0
0

Z Nong Khiaw k vietnamské hranici

19.06.2011 13:09

První autobus z Luang Nam Tha směrem na Nong Khiaw, ale ne až tam, jen do půli cesty do Udomxai, vyjížděl v 8.30. Cesta vedla horami, klikatila se, byla proklatě úzká, rozbitá, hrbolatá a řidič jel s náma jak šílený. Nejlépe tuto cestu popíše asi známý vtip: Dostane se farář k nebeské bráně a svatý Petr že ho nepustí, protože už mají plno. Farář nakukuje Petrovi přes rameno a říká: „Hele Petře, vždyť je uvnitř řidič autobusu – a pro mě, služebníka Božího, by se místo nenašlo?“ Petr odpoví: „Nenašlo, fakt máme plno. A navíc – když ty jsi měl kázání, všichni spali, když on jel, všichni se modlili.“

Náš řidič velmi rád předjížděl, hlavně v zatáčkách, v nichž vůbec nic neviděl, z kopce to rozjížděl šílenou rychlostí a nejraději jezdil v protisměru. Nestává se mi to často, ale fakt jsem se bála a chvílema jsem měla chuť mu vyliskat, vyhodit ho od volantu a sednout si za to sama – myslím, že bych jela stokrát líp. Ale nakonec jsme přece jen přežili a ve 12 hodin dojeli do Udomxai.

Tam nám paní, která prodávala jízdenky, řekla, že autobus v našem směru, ale jen do vesnice Pak Mong (čili do půlky zbývající vzdálenosti) vyjíždí ve 3 odpoledne. Znáte to, vždy je nejlepší zeptat se několika lidí. Šli jsme se zeptat řidiče autobusu, který tam už stál, v kolik vyjede – řekl, že ve dvě. Nakonec vyjel o tři čtvrtě na čtyři 🙂 Tento řidič narozdíl od předchozího za volantem už někdy seděl, takže byla cesta v pohodě.

Do Pak Mong, což je malá vesnička, jsme dojeli kolem 7. Dál do Nong Khiaw už jsme chtěli jen my a paní s dítětem. Řidič malého sawngthaewu hned na nás, že nás doveze, ale bude to drahé, protože pojede jen s náma třema. Chtěl po každém 30.000 kipů, po chvíli váhání jsme mu to dali a šťastně za tmy dorazili do vesnice Nong Khiaw. Byl skoro úplněk a měsíc ozařoval siluety vysokých skalnatých hor nad řekou kolem vesnice – na první pohled se nám tu hned líbilo. Ubytovali jsme se v jednom z Sunrise Bungalows na břehu řeky.

Takže jinými slovy, cesta dlouhá cca 220 km nám zabrala celý den. Ale to je Laos a je třeba s tím počítat.

Druhého rána jsme se vydali pěšky do 3 km vzdálené jeskyně Phatok, kde se za války skrývala celá vesnice. Většina cesty vedla po silničce, ke konci se šlo lesem, kde nás čekaly naše staré známé krvelačné pijavice a hned že by se napily, že mají žízeň. Nebylo jich tolik jako na Sumatře a taky byly menší, takže jsme to celkem uhlídali, na mě se nepozorovaně přisály pouze dvě, takže teď mám na každém lýtku takové pěkné růžovofialové kolečko. Zdenek vyvázl s čistým štítem. 300 metrů od jeskyně Phatok byla další jeskyně, takový systém chodeb, tam se taky za války schovávali lidé. Tož jsme to tam prolézali a užívali si toho, že v nich bylo chladněji než venku. Ale i tak bylo horko, takže jsme se potom zchladili v potoku.

Šli jsme pak nazpátek do naší vesničky, dali si jídlo a vydali se směrem proti proudu řeky po malé blátivé „silničce“ na průzkum vesnic, které tam mají být. Když jsme po několika kilometrech přicházeli do první vesnice, spustil se prudký lijavec, schovali jsme se pod strom, ale stejně jsme za chvíli byli mokří. Když déšť asi po 40 minutách ustal a my vyšli znova na silničku, zjistili jsme, že se po dešti stala neschůdná – rozbahnila se a začala strašně klouzat. No nic, dál už nepůjdeme, budeme mít co dělat, abychom došli zpátky, musí nám stačit tato jedna vesnička, kterou jsme viděli. Tak jsme se klouzali v bahně, zapadali jsme, boty nám těžkly a vůbec to byla sranda. Cestou jsme potkali opuštěný strom, na kterém byla pomela, tož jsme si jedno vzali – naše první kradené pomelo 🙂 Ještě nebylo úplně zralé, ale přece ho nevyhodíme…

Večer se ukázalo, že náš mladičký ubytovatel umí hrát na kytaru, ale žádnou nemá, tak jsem mu zapůjčila svou a on nám hrál krásné laoské písně a my pili a poslouchali…

Dalšího rána jsme se vydali k molu, abychom se loďkou doplavili do vesnice Muang Ngoi Neua, která je hodinu cesty na sever. Ptali jsme se tří na sobě nezávislých lidí, v kolik loďka vyplouvá: první řekl že v 9, druhý že v 10 a třetí že v 11. Takže jako bychom se neptali… Loďka vyplula o půl dvanácté. Do vesničky Muang Ngoi Neua nevede žádná silnice a dá se do ní dojet pouze loďkou po řece. Vesnička leží v nádherné krajině – kolem jsou vysoké, strmé, skalnaté hory porostlé lesy a na řece je možno jezdit na kajaku nebo na velké nafukovací duši, což bylo naším plánem. Bohužel Zdenek dostal opět střevní potíže (rozuměj: sračku jak blázen :-)), a tak vodní hrátky nepřipadaly v úvahu. Já jsem potkala v místní restauraci skupinku tří Španělů, 2 kluky a jednu holku, s nimiž jsem se domluvila, že půjdeme společně do zdejší jeskyně, kde se za války schovávali vesničani. Zdenek zůstal v bungalovu a běhal na záchod 🙂 Bylo už celkem pozdě, asi 6 odpoledne, když jsme vyšli. Cesta vedla lesíkem, až jsme došli budce, kde se prodávají vstupenky do jeskyně (10.000 kipů), tam samozřejmě nikdo už tou dobou nebyl, zato tam byl plot, který jsme museli přelézt (Španělé zpočátku vypadali rozpačitě, ale když viděli, jak lezu, taky se odhodlali). Jeskyně byly dvě, jedna byla taková obyčejná a druhá, do níž byl strašně maličký vchod, spíš jsme se tam vplazili než vešli, byla nádherná, velká, dlouhá, plná krápníků, netopýrů a skákajících pavouků. Jak se ovšem ukázalo, Španělé měli z netopýrů a pavouků strach, takže jsme ani nedošli na konec a už vymýšleli, že se venku stmívá a musíme už jít, jinak zatmíme (hlavně, že jsme měli čelovky – copak se s nima nedá jít lesem?). Až před vesnicí se pak přiznali, že se v jeskyni báli.

Když jsme ve vesnici míjeli turistické informace, všimla jsem si, že je na nich pověšený papír, že 2 lidi shánějí další lidi, kteří by s nimi chtěli jet do Muang Khua – vesnice vzdálené 5 hodin plavby proti proudu řeky směrem na sever, odkud pak jezdí autobusy do Vietnamu. Původně jsme měli v plánu zůstat v Muang Ngoi Neua několik nocí, ale loď směrem Vietnam jezdí jen dvakrát týdně, někdy i méně, pokud není dost lidí, takže připojit se k těmto dvěma by znamenalo jednak s jistotou jet, druhak jet za slušnou cenu – lepší je, když se o cenu lodě podělí čtyři lidi než dva. Tož jsem jim tam na ten papír napsala, že bychom jeli, a když jsem se pak později šla dívat, jestli neodepsali, bylo tam napsané, že loď jede zítra v 9.30 a že se potkáme u ní. Pak nám přišlo líto, že tento nádherný kraj opouštíme tak brzo, ale na druhou stranu už se nám naše dny v Asii krátí a pokud chceme vidět i něco z Vietnamu, musíme si pohnout.

A tak jsme dalšího dne vypluli se Švýcarkou a Velšanem do Muang Khua. Lidi to byli náramně pohodoví, tak jsme vykládali a popíjeli zbytek našich střevních kapek značky whiskey lao-lao. Cestou prasklo lanko od kormidla, takže zatímco chudák řidič-kapitán opravoval loď, my jsme využili času ke koupání v řece. Bylo strašně horko, ostatně jako každý den, slunce pražilo jak divé, takže voda byla příjemným osvěžením. V podvečer jsme dopluli do Muang Khua a už jsme nic nepodnikali, jen jsme zjistili, že autobus do Vietnamu má jet zítra v 5.30 ráno (no uvidíme :-)) a šli jsme na jídlo a na naše poslední pivo značky Lao. Tož sbohem, krásný Laose, bylo nám tu dobře a nechce se nám od tebe, ale musíme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .