0
0

den č.1 (11.3) – den č.7 (17.3.) – Severní Vietnam

.den odjezd

Naše cesta do Vietnamu začíná v pátek ráno ve 4,30. min. V tento brzký čas vyrážíme na cestu. Po 3hod. a 30 min bez problémů přijíždíme do Mnichova. V poklidu se odbavujeme a jediný problém se vyskytuje, když nám oznamují, že si máme odbavit zavazadla u jiného okénka než jsme provedli prvotní odbavení. Nakonec se nám ho daří najít a naše cesta může zdárně začít. Naštěstí se naše obavy nenaplňují a první let z Mnichova do Doha probíhá na čas a tak bez problémů stíháme přestoupit na letadlo do Bangkoku.

2.den Bangkok

Ráno v 7,00 hod. nás vítá velmi teplé Thajsko. Hned ráno se pohybuje teplota přes 30 stupňů Celsia. Po rychlém odbavení nacházíme stanoviště z kterého je bezplatný odvoz do našeho hotelu. Jsme mile potěšeni, když nám hned ráno dávají klíče od našeho pokoje a můžeme se osvěžit. Pak již vyrážíme do víru Bangkoku. Vzhledem k tomo, že se jedna o naši již třetí návštěvu, tak budeme spíše navštěvovat místa, která jsme předtím nestihli. Také jsme se rozhodli, že tentokrát se omezíme jen na pár chrámů. Budhové a kýčovité chrámy nám už docela stačí z minula. Na začátek míříme do celkem pěkného týkového paláce VVimamnek. Tento palác bývalého krále je ostře hlídán. Každý se musí zout a odložit všechna zavazadla,věci včetně kamery , foťáku a zout se. Asi po třičtvrtihodinové prohlídce s thajskou průvodkyní, která hrozně huhlala se vydáváme na další zajímavosti. Potřetí šplháme na Golden Mount zněhož je pěkný výhled na město. K dopravě jako vždy využíváme tuk-tuk. Poslední tuk – tukář stojí za to. Je docela mladý a asi se rád předvádí. Jezdí rychle a v každé zatáčce začne křičet, asi abychom se báli. Na místo naštěstí v pořádku dojíždíme. U řeky se nám daří usmlouvat dobrou cenu na hodinovou projížďku lodí. Oproti těm předchozím je o dost delší a také trasa nám přijde zajímavější. Pak se stavujeme na thajský polooběd – večeři a bereme si taxíka do našeho hotelu u letiště. Po hodinové relaxaci si jdeme objednat masáž. Máme štěstí, protože masérky byly na odchodu domů. Naštěstí v Thajsku ještě asi platí zákazník náš pán. Po hodinové masáži se vracíme příjemni znavení a připravujeme se na další den. Jak již bývá mým neblahým zvykem, tak nemůžu nemohl dospat a již před čtvrtou hodinou začínám s balením. Trošku jsem nervózní, zda budou platit naše víza online. Přečetl jsem si totiž na internetu, že jedněm cestovatelům stejná kancelář, která vystavovala víza i nám, jim omylem vystavila víza Business a pak je nechtěli do Vietnamu pustitt. Nás však naštěstí tento problém nepotkal.

3. den Hanoi.

Na letišti jsi dáváme dobrou snídani a vyrážíme vstříc vietnamské Hanoi. Ta nás vítá chladnějším počasím a ranní mlhou. Hned na letišti si ověřujeme, že Vietnancům se v žádném případě nesmí věřit. Po východu z terminálu se k nám vrhá taxikář a nabízí nám své služby. Za cestu do hotelu chce 20 dolarů. Když mu řeíkám, že dle průvodce je cena maximálně 12, tak cenu snižuje na 15 dolarů. Chytře si však cenu přepočívá na mítní měnu a vede nás na místo, kde na něj máme počkat. Asi po 15 minutách se stále neobjevuje a tak bereme taxíka jiného, který nám nabízí stejnou cenu. Až v taxíku zjišťuji, že nám první taxikář chtěl cenu v místní měně zdvojnásobit.Je to pro nás docela dobré poučení, že si musíme dávat pozor. Později zjišťujeme, že ceny které uvádí naše kniha asi o 30 % vzrostly. stále ale jsou pro nás velmi nízké. Zejména v restauracích a potravinách. Třetinka piva Heineken se tu pořídí již za našich 10 korun. Během dne navštěvujeme všechny hlavní památky, ale hlavním naším zážitkem se stává místní doprava. Zejména přecházení ulice je velkým zážitkem. Samozřejmě jsem o tom něco četl, ale musí se to zažít na vlastní kůži. Žádná pravidla zde opravdu neplatí. Červenou na semaforu nikdo nerespektuje. Všichni jedou a jako zázrakem se navzájem vyhýbají. Pokud chcete přejít ulici musíte vyrazit mezi ně. Hlavní je se nezastavit a stále pomalu jít. Během dopoledne si přecházení docela osvojujeme a později jej bereme spíše jako zábavu. K dopravě po městě je nejlepší použít rikšu – vozítko s řidičem na kole. Tuto alternativu jsme využíváme dvakrát. V poledne se počasí zlepšuje a teplota je asi kolem 25 stupňů. Když dorážíme do našeho objednaného hotelu, tak nám hned začínají vnucovat jejich zájezdy. Ty napoprvé odmítáme, ale po malé sondáži asi 5 dalších cestovek zakupujeme 2 zájezdy na další čtyři dny. Večer ještě navštěvujemei místní specialitu a to vodní loutkové divadlo. Vzhledem k tomu že jsme toho moc za poslední 2 dny nenaspali, tak nám občas hlava klesne. Ale jinak se nám představení líbilo a ani nebylo příliš dlouhé. Za chvilku už jsme na hotelu protože další den nás čeká cesta do zátoky Ha Long. Autobus nás měl vyzvednout po snídaní v 8 hod. ráno.

4. den – zátoka Ha Long

Po snídani pro nás přijíždí mikrobus a postupně objíždíme další hotely dokud se nenaplní. Asi po čtyřhodinové cestě jsme v poledne v zátoce Ha Long . Cestou máme jednu zastávku a to v řemeslnické dílně kde prodávají poměrně předražené upomínkové předměty. V přístavu nám oznamuje náš veselý vietnamský průvodce nepříjemnou novinu a to, že vzhledem k možné noční bouřce nemůžeme nocovat na lodi. V našem zájezdu je asi 16 lidí a polovina se začíná rozčilovat, že si zaplatili nocleh na lodi a pokud nebude, tak se chtějí vrátit večer zpátky do Hanoje. Začíná velké dohadování o výši slevy a o to jakým autobusem pojedou zpátky. Je to nechutná dohadovaná a tak vidíme, že nejenom někteří Češi se neumějí chovat. Až na zataženou oblohu a mírný mlžný opar je projížďka kolem skal skvělá. Je vidět, že nebyla Ha Long zařazena do přírodního dědictví UNESCO náhodou. Na horní palubě ležíme na lehátkách a pozorujeme okolí. Zastavíme v rybářské vesnici a odtud jedeme kanoí nebo lodičkou na krátký výlet. Po návratu dostáváme typický asijský oběd pro větší počet lidí. Na stůl postupně nosí jednotlivé chody a každý si trochu nabere na svůj talíř. Pokojíky na lodi jsou opravdu luxusní. Na chvilku nás nechají kouknout asi abychom viděli o jaké jsme přišli ubytování. Ale ani hotel není k zahození. Po družení s kanadskými babkami u večeře se ještě vydáváme prozkoumat okolí městečka Ha Long . V celém městečku se staví nové hotely o sto šest. Mnoho turistů tu ale přes noc nezůstává. Většinou je odloví hotely v Hanoji a tak přijedou jen přímo na loď. Třeba v našem hotelu je jen pár turistů. Po procházce za teplého večera usínáme s pocitem, že nás zítra večer čeká nocleh ve vlaku a studená a deštivá SAPA. Předpověď počasí nás rozhodně netěší. Zítra v poledne začne pršet a jak bývá ve Vietnamu zvykem, hned tak nepřestane. Pro nás to znamená, že ještě v pohodě dokončíme výlet po zátoce, ale další 3 dny nás čekává deštivá obloha. No snad nám krásná krajina s rýžovými políčky ten déšť a zimu vynahradí.

5. den – zátoka Ha Long a odjezd do SAPY

Ráno brzy vstáváme a již v půl sedmé se opět u jednoho stolu setkáváme s kanadskými babčami a radostně konverzujeme. Batohy necháváme na pokoji a odjíždíme na loď. Je trošku chladněji a skály jsou opět v mlžném oparu. Jako první nás čeká prohlídka velké krasové jeskyně. Vzpomínáme na návštěvu jeskyně v Rakousku, kde se nesmělo fotit a jeskyni osvěcovali jen ohněm. Tady jeskyně svítí všemi barvami a fotit může každý libovolně. Je vidět jiná mentalita Vietnamců. Asi po hodinové prohlídce jsme zpět na lodi. Opět objíždíme jednotlivé skalní útvary a pomalu začíná pršet. Do našeho autobusu na zpáteční cestu již nasedáme za silnějšího deště. ¨Ještě se dozvídáme, že dnešní výlet byl zrušen kompletně a tak konstatujeme, že jsme nedopadli nejhůř. Fotky jsou neúplně ostré, ale bylo teplo a nepršelo. Cesta ubíhá rychle a v půl páté jsme již na recepci hotelu. Zde odložíme zavazadla, chvíli strávíme na internetu a jdeme hledat nejbližší restauraci. Do cesty nám kousek od hotelu vstupuje zvenku odpudivě působící bar. Nahoru jdeme po příšerném schodišti jako k cikánům, ale uvnitř hraje pěkná hudba a rovněž prostředí je O.K.. Po dobré večeři čekáme zase u recepce na odvoz na noční vlak. Má zpoždění, ale nakonec se dočkáme. Fasujeme lístky a odjíždíme. Kupé nacházíme během chvilky a už jsme uvnitř. Jsou zde také dva hošíci, kterým se asi moc nelíbíme. Jak ale nakonec zjišťujeme, stává se to naší výhrou. Za chvilku přichází průvodčí a nabízí nám samostatné kupé za příplatek do její kapsy 30 dolarů. My odmítáme. Hošíci vidí, že jim v kupé zůstaneme a tak se vydávají za průvodčí sami. Máme kupé pro sebe a nic nás to nestálo. Chlapci asi chtějí být bez nás.

6.den -SA-PA

Bohužel se předpověď počasí naplnila. Prší a není skoro nic vidět. Noc ve studeném pokoji jsme přežili, přičemž si Iva navlékla všechno co mohla. Cestou na snídani najednou potkáváme naší kanadskou babku z minulého výletu, která se prý nakonec rozhodla na jeden den zajet do SAPY. No, máme pocit, že vzhledem k počasí to pro ní bude ztrátou času. Při snídani zjišťujeme, že máme vlastně stejný program a nabízí nám společný přejezd autem z Hue do Hoi An. Ještě si vyměňujeme adresy svých hotelů a uvidíme, jestli se ještě sejdeme. Po snídani vyrážíme na druhý trek. Naše průvodkyně se asi z legrace občas zastavuje s poukázáním na krásný výhled. Bohužel mi jej vidíme jen v mlze a stále prší a prší. Až když sejdeme níž k jednotlivým vesnicím alespoň trošku se mlha rozestoupí a my máme možnost obdivovat zdejší přírodu. Navštěvujeme jednotlivé vesnice a vždy se okolo nás seběhnou místní ženy, děti a nabízejí své výrobky. Když ale člověk nakoupí od jednoho, tak se ostatní dožadují, abychom nakoupili i od nich. Někteří vydrží jít i několik kilometrů s námi a velmi těžko se jich zbavuje. Cestou máme zastávku na oběd v jedné z vesnic, kde nám připravují malé občerstvení. Asi po 12 kilometrech dorážíme do cíle naší cesty. Představovali jsme si náš výlet trošku jinak, ale co se dá dělat. Počasí neporučíme. Snad se na nás usměje ve středním Vietnamu i když předpověď počasí není zrovna nejlepší. V hotelu nás čeká ještě večeře a odjezd mikrobusem na náš oblíbený vlak, ve kterém nás opět čeká 10 hodin. Jsme zvědaví jaké budeme mít spolunocležníky. Že bychom byli opět sami v kupé se poštěstí jen stěží.

7. den – SA-PA a návrat do Hanoje

Cesta v našem volném kupé je v pohodě. Jen si Iva stěžuje na centrální klimatizaci, která nelze ze zacatku vypnout a na tvrdá lehátka. Mně se kupodivu spí úžasně a hned mi neprobudí ani čtyřnásobné klepání průvodčí, že jsme už dojeli do našeho cíle. V rychlosti se balíme a opouštíme vlak v městečku Lao Cai. Pěkně tu prší a je zima. Vypadá to, že tu máme chladněji než je teď v Čechách. To ještě netušíme, co nás čeká v SA-PA. Lidí je tu požehnaně a dav nás tlačí z nádraží ven. Okolo stojí průvodci s cedulemi. Já zahlédnu naší ceduli a jdu k paní, která ji drží. Ještě se v rychlosti otáčím a Ivu vidím, v pořádku. Paní nemůže naše jména najít a tak ji pomáhám a úspěšně. Bohužel však zjišťuji, že tu stojím sám. Chvilku pobíhám, hledám a čekám kdy se ozve rozezlený telefon. Dlouho to netrvá a jsme zase spolu. Nasedáme do mikrobusu a pomalu šplháme nahoru do hor. Je to jen 40 km, ale cesta se protahuje na hodinu a půl. Jak se rozednívá, začínáme vnímat krajinu. Kupodivu mlha ustupuje a výhledy na rýžová pole jsou úžasné. Kocháme se a najednou vjíždíme do mlhy a… sněží !! Jak se později dovídáme, neviděli ho tu už pěkně dlouho. Mají z něho velkou radost a ještě odpoledne jezdí automobily, které mají na střeše postavené sněhuláky. Po snídani vyrážíme na náš první trip. Je velké štěstí, že tu mají na zapůjčení gumáky a tak si nezničíme své boty. V té záplavě vody by to asi byl jejich konec. U recepce dostáváme místní mladou průvodkyni a naše skupina je jen čtyřčlenná. Čeká nás celkem šesti kilometrová procházka. Často zastavujeme a fotíme. Navštěvujeme místní obydlí a pomalu se vracíme na oběd. Jo, jak by tu bylo hezky, kdyby nepršelo a bylo tepleji. Po obědě ještě jdeme na trh, kde se nám místní ženy snaží prodat své výrobky. Jsou opravdu vytrvalé a člověka jsou schopny pronásledovat dlouhou dobu. Návrat na pokoj není moc příjemný, protože je tu docela zima a topení tu jak vidět neexistuje. Iva vzpomíná na zlaté Krkonoše, že tam by měla určitě radiátor a nemrzla. Po večeři si dáváme čaj, protože tvrdý alkohol nám již došel a tady žádný nemají, kromě pěkných lahviček s naloženými hady, brouky a další havětí. Prý je to povzbuzující, ale radši do toho nepůjdeme, jedině, že bychom měli pěkný dárek. Ještě se dívám na internet, jestli náhodou nezměnili předpověď počasí k lepšímu, ale bohužel je to spíše naopak. No, uvidíme zítra.

den č. 8 (18.3) – den č. 13 (23.3) -Střední Vietnam

Den č. 8 – návrat do Hanoje, její krátká prohlídka a přelet do Hue

Asi v pět hodin vyjíždíme ze SA-PA a bohužel protentokát žádné krásné výhledy nebudou. Celé okolí je zahaleno mlhou a my jen můžeme vzpomínat na první cestu, kdy jsme se mohli kochat čarokrásnou krajinou. Mikrobus zastavuje před nádražím a my vystupujeme do deště. Průvodkyně nás nahání do velké staré garáže, kde panuje velký zmatek. Odevzdávám naše vouchery a dostavám kartičku s číslem 2. Pak přichází další průvodce a vždy vyvolává jednotlivá čísla a předívá lístky na vlak. My stále čekáme a lidí pomalu ubývá. Nakonec se dostává i na nás. Máme lístky na vlak ve 20,35 a tak nám ještě zbývá přes hodinu času. Systém vlaků je velmi zajímavý : odjíždějí čtyři v intervalu skoro 2,5 hodin, ale přijedou do Hanoje téměř ve stejný čas. Asi 15 min. před odjezdem vlaku se uvolňuje cesta na nástupiště a dav nás pomalu tlačí ke vlaku. Vstupujeme do našeho kupé, kde již na horním lůžku sedí ošklivý Vietnamec a po nás vstupuje mladá Italka, která jak později zjišťujeme podniká 9 měsíční cestu po Asii. Hned si vylézá také nahoru a na nás zbývají lůžka dole. Iva si stěžuje, že jí Vietnamec stále šermuje svýma bosýma nohama před obličejem. Něco hledá ve svých zavazadlech a přitom má nohy spuštěné dolů ze svého lůžka. Cesta pomalu ubíhá a nad ránem nás vítá Hanoj. Žádné překvapení, stále prší. Bereme taxíka a za pět minut jsme v hotelu. Trošku v nás hrkne, když spatříme na dveřích řetěz a zhasnutou recepci. Ťukáme na dveře a pomalu vylézá ospalý Vietnamec. Pouští nás dovnitř, kde na zemi spí celé osazenstvo hotelu. Jak udeří 22 hodina, vytáhnou své matrace a z haly se stává noclehárna. I když venku musí být méně než 15 stupňů, v hotelu běží klimatizace na plné koule. Přežíváme tři hodiny v profukující hale a odměnou nám je pozvání na snídani. Rádi přijímáme teplé kafe, ovoce a pečivo. Po posilnění vyrážíme do víru motorek. Taxíkem jedeme k mauzoleu Ho Chi Mina. Bohužel až při výstupu z taxiku nám řidič oznamuje, že dnes je zavřené. Holt nám není strýček souzen. Bereme za vděk alespoň jeho dům a muzeum. Zde probíhá přísná kontrola jak k prezidentovi. Ukládáme batohy v šatně, berem foťáky a už nás čeká vzpomínka na minulé časy. Z vedlejší místnosti zní budovatelské písně a tak neodoláme a jdeme nakouknout. Zřejmě zde mají komunisté nějaké důležité setkání. Všichni jsou vyfešákovaní a berou to smrtelně vážně. Usedáme a vzpomínáme. Po krátké prohlídce muzea se ještě procházíme okolo několika jezer, kterých je v Hanoji nepočítaně. Nezapomínáme ani na zastávku v několika pěkných chrámech. Před dvanáctou hodinou přijíždí taxi a my směřujeme k letišti. Při odbavení naše malé batohy projdou přes rentgen a jsou zastaveny. Musíme z nich vyndat všechno, protože je tam vidlička. Na třech letištích to nevadilo, ale tady jsou přísní. Všechno už je z batohu pryč a vidličku stále nemám. Provokativně obracím batoh dnem vzhůru a vytřepávám ho. Vidlička je ukrytá v malé kapcičce. Zbytek letu již probíhá v naprosté pohodě. Asi po hodince přistáváme v Hue a taxíkem jsme brzy v našem rezervovaném hotelu. Recepční nás hned na uvítanou přesvědčuje, abychom od ní koupili nějaký výlet nebo si pronajali auto na cestu do Hoi An. Po minulých zkušenostech, ale chceme raději navštívit více cestovek. V městě opět panuje poměrně velký ruch, i když je městečko podstatně menší než Hanoi. Potvrzuje se nám, že cena za odvoz autem, kterou nám nabízela naše recepční je vysoká. Rezervujeme jej v jiné cestovce, ale raději ještě neplatíme ačekáme zda se zítra ozvou Kanaďanky a pojedeme s nimi. Po dobré večeři se je ještě chvíli couráme za teplé noci městem.

Den č.9 – celodenní výlet po městě Hue a okolních hrobkách

Ráno vstáváme brzy v očekávání našeho výletu. Ten jsme přeci jen zakoupili v našem hotelu a jsme zvědaví zda bude kvalita odpovídat chvále recepční o nejlepší cestovní agentuře. No začátek tomu nenasvědčuje. Skoro tři čtvrtě hodiny čekáme než pro nás přijede rozhrkaný mikrobus a v něm samí Vietnamci. Jedeme do centra k citadele. Tady již čeká horda asi 20 dalších Vietnamců. Mladý průvodce začne mluvit vietnamsky a na můj dotaz ohledně angličtiny mi sděluje, že nejprve hovoří jazykem lidí, kterých je více. Po 1o minovém výkladu ve vietnamštině dostáváme 2 minuty v angličtině. Pak nám průvodce zmizí a ještě ,že alespoň víme, v kolik hodin máme čekat u východu. Na prohlídku citadely je necelá hodinka a to i na nás rychloprohlížeče není mnoho. Organizace zájezdu je hrůza sama. Stále na něco čekáme, lidé jsou přehazováni z jednoho autobusu do druhého a na památky už moc času nezbývá. Po prohlídce citadely navštěvujeme pagodu a zahradní domky. Na oběd se vracíme do města . V restauraci nás očekávají stoly s občerstvením. Všichni se vrhají k nim a my čekáme zda na nás něco zbyde. Zejména Vietnamci jsou asi velmi hladoví. Mísy ale doplňují a jídla je dost. Na návštěvu královských hrobek je už sestava lidí v mikrobusu zase jiná. Většinou jsou to již anglicky mluvící turisté a i oni mají ke kvalitě zájezdu dost připomínek. Jedna asi japonská starší paní nás neustále v autobuse přepočítává zda jsme všichni. Na každé zastávce někdo nepřijde včas a tak musíme čekat. Zvlášť u prvních hrobek je na prohlídku velmi málo času a dokázali bychom po cestíčkách v nádherném parku s mnoha jezírky brouzdat déle. Od třetí hrobky jedeme zpátky výletní lodí s plastovými sedačkami.Cesta trvá asi necelou třičtvrtěhodinu a trošku unaveni přicházíme na hotel. Tady dostáváme vzkaz od Kanaďanek, že mají objednán taxík a v 8,45 hodin ráno je odjezd od jejich hotelu. Kupodivu je od našeho vzdálen asi jen 100 m. Večer nám ještě volají telefonem přes recepci a společná cesta je tak potvrzena. Původně jsme chtěli jet až odpoledne a ráno jít na citadelu. A tak jsme nakonec rádi za rychloprohlížecí zájezd na kterém jsme stihli všechny podstatné zajímavosti Hue a okolí a v klidu můžeme pokračovat do Hoi An.

Den 10 – přesun Z Hue do Hoi An

Ráno se odhlašujeme z hotelu a čekáme na naše Kanaďanky. Je třičtvrtě a ony nikde. Jdu se podívat před jejich hotel, ale nevidím je. Naštěstí za chvilku se obě objeví s jejich typickým hlasitým přivítáním. Nasedáme do taxíku a začíná naše 150 km cesta. Občas něco prohodíme a už se blíží první zastávka. Zastavujeme na cestě podél jezera, kde jsou vidět rybářské loďky. Hned je u nás skupinka dětí a žebrají. Iva vytahuje bonbóny, které ma připraveny pro tyto příležitosti a najednou je ze skupinky velká skupina. Pytlík je pryč během vteřin. Ještě uděléme pár fotek a pokračujeme. Projíždíme moc pěknou krajinou a jsme všichni rádi, že jsme zvolili k přepravě auto. Při jeho plném obsazení je cenový rozdíl jen nepatrný a můžeme se zastavit kde chceme. Nakonec z toho je celodenní výlet s příjemnými prohlídkami. Po pláži Lang Co a zastávce v průsmyku Hai Van nás čeká chamské muzeum v Danangu. Kanaďanky zde ještě něco kupují a domlouváme se, že by nebyl špatný oběd. Přijíždíme do malé restauračky u pobřeží a dostáváme zde oběd formou ubal si sám. Přinášejí nám rýžové papíry a několik talířů plných dobrot. Ty se položí na papír a ten se zabalí do ruličky. K přenášení jídla z talířů slouží samozřejmě hůlky. Musím říci, že až ve Vietnamu jsme se s nimi konečně naučili a když jsme jednou dostali příbor, tak nám skoro scházeli. Oběd se s nimi stává trošku obřadnější, protože člověk nemůže jídlo tak hltat. Ruličky si namáčíme do omáčky jež nám všem velmi chutná. Vůbec co se týká jídla ve Vietnamu, tak jsme nadšeni. Dle mého názoru předčí i chutnou thajskou kuchyni. Ještě jsme tu nejedli jídlo, které by nám nechutnalo. Odpoledne nás čekají Mramorové hory s překrásným výhledem do okolí. Je tu samozřejmě několik pagod, jeskyň a chrámů. Nejkrásnější je ale výhled na okolí z nejvyššího kopce. Vede na něj nemálo schodů a v tom horku nám to dává trošku zabrat, ale daří se. Je jasno a je vidět daleko do okolí. Opět se kocháme, foto a zase dolů. Před čtvrtou hodinou se objevuje cedule Hoi An. První vystupují naše kamarádky z Kanady, ještě výměna mailových adres a už tu je náš hotel. Na obrázku vypadal lépe než ve skutečnosti. Tak je to ale vždy. Iva se jde osprchovat a teplá voda teče jen malým čůrkem. Po naší reklamaci je večer vše v pořádku. Já si jdu ještě zaplavat do našeho bazénu, který je jediný na našem putování. Sluníčko zapadá a my poprvé brouzdáme teplým městečkem Hoi An. K dopravě se zde používá nebývale často kol. Určitě ten adrenalin zítra vyzkoušíme. Ještě dobrá večeře s pivkem a pak posezení na hotelovém balkóně s pěkným výhledem na město. S odjezdem ze severu nám i přeje počasí, což je ve středním Vietnamu, kde jsou největší průměrné srážky výhra.

den 11 – prohlídka městečka Hoi An a koupání

Je krásné slunné ráno kolem sedmé a nás probouzí zvuk budovatelských písní. Vylézáme z postele a jdeme se podívat odkud vychází. A je to jasné, proti našemu hotelu se nachází škola a asi mají žáci ranní nástup. Pokračuje se pochodem a pak zaznívá projev. Ukazuje se, že tady stále v něčem panují staré časy, i když soukromé podnikání tu funguje o sto šest. Přicházíme na snídani a jsme nadšeni. Takový výběr tu ještě nebyl. Po vynikající snídani nás dnes čeká prohlídka městečka Hoi An. Už včera večer jsme poznali, že se pravděpodobně řadí k nejhezčím městům ve Vietnamu. Rozlohou není příliš velké, ale je tu mnoho zajímavých 200 let starých domů, chrámů a také krytý japonský most. Nade vše tu však vyčnívají desítky krejčovských obchodů. Hoi An je vyhlášeným městem šití obleků a šatů. Jsou tu prý schopni okopírovat podle časopisů skoro vše. No holt Vietnamci. Pomalu se couráme městem a užíváme si klidné atmosféry.. Sice je tu samozřejmě spoustu motorek, ale přeci jen je zde provoz klidnější. Na oběd si nacházíme pěknou restauraci a jako vždy jsme spokojení. Cestou zpátky nás na trhu odchytává starší Vietnamka a přemlouvá na masáž do svého salónu. Salónem je značně špinavá místnost na trhu, ale takový je zde asi standart. Ukazuje nám své hmaty a vypadá to, že masírovat docela umí. Alespoň poznáme rozdíl mezi thajskou masáží a vietnamskou. Domlouváme se na šestou večer. Odpoledne si půjčujeme kola a vyrážíme na čtyři kilometry vzdálenou pláž. Kola jsou bez převodů a při brzdění pískají. Zvonek nefunguje a tak místo něho můžeme použít brzdu. Chvilku si zvykáme, že zde neexistují žádná pravidla silničního provozu. Spíše právo silnějšího a klakson. Ze začátku jsem ukazoval rukou odbočení, ale sklidil jsem jen troubení. Tady nikdo nikoho nepustí. Člověk se musí všude nacpat a doufat, že ho druhý nesmete. Cesta nám rychle ubíhá a už nám policista ukazuje, že máme zajet na parkoviště kol. Platíme 20 tisíc dongů a vcházíme na dlouhou písčitou pláž. Lidí je tu jen pár a tak si nacházíme bez problémů volná lehátka. Už je tu ale Vietnamka a chce 60 tisíc dongů. Ve Vietnamu se platí za vše, ale ceny jsou pro nás přijatelné. 1 tisíc dongů je přibližně našich necelých 90 haléřů. Ceny jsou různé podle lokality nákupu a všude se musí smlouvat, dokonce i o vodu. Plechovka piva se dá pořídit od našich 8 až do 20 korun Takové rozdíly jsou u všech položek. Ještě se zmíním o potravinách. Klasické markety jsme tu moc neviděli, většinou je marketem jedna prosklená skřínka a mrazák. Voda v moři má 23 stupňů a v tom vedru příjemně osvěžuje. Každou chvílí k našim lehátkům zavítá nějaký prodejce. Protože se pomalu přiblížila pátá hodina odjíždíme kolem na masáž. Necháváme je stát před salónem a vstupujeme dovnitř. S velkým halasem nás vítá další masérka. Já jsem s masáží spokojen, protože si mně vzala masérka z rána. Iva ale nadává, že ta druhá snad masíruje poprvé v životě. Platíme a jdeme k našim kolům. Je na nich velký řetěz a jiná starší Vietnamka jej odemyká. Samozřejmě opět chce dongy. Dáváme tedy požadovaných 10 tisíc a odjíždíme, nechce se nám dohadovat. Cestou se stavujeme v naší oblíbené restauraci na večeři.

den 12 – výlet do My Son a koupání

Pro tento den jsme si zvolili půldenní výlet do My Son , kde se nacházejí ruiny chámských chrámů. Na cestu jedeme mikrobusem a pro zpáteční volíme loď. Chrámy jsou zasazeny do krásné přírody, všude obklopující džunglí. Moc si procházku užíváme, i když ke kambodžkým chrámům mají zdejší daleko. Jen nám vadí záplavy turistů, kteří přeci jen začínají objevovat Vietnam.Bohužel většina z chrámů byla zničena při vietnamsko – americké válce. Z původních 70 zůstalo jen 20. Vidíme i několik kráterů po amerických bombách. Při návratu malou loďkou na nás čeká příjemné občerstvení a zastávka ve vesničce u řeky. V Hoi An potkáváme i první krajany, kteří cestují opačným směrem. Odpoledne opakujeme náš výlet na pláž a večer obcházíme pár krámků. Zavítáme i do krejčovství, ale kvalita ušití nás k nákupu asi nepřesvědčí.

Den 13 – Hoi An a okolí, večer přelet do Ho Chi Minh City

Ráno vstáváme opět za zvuku hudby a čeká nás pokračování prohlídky města. Chceme se podívat i na jeho okraj a prozkoumat místní baráčky. Drobně poprchává a na kolech vyjíždíme k řece. Na konci města objevujeme polorozpadlé baráčky a opatrně nakukujeme dovnitř. Vychází postarší žena a hned nás zve dovnitř. Je nám hned jasné proč. Vidí v nám přísun nějakých peněz. Obydlí je úděsné. Bydlí zde s malým synem a v domě je sterá televize, jedna skříň a postel. To i naši cikáni jsou na tom lépe. Při odchodu si říká o peníze. Dávám jí 10 tisíc dongů a chce ještě pro syna. Dávám jí poslední drobné a domnívám se, že to pokryje její celodenní výdaje. Ve Vietnamu jsou dost velké rozdíly v životní úrovni. Někteří mají obstojné bydlení, ale většina žije na úrovni naprosté chudoby. Už je nám jasné proč tolik Vietnamci stojí o život v české republice. Dost žen tu prý za den nevydělá více než jeden až dva dolary. Na druhé straně města se nám naprosto nečekaně zjeví moc pěkný chrám s velikou zahradou. Na konci pozemku je hřbitov, který se hodně odlišuje od toho, co jsme prozatím viděli. Většinou se jedná o krásné propracované hrobky a zřejmě Vietnamci do nich investují své veškeré úspory. Cestou na oběd nás překvapí stádo mladých krav na mostě. Jdou samy bez doprovodu. Chceme si udělat pár fotek, ale jsou velmi plaché. Jak se přiblížíme, hned utíkají. Odpoledne se vracíme do středu a města a relaxujeme klidnou procházkou. Za ty tři dny nám Hoi An přirostl k srdci. Už ani nevnímáme to stálé troubení motorek a ukazuje se, že si člověk rychle zvykne na jiný životní styl. Ze začátku našeho pobytu jsme se báli přejít i menší ulici a teď již zvládáme i rušné křižovatky. V podvečer se loučíme s milým personálem našeho hotelu a taxík nás odváží na letiště v Danangu. Je to právě včas, protože krásné počasí končí. Prší a teplota jde dolů. Tentokrát probíhá odbavení i let do Ho Chi Minh City v poho a po desáté večer si již dáváme pivko v našem novém hotelu. Zítra nás čeká náročný den. V recepci zakupujeme výlety na k Cu Chi tunelům a dvoudenní po deltě Mekongu. Ceny víc než příznivé. Dvoudenní výlet s ubytováním, cestou, jídlem a průvodcem přijde jen na 28 dolarů pro jednoho. Završení dne je pak ještě pozdní večeře ve vedlejší hotelové venkovní restauraci.

den č. 14 (24.3.) – den.č 17 (27.3) – Jižní Vietnam

14 den – výlet na Cu Chi tunely prohlídka Ho Chi Minh City

Vstáváme brzy, abychom se v klidu nasnídali. To ale ještě netušíme co nás čeká. Snídaně se podává v malém prostoru recepce, kde už jsou veškerá místa obsazena. Recepční nás usazuje do odpočívacích křesel a přisouvá stolek pod květiny. Objednáváme si jídlo ze dvou chodů, které jsou k dispozici a čekáme. Deset minut rychle ubíhá a my stále nic. Přichází jiná recepční a oznamuje nám, že snídani dostaneme přímo na pokoj. I když jsme měli velkou časovou rezervu, start výletu stíháme jen tak tak. Mikrobus nás odváží k cestovní kanceláři, kde proběhnou „škatulata hejbejte se“ a už sedíme v jiném autobuse a pomalu se suneme ucpaným Saigonem. Starat se o nás bude růžový průvodce. Hned po 5 minutách je nám jasné jaké bude orientace. Je velmi roztomilý a zahrnuje nás svou péčí, jako o své děti. Mohu směle říci, že lepšího průvodce jsme při našich cestách neměli. Asi v půl jedenácté se konečně prokousáváme do cíle. Pro začátek nás čeká tvrdě agitační film o vietnamsko-americké válce a ukázce co se odehrávalo zde, v Cu Chi tunelech. Po 30 minutách přichází očekávaná chvíle, skutečná prohlídka tunelů. Procházíme džunglí a objevují se první expozice. V jednotlivých přístřeších jsou skryty různé příklady minulého zdejšího života. Občas se objeví i figuríny pro dokreslení jednotlivých situací. Obzvláště vietnamské pasti připravené pro Američany vzbuzují hrůza. Jen představa, že by v ní člověk skončil je děsivá. Vše měli do detailu propracované a nelze se divit, že válka dopadla tak, jak skončila. Největším zážitkem se stává prolezení asi 4O m délky chodeb, které jsou ještě trošku zvětšeny pro turisty. Při opuštění z tunelu je každý moc rád, že je na čerstvém vzduchu. A to prohlídka trvá jen několik minut a někteří vietnamští vojáci zde byli i 2 měsíce bez jediné možnosti jejich opuštění. V jednu hodina velmi zajímavá prohlídka končí a my vyrážíme vstříc rušnému Saigonu. Určitě ale nelitujeme, že jsme toto místo navštívili. Původně jsme výlet brali jako povinnost při návštěvě Vietnamu, ale rozhodně patří toto místo k jedněm, které by žádný turista neměl minout.

V půl třetí jsme ve středu města a necháváme se vysadit u muzea války, kde je k vidění neuvěřitelné množství velmi depresivních fotografií. Jedná se určitě o zajímavé místo, ale některé fotky je raději lepší nevidět. Každý si při nich ale rychle dokáže představit k jakým hrůzám zde docházelo. Stíháme i další významné památky Saigonu jako Palác sjednocení, katedrálu, hlavní budovu pošty a procházíme okolo dalších významných budov města. Ke koloritu patří i adrenalinové přecházení ulic. V tom je Saigon jedničkou. Protože jsme vyčerpání po rychlé prohlídce, usedáme v parku do místní restaurace. Číšník nás obdaruje jídelním lístkem a tak vybíráme. Při naší objednávce je nám oznámeno, že již mají pouze jedno jídlo, hlavně že jsme si mohli vybrat. Opět si ale pochutnáváme a se znovu nabytými silami vyrážíme dál. Bereme taxíka, což se později ukáže ne jako nejlepší nápad vzhledem k dopravní zácpě a jedeme se podívat na pagodu Jadského císaře. Alespoň můžeme pozorovat místní dopravní špičku. Je to jedinečný zážitek. Motorky se motají a všude a nikde žádná bouračka. Přitom každou vteřinu se porušují dopravní předpisy milionkrát. Závěrečným hřebem se má stát návštěva místní ZOO, ale bohužel ji kvůli mé chybě nestihneme. Mineme hlavní vhod a při návratu je již zavřeno. Ivě je ZOO trošku vynahrazeno návštěvou místního zahradnictví. Je již skoro tma a my musíme zvládnout přejít hlavní magistrálu, abychom se k němu dostali. Pomáháme si světle červeným šátkem a kličkujeme mezi auty. Odměnou nám je originální přírodní hnojivo na orchideje. Po večeři vyčerpáni padáme do postelí a rychle usínáme. Iva ještě balí, protože zítra chceme být na snídani včas. Odjezd na výlet je ještě o čtvrt hodiny dříve než první a tak nechceme zažívat další stres.

15 den – výlet do delty řeky Mekong

N snídaní jsme již pět minut před sedmou, ale ani to nestačí. Japonky opět vítězí. Jejich šestičlenná skupina si již objednává. Objednávku zařizuje ta, které přezdíváme meloun. Je ukázkou přírody, kterou ale nelze popsat, protože se musí vidět. Složitá objednávka ze dvou možností opět trvá nekonečnou dobu. Už jsme dosti nervózní a tak jdu raději zaplatit celý náš pobyt včetně výletů, protože při místní rychlosti personálu může nastat problém. A také že jo. Mé placení se protáhne skoro na čtvrt hodiny. Během placení i snídám, vše stíháme a mikrobusem odjíždíme dále na jih.

Asi po 2,5 hodinách jsme na místě. Je vedro a my usedáme do motorové lodě. Jedeme na ostrov, kde přesedáme do menších loděk s vesly a projíždíme kanály, kde lemují břehy stovky překrásných kokosových palem. Je to jak na obrázcích na které lákají cestovní kanceláře. Jeden snímek střídá druhý a my se nemůžeme nabažit. Během prohlídky ostrovů vystřídáme různé druhy lodí i na koňský povoz dojde. Na ostrově stihneme i menší oběd a prohlídku výroby kokosových bonbónů. Jen na projížďku na kole po vesnici je hrozně málo času. Dvacet minut a průvodce už čeká u lodě, odjíždíme. Cestou klábosím s maďarským diplomatem žijícím 15 let v Americe. Je to moc zajímavé povídání, jen při vyprávění jeho vtipu nestačím vnímat a tak se jen ze slušnosti směji. Vracíme se do městečka My Tho, přesedáme do velkého autobusu k jiné výpravě a odjíždíme dalších 80 km na jih. Ubytováni jsme v nepříliš útulném hotelu, ale jednu noc přežijeme. Nový průvodce nám doporučuje návštěvu nočního marketu a prý si určitě máme dát místní specialitu – vietnamské barbecue. Neodolám a už sedíme v restauraci u řeky, kde je na jídelním lístku. Na stůl nám přináší něco jako květináč s rozpáleným dřevěným uhlím, roštem a na talíři syrové masové špízy. Zase se jedná o udělej si sám. Asi po čtyřiceti minutách je hotovo. Mám strach, aby z nich nezůstaly jen uhlíky, a tak je sním i když nejsou ještě úplně měkké. Je to pěkný palihub. Iva zůstává u nudlí, o které se se mnou bratrsky dělí. Přeci jen má příprava je poněkud delší. Večer brouzdáme městem a ochutnáváme spoustu místních uličních specialit a to jak ovoce, tak různé placky a další pochutiny. Trošku přejedění s odebíráme na náš hotel. Zítra již v půl sedmé odjíždíme z přístavu lodí na Floating Market. První obchody již začínají probíhat úderem páté hodiny, kdy teprve svítá.

16 den – pokračování výletu po Mekongu – floating market a návrat do Ho Chi Minh City

Jsme ranní ptáčata a jako jedni z prvních, už před šestou hodinou ranní, očekáváme čím nás pohostí. Není to žádný zázrak, ale co lze za malé peníze očekávat.Oslovuje nás u snídaně maladý slovenká pár, který jak se později dozvídáme přijel do Vietnamu po18 měsících strávených v Austrálii a Novém Zelandu Nyní chtějí procestovat Asii a pro začátek si vybrali Vietnam. Určitě dobrá volba. Za půl hodiny už čekáme v přístavu na naší loďku, která nás dopoledne proveze po plovoucích trzích. Asi po hodině dorážíme na první. Jedná se o obrovské velkoobchodní tržiště, úplně něco jiného než jsme viděli v Thajsku. Jezdí sem nákupčí z dalekého okolí a obchod tu kvete ve velkém. Co se jiného od Vietnamců dá očekávat. Jsme trochu zklamáni, byli jsme připraveni na něco jiného. Zde nic nekoupíme. Naší představou byly malé loďky se spoustou zajímavého zboží a tady se obchoduje hlavně se základními surovinami a ovocem. Druhý market nám alespoň trošku připomíná ty thajské. Jak se dozvídáme od průvodce, nakupují zde jen místní a jedná se v podstatě o směnný obchod. Každý prodává druhému, co sám vyprodukuje a naopak. Podél řeky se nám otvírá pohled na život Vietnamců u řeky Mekong. Dle našeho názoru nepříliš radostný. Jejich domky nám připomínají spíše dřevěné boudy a chudoba je zde všudypřítomná. U jednoho domku umývá žena pro místní restauraci ve špinavé vodě Mekongu nádobí, u druhého si muž myje hlavu a další a další podobné výjevy. Je zajímavé, jak tu probíhá obyčejný život. Rozhodně nepatří k nejlehčím. To potvrzuje i zastávka ve výrobně rýžových nudlí. Mnoha hodinové stání u jejich výroby a naprosto monotónní práce musí být skličující. Hned si všichni více vážíme našeho stylu života. Na oběd se vracíme k našemu hotelu a pak již jen čtyřhodinová cesta zpátky do Ho Chi Minh. K našemu údivu probíhá tentokrát průjezd městem velmi rychle. Od průvodce se dozvídáme, že pojedeme po silnici, kterou užívají jen osobní auta a ne motocykly. Nidko ale nechápe z jakého důvodu jsme tuto cestu již nevyužili ráno, kdy pannovala dopravní špička. To je holt Vietnam, normální člověk nechápe, Vietnamec udělá.

Již o půl páté vystupujeme před cestovní kanceláří a hledáme možnost výměny dolarů za dongy. Nakonec nám nezbývá nic jiného než využít místní bankomat. Máme trošku strach, ale naštěstí probíhá vše bez problémů. Jen pro upozornění : místní bankomat nevýdá více než 2 milióny dongů, což je jen 1 700,-Kč. A tak jsme opět milionáři a můžeme vyrazit na nákupy do největší Saigonské tržnice, která se nachází jen pár metrů od našeho hotelu.Vtržnici je nesnesitelné horko a tak se snažíme, abychom nákupy co nejrychleji ukončili. Asi po hodině se nám to daří a po krátké náštěvě hotelu vyrážíme na poslední vietnamskou večeři. Opět si užíváme a pomalu se loučíme s Vietnamem. Už nás čeká jen poslední noc a ráno cesta na letiště.

17 den – cesta na letiště a krátký pobyt v Bangkoku

Brzy ráno vstáváme, balíme poslední věci a před sedmou hodinou vyrážíme na letiště. Vše probíhá k naší naprosté spokojenosti a před jedenáctou hodinou přistáváme v thajském Bangkoku. K dopravě do centra chceme tentokrát využít rychlovlak. Cesta by měla trvat jen přibližně půl hodiny. Stojíme na nástupišti a na tabuli svítí 6 minut do odjezdu vlaku. Trvá to asi 10 minut než vlak dorazí do stanice, ale opravdu za půl hodiny vystupujeme na konečné. Do centra je to stále daleko a tak využíváme tuk – tuk a zachvilku jsme na rušné baťužkářské Khao San. Za necelých pět hodin toho stíháme opravdu hodně : chutný oběd, nákup ovoce, hodinovou masáž a návštěvu 2 chrámů. Samozřejmě všechno propojuje pěkná procházka po rušném městě. Jen se nám zdá, že od poslední naší návštěvy Bangkok zase něco ztratil na své exotice. Před pátou odjíždíme taxíkem na vlak a ukazatel ukazuje 7 minut do odjezdu. Než ubude 1 minuta z ukazatele trvá to více než 10 minut. Nakonec čekáme skoro 30 minut než vlak přijede. Ani v Thajsku neprobíhá vše jednoduše, ale na letišti jsme včas a pomalu se loučíme i Thajskem. Let opět probíhá v klidu a ráno v půl osmé jsme v Mnichově.

18 den – opuštění letiště a cesta domů

Už se vidíme v autě, když nás u východu zastavuje mladá celnice a žádá nás o pas a začíná vyptávání. Dotazy se týkají věcí, které vezeme. Asi jsme se stali podezřelými, s našimi velkými taškami a velkými batohy. Po čtyřicítce už s batohy jen tak někoho neuvidíte. Máme strach ,aby nám naše nákupy, zejména ovoce a orchideje nezabavila. Naštěstí ji stačí předvést pár našich neškodných dárků a hotovost a jsme volní. Dost nás vzpomínka minulých časů překvapila, už jsme podobným prohlídkám odvykli. A tím končí naše vyprávění o naší návštěvě Vietnamu.

http://www.bohemakcestovani.estranky.cz/clanky/vietnam-2011-cestopis/den-c.-14–24.3.—-den.c-17–27.3—-jizni-vietnam.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .