0
0

18.prosinec 2010 teplé a svěží ráno. Je mi mnohem lépe! Možná 15 let, co pamatuji, jsem nebral antibiotika, a tak mi včera večer nasazený Augmentin okamžitě zabírá. Po problémech s dýcháním a bolestech celého těla není ani památky. K žádnému lékaři nejedeme, čekají nás přece slavné tanzanijské parky – Serengeti či kráter Ngoro-Ngoro.

Krátce po 9. hodině už za sebou máme první kilometry kvalitní silnice A104 vedoucí na Dodomu, hlavního města Tanzanie a současně na Dar es Salaam, město asi nejvýznamnější. Silnice je skutečně pěkná, chaos a anarchie na ní vládnoucí jsou však děsivé. Časté policejní kontroly, které nám zpestřovaly již tak dost pestrý život v Malawi výrazně prořídly. V důsledku toho vám v Tanzánii největší nebezpečí hrozí na silnicích při dopravních nehodách. Není to jen náš subjektivní pocit, hovoří o tom i průvodci (Lonely Planet, Bradt) a také statistiky. Vím, nezní to příliš romanticky v srdci černého afrického kontinentu, ale je to tak. Někdy, vlastně poměrně často, jde skutečně o život. Na silnicích vládne právo silnějších, ve městech se přidávají ještě drzí řidiči matatu – dodávky původně určené pro osm pasažérů, nyní běžně obsazeny 15 až 20 sebevrahy. Nejnebezpečnější jsou pro nás však řidiči kamionů a autobusů. Běžně do kopců předjíždíme řadu trucků, ploužících se dvacetikilometrovou rychlostí. Předjetí vám oplatí okamžitě při následujícím sjezdu. Na relativně úzkých a často rozbitých silnicích nás míjejí více jak stokilometrovou rychlostí, návěsy a přívěsy se divoce kývají ze strany na stranu, často nedobrovolně sjíždíme ze silnice a uhýbáme.

V plánu teď máme národní park Ruaha s největší populací slonů v Tanzanii. Toulá se jich zde více jak 12.000. Návštěvníky také láká na velká stáda buvolů, antilop Kudu či gazel Grantových. Výjimečné není setkání s gepardy či hyenami. Pro milovníky ptáků musíme také zmínit více než 400 druhů opeřenců, kteří v parku žijí. Řeka Great Ruaha River je plná hrochů a krokodýlů. V podvečerním žhavém slunci vydržíme tlustokožce pozorovat téměř 2 hodiny. S ustupujícím vedrem a světlem začínají být hroši aktivnější, pomalu vylézají z vody a jejich typické chrochtání se nese daleko údolím řeky. Nádhera, paráda. Co v Tanzánii parádní není, jsou ceny vstupů do parků. Ruaha nás stála 40 USD/osobu a dalších 50 dolárků na auto. Jen pro pořádek, domorodci platí zlomek ceny – 1000 šilinků, v přepočtu asi 130Kč, za auto nic! Zajímavý je také fakt, že cizinci v Tanzanii musí v parcích, spravovaných vládou, platit výhradně hotově, americkými dolary. Platba kartou či místní měnou není možná. Před bránou do rezervace pomáháme nešťastné trojici francouzů, kteří před třemi dny přiletěli do Daru, najali si auto i s posádkou a vyrazili do Ruahy (cca 500km), kam je ovšem jednoznačně odmítli pustit. Bezmocně mávali platebními kartami, poté zkoušeli místní měnu. Verdikt správy parku byl jednoznačný : Nemáš dolary, dovnitř tě nepustíme! A tak jim měníme potřebný obnos, snad nám nebudou dolary scházet v Etiopii a Súdánu.

Noc trávíme v Sunset Mountain Lodge, kousek za hranicí parku. Hotýlek s jednoduchým kempem má neuvěřitelně krásný výhled. Šplháme po příkrých schodech pár desítek metrů nad vršky okolní bujné vegetace, kam majitelé umístili terasu restaurace. Výhled je fantastický! Mnoho odstínů zelené barvy splývá v dokonale harmonický celek, kam oko dohlédne rozprostírá se nadýchaný zelený koberec tvořený korunami vysokých stromů. Porost je tak hustý, že v nastalé tmě, která na rovníku přichází velice rychle, nepropustí žádné světlo široko daleko. Jeníček s Mařenkou by to zde měli těžké! Vršky stromů osvětluje jen měsíc v úplňku a mnoho stříbřitých hvězd.

Ráno vyrážíme až v 10 hodin. Je 20. prosince a tak přemýšlíme, kde strávíme Vánoce. Rádi bychom nějaký hezký klidný kemp asi v Serengeti nebo kráteru Ngoro-Ngoro. Ujedeme však pouze 100km a krátce po poledni rozkládáme stan v příjemném kempu Riverside Campsite. Je mi zase zle. V noci mám horečku, třesu se a potím. Marná věc, musím k lékaři. Ráno telefonujeme do Čech na asistenční službu pojišťovny, u které máme uzavřeno velmi kvalitní zdravotní roční pojištění pro Afriku. Potřebujeme zjistit adresu solidního lékaře nebo nemocnice v přilehlém městě Iringa. Pro pojišťovnu je však mnohem důležitější číslo a druh pojistky, různě náš hovor přepojují na rozličné odborníky a tak po několikahodinovém čekání a mé teplotě 39 st. Celsia vyrážíme do města a hledáme nemocnici sami. Následují další 2 hodiny v čekárně u doktora Ushiny. Ten si v ordinaci vyslechne popis mých neduhů a následně mě pošle na odběr krve. Po další hodině mává s výsledky testů a s úsměvem praví : No malaria, no malaria. Uznale pokýve hlavou nad zvolenými antibiotiky a káže je pečlivě dobrat. Za hlavní příčinu mých problémů označí netrpělivost. Bereš – li antibiotika, praví, nesmíš cestovat po Tanzanii, být na slunci a vůbec se nějak fyzicky namáhat. Najdi si nějaké klidné, stinné místo a pár dnů nic nedělej, dodá ještě. A tak je rozhodnuto. Na Vánoce nebudeme ani v Serengeti ani Ngoro-Ngoro, ale v kempu na břehu řeky Ruaha a pravděpodobně sami. Kemp je totiž, až na personál, dočista prázdný.

Pár dnů v klidu mi pomohlo a na Štědrý večer již mám trochu chuť k jídlu. K slavnostní večeři, naší první mimo domov, dostáváme špagety Bolognese. V anglosaských zemích se slaví až 25. prosinec a tak personál na naší večeři nevidí nic výjimečného. My však již od 4 hodin odpoledne netrpělivě posedáváme ve stanové vzdušné restauraci a čekáme na slavnostní krmi ohlášenou na hodinu osmnáctou. V tom se odhrne závěs a do stanu vstoupí personál kempu. Pokud prý jsme ti Češi zde stanující, praví (nikdo jiný v kempu není ubytován), máme zde návštěvu. No to bude asi nějaký omyl, odvětíme, žádnou návštěvu opravdu nečekáme. A tak se nešťastně otočí, jdouce hledat někoho jiného. Návštěva však skutečně patří nám. „Where are my Czech friends?!“ , slyšíme zpoza stanu dívčí křik a za malý okamžik nevěřícně spočineme v náručí Cate, američanky jedoucí osaměle na motorce, kterou jsme potkali již dvakrát v Mosambiku. Překvapení je to příjemné a úžasné, uvážíte – li, že jsme se rozešli před 6ti týdny v jiné zemi, tisíce kilometrů odsud. Večeříme tedy ve třech, navzájem si sdělujeme zážitky posledních týdnů, do kterých mísíme vánoční zvyky obou našich rodných zemí. Vzpomínáme společně na své blízké a všem doma přejeme veselé Vánoce.

Spát jdeme krátce před 22. hodinou. Vánoční stromeček či klasickou ladovskou atmosféru nám vynahrazuje úžasný africký večer. Kráčíme po trávníku, ve kterém poblikává tisíce světlušek jako miniaturní vánoční žárovičky. Obloha plná hvězd zase vypadá jako zrcadlový odraz, nebeský koberec. Až se nám z té krásy zatočí hlava.

1. svátek vánočního nás zastihuje na cestě do Dar es Saalamu. Rozhodli jsme se odložit či zcela zrušit návštěvu Serengeti a jedeme nabrat síly k Indickému oceánu na severní pláže Daru. Za posledních 14 dní jsem zhubl téměř o 10kg, a tak následující dny hodláme pořádně jíst, spát a koupat se v moři. Plavat chodíme pravidelně 3x denně, oceán je klidný a teplý.

1.leden 2011, na cestě Afrikou jsme již 3 měsíce. Vstáváme brzy, krátce po 4. hodině, nasedáme do objednaného ťuk-ťuku a řítíme se poloprázdnými ulicemi do přístavu. Zipa jsme nechali v kempu a míříme na 2 hodiny plavby vzdálený ostrov Zanzibar, který je součástí Tanzanie. Nebylo tomu tak však odjakživa. Tanzanie, dříve Tanganyika, získala svou nezávislost na Velké Británii v roce 1961. V prosinci 1963 ji následuje samostatné souostroví Zanzibar (Archipelago Zanzibar) sestávají ze dvou samostatných ostrovů – Pemby a slavnějšího Zanzibaru. Již v následujícím roce 1964 vzniká spojením Tanganyiky a Zanzibaru republika Tanzania.

Zanzibar sám je ostrov s pestrou směsicí národů a kultur. Po staletí se zde mixují lidé z indického subkontinentu, arabského poloostrova, afrického vnitrozemí a Evropy. Žijí zde v poklidu, dodržujíc islámské tradice. I turisté by zde měli dodržovat určitou zanzibarskou etiketu. Ostrovní konzervativní muslimská komunita vyžaduje určité základní normy chování i po cizincích. Velmi důležité je dodržování těchto pravidel v období Ramadánu.

Na ostrov připlouváme 1.ledna dopoledne, Péťa s mírnými obavami o ubytování. Zanzibar je velice populární destinace a na Silvestra byla ubytovací kapacita zcela vyprodána. Já nás však považuji za protřelé cestovatele, a tak mě tři zamítavé maily s požadavkem rezervace ubytování rozhodně neodradí. Rádi bychom zůstali tři dny pouze v kamenném městě – Stone Town. Ostrov má překrásné pláže, úžasné potápění a dá se zde trávit celá dovolená. My však hodláme zůstat pouze ve starém městě. První hotel, na který narážíme, je Tembo. Jako první nám na mail odpověděl, že má plno a nemůže nás přijmout. No uvidíme. Suverénně (dle Péti drze) přistupuji k recepci. Dobrý den, jak se máte, no to jsme rádi, že jsme tady, chrlím ze sebe a zubím se na recepčního. Ahoj, vítejte co pro vás můžeme udělat, odvětí a zubí se ještě víc. Včera jsme si rezervovali dvoulůžák, odpovím a přidám jméno. Usilovně avšak bezúspěšně nás hledá v seznamu, opět se ptá na jméno, přivolává postupně dva kolegy. Začínám se mračit, co jako že to má znamenat? Přichází nejvyšší manažer, omlouvá se a posílá nás do restaurace na pozdní snídani. Za 15 minut máme pokoj připraven a já sklízím obdivné pohledy Péti a zároveň se obávám, kdy na podvod management přijde a vyhodí nás.

Stone Town (Kamenné město) je historické centrum města Zanzibar. Úzké uličky, pitoreskní kavárničky, staré domy a ještě starší vstupní dveře. Ano, dřevěné vchodové dveře jsou vyhledávanou atrakcí. Často jsou starší než domy samotné a mnohdy napovídají o povaze, náboženství či naturelu majitelů. Ať již současných, tak i dávno minulých. Dřevořezby často citují dlouhé pasáže Koránu nebo vyjadřují povolání či touhy majitelů.

Na Zanzibaru se v roce 1946 narodil slavný zpěvák a zakladatel hudební skupiny Queen, Freddie Mercury a žil zde až do svých osmi let. Fakt, že dnes není zcela jasno kde, je příčinou mnoha mosazných destiček na různých domech Stone Town. Dva takové jsme také objevili. Kouzlo starého města však nejlépe nasajete večer ve všudypřítomných restauracích nebo na každodenních trzích potravin, čerstvých ryb a koření. Velice emotivní je také návštěva staré anglické katedrály, která také sloužila jako trh s africkými otroky. Mezi lety 1830 až 1873 se zde prodalo více než 600.000 otroků.

Po třech dnech na ostrově se vracíme zpět na pevninu a míříme do Keni, kde se osmého ledna máme setkat s Adélkou a Míšou a také s téměř celou naší firmou. Musíme přijet dříve a trošku upravit náš zevnějšek, vyprat a vůbec. Po třech měsících cestování vypadáme zašle. Také Zipa necháme umýt a uvnitř ho gruntujeme sami. Posledních 100 km Tanzánií je to divočina. Polykáme tuny prachu, který proniká úplně všude. Do všech tělesných otvorů, zásuvek, záhybů na oblečení, důmyslných obalů kamery i fotoaparátů. Je prostě všude. Nám to už však vůbec nevadí. Těšíme se na své blízké a přátele. Máme to veliké štěstí, že všichni naši kolegové, kteří za námi letí do Keni, jsou i našimi kamarády!

http://www.unzip.cz/nase-cesta/mapa/tanzania/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .