0
0

Váránásí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady. V tomto městě je smrt důvodem k oslavě.

Na západním břehu řeky Gangy ve středoindickém státě Uttarpradéš leží nejposvátnější hinduistické město v Indii – Váránasí. Jeho historie sahá údajně do doby před 5 tisíci lety – je tak jedním z nejdéle trvale osídlených měst na světě. Stejně tak jako v minulosti, i dnes jsou centrem veškerého dění tzv. gháty, kamenné schody vedoucí do vod posvátné Gangy.

Snad žádná návštěva Indie by nebyla kompletní bez prohlídky Váránasí. Je nazýváno také Káší (Město světel) či Benares a je Šivovým městem, tedy nejdůležitějším z celkem dvanácti míst, kde tento hinduistický bůh pobýval v doupěti a poté vyletěl k obloze v ohnivém sloupu světla. Váránasí je kulturním a náboženským centrem severní Indie již po několik staletí – za svaté město jej považují hinduisté, buddhisté i džinisté. Lidé věří, že se ve Váránasí spojuje moc a síla všech ostatních poutních míst. Každý, kdo zde zemře, bez ohledu na vyznání, údajně putuje rovnou do nebe a je osvobozen od dalších návratů do pozemského života. Smrt je zde důvodem k oslavě.

Legenda praví, že bylo Váránasí založeno právě Šivou asi před 5000 lety, který z něj hned učinil nejdůležitější poutní místo v zemi. Podle střídmějších odhadů se soudí, že bylo město založeno asi před 3000 lety. Ať tak či onak, Váránasí patří mezi nejstarší města světa a oplývá značným duchovním a náboženským dědictvím. Americký spisovatel Mark Twain jej popsal takto: „Váránasí je starší než historie, starší než tradice, starší dokonce než legendy a ještě dvakrát tak staré jako to všechno dohromady.“

Život ve Váránasí se točí kolem asi 90 ghátů, které se táhnou v délce více než 6 kilometrů podél posvátné řeky Gangy. Ganga je uctívána jako živoucí bohyně a údajně je obdařena mocí očistit pozemské hříchy. Aby byli hinduisté dokonale připraveni na poslední cestu k vysvobození, měli by se ve vodách Gangy koupat každý den. Přestože veletok v těchto místech připomíná jednu velkou stoku a na Evropana působí značně odpudivě, miliony lidí v Ganze vykonávají již po staletí rituální koupele. Jiní zde meditují, cvičí, perou oblečení, prodávají obětiny ve formě květin a lampiček, nechávají se oholit, konají očistu, nebo se jen tak baví. Byl dokonce vznesen návrh na výstavbu čističek, ale tomu se hinduisté zuby nehty brání.

Gháty, na nichž se odehrává nekonečný cyklus hinduistických náboženských praktik a každodenních rituálů, jsou lemovány cca 700 chrámy a svatyněmi. Nejjižnější je Así ghát a nejsevernějším Ádi Kéšava ghát nacházející se v blízkosti mostu Málvíja. Zajímavostí spojenou s gháty je, že každý ghát ve Váránasí má podle tradice jinou barvu. Například Džánakí ghát poznáte podle cihlově červených schodů. Nejstarším ghátem je Tulsí ghát, který byl pojmenován na počest básníka-světce Tulsídáse, který žil a tvořil v 16. století. Nedaleko ghátu je možné obdivovat jeho dům a chrám. Na Čét Singh ghátu stojí zase pevnost, která je připomínkou britské porážky v polovině 18. století.

Za vůbec nejposvátnější je považován prostřední úsek ghátů, mnohé byly totiž vystavěny pod záštitou bývalých knížecích států Indie. Centrálním ghátem, kde se každý den shromažďují tisíce věřících, je Dašášvamédha ghát, který byl pojmenován po desítce simultánně probíhajících obětování koní (dašášvamédha), která prováděl Brahma Stvořitel. Dnes zde pod bambusovými slunečníky posedávají v řadách kněží, kteří odříkávají rituální modlitby za poutníky, kterých je zde neustále více než dost.

Pro posmrtný život je nejdůležitějším místem kremační Manikarnika ghát, na němž ve dne i v noci hoří pohřební hranice. Pouze zde a na Hariščandra ghátu může být vykonán hinduistický kremační obřad. Těla zesnulých se nejdříve omyjí v 5 různých roztocích a zabalí do rubášů. Poté se položí na bambusová nosítka, ponoří do vod posvátné řeky Gangy a nakonec položí vedle hromad dřevěných polen. Pohřební rituál by měl vždy vykonávat syn zemřelé osoby, aby bylo vše v souladu s hinduistickou vírou a duše zemřelého se dostala do nebe a osamoceně nebloudila po zemi. Syn zemřelého také nakonec podpálí pod nebožtíkem hranici. Až tělo shoří, je popel vhozen do řeky. Pozůstalí za tyto rituály platí, konkrétně tedy za polena, z nichž je dělána hranice. Před obřadem je každé poleno zváženo a z celkové hmotnosti se následně vypočítává cena za kremaci. Řada Indů si však tento „luxus“ nemůže dovolit a zaplatí méně dřeva, než je na spálení nebožtíka potřeba. Tento pohřební obřad je i pro cizince velmi emotivní a poutavou podívanou a tak se není čemu divit, že se mezi věřícími čím dál více objevují turisté s fotoaparáty.

Za zmínku stojí také Šindéovský ghát, který v minulosti zdobily složitě propracované stavby. Byly však natolik těžké, že se zřítily. V roce 1937 se sice dočkaly rekonstrukce, ale dnes je chrám i svatyně zpola zatopen vodou. Na Višvanáthově ghátu stojí více než 1000 let starý Višvanáthův chrám zasvěcený Šivovi. Svatyně, jejíž současná podoba pochází z roku 1777, je završena kopulí ze 750 kilogramů zlata.

Nezapomenutelným zážitkem ve Váránasí může být plavba loďkou na Ganze při východu slunce, kdy jsou jednotlivé gháty s paláci ozářeny měkkým ranním světlem. Nejlepší je projet si úsek mezi Dašášvamédhou a Makarnika ghátem. Každý den brázdí řeku desítky veslic, které je možné si na břehu zapůjčit. Ceny jsou smluvní a loďky se půjčují na hodinu.

Váránasí však nejsou jen gháty, za nimi se rozkládá spletitá síť uliček plných bazarů a krámků s nejrůznějšími náboženskými relikviemi. Během prohlídky města můžete narazit na posvátné krávy, sádhuy v rouchách a četné věřící, jak předkládají obětiny do svatyní stojících podél cest. Na místním tržišti se dají koupit ozdobné předměty z mosazi, šátky, hedvábí nebo indické sitary – tradiční hudební nástroje s dvěma vrstvami strun.

Váránasí je známé rovněž jako centrum vzdělanosti a hinduistické filosofie, přitahuje proto studenty a badatele z nejrůznějších koutů Indie. Na počátku 20. století byla ve městě založena Benárenská hinduistická univerzita. O její založení se zasloužil sanskrtský učenec Madan Móhan Málvíja. Univerzitu dnes navštěvuje okolo 24 tisíc studentů. V univerzitním areálu se dnes nachází Muzeum Bhárat kalá bhavan vystavující jednu z nejlepších sbírek indického malířství v zemi. Uloženo je zde na 12 tisíc obrazů pocházejících z období od 11. do 20. století.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .