0
0

Ráno jsme si přivstali na snídani, abychom byli včas před recepcí, protože nás čekal dlouhý výlet po moři, na Koh Samui se totiž příliš nešnorchluje, pouze snad na jednom místě na jižní straně je pod vodou něco k vidění. Tentokrát přijel jen řidič s bílou dodávkou, do které kromě nás nastoupil i další pár z našeho hotelu, a vydal se s námi na okružní jízdu Chawengem, protože jsme stáli ještě u několika hotelů (většinou velmi pěkných) a nabírali další lidi. Pak jsme projeli pobřežní cestou opačným směren než včera až do přístavního městečka na severozápadní straně ostrova.

Ulice k přístavu naší cestovky byla zatarasena zásobováním, takže poslední metry jsme museli pěšky. Prošli jsme chodbou nevalného vzhledu k moři, kde bylo ráhno se šnorchly a brýlemi různých velikostí. Víceméně úspěšně jsme našli své velikosti (až na Jirku), pro jistotu jsme nafasovali i ploutve, přestože je obvykle nepoužíváme, a nalodili jsme se. Loď vypadala celkem moderně, na přídi byla místa pro dobrodruhy, kterým nevadí vodní tříšť, my jsme raději zůstali sedět vzadu kousek od dvou evidentně silných a výkonných motorů. Společnost tuto trasu provozuje nejen pro šnorchlovací zájezdy, ale také jako kyvadlovou dopravu mezi ostrovy, možná i proto byla všechna místa zaplněna a dokonce současně s námi vyjížděla i druhá loď stejné firmy, také plně obsazená.

Pasažéři byli různí, kromě nás tu bylo několik Američanů, dva japonské páry, nějací domorodci a jeden pár jsme typovali na Francouze, ale kdo ví. Posádku tvořil kormidelník (spíše řidič) a dva plavčíci s vlasy do culíku, telenovelové typy. Hned po odražení od břehu začali nabízet pití a tak to bylo celý den, opravdu jsme žízní netrpěli. Motory hned ukázaly svou výkonnost, po pár vteřinách už jsme měli špici ve vzduchu a velkou rychlostí jsme se vzdalovali od břehu.

Čekalo nás asi 80 km cesty po moři, mezipřistáli jsme ale už po 35 km u sousedního ostrova, kde vystoupili domorodci používající tuto linku místo autobusu. Mezi několika dalšími ostrůvky jsme prokličkovali na volné moře a po celkem dvou hodinách plavby (kombinované chvílemi s letem těsně nad hladinou) jsme se přiblížili k ostrovu Koh Tao. Cestu jsem měl zpestřenou pozorováním létajících ryb, které vždy vystřelily ze zpěněné brázdy za lodí a letěly v půlmetrové výši nad hladinou několik desítek metrů, některé určitě více než padesát – na moři se vzdálenost špatně odhaduje, možná to mohlo být i více. Bohužel i tak dlouhý let trvá jen kraťoučký okamžik, takže jsem je vždy viděl jen já a už jsem si začal myslet, že trpím fatou morgánou, než je zahlédli i další spolucestující. Celkem jsem jich po cestě tam i zpět viděl kolem deseti.

Kolem ostrova Koh Tao jsme jen propluli k trojostrůvku Koh Nang Yang, který je často fotografován na thajských propagačních materiálech. Jsou to totiž tři ostrůvky – kopečky, vzdálené od sebe kolem sta metrů do tvaru tupoúhlého trojúhelníku, krajní ostrůvky jsou spojené s prostředním uzoučkou třímetrovou šíjí, asi metr nad hladinou moře. Všechny jsou porostlé palmami, do moře kromě písečné spojovací hráze spadají prudkými kamenitými srázy, celé pobřeží je lemováno několikametrovými balvany poházenými v moři a na březích bez ladu a skladu. Exotika každým coulem.

Na doporučení průvodců jsme začali s potápěním na té straně šíje, kde kotvily lodě (bylo jich tu nejméně patnáct). Ploutve jsme nepoužili, brýle nám seděly dobře, až na Jirku, kterému do nich teklo. Chvíli jsme zkoušli všechno možné, až nakonec jsem se vrátil na člun pro jeho brýle z domova, které jsme prozřetelně vzali s sebou. Přestože jsem je podceňoval a myslel, že nejsou tak dobré jako celkem profesionálně vyhlížející soupravy z vybavení cestovky, výborně se osvědčily. Ač se Jirka zpočátku jako plavec cítil nejistě, se svými brýlemi se lehce položil na vodu a za chvíli šnorchloval jako zkušený potápěč.

Kolem nás se okamžitě začaly rojit pruhované žluto-černo-modré dvaceticentimetrové ryby. Na lodi nás vybavili toustovým chlebem na krmení, ryby s tím počítaly a čekaly, kdy začneme. Po ponoření ruky s chlebem do vody se shlukly do stohlavých hejn a začaly neuvěřitelnou rychlostí uždibovat. Po nějaké plachosti nebylo ani památky, dotknout se jakékoliv z nich nebyl problém (na to jsme z mexického Karibiku nebyli zvyklí).

Nejvíce si to užívala Janička, která se dostávala místy až do tranzu a z jejího šnorchlu se neslo nad hladinou ryčení takové intenzity, že jsme se původně obávali, že jí ryby obraly po způsobu piraní spolu s chlebem i maso z prstů nebo celé ruky, a že slyšíme poslední její hlasový projev před kompletním sežráním dravými rybami. Ryby ji sice opravdu okusovaly ruku, ale když se jim nezdála dost jedlá, tak opravdicky nestiskly a věnovaly se pouze chlebu. Ale pocit fyzického kontaktu s přírodou byl natolik silný, že projevy nadšení ještě hodnou chvíli neustávaly, takže jsme se snažili nasměrovat se poněkud dále od lidí, aby si někdo nemyslel, že máme nějaký problém.

Před odjezdem na dovolenou jsem si pořídil jednorázový podvodní fotoaparát se čtyřstovkou filmem, který jsem teď začal testovat. V brýlích se těžko hledí do hledáčku, fotil jsem tedy od boku. Protože to bylo mé prvné podmořské focení, párkrát jsem udělal nějakou chybu typu focení nahoru proti hladině, což dopadá stejně jako focení proti světlu, ale celkově fotky docela vyšly.

Moře zde bylo celkem mělké, často jsme dosáhli i na dno, ale protože bylo pokryté souvislou vrstvou rozbitých, polámaných a tedy i ostrých korálů, lepší bylo to nezkoušet. Většina ryb patřila k jednomu druhu, ale občas se objevily i jiné typy, které zase nebyly tak ochočené. Když jsme rozdali všechen chleba, vrátili jsme se k šíji a přešli jsme jí na druhou stranu. Teď jsem začal zkoušet točit na kameru, s tlukoucím srdcem jsem ji vložil do obalu a utěsnil těsnící lištou. Protože to vypadalo, že první nesmělé ponoření pod hladinu přežila, riskl jsem její ponoření při šnorchlování. Nenapadlo mne díky nezkušenosti s podmořským natáčením, že lepší orientace by byla s displayem otočeným o 180o a točil jsem jen odhadem, protože do hledáčku jsem přes brýle a obal neměl šanci dohlédnout.

Tato strana moře se ukázala jako lepší, navzdory radám průvodců. Ryby zde byly ve více druzích, kromě již známých se občas objevily drobné neonově modré rybičky, také modré dlouhé štíhlé ryby připomínající mořské jehly ve větším a pestřejším provedení, velké červené motýlí ryby podobné zvětšeným skalárům, duhově zbarvené papouščí ryby a mnoho jiných druhů, které jsme nenašli ani v příručce podmořského potápění (možná proto, že byla grátis).

Protože při focení a natáčení se nedá užívat si pořádně šnorchlování, vrátil jsem kameru a aparát na loď. Protože jsem předpokládal, že už dnes nic zajímavějšího neuvidíme, vytáhl jsem kameru z obalu, aby se zbytečně v tom horku nepařila. Udělal jsem několik záběrů okolí a kouzelného panoramatu trojostrůvku, ověřil jsem zbývající čas a vrátil se na zbývající čtvrthodinku k rodině do vody. Když nás pak začali svolávat, měli jsme problém nadšené děti dostat zpět z vody na palubu. Více než dvě hodiny pod vodou bez chvíle odpočinku jim přišly krátké.

Vzdálenost k hlavnímu ostrovu Koh Tao nebyla pro naše motory problém, již za pár minut jsme přistávali v zátoce s malou plážíčkou a chodníčkem do kopce k restauraci ukryté ve stímu palem, kde jsme měli oběd zaplacený v ceně výletu. Na vzdušné verandě u dřevěných stolů jsme si našli jeden čtyřmístný, ke kterému jsme se usadili. Oběd byl servírovaný, docela bohatý a dobrý. Ovoce bylo tolik, že jsme ho ani při nejlepší vůli nedokázali sníst, a to jsme byli pěkně vyhládlí.

Druhou část výletu jsme začali okružní plavbou podél rozeklaného pobřeží Koh Tao. Podobně jako Koh Samui i tento ostrov je souvisle pokryt palmami, mohutné balvany podél pobřeží místy vytvářejí různé zvláštní útvary a formace. Scenérie se neustále měnila. Neustále se objevovaly nové a nové zátoky, které jsme míjeli nejkratší cestou bez vplouvání dovnitř, až se objevila jedna zátoka na první pohled větší než ostatní, kde už u břehu kotvilo několik lodí. Připojili jsme se k nim a nepoučeni z dopoledne jsme opět poslechli průvodce a vydali jsme se nalevo od lodi.

Opět hejna známých rybiček, některé druhy byly i nové, chleba jsme rozdali už jen poslední zbytky. Na rozdíl od ranního potápění zde byla skutečná hloubka, kromě nádherných ryb tu byly i stejně úžasné korály všech možných typů. Problémy s občasným vypláchnutím brýlí bylo nutno řešit nalezením podmořské korálové věže končící pod hladinou v rozumné hloubce pro stoupnutí a chvíli odpočinku. Postupně jsme se dostali až hodně daleko od lodí a ostatních lidí, kolem bylo slyšet už jen šumění vln a příboje na vzdáleném pobřeží, hluk turistů povalujících se na uzoučké pláži k nám dávno nedoléhal. Neměli jsme ponětí o čase, proto jsme se rozhodli vrátit blíže k lodi.

Zkontrolovali jsme čas a vydali se na méně doporučovanou pravou stranu, kde i turistů bylo znatelně méně. A zde nás čekalo nejhezčí šnorchlování dnešního dne.

Mohl jsem litovat už dofoceného filmu v aparátu a mokrého obalu na kameru, do kterého jsem se bál ji znovu vložit, aby se na ní nezkondenzovala vlhkost. Nádherné korálové útvary, mnohametrové podmořské věže, někdy končící i malým ostrůvkem nebo útesem nad hladinou, bludiště rozeklaného pobřeží s desítkami těchto útesů a ostrůvků, korály všech možných barev a odstínů, ryby sice ne v hejnech, ale zase v rozmanitějším druhovém složení, sasanky a ježci, útvary připomínající zévy, které nepřetržitě otvíraly a zavíraly vlnitá ústa filtrující vodu, a to vše v dokonalém soukromí bez ostatních turistů, kteří zůstali v pro ně bezpečnějších vodách blíže přístavu. Jen občas se mihl nějaký profesinálně vyhlížející plavec, většina s bombou na zádech (pochopitelně kyslíkovou). Místy nebylo ani průzračnou vodou vidět na dno, jen korálové sloupy poskytovaly neopakovatelnou podívanou. Najít místo na chvíli odpočinku už se téměř nedalo, občasné věže byly příliš strmé a příliš ostré, ale brýle se nám celkem usadily a nebylo nutné je sundávat. Děti ani nevnímaly, že plavou, jen volně ležely na vodě a sledovaly kouzelné útvary a projevy podmořského života. Občas se nám v bludišti útesů úplně ztratily, ale když jsme viděli, s jakou jistotou se v moři pohybují, neměli jsme o ně nejmenší strach. Janička se i potápěla do dvoumetrové hloubky, aby některé zajímavé detaily prozkoumala zblízka, přebytečnou vodu pak ze šnorchlu vyfukovala velrybím způsobem.

Tak jsme strávili spokojeně další více než hodinu, druhé šnorchlování trvalo celkem kolem tří hodin, celkem jsme ve vodě byli možná pět hodin a bylo nám to skoro málo. Ještě že jsme od začátku důsledně plavali v tričkách, jinak bychom si nějakou dobu na spálená záda nelehli. Velice neradi jsme se vraceli do ruchu turistů kolem lodí, kterých snad ještě přibylo, mnoho jich bylo dokonce kompletně vybavených pro skutečné potápění, ale já myslím, že o mnoho více než my ani vidět nemohli. Neradi jsme se nalodili a vydali se na zpáteční cestu, teď již bez zdržení přistáváním na ostrově v půlce cesty.

Zase se občas nečekaně objevily létající ryby, jinak cesta proběhla bez většího vzrušení. Všichni spolupasažéři vypadali velice spokojeně, ať už šnorchlovali jako my nebo se jen koupali a slunili na plážích. Na břehu jsme si ještě mohli koupit nevkusné zelené talířky s našimi fotografiemi pořízenými ráno při nastupování na loď, ani jsme o ně neměli moc velký zájem, ale při slevě za čtyři kusy a pátém kusu zdarma (Jirka byl dvakrát) jsme nakonec neodolali. Stejná dodávka jako ráno nás v obráceném pořadí rozvezla po hotelech, my jsme vystoupili jako poslední.

Protože děti ještě nebyly s námi ve městě, přemluvili jsme je, aby šly výjimečně také, protože jsme chtěli udělat nějaké nákupy. Víceméně úspěšně jsme si zasmlouvali a koupili pár kousků „značkového“ oblečení, v originálních obalech, s originálními visačkami a dokonce v originálních taškách renomovaných firem. Ceny byly poměrně příznivé (výsledné, po smlouvání), přestože u nás se dá sehnat také ledacos a za výhodnou cenu. Ale kvalita se nám osvědčila mnohem více než tuzemské tržnicové zboží. Koupili jsme nějaká trička a tílka, kraťasové sukně, pantofle, thajský vyšívaný župánek, dresy Barcelony a Realu, expediční kraťasy s velbloudem (Camel trophy), prostě pro každého něco. A dětem figurky slonů s chobotem nahoru (štěstí) přilepené herkulesem (také jeden hned doma upadl) na lyžinu pro vonné tyčinky.

Před odchodem do města jsme dofotili podlední film na gekonech, samičce roháče (asi) a kudlance nábožné u našich pokojů. Ve fotolabu jsme zkusili dohodnout cenu za našich sedm filmů a jednorázový foťák, výsledek byl příznivější než české ceny, takže jsme rovnou nechali udělat fotky 10 x 15 (cena jedné fotky byla asi 6 Bt, tedy pod 4 Kč včetně vyvolání filmu a dostali jsme je další den, už zasunuté do alba). Děti už byly znatelně unavené – není divu – ale jízda zběsilým taxíkem je pobavila, my už jsme byli zvyklí, tak nám to ani nepřišlo.

Poslední celý den jsme už jenom užívali u moře a bazénů, v relaxačním koutku na pláži jsme si nechali dát poslední thajskou masáž, drahou ale perfektní, v našem altánku jsme naposledy poobědvali s piňakoládou v kokosovém ořechu pro děti Fair house koktejlem. Dostat děti z posledního horního bazénu (Viewpoint tophill swimming pool) bylo umění, protože věděly, že za pár hodin budou třeba bruslit na rybníku za domem, což jim nepřipadlo moc atraktivní.

Večer jsme předběžně sbalili věci a vydali se už bez dětí pro fotky do města, prohlédli jsme si je hned v McDonaldu na náměstí. Asi že byl pátek, celé městečko se hemžilo transvestity, viděli jsme jich desítky, ale vzhledem k vehemenci, s jakou sháněli turisty ke společnému vyfocení (za peníze) jsme usoudili, že se spíše jedná o komerci než o pocity jako u prodavače/čky v Chiang Mai. Ani jsme neměli o fotku zájem, spíše jsme to pociťovali jako nepříjemnost než jako atrakci.

Přesně podle domluvy s Adamem nás ráno vyzvedla dodávka, známou cestou jsme objeli čtvrt ostrova a po dvaceti minutách už jsme byli na letišti. Trochu jsme měli obavy z evidentní nadváhy našich zavazadel, protože pro náš charter byl limit jen 15 kg /osoba, což je při cestování s dětmi problém. Věci na cestu jsme měli v příručním zavazadle, takže na otázku, kam nám mají odbavit kufry, jsem je nechal odbavit až do Prahy, byli jsme ale jediní s tímto odbavením, ostatní se v Bankgoku museli nechat odbavit znovu. Nejdříve to vypadalo jako prozíravé řešení, protože za nadváhu se skutečně platilo, což se nás netýkalo.Když nám ale kufry do Prahy nedorazily, už jsme tak spokojeni nebyli.

Let z Koh Samui turbovrtulovým ATR byl celkem příjemný, proti následným letům je to spíše takový skok než let. Na letišti v Bangkoku jsme měli několik hodin čas, strávili jsme je prohlížením fotek, korzováním po hale, utracením posledních bahtů (řetízky na krk a ruku, ne úplně levná kabelka z kůže a hedvábí, vyrobená postiženými lidmi, s výnosem na dobročinnost) a večeří u KFC – jsme prostě nepoučitelní. Pro jistotu jsem vzal celou rodinu s sebou a postupně na nás všechny ukázal, vztyčil pokaždé dva prsty a zřetelně vždy u toho řekl: „Dvě křidýlka, dvě křidýlka, dvě křidýlka, dvě křidýlka, celkem osm křidýlek.“ Po čtvrthodině čekání jsem dostal krabici s třemi křidýlky a jedním stehnem. Prostě osm křidýlek v Thajsku znamená tři křídla se stehnem a nelze to nijak ošidit nebo obejít. Dorazili jsme se pro jistotou hot dogem, bylo to o něco jistější.

Naše letadlo dorazilo samozřejmě se zpožděním, prostě charter je charter. Cesta zpět zase se zastávkou v Ománu probíhala proti směru pasátů, takže pilot si netroufl doletět na ománské palivo až do Prahy a navíc mezipřistál v Budapešti. Dovolili nám alespoň z paluby letadla zamobilovat domů, že přiletíme o pár hodin později.

Na letišti v Praze nastal zmíněný problém s kufry, nakonec dorazily o tři dny později, dovezli nám je až domů do Lhoty. Vůbec je v Bangkoku nenaložili do letadla, asi se s nimi nechtěli tahat, já se jim nedivím, ten velký, koupený speciálně pro Thajsko, vážil skoro 40.

Děti týden po návratu trochu odstonaly, což jsme lehkomyslně přežili, epidemie SARS totiž vypukla až o měsíc později (vše je o měsíc později, zemětřesení v Peru poničilo Arequipu na den přesně po našem odletu z města, v Mexiku měsíc po našem odletu bouchla sopka, a teď epidemie smrtelného SARSu, mám obavy, abychom příště vůbec dostali víza, já bych si ho při této bilanci nedal).

Celkový dojem z Thajska je jen ten nejlepší. Možná to bylo i tím, že jsme byli s dětmi, které to prožívaly velmi silně a byly nadšené. Jestliže někdo není až tak poznamenaný poznávačkama, jako jsme my, pak by možná stačilo strávit 2 dny v Bangkoku a zbytek na ostrově s výlety. Ale my jsme byli spokojeni s naší verzí.

http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-89-thajsko-okruh-a-pobyt-na-koh-samui-cast-4/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .