístavu jsme v 17 hodin a já se vracím stejnou cestou podél pobřeží do centra města. Cestou se stavím v restauraci na jídlo, kde se perfektně najím za 45 tis i s místním Ha Noi pivem. Po večeři se ještě courám městem, zajdu se podívat na nedaleký trh vedle kruhového objezdu. Mají tu spoustu suvenýrů, vybrat by se dalo, ale kdo by to tahal takový kus cesty obzvlášť, když jsem teprve na začátku. Později projdu několik turistických kanceláří a v jedné z nich si koupím lístek na lůžkový a autobus do Hue. Cena je trochu vyšší 500 tis, a nemusím nikde nic hledat nebo se vracet do Hanoje, kde bych musel hledat jiný spoj na jih. Jdu se ještě projít ulicí vedoucí od hotelu dál do kopce a další ulicí kde mi nabízí samé masáže. Nakonec se přes autobusové parkoviště vracím zpátky na hlavní ulici. Vycházím u restaurace, kde jsem byl na jídle. Pomalu dojdu do centra a vracím se zpátky do hotelu, kde si dám koupel a sepíši poznámky. Dneska jdu spát dřív něco málo po jedenadvacáté hodině, večer se venku ochladilo na 24 stupňů.

Den 5

Čtvrtek 11.11.2010, 26°C, Ha Long, Vietnam

Dnes vstávám po půl deváté a jdu pomalu balit. Potom odnesu věci na recepci a zaplatím za hotel. Odnesu si všechny věci do turistické kanceláře, která se nachází hned pod tím velkým hotelem co je u kruhového objezdu. Mám dost času, venku je hezky, vydávám ještě jednou k mostu spojující Ha Long s pevninou. Procházím si promenádu, pozoruji místní život a místní lidi a spoustu lodí vedle na moři. Dojdou až do parku pod mostem, kde se posadím na jednu z laviček. Pozoruji rušný provoz pod mostem, jezdí tu lodě všech možných druhů a tvarů. Nejzajímavější jsou takové malé nákladní, u kterých čára ponoru sahá snad 10 cm pod okraj. Kdyby přišla sebemenší vlna tak budou mít vodu až uvnitř. Pozoruji také celé rodiny, které na lodích žijí a tráví celý svůj život. Koukám jak perou a věší prádlo, vaří a myjí nádobí v moři. Po dvanácté hodině se vydávám zpět k turistické kanceláři. Do čtrnácti hod čekám až přijde paní se kterou už jsem vyřizoval papíry. Společně pak čekáme až přijede odvoz. Odvoz je malý minibus, který mě hned naloží a veze přes celé město zpátky na křižovatku, na které jsem vystoupil,když jsem sem poprvé přijel z Ha Noie. Ha Long Bay byl jeden z mých největších cílů na letošní cestě, no a ani jsem se nenadál a už toto úžasné místo zase opouštím. Nicméně mé představy to splnilo a jeho krásy mě nadchly. Teprve teď si všimnu, že na křižovatce je spousta malých kanceláří, které prodávají lístky na autobusy do všech možných končin země. Chvíli popojíždíme tam a zpátky, protože řidič neví v které kanceláři mě má vyložit. Nakonec jí úspěšně najde a u silnice mě vyloží. Uvnitř kanceláře mi nabídli židli a posadí mě na ulici u silnice od které mě oddělují jen svodidla. Čekáme až pojede okolo autobus do Hue. Takže pokud tu budete nekupujete předražený lístek u cestovních kanceláří přímo v centru Ha Longu. Vydejte se místním autobusem zpátky jsem, a tady se vás určitě rád někdo ujme. Cenu jsem se nedozvěděl, ale myslím , že zde bude určitě o dost nižší. Dělají tu nějaké výměny lístků a na jednom z nich si všimnu ceny 360 tis., domnívám se, že na mě vydělali 140 tis. Čekám to asi třičtvrtě hodiny a za tu dobu projede okolo spousta autobusů do Hue. Můj autobus přijíždí po patnácté hodině a je lůžkový. Nastupuji, u řidiče si musím sundat boty a dát si je do igelitové tašky, a pak míří na své místo, které je úplně vzadu. Klimatizace v autobusu jede zase naplno, takže se snese mikina i deka. Vracíme se stejnou cestou na Ha Noi, na kraji města zastavujeme na večeři. Je to jedna z těch restaurací, které jsou všude okolo silnice. Nic moc o čistotě to není, ale jídlo vypadá docela dobře. V ceně stejně není nic jiného než jakási nudlová polévka se spoustou zeleniny a kousky masa. Nemá to pražádnou chuť, ale sníst se to dá. Toto je běžný způsob jídla místních lidí, ale musím říct že to není žádný zázrak. Ke všemu do všeho dávají nějaký druh trávy něco jako naše petržel ale má to strašně divnou chuť a dokonce to i trochu smrdí. Sním co se dá, po večeři si zajdu ještě na WC. Po chvíli se vracíme zpátky do autobusu a pokračujeme dál v cestě. Kousek před městem odbočujeme směrem na jih a vydáváme se směrem podél pobřeží na Hue. Je to pořádný kus cesty, přibližně přes polovinu Vietnamu, podle milníků něco okolo 700 km. Je už tma, ještě chvíli koukám na okolí, kterým projíždíme. Později usínám. V noci se probudím na jedné zastávce v jednom větším městě, ale kde to bylo to nevím.

Den 6

Pátek 12.11.2010, 30°C, Hue, Vietnam

Probouzím se ve 3 hodiny ráno trochu se po mě valí soused, který si sem přišel lehnout v noci. Musím ho trošku upravit a spím dál. Po druhé se probouzím když svítá po šesté hodině. V autobusu se nedá nic dělat a tak se jen válím, koukám z okna nebo debatuji s ostatními cestujícími. O něco později zastavujeme zase u restaurace, která je ve stejném stylu o jako kde byla večeře. Okolí je už takové ošuntělejší a je tu i větší binec. Je poznat že jsme někde na venkově. Zajdu si na záchod který je taky moc pěkný a potom si jdu dát něco k jídlu. K jídlu je zase nudlová polévka s voňavou petrželí a kousky zeleniny. Najíme se a ještě chvíli stojíme venku u autobusu a čekáme než bude čas odjezdu. Cestuje se pomalu, průměrná rychlost je tady tak 50 kilometrů v hodině. Podle milníků vedle silnice zjišťuji, že do cíle naší cesty zbývá ještě 170 kilometrů. Při současné cestovní rychlosti nám to zabere asi 3,5 hodiny. Jede se stále podél pobřeží a do města Hue přijíždíme na autobusové nádraží po jedenácté hodině. Autobus na nádraží jenom na chvíli zastaví a potom pokračuje dál do Saigonu. Vystupuji jako jediný turista a několik dalších místních lidí. Samozřejmě nahaněči ve mě vidí snadnou kořit a tak se na mě vrhnou a začnou mi nabízet kde co. Není to, ale tak hrozné, jsem zvyklý na mnohem větší a otravnější típky. Jdu do haly autobusového nádraží, kde si zjišťuji informace pro další spoj do Hoi Anu. Žádný přímý spoj o Hoi Anu nejede, všechno jezdí jen Da Nangu, kde se musí přesednout na místní autobus. Je to velmi frekventovaný spoj a autobusy jezdí každou chvíli, takže se není potřeba zabývat tím kdy se na cestu vydám. S tímto poznatkem opouští autobusové nádraží a po hlavní ulici An Duong Voung se vydávám zpět do centra. Toto autobusové nádraží leží skoro na konci města a jmenuje se Ben xe Phla Nam. Dojdu na křižovatku a pokračuji na ulici Hung Voung. Hned za křižovatkou se dám do řeči s motorkářem. Je zároveň majitelem hotelu a nabízí mi ubytování ve svém hotelu za 6 USD na noc. Domlouváme se, že se zajedeme podívat jak pokoj vypadá. Nasedám sním na jeho motocykl a jdeme spolu kousek dál po ulici po které jsem právě přišel. Hotel je v jedné slepé uličce vedoucí na Ha Noi street. K mostu přes řeku je to jen kousek a do samotného historického centra také. Prostě paráda, že nemusím chodit extra daleko. Bereme si na recepci klíče a jdeme se podívat v hotelu na pokoj. Je skoro až nahoře, ale pěkný a čistý. Domlouváme se že zůstanu. Vracím se dolů na recepci, kde si vezmu své věci a jdu se ubytovat. Potom si jdu dát ještě rychlou sprchu. Moc se v hotelu nezdržím po chvíli se vydávám zpět na hlavní ulici Hung Vuong. Na velké křižovatce s ulicí Ha Noi st. je nějaký komunistický palác ověšený spoustou rudých vlajek s hvězdami, srpy a kladivy. Na každém rohu visí takové prapory a nebo tu jsou billboardy s klasickými, komunistickými a budovatelskými motivy. Dominuje na nich pracující lid, vojáci a podobně. Prostě dělnická třída. Jdu ulicí, která je plná místních dopravních prostředků jako jsou motorky, kola, auta, autobusy a jiné povozy až k Parfémové řece. Tady se zastavím v parku který je vedle mostu Tran Tien. Procházím se trošku parkem a dělám si foto mostu, který je postavený na betonových pilířích. Jeho konstrukce je postavená z pěti nebo šesti železných oblouků uprostřed kterých vede silnice. Chvíli tu pobudou pak se vydávám zpět k mostu po kterém přejdu na druhou stranu do staré části města. Za mostem se dávám vlevo po ulici Tran Hung Dao, na které je mnoho prodavačů vojenských suvenýrů, dá-li se to tak nazvat. Nedaleko byla demilitarizovaná zóna a všude tu probíhala vietnamská válka. Teď se tu prodávají staré mince, známky mrtvých vojáků i a jiné části vykopaných věcí. Jdu druhou ulicí doprava, po starém mostě vedoucí přes vodní příkop se dostanou k hradbám Starého Města. Projdu branou za neustálého otravování jednoho cyklorykšáka, který mi nabízí že mě bude celý den vozit po památkách. Odmítám a vysvětluji mu že chci chodit sám podle průvodce. Na to odpovídá že všechno strašně daleko a že to nestihnu. Je neodbytný a stále se mě drží. Celá stará část města je obehnaná vodním příkopem a ve středu jí dominuje pevnost které říkají Citadela. Mířím nejprve do pravé části vedle Citadely, kde se zajdu podívat na hinduistický templ. Templ je běžný a okolo něj je pěkná zahrada u vstupu mu dominuje šedobílá brána až čtyřmi sloupy. Sloupy jsou zdobeny draky a mezi nimi je červená brána. Templ je jednoduchý, zvenku je světle žlutý a střechu mám bohatě zdobenou. Vnitřek chrámu je v podstatě tvořen obyčejnou místností s pěknou mozaikou a s jednoduchým oltářem uprostřed. Není tu žádná bohatá výzdoba jako v jiných tempech. Jdu dále do zadní části Starého Města u směrem k jezeru Tihm Tham, Po cestě narazíme na malý hřbitov. Je to obyčejný domek s malou zahrádkou. Dvorek je vybetonovaný a jsou na něm kamenné lotosové květy. Dojdou k jezeru, které je celé pokryto nějakými rostlinami. Koukám na jednu místní ženu jak je z rákosové loďky trhá. Uprostřed jezera je malý ostrov, ten má čtvercový tvar a je obehnán betonovým zábradlím. V jeho čele je vstupní brána ke které vede most. Jdu se tam podívat, ale není tam vůbec nic, je to jen zelená plocha kde si hrají děti . Odtud se vracím zpět uličkami plných obchodů a trhů ke vstupní bráně citadely. Z bočních brán se do Citadely nedá vejít, musím se dostat dopředu kde je hlavní vchod z ulice. Jdu až na hlavní ulici k hlavní bráně do Citadely. Naproti je obrovský betonový monument na kterém vlaje obrovská rudá vlajka Vietnamu. Celá Citadela je obehnaná vodním příkopem a za ním je hradba. Vstupní brána je hodně podobná těm co jsem viděl v Číně. Má tři vstupy a na jejím vrchu je postavená pergola. Pergola je postavena ve tvaru písmene U je červeno žlutá. Má dvě patra a bohatou výzdobu. Jdu dovnitř v jednom ze vstupů si kupuji lístek za 55 tis. Procházím bránou a dostávám se na nádvoří. Z obou stran jsou podstavce na kterých stojí draci. U jednoho z nich pózuje místní kráska v pěkných barevných šatech. Je vidět jak má naučený postoj, pohled a úsměv. Tak se ptám jestli si jí můžu také vyfotit. Celé nádvoří je vydlážděno červenými kostkami a po stranách jsou další budovy které tvoří součást Citadely. Ve kterých se prodávají obrazy a jiné suvenýry pro turisty a v jiných je zachována buddhistická výzdoba. Vše si procházím a pokračuji dál do nitra Citadely. Všude jsou krásně zdobené pergoly a okolo stojí nádherné bonsaje. V jedné z budov je zachovalý císařský trůn za kterým jsou malované stěny a bohatě zdobené sloupy. Některé části se právě rekonstruují a je tu cítit barva. Jiné části už jsou hotovy a jsou nádherně opravené. Na jejich vršcích jsou malované fresky s draky. Dříve to sloužilo jako palác vládce a zakázané město. Zadní část Citadely je vytvořená kamennými terasami s kamenným zábradlím a schody. Před nimi jsou vystavená děla, která dříve sloužila k obraně. Na menších terasách jsou postaveny i pergoly. V pravé části jsou jezírka a za nimi další budovy se zahradami. Mířím přes nádvoří na opačnou stranu k další bráně. Procházím se v uličkách okolo brány. Jsou obehnány zdí a vydlážděny červenými dlaždicemi. Staré domy jsou porostlé mechem a plísní, je tu velké vlhko. Některé dlaždice pěkně kloužou člověk musí dávat pozor. Dá se projít dovnitř oněch budov se zahradami a vše si projít. Člověk si tak vytvoří představu o tom jak tu musel kdysi vypadat život. Je to moc pěkné a pomalu se jednou z kuliček vracím zpátky k hlavní bráně. Zajdu se podívat ještě na jeden veliký palác u brány Citadely a pak jí opouštím. Jdu okolo velké vlajky k jednomu z průchodů ze Starého Města. U něho si vyfotím řadu děl. Venku se na mě opět přilepí cyklorykšák a nabízí mi odvoz. Je mu jedno, že ani neví kam. Říkám že chci k pagodě Thien Mu. Nabízí odvoz za 100 tis., říkám mu jestli se nezbláznil a že raději půjdu pěšky. Tvrdí, že je to strašně daleko a že už to nestihnu. Má pravdu v tom že se začíná stmívat a jak daleko to je to taky nevím. Celou dobu jde vedle mě a nakonec ho ukecám na 20 tis. Jedeme po ulici D Kim Long okolo řeky na levé straně a hradeb starého města na straně pravé. Dojedeme na velkou křižovatku u železničního mostu. Přejdeme přes trať a pokračujeme dál podél řeky. Pomalu opouštíme město. Po cestě sleduji okolí a zaujme mě kostel. Jedeme skoro půl hodiny než se dostaneme k místu, kde se silnice zužuje. Tady zastavuje a vykládá mě. Je už pomalu tma, tak nevím jestli to stihnu ještě omrknout za nějakého rozumného světla a něco vyfotit. Jdu ještě asi 100 metrů do místa, kde se silnice ještě více zužuje a stáčí mírně doprava. Na pravé straně je mírný kopeček a na něm stojí asi tak desetimetrová pagoda ke které vedou schody. Udělám si tu foto a vydávám se na nádvoří okolo pagody. Má sedm pater a okolo je pěkný park. Vzadu se rozkládá klášter. Mniši zde hrají fotbal a dá se všechno projít. Nikomu to nevadí a tak si procházím klášterní budovy a okolní park. Mezitím už je úplná a tma, tak zkouším něco fotit s bleskem. To jsem zvědav jak to bude vypadat a co z toho vyleze. Pomalu si všechno projdu a vracím se stejnou cestou zpět k silnici. Je tu ještě několik turistů se zajištěním odvozem. Nestačím, ale nikoho chytit, abych se domluvil na nějakém odvozu a tak to nakonec zůstávám sám. Nezbývá mi nic jiného než se vydat po silnici zpátky do města. Scházím mírný kopeček k místu kde mě předtím vyhodil rykšák. Jeden pán tu tlačí kolo do toho kopečka a nějak mu to nejde, tak na mě mává bych mu s tím pomohl. Kolo společnými silami tlačíme nahoru na kopeček a já se pak už konečně vydávám na cestu do města. Po cestě zkouším stopovat, ale nikdo mi nestaví. Jezdí jen samé motorky auto žádné. Cesta ubíhá rychle a po chvíli jsem zpátky u železničního mostu. Koukám do průvodce, chtěl bych se zajít podívat na vlakové nádraží a zjistit jestli něco nejede dál na jih. Musím se dostat, ale na druhou stranu řeky přes železniční most. Po lávce pro pěší jezdí jedna motorka za druhou v obou směrech takže přejít pěšky se tu vůbec nedá. Zastavím si na začátku mostu u někoho na motorce a zeptám se ho jestli by mě na druhou stranu na převezl. Vychází to hned na první pokus jedu s paní, ale na motorce se dost mele občas mám strach, že chytne řídítky o konstrukci mostu a pěkně se tu vyválíme. Nicméně se úspěšně dostanu na druhou stranu, kde mě paní vyloží a já jdu dál. Chci jít podél kolejí a tak podcházím viadukt za mnou. Ten vede do nějakých slepých uliček s trhy. Ptám se lidí a ti mě posílají zase na druhou stranu viaduktu. Mám jít po ulici směrem dolů a pak doprava. Jdu tedy podle návodu, uličky jsou dost temné, špinavé a plné krys. Projdu pár takových kuliček a jsem u nádraží. Zajdu dovnitř zjistit informace, které potřebuji, ale dovídám se, že doprava vlakem do Hoi Anu je ještě složitější než autobusem. Pojedu tedy autobusem. Vracím se ulicí D Le Loi okolo řeky až k železnému mostu. Po cestě vidím dvě bouračky na motorce a na velkých křižovatkách komunistické billboardy. Most je osvícený různými barvami, tak si u něj dělám ještě nějaké foto a pak se vydávám ulicí zpátky k hotelu. Stavím se na jídlo. Perfektně se najím v restauraci za 37 tis. O kousek dál se zastavím ještě na internet, kde napíšu nějaké zprávy domů a podívat se kdo mi píše. Odtud se vracím do svého hotelu, kde si domluvím s majitelem odvoz na zítra. Chtěl jsem se zajet podívat do demilitarizační zóny, ale je to na takovýto výlet hodně daleko. Musel bych si nejspíš půjčit motorku, ale zase jsem si sebou nevzal řidičák. Když jsem sem přijížděl koukal jsem na spoustu těchto míst přes okno autobusu. Viděl jsme spousty pomníků a hřbitovů.

Den 7

Sobota 13.11.2010, 25°C, Hue, Vietnam

Vstávám po osmé hodině a venku lije jako z konve. Pomalu balím a v 9 hodin jdu dolů na recepci hotelu. Mám domluveno s majitelem hotelu odvoz. Domluvili jsme se na tom, že se mnou dnes objede zbývající památky tady v okolí. Vyřídím nezbytnosti jako zaplacení hotelu, a také si tu uložím bágl, aby jsem se sním nemusel nikde tahat. Navléknu si pláštěnku a v mírném dešti nasedáme na motorku a jedeme stejnou cestou jak už jsem včera šel. Projedeme okolo nádraží a jedeme směrem dál k Truc Lam pagodě. Popravdě je to spíš park uprostřed kterého se nachází jakési kruhové kamenné pódium. Okolo něj je postaveno kamenné zábradlí a ze všech čtyřech světových stran k němu nahoru vedou schody. Všude okolo je park a dokonce i kousek lesa. Dlaždice jsou zase ty červené klouzavé, a jelikož neustále prší musí člověk dávat pozor, aby neuklouzl a neskončil na zemi. V pravé části za lesíkem je jakási budova obehnaná zdí. Kousek se to musí obejít po rozmáčené bahnité cestě a najít vchod který je ve zdi. Tudy se dostanou na nádvoří uprostřed kterého stojí žlutá budova s tmavou střechou, okolo je jen trávník a několik velkých stromů. Jdu do budovy kde je menší muzeum. Nikdo tu není jen 2 hlídači a tak si vnitřek země v klidu prohlédnu. Uvnitř jsou fotografie, zvony a jiné věci které se zachovaly z doby kdy tu žil císař. Vracím se stejnou cestou ven k vstupní bráně, kde na mě čeká můj odvoz. Nasedneme a jedeme dál k hrobce Khai Dinh. Jsou to královské hrobky kus za městem. Chvilinku jedeme než se dostaneme za město, pak se dostáváme do džungle. Jedeme po rozbitých cestách občas i po hlíně s pěknými dírami a kalužemi. Zážitek je to pěkný. Jedeme asi 10 kilometrů džunglí než se dostaneme k hrobce. Zde zastavujeme na malinkém parkovišti, můj řidič mi říká, že počká pod nedalekým stromem. Musím jít do budky na parkovišti, kde zaplatím vstupné do hrobky 55 tis. Přímo z parkoviště vedou obrovské schody, které jsou rozdělené na tři části. Rozdělují je draci jejichž těla tvoří zábradlí mezi nimi. Na vrcholu schodiště je brána se čtyřmi sloupy. Schody taky pěkně kloužou a tak člověk musí být opatrný. Dostávám se na nádvoří, kterému dominuje menší budova uprostřed. Z obou stran jsou věže a sochy vojáků a slonů. Dostanu se na další terasu na které je postavený samotný palác. Všechno je postaveno z jakého si vápence nebo bílého pískovce, který vlivem vlhka je celý černý a porostlý mechem. Jen tam kam se nedostane voda vše svítí bílou barvou. Budova je dost velká a vchod je z pravé části. Projdu místností, kde sedí hlídač do další, která tvoří takovou chodbičku a spojuje zadní část budovy s vchodem. Každý kousek budovy je vyzdobený nádhernými mozaikami s motivy květin. Na zdech visí fotografie a obrazy bývalých panovníků. Také je tu mnoho náboženských předmětů, zvonky, svícny, vázy na vonné tyčinky a květiny. Strop je vyzdobený nádhernými freskami připomínající nebe s draky. Na pravé straně chodby se nachází sarkofág s fotkou panovníka, který v něm odpočívá. Vedle sarkofágu jsou průchody do další místnosti ve které se nachází obrovský trůn. Výzdoba místnosti je naprosto fascinující, není tu jediný kousek, který by nebyl pokryt nějakou kachličkou z mozaiky a nebo freskou. Všechno je v bílošedé barvě a samotný trůn je zlatý. Opravdu nádhera. V zadních místnostech se pak nachází socha panovníka, zachovalé předměty z té doby jako nábytek, zrcadla a podobně. Všude na zdech visí fotografie zobrazující události, které tu před několika desítkami let probíhaly. Venku je stále mlha a prší, jsme v tropické džungli a tak to podle toho vypadá. Pomalu se vracím na terasu před palácem. Koukám na okolní zarostlé kopce. Na jednom z nich je vidět velká socha Buddhy, ale vyfotit to nejde. Jdu terasami dolů k parkovišti. Odcházím druhou stranou, abych se ještě podíval na místa kde jsem nebyl. Hrobka je ale symetrická a tak je to v podstatě zrcadlový obraz pravé strany. Dojdu dolů na parkoviště a najdu si svého motorkáře. Nasedneme a jedeme kus stejnou cestou zpět. Pak odbočujeme a jedem ještě menšími silničkami. Přejedeme přes řeku a zastavíme na kraji jedné vesnice, kde místní vyrábějí vonné tyčinky a klasické vietnamské klobouky. V jiných stáncích zase prodávají malované obrázky. Jsou pěkné, ale i dost předražené. Nakonec si jeden vyberu, ale je problém jak s ním cestovat, abych ho nezničil. Nakonec to vyřešíme kusem PVC trubky do kterého ho smotáme a konce zalepíme izolepou. Jedeme dál kousíček za vesnicí odbočíme doleva přímo do džungle. Po je to klasická bahnitá cesta se spoustou louží a všude okolo jsou obrovské zelené stromy a jiná vegetace. Po dešti se tu zvedá opar, vše vypadá velice krásně. Po chvilce dojedeme k malé zdi u které je vstupní brána do buddhistického templu Hon Chen. Hned za vstupní branou je malý rybník, který musím dokola obejít. Po schodech vystoupím k tempu, který je přímo nad rybníkem. Všude je spousta mnichů a za templem mají své místnosti kde bydlí. Nalevo i napravo jsou nějaké staré zdi a malé altány. Je tu spousta hrobek. Všechno slouží asi jako hřbitov. Všechno toto ukrývá všude přítomná džungle. Jsou tu nádherné stromy, palmy a spousta všemožných rostlin. Běžně tu rostou rostliny, které lidé u nás pěstují doma v bytech. Tolik nádherných odstínů zelené se hned tak nevidí. Projdu si celý areál Templu a pomalu se vracím zpět dolů k rybníku. Je tu mnoho prodavačů suvenýrů, nabízejí mi všelijaké cetky, vonné tyčinky, korálky, náramky a podobně. Říkám, že nic nechci a tak na mě spouští naučenou větu „maybee later“. Vracím se zpět ke svému řidiči, nasedáme na motorku a odjíždíme zpět k silnici. Jedeme zpátky do města a vyjíždíme u Truc Lam pagody. Vracím se zpátky do hotelu, o kde si vezmu bágl. Naskočím zpátky na motorku a jedeme dolů na autobusové nádraží. Venku před autobusákem na silnici stojí autobus a tak zastavujeme přímo za ním. Můj šofér se mě snaží do něj nacpat, vymysleli si nehoráznou sumu 100 tis, aby na mě ještě něco vydělali. S cenou nesouhlasím tak se s ním rozloučíme a já jdu zpátky, ale na autobusové nádraží. Tady jdu k okénku u něj si koupím lístek na do Da Nangu za 42 tis. Autobus z nádraží odjíždí asi za 10 minut a tak už mě nepustí ani si koupit něco k jídlu. Nicméně autobus vyjede na stejné místo na kterém se mě snažil do autobus napsat motorkář a čeká tu dalších 20 minut. Když je autobus naplněn vydává se na cestu. Je to místní spoj který staví na každém rohu a kde si kdo řekne. Silnice je jako tankodrom, tak je to docela dobrý zážitek. Cesta ubíhá pomalu, po třech hodinách přijíždíme do cíle naší cesty Da Nangu. Projíždíme okrajovou částí města a v jednom místě si všimnu velkého buddhistického templu s obrovskou bílou sochou Buddhy. Jedeme na autobusové nádraží, kde zaparkujeme a vystupujeme. Vrhne se na mě hned několik nahaněčů a snaží se mě někam odvézt. Do města se ale nechystám, tak je odmítám a jdu rovnou do kanceláře uprostřed autobusového nádraží. A zjišťují si zde cenu jízdenky do Hoi Anu a odkud odjíždějí autobusy. Prodavačka mi říká, že jízdenka by měla stát 20 tis a ukazuje na místo, kde parkují žluté autobusy. Mířím tedy rovnou k autobusům a po cestě se mě ujme jeden nahaněč, prodá mi lístek za cenu jakou mi řekla paní kanceláři. Po chvíli opouštíme autobusové nádraží a jedeme městem směrem k řece. Neustále leje jako z konve. Autobus se cestou naplní k prasknutí, jedeme podél moře dál směrem na jih. Do Hoi Anu přijíždíme za hodinu. Autobus zajíždí na malé autobusové nádraží, kde je jen WC a několik stanů. Stále prší. Beru si bágl a jdu se schovat pod jeden ze stanů. Koukám do průvodce, jak se dostat do centra města. Několik místních mi nabízí odvoz za 15 tis. Je mi to docela divné, protože všichni místní se sebrali a rovnou odešli pěšky pryč. Jsem trošku dezorientován, ale poradí mi jeden místní, že se musím vrátit zpátky na silnici po které jsem přijel a pokračovat kus dál. Po ulici Le Hong Phong urazím asi 500 metrů a dostávám se k prvním hotelům. Zastavuji se u nich a zjišťuji cenu. Cena se pohybuje tak okolo 8 až 12 USD. Dá se to usmlouvat na 7 USD. Pokračuji tedy dále do města podívat se na nějaké další hotely. Nakonec skončím v jednom na ulici Ba Trieu, kde se ubytuji ve slušném sice trochu vlhkém pokoji za 7 USD. Dám si sprchu, převléknu se do suchého a vyrážím ven na večeři. Dobře se tu najím a i s pitím platím 60 tis. Přestává pršet, tak se jdu podívat do centra města a po okolních krámcích. Všude jsou staré koloniální domy s dřevěnými balkony na nichž vlají rudé vlajky. Město vypadá úplně jinak než ta, která jsem zatím navštívil. Je to tu také samý turista a tudíž jsou všude obchody se suvenýry, restaurace a hotely. Nejdražší je však samozřejmě v centru u řeky. Je to sice dražší, ale pořád i na naše poměry docela dostupné. Procházím se po promenádě kolem řeky, která je momentálně v rovině se silnicí a s chodníkem. Místní lidé říkají že ráno byla o metr níž. Okolí kolem řeky je moc pěkné, domky jsou upravené, většinou žluté s dřevěnými balkóny. Sice se na nich podepisuje neustálý monzun. Všechno je mokré a všude bují mech a plísně. Na řece kotví spousta lodí. Jdu podél řeky až k Marketu, od kterého se vracím zpět do města. Procházím se uličkami, které jsou si hodně podobné. Nakouknu i do nějakých krámků, které vypadají naprosto přesně jako vietnamské tržnice u nás v Čechách. Pomalu se vracím zpátky do hotelu. Jdu na pokoj, ale neteče voda. Musíme to vyřešit s obsluhou a nakonec voda teče. Je 21h dám si konečně teplou sprchu a zbytek večera trávím v pokoji u denníku.

Den 8

Neděle 14.11.2010, 23°C, Hoi An, Vietnam

Vstávám v 9 hodin a venku stále leje. Že by pršelo se nedá říct. V pokoji to taky přitvrdilo a voda už kape i ze stropu na zem a na postel. O tom, že jsou mokré stěny ani nemluvím. Voda teče po zdech do klimatizace i do zásuvek. V rozích místnosti se objevuje plíseň, no ale koho by to trápilo. Naštěstí se na posteli dá najít pozice tak že ležíte mezi tím vším. Doufám, že déšť nepřitvrdí natolik, aby spadl ze stropu celý ten štuk co vypadá jako houba. Chtěl bych se dneska zajet podívat na My Son, který je asi 45 km daleko za městem v horách. Opouštím hotelový pokoj a vydávám se po ulici nakonec města, kde má být malé autobusové nádraží na ulici Hung Vuong. Jdu ulicí Trang Hung Dao, kde jsou naproti sobě dva temply. Napravo je Khong Mieu a od silnice ho odděluje vodní příkop a hnědá čínská brána se čtyřmi sloupy. Vody už je vněm docela požehnaně i když mu ještě k okraji trošku chybí. Vede přes něj malý prohnutý, vydlážděný most s červenými dlaždicemi. templ je červený s černou střechou uprostřed malého trávníku. Vpředu před nímž stojí 4 sloupy černobílé a na jejich vršcích jsou černé sochy. Na druhé straně ulice přímo naproti templu je nějaký pomník Dai Ky Nien. Je postaven na podstavci s asi z deseti schody, který je obehnán také malým vodním příkopem. Pomník je sloup s klasickou čínskou střechou pod kterou je letopočet 1961. Na fotkách by to muselo vypadat pěkně, jen kdyby bylo trošku lepší počasí. V tomhle se nedá skoro vůbec nic fotit. Když vytáhnu foťák během chvíle mám na objektivu spoustu vody a všechno rozmazané. Říkám si, že se tu zastavím později. Dojdu tedy až na autobusové nádraží, ale místní říkají že odtud do My Sonu nic nejezdí. Přitom turistických autobusů a aut s turisty tu jezdí mraky. Bavím se s nějakými motorkáři, kteří tu mají stanoviště a nabízejí odvoz na onu památku. Chtějí ale dost velkou částku a tak zkouším smlouvat. Nakonec se mi daří domluvit si cenu na 5 USD. V tom se spustí brutální slejvák a tak nezbývalo než se jít schovat do nedalekého krámku. I tak jsem úplně mokrej. Mám sice pláštěnku jako všichni místní, ale ta už v tomhle moc nepomáhá. Tak se s motorkářem domluvám, že jestli bude zítra lepší počasí tak na My Son zajedeme. Představa hodinové cestě v tomto počasí na motorce a druhé hodiny zpátky je asi nereálnou. Tak to vzdávám odkládám výlet na zítra. Říká mi, že ho tady najdu. Neustále prší a vůbec nepřestává. Vzpomínám si na film Forest Gump, na scénu z Vietnamu. Kde říká, že jednou začalo pršet a pršelo celý den, týden, měsíc a tak dál. Tak je tam popisuje kolik druhů deště tady existuje. Nechtěl jsem tomu věřit, ale opravdu je to tak, prší ze shora, z boku, ze strany, zepředu, zezadu a dokonce i zespoda. Hlavně to poslední, teprve tady jsem pochopil že i to jde. Rozhoduji se vrátit zpátky do města a podívat se na památky po městě. Vrací se zpět do centra, ale jdu po ulici Nguyen Thi Minh Khai. Na začátku ulice je malé náměstí jmenuje se Sai Gonské, zaujme mě jeden obchod s obrazy. Mají jich tu spoustu a jsou opravdu pěkné, člověk by si tu bez problémů vybral. Okouknu co to mají a trošku pokecám s majitelem. Na druhé straně ulice je nějaký buddhistický temp a tak se jdu podívat dovnitř. Není ničím výjimečným, ale za podívání to stojí. Dále pokračuji ulicí u směrem k Japonskému mostu. Po cestě se zastavuji u starého domu Phung Hung. Těsně před mostem po pravé straně je restaurace s hotelem, kde nabízejí výlet a do My Sonu za 3 USD. Zajdu si do něj zjistit a další informace. Cena platí a tak si domlouvám výlet na zítra. Projdu skrz restauraci rovnou k řece, jdu vlevo ke kanálu který přitéká od Japonského mostu. Přejdu na druhou stranu a po druhé straně kanálu se vracím zpátky k Japonskému mostu, který je o ulici výš. Hladina vody v kanálu je ještě asi tak metru pod okraj. Udělám si tu nějaké foto a pak se jdu podívat na most ze vnitř. Je tu průchod pro pěší a na pravé straně je několik místností, které slouží jako buddhistická svatyně. Vracím se zpátky dolů k řece a přes most se jdu podívat na druhý břeh a druhou část města. Hladina v řece je zatím asi metr pod mostem. Po obou stranách mostu je kovové zábradlí. Na něm jsou stožáry s lampióny. Uprostřed mostu je na obou stranách postavený oblouk, ve kterém visí obrovský červený lampión. Vypadá to velice pěkně a zajímavě. Procházím se trochu po nábřeží, které je zatím ještě na suchu. Vracím se zpátky do centra a po cestě se zastavím restauraci na čaj. Jsem celý mokrý a je mi docela zima, tak se u čaje aspoň trošku zhřeji. Odtud se vracím do svého hotelového pokoje, kde se převléknu do suchého a dám si teplou sprchu. Trošku si tu odpočinu a po 12 hodině se vydávám na autobusové nádraží. Po cestě zase začíná pršet a tak si u stánku koupím deštník. Mám ještě půl dne čas a tak se chci zajet podívat do Da Nangu. Je 13 hodin a autobus odjíždí každou chvíli, nasedám do prvního a za 10 tis. odjíždím. Ve 14:30 hodin jsem v centru Da Nangu. Projíždíme uličkami města, tak se nechám na hlavní třídě vyhodit, nemusím aspoň hledat žádnou dopravu z autobusového nádraží do centra města a ušetřím tím spoustu času. Vystoupil jsem na ulici Quang Trung a kousek se po ní vracím zpátky k řece Han. Tady jdu ulicí Tran Phu. Je to velké moderní město s vysokými budovami a velkými obchody nic moc turisticky zajímavého. Procházím celou ulici až na její konec, kde se dostanu na velký kruhový objezd. Ten přejdu a na jeho druhé straně se nachází Cham muzeum vykopávek a soch, které byly nalezeny v My Sonu. Jdu se podívat dovnitř, u vchodu musím zaplatit vstupné, které je 30 tis. Procházím malým parkem k budově muzea na jeho konci. Procházím si celé muzeum, které tvoří nejprve menší budova navazující na druhou dvoupatrovou. Všude jsou nejrůznější sochy bohů, oltáře, podstavce, sloupy a podobně. Je toho tady opravdu velká spousta. Ve velké budově jsou pak u nějaké kočáry a nosítka, vyžrány s keramikou a dochovanými látkami. Nejčastějším symbolem je Naga. Je to had se sedmi hlavami. Je vyobrazen s některými sochami bohů, kde tvoří jakýsi vějíř. U východu z hlavní budovy je stánek, kde prodávají sádrové kopie některých soch. Mají tu také čínské mince, náramky, známky amerických vojáků, pohledy a sousty dalších věcí. Opouštím muzeum po asi hodinové prohlídce. Jsem na silnici u řeky. Hned vedle muzea je zdemolovaný hinduistický templ. Jdu po ulici Duong 2 Thang 9 ke kruhovému objezdu, kudy jel autobus. Silnice vede okolo přístavů. Je to tu takové průmyslové, nic moc zajímavého a krásného. Během cesty opět začíná pěkně pršet, tak vytahuji deštník, který jsem si koupil u autobusového nádraží v Hoi Anu. Přecházím na druhou stranu kruhového objezdu a jdu do místa kde se dvouproudovka zužuje do jedné silnice. Čekám až pojede okolo autobus s nápisem Hoi An. Během chvíle se setmí a já potmě pozoruji autobusy, abych stačil v pravý okamžik na něj mávnout a on mě viděl a zastavil mi. Strávím tu asi půl hodiny a pak jede jeden brutálně nacpaný. No nevím kdy pojede další a tak se do něj nacpu hlava nehlava. Přijedeme po mostě na druhou stranu a odbočujeme doprava. Přichází ke mně výběrčí a chce za jízdenku 50 tis. místo 10 tis. Když mu je nechci dát začíná vymýšlet, že potřebuji nějaké pojištění a podobné kraviny. Neví už co by zkusil, aby ze mě ty prachy nějakým způsobem dostal. Hned vedle mě sedí nějaká místní holka, naznačuje mi abych mu nic nedával. Říká, že běžná cena je 10 tis. což vím. Naštěstí mám peníze přesně připravené, ale desetitisícovku kterou mu nabízím si ode mě nechce vzít. Je dobré mít peníze přesně připravené, protože se může stát že vám taky nevrátí. Nakonec to vzdá vezme si těch 10 tis., ale je pěkně naštvaný. Nadává té holce vedle mě, že se do toho vložila a on na mě tak nemohl vydělat. Ještě jednou jí děkuji za pomoc, aby jí to nemrzelo. Myslím, že je v pohodě a výběrčího ignoruje. Po hodině a něco jsem zpátky v Hoi Anu. Už známou cestou se vracím rovnou do centra a někde okolo hotelu si jdu najít nějakou restauraci, kde si dám něco k večeři. Dobré jídlo i s čajem mně vychází na 50 tis. Potom si jdu k centru obejít nějaké turistické kanceláře a zjišťuji ceny autobusů do Mui Ne. Nejlepší cena je za 14 USD. Shodou okolností je to kancelář hned vedle restaurace a kousek od hotelu. Najednou se spouští zase pěkný slejvák, jsem už zase celý mokrý, čvachtám se ve vodě, která je naprosto všude. Během chvíle se ulice změní v potoky. Pozoruji místní jak v nich jezdí na motorkách v igelitových pláštěnkách a s deštníkem v ruce. Vracím se na recepci hotelu, kde ještě chvíli pobudu. Podívám se na internet a udělat nějaké foto místních lidí před hotelem. O něco později se vracím zpět na pokoj. Koukám o kolik se zvětšily mokré fleky na zdech a kolik jich přibylo nad postelí. Strop je plný kapek a každou chvíli se nějaká z nich rozprskne o postel nebo o zem. Nějaké suché místo na posteli ještě stále je tak je to dobrý. Dám si ještě horkou sprchu, a jdu si lehnout.

Den 9

Pondělí 15.11.2010, 28°C, Hoi An, Vietnam

Vstávám v 7 hodin, za půl hodiny mi volají z recepce, že volali z turistické kanceláře, kde jsem si včera koupil lístek do My Sonu. Prý výlet zrušili kvůli počasí, protože všude jsou zatopené silnice a jsou povodně. V 8 hodin jdu dolů na recepci, kde si uložím bágl. Ještě voláme zpět do turistické kanceláře a řešíme to telefonicky. Domlouváme se, že mám přijít zpátky do kanceláře a oni mi vrátí peníze. Vydávám se tedy rovnou k Japonskému mostu, kde je ona cestovní kancelář. Zajdu dovnitř, vrátí mi peníze a já přemýšlím co teď. Jdu se ještě podívat na Japonský most jak stoupla voda oproti včerejšku. Nábřeží po kterém se včera šel už je celé pod vodou a most o ulici níž pod Japonským mostem taky. Řeka je už rozlitá i v dalších ulicích města celé nábřeží je také zatopené vodou. Na druhou stranu řeky se už suchou nohou nedá dostat. Místním to ale moc nevadí běhají ve vodě, jezdí v ní na kolech i motorkách. Hladina stoupla tak o metr. Vydávám se tedy nakonec města stejně jako včera, kde jsem se domlouval s motorkářem na cestě. Ulicí k Sai Gonskému, náměstí se už dá sotva projít. Onoho motorkáře neseženou, o tak koukám na nějaké autobusy, které jezdí tím směrem. Zkouším některý zastavit, ale žádným nereaguje. Je 9:30 hodin a najednou se nebe roztrhává a přestává pršet. Jdu tedy až nakonec ulice za město. Zastavuje u mě nějaký motorkář, tak mu říkám kam chci. Nabízí mi odvoz a 50 tis. což se mi zdá hodně levný. Zas na druhou stranu je to starší pán, napadá mě že třeba není zvyklý na standardní móresy těch co vozí turisty pravidelně. Tak nasedám, otáčí se do protisměru a vrací se zpátky do města. klepu mu na rameno, že tím směrem teda nechci. Konečně mi to dochází, jeho nabídka 50 tis. je za odvoz zpátky do centra města. Vyvádí mně teda z omylu, a uvědomují si, že standardní móresy tu mají asi už všichni. Jsou prostě naučení ždímat turisty až na kost. Vůbec mi nerozuměl co jsem od něj vlastně chtěl. Tak sesedám a vracím se zpátky na místo, kde mě naložil. A po chvíli tu seženu jiného motorkáře, který mě bez velkého smlouvání za 100 tis odveze na již tolikrát zmíněnou památku. Domlouváme se s motorkářem je ochotný zdolat cestou i při povodních. Nasedáme a vydáváme se na cestu, po pár kilometrech projedeme velkou louži. Motorka začne škytat a škubat sebou a po chvilce chcípne. Samozřejmě utopili jsme svíčku. Můj motorkář je na tuto situaci vybavený a tak si z pod sedačky vytáhne kus hadru a klíč. Vyšroubuje svíčku, osuší jí hadrem a zase vrátí zpátky. Motor naskočí a my můžeme pokračovat v cestě dál. Projedeme jednou menší vesnici, neustále projíždíme nějakými loužemi voda mi cáká na boty. Je mi jasné, že motorku zase někde utopíme a tak si boty za jízdy sundávám a dávám si je přes rameno. Nechci mít mokré ještě ty, moc suchých věcí už mi nezbylo pomalu už nemám ani do čeho se převléci. Za vesnicí je obrovská louže, takže není poznat ani kudy vede silnice. Tu lze rozeznat jen podle lidí a aut brodících se vodou. Rozjedeme se vlítneme do louže, voda a lítá na všechny strany. Drží motorku stále pod plynem a dojedeme tak do poloviny než začne zase škytat a škubat. Po chvilce je motorka utopená a musíme sesednout. Vody je tu tak po kolena a společnými silami tlačíme motorku na její konec. Na chvíli se zastavím, musím si udělat jedno foto projíždějících aut a lidí. Pomalu se dostaneme na konec louže, která má tak 500 metrů. Opakujeme tu proceduru se sušením s víčky. Potom jedeme už chvíli normálně. Po nájezdu se dostaneme na hlavní silnici číslo A1. Přejeme přes řeku na druhou stranu a kousek za mostem odbočujeme do leva. Kousek je silnice dobrá projedeme několik vesnic než se dostaneme opět k jiné řece. Ta je také rozvodněná a zatopila část vesnic na obou jejích březích. Voda na silnici je už příliš hluboká a projet se nedá. Místní nás posílají nějakými uličkami mezi domky, kde tolik vody není. Tento úsek cesty zdoláme jsem se škubáním bez sušení. Vracíme se zpět na hlavní silnici a pokračujeme dál s původním směru. Přejedeme řeku po mostě, na jednom poli kudy přes silnici teše voda a všude okolo je jezero se opět utopíme. Opakujeme vytahování z louže nebo spíš z jezera a sušící proceduru. Po malé chvíli pokračujeme opět v cestě dál. Počasí je konečně dobré, neprší a dokonce začíná vykukovat sluníčko. Říkám si, že by konečně se to počasí umoudřilo. Najednou je silnice suchá, svítí slunce a zhruba po hodině máme za sebou už 45 kilometrů. Přes malé vesničky se spoustou zvířat a chatrných domků se dostáváme do cíle naší cesty. Najednou jsme na pokraji džungle v místě, kde se začínají zvedat hory. Je tu pěkné teplo a vlhko. Z džungle okolo stoupá pára. Zastavujeme u velké budovy s velkým parkovištěm. Řidič mě posílá si koupit lístek za 60 tis. Potom se vrátím zpět nasedneme na motorku a pokračujeme v cestě dál. Přejdeme přes dřevěný most a po dlážděné cestě vedoucí do kopce stoupáme dál do džungle. Popojedeme ještě asi tak kilometr nebo dva než zastavíme na malém parkovišti u několika domků. Tady sesedáme a domlouváme se že se tu zase sejdeme. Jdu tedy cestou dál, kam už se jet nesmím. Je tu jen pár lidí, daly by se spočítat na prstech jedné ruky. Je vidět, že opravdu díky povodním se sem žádné zájezdy dnes nekonají. Vystoupám na menší konec a po pravé straně vedle mě se objevují první zbytky chrámů. Po několika stech metrech se dostanu na malý plac, kde je několik budov. Je tu mapa celého areálu a nějaké informace, samozřejmě také nezbytná prodejna suvenýrů. Prohodím pár slov s turisty co jdou proti mně a pak pokračuji k nalezišti a v pravé části. Chrámy a hrobky mají červeno hnědou barvu. Dnes jsou z velké části porostlé vegetací. Na každém volném místě roste nějaká tráva nebo keř. Svítí slunce a z celé džungle okolo stoupá pára. Je tu neuvěřitelné teplo 32°C a vlhko, dokonce se mi zamlžil foťák i

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .