0
0

Luang Prabang

07.06.2011 22:55

Vyjeli jsme kolem 10. hodiny z Vang Viengu směrem do 224 km vzdáleného Luang Prabangu, města zapsaného do světového dědictví Unesca. Podle informací, které jsme dostali na nádraží, měla cesta trvat 7 hodin. Brzy jsme pochopili, proč tak dlouho. Jelo se úžasnou krajinou, vysokými horami, ale nikoliv údolím, ale téměř po vrcholcích těchto hor – cesta se šplhala nahoru a dolů, neustále se kroutila, nebylo rovného místa, pod námi hluboké propasti, jeli jsme rychlostí maximálně 30 km/h a řidič si získal náš neskonalý obdiv, boť to na té úzké cestě bylo fakt o hubu, zejména pokud jsme potkali v protisměru náklaďák nebo druhý autobus. Zdenkovi bylo poprvé v životě v autobusu špatně, trochu jsem si z něho dělala srandu a mávala před ním igelitovým pytlíkem, ale nakonec to ustál. Po této cestě musel mít řidič ruce vytahané a vykroucené až po kolena… Nakonec se cesta protáhla ještě o hodinu a půl, protože v jedné ze zatáček byla nehoda, čímž se jinak vcelku řídký provoz zastavil, protože prostě nebylo kama je objet. Upřímně, velmi jsme si oddechli, když jsme dojeli do Luang Prabangu, do města, kde se vysoké hory setkávají s širokým, kakaově zbarveným Mekongem.

Luang Prabang, chráněn vysokými horami, byl v minulosti (do 16.století) hlavním městem Laosu díky jeho poloze uprostřed země, na spojnici s Čínou, Siamem i Kambodžou, kterou tvoří řeka Mekong. Městečko to není nijak veliké, centrum se dá projít během pár hodin. V minulosti (a možná i dnes) zde kvetl obchod s narkotiky, neboť se nalézáme v blízkosti zlatého trojúhelníku (zlatý trojúhelník proto, že se nedaleko stýká hranice tří „zlatých království“, Barmy, Thajska a Laosu). Je to oblast, která vyprodukuje nejkvalitnější přírodní drogy na celém světě (opium, marihuana, hašiš, heroin). Taky se vás na každém rohu někdo ptá: „Wanna buy opium? Marihuana?“ Je to sice státem zakázáno, ale tradice je tradice…

Na nádraží si nás odchytl místní majitel hostelu a nechali jsme si vnutit ubytování se vším všudy za 60 tisíc. Dobrá volba to byla, neboť ostatní ubytování, co jsme se ptali, se pohybuje kolem stovky. Večer jsme byli tak znaveni cestou, že jsme si dali pouze velký talíř nudlové polévky a zapadli jsme do pelechu.

Druhého dne mírně pršelo, a tak jsem nejdříve vyrazil do ulic nakoupit snídani. Zdejší obchůdky s fast-foodem nabízejí bagety na všechny možné způsoby, tak jsem 4 obrovské koupil a měli jsme na celý den vystaráno.

Vyrazili jsme za památkami. Nejdříve jsme si vyšlápli na vrcholek malého kopce, kde se nachází jeskyně a spousta soch a malých buddhistických chrámů. Zdejší sochy Buddhy jsou náramně komické, neboť tu jedna šilhá, tam zase má opičí obličej nebo koňský vzhled (ne všechny, většina je normálních). Prostě lidová tvořivost nezná meze.-)) Sešplhali jsme dolů k Mekongu a obdivovali jsme krásné domečky, uličky a zákoutí starého města. Díky opatřením, že se zde nesmí stavět vyšší budovy a nesmí jezdit autobusy a nákladní auta, má Luang Prabang pěknou atmosféru. Všichni vás zdraví, lidé jsou pohodoví, nikam nespěchají a užívají si klidného města stejně jako my, turisti.

Ve starém městě je pár chrámů, které se dají za většinou 20 tisícový poplatek navštívit. My navštívili jenom jeden za poplatek a zbytek jsme jenom skoukli zvenku nebo navštívili ty, které byly zadarmo – to víte, korunka ke korunce a hned je peněženka prázdná… Navštívili jsme chrám z nejznámějších, a to „kouřový chrám“ Wat Xieng Thong (souvisí to hodně s kouřením opia v chrámu.-))) Tož užili jsme si ho, neboť místní architektura chrámu je velmi odlišná od těch které jsme viděli – zde byl chrám a přilehlé budovy zvenku růžovofialový a mozaikami z pestrobarevných sklíček. Hodně nám to (až na ty barvy) připomínalo styl ze Sumatry – loďové střešní struktury, používání pálených hliněných šindelů na střeše nebo mozaiky po zdech chrámů.

V průběhu dne jsme potkali na břehu Mekongu klání v petangu, které místní Laosani s nadšením pozorovali a samozřejmě si všichni vsadili na své kandidáty na výhru. Byla tam taková stará babička a ta to tam snad všechno řídila. Pokřikovala na mladé kluky, vsázela jak divá a v průběhu hry nadšeně fandila svému mladému zapasníkovi.-)) Jednomu hráči Alča padla do očí a hned se začal vyptávat, jestli je tu sama a pak, když mě viděl, jestli jsem bratr nebo manžel – tož musel jsem okamžitě zakročit!

Pak jsme si dali velký oběd ve venkovní restauraci (pro info za 50 tisíc = cca 100 Kč) a šli pomaličku do naše ubytování. Měli jsme v úmyslu se vrátit do starého centra večer, neboť je prohlášené krásným nočním „etno“ trhem.

Byl to dobrý zážitek. Noční Luang Prabang se se svou hlavní třídou proměnil v jedno dlouhé tržiště, na které nesměli řidiči s motorkami nebo s auty. Prodejci vystavili ručně vyrobené zboží od nedalekých horských „Hmong“ kmenů (známé díky ženám, které si nasazují co nejvíce ‚obručí‘ kolem krku, aby tím natáhly své krky).

Tak klidné tržiště jsme nikdy neviděli. Zvyklí z Asie na všechny možné taktiky obchodníků, pokřikování, tahání vás za rameno a jiné nátlakové akce, zde v Luang Prabangu jakoby se změnil svět. Obchodníci nejdříve pozdraví, pak vás nechají pokukovat, ošahávat nebo zkoušet zboží, aniž by cokoliv dělali. Prostě volba je na vás a oni nijak do tohoto výběrového procesu nezasahují. Ve chvíli, kdy projevíte zájem a zeptáte se, tak informují o ceně, která je většinou velmi nízká. Když vidí, že váháte, nabídne vám obchodnice „diskount“ a sleví nějakou tu tisícovečku. Žádný křik, žádné dohadování, žádné citové vydírání, že umřou hlady. Klid. To je to, co se nám zapsalo do paměti o zdejším tržišti.

Ovšem takovéto jednání nabádá k velkému nakupování, což se projeví na narůstajících kilech našich batohů. No kdo má všechny ty krásné věci pak tahat?

Dalšího dne jsme vyrazili jen tak se toulat ulicemi Luang Prabangu a nechat na sebe působit starodávnou atmosféru. Kolem poledne se spustil hustý lijavec, jak už to v období dešťů bývá, a tak jsme byli nuceni – pochopitelně proti své vůli – zalézt do nejbližší hospůdky a pít pivo Lao tak dlouho, až jsme se natolik „povznesli“, že nám lijavec přestal vadit a my mohli vyrazit dál 🙂 Plánovaná návštěva muzea se bohužel neuskutečnila, protože muzeum bývá v úterky zavřené, což jsme sice věděli, ale už několik měsíců nevíme, jaký je vlastně den. Jak jsme u muzea zjistili, bylo zrovna úterý. 🙂

V pozdním odpoledni déšť ustal a my se vydali na večerní vycházku centrem města. Nejprve jsme se stavili u Indů na jídlo, a pak jsme vylezli kopec v centru, na kterém je klášter, několik soch Buddhy a na vrcholu stúpa. Tam jsme potkali dva asi sedmnáctileté mnichy, kterak randí s jednou slečnou – inu, lásce neporučíš. A hormonům taky ne. V tom vyšel z poustevny u stúpy starší mnich a začal paličkou bouchat do gongu (nejspíš signál typu: „Kluci, domů!“). Bylo to krásné, sledovat pod námi staré město s jeho chrámy, nad námi hvězdy a vedle nás mnicha rozezvučujícího gong.

Zítra ráno si chceme přivstat a jít se podívat, kterak mniši chodí s miskami pro jídlo (obřad almužen). Tož doufáme, že nezaspíme.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .