Při kratším přejezdu do města Sukhotai jsme po cestě pozorovali občasná stáda vodních buvolů pomáhajících zemědělcům na polích s těžkou prací, ale kolem Sukhotaje je vystřídala stáda jiného dobytka – zebu. Na rozdíl od černého vodního buvola je zebu menší, méně mohutný a má mnohem menší rohy, zato má ale na zádech výrazný hrb, nejobvyklejší je světle hnědá barva, ale vyskytují se i bílé nebo tmavší mutace. Hned na první zastávce u chrámu Sri chum jsme si měli možnost prohlédnout celé stádo zebu.
K chrámu jsme šli opět tržištěm, tentokrát čistě turistickým. Převládaly dřevěné výrobky, nás zaujaly dřevěné žáby, hnědé, žluté a zelené, s řadou hrbolků na hřbetě a s paličkou prostrčenou otvorem v bocích. Když se paličkou lehce přejede přes hrbolky, žába krásně skřehotá, chce to ovšem trochu cviku a uvolněné zápěstí. Trhovci cvik zajisté mají, protože skřehotání se neslo od všech stánků, cena lidová – 50 bahtů před smlouváním za stoprocentně rukodělný výrobek (každá žába je mírně jiná) je velice příjemná cena.
Dalším zajímavým artiklem jsou například hnízda snovačů, zajímavé jsou i různé dřevěné sošky. Děti zaujala figurka v sudu s končetinami na pružinkách, které se po prudkém vytažení ze sudu napřímí, a to v počtu pěti, to vše za ohromného smíchu prodavačky, která se směje, jako by toto kouzlo viděla poprvé.
Už od tržiště je vidět poměrně nenápadnou krychlovou stavbu s úzkou štěrbinou místo vchodu, kterou je vidět skutečně obrovská bílá socha sedícího Budhy, vyplňující skoro celou budovu.
Natlačili jsme se štěrbinou dovnitř mezi chrámové stěny (jméno chrámu je Wat Sri Chum) koa sedící sochu. Se zakloněnými hlavami jsme hleděli na obrovskou sochu (rozpětí mezi koleny je 11,5 metru), na které nám Hynek demonstroval zvyklosti při zobrazování Budhy. Budha se zobrazuje pouze v sedmi základních polohách, každá z nich má přesně popsaná pravidla. Třeba právě sedící Budha má vždy pravou ruku svěšenou přes kolena (prsty této sochy jsou delší než je výška dospělého muže), zkřížená do tureckého sedu tak, aby se téměř dotýkala země. Dlouhé uši zase znamenají odkaz na jeho královský původ a nošení těžkých zlatých náušnic. Špička na hlavě je plamen osvícení.
Kolem hlavního Budhy je zde několik dalších soch v podobném stylu, tedy Budha sedící uprostřed krychlové budovy bez střechy, ovšem zdaleka ne tak monumentálních. Často jsou postavy ozdobeny pruhem oranžové látky přes prsa, což je způsob uctívání, dar a současně ozdoba.
Autobusem jsme se dostali skrz současné město do areálu historického parku. Zde dříve stávalo velké město, založené na přelomu 13. a 14. století králem Ramkamhaengarem, ovšem po asi 150-ti letech bylo dobyto a zničeno Ayatthuyou. Od té doby do poloviny dvacátého století bylo město ukryto v džungli. Až v posledních asi čtyřiceti letech byla džungle vymýcena a ruiny města byly restaurovány. Nyní je areál historického parku nadále udržován a obnovován pod patronací UNESCO a po džungli zde již není ani památky. V rozlehlém parku byly obnoveny kanály a jezírka, mezi jednotlivými památkami vozí turisty otevřené motorové vagónky ovládané pákami jako naše staré tramvaje (ty připomíná i cinkání zvonků při rozjezdu a při dávání výstrahy). Cestičky jsou místy dokonce vyasfaltované, jinde vysypané pískem nebo kamennou drtí.
My jsem prohlídku začali tradičně v ruinách hlavního chrámu Wat Mahathat. Silueta chrámu nám připadla poměrně známá, skoro jistě se zde odehrávalo několik dobrodružných filmů. Dominantami jsou opět sochy Budhů, vyniká několik vysokých soch stojícího Budhy.
Protože bylo pozdní dopoledne a blížil se čas oběda, bylo zde velké vedro, takže jsme při výkladu hledali kousky stínu, což je trochu problém, protože spíše než souvislé zdi je zde mnoho sloupů, které ale mnoho stínu neposkytují.
Vláček nás popovezl mezi týkovými stromy k dalšímu chrámu, Wat Sra Si, postavenému v khmérském stylu se třemi kamennými chedími (prostřední o něco vyšší než postranní). Zde byl krátký rozchod, dětem se líbila hlavně tajuplná zákoutí mezi zdmi chrámu a věžemi.
Pěkné jsou také keře a stromy okolo chrámu, včetně mohutně rozkořeněných banyánů s náznakem stínu pod rozložitou, ale nepříliš hustou korunou.
Zde jsme také nakoupili první suvenýry. Neodolali jsme a koupili asi 15 cm vysokou figurku thajského rolníka v placatém klobouku s ráhnem s dvěma koši přes rameno. Tento oblíbený suvenýr se sice dá sehnat kdekoliv v celém Thajsku, ale obvykle z obyčejného tmavého dřeva a velmi hrubě opracovaný (později jsme takové ještě nakoupili v Laosu po cca 60 bahtech), zde jsme ovšem dostali figurku z týkového dřeva velmi jemně do hladka opracovanou. Cenu jsme srazili asi na polovinu (z 300 na 150), ale museli jsme k tomu vzít ještě zelenou kvákavou žábu za základní cenu 50 Bt (k velké radosti dětí).
Kolem několika dalších ruin chrámů jsme dojeli k Chrámu obrovského jezera, s několika budovami na březích a ostrůvcích zřejmě umělého jezera. Na zdejším chedí nám Hynek vysvětlil symbolický význam jednotlivých částí těchto zvonovitých věží, které připomínají budhistům jejich patrona Budhu (např. spodní nejširší část je obrácená Budhova miska). Před chrámem je v poměru k ostatním místním sochám malinká socha (v životní velikosti) kráčejícího Budhy, která je považována za nejhezčí zobrazení Budhy vůbec.
Před chrámem u jezírka s lekníny a lotosy všechny zaujal trs rákosu nejméně 8 metrů vysoký. Bambus je travina, některé druhy rostou rychlostí až 40 cm za den – ty se dříve používaly k mučení a popravám. Odsouzenec byl pevně přivázán nad bambusové výhonky a bambus mu prorostl tělem. Prý tak mučili Japonci spojenecké zajatce u řeky Kwai ještě za druhé světové války.
U bambusu pobíhala zvláštní dlouhá ještěrka se světlým hřbetem a tmavými pruhy po stranách – scink. Jinde jsme ho pak už neviděli.
Realistická socha překvapí hlavně tím, že na první pohled zobrazuje ženu. Jemné rysy ovšem mají znázorňovat Budhův královský původ a dvorní výchovu.
Doposud jsme po areálu jezdili dvěma vagónky, zde ale jsme se natolik přiblížili východu, že obsluha vláčku usoudila, že ten kousek už dojedeme natěsnáni v jednom voze, což sice byla pravda, ale k pohodlí to mělo daleko. Ale těch 5 minut jsme to i v místním vedru vydrželi.
Závěrečnou část projížďky po historickém parku jsme ukončili u zajímavého obrovského zvonu, který dříve stával před místním královským palácem. Podle legendy každý poddaný s pocitem nespravedlnosti mohl přijít a zazvonit na zvon, král se vyklonil z okna a poddaný mu přednesl svou stížnost na jednání úředníků. Byla-li oprávněná, byl úředník potrestán, jestliže ale král shledal, že byl obtěžován zbytečně, mohl být stěžovatel i popraven.
Nad zvonem je mohyla se sochou krále Ramkamhaenga, autora thajského písma, s ukázkou tohoto písma vyrytou do kamenného monolitu: „Ve vodě jsou ryby, na poli je rýže… Kdo se chce smát – smějte se, kdo chce plakat – plačte!“
Bylo už poměrně pozdě, takže zastávku na oběd jsme velmi přivítali, opět bylo jídlo děláno formou švédského stolu, ale byly zde i pulty s obsluhou, kde jsme si nechali namíchat různé varianty salátů z thajských surovin přímo podle svého výběru. Celkem jsme se dobře najedli, děti si naložily takové porce sladkostí, že je nakonec nedokázaly ani sníst.
Na saláty se zde daly použít čínské jídelní hůlky, kterými se nadlouho nastrouhané ingredience nabíraly lépe než lžičkou nebo vidličkou.
Aby nám v autobuse cesta lépe ubíhala, rozdala nám Ann/Anička místní cukrovinky. V pytlíku měla nějaké plody tvarem podobné našim křupkám, chuťově ale sladké (možná až trochu příliš) a evidentně čistě přírodní. Dětem příliš nechutnaly, já jsem je ale s radostí dorazil za ně.
A tak jsme k večeru dorazili do Lampangu. Abychom neztráceli čas ráno, absolvovali jsme ještě večer prohlídku místního chrámu Wat Phra Fang. Hned u vchodu stojí rarita – při pozorném pohledu na košatý strom nad vstupní branou lze rozpoznat na složitých kořenech banyánu světlejší kořeny, které jsou ale spíše kmínky než kořeny, protože zde banyánem prorůstá současně i fikus benjamina.
Ale hlavní dominantou chrámu je vysoká a zářivě bílá chedí. Kolem stojí 7 menších věžiček a chrám s několika Budhy. Před hlavním z nich se sluší chvíli posedět s patama otočenýma dozadu, jen je třeba dávat pozor, kam si sednout, protože chrámem lítá spousta holubů, kteří občas znečistí koberec či turisty.
Ve vedlejších chrámech je pak opět k vidění sedm poloh Budhy, v zadní části areálu je budova s velkým ležícím Budhou.
Pod přístřeškem za chrámem je vystavena řada chrámových bubnů mnoha velikostí až po průměr více než metrový. I zde je dovoleno vše, co způsobuje hluk, takže děti na bubnech rozehrály tam-tamovou diskotéku.
Další budova byla v rekonstrukci a tak jsme si mohli prohlédnout a osahat i pravé bambusové lešení.
Líbila se nám i socha bílého slona v životní velikosti a kousek dále na stejném nádvoří socha sedícího Budhy, kterému přicházejí vzdát poctu slon a opice.
V areálu roste několik jackfruitů-chlebovníků s obrovskými a určitě těžkými ostnatými plody, které rostou přímo z kmene, protože větve by je neunesly. Pěkný byl i menší banánovník s dlouhým trsem zdejších minibanánků.
Bylo pozdní odpoledne, turistů už zde moc nebylo, a tak se místní mniši věnovali úklidu a zametání areálu. Naše návštěva byla vítaným zpestřením odpolední nudy, takže mniši živě reagovali na pokusy o kontakt ze strany některých našich kolegů, kterým např. ochotně zapůjčili svá mohutná (zřejmě rýžová) košťata a nechali je vyzkoušet zametání budhistického kláštera, za velkého ohlasu mladých mnichů. Za pomoc při zametání (a za pár bahtů) se pak nechali i fotografovat.
Na nocleh nás autobus dovezl do pětihvězdičkového hotelu Wiengtong v centru města, hotel je sice pěkný, ale nám se předchozí hotel v Phitsalunoku líbil více. Děti byly po náročném dni celkem unavené (příjemně), takže se osprchovaly a hleděly na televizi. My jsme se zatím vydali sehnat něco k jídlu.
Bohužel nikde jsme zde nenalezli jinde velmi rozšířené obchůdky Seven-Eleven (7-11) s non-stop provozem, kde se dá kdykoliv koupit nejen voda, ale třeba i celkem dobré hamburgery nebo hot-dogy za lidové ceny do 20 Bt, které děti zbožňovaly. Vyrazili jsme tedy do asi 2 km vzdáleného obchodního centra typu našich hypermarketů, kde jsme nakoupili vodu a nějaké housky na další den, ale k večeři jsme nic zajímavého neobjevili. Vzhledem k pokročilé době už i restaurace začaly zavírat, takže jsme přivítali objev provozovny KFC známé svými smaženými kuřecími křidélky.
Ovšem nastal nečekaný problém s angličtinou, nikdo z personálu nebyl schopen pochopit naši objednávku, ať jsme se snažili sebevíc. Ukazovali jsme na obrázek s menu, na prstech udávali množství a zkoušeli všechno možné, až nakonec obsluha konstatovala, že rozumí a že nám připraví 4 krát po dvou smažených křidélcích, že máme ale 20 minut počkat (přitom v pultech měli připravených křidélek dostatečné množství). Neradi jsme usedli a čekali a opravdu po dvaceti minutách byl balíček připraven. Až před budovou po otevření jsme našli uvnitř tři křidélka a jedno stehno…
Nenašli jsme v sobě morální sílu se vracet a doobjednat zbytek (platili jsme podle účtu správně jen tyto 4 kousky), dotrmáceli jsme se zpět do hotelu a záviděli dětem, jak jim chutná. My jsme protentokrát zůstali u sušenek z domova.
Ráno nás ještě autobusová klimatizace nestihla pořádně vymrazit a už jsme kousek nad městem zastavili u ananasové plantáže. Celý svah kopce nad silnicí byl porostlý místo vedle místa růžicemi ananasů. Majitelé plantáže bydlí přímo na ní v dřevěném domečku na kůlech (mimo velkých měst prakticky veškerá stavení stojí na kůlech, je to ochrana před vodou, hmyzem a hady). Přivítali nás u přístřešku, před kterým roste keříček tabáku. Ten si zde sami pěstují, suší i balí do primitivních cigaret, které také kuřákům nabídli k vyzkoušení, ovšem výměnou za opravdové cigarety, nejlépe americké. My jsme sice neměli co nabídnout protihodnotou, ale jednu cigaretku jako suvenýr jsme si také odnesli.A už jsme mohli pokračovat po cestičkách do ananasového pole. Ananasy plodí několik let, když už neplodí, tak se nahradí čerstvou odnoží. Pole je proto plné rostlin v různých stádiích života i vývoje.
Na zelené růžici dlouhých listů nejprve vyroste červená šištice květu, která postupně zraje do plodu s dřevnatou slupkou. Aby plod dozrával pomaleji, svážou se nad ním listy tak, aby plod stínily a chránily před sluncem.
Po procházce polem následovala ochutnávka – thajský ananas, a nejen zde na plantáži, ale i v hotelech – chutná úplně jinak, než stejný plod zakoupený u nás. Exportované plody se totiž sklízejí nezralé, aby dozrály cestou k zákazníkovi, což jim na chuti nepřidá. Zdejší ananasy jsou neuvěřitelně šťavnaté, stačí dotek a už z nich teče sladká šťáva. Majitel plantáže vzal čerstvý velký ananas a zručně jej několikrát objel nožem po obvodu po spirále kopírující dřevnatou část plodu. Tím se zbavil nejen nejedlého obalu, ale i hlouběji posazených tvrdých oček. Když se pak takto ořezaný ananas nakrájí podélně, mají výsledné kousky tvary hezkých srdíček, měkkých, sladkých a šťavnatých.
Samozřejmě nikdo neodmítl ochutnat, dokonce i místní psi-vegetariáni(?) se od Ann nechali ananasem nakrmit.
Děti objevily u přístřešku odložené ráhno s koši na ananas a hned si vyzkoušely, jak namáhavá je práce ananasového plantážníka, protože měly co dělat, aby ráhno uzvedly na ramena, přestože koše byly téměř prázdné.
Při další individuální procházce po farmě nás zaujalo třeba vosí hnízdo s průměrem přes půl metru, naštěstí prázdné, malá kuřátka exotického vzhledu, keříček chilli papriček a navštívili jsme i dřevěný dům majitelů s jednou jedinou místností, ve které ovšem nechybí věž a televize.
A samozřejmě jsme si nenechali ujít příležitost sáhnout si na trs banánů zakončený červeným květem.
Kromě banánů zde rostlo i několik rostlin papáje, která ač vypadá jako strom, je (stejně jako banán) ve skutečnosti bylina.
Poklidná atmosféra plantáže byla tak příjemná, že se nám ani nechtělo nastupovat do autobusu, ale nedalo se nic dělat. Stoupali jsme po úzké silničce stále výše do hor (spíše kopců), ráz krajiny byl teď jiný než v předchozích dnech, ale na Čechy zvyklé na Beskydy, Jeseníky, Krkonoše nebo Šumavu kouzlo zdejší krajiny až tolik neúčinkuje. Spíše než kopce a náznaky skal jsme obdivovali tropickou vegetaci.
Na odpočívadle s pěkným panorámatem jsme dostali pár minut na focení s varováním, abychom dávali pozor na jedovaté hady. Nevěřícně jsem při natáčení na kameru sledoval Janiččin příkaz: „Hadi? Já chci vidět hada!“ Vzhledem k jedovatosti zdejších kober a bungarů já hada vidět raději nechtěl.
Jen o chvíli později jsme stáli u další zajímavé scenérie. Nalevo od cesty se tyčila vysoká skála porostlá desítkami yukovitých rostlin, napravo byl výhled do hlubokého údolí. Protože odpočívadlo bylo v prudké serpentině, museli jsme k výhledu dojít skrz tržiště s kořením.Kromě exotického vzhledu upoutala i vůně linoucí se od vystaveného sortimentu, jedna z prodavaček zaslechla kašel někoho z turistů (z autobusové klimatizace kašlali všichni, místy jsme si připadali jako zájezd z plicní léčebny) a podarovala nás místním přírodním lékem – na pohled úplně obyčejnou stromovou větvičkou, která ale vydávala aromatickou vůni. S trochou odvahy jsme uposlechli pokynu a větvičku rozžvýkali. Chuť byla podobná vůni, něco mezi vanilkou a anýzem, kašel by asi opravdu dokázala uklidnit.
Za stánky byl svah porostlý lesem, který místy musel ustoupit hustým, vysokým bambusovým houštinám. Škoda, že nebylo více času na procházku.
Podobně jako u domů, tak i u význačných cest a zatáček na cestách stojí domečky duchů, které zdraví kolemjedoucí řidiči hlasitým troubením. Zde jich bylo opravdu požehnaně.
Zůstali jsme venku už skoro poslední, takže poslední výhled do krajiny a pokračovalo se dále, škoda, že výhledy teď byly občas zkaženy padající mlhou. Ta zkazila i polední zastávku u velkého jezera, které prý je obklopeno majestátným horským masívem. My jsme ovšem pořádně neviděli ani na protější břeh, natož na hory za ním.
Hned před autobusem stál stánek s jídlem, se zdejší specialitou, skákavými krevetami. To prodavačka nabrala síťkou z jezera drobné krevetky (asi 4 cm dlouhé, vzhledem spíše malinké průhledné rybičky nebo zvětšené akvaristické dafnie), do porcelánové misky nasypala různé koření (marně Hynek křičel: „Not spicy, please!“) a symbolicky promíchala vzniklou směs hmoždířem. Naštěstí měla miska docela vysoké okraje, protože krevetky povzbuzené pálivým chilli začaly skákat jako divé. I po nabrání na lžičku se snažily spasit seskočením dolů, ale neměly příliš šancí. Já se obával, že na mne nezbude, a šáhnul jsem po lžíci jako první, nedbaje Hynkova varování, že kromě úst budu cítit skákání dnes v břichu a zítra i jinde.
Chuť vzniklého salátu je hodně podobná ostatním thajským zeleninovým salátům, převládá pikantní ostrá chuť, rozdíl je hlavně v nárazech skákajících krevet na horní patro ústní dutiny. Vzdáleně to připomíná dětské práskavé bonbóny, které se po smíchání se slinami v ústech rozprsknou. Rozhodně to není nic hrozného, krevetky jsou natolik malé, že člověk ani nevnímá, že jí jiného tvora za živa.
Kromě Hynka našel odvahu už jen jeden spoluturista, ostatní pohrdli. Kdybych věděl, že ve zdejších stáncích nic jiného pořádného k jídlu neseženeme, asi bych si poručil nášup.
Při procházení jedinou zdejší větší ulicí jsme bohužel neobjevili nic vhodného k jídlu pro rodinu s dětmi (problém by byl i bez dětí), takže jsme skončili v obchůdku se smíšeným zbožím, kde jsme koupili nějaké oplatky a provizorně se tak zasytili.
Další cesta netrvala nijak dlouho, za pár hodin jsme se dostali k asijskému veletoku Mekong, který v těchto místech tvoří hranici nejdříve mezi Thajskem a Myanmarem – známým pod dřívějším jménem Barma, dále pak mezi Thajskem a Laosem. Zdejšímu kraji, kde se setkávají tři země (a čtvrtá Čína není daleko) se říká Zlatý trojúhelník a je samozřejmě známý pěstováním máku a výrobou opia.
Nasedli jsme na loď s dlouhou tyčí na zádi, která přenáší výkon motoru z nákladního auta ze zádi lodi na vrtuli lodního šroubu na konci tyče ponořeném do vody. Zaujali jsme strategické místo hned na první lavičce a poskytli jsme tak ostatním živý štít před vodní tříští vzniklou rozrážením vody při rychlé plavbě.
Nejdříve loď zamířila k barmským břehům. Hned za hranicemi s Thajskem stojí barevná velká socha (jiné než velké sochy se v jihovýchodní Asii zřejmě nevyskytují) mnicha s ještě větší kobrou kolem těla s roztaženým krkem jako vějířem nad mnichovou hlavou. Tato socha vítá Thajce, kteří jezdí do barmského kasína za hazardem, doma zapovězeným. Kasíno je jedinou zděnou budovou na zdejších březích, jinak jsou zde jen nuzné rybářské domečky ze dřeva. Domečky mají hlavní přístup z vody a vypadají malebně, ale asi jen pro nás, když v nich nemusíme bydlet.
Po prohlídce barmského břehu zamířila loď ke břehům laoským, které ale vypadají velmi podobně. Protože byl zrovna nízký stav vody, na první pohled upoutaly vzdušné kořeny stromů na březích řeky.
Kolem nás se proháněli rybáři v ještě rychlejších člunech než byl ten náš, na hlavách typické placaté klobouky. Občas si na břehu hrály děti, v kalné hnědé vodě se ráchali psi. Na březích jsou občas malé rybářské osady se sušícími se sítěmi, jediná větší stavba je pozůstatek plánů jednoho z mafiánských drogových bossů na přilákání turistů.
Díky nízkému stavu je tok občas rozdělen na ramena nízkými písečnými ostrůvky, na kterých lze zahlédnout volavky.
Socialistické republice Laos patří větší ostrov uprostřed řeky, u kterého lze přistát a bez víza (ale se vstupním manipulačním poplatkem v thajských bahtech) a razítka do pasu navštívit výsostné laoské území. Hned nad přístavem začíná útok na peněženky turistů lákavými láhvemi místní whisky s naloženými malými kobrami. Tomu lze ještě odolat, ale pohled s razítkem Laosu si koupil úplně každý, přestože stál čtyřikrát více než je obvyklá thajská cena (tedy 20 Bt namísto obvyklých cca 4-6 Bt).
Celá vesnice je zaměřena na turisty a je vlastně jedním velkým tržištěm. Sice zde nebylo mnoho času na rozchod, stačili jsme místy nakouknout i za krámky se suvenýry a pozorovat i jinou než jen turistickou tvář zdejšího chudého života. Políčka jsou sice asi úrodná, drůbež pobíhá volně, protože nemá kam utéci, ale žádná jiná možnost výdělku tu evidentně není.
Protože je zde relativně levně, využili jsme zbytek rozchodu podobně jako ostatní prohlídkou krámků a nákupem suvenýrů. Zboží sice je opticky levnější než v Thajsku, ale zato je zde menší ochota ke smlouvání, takže výsledná cena se od thajské snížené příliš neliší. Možná zdejší sortiment je o něco více autentický než zboží v thajských městech, které občas působí dojmem tovární výroby.
My jsme postupně nakoupili několik dárků pro příbuzné, např. vyřezávané dřevěné sošky rolníků, opiové dýmky (asi nejlepší zdejší nákup, jedna kovová, jedna z malovaného rohu vodního buvola a nejhezčí vyřezávaná, také z buvolího rohu), trička pro děti s vyšitým emblémem Zlatého trojúhelníku.
Cestou k přístavišti nás pozdravil z klece pták loskuták, ještě jednou jsme obdivovali naložené krajty a už jsme se museli nalodit na rychlou cestu zpět.
U výstupu z lodi pózovalo asi desetileté děvčátko s dvouletou sestřičkou v hodně pestrých krojích a pělo dokola tradiční thajskou lidovou „one photo, five bahts, please“ (jedno foto za pět bahtů, prosím). Nešlo odolat, takové foto se obvykle docela povede.
Kousek od přístaviště je známé Muzeum pěstování opia. Není v něm moc exponátů, ale alespoň je zde trochu chládek. Místo vstupenek slouží pohledy s reprodukcemi obrazů z historie pěstování opia z muzejní expozice, dokonce mají tolik druhů na výběr, že i naše čtyřčlenná rodiny si nemusela brát ani dvě vstupenky stejné. V muzeu mimo jiné zaujmou fotky a adresy drogových bossů, kteří jsou podobně jako mafiáni v Americe nebo Itálii natolik právně bezúhonní, že je nelze trestně postihnout, přestože thajská vláda se snaží drogový trh a pěstování opia potírat všemi prostředky.
Zajímavým exponátem je depresivní kopie opiového doupěte s postavami zfetovaných kuřáků opia v životní velikosti, ostatní exponáty představují opiové dýmky s příslušenstvím a nástroje používané při pěstování, výrobě a prodeji opia.
V poslední části muzea je expozice věnovaná žirafím ženám – horskému kmeni dlouhých krků, který i v současnosti obývají ženy s obručemi prodlužujícími jim krk do nesmyslné délky (nevěrné ženě jsou obruče násilím sundány a žena umírá na zlomení vazu nebo udušení). Protože v našem programu tento kmen nebyl, prohlédli jsme si alespoň fotografie.
Před muzeem je opět trh (ještě jsme dokoupili jedno tričko), nad muzeem na kopci je chrám s dlouhým přístupovým schodištěm hlídaným draky po stranách, na jehož zdolání nikdo nenašel morální sílu.
Přiblížil se večer a my jsme odjeli rýžovými poli do města Mae Sai, nejsevernějšího thajského města, kde přímo na barmské hranici stál náš hotel Wang Thong. Náš balkon vedl do Barmy, děti měly výhled na bazén. Protože ale tato část Thajska spadá do malarické oblasti, myšlenky na koupání v bazénu jsme zapudili, už se totiž stmívalo a za setmění útočí komáři rodu Anophaeles přenášející malárii. Rychle jsme v obchůdku 7-11 nakoupili vodu a raději jsme strávili večer v hotelovém pokoji, riziko malárie je sice v řádech desetin promile, ale proč riskovat, že ano?
Prvním bodem dnešního programu byla návštěva horských kmenů Akha a Lanu. Ráno jsme tedy po snídani vyrazili autobusem na pár kilometrů od města vzdálenou benzínovou pumpu (hned nás každého vyfotili s krojovanou Thajkou, večer jsme si mohli koupit obdélníkové umělohmotné mističky se svou fotkou, se stojánkem po 100 Bt). Po chvíli čekání pro nás přijela místní terénní auta tmavě zelené barvy, s korbou vzadu otevřenou a lavicemi pro 4 osoby po stranách, v Thajsku taková auta jezdí jako nejobvyklejší druh taxíku (snad mimo Bangkoku). Autobus by totiž do hor nevyjel.
Odbočili jsme z hlavní silnice a užší asfaltovou cestou plnou zatáček a serpentin začali stoupat do hor. Protože korba auta nemá zadní stěnu, měli jsme výborný výhled na exotickou krajinu severního Thajska. Ovšem nevýhodou je, že při takto točité cestě je lepší hledět dopředu než dozadu, takže jsem raději rychle polknul kinedril. Auto před námi asi mělo nějaký problém, protože nestačilo tempu, takže jsme jej divokým manévrem předjeli a začali jsme se mu vzdalovat, až nám zmizelo z dohledu.
Až při návratu jsme se dověděli, že řidič ve snaze dohnat ostatní nevybral jednu z mnoha zatáček, auto převrátil na střechu a kompletně jej rozmlátil. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Když jsme si podobný zážitek chtěli fakultativně připlatit, tak už to nebylo možné. Navíc postižení dostali po láhvi místní whisky Mekong výměnou za slib, že nebudou žalovat cestovní kancelář za způsobenou újmu (což zřejmě stejně neměli v úmyslu).
Po necelé hodině jízdy jsme se dostali prakticky až na hřeben místního pohoří, kde stojí první domorodá vesnice. Prvním překvapením byla asfaltka až přímo do vesnice, druhým zděný kostel a škola. Ale zbytek vesnice už byl alespoň trochu ve stylu „horských kmenů“, tedy dřevěné domy na kůlech. Na druhé straně silnice nás nejdříve přivítalo černé čínské prase volně se procházející vesnicí.
Šli jsme za ním a zavedlo nás k prvnímu domu, kde zalehlo pod podlahu verandy (vše na kůlech), kde za ním přiběhlo několik malých selátek, a protože to byla bachyně, začaly od ní pít mléko. My jsme si zatím prohlédli obydlí (nijak zvlášť se neliší od domku na ananasové farmě), za focení se platily první bahty (rozhodně ne poslední, prakticky co cvaknutí spouště, to mince – problém není v tom, že by to bylo drahé, ale drobné brzy dojdou a co pak? – vyplatí se s tím počítat dopředu a nashromáždit si co nejvíce mincí).
Pokračovali jsme ke škole s jedinou velkou místností, prakticky bez nábytku, kde mladý učitel učil hejno dětí různého věku, oblečených úplně stejně jako ve velkých městech, jen možná trochu více ušmudlaných. Turisti jsou pro ně ještě lepší než přestávka, hned se všichni začali předvádět a vysloužili si tím hrsti bonbónů, což jejich rozpustilou náladu ještě zlepšilo.
Aby je učitel uklidnil, začal s nimi zpívat thajskou písničku a posléze recitovat anglickou abecedu, což jsme opět ocenili dalšími bonbónky.
Za školou už byly opravdu jen tradiční domečky s domorodými obyvateli jak z katalogu cestovní kanceláře. Hned se odevšad začaly rojit zejména starší ženy v krojích, vesměs velmi malých postav, místo zubů jen zkrvavené dásně (následek žvýkání betelových listů), v ústech dlouhé opiové dýmky. Málem jsme způsobili incident, když jsme vyfotili a natočili dvě kuřačky, ale peníze jsme jim chtěli dát dohromady. Museli jsme velmi rychle najít další drobné, aby na nás přestaly ječet svými bezzubými ústy. Pak se ale klidně nechaly vyfotit ještě jednou.
Jinde už jsme byli poučenější, takže problémy nenastaly – kuřačky si dokázaly udržet až neuvěřitelný přehled o tom, kdo je fotil a ještě nezaplatil, takže bylo zbytečné snažit se nedostatkové drobné nějak ušetřit.
Některé sice byly tak zdegenerované, že vypadaly, jakoby se měly každým okamžikem rozpadnout na kousky, ale nakonec naši návštěvu přežily asi všechny.
Volnou chůzí jsme došli na konec vesnice, kde nás naložily naše teréňáky a pokračovali jsme do další vesnice, vzdálené asi 12km. Tato druhá vesnice byla ještě civilizovanější než ta předchozí, dokonce hlavní cesta vesnicí byla vydlážděna něčím na způsob zámkové dlažby.
Zde se už domorodci ani nenamáhají převlékat kvůli nějakým turistům do krojů, protože tato druhá vesnice nežije z fotografování, ale z prodeje suvenýrů. Několik žen sice plete koše z palmového listí nebo dělá podobné domácí práce, peníze za foto sice vezmou, ale netváří se, že by za námi utíkaly, kdybychom si je vyfotili bez zaplacení (na rozdíl od předchozí vesnice).
Většina žen ale má rozložené stánky a prodává tradiční sortiment suvenýrů. Prý se některé vyrábějí přímo zde ve vesnici, ale kdo ví…
My jsme pár dárků pro příbuzné nakoupili, třeba dřevěné tácky pod skleničky z černě lakovaného dřeva s pestře barevnými thajskými ornamenty, v dřevěné krabičce stejného provedení.
Pohodlnou chůzí s kopce jsme došli do dolní části vesnice, kde jsme dětem rozdali poslední bonbóny. Nasedli jsme do aut a vyrazili zpět do doliny. Zřejmě abychom docenili použití terénních aut, vydali se řidiči rozbitou polní cestou, takže jsme konečně mohli mít pocit, že jsme v kraji nepříliš poznamenaném civilizací. Ale to bychom museli zapomenout na předešlý asfalt a zámkovou dlažbu.
Po nasednutí do autobusu jsme poprvé zamířili zpět na jih. Po nějaké době jsme se ocitli uprostřed oblasti rýžových polí, takže Hynek zavelel zastavit a mohli jsme si rýži prohlédnout zblízka. Dále od silnice do políček jsme ale nesměli, protože prý jsou plná thajských kober.
Sice jsme řešili hádanku, jak kobra pozná domorodce (kterým asi neublíží) od turisty, ale domorodci asi mají jiné návyky a vědí, jak se správně chovat a co dělat v případě uštknutí.
Když už jsme začínali být dlouhou jízdou unavení, zastavil řidič uprostřed pustiny u skupiny domečků kolem horkého pramene. Na tento bod programu se děti celkem těšily, protože zde měla být možnost uvařit si v přírodní vodě křepelčí vajíčka.
Horký pramen je větší kruhová studna s doutnající vodou (prý až 95 stupňů teplou), do které lze v drátěném košíčku spustit křepelčí nebo i jiná vejce, po půlhodince by měla být uvařena. Ale uvařena zde nerovná se jedlá! Vejce jsou totiž uskladněna kdovíjak dlouho přímo na slunci, hygiena v okolí není vůbec žádná, takže o poživatelnosti vajíček lze mít důvodné pochybnosti.
Prošli jsme si stánky, dali jsme si zmrzlinu – pochopitelně balenou Algidu, ta se zde dostane všude – a trs banánů. Celkově tato zastávka byla zklamáním, představovali jsme si „horké prameny“ úplně jinak.
Po dalších několika dlouhých hodinách jsme konečně dorazili do dnešního cíle, největšího severothajského města (a po Bangkoku druhého největšího v celé zemi) – Chiang Maie. Bohužel později, než jsme plánovali, a tak Hynek operativně změnil program a místo do rukodělných dílniček jsme ještě před ubytováním v hotelu vyjeli serpentinami s výhledy do údolí k nejvýše položenému thajskému klášteru Doi Suthep.
Protože chrám stojí ještě kousek nad parkovištěm, jezdí se nahoru zubačkovou lanovkou, podobně jako v Tatrách na Hrebienok, ale mnohem kratší, tak kolem 150 metrů, navíc v neprůhledném laminátovém tunelu. Zdejší klášter je rozlehlý a výstavný, s výjimkou bangkokských chrámů se nám líbil zdaleka nejvíce. Hned u východu z lanovky začíná bohatá výzdoba, hlavní chrám lze dokola obejít po bohatě zdobeném nádvoří se barevnými sochami např. božstva s mnoha rukama a několika choboty, v modré či zelené barvě.
Za rohem stojí dvojitá řada zvonků, které děti ihned vyzkoušely, zatímco my jsme hleděli do údolí na město, které se ale už propadalo do večerního oparu.
Kromě zvonů je zde i gong o průměru 150 cm, který je ale těžké rozeznít, protože u něj není palice a rukou se do něj bije obtížně. Když už ale gong začne znít, pak jeho zvuk je hluboký a dlouhý.
Kolem několika jackfruitů jsme se vrátili ke vstupu do areálu, kde nám za 10 Bt půjčili sarongy – černé s pěknou výšivkou ženám, červené kalhotové mužům. Pobavila nás příhoda, kdy jeden z turistů (ne od nás) viděl sarongy s cenovkou 10 Bt a považoval to za cenu prodejní, nikoliv zápůjční.
Protože i zde panuje kult bílého slona, nemohla ani tady chybět jeho socha. Průčelí všech budov v klášteře je zdobeno hlavně zlatem, vše je krásně vyřezáváno a kombinováno s dalšími pestrými barvami.
Odložili jsme boty a vešli do rozměrného chrámu Wat Prathat. Chrám má uprostřed atrium a kolem něj zastřešenou chodbu s malovanými výjevy a sochami ve výklencích. Ovšem hlavní dominantou dvora je obrovské zlaté chedí s královskými bronzovými slunečníky.
Protože zde bylo relativně dost času (i když bychom nakonec využili i delší rozchod), zkoušeli děti natočit několik záběrů na kameru, abych i já měl důkaz o pobytu v Chiang Mai. Teprve při sledování videa jsem se pak zděsil, jak směšně jsme vypadal v červeném sarongu, pod kterým jsem si ještě vpředu nechat trčet ledvinku s doklady a penězi.
Ještě jednou jsme obešli chedí tyčící se uprostřed atria a vydali jsme se zpět k našim botám na první nádvoří.
Dolů k parkovišti vede dlouhé schodiště lemované zábradlím tvořeným těly obrovských šupinatých hadů. Protože kolem schodiště je parčík, je procházka dolů velmi příjemná, a tak zatímco my jsme si pěkně užívali, děti nám utekly dolů a asi 10 minut jsme je nemohli najít, protože nás čekaly dále, než jsme my předpokládali.
Ubytovali jsme se na dvě noci v hotelu Downtown Inn, bohužel jsme dostali pokoje sice se sousedními čísly, ale rozdělené dlouhou chodbou, schodištěm, výtahy a místností pro personál. Nakonec to ale nebylo tak hrozné.
Ráno jsme opět vyrazili do kopce, po celkem krátké době jsme zastavili u hadí farmy. Prohlédli jsme pár klecí s apatickými hady, ale větší část prohlídky areálu jsme nechali na dobu až po představení. Byli jsme jedinými turisty na stupňovitých dřevěných tribunách asi půl metru od malého šapitó, ohraničeného čtvrtmetrovým okrajem, pro hady evidentně lehce překonatelným. Abychom co nejlépe viděli, zůstali jsme s výjimkou Jirky v první řadě.
Vystoupení začalo drezúrou dvou thajských kober s hrozivě rozevřenými límci. Krotitel hadů mrštně uhýbal před výpady kober, takže to vše působila celkem nevinně.
Krotitel si ponechal jednu z kober, aby nám detailně předvedl její pěkný límec.
Ovšem když pak násilím otevřel kobře tlamu a ukázal nám její zuby, začali jsme teprve chápat nebezpečnost nepříliš vzdáleného hada. Na dotvrzení našich pocitů nechal jeho pomocník zakousnout kobru do skleničky přikryté kouskem látky a dno skleničky se zaplnilo prudkým kobřím jedem. Následovalo vystoupení se škrtičem krajtou tygrovanou, kterou jsme již znali z Bangkoku.
Další část show obstaraly hbité užovky a skákající had. Ten byl nejdříve vzletnými slovy vylíčen jako velmi jedovatý a pomocníci s bednou s hadem zacházeli s viditelně mnohem větší obezřetností než např. s kobrami. Když pak bednu opatrně otevřeli a dlouhými bidly ukázali kousek hada, jeden z nich opět bidlem vymrštil do publika silný kus provazu, což by u někoho mohlo způsobit šok, kdybychom nebyli včas na tento kousek připraveni Hynkem. Samotný had dokáže doskočit tak asi do jednoho metru a navíc není vůbec jedovatý. Focení obecenstva s hadem naše rodina začala, ale fotili se pak i další. Ovšem z žen jen Hanka (Janičce stačila fotka z Bangkoku). A na závěr bylo vybírání peněz formou házení bankovek do šapitó a volno k prohlídce farmy.
V objektu farmy je samozřejmě nejvíce klecí s různými hady, ale kromě nich je tu i menší zoologická zahrada s morčaty a s myšmi (krmení), jsou zde z dalších plazů leguáni, želvy a krokodýl, ptáky zastupuje páv a orel, z dalších hlodavců je zajímavá promyka, která neslouží jako krmení, protože naopak sama dokáže hada zabít a sníst. Celá farma je ukryta pod korunami stromů a palem, takže procházka v jejich stínu je mnohem příjemnější než pobyt na slunci.
Kolem centrální části farmy jsou billboardy s informacemi o hadech, jejich životě a stravě. Ale asi nejzajímavější jsou velké nádrže s metrovou kruhovou stěnou po obvodu, ve kterých na stromech a keřích leží desítky, možná stovky různých hadů, od neškodných užovek po nejjedovatější bungary.
Přestože jsme k hadí farmě před její návštěvou přistupovali poměrně s nedůvěrou, nakonec se nám zde líbilo, i díky klidné a příjemné atmosféře v celém areálu. Když nás Hynek konečně dostal do autobusu, dal nám základní informace k dalšímu bodu programu – sloní farmě, vzdálené jen pár kilometrů od farmy hadí.
Hned u vstupu do rozlehlého areálu na svazích kopce jsme si po 20 Bt koupili několik svazků banánů a cukrové třtiny (vypadá jako tvrdý přerostlý orobinec) na krmení. Protože do koupání slonů v říčce protékající střediskem zbývalo asi půl hodiny, šli jsme se zatím podívat na slony a zbavit se jejich potravy. Zpočátku jsme jim podávali banány opatrně a zdálky, přece jenom obrovská zvířata vzbuzují respekt, ale po překonání počáteční nedůvěry jsme se s nimi spřátelili a poplácali jsme je vždy po chobotu, což se jim evidentně líbilo.
Obešli jsme všechny strany sloního parkoviště a spravedlivě jsme podělila všechna zvířata.
Protože se přiblížil čas koupání, zaujali jsme strategické místo na můstky přes řeku, odkud byl hezký výhled do předpokládaného místa koupání. A vybrali jsme dobře.
Po pár minutách začali přicházet první sloni, někteří i za našimi zády po můstku, sešli k říčce a ponořili se slastnými výrazy do proudu.
Celé koupání trvalo kolem ¾ hodiny a lepší místo než na našem můstku bychom asi těžko dokázali vybrat.
Po skončení koupele jsme se snažili co nejrychleji přesunout do amfiteátru na sloní show, ale stejný nápad měli pochopitelně všichni ostatní turisté, takže místa v první řadě už byla obsazena. Vidět ale bylo odevšad a děti si dokonce sedly na zem, aby byly co nejblíže. Představení začalo pochodem slonů, první dva nesli v chobotech uvítací transparent, ostatní za nimi se drželi choboty za ocas svého předchůdce. Jen jeden slon to nevydržel a zdravil obecenstvo divokým kroužením chobotu.
Následovalo několik tradičních čísel se sedáním na zadní nebo pochod s hraním na harmoniky v chobotech.
Pěkné číslo bylo s nasazováním klobouků na hlavy mahutů, kdy po nasazení klobouku sloni pro jistotu narazili klobouky opravdu na doraz několikerým poklepáním chobotem na mahutovu hlavu. Zvláště jednoho slona vždy potlesk vyhecoval k projevům nadšení.
Dalším číslem byl fotbal, kdy sloni nejdříve odkopávali přihrané míče, pak jim mahuti přinesli branku a sloni stříleli panalty na jednoho z nich. Většinu střel chytil, pokud nešly těsně vedle, přestože střelci různě naznačovali střely a používali různé finty, ale když pak opravdu padl gól, nadšení publika (a samozřejmě i nadšení slona-střelce) neznalo mezí.
Nejvíce asi pobavil „člunkový běh“, kdy dva sloni měli rozestavěné kuželky a měli je postupně sbírat a odnášet do připravených košů. Zatímco jeden se poctivě dřel, druhý dělal šaška a po každé odnesené kuželce udělal pukrle na diváky. A když už bylo vítězství prvního skoro jasné, posbíral šašek všechny zbývající kuželky najednou a odnesl je do koše naráz, čímž těsně vyhrál.
Až neuvěřitelně působilo další číslo, kdy čtyři nejnadanější sloni dostali malířské stojany s archem papíru, jejich mahuti jim podávali štětce namočené do barvy a sloni malovali obrazy. Nám nejbližší slon byl abstrakcionalista a maloval různobarevné linie, druhý slon zase pointilisticky pokryl papír barevnými tečkami. Ale zbývající dva sloni byli realisté a jeden z nich nakreslil keř s listy a květy, druhý zase strom s hnědým kmenem a větvemi, na větvích zelené listy a barevné květy. Já bych asi podobný obraz nezvládl.
Na závěr předvedla skupina pracovních slonů, jak dříve sloni pomáhali při práci se svážením a skládáním dřeva. Dnes už sloni pracovat nesmějí, ale představení pro turisty a vození turistů se za práci nepovažuje a i sloni to evidentně považují spíše za zábavu. Velká část představení včetně různých „vtipů“ a legrácek je naučená drezůrou, ale i tak je vidět, že slon je inteligentní zvíře a že spoustu činností dělá s rozmyslem a nejen mechanickým opakováním naučených činností.
Po představení byla volná chvíle na vyfotografování se se slony, za mírný bakšiš mahutovi jsme toho samozřejmě využili.
Přestávka mezi show a následným trekem byla trochu delší, takže jsme nemuseli spěchat. Trekově upravených slonů je sice hodně, ale všichni účastníci show se také chtějí svézt, a tak chvíli trvalo, než jsme se dostali na řadu. Na slony se nastupuje z dřevěného nástupiště postaveného do úrovně slonova hřbetu. Slon má na zádech lavičku pro dva lidi, vzadu uvázanou pod ocasem, někteří mají vzadu „SPZ“ se jménem a věkem (obvyklý věk byl kolem 40 let). Na hlavě vpředu sedí mahut, který se o slona stará od jeho (i svého) mládí. Jízda je celkem příjemná, sedadlo se sice trochu kymácí, ale není třeba mít obavu z pádu.
V campu je několik tras, tím pádem se mahuti našich dvou slonů domluvili a vzali nás jinou trasou než ostatní, proto jsme byli celou dobu prakticky sami a nepotkali jsme nikoho jiného. Cesta vedla udržovanou džunglí po cestičkách vyšlapaných slony, často i místy s tak prudkým spádem nebo stoupáním, že člověk by měl problém zdolat celou trasu po dvou. Místy byly pěkné výhledy na camp, místy se jelo lesem.
Já jsem jel s Jirkou a natáčel jsem na kameru (včetně digitálního focení), ženy jely spolu za námi a fotily. Náš mahut byl mnohem komunikativnější, prakticky nezavřel pusu, když se nesnažil povídat si s námi, tak si alespoň prozpěvoval. Pletl dohromady několik jazyků (La Elephan je snad francouzsky, ke zpomalení tempa krmení nabádal německy – langsam, něco občas anglicky a zbytek asi thajsky). Hned na počátku cesty nás zbavil starostí s krmením, prostě dal celý trs banánů slonovi do chobotu najednou, třtinu jako druhé sousto a bylo po jídle. Zato druhý slon měl s jídlem problémy, protože nedokázal ohnout chobot dostatečně dozadu.
V jedné celkem zajímavé partii trasy slezl náš mahut po chobotu na zem a nabídl se, že nás natočí na naši kameru. Sice s obavami, ale přece jen jsem se odvážil mu ji svěřit. Když jsme pak prohlíželi výsledek, nestačili jsme se divit, co prováděl, zejména zběsilé zoomování dopředu a zpět téměř znemožnilo najít kousek použitelného záběru. Ale mahut byl se svým výkonem evidentně spokojen.
Prudkým svahem v lese na konci areálu jsme se dostali zpět k říčce, sloni se zde trochu osvěžili (my taky, tak tak jsem stačil uchránit kameru od sprchy), ale zpět k nástupišti už jsme došli po pohodlném chodníku bez nebezpečí kotrmelce slona s námi na hřbetě.
Přesunuli jsme se pěšky do poslední části areálu, kterou jsme ještě nenavštívili, do sloní školky. Zde jsou shromážděni mladí sloni, žijí zde se svými matkami až do dorosteneckého věku.
Ve speciálním přístřešku bylo čtrnáctidenní novorozeně (150 kg), jako všechna mláďata velmi milé. Nejdříve sice jen polehávalo ve stínu, pak se ale probudilo a začalo běhat po přístřešku a kolem své přivázané matky (přivázané proto, aby v obavě o mládě neublížila turistům).
Na chvíli se honilo s kohoutem, pak se nechalo od turistů škrábat po své tlusté kůži. Celý přístřešek byl pořád v obležení, takto mladého slona člověk nevidí každý den.
Plni dojmů jsme se sešli v autobuse a děti usoudili, že pokud to bude jen trochu možné, tak si minimálně trek na slonech musíme zopakovat, nejlépe co nejdříve na Koh Samui.
Mezitím nám pěkně vyhládlo, vydali jsme se tedy do orchideové farmy na oběd. Orchidejová farma je zde totiž spíše restaurace, která využívá orchidejí k přilákání zákazníků. Místo vstupenky zde každý dostane malou orchidej do klopy, jídlo bylo servírované o několika chodech ve vzdušném srubu, jehož stěny tvořila síť s vodou tekoucí se střechy. To spolu s větráky zde dělalo celkem příjemné klíma. Děti se ale nemohly soustředit na jídlo, protože je lákalo okolní atraktivní prostředí. Dojedli jsme proto co nejdříve a vydali jsme se prozkoumat farmu. Nejdříve jsme dostali krátký výklad o pěstování orchidejí od našeho kolegy ze zájezdu – pěstitele orchidejí, pak jsme už individuálně pokračovali v prohlídce. Hlavní částí zahrady je pěstírna orchidejí, které zde sice pěstují po tisících, ale jen v několika základních druzích a odstínech.
Nám se více líbil umělý prales, kterým se dalo procházet v iluzi exotické divočiny.
http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-87-thajsko-okruh-a-pobyt-na-koh-samui-cast-2/286/
- Guest napsal(a) před 10 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.