Velký okruh Thajskem a pobyt na Koh Samui, 1. část

Když jsme asi před třemi lety neprozřetelně slíbili dětem, že je jednou (až povyrostou) vezmeme na dovolenou do Thajska, tak jsme nepředpokládali, že je to zaujme natolik, aby si to pamatovali. To jsme je ale podcenili, od té doby se každý rok ptali, kdy už tam poletíme. A protože sliby se mají plnit, tak jsme letos objednali trochu komerčněji laděný zájezd než obvykle. Ale když už se máme trmácet takovou dálku, tak přece nestrávíme dovolenou na pláži u moře, když jsou v Thajsku tak pěkné poznávací okruhy. Bohužel v Thajsku je sezóna v době školního vyučování, a tak jsme vybírali alespoň zájezdy s termínem v době jarních prázdnin. Náhodou právě na prázdniny vyšel Velký okruh Thajskem – Klasik u naší oblíbené cestovky – FIRO Touru. Přiobjednali jsme si ještě týden na ostrově Koh Samui v lepším hotelu Fairhouse Resort (****), aby došlo i na to koupání a šnorchlování, protože být v Thajsku a neokoupat se by byla škoda. A tak jsme v pátek 14. února večer odletěli chartrovým letem s leteckou společností Travel Service přes Omán do Bangkoku.

Cesta do Ománu Boeingem pro necelých 200 cestujících trvala asi 5,5 hodiny, na letišti v Musqatu jsme měli hodinovou možnost protáhnout se před skoro šestihodinovým letem dále do Bangkoku. Omán je hornatá pouštní země a přílet nad pustými horami má své kouzlo, stejně jako přechod ze zimní Prahy (teploty hluboko pod nulou) do rozpálené pouště s teplotami přes 30 stupňů. Od letadla nás vezl nízkopodlažní autobus do strohé tranzitní haly, poprvé jsme zde měli možnost zaregistrovat zouvací mánii, která je pak v Thajsku dotažena k naprosté dokonalosti. Zde bylo několik párů bot odloženo před mužskou modlitební místností, samozřejmě muslimskou.

Současně s tankováním paliva do letadla zapracoval servisní technik na opravě palubního videozařízení, takže druhou část letu jsme měli trochu zpestřenou filmem na vyklápěcích LCD displejích, ovšem mně nefungovala sluchátka, takže jsem se ani nesnažil sledovat děj a zkoušel jsem raději podřimovat. Ožil jsem při roznášení teplého občerstvení (první teplé jídlo bylo už po cestě do Ománu, před mezipřistáním jsme dostali ještě bagetu). Letušky se v Ománu vyměnily, bohužel tato nová směna odbývala roznášku nápojů, takže jsme trochu trpěli žízní, přestože jsme si několikrát o pití řekli.

Po přistání v Bangkoku jsme bez větších problémů absolvovali celní formality – všichni jsme museli už v letadle vyplnit důležitý příletový formulář, který se všije do pasu a odevzdává se při opuštění Thajska. Jen jsme dovyplnili formulář i pro Jirku, který ještě nemá vlastní pas a podle letušek se na něho neměla tato povinnost vztahovat. Při východu z příletové haly panoval trochu zmatek a nám se povedlo zabočit doleva místo doprava, takže jsme nemohli chvíli najít delegáta, který nás tu měl čekat. Naneštěstí už nebylo možno se vrátit do střeženého prostoru, takže jsme museli vyjít ven před letiště. První krok za dveří do tmy thajského večera nám způsobil šok – po klimatizovaných letištních prostorech jsme si připadali jako v prádelně – takové zde je vlhko a dusno. Po chvíli přemlouvání se mně pak povedlo přesvědčit dozor u vchodu do hlídaných prostor, aby mne pustili zpět do haly. Tam jsem našel zárodek naší skupiny okolo delegáta s cedulí FIRO a ten mně poradil, jak se dá přijít z venku nehlídanými dveřmi.

I po několika desítkách minut jsme pořád ještě nebyli všichni. Pak přišly první poplašné zprávy od odbavovací přepážky, že jedna z účastnic má problémy s celníky, protože už kdysi v Thajsku byla a při odletu jí celníci nezaregistrovali do evidence vrácený imigrační formulář, takže ji teď nařkli z nelegálního opuštění Thajska (přestože razítka v pasu měla a při vystavování víza se na žádný problém nepřišlo). Jako nežádoucí osoba neměla být nyní vpuštěna do země.

Na tento problém se ukázaly být pravomoci našeho delegáty nedostačující, nepomohla ani místní delegátka a bylo nutno volat zástupce české ambasády. My ostatní jsme zatím šli čekat do autobusu. Již před autobusem nás obklopily místní dívky oblečené v pestrých folklórních šatech, nebyly to však ty dívky, kterými je Thajsko známé, ale jen hostesky tvořící pozadí k fotografování – každý z nás dostal kolem krku pentli s živými orchidejemi a každá rodina s hosteskou byla vyfocena. Fotky v zeleném papírovém rámu byly ke koupi další den v hotelu (asi za 150 bahtů), škoda, že zrovna naše se příliš nepovedla kvůli odrazu skla sousedního autobusu.

Čekání v autobuse bylo dlouhé a nepříjemné – více než hodinu jsme unavení čekali na vyřízení problému u celníků, celou dobu byla puštěna klimatizace, kterou nešlo téměř vůbec regulovat a my jsme tak paradoxně v tropickém prostředí trpěli zimou. Občas jsme si vystoupili před autobus, ale zde bylo zase nepříjemné dusno a začaly se objevovat protivné mušky, které nás zahnaly zpět do vychlazeného autobusu. Když pak náš delegát zavelel k odjezdu, protože případu se ujala ambasáda, všichni si oddechli.

Delegát našeho zájezdu byl menší štíhlý třicátník Hynek Šmehlík, specialista na Asii. Přestože jsme zpočátku měli trochu obavy z jeho projevu (pořád odkládal některá témata na později), v dalších dnech se ukázal jako výborný průvodce, který celý zájezd perfektně zvládl organizačně i výkladově, dostali jsme asi kompletní informace o všech navštívených místech ve srozumitelné formě doplněné mírným humorem.

Bangkok, Krungthep – hlavní město Thajska, u ústí Menamu do Thajského zálivu; 5,6 mil. obyvatel (1993). Politické, hospodářské a kulturní středisko státu. Průmysl potravinářský, dřevozpracující, textilní, papírenský, strojírenský, chemický, cementářský, sklářský. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště, přístav. Divadlo, muzeum, univerzita (1917) a další vysoké školy, vědecko-výzkumné ústavy. Cestovní ruch. – Založen v roce 1782 jako nové hlavní město Siamu. Stará část města stojí na pilířích a pontonech.

Hotel Mandarín v centru moderní části Bangkoku nás mile překvapil, je velmi pěkně zařízený v orientálním duchu. Dostali jsme klíče od pokojů a šli jsme se rychle ubytovat. Stihli jsme jen uložit unavené děti do postelí a už jsme utíkali na sraz s Hynkem, který nám slíbil noční návštěvu centra spojenou s individuální večeří – v programu avizovaná večeře s vystoupením byla kvůli zdržení odložena na následující den. Přestože bylo půl hodiny před půlnocí místního času, život ve městě jakoby teprve začínal. Všude davy lidí, všechny krámky a pouliční stánky byly otevřené. Prošli jsme kolem moderního čínského chrámu (všichni fotili a natáčeli, později po několika dnech v Thajsku nám už podobný chrám nestál ani za otočení hlavy) a po necelých deseti minutách chůze jsme se dostali na hlavní třídu.

Tady jsme dostali rozchod. Jít po hlavní třídě znamenalo prodírat se davy lidí mezi hlučnými pouličními prodavači a stánkaři, na stáncích převládalo jídlo (pro turisty evidentně životu nebezpečné), textil, hodinky, dalekohledy, suvenýry, CD, počítačové programy, kravaty a podobný sortiment. Raději jsme zahnuli do vedlejší ulice, čímž jsme se ocitli uprostřed Pudongu – čtvrti červených luceren plné celkem pěkných mladičkých Thajek, navzájem si velice podobných. Prakticky v každém domě je bar s vystoupením (na přízemí jen tanec u tyče, co se děje v patře lze odhadnout podle nabídek neodbytných nadháněčů s leporely fotografií). Po ulicích se vodí opilí tlustí Němci s maličkými Thajkami – někdy s jednou, jindy se dvěma a občas i s více najednou. Celá čtvrť není příliš rozsáhlá, dá se obejít za půl hodiny chůze, ale barů jsou zde možná stovky a holek snad tisíce, jak se vše může uživit na turistickém ruch je naprosto nepochopitelné, zvláště když podle našeho dojmu jsou zákazníci většinou hlavně Němci. Práce v tomto „průmyslu“ není v Thajsku považována za podřadnou, mnoho zdejších dívek tak živí celé své rodiny žijící v horách na severu a jsou doma přijímány jako velmi úspěšní lidé. I po konci kariéry zůstávají v Bangkoku a pracují na jiných pozicích dále. V posledních letech prý je zde velké konkurence z východní Evropy, ale my jsme nic podobného nezaznamenali. Tuhle část Bangkoku nemáme zdokumentovanou fotograficky ani na kameře, protože člověku přijde nepatřičné v těchto místech fotit, kdo ví, jaké by to mohlo vyvolat reakce.

Vrátili jsme se po chvíli jinou cestou na hlavní třídu a vyhledali jsme restauraci s relativně bezpečným vzhledem, s ceníkem včetně fotek jídel před vchodem. Víceméně podle vzhledu jsme si objednali kuře a hovězí s tmavou omáčkou a nudlemi. Jídlo jsme dostali v hluboké misce, spíše než omáčku nám to připomínalo polívku s plovoucím masem, zeleninou a tlustými špagetami. Na omáčku byla malá porcelánová lžička, na ostatní bambusové hůlky. Obsluhující Thajka čínského vzhledu nemohla vydržet pohled na náš zápas s hůlkami a přinesla nám vidličky, ale já jsem se nechal poučit o správném držení hůlek (od zájezdu do Číny jsem to již zapomněl) a jídlo jsem hrdě dokončil bez vidličky, takže jsem se mohl v následujících dnech občas předvádět. Hůlky jsou v Thajsku spíše výjimkou, jen občas se objeví díky velmi početné čínské komunitě, obvykle se jí klasicky příborem. I tato restaurace byla spíše čínská než thajská, jídlo nebylo nic moc, chuťově připomínalo vařené maso v sojové omáčce, i s pitím jsme platili kolem 200 bahtů, tedy asi 140 korun.

Druhý den ráno jsme se vzbudili bez výraznějších problémů, časový posuv nám příliš nevadil. V luxusní hotelové restauraci jsme se nasnídali – podobné snídaně pak následovaly i v dalších hotelech. Základ snídaně byl mezinárodní, t.j. housky, párečky, vajíčka, máslo, marmeláda, větší část bufetu ale tvořila jídla asijská, lépe řečeno thajská. Skoro vše jsme postupně ochutnali, ale na snídani jsme obvykle zůstali u klasických prověřených jídel. K pití byly k dispozici různé ovocné šťávy a džusy, čaj a káva. Zlatým hřebem bylo ovoce: malé chutné banánky, papája, občas mango a různá exotika, kterou jsme nedokázali identifikovat, ale zlatým hřebem byl vždy ananas – čerstvý a šťavnatý chutná úplně jinak, než jsme zvyklí z domova (i když se koupí plod, nemluvě o kompotovaném ananasu v konzervách). Se snídaní neměly prakticky nikdy problém ani děti, na rozdíl od ostatních jídel se vždy našlo něco klasického, co jim chutnalo a mohly si tak zaplnit žaludky na první polovinu dne.

Před hotelem jsme obdivovali první domečky duchů. Každý thajský dům má malý zdobený domeček pro duchy, kteří sice bývají i dobří, ale přece jen je jistější mít je před domem v domečku než aby se pletli a škodili uvnitř. Domečky jsou barevné a zdobené vyřezávanými ozdobami, zapalují se v nich svíčky a vonné tyčinky, nosí se do nich jídlo i jiné obětiny. Náš bangkokský hotel měl domečky dokonce dva.

V krámku za hotelem se prodávalo všechno možné, ale největší část výlohy a chodníku před krámkem byla zaplněna oranžovými desetilitrovými kbelíky, plnými různých věcí, nahoře vždy položený ručník. Cena byla různá, většinou se pohybovala kolem 200-250 bahtů. Tak tady totiž funguje financování mnichů. Mnichové se nesmějí dotknout peněz a nesmí prakticky nic vlastnit. Jsou ale velmi vážení a patří k dobrému tónu občas jim něco potřebného darovat. Normální člověk však nemá představu o věcech potřebných pro mnicha ani čas je shánět, proto vše připraví obchodníci do kbelíků, které prodávají jako soubor mnišských potřeb. Jak jsme viděli později, má tento obchodní trik ještě další výhodu pro všechny strany – mnich se může dohodnout s prodavačem a darovaný kbelík bez rozbalení vrátí k dalšímu prodeji, za uspořené peníze se jistě dá pořídit i něco jiného, než co by člověk považoval za standardní mnišskou potřebu… Na vlastní oči jsme to viděli v Lampangu, když jsme to viděli my, musí to vědět i Thajci, ale asi je to tak v pořádku.

Nasedli jsme do autobusu, ale jeden člověk chyběl. Hynek ho běžel hledat a opravdu ho po čtvrt hodině přivedl – poprvé a naposled jsme na někoho čekali, od tohoto okamžiku byli již všichni dochvilní (byť Hynkovu hrozbu, že příště autobus ujede bez čekání, nikdo příliš vážně nebral). Na vinně zpoždění bylo zaspání dotyčného kolegy, asi přece jen ten časový posuv. V překlimatizovaném autobusu jsme navlékli svetry, utěsnili jsme v rámci možností průduchy klimatizace papírovými kapesníky a vyrazili jsme na první setkání s budhistickou architekturou hlavního thajského města.

Bangkok nám nepřipadal tak hrozně zamotaný a složitý na orientaci, jak se píše v bedekrech. Skrz střed města vede mnohoproudá magistrála, na rozdíl od magistrály pražské je ta bangkokská s víceúrovňovými křižovatkami, takže se dá projet městem bez větších obtíží. Jen je třeba najít správný sjezd. Občas se jede kus nad zemí, magistrála je podpírána sloupy, aby se nekřížila s ostatními komunikacemi. Z těchto míst je dobrý a pěkný výhled na Město andělů s jeho stovkami chrámů, ale na druhé straně i moderních mrakodrapů, mnohem vyšších než se staví u nás. Vzhled mrakodrapu je pro majitele a nájemníky asi velmi důležitý, protože každý vypadá úplně jinak, než ty ostatní. Obzvláště výstřední je výšková budova ve tvaru posvátného bílého slona, včetně klů a oka.

Provoz na magistrále je v rámci srovnání s jinými velkoměsty celkem rozumný, nejsou zde zácpy s popojížděním rychlostí pomalejší chůze. To může nastat v klasických uličkách pod magistrálou, kde je opravdu nejrychlejším dopravním prostředkem mototaxi (motorka s řidičem, který jednotlivce za mírný peníz doveze kamkoliv) nebo klasický slavný thajský tuk-tuk, tříkolka se šlapajícím řidičem, který klidně utáhne i čtyřčlennou rodinu.

My jsme neměli zapotřebí tyto služby využívat, protože poloha hotelu Mandarín je natolik skvělá, že se dalo dojít do centra pěšky.

První zastávkou byl chrám Wat Traimit, Chrám zlatého Budhy. Ještě před chrámem nám Hynek udělal přednášku o budhismu, jeho historii a současnosti, včetně způsobu uctívání (nikoliv modlení, budhismus není náboženství, ale je to filosofie, takže budhista může být třeba i křesťan, ale častěji bývá hinduistou). Většina budhistických návštěvníků chrámu si koupí ve stánku před chrámem trojici posvátných pomůcek – lotosový květ, vonné tyčinky a zlatý plátek. Zlatý plátek se nalepí na sochu Budhy nebo jiného světce, tyčinky se zapálí a květy položí před sochu jako výzdoba a obětní dar. Lotosový květ je posvátný, protože rostl ve šlépějích čerstvě narozeného Budhy, který hned první den svého života (v poslední reinkarnaci před dosažením nirvány) začal chodit. Nejčastěji je vidět lotosy ve formě velkých poupat, ale občas jsou i rozkvetlé. Jinak rostou běžně v zavodněných příkopech podél cest, ve vodě se podobají naším leknínům.

V chrámu Wat Traimit je hlavní dominantou samozřejmě socha Budhy, která je zde ale na rozdíl od jiných chrámů z pravého zlata. Dlouho to nikdo netušil, protože socha vypadala jako vyzděná z cihel, ale když se rozšiřoval přístav a jeřábem se snažili sochu přemístit, jeřáb tíhu neunesl, socha spadla a odloupl se kousek štuku, pod kterým zazářilo zlato. Zřejmě v době nájezdů barmských hord byla takto socha zamaskována a ochráněna před roztavením. Barmští budhisté totiž uctívali Budhu v mírně odlišných polohách a všechny „špatné“ sochy bez milosti ničili.

Nad vzácnou sochou byl postaven nový chrám, sochy Budhy jsou v Thajsku obvykle tak obrovské, že musí být nejdříve postaveny sochy a až nad nimi později je dostavěn chrám. Zde socha váží skoro pět a půl tuny, vše je ryzí zlato, také se zdejší Budha leskne mnohem více než jiní, kteří bývají obvykle bronzoví. A těchto necelých šest tun zlata ani není nijak zvláštně hlídaných. Pro budhisty je socha Budhy posvátná, takže z jejich strany žádné nebezpečí nehrozí, a ostatní návštěvníci také nejsou nebezpeční, protože zlato nikdo neodrýpne a socha je tak těžká, že pro její uloupení by byl potřebný jeřáb, který se ale k soše nedostane přes chrámové budovy.

Do chrámů (a nejen do nich) se v Thajsku vstupuje zásadně bosky, boty se musí nechat venku. Zpočátku nám to dělalo problémy, zvláště když jsme chodili v teniskách na zavazování, ale pak jsme si zvykli. Žádné boty se nikdy nikomu neztratily. Je třeba si v chrámech dávat pozor, aby chodidlo nikdy nemířilo k Budhovi, protože by to byl výrazný projev neúcty, zdvořilé je alespoň na chvíli v chrámu usednout na paty a chvílí klidu a předstíraného rozjímání Budhu uctít. Až na výjimky ta ale není povinné. Další zvláštností je, že na rozdíl od křesťanských kostelů je v budhistických chrámem podporován hluk, zejména je vítaný zvuk zvonů, železných tyčí, gongů a jiných kovových předmětů. Proto je v každém chrámu spousta zvonků, na které je každému povoleno zvonit rozhoupáním srdce zvonu nebo úderem přiloženou palicí.

Součástí většiny chrámů je i prostor s automaty na horoskopy. Po vhození příslušné mince se v automatu roztočí ruleta s čísly. Číslo, na kterém se kotouč zastaví, udává číslo předpovědi na další období života. Tyto předpovědi jsou ve skříních s očíslovanými přihrádkami, podobných skříním na píchačky, které dříve stávaly u vrátnic našich továren.

V areálu chrámu Wat Traimit jsme navštívili ještě několik dalších budov s bronzovými sochami Budhy i jiných světců, každá nová budova v nás ještě vzbuzovala nadšení, protože jsme netušili, že podobných svatostánků jsou v Thajsku desetitisíce.

Chrámový komplex What Pho, Chrám ležícího Budhy, je nejstarší chrámový komplex v Bangkoku. V relativně nenápadné budově je neuvěřitelná pozlacená socha Budhy v odpočívající poloze, s délkou 46 metrů a výškou 15 metrů. Socha je tak obrovská, že je problém si ji pořádně prohlédnout (natož ji vyfotit), protože od ní není dostatečný odstup, takže první pocit po vstoupení do budovy je, stojíme u zlaté stěny. Deset minut trvá, než se socha obejde nepříliš pomalou chůzí. Obvyklou zastávkou je místo u chodidel, odkud je teoreticky možné dohlédnout od jednoho konce sochy k druhému, fotky se ale stejně moc nepovedou, hlava se totiž ztrácí v dálce v přítmí chrámu. Černá plochá chodidla jsou vykládána perletí se 108 výjevy kladných Budhových vlastností.

Budově nad ležícím Budhou by prospěla rekonstrukce, už se na ní začíná pracovat, zajímavé je financování akce. Ve stánku u Budhova pupku se prodávají střešní tašky podobné našim bobrovkám, přičemž koupená taška se pochopitelně nechá na místě, aby se použila na zakrytí střechy, ale její novopečený majitel ji může označit svým podpisem. Tím se na dlouhou dobu zapisuje do historie chrámu jako jeho sponzor.

Dalším způsobem získávání peněz od místních i od turistů (zejména dětských) je asi 120 kovových misek podél stěny chrámu. U stánku lze za 20 bahtů zakoupit váček s mincemi o nominální hodnotě 0,01 bahtu, které se musí po jedné vhodit do všech misek. Protože tyto mince prakticky nelze použít pro jiné účely (kvůli jejich nepatrné hodnotě), všichni zájemci o štěstí opravdu tyto mince do misek nahází, takže je možné je večer vysypat a penízky znovu nasáčkovat pro další den. I naše děti si zde štěstí nadšeně koupily.

V komplexu chrámu jsou i další budovy, celý klášter je poměrně rozsáhlý a mnichové v oranžových přehozech s obrovskými vějíři přes rameno dokazují, že klášter je stále živý a obývaný. Mezi budovami jsou dlážděné prostory s různými sochami a kamennými svícny, občas je zde parčík s jezírkem a umělým vodopádem, na větvích starého stromu sedí párek barevných tukanů (vyřezaný ze dřeva).

V dalších prostorách chrámového komplexu zaujme dvůr lemovaný desítkami stejných Budhů v životní velikosti, dary různých bohatých donátorů, nebo pozlacená socha – dvoumetrový symbol plodnosti a boha Višny. Kdo jej pohladí, bude mít nejméně dvojčata. Před touto sochou je pořád plno, ani ne tak turistů jako spíše mladých modlících se Thajek.

Nejposvátnějším místem kláštera je prostranství s několika obrovskými chedí, věžemi v klasickém thajském stylu, v nichž jsou uloženy ostatky panovníků rodu Rámovců dynastie Chakrí společně s relikviemi Budhy. Zde musí každého turistu po několika minutách začít bolet za krkem, protože majestátná krása mohutných věží nutí všechny hledět neustále vzhůru.

Před chrámem jsme mohli sledovat typicky thajský rituál, kdy si budhisté kupují ptáčky od pouličních ptáčníků s přeplněnými bambusovými klecemi, aby je mohli pustit na svobodu a vykonali tak svůj každodenní dobrý skutek. Okolí parkoviště autobusů je zaplněno stánky a různými umělci, provozujícími zde například hudební vystoupení nebo jen předvádějícími své barevné kostýmy (přičemž jen těžko lze hádat pohlaví osoby kroutící se v pestrém oblečení).

Ještě před obědem jsme stihli projít nejznámější bangkokský komplex – královský palác – Grand Palace s Chrámem smaragdového Budhy Wat Phra Kaeo. Komplex byl budován od roku 1782, kdy jej začal stavět Ráma I., jeho následovníci v díle pokračovali a nyní tak palác zaujímá rozlohu přes 2,5 km2. Aby neztrácel lesk, je palác se svými střechami každoročně renovován novými vrstvami plátkového zlata, takže září do okolí neustále čerstvou zlatou barvou.

Protože se chystala zvláštní návštěva v samotném Chrámu smaragdového Budhy, takže chrám měl být po poledni pro veřejnost uzavřen, začali jsme netradičně prohlídku v tomto nejznámějším a nejnavštěvovanějším místě Thajska. V centru chrámu uprostřed rozlehlého a vysokého pozlaceného oltáře sedí pětasedmdesáticentimetrová soška Budhy, prý z jednoho kusu smaragdu (což není pravda, protože tak velký smaragd nemůže existovat, spíše se jedná o několik dovedně spojených kusů nefritu nebo dokonce jen zeleného skla). Tato soška je Thajci považována za největší vzácnost země a Thajci věří, že dokud je na svém místě, nehrozí zemi žádné nebezpečí.

Samotný král sošku několikrát ročně převléká do úboru podle aktuálního ročního období, my jsme zde byli vlastně v období thajské zimy, takže soška měla na sobě zlatou pláštěnku. Ovšem my jsme se příliš zimně necítili, protože v komplexu královského paláce nesmí být odhalena ramena ani kolena, obuv by měla být plná nebo alespoň s plnou patou, takže jsme byli ve zdejším vedru kompletně propoceni.

Kvůli hrozícímu zavření kaple zde bylo velké množství lidí, dokonce se stálo ve frontě na odložení bot před vstupem do kaple. Ale je možné, že takový nával je tu pořád, je to přece jen nejposvátnější thajské místo. Pokračovali jsme proto rychle dále do míst méně exponovaných. Jen kousek od chrámu stojí skupina několika chedí různých stylů – jedna podobná barevným věžím z chrámu ležícího Budhy, další v hrubším khmérském stylu jakoby postavená z kamenů (ale asi to bude jen fasáda na cihlové stavbě) a třetí v kulatém hladkém provedení zvonovitého tvaru v barvě zlata, kterým je pozlacená. Další věže, již menší, svítí čistou bílou barvou, průchody mezi věžemi stráží mnohametroví barevní démoni se zlými úšklebky na tvářích. Samozřejmě jsme se s nimi vyfotili, s naším Jirkou – exotickým Evropanem se dokonce u démonů fotily místní školačky na výletě.

Po chvilce rozchodu a sledování budhistické modlitby jsme opět společně pokračovali dále kolem oploceného královského paláce v evropském stylu, zaujalo nás sloní nástupiště v jeho blízkosti – vyvýšený balkón s červeným zábradlím, ze kterého král nasedal na svého oblíbeného slona. Teplo bylo opravdu úmorné, takže nás potěšil krámek s přírodními šťávami – podle průvodcova názoru bezpečný. Na výběr bylo velké množství různých exotických šťáv, my jsme ochutnali příchuť místního známého ovoce litchí a rovněž místního, avšak neznámého ovoce, jehož název jsme si ani nezapamatovali.

Kolem audienční budovy s královským trůnem jsme se dostali až na konec celého rozlehlého areálu, zde stojící muzeum sice není klimatizované, přesto nám ale poskytlo alespoň chvilkovou ochranu před sálajícím sluncem.

Před nastoupením do autobusu nás ještě odchytil majitel pěkně urostlé krajty královské, Janička tomu pochopitelně nemohla odolat a zkusila, jak by ji slušela jako šála kolem krku. A slušela by pěkně. Sice nás ta chvilka radosti stála 100 Bt, což měl majitel vyvedené obrovskými čísly na kartonové cedulce, kterou nám ukázal až po atrakci, ale že to nebude zadarmo jsme samozřejmě věděli. Možná by šlo trochu smlouvat (autobus měl nastartováno a čekal jen na nás, což by byl výborný smlouvací argument), ale vzali jsme to jako charitu.

Protože již bylo dost hodin, dojeli jsme k lodi zakotvené na břehu řeky jako plovoucí restaurace. Oběd zde byl jeden z nejlepších v celém Thajsku, dokonce i děti si pochutnaly (což později bylo spíše výjimkou než pravidlem) a hlavně na sladké zákusky často vzpomínaly. Přímo z lodi se nasedalo na lodičky s motorovým pohonem (motor z náklaďáku pohání šroub na dlouhé tyči trčící ze zádi loďky). Tato plavba sice není v ceně zájezdu, ale nikdo si pochopitelně tento fakultativní výlet (500 Bt na osobu) nenechal ujít. Plavba po řece Chao Phraya je obrovským zážitkem, určitě větším, než pozdější plavba na Mekongu.

Břehy veletoku jsou hustě osídleny domorodci žijícími v domech z týkového dřeva, které dokonale odolává vlhkosti a je tedy vhodné nejen pro nadzemní části domů, ale i pro kůly, na kterých se větší část stavení vysunuje nad hladinu řeky. Podlahy v domech nejsou pevně propojeny s konstrukcí domu, takže výška místnosti závisí na stavu vody v řece a zaplavení místnosti nemůže nastat, protože podlaha stoupá s hladinou případné povodně. V řece nebo těsně nad ní je uloženo vodovodní potrubí s „pitnou“ vodou (pro nás Evropany vysoce toxickou a evidentně průjmotvornou), jen o něco výše se těsně k hladině prohýbají dráty elektrického vedení, které se ani nesnaží předstírat nějakou smysluplnou izolaci.

Většina domů má přístup jen z řeky. Na řece se odehrává celý společenský život, od setkávání s přáteli (některé párty byly opravdu dost hlučné) přes stravování v plovoucích restauracích (některým účastníkům našeho zájezdu vyvolával žaludeční nevolnost jen pouhý pohled na hygienické podmínky, nemluvě o náporu na čichové ústrojí, když jsme se přiblížili dostatečně blízko) až po osobní hygienu, zastoupenou v době naší plavby třeba koupáním malého batolete v neckách na verandě, umýváním nádobí v řece nebo dováděním kluků školního věku přímo kolem našeho člunu – pak že prý se Thajci neradi koupou.

U jedné z restaurací udělal kapitán krátkou zastávku, jeho žena nám rozdala balíky toustového chleba a už se po bocích lodi začaly objevovat ryby, něco mezi kaprem a sumcem, netrpělivě čekající na pravidelné krmení. Nejhladovější exempláře trhali kousky chleba přímo z ruky, ostatní ryby slušně čekaly na hozené kousky. Pro děti docela pěkný zážitek, ale spokojení byli i dospělí.

Zpočátku vedla plavba relativně civilizovanými úseky, například kolem hangáru se zakotvenou královskou flotilou, která ovšem nebyla hustým mřížovím příliš vidět, ale s přibývající vzdáleností od centra jsme se dostávali do míst, který připomínala spíše povodí Amazonky než asijskou řeku v hlavním městě Thajska. Břehy byly pokryty exotickou vegetací, které vévodily vysoké kokosové palmy a menší banánovníky, samotné břehy byly schovány pod souvislou vrstvou vodního hyacintu (zduřelé stonky má naplněné vzduchem a krásně tak plave na hladině, ovšem jeho zrádný zelený koberce spolehlivě dusí veškerý život pod hladinou). Přitom jen o pár set metrů dál musel pulsovat velkoměstský život, nám ovšem v tyto okamžiky velmi vzdálený.

Paradoxně nízký stav vody v řece nám umožnil delší projížďku, než bývá obvykle, protože za vyššího stavu turistické lodě neprojedou pod nízkými můstky. I průvodce Hynek, který takovou projížďku absolvoval už mnohokrát, se začal dostávat do tak vzrušeného stavu, že už jen opakoval: „Tak to jsem ještě neviděl, to jsem opravdu nezažil, on snad ještě zabočí do dalšího kanálu, no to už opravdu není možné!“

Ale všechno jednou skončí, takže najednou jsme ze sítě kanálů vypluli na otevřenou hladinu Chao Phrayi, která je zde širší než Dunaj v Bratislavě nebo Vídni, dokonce zde byly vlny podobné mořským, a už jsme uháněli k Chámu ranního úsvitu (nebo ranních červánků?) Wat Arun na protilehlém břehu řeky.

Chrám začal stavět v první polovině 19. století Rama II., dokončil jej ovšem až jeho syn Rama III. Věže dosahují výšky 20-ti patrové budovy a celý chrám je vyzdoben miliony porcelánových talířků, střípků a úlomků, takže vypadá celý jakoby porcelánový. Po obvodu chrámu a věží lze procházet po úzkých chodnících a strmých schodištích a obdivovat tak třeba sochy démonů, kterak s rukama vykloubenýma dozadu podepírají věž. Pod vrcholem věže hledí na každou stranu hlava slona se třemi choboty pro štěstí.

Před vstupem do chrámu jsme ještě dostali informaci o betelu a betelových palmách, protože jeden z mladých exemplářů rostl u vstupního turniketu.

Následoval výklad s prohlídkou a na závěr návštěva muzea s fotografiemi a rodokmenem královské rodiny. Přestože to je pro Thajce jistě velmi zajímavé téma, nás možná více zaujal na zemi sedící mnich, který právě uděloval požehnání skupince Thajců, posílené uvázáním pleteného náramku na zápěstí – opatrný musel být při vázání náramku ženám, protože těch by se správně neměl vůbec dotknout. Ale asi se to nebere tak důsledně.

Po nezbytném focení a nakupování nás naše loďka převezla zpět na správnou stranu řeky, autobus už čekal, aby nás dovezl do hotelu, kde jsme se ale jen rychle umyli a převlékli, protože nás čekala večeře s ukázkami klasického thajského tance.

První šok jsme zažili, když nás hned u vchodu donutili vzdát se pohodlí našich bot, které jsme museli nechat u vchodu, spolu s desítkami dalších návštěvníků, výhradně turistů (zaznamenali jsme americkou angličtinu, francouzštinu a ruštinu). Při pohledu na hromadu bot jsme nevěřili, že ještě někdy dostaneme zpět právě ty své. Ale protože každý dostal lísteček s číslem (na rozdíl od chrámů), nakonec jsme odcházeli opravdu ve svých.

Další nepříjemnost jsme tušili při pohledu na stoly asi dvacet centimetrů vysoké, vypadalo to sezení v kleče na patách. Ale opět byla panika zbytečná, pod stoly byla jáma, takže jsme do ní mohli spustit nohy a sedět tradičně evropsky, jen snad bez opěradla, které ale nijak nechybělo. Zato obsluha k nám musela vždy zakleknout, což působilo velmi exoticky. Příjemná byla klimatizace, která byla optimálně seřízená, takže jsme si odpočinuli od venkovního vedra, ale netrpěli jsme zimou jako v autobusu.

Každý z nás dostal jednu prázdnou větší misku na jídlo a kolem ní rozestavěných šest terakotových misek menších, každou s jiným typem tradičního thajského jídla – jedna polívka s krevetkama, jedno masa smažené v těstíčku, pálivé maso (asi opečené na pánvi), nudle (také velmi pálivé), směs zeleniny s masem a jedna miska s obsahem naprosto záhadným. Celkově docela dobré, každý si mohl najít alespoň jednu-dvě věci podle své chuti, dokonce i děti snědly skoro vše (kromě pálivých extrémů).

Už při servírování jídla se ztlumilo osvětlení a začalo představení. Pod pódiem byl usazený asi desetičlenný orchestr s domorodými nástroji (strunné a bicí, převládaly xylofony) a jednou nejméně stoletou zpěvačkou – možná ne stoletou věkem, ale určitě vzhledem a vyluzovanými tóny podobnými smrtelnému chroptění. Každé ze šesti čísel uvedla moderátorka ve třech jazycích, rozumět ji bohužel nebylo ani v jednom. Naštěstí Hynek netrpí nesmělostí ani přehnanou pietou, takže bez ohledu na ostatní turisty zplna hrdla moderátorku překřičel a jednoduchý děj Rámajány nám tak ozřejmil. A i v průběhu představení neváhal vyskočit a podat nám patřičně hlasitě vysvětlení zvláštního chování podivných postav na jevišti – to asi Francouzi hleděli, to z Pařížských operet neznají.

Prvním kusem byl „Tanec dlouhých prstů“. Na pódiu se legračně pohybovala šestice tanečnic včetně hlavní hrdinky princezny Síty, všechny se strnulými úsměvy (takže jejich obličeje vypadaly jako hlavy z muzea voskových figurín), naprosto synchronně, jakoby měly ruce spojené neviditelnými tyčemi. Tento dojem ještě posilovaly prsty na rukách, většinu tance vyvrácené nepřirozeně nahoru kolmo k dlaním. Prý se tomuto umění učí thajské dívky od útlého věku.

V druhém dějství se přidaly další postavy, zejména hrdinný princ Ráma s družinou a opičí král Hanuman. Bohužel asi není dostatek mladých mužů ochotných účastnit se takovýchto vystoupení, protože i některé mužské role hrály ženy (obvykle se v Thajsku převlékají muži za ženy, zde to byl jediný případ opačné úchylky).

V rámci oživení a zapojení turistů se postupně část děje přenesla i do prostor restaurace, možná za to ale mohlo jen nepříliš velké hlediště. Mezi stoly se proháněli démoni i se zeleným ocasatým Hanumanem, symbolický tanec byl vystřídán symbolickým šermem. Zpěvačka přešla od chroptění k vřískání a orchestr hrál, seč mu síly stačily.

V podobném duchu se neslo všech šest ukázek až do šťastného zachránění princezny Síty hrdinným princem Rámou. Celkově jsme byli překvapení – protože jsme něco podobného čekali, mysleli jsme, že to bude k uzoufání nudné. Ve skutečnosti to bylo docela zajímavé a dokonce i hezké, rozhodně to mělo specifickou asijskou atmosféru. V žádném případě jsme se nenudili ani neusínali, a nebylo to jen tím, že jsme po celou dobu konzumovali šest chodů naší večeře.

Plni dojmů z prvního kompletního dne jsme se vrátili do hotelu, děti ihned usnuly, my jsme se ještě museli sbalit na zítřejší další cestu.

Ráno jsme vyrazili celkem časně, abychom stihli alespoň první část dnešního programu za relativně příznivé teploty. Projeli jsme Bangkokem ještě před ranní špičkou a vydali se po celkem udržované asfaltce na sever. Cesty v Thajsku na sever od Bangkoku jsou v poměrně dobrém stavu, na rozdíl od jiných exotických zemí nehrozí zlomení nápravy ani zapadnutí autobusu. Provoz je sice silný, ale ne natolik, aby nebylo možné předjíždět pomaleji jedoucí auta.

Po nepříliš dlouhé době jsme dojeli k areálu královských zahrad a bývalého letního sídla thajských králů Bang Pa-In. Hned po vystoupení z přechlazeného autobusu jsme poznali, že ani včasné vstávání dnes nepomohlo, a že zimou rozhodně trpět nebudeme. Přesto jsme pohrdli malým turistickým vláčkem a vydali jsme se obdivovat areál po svých.

Celý komplex nechal vybudovat Ráma V. – Chulalongkorn koncem 19. století v různých stylech, od typicky asijských (thajských, čínských a japonských) staveb po paláce ryze evropského vzhledu. Na mnoha místech zní z neviditelných reproduktorů relaxační hudba, celá oblast leží na březích několik jezer, rybníčků a průplavů, což spolu s příjemným vánkem trochu zmírňuje spalující žár tropického slunce.

U prvního z rybníčků jsme nakrmili vodní želvy a poslechli si základní výklad, dále jsme se pak sice pohybovali společně, ale Hynkovi vstupy se týkaly už jen víceméně kuriozit a zajímavostí, protože více bychom asi nesnesli.

Na jezírku stojí jedna z nejznámějších místních staveb – uprostřed jezírka bez spojení s břehy stojí pohádkový letohrádek „Božské křeslo osobní svobody“ Rámy V., Aisawan Thipha-at, na který král utíkal před ruchem okolního světa a vladařskými povinnostmi (nebo před manželkou, to už si Hynek přesně nepamatoval). Nyní zde stojí alespoň jeho socha v životní velikosti a nostalgicky pozoruje davy turistů.

Kousek za letohrádkem je kanál pozoruhodný svým významem pro thajské právo. Dříve totiž se žádný smrtelník nesměl dotknout člena královské rodiny, a to pod trestem smrti. Tento zákon změnil jeden z Rámů po smutné příhodě: už ve vyšším věku si přivedl k mnoha desítkám svých manželek novou ženu, mladou, krásnou a chytrou. Ta se stala jeho nejoblíbenější favoritkou a dokonce mu porodila několik dětí, což ostatní zasloužilé manželky sledovaly s velkou nevolí, která rostla spolu s vlivem nové ženy na krále. A právě v této době se nová královna se všemi svými dětmi vydala na lodičce na kanál, kde se za nevyjasněných okolností lodička převrhla a královna byla i se svými dětmi těžkými šaty stažena pod vodu. Sloužící jim nesměli pomoci, a tak se všichni utopili uprostřed kanálu širokého kolem deseti metrů s hloubkou neklesající pod dva metry. Přestože se šuškalo o spiknutí manželek, král zakázal vyšetřování své královské rodiny a ihned nesmyslný zákon zrušil. Ovšem zbytek života už nenašel pohodu ztracenou společně s oblíbenou ženou a dětmi.

V centrální části areálu stojí Mudrcova rozhledna. Několika patrový altán ve stylu čínských pagod poskytuje rozhled po celém parku, ve vyšších patrech dokonce povívá větřík a osvěžuje turisty po zdolání schodů. Odpočinou si i nohy, protože boty tradičně zůstaly pod věží a mramorová podlaha je příjemně chladnější než okolní země.

Zde jsme si také ověřili, že přísný požadavek na pevnou obuv platí v praxi jako zákaz nazouváků – již sandály s páskem přes patu jsou akceptovatelné. Bohužel zakrytá ramena a kolena jsou povinná téměř bez výjimek.

Bosky se musí i do další rozlehlé budovy, tentokráte v japonském stylu, kde si lze prohlédnout interiéry a mimo jiné i oblečky Smaragdového Budhy, připravené ne jinou než aktuální sezónu. Nechali jsme si chvíli ovívat zpocená záda velkými větráky a pokračovali jsme dále do zahrady (po zažehnání hrozícího konfliktu při porušení zákazu fotografování jedním kolegou a po zakrytí částečně odhalených ramen jedné kolegyně).

Děti se vyřádily v zahradě s keři sestříhanými do tvaru různých zvířat, nejčastěji slonů, dokonce ani já jsem si nemohl nechat ujít fotku se zeleným kamarádem.

To už jsme se ale pomalu oklikou vraceli ke vchodu, poslední částí prohlídky bylo Skvělé a blýskavé bydliště králů, opět s interiéry a královským trůnem. Hlídka před vstupem byla ještě ostražitější než obvykle, takže i bermudy byly shledány nevyhovujícími a musely se použít sarongy (dlouhé sukně indického typu) z místní půjčovny (ke cti Thajců nutno podotknout, že grátis).

Znovu jsme nakrmili želvičky plovoucí v nazelenalé vodě a za chvíli už jsme seděli v chladivém autobusu.

Dalších asi 20 km severně leží bývalé hlavní město Thajska Ayutthaya, dříve metropole jedné z největších asijských civilizací. Bohužel roku 1767 napadly říši hordy méně civilizovaných barmánců, kteří město vyplenili a téměř srovnali se zemí. Zůstaly po nich jen ruiny a rozvaliny, z nichž můžeme ještě i nyní usuzovat na obrovskou moc tehdejšího Thajska. Zachovaly se jen základy staveb a bezhlaví Budhové, které barmánci neušetřili, ač byli sami také uctívači Budhy – thajská verze Budhu totiž zobrazuje sice také v sedmi základních pozicích (stejně jako barmská), ale zejména sedící Budha se zde zobrazuje mírně jinak než u sousedů, což byl pro barmánce dobrý důvod k zurážení všech hlav sedícím Budhům.

Jedna z hlav zapadla ke kořenům posvátného Budhova stromu – banyánu, který postupem staletí hlavu absorboval do svého spletitého kořenového systému a vytvořil tak jednu z nejznámějších ayutthayských atrakcí – zarostlého Budhu.

Chvíli jsme se procházeli ruinami, ale vedro a vědomí daleké cesty před námi nás brzy dohnalo zpět k autobusu, kolem tržiště s různými suvenýry, ale i se stánky s domorodými potravinami neurčitého živočišného či rostlinného původu. Něco jsme samozřejmě poznali (banány, ananas, mango, papáju, ryby či drůbež smažené na oleji v primitivních wok-pánvích), v něčem jsme tušili červy a hmyz (ale nelze to tvrdit s jistotou), chlebovníky a další ovoce nám ukázal Hynek, drtiče cukrové třtiny na sladký nápoj jsme sice poznali, ale že se ta divná tekutina dá i pít jsme v praxi neověřovali (vypadalo to příliš nebezpečně a vzhledem k příštím hodinám v autobusu bez WC se nikdo neodvážil zariskovat).

Kolem 1400 jsme dorazili do známého opičího města Lopburi. Protože v rámci polopenze byl na dnešek naplánovaný oběd, zastavili jsme nejdříve v restauraci s velkými sochami makaků na pergole před vchodem. Tradiční oběd formou bufetu byl tentokrát trochu ostřejší a méně tradiční, takže děti se tolik nenajedly, ale na zahnání hladu to stačilo.

Podle zamřížovaných oken jsme poznali, že se blížíme k opičímu chrámu. Opice jsou zde totiž tak drzé, že kradou zejména jídlo (ale nejen jídlo, třeba i třpytivé věci jako hodinky nebo šperky), a to i z vyšších pater. Na rozdíl od očekávání nestojí opičí chrám v pralese nebo džungli, ale přímo uprostřed města, což je trochu zklamání. Celý nepříliš rozlehlý areál je oplocen, samozřejmě ne kvůli opicím, pro které nepředstavuje plot ani tu nejmenší překážku, spíše je zde plot kvůli turistům a jejich penězům. Turistika a s ní související poskytované služby zde tvoří podstatnou část příjmů města a mnoha jeho obyvatel. Hned u vchodu každá skupinka turistů dostane spolu se vstupenkami také asi desetileté dítě s dřevěným prakem, které má za úkol chránit návštěvníky před nejdrzejšími makaky, kterých jsou zde stovky. Agresivnější bývají obvykle vůdčí samci, ze kterých mají ostatní členové tlupy viditelný respekt. Opice samozřejmě vědí, že kromě toho krmení, které mají ti velcí dvojnožci v rukách, tak také ukrývají ty lepší kousky v batozích a taškách, proto je dobré je trochu prohledat. Také já jsem při natáčení na kameru najednou málem upadl dozadu, protože mně skočila opice na záda a drala se do batůžku.

Turistům to ale obvykle příliš nevadí, berou to jako zpestření a navázání kontaktu s přírodou. Průvodce Hynek si nechal opice naskákat na ramena a ohryzávat lísteček na tričku, který opicím evidentně chutnal.

Po počátečních obavách se všichni s opičkami rychle sblížili. Jistě k tomu dopomohly i balíky chipsů a dalšího krmení. Část opic byla již asi přejedena, protože si turistů nevšímala a věnovala se raději jiným kratochvílím, k potěšení okolního publika.

Pomalu jsme se vydali na cestu kolem ruin chrámu, který sám o sobě samozřejmě nikoho nezajímal.

Naši dětští průvodci se začínali trochu nudit, proto začali škádlit zejména ženy nenápadným přiblížením zezadu a štípnutím do lýtka, což obvykle vyvolalo překvapené vyjeknutí – každý pochopitelně očekával spíše obtěžování opicí než malým klukem. Když už to přestalo být vtipné, začal se jeden z kluků přátelit s jednou z opic, které se to velice líbilo, asi v ní probouzel mateřské pudy.

Většina opic ale už jen polehávala ve stínu chrámu, který skýtal alespoň provizorní ochranu před spalujícím sluncem.

Dokončili jsme prohlídku chrámu a děti už se nedočkavě vrhly hlavními dveřmi dovnitř. Vznikla tak možnost pořídit paradoxní foto s lidmi za mřížemi a opicemi venku, jak je sledují a hrají si s nimi skrze mříže. Jinak vnitřek chrámu příliš zajímavý není, maximálně zaujme neuvěřitelný puch, dokonce mnohem horší, než bývá v opičích pavilonech zoologických zahrad, protože ty bývají alespoň občas čištěny. Zde však opice žijí relativně přirozeným životem a uklízet nánosy trusu a jiného odpadu nikoho ani nenapadne. Navíc je zde neuvěřitelné horko, takže si děti naposledy pošimraly oknem pár mláďat, která na ně na oplátku vyplázla jazyk, a raději jsme rychle vyšli zpět na vzduch. Ono v tomto horkém odpoledni i naprostá většina opic dá přednost pobytu venku před vydýchaným vzduchem rozpáleného chrámu.

Ještě těsně před nastoupením do autobusu se pár opiček snažilo vyžebrat cokoliv k jídlu, přestože autobus parkoval mimo areál opičího chrámu, většinou ale měly smůlu, protože veškeré jídlo již bylo rozdáno.

Nasedli jsme do autobusu a za prakticky neustálého Hynkova zajímavého povídání o historii i současnosti Thajského království jsme pokračovali rýžovými poli stále na sever.

Ještě před výjezdem z města jsme navštívili královský palác s muzeem, který nás zaujal především nesnesitelným horkem, dětem se ale líbila legenda o zákazu stoupání na prahy mezi místnostmi, protože v nich sídlí duchové, které přece nechceme rozzlobit. Palác stojí uprostřed parku, kde se dalo odskočit na WC a kde rostly nádherné barevné květy.

V parku probíhala slavnost spojená s divadelními představeními a s vystoupením dětského orchestru lidových nástrojů (něco jako v restauraci v Bangkoku, jen dětských hudebníků bylo mnohem více, řádově kolem třicítky).

Cestou jsme projížděly často menšími vesničkami, zaujala nás jedna z nich, která ležela v údolí menší říčky, kdy byl zřejmě horší televizní signál, protože nad všemi dřevěnými domky, které by honosností mohly soutěžit s našimi vesnickými kurníky, trčely několik metrů vysoké antény, což působilo velmi bizarním dojmem.

Mnohem příznivěji na nás zapůsobila zastávka u benzínové pumpy, kde byly zároveň i prodejna dřevěného zahradního nábytku z různých druhů dřeva a zdřevěnělých lián. Hlavně děti vyzkoušely všechny lavičky s opěradly vyřezanými do tvaru draka, opice či jiného zvířete. Ale houpačky a závěsné houpací sítě (v Latinské Americe zvané „hamaky“) jsme využili i my.

Poprvé zblízka jsme si prohlédli papáju s jejími půlmetrovými plody, u plotu stálo asi 1,5 m vysoké termitiště přepásané pruhem oranžové látky, podobně jako zde bývají ozdobeni sedící Budhové.

Po cestě jsme vyslechli Hynkův výklad o současné panovnické rodině, hlavně o jednotlivých dětech jako potenciálních nástupcích oblíbeného Rámy IX. na královském trůně (podle tradice by jeho nástupcem měl být nejstarší syn, v tuto chvíli to ovšem pravděpodobněji vypadá na nejmladší dceru…)

Už v autobuse nás Hynek připravil na ubytování v nejhezčím hotelu celého pobytu – hotelu Topland, dokonce jsme měli štěstí a dostali jsme pokoje spojené průchozími dveřmi, což je pro rodiče s dětmi velmi výhodné. Ale nejhezčí na hotelu je venkovní bazén na střeše nižší hotelové budovy, tedy na úrovni čtvrtého patra, s okouzlujícím výhledem na město Phitsalunok. Kolem bazénu rostou kokosové i jiné palmy, večer je bazén nasvícen světly, která přes listí palem a zelinkavou vodu v bazénu nasvěcují celý prostor zelenou barvou.

Bazén je otevřen do 2200, takže jsme měli necelou hodinu na koupání. Lehátka byla touto dobou samozřejmě volná, ručníky nám půjčili přímo u bazénu. My jsem si ve volném bazénu docela dobře zaplavali, děti kromě toho stihly otestovat i menší bazénky po stranách a skluzavku. Pár minut se s námi koupal Hynek a další dva páry z našeho zájezdu, později už jsme měli bazén jen pro sebe.

Bohužel jsme zde měli zamluvenou jen jednu noc a ráno jsme pokračovali v programu. Snídali jsme trochu dříve než obvykle, abychom v 800 byli u školy vzdálené jen pár ulic od hotelu. Školní den v Thajsku začíná nástupem všech dětí na nádvoří školy, je to docela pěkný zážitek a byli jsme rádi, že nás sem Hynek s Ann mimo oficiální program zavedli. Nádvoří školy o velikosti slušného náměstí již bylo zaplněno neposednými dětmi, které byly v neustálém pohybu. Zklidnění nastalo úderem osmé, kdy ze školy vyšel studentský orchestr za zvuků ryčné hudby. Mezi nástroji převládaly různé bicí, ale slyšet byli i klávesové foukací harmoniky, nějaký druh trubky a jiné.

Děti jak na spartakiádě okamžitě zaujaly svá místa. Děvčata byla oblečená do bílých halenek s modrými sukněmi po kolena, kluci v bílých košilích mají béžové kraťasy také po kolena. Ovšem skoro třetina dětí byla v modročervených sportovních úborech – jak jsme se dověděli, začínají dnes tělocvikem. Kapela dopochodovala na opačný konec náměstí, dav se zklidnil a ředitel školy přednesl projev, zřejmě k událostem minulého dne. Občas na projev děti reagovaly různým otáčením, dřepnutím, zvedáním rukou a podobně. Pak za zvuků hymny čestná dětská jednotka vztyčila vlajku Thajského království, následovala krátká modlitba a opět za zvuků ryčného pochodu se všichni rozprchli do svých tříd.

Pěšky jsme popošli několik set metrů k tržišti před chrámem jménem Wat Mahathat (jak jinak, chrám s tímto jménem je skoro v každém thajském městě). Na domorodém tržišti nás kromě již známého sortimentu zaujaly koše s kurkumou – jakoby zvětšenými burskými oříšky, které se suší a melou na mouku. Ta se pak použije na přípravu těsta jako suroviny pro pečení chlebových placek. Kolem dalších košů s lotosovými poupaty a zlatými plíšky jsme se probojovali ke vstupu do chrámu, který ale otevíral až v devět, takže jsme chvíli sledovali odstraňování starého vosku a jiných nečistot na nádvoří před chrámem. Dominantou chrámu byl – jaké to překvapení – opět velký, sedící pozlacený Budha, tentokrát se symbolickým plamenem kolem hlavy. Protože se příliš nelišil od ostatních podobných soch, sledovali jsme spíše obchodně zdatného mnicha, jak uděluje požehnání za koše a kbelíky s prefabrikovanými dary pro mnichy, které se ani nenamáhá prohlížet a rovnou je šoupá zpět do obchůdku k dalšímu prodeji.

Za hlavní chrámovou budovou je nejposvátnější část chrámu – kamenné chedí v barmském stylu, pod ním u našich dětí velmi oblíbený zvon s palicí a v altánku několik méně tradičních soch, např. známý čínský bůh štěstí s velkým, kulatým holým břichem.

http://www.ocestovani.cz/thajsko/cestopisy-86-thajsko-okruh-a-pobyt-na-koh-samui-cast-1/286/