0
0

Další částí byl motýlí dům, kde měli lítat motýli, ale protože jsme přijeli ve špatnou dobu, byli ještě všichni teprve zakukleni a nebylo po nich ani památky. Ale prostředí bylo samo o sobě tak pěkné, že jsme děti na spletitých cestičkách museli hledat.

V další části bylo několik těsných klecí se zvláštními thajskými kočkami a velmi, velmi smutnými psy, zmořenými vedrem.

Protože farma je velmi rozsáhlá, už jen zběžně jsme proletěli zahradou čínského stylu s bonsajemi a stromečky zastříhanými do různých tvarů, přehlídku autoveteránů jsme vynechali úplně. U hlavní budovy nás ještě pozdržely velké červené ryby v jezírku a několik umělých interiérových fontánek z kamene a dřeva. Pod stromem s oranžovými mandarinkami jsme počkali na ostatní a vrátili se hromadně k autobusu.

Příjemně nasyceni jsme se vrátili do města, abychom zbytek dne strávili exkurzemi po rukodělných dílničkách soustředěných nedaleko od sebe v jedné části města. První zastávkou byli řezbáři, kteří dokážou vykouzlit z teakového dřeva neuvěřitelná díla. Nádherné trojrozměrné obrazy, nábytek s vyřezávanými plochami nebo s využitím původní struktury dřeva a kořenů např. pro nohy nebo opěradla křesel, vše vysekané ručně pomocí malých dlátek schopných sekat i „za roh“, aby iluze třetího rozměru byla dokonalá.

Za účelem focení se dlátek chopil i kolega ze zájezdu, ale skutečně udeřit dlátem do vzácného dřeva se neodvážil. Ceny jsou totiž astronomické, takže nakonec stejně většina zájezdu skončila v prodejně suvenýrů, pravděpodobně vyrobených z odpadu jako vedlejší produkt hlavní činnosti.

Snad ještě více se nám líbila dílnička s ručně vyráběnými papírovými slunečníky. Z buničiny se nejdříve vyrobí papír (podobně jako ve Velkých Losinách, ale v mnohem menším objemu). Mezitím se připraví dřevěná konstrukce, dřevo se naštípá na tenké laťky nožem, dírky se vyvrtají svidříkem – ruční vrtačkou se spirálovou drážkou, kterou lze roztočit pomocí pohybu jezdcem nahoru a dolů. Papír se v sedmi vrstvách přilepí a ručně namaluje. Po zaschnutí je takový slunečník plně funkční a lze jej složit a rozložit (otázka je kolikrát a co by s deštníčkem udělal déšť).

Jako suvenýry zde prodávají jako stojánky na tužky kusy bambusu o průměru 5 cm, asi 15 cm vysoké, rovně nebo šikmo seříznuté a hlavně pomalované thajskými motivy zářivých barev. Za cenu 25 Bt nelze nekoupit, bohužel doma nám nedostatečně vyschlý bambus napadla plíseň, po vysušení se ale dají použít.

Další využití zručnosti zdejších malířek je malování přímo na trička či kalhoty turistů podle motivu ze vzorníku. Prý taková malba vydrží i praní. My jsme místo toho raději koupili menší slunečník s průměrem 80 cm v modré barvě pomalovaný barevnými květy orchidejí, ceny jsou opravdu lidové.

Zpracování kůží ani nebylo skutečnou dílnou, jen ve vzorkovně nám hosteska předvedla několik druhů kůží: pevného rejnoka, vzácného krokodýla, slona, různé hady a další. V prodejně bylo možno koupit výrobky z těchto kůží (kabelka z rejnoka 25.000 Bt), zaujaly nás kalhotové pásky z krajty i s hlavou zakrývající přezku. Pak jsme ale chtěli prodejnu opustit vchodem, což nebylo možné a na správný východ nás nasměrovala vysoká dlouhovlasá prodavačka v sukni a lodičkách, ze které se podle řeči vyklubal transvestita.

Poslední dílničkou bylo zpracování hedvábí. To už jsme znali z Číny, zde se ale kokony bource morušového liší barvou – v Číně jsou bílé, zde jsou žluté až do zlatova. Prý je to způsobené odlišnými vlastnostmi zdejších moruší. Zde jsme viděli poprvé celý proces včetně kompletního životního cyklu bourců. Nejdříve se z vajíčka velkého jako zrnko máku vylíhnou miniaturní housenky, které jsou neskutečně žravé a až tisíckrát zvětší po pastvě na listech moruší svůj objem. pak se zakuklí a z kokonu se vylíhne malý nenápadný motýlek, něco jako větší mol, a cyklus se opakuje. Pokud ovšem není vývoj zastaven ve fázi kokonu. Jestliže se kokon spaří ponořením do horké vody, je možné asi 10 jeho tenkých vlákének spříst do hedvábné nitky.

Z barveného hedvábí zde na tkalcovských stavech tkali látky různých vzorů, některé látky malovali ručně až jako utkané. Tuto práci dělají i postižení lidé jako jednu z mála možností uplatnění. Ovšem ruch tkalcovských stavů se ozýval hlavně při průchodu turistů, po projití posledního z nás ihned stroje umlkly.

Večer jsme i s dětmi vyrazili na zdejší vyhlášený trh, náš hotel stojí téměř uprostřed. Dalo se zde vybírat ze širokého sortimentu zboží, hlavě textilního, ale ceny nebyly nijak speciální, smlouvalo se špatně. Až po návratu domů jsme ale ocenili kvalitu koupených věcí, která je mnohem lepší, než mají podobné výrobky z našich tržnic.

Koupili jsme nějaká trička, já jsem si koupil tradičně hedvábnou kravatu, jako raritu máme jednoduché tenké pantofle do hotelu. Po hodince už jsme ale padali únavou (hlavně děti), a tak jsme šli do hotelu.

Tím skončil program našeho poznávacího zájezdu. Ráno už jsme se ani neviděli s některými kolegy, protože odletěli jinými letadly už brzy ráno, buď domů do Prahy nebo na jiné ostrovy. My ostatní jsme po snídani odjeli na letiště na společný přelet do Bangkoku. Už tady na letišti nás hostesky rozdělily podle cílové destinace a dostali jsme podle cíle cesty barevnou nálepku na šaty.

V Sukhotaji jsme mezipřistáli, ale ani jsme nevystupovali z letadla (kromě čínské vládní delegace, která se nechala i na necelých deset minut odvézt do budovy letiště). Speciální obsluhu měl mnich na sedačce přes uličku za námi, se kterým letušky zacházely se zvláštní úctou. Měl i zvláštní menu a po příletu pro něj přijelo speciální auto.

V Bangkoku jsme se ani nestihli pořádně rozloučit s ostatními kolegy, protože letištní hostesky nás nekompromisně podle barev našich nálepek směřovaly na přestup, takže přestože mezi přistáním a nástupem na linku na Samui bylo jen asi deset minut času, stihli jsme ještě i záchod.

Už z letadla jsme si mohli prohlédnout zelený ostrov nepravidelných tvarů s průměrem kolem 25 km, Koh Samui. Z výšky nevypadá moc velký, ale později při cestování po ostrově už se tak malý nezdá. Na ostrově roste okolo 15.000 kokosových palem, kokosy jsou (samozřejmě po turistice) jedním z hlavních zdrojů příjmů ostrovanů, podle prospektu na hotelu se prý každý měsíc z ostrova vyveze na 3 miliony ořechů (což je ale 200 kokosů na palmu, takže minimálně jedno z těchto čísel nebude přesné). Palma je symbolem ostrova a platí nařízení, že žádná budova na ostrově nesmí převyšovat okolní palmy.

Přistávací dráha letiště je skryta v palmovém lese, vidět je až na poslední chvíli. Celé letiště je velmi citlivě zasazeno do přírody, okolo přistávací dráhy jsou vysázeny exotické květiny, od letadla k letištní budově doveze turisty otevřený pestrý vagónek. Samotné letištní budovy tvoří jen střechy na kůlech, vše z palmového dřeva, stěny jsou volně otevřené do přírody. Ale i v takovém přístřešku pracuje moderní technika včetně počítačů a pásů na zavazadla.

Ihned po vyzvednutí zavazadel se nás ujal delegát místní partnerské cestovky s nápisem FIRO na cedulce, který nás usadil do klimatizované dodávky a dovezl nás asi dvacetiminutovou cestou podél pobřeží do našeho hotelu.

Podle katalogu jsme si doma vybrali hotel Fair House Resort **** na nejznámější kohsamuiské pláži Chaweng (skutečnost je ještě lepší, hotel leží u pláže Chaweng Noi, která je od hlavní pláže oddělena skalnatým výběžkem a je využívaná jen dvěma hotely). Od ruchu hlavní silnice je hotel perfektně izolován golfovým hřištěm a palmovým hájem, hlavní budova leží na menším kopečku nad pláží, bungalovy jsou roztroušeny na svahu od budovy k moři. Protože hlavní budova využívá svahu, mohl architekt navrhnout celá dvě poschodí, aniž by porušil pravidlo o maximální výšce budovy. Všechny pokoje mají vstup z pavlače na straně palmového lesa s výhledem z okna a velkým balkonem směrem na moře, přímo pod okny našich pokojů byl bazén s vodopádem uprostřed tropické zahrady.

Formality na recepci jsme rychle vyřídili, osvěžil nás welcome drink – barevný koktejl ozdobený tradiční orchidejkou. Bohužel jsme opět nedostali sousední pokoje, ale protože jsme byli jen ob jeden pokoj, nebylo to tak hrozné. Recepční sice slíbila, že se pokusí sehnat sousedící pokoje (ale bylo vidět, že tomu sama příliš nevěří), navíc když už jsme se měli na týden vybalit z kufrů, tak se nám nechtělo vše znovu stěhovat. Museli jsme mezi pokoji ujít asi zanedbatelných 5 metrů navíc, větší nevýhodou bylo, že jsme nemohli využít výhody sousedících balkonů.

Ani jsme se příliš nevybalovali, jen jsme našli plavky a vyrazili jsme se osvěžit na pláž. Přestože obvykle cesta trvá jen asi 5 minut, nám to poprvé trvalo déle, protože jsme museli obdivovat nádhernou vegetaci po stranách cesty, zejména orchideje, ibišky a mnohé neznámé květiny na sestříhaném trávníku a palmách. Až další den jsme zjistili, že jsme vlastně šli po delší a méně udržované cestě, sloužící hlavně personálu. Správná cesta vede kolem bazénů a bungalovů přímo exotickým parkem.

Byli již trochu pozdě, u moře skoro nikdo nebyl, půjčily jsme si velké, modré plážové ručníky (bohužel poslední dva, obsluha zde čekala spíše na vrácené ručníky než na vydávání čistých). Na pláži jsou laminátová lehátka tvaru protáhlého „S“, která jsou perfektně navržená tak, aby při položení hlavy dozadu ležela vodorovně, při mírném posunutí těžiště dopředu se ale pěkně překlápějí do polohy křesílka s opěradlem. Navíc se s nimi výborně manipuluje (jsou lehká) a na noc je personál stohuje na sebe.

Slunečník ani nebyl potřebný, stejně jsme byli skoro pořád ve vodě. Pláž je pokryta bílým pískem, po kraji ji lemují palmy a jiné stromy, takže lze nalézt místo ve stínu i bez slunečníku. Moře (kolem 28°C, občas možná i více) je světle modré až do tyrkysova, přístup do moře pozvolný, ráno optimálně, večer při odlivu se jde i dvacet metrů pouze po kotníky ve vodě a je třeba jít dále, aby se dalo plavat. Za našeho pobytu byly jen jednou větší vlny (ale plavat se dalo), jinak byly standardní, tak akorát. Ale slyšeli jsme, že i v sezóně se občas udělají vlny tak velké, že moře může být i nebezpečné.

Už skoro potmě jsme vylezli z moře, vrátili ručníky, spláchli sůl v bazénu a vrátili se na pokoj. Už na stropě recepce jsme zaregistrovali mrštné gekonky, asi deseticentimetrové, bílé až průhledné, několik jich bylo na stěnách schodiště (i kapličky s Budhou) a pavlače, ale ten nejhezčí, barevný a minimálně 30 cm dlouhý, hlídal dveře ze stropu nad vchodem do dětského pokoje.

Gekoni díky svým přísavkovým tlapkám běhají po zdech a stropech, jakoby pro ně neexistovala zemská přitažlivost. Živí se hmyzem a jsou proto oblíbení, žijí spokojeně spolu s lidmi v jejich domech a pokojích, dokonce i na hotelových pokojích, aniž by je někdo vyháněl (kromě některých choulostivých turistů). S lidmi si nepřekážejí, lidé využívají podlahu a stěny, gekoni převážně stropy. My jsme je na pokoji nikdy neměli (dveře našich pokojů měly utěsněné spáry nad prahem i ostatní), ale určitě bychom se jich nebáli.

Gekoni se pohybují hlavně po setmění, proto se špatně fotí, protože fotoaparáty při zaostřování přibleskávají, a to gekonům vadí.

Děti šly spát, my jsme ještě vybalili věci z kufrů, nastavili klimatizaci a usnuli jsme taky.

Ráno jsme sešli do plážové restaurace na snídani, podobně jako jinde formou švédských stolů, snad ještě o něco bohatších než jinde, s několika druhy ovocných džusových šťáv, obsluhou na kafe a čaj, teplými i studenými pokrmy a s kuchařem připravujícím na přání vaječná jídla (omelety, volská oka odlitá do formiček tvaru srdce apod.).

Protože po návratu na pokoj, převlečení do plavek a cestě zpět na pláž již byla nejlepší místa obsazena, další dny jsme rovnou u snídaně nafasovali ručníky a roztáhli jsme si lehátka a slunečník pod stromy na okraji pláže, místo jsme si tak de facto obsadili na celý týden, a protože podobně si místa vybrali všichni, většinou nehrozilo nebezpečí obsazení oblíbeného místa někým jiným. Kromě strategického brzkého stínu mělo naše místo výhodu v blízkém altánku, kam jsme si nechali nosit z restaurace jídlo.

Kromě výletových dnů jsme tady na pláži trávili větší část dne. Děti byli téměř pořád ve vodě (první dny v tričku, protože slunce je zde nemilosrdné a ani krémy s ochranným faktorem 20 na dlouho nepomůžou), na procházky po pláži v tom vedru nebyla nálada. Jen první den jsem podnikl výlet na obě strany, abych se ujisti, že jsme opravdu na té nejlepší pláži v okolí.

Pláž končí na jedné straně kamenitým výběžkem, na kterém stojí restaurace a za ním se do nedohledna táhne hlavní pláž Chaweng.

Přestože restaurace nebyla nijak daleko, ani jednou jsme zde nebyli, protože jídlo v našem altánku bylo mnohem pohodlnější. Ale výhled tady byl na obě strany jak na fotky do katalogu.

Na druhou stranu pláže se šlo trochu hůře, je to delší procházka a nelze jít schovaný ve stínu. Pláž místy není tak udržovaná, bylo zde třeba hodně vyplavených sépiových kostí (také máme jednu doma na památku).

Až před dalším hotelem je zase pláž udržovaná. Palmy zde rostly krásně našikmo, ale neměly obrané ořechy, takže se pod nimi nebylo možné ukrýt do stínu. Před nebezpečím varovaly i výstražné tabule.

Některé palmy jsou obrostlé cizopasnými rostlinami a liánami, což je dělá ještě exotičtější. Oproti očekávání rostou nakloněny ne po směru větru, ale proti, zřejmě jak neustále překonávají jeho sílu.

Procházka ač netrvala ani půl hodiny mne docela unavila, takže jsem se rád vrátil k našemu místu a skočil se schladit do moře.

Kousek od pláže, tak kolem 50-ti metrů, je bazén se sladkou vodou, neuvěřitelně čistou a teplou. Naše první kroky z moře obvykle mířily pod sprchu a do tohoto bazénu, abychom ze sebe smyli sůl. Bazén byl často úplně prázdný a po vlnách v moři se zde na klidné hladině výborně plavalo.

Zahrada kolem bazénu byla až neuvěřitelně dokonalá.

Kromě samotného bazénu k plavání byl zde připojen i kruhový bazének s vířivými bublinkami, který jsme si občas pouštěli a relaxovali jsme při bublinkové masáži celého těla.

Od moře povíval celou dobu příjemný větřík, který spolu se stínem dělal teplotu vzduchu celkem přijatelnou. Děti by z vody nejraději ani nevylézaly, maximálně si doběhly půjčit nafukovací duše, které byly na pláži k dispozici. Atmosféru pohody doplňovali černí ptáčci se žlutými zobáky (přesto nepřipomínali kosy) svým melodickým pískáním. Lidí se nebáli, oplatku si klidně zobli i z ruky.

Z pláže jsme se vraceli na pokoje vždy k večeru, po schodech nahoru se šlo trochu hůře než ráno s kopce. Proto jsme vždy po zdolání stoupání odložili věci na lehátka horního bazénu a okoupali se ještě jednou. Zdejší horní bazén měl neobvyklý výhled – obvykle totiž nebývají bazény na kopci nad mořem a při plavání tak člověk nemá pod sebou výhled na moře z ptačí perspektivy, jak je to tady. Nad bazénem je i altánek s domečkem duchů, v bazénu samotném je využito profilu podkladu k netradičnímu povrch dna s různými vyvýšeninami a mělčinami, na kterých lze pohodlně sedět nebo i ležet.

Bazén je vlastně tvořen dvěma nezávislými částmi, výškově posunutými asi o metr, oddělenými útesem a přepadem vody. Do nižší části ústí i umělý vodopád.

Kolem bazénu je kromě exotických rostlin i potůček s lekníny, lotosy a živými rybami, kromě sociálního zařízeni ukrytého mez keři v suterénu se odtud také vchází prosklenými dveřmi přímo do recepce. Bazény jsou (zřejmě díky přitékající vodě) mírně chladnější a poskytují tak větší osvěžení než bazén na pláži.

Odtrhnout se odtud a odejít na naše pokoje přímo nad bazénem bylo vždy umění.

Mezi hlavní budovou a recepcí teoreticky měla fungovat kyvadlová doprava malými elektromobily, ve skutečnosti stálo autíčko na stanovišti jen výjimečně, více se vozil personál než hosté, ale pěší cesta byla natolik okouzlující, že jet autem by byla škoda, takže jsme to zkusili jen jednou (k velké spokojenosti dětí). Naopak hotelové taxi do města fungovalo naprosto spolehlivě.

Městečko Chaweng totiž leží stranou od hotelu, takže jsme obvykle na cestu do města využili hotelové taxi (po 40 Bt na osobu) a zpět jsme si ulovili taxi na ulici (stejná vozidla, jako nás vezla k horským kmenům, jen barevnější). Hotelové taxi mělo odjíždět každou půlhodinu, ale když bylo více lidí, jel i kdykoliv dříve, naopak když nebyl na svém místě, stačilo pět minut počkat.

Na cestu domů nebylo nutné složitě taxík shánět, protože v kteroukoliv denní i noční dobu jezdily jedinou hlavní ulicí Chawengu jeden za druhým, stačilo prostě se rozhodnout a do 5 vteřin se vždy povedlo navázat oční kontakt s volným vozem, který stačil k prudkému zabrždění. Cena se musí dohodnout před nastoupením, občas jsme jeli oba dohromady za 80 Bt, častěji ale za 100 Bt, dráž nikdy (i když první požadovaná cena byla obvykle 200 Bt). Cesta v otevřené korbě je obvykle velmi divoká, řidič pořád troubí a chce přibrat další pasažéry, při sebemenším projevu zájmu prudce brzdí a nasedají další turisté.

Podél jediné komunikace je jeden stánek za druhým, obvykle se zde prodávají suvenýry, oblečení, boty, v některých domech jsou restaurace (často mají vystavené ryby nebo plody moře na policích vyplněných drceným ledem), hodně je taky provozoven s tradiční thajskou masáží, a samozřejmě jsou tu i podniky, do kterých lákají hlavně německé turisty vyzývavě oblečené dívky. Jídlo a pití jsme občas kupovali v některém z místních supermarketů nebo v obchůdku 7-11. Zejména ledová káva z mrazničky dokázala v horké noci osvěžit.

Děti zůstávaly na pokoji a hleděli na televizi, my jsme prakticky každý den jeli do města. První den jsme se domů vraceli pomalu pěšky (2 km jsme šli dvě hodiny), prohlíželi jsme sortiment na stáncích a hlavně jsme zašli do každé cestovky (nejméně 20) a hledali jsme možnosti výletů a zjišťovali podmínky. Co nejblíže hotelu jsme nakoupili vodu (podle typu obchodu mezi 12 Bt až 20 Bt za 1,5 l) a vrátili jsme se na pokoj příjemně unaveni s plnou taškou prospektů s informacemi o možných výletech.

Při návštěvě města po výletu do vnitrozemí jsme unaveni neodolali nadháněčkám do masážního salonu, který zde opravdu slouží jen k tradičním masážím. Na výběr je tradiční všeobecná masáž (jedno nebo dvouhodinová), masáž zad, masáž chodidel a akupresura chodidel. My jsme absolvovali nejznámější tradiční hodinovou masáž.

V převlékárně jsme dostali bavlněné volné kalhoty a haleny, do kterých jsme se převlékli, uložili jsme se na žíněnky a masérky se do nás pustily. V salonu bylo příjemné přítmí, klid a nevtíravá tichá hudba rušená jen tlumenými pokyny masérek. Obě pracovaly naprosto synchronně, začaly masáží nohou, postupovaly velmi důkladně od mačkání citlivých bodů na chodidlech, přes tahání prstů, promačkání lýtek až po stehna. Po nohách následovaly ruce (včetně vytahání prstů, až to praskalo). V sedě se pokračovalo různým vytáčením noh a rukou, pak následovala masáž krku a hlavy včetně temene a proklepání vršku hlavy. Na závěrečnou masáž zad zbyla čtvrthodinka a obě masérky skončily prakticky stejně téměř na minutu přesně po jedné hodině. Po chvíli odpočinku a vypití šálku čaje jsme zaplatili dohodnutých 150 Bt za osobu a jako jiní lidé vyšli zpět na rušnou ulici.

Celá procedura je opravdu hodně příjemná a člověk by ji vydržel asi každý den. My jsme si ji zopakovali ještě jednou v altánku přímo na pláži našeho hotelu, sice dvakrát tak drahou, ale zase se nám zdála ještě příjemnější, možná i díky použití kokosového oleje k lepšímu prohnětení svalů (a také příjemnějším masérkám, které dávaly srozumitelnější pokyny ke změně polohy). Thajská masáž je skutečně velmi silným zážitkem a nikdo by ji v Thajsku neměl vynechat.

Po pláži občas chodili prodavači všeho možného, nás zaujalo hlavně plážové oblečení. Pěkné jsou lehké průhledné šátky na zavázání za nebo pod krkem, které lze uvázat přes mokré plavky a projít tak i recepcí slušného hotelu nebo rušnou ulicí bez pohoršení z nedostatečného oblečení, Hanka i Janička si po jednom koupili. A Janičce jsme koupili i zvláštní letní oblečení z podobného materiálu v medové barvě, kdy na horní část těla se váže šátkový top a na nohy se obleče velmi vzdušná kombinace sukně a kalhot, které vzniknou protažením cípu látky mezi nohama a uvázáním do pasu. Vznikne netradiční letní oblečení, které lze nosit na neformální příležitosti i mimo pláž. Na první pokus nikdo není schopen si to obléci sám, ale po předvedení prodavačem je vše brzy jasné.

Jídlo od plážových prodavačů jsme nekupovali, protože jsme využívali služeb hotelové restaurace. Ochotní číšníci chodili i po pláži a my jsme si dohodli výsadu, že nám jídlo nosili přímo na pláž do altánku asi dva metry za našimi lehátky.

Vybírali jsme buď podle jídelního lístku nebo podle aktuální nabídky. První dny pobytu probíhaly dny thajské kuchyně, kdy za velice lidové ceny (kolem 60 Bt!) bylo možno ochutnat různé místní speciality a dokonce se aktivně zúčastnit jeho přípravy (ale kuchařkám se nedalo rozumět, tak jsme to obvykle nechali na nich, jen jsme marně prosili o šetření pálivými přísadami). Výborné byly hlavně pikantní nudle posypané ořechovou drtí.

Většina jídel je příšerně pálivých, až při jídle tečou slzy. Nelze nijak Thajce přesvědčit, aby jídlo udělali méně ostré. Číšníci se vždy zajímali, jak nám chutnalo, a my jsme vždy říkali, že to bylo výborné, ale zbytečně ostré, což oni nechápali („Jak by to mohlo být ostré, vždyť to bylo indické curry, to přece není ostré, ostré je thajské curry!“). Talíř je vždy ozdoben orchidejemi, které se samozřejmě nejedí.

Kromě běžnějších jídel jsem si jednou poručil i modrého kraba, čímž jsem si vysloužil uznání číšníka, který toto jídlo považoval za největší lahůdku z jídelního lístku, na druhou stranu jsme ho i pobavili, protože součástí přineseného jídla byla i keramická miska s hnědou tekutinou, ve které plavaly orchideje. Usoudili jsme, že se jedná o součást jídla, pravděpodobně nálev nebo zálivku k namáčení kousků masa nebo zeleniny a až na poslední chvíli nás číšník zarazil, že miska slouží k mytí prstů zašpiněných louskáním kraba. Krabí maso je sice dobré, ale otázka je, zda to stojí za tu námahu s jeho dobýváním. Oběd mně trval nejméně hodinu.

Děti samozřejmě nebyly schopné jíst tak ostrá jídla, ale hotel počítal i s dětmi a na jídelníčku měl „Fair house sandwich“ a „Fair house hot dog“. Ve skutečnosti byl sendvič a párek jen součástí velkého obloženého talíře buď s tousty plněnými masem nebo s houskami s párkem, vždy s velkou oblohou a hranolkama. Na takové stravě by děti vydržely i více než týden… Zvláště, když k pití měly krásně barevné nealkoholické koktejly (nejlepší byl žluto-oranžovo-červený „Fair house cocktail“ nebo třešňový „Sherry temple cocktail“), vždy s orchidejí, brčkem a umělohmotným míchátkem.

My dospělí jsme nebyli omezeni na nealko, takže u nás vítězila tradiční piňakoláda netradičně přímo v kokosovém ořechu (do kokosového mléka se přidá bílý rum nebo baccardi), ale zkoušeli jsme i mnoho dalších koktejlů, vesměs vynikajících. Kromě piňakolády v kokosu byl další výborný koktejl servírován ve vydlabaném ananasu.

Tyto koktejly jsme si dávali nejen k obědu, ale chodili jsme na ně i večer, kdy obsluha rozložila na pláži přímo u moře asi dvacet stolečků se dvěma křesílky (nám srazili dva dohromady) a osvětlení zajišťovaly louče a svíce. Koktejly míchali barmani přímo před námi u barpultu za stolečky.

Orchideje z jídla a pití bylo možno použít na ozdobu plavek.

Velkou výhodou bylo, že se nemusela nosit peněženka s penězi, vše se platilo jen podpisem šeku s číslem pokoje, šeky se zaplatily najednou při odjezdu a odhlašování hotelu.

Hned druhý den pobytu nás navštívil pan Adam z místní partnerské cestovní kanceláře (když jsme našli vzkaz za dveřmi podepsaný Mr. Adam, byli jsme docela zvědaví, kdo to bude, ale vyklubal se z něj obyčejný Thajec, takže netušíme, zda se skutečně jmenuje Adam nebo je to jeho pseudonym pro turisty podobně jako u Aničky / Ann). Kromě organizačních záležitostí a předběžných informací o odletu nám nabídl zajištění výletů.

Teď se nám hodila znalost možností i cenových relací, protože jsme mohli kvalifikovaně popsat, co vlastně chceme. A chtěli jsme polodenní (odpolední) výlet do vnitrozemí, který by obsahoval cestu džípem 4×4, procházku džunglí s návštěvou vyhlídkového bodu (nejlépe nejvyšší místo ostrova), návštěvu vodopádu, kaučukovníkovou plantáž, jízdu vozíkem taženém vodními buvoly, cvičené opice sbírající kokosy, stylovou večeři a hlavně sloní trek. Adam byl sice překvapený konkrétností našich požadavkům, ale zde nic není problém, chvíli počítal a řekl docela odpovídající cifru. Protože jsme znali relace a věděli jsme, že může jít níž, chvíli jsme ho tlačili až jsme se dostali k ceně skoro dumpingové (velká sleva pro obe děti, přestože nad 12 let se již zde obvykle sleva nepočítá) a dohodli se na 1.800 Bt. Možná by šlo jít i níže, ale to už by asi moc nevydělal a to jsme zase nechtěli.

Podobně pak probíhala i licitace o celodenní šnorchlovací výlet, který nás nakonec stál o něco více – 2.200 Bt včetně oběda a pití zdarma po celý den.

Dohodli jsme způsob zaplacení, datumy a hodiny odjezdu (samozřejmě od recepce našeho hotelu) a všichni jsme se spokojeně rozloučili s pocitem dobrého obchodu. Svou roli možná sehrál i fakt, že Adam byl jedním z mála Thajců, jemuž bylo rozumět, když mluvil anglicky.

Nakonec vše skutečně proběhlo přesně podle dohody, po celou dobu pobytu nenastal žádný významnější zádrhel, nikdy se nestalo, že by někdo něco nedodržel nebo zapomněl. Hlavně při výletech, transferech a přestupech mají Thajci vše zorganizováno a turisty si předávají z ruky do ruky tak, aby se nikdo nemohl ztratit.

A ve středu po obědě nás opravdu v recepci čekal náš průvodce po vnitrozemí ostrova Koh Samui s řidičem v otevřeném džípu s pohonem na všechna 4 kola. Program byl sestaven individuálně podle našich požadavků, takže jsme jeli jen my čtyři (tedy 2 lidi z cestovky na 4 turisty). Vyrazili jsme nejdříve po okružní asfaltové cestě kolem ostrova, projeli jsme kolem druhé nejznámější pláže ostrova Lamey beach a brzy jsme odbočili do lesa, samozřejmě palmového. Tady už cesta byla trochu horší, ale pořád to docela ušlo.

Po několika kilometrech jsme dojeli na planinu s farmou, kde nás čekal první naplánovaný bod výletu, tzv. Buffalo cart, projížďka na vozíčku taženém vodními buvoli. Vodní buvol je velké a majestátné zvíře černé barvy s dlouhými rohy. Ten náš zblízka vypadal ještě větší, než jsme si ho představovali podle toho, co jsme viděli z oken autobusu. Vypadá velice klidně a mírumilovně a asi takový i je. Nasedli jsme na bryčku a vyrazili na vyhlídkový okruh kolem farmy. Celou cestu chudák buvol vypouštěl různé exkrementy, nevíme ale, zda je to normální vlastnost nebo si nechtěl zadělat stáj a držel to v sobě až poveze turisty. Okruh vedl kolem rýžových a obilných políček, celkově nebyl moc dlouhý, připadali jsme si trochu jako když se u kolotočů děti vozí do kruhu na ponících. Ale v tomto srovnání ten náš okruh byl přece jenom delší a zajímavější.

Po dokončení kolečka jsme si býka pěkně zblízka prohlédli a pohladili. Došli jsme k dojmu, že se jedná o velice sympatické zvíře.

Nasedli jsme zpět do džípu a vrátili jsme se na lesní cestu. Po nepříliš dlouhé jízdě byly palmy vystřídány listnatými stromy – kaučukovníky. Že se blížíme k další zastávce naší cesty jsme poznali podle nařezaných kmenů s přivázanými nádobami na zachytávání husté bílé tekutiny vytékající z uměle poraněných stromů.

Surovina vypadá jako disperzní lepidlo herkules, po nějaké době ztuhne a je možno ji v ručních lisech vylisovat do gumových obdélníků tvaru rohožky na boty, které se dále suší a pak posílají do továren k dalšímu zpracování. K výrobě jedné rohožky je třeba kaučuku z asi 33 stromů.

Kromě kaučukovníků jsme tady měli možnost prohlédnout si zblízka i zvláštně vychrtlé thajské kohouty, které už jsme párkrát zahlédli z autobusu při projíždění vesnicemi.

Jen pár set metrů od kaučukové farmy (kde jsme museli sjet z cesty a kousek projet lesem) bylo větší parkoviště, kde už parkovalo několik dalších džípů. Připojili jsme se k nim, dohodli si dobu odjezdu a vyrazili jsme sami pár desítek nebo stovek metrů džunglí k nejhezčímu vodopádu na ostrově. Vodopád je skvělý, vypadá opravdu přesně tak, jak na fotografiích a prospektech. Ne že by omračoval svou výškou nebo mohutností, jeho kouzlo je v zasazení do exotické krajiny.

Chvíli jsme si vodopád prohlíželi, jezírko pod ním se dalo obejít po velkých balvanech přes potok až na druhou stranu. V jezírku se koupalo pár turistů (v plavkách) a asi i pár místních (kompletně oblečení). Udělali jsme dokumentaci foťákem i kamerou a pomalu se odebrali zpět k parkovišti.

U parkoviště je pár stánků se suvenýry, konečně jsme zde narazili na skutečné autory květin vyřezávaných z mýdla usazených do krabiček různých typů, nám se nejvíce líbí orchidejky v černých lakovaných krabičkách. V uplynulých dnech jsme několik podobných stánků prohlídli, ale buď byly orchideje v jiných krabičkách nebo byly černé krabičky s jinými květy a prodejci nedokázali květy prohodit z krabičky do krabičky. Až zde nám ochotně prodavačka přehodila květy a krabičky do námi žádané kombinace. Bylo nutno květ trochu nožem přizpůsobit a dobarvit, což ženě nedělalo nejmenší problém. A cena byla bez smlouváni 80 Bt na kus (ve městě 100 Bt, v hotelu 400 Bt).

Využili jsme i místní toalety a v dohodnutou dobu jsme se vrátili k džípu, kde už nás čekali čtyři Američani, které cestovka operativně přidala k nám na přejezd k další zastávce programu. Po stále výše stoupající cestě jsme serpentinami dorazili k vojenskému objektu, kde nás nechali projet závorou téměř pod vrchol nejvyššího bodu ostrova (635 m n.m.) na skalnatý útes s vyhlídkou na polovinu ostrova a okolní moře s malými ostrůvky.

Pod námi se rozprostíral jednolitý les několika tisíc palem. Na střídačku jsme se s Američany navzájem vyfotili a chvíli jsme v klidu vychutnávali poklidnou atmosféru místa.

Moře palem jsme nechali za sebou (pod sebou) a kolem polopřírodní zahrádky s různými druhy květů (poznali jsme jen ibišky) a dvou kostnantých kohoutů jsme se vrátili do džípu. Sjeli jsme opět do civilního sektoru a lesní písčitou cestou nás řidič s průvodcem vezli dále do nitra ostrova, až u nenápadné odbočky do džungle zastavili. Prošli jsme vyšlapanou cestičkou mezi houštinami k dravému potoku s obrovskými balvany jakoby poházenými do cesty divokému proudu, přes který vedl nepříliš spolehlivě vypadající můstek z neopracovaných dřevěných kůlů. A po chvilce cesty do kopce se objevil dřevěný přístřešek s několika uvázanými slony.

To už se kolem nás rojilo několik domorodců. Jeden z nich, vypadal trochu jako šéf, s námi začal domlouvat focení při trekingu na slonech, což jsme se po chvilce váhání rozhodli absolvovat, přestože podmínky se zdály být poněkud riskantní – teď zaplatit 300 Bt za dvě fotky cca 15 x 22,5 cm, které budou k vyzvednutí večer na recepci našeho hotelu. Ale abychom se vešli všichni na jednoho slona (a možná i proto, že slonů se nám na náš počet s Američany a se třemi Japonkami, které zde už čekaly, zdálo příliš málo), prý si mám vlézt na slona do mahutovské pozice, Hanka s dětmi bude sedět na sedačce (Japonky taky seděly všechny na jedné sedačce, ale mimo sedačku jsem seděl jen já.

Z dřevěného nástupiště standardního typu jsem se za pomoci několika párů rukou dostal na sloní krk největšího z přítomných slonů (jeden kel měl až do půlky uražený), ostatní si sedli na sedačku a vyrazili jsme. První pocit byl, že jsem se ocitl na pouti ve strašidelném hradu, kde je chodba ze dvou pásů pohybujících se opačnými směry. Krk totiž u slona navazuje na „ramena“ a kopíruje tak pohyby nohou – při vykročení pravou se pravá část krku posune dopředu a kousek nahoru, ale levá stojí na místě a samozřejmě ihned vše naopak při vykročení levou. Navíc jsem marně na hlavě hledal nějaká madla, snad bych na chycení použil i uši, ale ty jsou u slona indického příliš nízko. Hanka na sedačce za mnou dělala záchranu dětem, které pro lepší vyvážení seděly po stranách (na rozdíl od Chiang Mai zde sedačky neměly žádné zajištění typu řetízek, provaz nebo závora), přesto nějak záhadně našla ještě volnou ruku na to, aby mne jistila držením za ucho batůžku, který jsem měl na zádech.

A slon se zde nehodlal procházet po vyšlapaných pěšinkách lesem s parkovou úpravou jako při předešlém treku v turistickém středisku – zde je přece pravá džungle (nejen turistická), tak ať si to turisti trochu užijí, vede trek cestou necestou přes prudká stoupání a prudké spády přes balvany a kořeny stromů. Zatímco já jsem si připadal jako při balancování na velkém míči (ač jsem dozadu tvrdil, že se mně jede docela dobře a je to skoro jako jízda na kole), skuteční mahuti se asi dobře bavili. Slon samozřejmě nečekal, že by ho ten tvor za krkem nějak řídil a poslouchal pokyny svého pána, který běhal kolem nás s naší kamerou a točil a točil. Po zkušenostech z minula jsme kvalitě záběrů moc nevěřili, ale tento kameraman byl skvělý, evidentně netočil poprvé, jeho záběry se v podstatě nemusely dodatečně stříhat ani jinak upravovat.

Teprve když už jsem opravdu začal připomínat pověstný hadr na holi, prozradil mi náš mahut tajemství – slonovi se nesedí za krkem, ale je třeba si sednout úplně dopředu na hlavu. Ta je stabilní a sedí se na ní s sto procent lépe naž na krku. Posunul jsem se dopředu a hned jsem se cítil bezpečněji. Nohy jsem sice křížem přes sebe nebo dopředu na chobot nedal, přestože tak zkušení mahuti občas jezdí, ale i tak už jsem si dovolil sledovat motýly a jinou divokou a exotickou přírodu kolem sebe.

Mahut vrátil kameru, kterou si Hanka pověsila na krk, přičemž se jí asi omylem sama přepla ze Stand-by do Record, takže máme zdokumentovanou její obavu o život živitele rodiny. Vidět je sice jen detail sloní kůže, ale slyšet jsou všechna její doporučení, jak se mám správně držet. Sloni totiž občas procházeli místy, kde by člověk měl co dělat, aby se udržel na dvou nohách, naši pěší průvodci si museli pomáhat rukama (možná proto vrátil kameru, aby měl volné ruce). Kolem nás rostly nám neznámé stromy, samozřejmě kromě vsudepřítomných kokosových palem, vše porostlé cizopasnými nebo symbiotickými liánami. Slyšet bylo nějaké ptáky a hmyz, který kolem nás i létal, zastoupený například barevnými motýly. Trochu hluku dělali i sloni, na příklad když náš slon rozšlápl kokosový ořech, a samozřejmě mahuti, protože mahut se slonem komunikuje pomocí hlasitých krátkých povelů.

Na jedné z mítinek následovalo slíbené focení, aparát vypadal docela profesionálně. Večer byly fotky na recepci asi o 15 minut později, ale jinak byly dokonalé, nejhezčí z turistického focení v Thajsku (ale pěkné byly i portréty dětí na kovové připínací placky z Chrámu Wat Traimit v Bangkoku, o kterých ani nevíme, kdy a kdo je fotil).

Pak už jsme pomalu začali uhýbat doleva a doleva, až jsme se dostali zpět na začátek treku. Děti ještě natočili pár záběrů na kameře (Janička ze slona, Jirka už z krmení po vysednutí) a trek po necelé hodině sloní chůze džunglí skončil. Opět jsme část našich bahtů utratili za banány a třtinu, dali jsem sice všem slonům, ale nejvíc dostal ten náš.

Popošli jsme kousek nahoru od sloního stanoviště a uviděli jsme u palmy uvázaného nervózního makaka – nejrozšířenější thajskou opici. Makaky je sice možno naučit pracovat a pomáhat při sběru kokosů z vysokých palem, ale úplně ochočit se většinou nedají. Musí se uvazovat a je třeba dávat bedlivý pozor na jejich drápy a zuby. Hned po makakovi jsme zaregistrovali i dževěnou boudu, ze které se vyklubal regulérní obydlený thajský obytný domek (s jednou místností, jako na severu u horských kmenů), zde, uprostřed džungle. Na kryté verandě seděly na patách tři ženy a ležela jedna kočka, u bambusové konstrukce s pověšenými kokosy seděl asi majitel makaka a před domem stál stůl, za který nás náš průvodce posadil.

Následovala ukázka tradiční thajské kuchyně. Předehru obstaraly Japonky, které, ještě zmožené nervovým vypětím z jízdy na slonovi, uviděly komára. Naprosto synchronně všechny tři sundaly naráz své batůžky, vytáhly každá svůj spray a začaly zběsile stříkat na sebe, kolem sebe a na zděšeného komára. Pak teprve spokojeně usedly a začaly konečně sledovat přednášku. Na stole se postupně objevilo několik druhů koření, ale my jsme poznali stejně jen lemon grass, citronovou trávu, kterou jsme viděli už dříve. Tato tráva nejen že voní k nerozeznání od skutečného citrónu, ale i tak chutná. Další koření připomínalo různé jiné trávy, květiny, kořeny a další části rostlin, ale názvy opravdu netuším. Samozřejmě kromě chili papriček, kterými zde vše začíná a končí, Thajci je snad dávají i do palačinek.

Dostali jsme odborný výklad k jednotlivým druhům, ale nás stejně zajímal hlavně výsledek. Průvodce proměněný v kuchaře vše nastrouhal, nakrájel a nadrtil v misce a zalil horkou vodou, čímž prý vznikla normální omáčka thajského curry. Na vaření masa sice nebyl čas, naštěstí ale vše bylo připravené, takže každý dostal misku s rýží zapláclou trochou masa zalitého curry omáčkou. Jídlo vypadalo opravdu velmi nebezpečně a hygiena okolního prostředí vypadala na kombinaci úplavice a cholery s tetanem, ale přesto se všichni odvážili zkusit, jak to bude chutnat. Kombinace sice byla thajsky (= děsivě) pálivá, ale celková chuť byla zvláštně zajímavá. První miska nejdříve byla nabídnuta mně, hned jsem si pomyslel, že vypadám nejodvážněji, ale byl to jen připravený thajský vtip, protože kuchař ještě než misku položil začal vykřikovat: „Óhh, Thai culture, Thai culture!“ a s poukazem na tradiční thajskou slušnost dal nejdříve ženám, čili Japonkám po své pravici.

Po spartakiádě s repelenty jsme neočekávali, že by Japonky byly schopné pozřít toto evidentně nesterilní jídlo, ale k našemu překvapení se na misky vrhly, jakoby neměly v hotelu polopenzi, a než se kolem stolu dostala obsluha až k nám, měly prázdno a reklamovaly nášup. Dostaly a my samozřejmě taky. Při pohledu na náš apetit raději kuchař mísu s polotovarem uklidil do bezpečí (těžko říci, zda pro obyvatele srubu na večeři nebo na další den pro novou dávku turistů).

Dalším číslem představení byl kokosový ořech. Byla nám předvedana mladá palma rostoucí z kokosového ořechu a následně Thajec jiný ořech šikovně nasekl, aby bylo možné vylít mléko do misky a dát nám všem ochutnat. Bylo výborné a osvěžující. Načnutý ořech pak byl mačetou přepůlen úplně a dostali jsme po větším kousku dřeně, skořápku teď máme doma v květináči jako suvenýr. Ještě nám předvedli strouhání kokosu na zaostřeném kůlu a lisování kokosového oleje ze vzniklé drtě a další bod výletu, „tradiční thajská kuchyně“, byl u konce. Nejdříve jsme se obávali, zda to nebyl současně i bod „večeře v ceně výletu“, protože najedeni jsme ještě určitě nebyli, ale naše obavy byly liché.

Ale ještě dříve byla ukázka výcviku makaků ke sběru ořechů z palem. Vycvičení makaka není levná záležitost. Trénink trvá šest měsíců a každý měsíc stojí 1000 Bt, což je na místní poměry hodně. My jsme viděli až závěrečnou fázi výcviku. Na bambusové konstrukci u srubu byly navázané kokosy a opice je měla za úkol ukroutit, což se jí po poměrně velkém úsilí za pomoci všech čtyř končetin (a ocasem se držela) povedlo. Pak jsme následovali opici i s trenérem na kraj palouku, kde ji nechal majitel na dlouhém vodítku vyšplhat na palmu (mně by pád z té palmy trval déle než opici trvalo vyběhnutí nahoru) a natrhat několik kokosů. V koruně palmy jsme většinou viděli jen vystrčené opičí pozadí, protože ořechy rostou blízko kmene, ale padající kokosy nás nenechaly na pochybách, že takový pracant se majiteli vyplatí. Když pak opice usoudila, že už na palmě jiný zralý plod není (nebo že už turisté viděli dost), spustila se bleskurychle po kmenu dolů (jako hasiči po tyči) a vrátila se k pánovi. Oba si dřepli na kraj pěšiny a spokojeně se usmívali, navzájem si hodně podobní hlavně výrazem v obličejích. Ani se netvářili, že by chtěli bakšiš (i když opička by určitě něco uvítala), byli spokojeni, že turistům se líbilo.

Kolem srubu a slonů jsme se vrátili přes potok k džípům, Američani poračovali s Japonkami a my jsme už sami dobrodružně lesní cestou opouštěli naším autem prales. Po vyjetí z lesa na okružní cestu kolem ostrova nás řidič s průvodcem vzali do restaurace s poetickým názvem „Západ slunce“. Opravdu zdejší pláž je orientovaná k západu a Jihočínské moře zde vytváří fotogenický záliv s několika skalnatými ostrůvky podél srázného pobřeží. Do západu ještě chyběla asi hodina času, takže jsme byli asi jedinými hosty, servírované jídlo bylo docela dobré, i naší průvodci u vedlejšího stolu také povečeřeli.

Nechal jsem si na mapě ostrova ukázat trasu dnešního výletu (opravdu jsme viděli více než polovinu ostrova), průvodce mě překvapil na Thajce neobvykle dobrou orientací v mapě. Na definitivní západ slunce se nám ani nechtělo čekat, takže jsme zaveleli k odjezdu na hotel. Před recepcí jsme se rozloučili s řidičem i průvodcem (na bakšiš se tvářili skoro překvapeně, že to jako ani nemuselo být, ale oba si vzali). Z dnešního dne jsme byli nadšeni – ráno v klidu vykoupat v moři, oběd v altánku na pláži, nádherný výlet a večer jsme stihli posedět v restauraci na pláži a zkusit nový koktejl, který jsme ještě nepili.

Pro mne byl tento den nejhezčím z celé dovolené a myslím, že hlavně sloní trek se nám všem vryl do paměti nesmazatelně. Kdoví, zda ještě podobný výlet na slonech někdy zažijeme.

Relativně brzy jsme si šli lehnout, jednak velmi příjemně unaveni ze dne plného zážitků, a jednak nás ráno čekal další výlet, tentokrát šnorchlovací.

http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-88-thajsko-okruh-a-pobyt-na-koh-samui-cast-3/286/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .