Velká cesta Marokem - první část

Původně jsme na letošní květen plánovali úplně jiný zájezd, který byl ale pro nedostatek účastníků na poslední chvíli zrušen. Sice nám CK nabídla několik náhradních zájezdů, ale žádný z nich nevyhovoval buď termínem nebo destinací, takže jsme nevěděli, co s již nahlášenou dovolenou, když rušit jsme ji nechtěli. Následovalo hledání v katalozích všech možných cestovek, ale náhradní varianty směřovaly spíše k podzimní dovolené.

Naštěstí hned druhý den (v sobotu) po obdržení dopisu se stornem jsme dostali SMS-ku od Jany a Miloše, se kterými jsme se seznámili na loňském zájezdu v Turecku, že jedou do Maroka. Maroko a Tunisko zrovna spadalo do sféry našeho aktuálního zájmu, takže jsme si hned na internetu prohlédli program a v pondělí už jsme měli objednanou Velkou cestu Marokem přes Atlas a Saharu. A už za tři týdny jsme seděli v charterovém Boeingu Travel Service z Prahy do marockého Agadiru.

Většině našich spolucestujících způsobilo přistání kulturní šok. Cesta pěšky od letadla ještě nebyla tak překvapivá, ale několikahodinové příletové formality dokázaly vytočit do běla i největší flegmatiky. Ne ale nás, přivyklé arabským či latinsko-americkým zvyklostem z předchozích cest. Se stoickým klidem jsme vystáli i poslední frontu před pasovou přepážkou, kde se pracovalo rychlostí 6 lidí za hodinu. Spíše nám vadilo chování některých spolucestujících, většinou starších, kteří se snažili procedury urychlit hlasitým nadáváním, strkáním, tlačením, předbíháním a hlavně tvořením lichých front před neexistujícími přepážkami – taková fronta byla pochopitelně kratší, ale podle našeho názoru nedávala morální právo na zařazení do fronty naší metodou polozipu (= průměrně dva lidé ze špatné fronty před jednoho z fronty správné). Nicméně otrlým povahám to nevadilo a chovaly se tak po celou dobu zájezdu. Snad zvládneme své stáří lépe.

Naším letadlem přiletěly dva zájezdy Čedoku se stejným programem a tři zájezdy FIRO touru, jeden pobytový, jeden kratší poznávací (bez zaatlaské části) a jeden obdobný našemu (ale o třetinu dražší). Bohužel den před odletem onemocněl jeden z plánovaných tří průvodců, proto byly naše tři zájezdy poskládány do dvou autobusů po 46 lidech. Náš průvodce se sympatickým jménem Libor to však zvládnul nad očekávání (i své) velmi dobře. Přispělo k tomu i to, že nejzuřivější frontoví předbíhači nepatřili do našeho autobusu a naprosto nečekaně v autobuse chyběli i tradiční šťourové, kteří se jinak vyskytují skoro v každém zájezdu. Většina pochopila, že není možné vše nechat na průvodci, a snažila se o sebe co nejvíce postarat sama (třeba při vyplňování cizineckých lístků ve všech hotelích), dohodnuté časy všichni dodržovali, při výkladu nerušili, takže nakonec se i takové množství ukázalo při dodržování určité nutné disciplíny jako zvládnutelné.

Ubytování bylo na první noc zajištěno v zahradním hotelu Club Al Moggar. Zaujala již obrovská stylová recepce v arabském stylu, kde jsme poprvé vyplnili své cizinecké lístky (zde naštěstí i s anglickými nadpisy, což v bývalé francouzské kolonii není vždy pravidlem, jak jsme se měli později několikrát přesvědčit). Na dvě stovky turistů tu nosiči nebyli zařízeni, takže trochu nepříjemná byla vzdálenost pavilonů s pokoji od hlavní budovy, kterou jsme museli zvládnout se 40kg našich dvou kufrů.

Ovšem naše pokoje byly lepší kategorie – uprostřed nádherné tropické zahrady s výhledem přes pláž na Atlantický oceán. Jen šedá obloha a teplota kolem dvacítky nás netěšily. Při vybalování a krátkém odpočinku na smazání spánkového dluhu dokonce krátce sprchlo. Rychle se ale vyčasilo, takže jsme mohli vyrazit na první prohlídku okolí hotelu.

Deštníky jsme vzali pro jistotu s sebou, snad proto rychle vykouklo i sluníčko, i když marocké teplo jsme si pořád představovali jinak. Cesta do centra vedla přes most nad vyschlou sezónní říčkou, pod kterým nás zaujaly výběhy zvířat místní městské minizoo. Pustili jsme se cestičkou podél plotu až ke vchodu, kde jsem nechtěli věřit ceduli se vstupným 5 dirhamů, tedy asi dvacet korun. Tomu nešlo odolat, takže jsme nakonec větší část procházky strávili ve velmi příjemné tropické zoo-zahrádečce s mnoha druhy ptáků od kachen a plameňáků přes papoušky až po pávy a pštrosy, mezi kozami a ovcemi, sochami dinosaurů a hlavně vyloženě roztomilými klokany. Hlavně mládě nebojácně pozorující svět z mámina vaku bylo kouzelné.

Zpět do hotelu jsme se vraceli korzem po pláži, kde ale foukal velmi studený oceánský vzduch. Museli jsme se chvíli ohřát za prosklennými zástěnami jedné z mnoha restaurací, kdy jsme ochutnali marockou kávu, která je ovšem připravovaná evropským způsobem na presovačích známých i z našich restaurací. Jen velikost je zde opravdu pikolo. Cena takového náprstku kávy kolísala od 5 do 10 dirhamů, a i tak malá káva dokázala povzbudit, protože množství kávy bylo správné, jen vody je méně, než jsme ze střední Evropy zvyklí.

Večeře v rámci polopenze na hotelu byla vynikající – pěkné prostředí, obrovský výběr švédských stolů se světovou i marockou kuchyní (zastoupenou taginem, kuskusem a zeleninou), maso (hlavně drůbeží, hovězí a skopové), ryby, polévky, ovoce, zákusky, pudingy. Personál příjemný, arabsky přátelský a ochotný, dokonce se snahou pochytit co nejvíce českých slov a komunikovat i v češtině – my jsme je naučili radit lidem, aby si potřeli čerstvě napečené palačinky máslem a medem. Také nás později vrchní vždy zdravil pokřikem: „Máslo, med!“. Začalo nám být jasné, že jako obvykle ani na této dovolené nezhubneme.

Ráno jsme nasedli do přeplněného autobusu a vydali se po pobřeží Atlantiku na sever. Vzhledem k nedávnému deštivému počasí bylo moře kolem ústí dočasných řek zakalené, hnědá krásně kontrastovala s modří čistého moře. Vegetace podél cesty je zvláštní. Občas yuky, občas nějaký druh trnovníku, kaktusy a bodláky, keře – ale vše vždy v dlouhém několikakilometrovém úseku, tedy půl hodiny jízdy yukovým porostem, pak hodina mezi kaktusy, …

První zastávka byla v menší vesnici, kde jsou kolem cesty postaveny stánky, většina sortimentu je pro místní. Turisté mají šanci jen na vodu a ovoce. Hodně obchůdků prodává maso, zejména kozy a ovce visí na hácích v různých stupních zpracování, od čertsvě zabitých, přes stažené, půlené až po naporcované. Největší zděšení u slabších povah vyvolaly stánky prodávající kozí hlavy i s rohy a kozí nožky i s kopýtky.

Krajina se stávala úrodnější a úrodnější, stromy začaly být zastoupeny občas olivovníky, ale hlavně podobnými pokroucenými arganovými stromy. Plody argánie jsou více žluté než olivy a nejsou pro člověka jedlé. Lisuje se však z nich arganový olej, který je vzácnější a tedy i dražší než olej olivový. Používá se v kuchyni i kosmetice, oblíbený je zejména jako surovina pro výrobu masážních emulzí.

Po několika kilometrech již kromě tuhé trávy a arganových hájů nebylo vidět jinou vegetaci. Přesto začalo přibývat stád koz, občas byly vidět i ovce a při troše trpělivosti se i zde dá zahlédnout velbloud. Kozy z tohoto kraje mají zvláštní libůstku – pochutnávají si na plodech argánie (dokonce se říká, že nejlepší arganový olej je lisován z plodů prošlých zažívacími trakty zdejších koz). A protože sbírat ze země nestačí, naučily se kozy velice obratně šplhat po stromech, takže jsme podél silnice viděli stromy s větvemi plnými koz. U jednoho stáda jsme na chvíli zastavili a pořídili pár fotek, malí pasáčci dostali pár dirhamů, ale více je potěšily bonbóny a hlavně průpisky.

Arganové stromy začaly postupně řídnout a jejich místo zaujaly thuye, příbuzné naším tújím. Jejich kořeny poskytují zvláštně žilkované dřevo, které řezbáři v okolí opracovávají do různých výrobků. Ty jsou k dostání po celém Maroku, ale my je poprvé viděli při zastávce ve městě Essaouira, kde jsme měli další zastávku. Autobus nás vysadil u rybářského přístavu a doků, kde stojí několik rozpracovaných lodí v různém stádiu vzniku, nejpůsobivější jsou žebrové konstrukce budoucích kýlů.

Prošli jsme branou v opevnění a rybářským tržištěm jsme se vydali na útes s pevností. Rybáři na trhu nabízejí úplně čerstvé ryby a plody moře, většinou ještě živé. U většiny stánků je možné si vybrat a rovnou nechat na pánvi osmažit svačinku či oběd. My jsme ale pokračovali přes stylové koloniální náměstíčko (s krátkou nákupní zastávkou v řezbářském krámku) vzhůru k pevnosti. Z ní se zachovala hlavně věž nebo spíše šestihranná bašta s cimbuřím, ze které je výhled na okolní oceán a na baterii děl podél pobřeží.

Ráz krajiny severně od Essaouiry se nemění, ale pořád je co sledovat. Další přestávku jsme využili k první ochutnávce marockého národního nápoje – mátového čaje. Čaj je skutečně pouze vylouhovanou mátou, obvykle hodně slazenou. Někdy jsou lístky máty přímo ve skleničce, jindy je donesena prázdná sklenička a máta je spařená v chromované miniaturní konvičce. Nápoj je nad očekávání dobrý, přestože káva nás dokázala více vzpružit. Proto jsme si při zastávkách dávali nakonec kávu častěji, ale na mátový čaj (obvykle kolem 5 dirhamů) také občas došlo.

Cílem dnešního dne bylo pobřežní město Safi. Jeho jižní periférii tvoří průmyslová oblast s několika doly a továrnami na zpracování fosfátů, v jejichž exportu patří Maroko ke světové špičce. Nepříliš příznivý dojem z okolí města je ale zapomenut v historickém centru, kde jsme se po průchodu súkem dostali do hrnčířské čtvrti.

Bohužel letos 1. máj – Svátek práce připadl na sobotu, která je s nedělí i v Maroku volným dnem (volné je z náboženských důvodů i páteční odpoledne vyhrazené týdenním modlitbám, někde se nepracuje už od rána). Dnes sice bylo pondělí, ale jak nám sdělil náš marocký průvodce Mohammed, volno se ze soboty pružně přenáší na první pracovní den, takže naprostá většina hrnčířů dnes nepracovala. Dokonce i zítřejší úterý bylo hodně obchodů zavřených z důvodu oslavy sobotního Svátku práce…

Naštěstí jsme v křivolakých uličkách hrnčířské čtvrti zahlédli stoupat úzký proužek kouře z vypalovací pece, takže se nám povedlo vidět pálení keramiky v praxi. Pece jsou charakteristické svými kopulemi s otvorem pro odcházející dým na samém vrcholku, na úrovni terénu je vypalovací prostor, pod zemí je topeniště, kde se topí hlavně různými druhy trávy. Později jsme navštívili i další keramické díly ve vnitrozemí, kde se topilo dřevem s větší výhřevností, tedy s vyšší kvalitou keramiky, nejlepší keramika je prý ale z pecí vytápěných sušeným odpadem z vylisovaných oliv.

Po krátkém rozchodu jsme se ubytovali v hotelu a strávili tak v Safi naši druhou marockou noc.

Naše cesta vedla dále pobřežím na sever, později na severovýchod (africké pobřeží se zde stáčí k ke k Gibraltarskému průlivu a Středozemnímu moři). S několika zastávkami jsme kolem poledne dorazili do největšího marockého města a střediska marockého průmyslu, známého města Casablancy.

Hned po příjezdu do města jsme zamířili k nejvýznamnější pamětihodnosti města – k mešitě Hassana II. Ta byla vybudována v letech 1980 až 1993 na počest šedesátin krále Hassana II. Je druhou největší mašitou světa po mešitě v Mekce, zabírá 2 hektary půdy, částečně získané vybudováním umělého poloostrova v moři (symbolika Alláhova trůnu, který podle koránu stojí na vodě). Do modlitebního sálu se vejde 25.000 lidí, na přilehlé nádvoří dalších 80.000. Čtvercový minaret je vysoký 210 metrů a v noci z něj svítí paprsek ukazující směr k Mekce. Mešita byla postavena z celonárodní sbírky, do které přispěli prakticky všichni obyvatelé Maroka, často i nedobrovolně (dokonce byla nařízena zvláštní daň), ale nyní jsou na mešitu všichni patřičně hrdí.

Vystoupili jsme z autobusu na začátku velkého prostranství tvořícího nádvoří mešity. Boční strany nádvoří ohraničují sloupořadí a za nimi skryté budovy veřejnosti nepřístupné, na opačné straně proti nám stála samotná obrovská mešita, teď již mnohem větší, než se původně zdálo při předchozím průjezdu autobusem. Mešita je kromě pátků přístupná i veřejnosti (spolu s mešitou v Meknés jako jediné v Maroku), ale jen s průvodcem, v určitých časech a za celkem vysoké vstupné. Ale i mimo návštěvní dobu jsou otevřeny hlavní vchody, kterými je vidět část interiéru mešity. Podobně i do nitra minaretu je možno nahlédnout.

Mešita Hassana II. stojí určitě za vidění, je to velmi působivá stavba, na kterou jsou Maročané právem hrdi. My jsme ale pokračovali dále na náměstí Place Mohammed V., srdce moderní Casablancy. Chvíli na fotografování nám zpestřili prodavači vody v typických červených krojích, s pestrými klobouky na hlavách a s kozím měchem s vodou na zádech, kteří se sice tváří, že načepují na požádání vodu s měchu do mosazných misek a pohárků, které jim visí přes popruhy na prsou, ale ve skutečnosti vydělávají na bakšiši za focení.

Z náměstí jsme se vrátili k pobřeží a ve zdejším přístavu jsme dostali volno na oběd. Na doporučení průvodce jsme zůstali v restauraci hned u parkoviště a dobře jsme udělali. Za hodně levnou cenu jsme si dali obložený sendvič z kuřecího masa, což není jen obyčejná bageta jako u nás, ale plnohodnotné hlavní jídlo s oblohou, porcí hranolků a miskou vynikajících oliv, to vše v příjemné zahradní restauraci pod korunami exotických stromů.

Následoval další přejezd se zastávkami na kávu a mátový čaj, až do skutečného hlavního města země Rabatu.

Prohlídku města jsme začali u královského paláce v nové části města (král má své paláce ve všech důležitých městech Maroka, vždy to jsou obrovské komplexy tvořící města ve městě, často s tenisovými kurty, golfovými hřišti, bazény a podobným vybavením). Autobus nám zastavil u mešity Ahl al-Fás, v níž král každý pátek osobně předčítá modlitby. Zde se nás ujal místní průvodce, který nás zavedl až ke vchodu do paláce, který je ale veřejnosti nepřístupný. Pouze jsme mohli nahlédnout hlavní vstupní branou do nitra komplexu.

Královský palác chrání jak armáda (modrošedé uniformy), tak královská garda v červeném. Osobní královi sloužící jsou oblečeni tradičně do bílých arabských šatů s červenými fezy na hlavách.

Kolem masivních zdí pevnosti z 12. století jsme se dostali k mohutné bráně, kterou jsme vešli do medíny. Ta se od ostatních marockých medín liší svou modrobílou výzdobou uzoučkých strmých uliček, nás upoutaly neobvyklé dřevěné dveře a vrata do jednotlivých budov. Medína není rozsáhlá, dá se projít za pár minut.

Součástí medíny je i Andaluská zahrada, osázená cypřiši, citroníky, mandarinkami, daturiemi, růžemi a bungavíliemi. Zde jsme měli chvíli rozchod, abychom se mohli pokochat klidnými zákoutími zahrady, sraz jsme měli na terase za zahradou, kde je známá restaurace s panoramatickými výhledy na řeku Bou Regreg a město Salé na jejím druhém břehu (obě města tvoří ve skutečnosti dvojměstí). Společně jsme medínou vyšli až na vrcholek kopce Bránou větrů, využívanou jako výstavní centrum, a tudy jsme vyšli i ven z prostoru bývalé pevnosti. Prohlídli jsme si v rychlosti nepříliš vydařenou expozici současného marockého umění uvnitř Brány větrů, ale určitě více nás zaujal pohled z pahorku na hlavní marocké město.

Autobusem jsme popojeli do východní části města ke zřícenině Hassanovy mešity s Hassanovou věží a mauzoleem zakladatele moderního Maroka Mohammeda V. Mešita z 12. století nebyla nikdy dostavěna, ještě před dokončením ji zničilo zemětřesení, takže nyní je zde jen les sloupů a 44 metrů vysoký zbytek plánované Hassan věže. Po pravé straně hned za vchodem je jakoby krajková nadzemní část knihovny, jinak skryté v podzemí.

Mauzoleum Mohammeda V. ale už bylo zavřené, takže následovala změna plánu. Odjeli jsme do hotelu a mauzoleem měl začít náš zítřejší program. Mauzoleum pro svého otce Mohammeda V. nechal postavit jeho syn Hassan II., který je zde také (i se svou manželkou) pohřben. Velmi pěknou stavbu z bílého mramoru v tradičním marockém stylu hlídají vojáci v berbeských uniformách.

Vchod vede na galerii, ze které je výhled na bílý onyxový sarkofág Mohammeda V. na podlaze z leštěného černého mramoru. V rozích místnosti jsou menší sarkofágy Hassana II. a jeho manželky. Hradní stráž zde nemusí dodržovat tak striktní pravidla, na jaká jsme zvyklí z evropských zemí. Turisté jsou pro ni vítaným zpestřením a možností vydělat si pár dirhamů za možnost vyfotografování.

Z Rabatu jsme vyjeli směrem na Meknés přes les Mamora, v němž roste celá polovina marockých korkových dubů. Stromy mají sloupanou kúru do výšky asi dvou metrů, což je hranice, pod kterou je strom schopný přežití a obnovy korkové kúry, takže za deset let je možné sklizeň opakovat.

Krajina za Rabatem postupně měnila svůj ráz, je sice stále velmi úrodná, ale v kopcích, které tvoří podhůří Malého Atlasu před Meknés, se už objevovaly i zatravněné louky pastviny. První krátkou zastávkou v královském městě Meknes byl začínající súk u jedné z bran v mohutném opevnění. Po několika minutách na focení jsme pokračovali kolem hradeb, na přilehlých travnatých plochách a jezírcích nás fascinovaly desítky a stovky čápů, kteří se tu slítají snad z celé Evropy, aby v mírnějších klimatických podmínkách přežili zimní období. V celém Maroku je čáp asi nejčastějším ptákem. Kromě úplných pouští stačilo kdykoliv pohlúdnout z okna autobusu a určitě byl nějaký čáp v dohledu. A dokonce i v nehostinných oblastech za Atlasem jsme na ně velmi často narazili, zejména kolem měst a oáz.

Meknes si za královské město vybral sultán Moulay Ismail (1672-1727) z dynastie Alavitů, krutovládce, který ale sjednotil většinu země a položil tak základ modernímu marockému státu. Byl prý mimo jiné otcem více než tisíce dětí. Byl i velkým obdivovatelem Francie a Krále slunce Ludvíka XIV., jehož Versailles chtěl napodobit svým královským palácem v Meknes. Aby utužil své dobré vztahy s Francií, stal se hlavním dodavatelem arabských plnokrevníků do stájí francouzského krále. Hlavní stádo svých koní choval zde v Meknes v obrovských stájích, které jsme si prošli, abychom uvěřili, že se zde opravdu mohlo vejít všech 12000 koní. Dnes jsou stáje v dost špatném stavu, stejně jako zbytky obrovské sýpky, kterými se do nich vstupuje. Ale procházka dlouhými řadami dochovaných oblouků byla po několika hodinách sezení v autobuse celkem příjemná.

Nedaleko od stájí leží druhá marocká mešita částečné přístupná i nemuslimům. Je součástí hrobky Moulay Ismaila a je posvátným poutním místem Maročanů. Odbyli jsme krojované prodavače vody a vstoupili jsme do komplexu hrobky zrekonstruovaného ve dvacátém století Mohammedem V. Prošli jsme několik elegantních nádvoří, až ke vchodu do mešity. Zde se musí na koberci vpřed vstupem do posvátných prostor všichni zout ze svých bot, aby mohli pokračovat do nádherně zdobených prostor mešity. Do samotné Ismailovy hrobky lze jen nahlédnout, ale i ostatní prostory připomínající paláce z pohádek Tisíce a jedné noci, stojí za prohlídku.

Starou medinou jsme prošli úzkými uličkami na náměstí Place el Hedim. Tomu dominuje na jižní straně monumentální brána do nepřístupného královského paláce, Bab Mansour, zdobená spletitými ornamenty a bohatě zbarvenými kachlemi. Zde jsme měli chvíli rozchod na oběd (tradičně nám stačil čertsvý arabský chléb, jako vždy ještě teplý, v ceně vždy mezi 1 a 2 dirhami podle velikosti).

Přestože jsme od začátku zájezdu viděli dost zajímavých a exotických míst, prozatím jsme nijak nadšeni nebyli. Ale z Meknesu jsme vyjeli na prohlídku ruin starořímského města Volubilis a od této chvíle už byl program perfektní a kdyby celý zájezd začínal na tomto místě, ochuzeni o nic mimořádného bychom se asi necítili. Až zde pro nás začalo to pravé Maroko.

Zbytky římského města Volubilis, hlavního města nejzápadnější římské provincie Mauretania Tingitana, leží asi 20 km od Meknes. Místo bylo osídleno již od paleolitu, sídlili zde Kartaginci, později Římané, Arabové a nakonec Berbeři, aby město zůstalo opuštěno po vzniku sousedního posvátného města Moulay Idriss.

Hned za vchodem do areálu, připomínajícího zachovalé antické památky řecké, italské či turecké, zaujmou perfektně zachovalé mozaiky, které neztratili nic ze své barevnosti, přestože jsou bez jakékoliv ochrany vystaveny povětrnostním podmínkám.

U lisu na olivy nás zaujalo několik hbitých ještěrek, na vyšších místech ruin mají svá hnízda zase čápi. Zachovaly se zde sloupy Kapitolu, triumfální oblouk a mnoho staveb obytných v různých stylech a vybaveních. Zejména některé peristyly jsou úchvatné i po tisíciletích. Z některých míst je výhled i do okolí, zejména na posvátné město Moulay Idriss, která je našim dalším cílem. Ze standardního vybavení antických měst zde chybí jen amfiteátr, ale profil svahu blízko hlavního vchodu vypadá nadějně, přetože se zde prozatím pasou jen osli. Na svých předchozích cestách jsme viděli mnoho antických měst, od Fórum Romanum v Římě, přes Pompeje, turecký Efes a Pergammon až po athénskou Akropoli, ale antické památky nás stejně vždy zaujmou. Prohlídka Volubils tedy překonala většinu dosavadních zážitků z cesty po Maroku.

A ještě spokojeni z prohlídky jsme poodjeli pár kilometrů k další perle – posvátnému městu Moulay Idriss. Město Moulay Idriss založil Mohammedův prapravnuk a zakladatel Maroka Moulay Idriss I. v roce 788 na prudkých úbočích kopců Khiber a Tasga. Mezi těmito dvěma vrcholky leží jeho hrob a svatyně, nejposvátnější v Maroku – sedm návštěv Moulay Idrissu dokonce muslimům může nahradit povinnou posvátnou cestu do Mekky.

Ještě před několika lety byl nemuslimům vstup zakázán pod trestem smrti, současná pravidla jsou již mírnější. Městečko je turistům přístupné alespoň v denních hodinách, přes noc zde nadále „nevěřící“ zůstat nemohou. Samotné město krásou nevyniká, ale je hojně navštěvované pro svou nádhernou polohu. I nám řidič zastavil na kopci před vjezdem do města, abychom se mohli pokochat jedinečným panoramatem.

Ve městě právě probíhala rekonstrukce nějakých sítí, takže ulice byly dost rozkopané. Individuální volno jsme využili k prohlídce exteriéru svatyně až po trám zahrazující nemuslimům další cestu. Velkým problémem bylo zbavit se „průvodců“, kteří nás chtěli obrat o nějaké dirhamy, což jsme ale nechtěli zase my. Schválně jsme museli zabočovat vždy do jiných ulic, než jsme chtěli, protože jeden z vytrvalých domorodců se nás držel jako klíště a vždy před každou křižovatkou nás předběhl a ukazoval, že máme jít směrem, kterým jsme stejně evidentně chtěli jít. Díky tomu se nám nepovedlo dostat na vyhlídku nad svatyní, kterou jsme chtěli navštívit, protože bychom nijak nedokázali, že jsme si cestu našli a zvolili sami bez otravného průvodce. Toho jsme se zbavili až návratem na náměstí, když pochopil, že z nás nic nevytáhne. Ale asi jsme měli něco obětovat a dojít na vyhlídku s jeho „pomocí“.

Na opakovaný pokus jsme už neměli čas, takže jsme ještě vyfotili oslíka před autobusem a vydali se na podvečerní přejezd do celkem nedalekého Fésu, kde jsme měli dva noclehy.

Ráno nás autobus vyvezl na kopec nad městem s vyhlídkou na největší marockou medinu, ve které prý bylo napočítáno 9400 různě točených uliček. Celá medina, Fés el Bali, je sice spravována a chráněna pod patronací UNESCA, ale ani to by její záchraně nepomohlo, nebýt toho, že se jedná o skutečně živé město, jehož obyvatelé zde žijí prakticky neměnným způsobem života již tisíc let. Do většiny uliček se auto nedostane, jedinými dopravními prostředky jsou zde kola, občas motorky a hlavně osli pro přepravu nákladů.

My jsme zahájili prohlídku v novější židovské části a na prostranství před Královským palácem. Pak už na nás čekal před Modrou bránou Báb Bú Dželúd (z druhé strany zelenou) místní průvodce, protože spleť zdejších uliček je tak složitá, že kromě místních obyvatel zde nikdo nemá šanci se pohybovat bez nebezpečí naprosté ztráty orientace. Jeden průvodce tedy výpravu vede a druhý ji uzavírá. Celý den jsme pak strávili v tomto nepřehledném labyrintu připomínajícím mraveniště. Naprosto záhadným způsobem se orientující průvodci nám nakonec předvedli všechny pamětihodnosti mediny.

Jednou z prvních zastávek byla náboženská škola – medersa Attarin z roku 1325 s nádvořím, do kterého směřují okýnka miniaturních studentských pokojíků. Pokračovali jsme stále hlouběji do nitra medíny mezi stánky prodavačů všeho možného, zastavili jsme na chvíli v kovotepecké dílně, nahlédli jsme do muslimské školy pro tří až sedmileté děti, koupili jsme za pakatel od pouličního prodavače berberský keramický dvojbubínek potažený kozí kůží, za sto dirhamů jsme rovněž na ulici koupili 5 ručně tepaných mosazných talířků (každý s naprosto jiným vzorem), neodolali jsme ani berberské zahnuté dýce – kynžálu. Kratší zastávku jsme měli na náměstíčku Place Nejjarine s krásnou mozaikovou fontánkou a vchodem do jedné z mnoha zdejších mešit.

Úzkým průchodem, který jsme původně pokládali za vchod do jednoho z domů, jsme se nechali vést našim průvodcem do mírného kopce, prošli jsme několikerými vraty, postupně byl stoupající chodník vystřídán úzkými schody, až jsme se dostali na plošinu s výhledem na jednu z nejpodivuhodnějších manufaktur, jaké jsme kdy viděli. Pod námi se rozkládal dvůr s desítkami kádí na zpracování a barvení kůží.

Středověkým způsobem zde koželuhové za pomoci třísloviny získané zřejmě z močoviny zpracovávají kůže všech možných zvířat. Většinu kolegů z našeho zájezdu brzy zahnal puch stoupající z kádí do bezpečí obchodu patřícímu k této dílně, my jsme ovšem vydrželi prakticky celý vyhražený čas fascinovaně sledovat dění pod námi, kdy se námezdní dělníci máchají v žíravinách za 50 dirhamů (asi 200 Kč) na den, aby mohly vzniknout kožené výrobky prodávané nejen turistům, ale i ostatním Maročanům. Zde jsme měli pocit, že sledujeme skutečný středověký způsob života a nejen nějaké divadlo nebo skanzen pro turisty.

Až úplně nakonec jsme si v rychlosti prohlédli obchod, ale nic nás nezaujalo natolik, abychom si zde něco koupili.

Pokračovali jsme dále v prohlídce mediny, prošli jsme kolem slavné mešity a medersy Karouiine s desítkami vstupů, ovšem nám nepřístupných. Průvodce nás zavedl dalšími úzkými uličkami i na poslední místo dnešního oficiálního programu, do dílny na tkaní koberců a sousední dílny na tkaní látek. Samotné tkaní koberců jsme absovovali již mnohokrát, takže to pro nás nebylo nic nového, překvapením byl jen překrásný interiér paláce, který zvenku vypadal jako ruina (podobně jako ostatní domy). Dostali jsme zde opět mátový čaj, nechali jsme prodavače předvést jejich koberce a využili jsme samozřejmě i toalety. Před nimi nás chvíli zpovídal movitý majitel dílny, který se chystal na návštěvu Prahy a byl rád, že mu někdo dokáže dát informace z první ruky.

Ovšem pro několik účastníků zájezdu to nebyl poslední dnešní zážitek – objednali jsme si totiž na doporučení všech bedekrů o Maroku typickou večeři v rámci Marockého večera. Jak píšou v průvodcích, jedná se opravdu o nevšední zážitek. Opět trochu nervozity z ošumtělého vzhledu budovy, která se promění v úžas při vstupu do pohádkového paláce. Kontrast mezi exteriérem a interiérem budov je neuvěřitelný.

Protože jsme přijeli trochu dříve, dostali jsme volno k prohlídce velkolepého paláce, po schodech jsme mohli vyjít až na střechu a kochat se nočním středověkým městem. Pak jsme byli usazeni k prostřenému stolu, na pódiu hrál berberský kvintet a obsluha začala nosit na stůl. Po zeleninovém předkrmu následoval výborný kuskus, ještě lepší tagine (hovězí, skopové nebo kuřecí maso dušené několik hodin spolu s brambory, zeleninou, kořením, rozinkami a mandlemi ve speciální keramické kuželové nádobě) a zákusek. K pití docela dobré marocké víno, poručili jsme si suché červené a bylo dobré.

Program začal vystupení Berberů, které bylo docela autentické, i starší Berbeři, kteří možná tančili své tance při kočování Atlasem, byli výborní. Aplaus měl zejména nejstarší tanečník při tanci s nůžkami. Ale pak už mělo představení jen klesající úroveň. Neuvěřitelně tlusté tanečnice ve žlutých halenách a dlouhých sukních zřejmě spolu tančily poprvé, protože se jim za celou dobu nepovedlo své pohupování a otáčení zesynchronizovat. Následovala břišní tanečnice s černými rty, připomínající zombí, která slabší břišní tanec doplnila vystoupením s pochodněmi. Kouzelník měl nasazený trvalý dementní úsměv, takže vypadal jako po jointu trávy, navíc náš stůl u kraje pódia umožňoval pohled do jeho rukou ze strany, a tak jsme viděli většinu triků (beztak fousatých) jako v kouzelnickém kurzu. Ale Němci aplaudovali zejména starý trik z vytažením podprsenky náhodné slečně z publika.

Vrcholem byla berberská svatba, kdy účinkující (jeden ženich a dvě nevěsty) byli asi vybráni náhodně z marocké části publika, protože naprosto netušili, co mají dělat. Po jevišti je proto postrkovala trojice matrón s obrovským poprsím. Ale naše nálada po vynikající večeři byla skvělá, takže jsme se výborně bavili a ještě v autobusu nám smíchem tekly slzy při vzpomínce na nevěstu připomínající Nastěnku z Mrazíka, jak nevěřícně sleduje děj kolem sebe, a na černého ženicha luskajícího prsty nad hlavou při melodii Kaťuši s textem „Mustafa, mustafa“.

Ráno jsme vyrazili do hor. Hřbet Malého Atlasu je ještě porostlý poměrně hustou vegetací, nad kterou vyčnívají majestátné cedry. Ovšem jejich háje už nejsou zdaleka tak rozsáhlé jako dříve a hodně stromů napadených nějakou chorobou usychá. Vegetace postupně s rostoucí nadmořskou výškou ubývalo, holý hřeben Středního Atlasu jsme překonali průsmykem Titi-Abekhnanes (1769m). Zejména severní svahy a meze občas pokrýval sníh. Mezi Středním a Vysokým Atlasem je rozsáhlá nudná náhorní rovina, uprostřed která leží hornické městečko Midelt. Zde jsme ve stylové kasbě předělané na restauraci měli možnost poobědvat. Dali jsme si ražničí na jehle, které sice nebylo špatné, ale porce byla celkem malá. K jídlu nám hrál hudebník na nějaký druh mandolíny, který do rytmu melodie točil hlavou tak, aby se střapec jeho fesu neustále točil dokola, což se mu dařilo, ale měli jsme pocit, že z neustálého míhání střapce před očima začíná šilhat.

Vysoký Atlas byl pochopitelně zasněžený ještě více než Střední, cestou jsme viděli několik mobilních vesnic kočujících Berberů a jejich ovčích stád. Nejvyšším bodem dnešní cesty byl průsmyk Tizi-Talrhemt (1907m). Po přejezdu Atlasu jsme se konečně dostali do krajiny, kterou jsme znali z fotek, filmů a Pohádek tisíce a jedné noci. Krajina ve srážkovém stínu Atlasu je vyprahlá, místy ji křižují vádí – vyschlá koryta dočasných řek tekoucích jen za jarního tání. Jen výjimečně se nějaká říčka z Atlasu dostane dále do vnitrozemí. Pak je půda kolem vody nádherně zelená, do posledního místečka využitá pro pěstování různých plodin a palem, obvyklé je třístupňové pěstování nízkých, středních a vysokých rostlin na jednom místě.

Občas je voda zastoupena i formou minerálních pramenů, které dávají říčkám zvláštní barvu, u jednoho takového místa jsme měli další zastávku. Kolem těchto minerálních vod ale vegetace není tak bujná jako kolem řek „sněhových“ tekoucích z Atlasu. Kopce jsou zde tvořené usazeninami, jejich úbočí mají vodorovnou strukturu, místy jsme měli pocit, že jsme v Arizoně nebo Coloradu.

Kolem řek se zde rozkládají obrovské oázy a palmové háje oblastí El-Rachidia a dále od Altlasu Tafilalet, kolem cesty se objevují první pevnosti – kasby. Na jedné z fotozastávek obdarováváme mladé Maročany pasoucí zde kozy bonbóny a propisovacími tužkami, oni nám za to dávají velblouda upleteného z trávy… Odpoledne jsme dojeli k hliněnému městu Erfoud, kde jsme měli zajištěný hotel. Jen jsme si odnesli věci na pokoje a už na nás čekaly terénní čtyřkolky – starší Land Rovery, aby nás dovezly pouští Saharou k písečným dunám Erg-Chebby. Slovo poušť zde označuje kamenitou pustinu, písečným dunám se říká Erg.

Po chvíli komplikací (lehčí indispozice z tepla u jedné ze starších účastnic) jsme nastoupili po sedmi do roverů, pár kilometrů jsme jeli městem, ale dalších asi 50 km už vedlo skutečnou Saharou. První třetina vedla alespoň náznakem cesty, zbytek už byla jen poušť, kterou každý řidič uháněl vlastní trasou. Po chvíli byly naše rovery roztaženy do širokého vějíře, abychom se navzájem neobtěžovali zvířeným prachem.

Po hodině divoké jízdy se auta opět sjela a zastavila na menší vyvýšenině s výhledem na počátek písečného ergu. Na tomto místě už jsme byli prakticky v pohraničí, protože Sahara zde přechází po pár desítkách kilometrů do Alžírska.

Po chvíli kochání se pohledem na červené duny nás už řidiči odvezly až na kraj dunového pole. Část výpravy vyrazila na duny, my jsme se spolu s několika dalšími páry vydali objednat velbloudy na písečný trek. Zde se jezdí po dvou, což nám vyhovovalo. Vylezli jsme na našeho (samozřejmě jednohrbého) velblouda, který měl hrb pokrytá dekou, tvořící příjemné sedlo. Vpředu je madlo na držení, důležité zejména při kritických fázích treku, tedy vstávání a lehání velblouda.

Velbloud totiž z leže vstává tak, že klekne na přední kolena (trhne jezdcem dozadu), pak úplně napřímí zadní nohy (trhnutí dopředu) a teprve napřímí nohy přední (a znovu trhnutí dozadu). Při lehání naopak. Náš velbloudář nás ze země jistil, pak velblouda chytl za uzdu a sám nás opatrně vedl na vrchol duny. Jízda už tak hrozná není, jen je nepříjemné, když při výstupu na duny ujíždějí velbloudům nohy.

Nahoře na duně (asi po půl hodině jízdy) jsme pak měli chvíli na procházku po ostré hraně duny, vyfotili jsme pár snímků a už se pomalu začalo stmívat. Ještě jsme museli odolat poměrně silnému nátlaku velbloudáře, který nám chtěl vnutit nějaké fosílie, které prý jeho otec hledá v Atlasu a on tím živí rodinu, my jsme ovšem za trek zaplatili celkem dost a fosílie byly tak předražené, že jsme se zlomit nenechali. Do té doby vstřícný velbloudář od té doby nepromluvil ani slovo a ani za bakšiš při chladním rozloučení téměř nepoděkoval.

Přesto byl výlet na Erg asi největším zážitkem z Maroka. Tak nějak si Středoevropan představuje poušť.

Začalo se rychle stmívat, nasedli jsem do svých roverů a kamenotou pustinou jsme se už řítili zpět do hotelu potmě. Hotel byl postaven ve stylu okolního města, tedy z hliněných cihel. To mu ale nijak neubralo na pohodlí, jen jsme se cítili ještě více exoticky. Pokoje byly v nízkých dvoupodlažních budovách uprostřed uměle zavlažované zahrady. Jen nás mrzelo, že jsme se zde nestihli vykoupat v bazénu. Večer jsme přijeli příliš pozdě a ráno jsme zase brzy odjížděli.

Vyprahlou krajinou jsme poodjeli do nedalekého města Tineghiru, kde jsme si prošli částí ksúru, opevněného města upláceného z hlíny, které v současnosti obývají bez placení nájmu nejchudší obyvatelé, takže připomíná gheto. Nakoupili jsme si na cestu chleby čerstvě vytažené z pece, slibovaných baget jsme se nedočkali. Ale zdejší chleba je výborný.

Krajina na další cestě vedla místy oázami, které už nebyly tak vyprahlé jako ráno. Dostali jsme se totiž do údolí řeky Dadés, kterému se říká i Údolí tisíce kasb, ale stejně tak by si díky přírodním scenériím zasloužilo i jméno Údolí pohádek tisíce a jedné noci.

Cesta začala nenápadně stoupat, blížili jsme se k největší přírodní zajímavosti Maroka – soutěsce Todra. Poslední dvě cesnice před vjezdem do soutěsky jsme museli projet krokem, protože po silnici se valily davy svátečně vystrojených lidí. Původně jsme mysleli, že se koná svatba, skutečnost byla bohužel jiná. Na dnešní den připadl svátek místní světice Todry, podle které jsou říčka a soutěska pojmenovány, a všichni lidé (ale i desítky autobusů z celého Maroka) se vydali slavit svátek na místě nejposvátnějším, tedy v soutěsce. Mimo vesnice se jelo lépe, nádherný byl kontrast svěže zelených palem s hnědými horami v okolí. Už od vjezdu do soutěsky bylo jasné, že klidnou a romantickou procházku nejznámějšími místy si příliš neužijeme. Každá volná plošinka byla obsazena davy veselících se lidí, kteří zde hráli na hudební nástroje, zpívali, tančili, odpočívali, obědvali a prostě se bavili.

Soutěsku Todra vyhloubila stejnojmenná říčka až do hloubky kolem 300 metrů, v nejužších místech je jen 10 metrů široká. Trochu připomíná slovenskou Manínskou úžinu nebo vjezd do Vrátné doliny, ovšem přenesené do exotického prostředí Severní Afriky. Ještě donedávna se v průvodcích psalo, že vjezd je možný pouze terénními vozy s pohonem všech čtyř kol, dnes je zde ovšem naprosto děsná asfaltka, kterou i nejužším místem projíždějí autobusy.

Dnes byly všude tisíce lidí, místní počtem zdaleka vítězili nad turisty, bylo zde i několik školních zájezdů, všude hrála hlasitá hudba z přenosných kazeťáků a přehrávačů, školní mládež hrála na úzké cestě fotbal, prostě po nějaké romantice ani památky. Co nejrychleji jsme prošli hlavní soutěskou a přemýšleli jsme, jak naložíme s volnými dvěma a půl hodinami do odjezdu autobusu.

Když se před námi stěny soutěsky trochu otevřeli, uviděli jsme před sebou krásné údolí sevřené pořád ještě těsnými vrcholky hor. Okolní hory už se netyčily úplně kolmo k nebi, ale od Todry se zvedaly méně příkrými svahy, pořád ovšem velmi strmými. Místní lidé už tuto část údolí neberou jako tak zajímavé místo, zůstávají raději namačkaní v hlavní části soutěsky.

Zato nám se zde líbilo a rozhodli jsme se podniknout menší výlet proti proudu téměř vyschlé říčky, samozřejmě v rámci časových možností. Prvních dvacet minut jsme šlapali po rozpálené asfaltce, ale pak se nám povedlo sejít na pěšinku vedoucí těsně kolem říčky. A teprve teď, když už jsme neviděli silnici a ani další známky civilizace, na nás začala působit krása soutěsky, která je popisovaná ve všech knihách o největších přírodních krásách a zajímavostech světa. Nádhernou exotikou vyprahlého údolí s občasnou zelení kolem zbytků vody v potůčku Todry jsme šli asi hodinovou procházku, stejnou cestou jsme se pak vraceli zpět, pouze se nám povedlo najít cestičku až k samotné průrvě, takže jsme se vyhli nezáživné asfaltce.

Vrátili jsme se tedy do mumraje soutěsky. Po určitých problémech s vyjetím autobusu (nové autobusy chtěly dovnitř, jiné zase ven, ale vyhnout se nebylo kde) jsme celkem spokojeni pokračovali dále. Pěkně jsme se prošli exotickou krajinou a ještě jsme se přitom opálili (lépe řečeno spálili). V jednom blízkém městečku nás zaujal trh – súk, těžko říci, zda pravidelný nebo na počest patronky Todry.

Naše cesta pokračovala dále údolím Dadés, palmovými oázami, přes hliněná města a vesnice, kolem desítek kasb, většinou opuštěných, ale občas i zrekonstruovaných a přestavěných na hotely. Na zvláště pěkných vyhlídkách nám vždy řidič zastavil, měli jsme i zastávky na kávu a mátový čaj. V oázách Kelaa a Skoura byla možnost nákupu růžového oleje ze zdejších růžových zahrad, my jsme ale koupili velmi levně (po 10 dirhamech bez smlouvání) přívěsky – leštěné černé kamínky s fosíliemi pravěkých škeblí a zavinutek.

Večer jsme dojeli do města Ouarzazate, východiska výprav a zájezdů do Atlasu a na Saharu. Prohlédli jsme si ještě rekonstrovanou kasbu uprostřed města, před kterou se právě chystal koncert některé z místních hvězd a ubytovali jsme se ve **** hotelu, jednom z nejlepších na naší cestě (i když všechny hotely byly nad očekávání dobré). I jídlo kvalitou a výběrem (večeře ve všech hotelech vždy formou švédských stolů) odpovídalo úrovni hotelu.

Hned za městem stojí další rekonstruovaná kasba, pevnost Tiffoultoute. Protože stojí na kopečku, tvoří výraznou dominantu okolí. Vnitřní prostory jsou sice upraveny zhruba do původní podoby, ale současně slouží jako kulisa pro turistické Marocké večery, podobné, jako jsme my absolvovali ve Fésu. Zařízení kasb bylo asi pohodlné a praktické, ale výzdoba městských paláců je mnohem propracovanější a zdobnější, takže si myslíme, že naše folklórní večeře byla pěknější než se asi pořádají zde. Více než prostory kasby nás zaujala terasa na střeše s výhledy do okolí. A zdaleka největší pozornost budilo čapí hnízdo na terase, s velkým čápem a dvěma mláďaty, kteří se nenechali rušit turisty ani fotoaparáty cvakajícími jen pár desítek centimetrů od nich. Další cesta vedla méně zajímavou krajinou, po včerejší cestě údolím Dadés by ale každá krajina musela působit fádnějším dojmem.

Brzy se ale v dálce začaly objevovat vrcholky Vysokého Atlasu a my jsme začali stoupat do nejvyšších hor Severní Afriky. Občas jsme měli možnost pořídit pár záběrů z odpočívadel, na jednom z nich jsme koupili další suvenýry – po 40 dirhamech černý rozpůlený kámen s růžovofialovými krystaly uvnitř a hlavně také rozpůlený nenápadný kámen s 500 milionů let starým zkamenělým trilobitem, asi 8 cm dlouhým. Cesta stoupala výše a výše, z občasných zatáček se staly serpentýny, vegetace ubývalo, zato přibylo sněhových polí. Dojeli jsme až do výšky 2260 m nad mořem v průsmyku Tizi n’Tichka, další cesta vedla pořád velmi vysoko těsně pod hřebenem Atlasu dlouhými serpentýnami, kde jsme dole pod sebou viděli autobusy jedoucí proti nám, vzdálené vzdušnou čarou pár set metrů, se kterými jsme se pak ale míjeli až po velmi dlouhé době, kdy se povedlo překonat mnohakilometrovou vzdálenost.

Svodidla místy chyběla, místy byla postavena jen formální nízká zídka dělící cestu od propasti. Takovou cestou jsme jeli několik hodin, ani zastavit nebylo kde, protože cesta je tak úzká a točitá, že objíždění stojícího autobusu by bylo riskantní a na vybudování odpočivadel nebylo místo. Po několika dlouhých hodinách zatáček jsme postopně sklesali do podhůří, opět se začalo oteplovat a krajina nabyla opět pouštního charakteru.

Na jedné z vyhlídek nám řidič zastavil kvůli okolní scenérii, ale nás zaujaly nějaké zemní veverky nebo podobná zvířátka, skotačící mezi kameny nedaleko od nás, bohužel s tak rychlými pohyby, že je nebylo možné vyfotit. Zato varana, kterého držel místní kluk, jsme si za pár drobných, propisku a bonbóny vyfotit mohli. A nejen vyfotit, i pohlazení a potřesení tlapkou vydržel.