0
0

Úvod

Na úvod bych ráda objasnila – podobného typu zájezdu jsem se zúčastnila poprvé, proto mohou být některé mé názory zavádějící. Rozhodně bych upřednostnila zorganizovat si výlet do Maroka po vlastní ose, ale bohužel vzhledem k naprosté neznalosti této země a současné mírně rozbouřené bezpečnostní situaci jsme se rozhodli pro předem organizovaný zájezd.

Upozorňuji, že tento text je určen těm, kteří se chystají na tento okruh s Eximem, nebo podobný jiný. Ostatní zde rozhodně nenajdou nějaký komplexní popis marockých krás. Na to se necítím povolaná.

Cesta

Pondělí

Kolem páté hodiny jsme odlétali z Prahy – pro mne to byl trochu šok. Nečekala jsem, že do Maroka poletí 200 lidí. Letělo! Díkybohu ne na poznávací zájezd, ale slunit se u moře. V půl osmé místního času jsme přistáli v Oujdě (časový posun – 1 hodina mínus). Toto letiště je nové, v provozu cca 3 měsíce. Zřejmě z toho důvodu se marocká kontrola na letišti vyžívala v kontrole dokumentů a kontrole registrační karty, kterou musíte vyplnit při vstupu do země. Chvílemi to vypadalo jako při kontrole fanoušků na fotbale – důkladná lustrace trvala pro 200 lidí přes hodinu. Po menších zmatcích se zaměněnými zavazadly jsme v devět večer vyrazili do Saidie.

V Saidii nás autobusy vysadily v hotelu Iberostar Saidia. Většina spolucestující měla zůstat zde. My jsme zde zůstali do rána, kdy jsme měli pokračovat do městečka Al Houceima.

Úterý

Ráno jsme vyrazili v 9:30 do města Al Houceima. Byli jsme zvědaví kolik lidí se rozhodlo poznávat Maroko – opět jsem utrpěla šok, bylo to totiž 37 lidí. Přiznám se, že v nehorších snech jsem si představovala tak 20 lidí, číslo 37 mě dorazilo. Evidentně nejen mne – naše průvodkyně také vypadala značně nejistě. Nasoukali jsme se do autobusu. Nezbylo než se s tím smířit.

Několik hodin jsme se přesouvali do Al Houceimy. Cestou proběhlo několik zastávek – ve městě Nador si většina cestujících vyměnila v bance peníze. My ne – vybrali jsme si peníze v bankomatu na letišti. V místní kavárně mohu doporučit typický mátový čaj s cukrem. Do Al Houceimy jsme dorazili po obědě. Musím přiznat, že toto město mě příliš nezaujalo. Bylo celkem nudné. Jediné povyražení představovali místní obyvatelé, kteří dávali najevo, že jsme naprostí exoti. Otáčeli se za autobusem, zírali s otevřenými ústy, ukazovali, … Odpoledne jsme se zajeli podívat na promenádu a na přístav. Z přístavu jsme šli pěšky do hotelu. Jak jsem již řekla – nic moc zajímavého jsme neviděli a shodli jsme se, že tento den byla dost nuda.

Večer nás čekala v hotelu servírovaná večeře – šlo jim to dost pomalu, asi to bylo tím, že jsme tam byli jediní hosté a číšníci ani kuchař asi nebyli schopni udělat a naservírovat jídlo pro tolik osob najednou.

Noc v hotelu pro mne byla dost stresující – hotel byl sice poměrně luxusní, ale pokoj s obrovskou terasou byl v úrovni ulice – nijak ohraničený. Jen terasa měla zídku – cca 70 cm vysokou. I po zatažení závěsů jsme měli pocit, že spíme ve vitríně a kdokoliv může přijít a nahlížet do pokoje skrz mezery v závěsech.

Středa

Brzo ráno jsme opět nasedli do autobusu a vydali se na delší cestu do prvního královského města Fes. Cesta vedla přes hory a vesnice, takže i přesto, že nebylo příliš pěkné počasí a občas pršelo, bylo na co se dívat.

