Velká cesta Marokem - druhá část

V odpoledních hodinách jsme dojeli do posledního z královských měst, do Marrakeshe.

Protože jsme měli dobrý čas, zajeli jsme se podívat na minaret mešity Koutobia (postaven 1163), který kromě tradičního účelu sloužil i k popravám. Ještě dnes zde stojí šibenice, těžko říci, zda jako připomenutí starých časů nebo slouží k opravám minaretu. Hned kousek od mešity leží Náměstí kejklířů Djamaa Al Fna a typické súky. Zde jsme dostali chvíli rozchod s příslibem, že i zítra se zde ještě vrátíme. Náměstí kejklířů je známé svou typickou atmosférou. Jsou zde desítky stánků se zaklínači hadů, artistů, majitelů cvičených opiček, zubařů s hromadami vytrhaných zubů a desítkami protéz (snažili se nalákat k ošetření chrupu i nás, ale odolali jsme), zahalených berberek malujících ruce a nohy henou, zápasníků a boxerů, vypravěčů a hypnotizérů.

Nás zaujal stánek s kobrami, po chvilce smlouvání a odchodů s přivoláním zpět jsme si dohodli cenu 5 dirhamů celkem za focení a natočení hadů na kameru. Kobry jsou drženy pod těsnými proutěnými košíky nebo bubínky, takže když se na chvíli octnou mimo koš, ihned se zvedají v typických pózách. Hraní na píšťaly už je jen navíc, kobru pískání nezajímá. Když jsme platili, nastal trochu problém, protože dohody najednou neplatily a měli jsme dát dirhamů 10, což jsme odmítli a ze slovního souboje jsme vyšli jako vítězi, protože jsme křičeli hlasitěji. To by mohlo odradit další turisty, takže jsme mohli odejít a zaklínač se spokojil s dohodnutou částkou.

Pokračovali jsme v prohlídce náměstí, které se s přibývajícími hodinami začalo plnit. Jedna jeho strana je lomována stánky s ovocem a všemi možnými oříšky, nakoupili jsme několik druhů, které jsme vybrali po nabídnutých ochutnávkách. Výhodou jsou cenovky na hromadách, podle kterých jsme mohli vybírat i bez smlouvání o ceně.

Hned za náměstím pokračují súky. Vydali jsme se i do jejich nitra, ovšem jen opatrně, abychom bez problémů trefili zpět. Po návratu na náměstí jsme již neměli čas ani na kávu, navíc dnes byla netypická zima a dokonce chvílemi i trochu mžilo. Těšili jsme se proto do autobusu, který nás odvezl do hotelu, opět jako předešlou noc velmi hezkému. Hlavně se nám líbilo okolí bazénu a vnitřní bazén v umělé skále, bohužel v tuto pozdní hodinu již zavřený.

Ráno jsme se probudili do slunečného a horkého dne, včerejší zima byla rychle zapomenuta. U východu z hotelu nás čekalo překvapení – že je Marrakesh situován do podhůří Atlasu jsme věděli, ale na scenérii se zasněženými čtyřmitisícovkami jsme připraveni nebyli. A i lidé, kteří v Marrakeshi nebyli poprvé, hleděli s překvapením na úžasné panoráma, které zde není vidět každý den.

Dostat nás včas do autobusu byl trochu problém, ale nakonce jsme vyrazili do Menarské zahrady, rozsáhlého přírodního parku s jezírkem uprostřed. Na jezeru bývá večer představení Světlo a stín, přes den zde ale je klid a pohoda. Na straně k Atlasu stojí altánek, jehož jediným účelem prý je tvořit pěkný pohled před pozadím hor. Jestliže je tomu tak, pak se úmysl zdařil.Jezero prý mělo i praktický účel. Prý se v něm učili plavat příslušníci královské gardy.

Prohlídka Marrakeshe pokračovala v paláci Bahia, původně patřícímu jednomu z marockých velkovezírů. Palác je postavený a zdobený v tradičním duchu, je sice hezký, ale podobné stavby už jsme viděli. Zaujala nás více snad jen nezvyklá vegetace v zahradě. Zajímavější nám připadaly hrobky Saadovců, postavené v 16. století Ahmedem el Mansourem, které ale o sto let později nechal pomstychtivý sultán Moulay Ismail zazdít. Tak zůstaly zapomenuty až do roku 1917, kdy je náhodně objevily letecké fotografie. Byla tedy prokopána chodba a dnes je možné hrobky navštívit.

Vrátili jsme se do centra a průvodci s námi navštívili súky, včetně uliček, do kterých bychom se určitě neodvážili. Každý súk patří jinému řemeslu, většina výrobků je vyráběna přímo na místě, kde se pak i prodávají. Tak je zde vedle sebe třeba stovka krámků, které neprodávají nic jiného než třeba tradiční papuče se sešlapávací patou babuche, kupované hlavně domorodci.

Viděli jsme výrobu sít na mouku, vyřezávání šachových figurek minisoustruhem na nožní pohon, drátěné lustry s barevnými skly, tepané předměty, kovářské výrobky, dřevěné dveře vykládané velbloudí kostí, nábytek, kožené výrobky (hlavně kabelky), šperky, předměty z kořene thuya a mnoho dalšího.

Navštívili jsme bylinkářskou manufakturu se stovkami bylinek, koření a dalších přírodních produktů. Celkem příjemnou půlhodinku jsme poslouchali výklad s praktickými ukázkami. Nakonec jsme neodolali vůni koření na ryby a mandlovému krému, obojí jsme koupili.

Před manufakturou zaujala prodavače v krámku s dřevěnými předměty z thuye moje skládací propiska, kterou chtěl koupit nebo vyměnit. Protože jsem o ni nechtěl přijít, nabídl jsem jiný výměnný obchod. Za tři jiné propisky a malý doplatek jsme dostali leštěnou, thuyovou podlouhlou krabičku se zasouvacím víčkem a s pěti ručně vyrobenými hracími kostkami. Kromě efektního vzhledu má krabička ještě i charakteristickou vůni thuyového dřeva. Pak už nás průvodci dovedli uličkami súků na náměstí, kde jsme dostali rozchod.

Na doporučení průvodců jsme si chtěli vyzkoušet i jídlo v tradiční domorodé restauraci, prý levné, chutné a bezpečné. Zašli jsme do uličky s „restauracemi“, spíše bufety, které asi s cizinci moc nepočítají. Přesto jsme se okamžitě stali oběťmi dohazovačů a nadháněčů, kteří se nás snažili přesvědčit, že právě jejich kuskus (kuře, tagine, …) je to nejlepší v Marrakeshi, co můžeme k jídlu sehnat. Vybrali jsme si jeden pult s několika bublajícími taginy, který nám připadal nejméně špinavý. Přestože jsme nebyli úplně přesvědčeni, jestli děláme dobře, když takhle riskujeme, nechali jsme se odvést po schodech do ještě špinavějšího patra se čtyřmi plastovými stoly a několika polámanými židlemi. Překvapili jsme objednávkou vody, kterou nám donesli s tak špinavými sklenicemi, že jsme raději pili přímo z láhve.

K jídlu jsme objednali kuřecí hovězí tagine. Tagine se dělá ve speciálních keramických nádobách s kuželovou poklicí, kde se maso dusí společně s brambory, zeleninou a ostatními přílohami několik hodin na mírném ohni. Přímo v nádobách se i servíruje, takže jsme usoudili, že několikahodinové dušení by mohlo zničit všechny choroboplodné zárodky, prakticky bez doteku lidské ruky se pak jídlo dostane až k nám, takže snad není riziko až tak velké.

Už na první pohled se jídlo lišilo od taginů z hotelů, upravených pro turisty. Taginové nádoby byly staré a otlučené pravidelným používáním, maso bylo včetně kostí, blan a chrupavek, navíc plavalo v několika centimetrech bublajícího mastného oleje, až jsme si říkali, že to snad nepůjde vůbec jíst. Ale dlouhá doba přípravy vše kromě kostí obdařila zvláštní kořeněnou chutí, i chrupavky byly křehké a chuťově nerozeznatelné od ostatního masa. Od prvního nesmělého sousta bylo jasné, že si pochutnáme. Jídlo bylo vynikající, každý kousek čehokoliv z taginového talíře byl výborně okořeněn, kromě velkých kostí jsme vše vyjedli, i olej se postupně částečně vsáknul do příloh, takže po nás zbyly jen skoro prázdné talíře. Zhodnotili jsme oběd jako možná nejlepší v Maroku. A ani jsme neonemocněli, neměli jsme vůbec žádný problém. Ale na kávu jsme už šli jinam. V bedekrech se píše, že nelze vynechat kávu v některé restauraci s terasou nad náměstím. A je to pravda. Výhled z terasy na náměstí opravdu stojí zato.

Chvíli jsme se kochali výhledem na náměstí i okolí (s pozadím Atlasu), natočili jsme si rozdováděné opičky ve stánku pod námi, vzadu v ringu hýkal Maročan s nasazenýma oslíma ušima (asi zhypnotizovaný k pobavení desítek čumilů), jinde zase stál ring s dvojicí zápasníků ve volném stylu (tedy včetně ran a kopů), vzadu zase někdo uspával slepice. Propiska v kapsičce košile opět vzbudila zájem, takže při placení jsme místo obligátního tringeltu nechali číšníkovi propisku, čímž jsme zde získali přítele. A pak už jsme nastoupili do autobusu směr Agadir.

Cestou jsme ještě jednou přejeli část Atlasu, do Agadiru jsme přijeli navečer a ubytovaní jsme byli na dvě noci opět ve stejném hotelu Club Al Moggar. Večer jsme vyrazili na chvíli do města, počasí už naštěstí bylo tropické, zima z příletu byla zapomenuta. Čekalo nás skoro dvoudenní koupání a odpočívání.

Oceán byl sice chladný, ale odvážlivci se stejně vykoupali. Bazén sice nebyl o moc teplejší, ale byl blíže a byla kolem něj pěkná lehátka. Na jídlo se dalo jít v plavkách přímo do restaurace na břehu bazénu. Zahrada byla pečlivě udržovaná, proto nebyl problém dofotit film v naší zrcadlovce, aby jsme ho co nejdříve po návratu mohli nechat vyvolat. Kromě květinových živých plotů nás zaujaly tvarované keře, například v podobě lodi nebo jako obří křesla – ta však měla zabudované plastové stoličky, aby na nich bylo možné skutečně sedět.

Poslední den pobytu jsme se museli sbalit již ráno, ale u bazénu jsme mohli být až do doby odjezdu na letiště. Poslední fotky jsme věnovali želvě volně pochodující areálem hotelu a přefocení novinového snímku královské rodiny, o které nám průvodci často vykládali při přejezdech.

A už následovaly jen tradičně zdlouhavé formality na letišti a noční let, při kterém jsme téměř nic neviděli, snad kromě mrňavé, osvětlené Gibraltarské skály.