Ve Fesu jsme si dali rychlý oběd – poprvé jsem ochutnala tradiční marocký tajin z kuřecího masa – a byl vynikající! Tajin je zvláštní hluboký keramický talíř, do kterého se dá kuřecí maso (nebo rybí, případně skopové), na velké kusy nakrájená zelenina s brambory a celé se to zalije kořeněným olejem. Poté se talíř zakryje keramickým uzavřeným kuželem a dá se to celé vařit. Servíruje se odkrytý talíř.

Po obědě jsme pokračovali ke královskému paláci, kde jsme si mohli vyfotit krásně zdobenou vstupní bránu. Poté jsme odjeli na prohlídku mediny. Medina je v každém královském městě (tedy asi i v nekrálovském, ale s jistotou to nevím – asi jsem neposlouchala paní průvodkyni tak důkladně) – je to tzv. staré město. Je obehnaná hradbami a uvnitř naleznete půvabné malé uličky, tradičně vypadající zákoutí a hlavně obrovské množství obchůdků, dílen, atd.. Přestože cestou do Fesu pršelo, marocký průvodce nás ujišťoval, že v tuto dobu ve Fesu nikdy neprší. Bohužel – nám zrovna u vstupu do mediny zapršelo – tedy, to není to pravé slovo. Spustila se průtrž s kroupami, která naprosto znemožňovala opustit autobus. Když se to celkem uklidnilo, vydali jsme se do mediny. Dříve jsem četla několik cestopisů z Maroka, kde cestovatelé popisovali nástrahy medin – musím naprosto souhlasit, že bez GPS je v medině naprosto nemožné najít cestu zpět. Medina ve Fesu je největší bludiště, které jsem kdy navštívila. Vstoupíte, a během několika vteřin nemáte tušení kde jste. Navíc jsou některé uličky točité. My jsme nejdříve navštívili obchod a dílnu s nádobím. Můj dojem je, že hlavním důvodem bylo, abychom se schovali před deštěm. Dále jsme navštívili jednu z medres (místa určená pro výuku koránu), kde jsme obdivovali precizní jemnou výzdobu. Poté jsme navštívili obchod s tradičními koberci a naposledy jsme zavítali do koželužen. Koželužny jsou ve Fesu proslulé. Pro mne tato návštěva znamenala velký nápor na žaludek, protože barvení kůže neskutečně páchne (pokud si dobře pamatuji výklad – jako ustalovač barvy se používají holubí výkaly). Ovšem nakoupit se zde dá velmi levně a některé výrobky jsou opravdu pěkné. Jedna z našich spolucestovatelek si zde koupila krásnou moderní bílou koženou bundu. Provedením a podšívkou byste hádali některý z dražších butiků – rozhodně ne páchnoucí dílnu.

Průchod medinou mi přišel tak trochu účelový – dostat nás tam, kde můžeme utratit co nejvíce peněz.

Večer jsme se odebrali do hotelu.

Čtvrtek

Po snídani jsme vyrazili na opravdu hodně dlouhou cestu. Jeli jsme celý den a do Marakéše jsme dorazili kolem šesté večer. Cestou bylo samozřejmě na co se dívat, ale bylo to ke konci už únavné. Na oběd jsme zastavili ve městě Beni Mellal.

V Marakéši jsme se ubytovali v hotelu a po večeři se vydali pěšky na náměstí Djemma Al Fna (doufám, že je to napsané správně ). Sice nám průvodkyně řekla, že to je 15 minut pěšky, ale buď jsme byli unavení, nebo to byla mylná informace – šli jsme tam cca 30 – 40 minut. Není čeho se bát, ta procházka byla nenáročná. Návštěva tohoto náměstí za tmy je jedinečný zážitek. Jsou tam desetitisíce lidí, převážně místních, kteří sledujíc různá komická představení, krotitele hadů, muziku, atd.. Dále je tam spousta stánků s restauracemi (uprostřed se vaří, okolo jsou lavice pro strávníky a celé je to zastřešené jako stánek), spousta stánků kde vám udělají čerstvý pomerančový džus. Také je tam vstup do Mediny, takže hodně možností nákupů. Celkově je atmosféra na náměstí úžasná a nedá se srovnat s tím, jak to tam vypadá přes den. Skutečně doporučuji jít tam večer!

Pátek

Po snídani jsme se naložili do autobusu a vydali se na celodenní prohlídku Marakéše. Město je nádherné – domy zde mají oranžovou omítku, což mění atmosféru a dodává zvláštní nádech.

Jako první jsme navštívili zahrady Menara, které jsou celkem pěkné, ale nijak rozsáhlé. Poté jsme odjeli na prohlídku saadských hrobek a paláce Bahia. Obojí bylo velmi zajímavé. Poté jsme se vydali do mediny. Medina v Marakéši je také bludiště, ale stále mi přišla o dost přehlednější než medina ve Fesu. Zde jsou na turisty celkem zvyklí, takže jsou občas dost otravní. Nechali jsme se zavést do místní lékárny, kde jsme si vyslechli spoustu informací o arganovém oleji a ostatních bylinkách. Bohužel mne cca po 1 hodině přemohl pocit, že hlavní důvod této návštěvy byl, aby turisté nakoupili co nejvíce hloupostí. Že by nenápadná dohoda prodejce s cestovkou?

Z mediny jsme vyšli na náměstí Djemma Al Fna, jak jsem již říkala, přes den to není ono. Toto náměstí doslova žije v noci. Z náměstí jsme se přesunuli do restaurace, kde A. Hitchcock natáčel scény z filmu „Muž, který věděl příliš mnoho“. Restaurace je krásná, rozhodně tam dobře vaří. Přinesli nám polévku harira a kuřecí tajin. Kuře bylo vynikající, jenom nám zapomněli do tajinu nakrájet zeleninu a pečivo nám také dodali až po urgencích. Ale jinak v pohodě.

Po obědě jsme se šli podívat na kotúbijskou mešitu. Bohužel v Maroku je ne-muslimům vstup do mešit zakázán (až na výjimky – jako např. mešita Hassana II. v Casablance), takže jsme ji mohli obdivovat jen zvenku. Poté jsme měli volno, takže se všichni rozběhli na súky (trhy) nakupovat.

K večeru se někteří z nás rozhodli navštívit zahrady Majorelle, které do své smrti vlastnil Yves Saint Laurent. Zahrady jsou přístupné veřejnosti. Je to oáza klidu – je zde vysazený bambus, který dodává stín, takže i ve vedru je možné posedět na lavičkách a pozorovat ostatní rostliny. Také je zde památník YSL a modrý domek kde je muzeum. Jen se připravte, že je to komorní zahrada, kterou obejdete za dvacet minut. Nečekejte, že zde strávíte dvě hodiny!

No a po večeři jsme se opět rozhodli vydat na Djemma Al Fna. Tentokrát taxíkem – po troše smlouvání nás tam hodil za 20 MAD. Tato návštěva už nebyla tak úspěšná, protože jsme naletěli na všechny turistické triky.  Zjistili jsme, že v medině se část obchodů zavírá, ale ani průvodkyně nevěděla proč. Poté jsme v medině mírně zabloudili (i přesto, že moje spolubydlící na pokoji vytrvale tvrdila, že cestu zná – no nevěřili jsme jí ) a skočili na nejprofláklejší trik – nechali se dovést k okraji mediny. Jenže milý chlapík nás účelově v medině zamotal, pak zase rozmotal a u východu požadoval 300 MAD. Dali jsme mu drobné a rychle zmizeli. Na toto je nutné dávat pozor – žádná pomoc tohoto typu pravděpodobně nebude nezištná – takže pozor! Poté jsem si chtěla koupit čerstvý džus. V tom problém nebyl, ale během pití džusu se ke mně přitočila berberka, která popadla mou druhou ruku a bleskově mi na ruku začala kreslit henou květinový motiv. Než jsem ruku stihla vytrhnout už měla více než půlku. Rezignovaně jsem ji to nechala domalovat a přesto, že tvrdila, že to je pro štěstí, okamžitě si řekla o 30 MAD. Tvrdila jsem jí, že jsem kresbu rozhodně nechtěla, ale dala jsem jí pár drobných. Hena asi byla kvalitní, protože jsem ji měla více než týden.

Sobota

Po snídani jsme se vydali do Casablanky. Musím se přiznat, že toto město mě tedy vůbec neuchvátilo. Je to průmyslové město, které má sice úchvatnou mešitu, ale toť vše.

Ovšem mešita Hassana II. rozhodně stojí za to. Prohlídka vnitřku mešity stojí 120 MAD, ale návštěvu mohu jen doporučit. Sice mne mátlo, jak mladá tato mešita je (cca 20 let – což je také důvod, proč mohou návštěvníci dovnitř – mešita není „vysvěcená“), ale už první pohled je ohromující. Je to megalomanská stavba, která jistým způsobem kopíruje vzhled starých mešit. Uvnitř je mešita nádherně vyzdobená – má otvírací střechu a průhlednou podlahu. Bohužel tyto moderní vymoženosti mohou vidět pouze muslimové. V mešitě jsou také vybudované lázně – to jsem opravdu nepochopila, jsou totiž nádherné, i s bazénem, ale nikdy nebyly použity a ani nebudou. Byly prý vybudovány pouze pro ukázku. Má tedy mešita sloužit věřícím nebo turistům? Každopádně, je to krásná zajímavá stavba.

Z mešity jsme se vydali na oběd a poté do hlavního města Rabat. Rabat působí oproti jiným městům trochu nevýrazně. Navštívili jsme zde Mauzoleum Mohameda V.. Vzhledem ke „státní“ návštěvě jsme nemohli dovnitř, takže jsme odjeli navštívit nejdříve jakési zahrady. Bohužel si již nepamatuji název, jen vím, že zde byla spousta studentů a školních zájezdů. Zahrady byly velmi příjemné i s pěknou kavárničkou. Poté jsme se opět vrátili k mauzoleu, kde jsme konečně mohli dovnitř. Mě ovšem více zaujala Hassanova věž, která stojí před mauzoleem. Obdivovat rakev v mauzoleu mě moc nebralo.

Poté jsme se přesunuli do města Meknes (cca 90 km), kde jsme se ubytovali v hotelu.

Neděle

Ráno jsme vyrazili k bráně Bab Mansour, která je opravdu nádherná. Odsud jsme se pomalu přesouvali místní medinou k medrese. Zde jsme mohli vidět i vnitřní prostory určené pro žáky a dokonce i vyjít na střechu a obdivovat střechy města. Bylo zajímavé vidět, že kontrast chudoby s blahobytem je tolik viditelný i ze střech. Procházku jsme zakončili na náměstí Place Hedim. Kolem jedenácté hodiny dopoledne bylo příjemné si zde sednout do kavárničky a s mátovým čajem pozorovat spěchající místní.

Poté co jsme si koupili oběd jsme se odebrali opět do mediny a procházkou jsme se odebrali k autobusu. Naším cílem byla Saidia, kam jsme dorazili cca v 19:00.

Ubytovali jsme se ve stejném hotelu kde jsme začínali.

Pondělí

Celý den až do 16:30 jsme strávili zevlováním po luxusním resortu. Upřímně řečeno si nedovedu představit, zde strávit celý týden – nedej bože déle. Resort je sice opravdu luxusní, nesrovnatelně lepší než něco podobného co jsem navštívila v Egyptě, ale už po pár hodinách se mě zmocnila neskutečná nuda.

Strava

Měli jsme zaplacenou polopenzi (mimo hotel Iberostar, kde jsme měli all inclusive). Co se týče hotelů, jídlo bylo standardní, snad jen snídaně občas pokulhávaly – maročané jsou zaměření na sladké snídaně, takže sýr jsem našla jen asi dvakrát.

Průvodkyně nám občas doporučovala restauraci kam na oběd – někdy to bylo dobré někdy ne:

– V Al Houceimě nedoporučuji dát na radu paní průvodkyně – doporučila restauraci, kde zřejmě předtím nikdy nebyla – po delším vzrušeném hovoru s průvodkyní se uvolili pro nás udělat pizzu. Toť vše.

– Ve Fesu jsme si našli restauraci sami – vynikající kuřecí tajin s mátovým čajem za cca 60 MAD. Doporučuji neuhýbat z hlavní ulice kde staví autobus, zkusili jsme to a nenašli nic.

– V Beni Mellal jsme opět dali na doporučení paní průvodkyni – restaurace byla dobrá, formou bufetového stolu jste se za 10 € velmi slušně najedli (pití není v ceně). Je otázkou zda byste se někde nenajedli levněji, ale pro líného turistu je to ideální volba.

– V Marakéši jsme měli oběd zajištěn – viz text

– V Casablance jsme opět dali na doporučení , ale řekla bych, že jsme neprohloupili. Šli jsme do restaurace s výhledem na moře, kde jsme dostali špízy s hranolky (to nebylo příliš národní jídlo) a také různé misky s pomazánkami, které jsem si užila více než špíz. Celkem cca za 80 MAD.

– V Meknesu na oběd nebyl čas, takže jsme si museli něco koupit do autobusu. Riskli jsme to a koupili si pečenou placku z těsta, pomazanou taveným sýrem. Placku pekl kluk ve stánku přímo na ulici, ale byla výborná a stála 3 MAD.

Dá se říct, že se v Maroku najíte bez problémů v pouličních hospůdkách, není to přehnaně drahé, ale zase ne nijak levné. Prostě normálka . Ovšem kuřecí tajin a harira jsou nepřekonatelné!

Ubytování

Pondělí

Saidia: Resort Iberostar Saidia – luxusní 5* resort určený pro náročnou klientelu, takže nemohu nic vytknout. Snad jen mírný zápach desinfekce na pokoji, ale to nestojí za řeč.

Úterý

Al Houceima: Quemado Mohamed V hotel – 3* hotel. Proti pokoji nemohu říci nic špatného, až na to, že byl sice poměrně luxusní, ale na úrovni ulice. Pokoj oddělovala pouze terasa se 70 cm zídkou. Navíc stěna s terasou byla celá prosklená, takže když jsme šli spát, museli jsme se velice pečlivě přesvědčit, že máme zatažené závěsy bez škvír. Kdokoliv totiž mohl překročit zídku a zajít se na nás mrknout. O otevřeném okně jsme si taky mohli leda nechat zdát. Neměla jsem tu úplně bezpečný pocit.

Středa

Fez: Hotel Sofia – 4* hotel. No – kdo očekává evropský standard čtyř hvezd bude zklamán. Má tak hvězdy dvě. Na druhou stranu, pokud zde strávíte jednu noc, tak to celkem ujde. Nevýhodou je snad jen, že se zde dá večer tak maximálně se projít po promenádě a sednou si na čaj. Příliš ruchu nečekejte.

Čtvrtek a pátek

Marakéš: Hotel Imperial Holiday – 4* hotel, který splňuje toto hodnocení. Hotel má vlastní bazén.

Sobota

Meknes: Hotel Zaki – 4* hotel, který dle mého hodnocení má maximálně 3*, ale spíše díky úrovni služeb než úrovni pokoje.

Neděle

Saidia: Resort Iberostar Saidia – luxusní 5* resort

Celkový dojem

Přes veškeré výtky hodnotím tento okruh pozitivně. Nejsem zvyklá na průvodce, proto jsem na začátku měla tendenci hodnotit naši průvodkyni dost špatně, ale poté co celkem bez problémů zvládla ukočírovat 37 rozmazlených individualistů, musím jí složit poklonu. I co se týká výkladu, byla opravdu informovaná – jen já jsem občas výklad neposlouchala.

Co musím hodnotit negativně je snaha dovézt nás na místa, kde „utratíme co nejvíce peněz“. Chápu, že to je asi u tohoto typu zájezdu normální, ale občas mě to doslova bilo do očí. Můj celkový dojem také trochu kazí snaha projet toho co nejvíce, ale za tu cenu, že strávíme mnoho hodin v autobuse a nakonec z navštívených míst uvidíme jen to nejzákladnější. Ovšem faktem je, že buď se zájezd prodraží, nebo se podstatně prodlouží.

Celkově je tedy mé hodnocení pozitivní a musím říci, že za vynaložené peníze jsme viděli maximum toho, co se dalo. Přeji, aby jste si to také tak užili.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .