0
0

Palubní deník Michala Horáčka, který vyrazil do Číny k legendárním Třem soutěskám, ale místo romantického výletu zažil něco docela jiného.

Se zájmem, jehož muži nejsou schopni, složila moje žena Rut své koktejlové šaty barvy café au lait. Na ně pak umístila šaty bílé, vzdušné a lehounké jako dech nevěsty, jíž byla před devětadvaceti lety. A navrch stočila šňůrku perel, snad jako němou připomínku všech slzí, vyplakaných za tu dobu. „Ty si vezmu poslední den,“ řekla a zaklapla víko kufru.

Mohlo být těch slz o poznání méně, jen kdybych býval pozornější a citlivější; abych dal najevo, že to připouštím a hodlám poněkud splatit, vytasil jsem se jednoho večera na sklonku léta s připraveným dárkem: „Na výročí svatby poplujeme luxusní lodí Drak a fénix legendární krajinou Tří soutěsek na čínské řece Jang-c’-ťiang.“

Doufal jsem, že to bylo pozorné a citlivé jaksepatří.

Na loď vyplouvající do Tří soutěsek se nastupuje z nábřeží v Čchung-čchingu. Právě tady se ovšem ukázalo, že došlo k mi-dun-ding, totiž misunderstanding, jakémusi nedorozumění, jak nám sdělil hodnostář lodní společnosti. Drak a fénix nejezdí, „nou go“. Zato můžeme dostat nejlepší kabinu na Vyhlídce na klidné jezero a vyjet si nikoli s cizinci, nýbrž spolu s těmi Číňany, kteří si na takovou cestu dokázali ušetřit poctivou prací. Jako ryzí cestovatel jsem radostně souhlasil. Rut mlčela.

Hodnostář nelhal, naše kabina byla nejlepší. Koupelna sice měla rozměry menší skříně a kromě sprchy, z níž prýštila hnědavá voda přímo do záchodové mísy, tu už nebyly ani ručníky, ani mýdlo, ani toaletní papír, zato byla určena jen nám, tedy pouhým dvěma pasažérům. Ve druhé třídě, díky důmyslnému systému paland, spalo na stejném prostoru šest lidí. Dlouze jsem je pozoroval, jak tam sedí, hledí před sebe a kouří pod cedulkou, jejíž čínské znaky vysvětluje mezinárodnímu publiku tajuplný nápis „Forbid no smokeing“. Zaujaly mě i dveře s kryptickým vzkazem „Fresh, cleaness – we to you comitment“, což jsem si přeložil jako „čerstvé a čisté potraviny – náš závazek vůči vám“, vytušil lodní restauraci a vyhnul jsem se tomu obloukem. „Makůvko,“ jsme-li v úzkých, říkám své ženě Makůvko, „co kdybys ty bílé šaty nechala zatím v kufru?“ zeptal jsem se citlivě.

„Zabij!“ vykřikla v odpověď, a abych i já konečně něco pochopil, ukázala na švába vykračujícího si majetnicky přes její kavalec. Namítl jsem, že my tu doma nejsme, ale šváb ano, na moje filozofování ale zareagovala tím, že pišišvora umlátila sama. Na mně bylo jen to, abych mrtvolku odnesl z dohledu. Vhodil jsem ji do plechového nočníku, který dotvářel standardní vybavení každé kabiny.

Nejhezčí to bylo na nejhořejší palubě, kam ovšem směla jen skutečná honorace, dodatečné vstupné totiž činilo 50 jüanů, něco kolem 150 Kč, jinak běžný denní příjem stavebního dělníka. Všechny stolky a židle byly bohužel obsazené, a to pravými milovníky přírodních scenérií; dělili se na ty, kteří hráli deskovou hru madžong a na menší zbytek, mazající karty. Ukázalo se, že to byli ti nejprotřelejší cestovatelé, protože usnout na této lodi nebylo v silách žádného člověka, a to ani toho, jemuž by nevadili potměšilí švábi a nepopsatelný zápach, vycházející nejen ze záchodů; od deseti večer do čtvrté ráno bouchal někde v hloubi plavidla kdosi železnou palicí do jakési hřídele.

Pomocí stojüanové bankovky s portrétem Velkého kormidelníka Maa jsem se spřátelil s chlapíkem, který vypadal jako steward. Ať to byl kdokoli, poskytl nám umělohmotné sesličky a za další stovku donesl kořalku s 56% obsahem alkoholu. Už po prvním doušku se takřka všechno začalo v dobré obracet; konečně jsme se zbavili nemístného bolestínství a mohli věnovat pozornost okolí.

Prvních pět šest hodin se pluje Čchung-čchingem. Někdo mi tvrdil, že ve městě a okolí žije 32 milionů lidí, ale to je čirý nesmysl; soudě podle nedohledných zástupů padesátipatrových paneláků jich musí být nejmíň dvakrát tolik. Scenérii dotvářejí nespočetné fabriky, lemující dvacet metrů vysoké bahnité břehy, olizované vodou, do níž se tu vypouští doslova všechno. Po třetím loku pálenky už jsem to pozoroval se zájmem, ale popisovat to nebudu.

Vzhledem k tomu, že Čchung-čching nebyl ani první, ani poslední zastávkou na naší romantické cestě Čínou, mohu říct, že to v místní krajině není výjimečné místo. Také v Pekingu nebo Si-anu jsou paneláky vysoké a vybydlené. Vzpomeňte na český Chanov, přidejte výbuch špinavé bomby a uděláte si poměrně přesnou představu. Nedávní rolníci, kteří se v tažení za pracovní příležitostí stali měšťany, si očividně všechny návyky, nezbytné pro život v garsonkách, ještě neosvojili. Ani pro život na ulici. V Pekingu nově příchozí přecházejí silnice stejně bezelstně jako na venkově. Jenže v metropoli přibývá tisíc aut denně a na silnicích platí jediné pravidlo: přednost drzejšího. Chodec nemá reálnou přednost nikdy, dokonce ani když mu svítí zelená. Běžný den proto začíná vždycky stejně: sanitky sbírají padlé.

Už v hlavním městě jsem si uvědomil, že snažit se v Číně podniknout vyhlídkovou jízdu je dost naivní přání. Obvykle totiž není okolí vidět. Cizincům se říká, že je to kvůli pískům, vanoucím od severu z pouště Gobi, ale ten, kdo zažil socialismus, pozná smog a saze z neodsířených továren. K tomu se přidává prach z nespočtu staveb a z ulic, z nichž jediná není nerozkopaná. Sedmdesát procent energetických potřeb pokrývá Číná spalováním uhlí… Stává se, že slunce není vidět celé týdny, a je-li, snadno si jeho bledou tvář spletete směsícem.

Kdo by se divil, že tu pálenka obsahuje těch 56 % alkoholu? Mezi značkami kraluje Mao-tchaj – a tu se naučte pít, chcete-li tu jednou podnikat. Pokud se dokážete dostat do delegace českého ministra k čínskému, nic tím nekončí, ale teprve začíná. Čeká vás několikaletý proces sbližování se s činiteli ve zvolené provincii, což nebude nikterak levné. Naklonit si autority je v Číně nezbytné, ovšem to vyžaduje velkou trpělivost. Poslyšme výmluvný příběh rolníků z kraje Chu-nan: Ti sdíleli příjmení Ťing, které jim ovšem v období Deseti království (907-960) odebral císař Š’Ťing-tchang a místo něj přisoudil nové, Kou. Což nevyvolalo velkou radost, protože tento zvuk se píše stejně jako „pes“, takže hned po despotově skonu požádali rolníci příslušné autority o návrat k osvědčeným pořádkům. Změna příjmení je však závažná věc, nutno prověřit její oprávněnost. Ano, vaše žádost je oprávněná, řekly konečně autority. A tak se rodiny Kou zase jmenují Ťing – od září 2005. „Makůvko,“ pálenka došla.

Poklimbali jsme trochu nad ránem, s hlavami opřenými o zábradlí. Úderem páté nás však budila dychtivá vedoucí exkurze; nebylo zbytí, museli jsme s davem. Prošli jsme přitom uličkou mezi kajutami, před každými dveřmi stál nočník. V žádném neplavali švábi. Pochopili jsme, že nádoby slouží jako plivátka. Číňané plivou pořád a můj zájem kulturního antropologa budí hlavně skutečnost, že nejpilnější a nejhlasitější jsou v tomto ohledu stařenky, ačkoli vysvětlit to nedovedu.

Sevřeni mezi ulevujícími si stařenkami jsme vyklopýtali na břeh a do schodů břehu oproti městečku Feng-tu, kde nám byla slíbena prohlídka městečka duchů. Mají tam poutavá jména jako Most bezmoci aMezi živými amrtvými, což realisticky vystihovalo náš stav, ale jinak je to jen pár let stará disneylandská nestvůra plná bakelitových bubáků. Zřejmě tu nějaký papaláš hodlal předvést, že co dokázali kdysi za dynastie Tchang, dokážou s moderními replikami i dnes, a ještě lépe.

No, nevím. V Číně je dosud mnoho překrásných paláců, věží, pagod, klášterů a zahrad – a bylo by jich mnohem více, nebýt Kormidelníkovy kulturní revoluce – vzniklých ze vznešených, hluboce opodstatněných úmyslů. Kdybych měl vybrat jediné místo, mluvil bych o posvátné cestě Mingů, na jejímž počátku stojí brána, jejíž velebnost bere dech. Skrývá želvu, na jejímž krunýři se tyčí stéla, pokrytá kaligrafií, vyprávějící o následováníhodných skutcích císaře. Člověka musí napadnout otázka: jaké skutky by si tam nechali zapsat dnešní mocipáni…

Konečně, i plavba na Vyhlídce na klidné jezero dosud svědčí o někdejším půvabu krajiny a prosté moudrosti života s jejím rytmem. Jakmile zmizí města a továrny, ukáží se dosud jen málo dotčené kopce a vrchy. Není to jenom díky stavbám, jako je úchvatná palisáda kamenného pokladu, obrovská vyvřelina, do níž mistři stavitelé za císaře Kchang-siho vestavěli dřevěný klášter o dvanácti podlažích; je to každý nízký domek, obklopený políčkem, na němž je vidět, že někomu patří, někomu znalému a pečlivému, pracujícímu na správném kousku světa. A právě tohle vědomí přináší skutečný smutek z téhle plavby; po březích trčí kůly s číslicemi 156,3. Tam dosáhnou vody přehrady, která Tři soutěsky zatopí příští rok. A vysoko nad nimi další kůly a další numero: 175. To číslo udává hloubku vody pod hrází, k jejíž úrovni dostoupí voda při dokončení přehrady v roce 2009.

Víc než 1 300 000 lidí, z nichž někteří tu mají kořeny přes pět tisíc let (jak to dosvědčují jeskynní hroby, vydlabané vysoko ve skalách), bude muset opustit své předky a svá pole a vystěhovat se, často do vzdálených provincií s jiným podnebím, jiným dialektem…

Projeli jsme dvěma ze tří soutěsek a viděli jsme je, prý jsme měli veliké štěstí. Myslím, že ano, protože každá byla jinak krásná. Nedá se o tom dobře vyprávět, lepší je to namalovat – a Číňané to dělají už tisíce let. Chtěl bych jen vědět, co budou malovat ta další pokolení.

Čína prý je probouzející se obr, velmoc budoucnosti. „Dokládá,“ jak nám v televizi sdělil soudruh Grebeníček, že „socialismus může vytvořit prosperující společnost.“ Já si to, s dovolením, opravdu nemyslím. Z toho, co jsem v různých provinciích viděl, mám tenhle silný dojem: velebený hospodářský růst současné Číny stojí hlavně na dvou pilířích. První je takřka otrocká práce nesčetných milionů lidí, pobírajících nepatrnou mzdu a nemajících jakékoli zastání. Jen za posledních dvacet měsíců zahynulo v místních dolech přes devět tisíc horníků (v provincii Šan-si tisícovka rok co rok). A to třeba o obětech prací na bambusových lešeních a při ražení tunelů se ani nepíše. Druhým pilířem je nezřízená bezohlednost vůči krajině, vzduchu, vodě. Míra znečištění je doslova šílená – v severní Číně průměrně 526 mg na čtvereční metr, přičemž limit Světové zdravotnické organizace činí 90 mg. A dávno přestala být jen čínskou záležitostí, hrozí celé planetě. Podnikat se tu samozřejmě dá výborně – jakmile uplatíte dostatek místních zeměpánů a získáte příslušná povolení, najmete si otroky a netrápíte se s čističkami a podobnými nákladnými výmysly. Ano, socialismus.

Poslední soutěsku jsme si nevychutnali. Jakmile Vyhlídka na klidné jezero třetího dne navečer krátce přirazila ke břehu, prchli jsme ozlomkrk na přístaviště a svéráznou lanovkou vzhůru bahnitým břehem. Navrchu čekali tři taxikáři. Dva chtěli za jízdu do nejbližšího města Ji-čchanu sto jüanů, jeden žádal tři sta. Vysvětlil to tím, že on, na rozdíl od konkurentů, vládne úředním povolením jet nikoli serpentinami přes hory, ale tunelem, vyraženým armádou a sloužícím stavbě přehrady. Každá minuta, která nás dělila od sprchy a čistého ložního prádla, dramaticky získávala na ceně; dohodli jsme se.

Konverzaci s vítězem výběrového řízení na místo našeho šoféra nemohu označit za snadnou. Byla v nás spíš naděje než víra, že muž za volantem pochopil naše přání odvézt nás do nejlepšího hotelu ve městě. Avšak po dvou hodinách, třech důkladných kontrolách a nesčetných tunelech, jimiž jsme ve voze místní značky Rudá vlajka svištěli sami, jsme v malé osadě Ji-čchan (bydlí tu stěží jeden a čtvrt milionu lidí) opravdu dorazili na vytčené místo. V příznivém dojmu nás utvrdil mladík v placaté čepici, který stál přede dveřmi, plival na zem a plivance civilizovaně roztíral podrážkou.

V hale visely dvě velké tabule; jedna nesla text ve znacích, druhá v zajímavé angličtině. Dva z devíti paragrafů jsem si opsal: „4 – Přehnané používání zubní pasty ničí životní prostředí ! Proto ji hotel nedoplňuje. „9 – Nebudeme měnit vaše ručníky. Potřebujete-li nové, informujte nás. Nejprve však předložte kartu ochrany životního prostředí.“ Vítejte do Zeleného hotelu!

Recepční nás ujistila, že se skutečně nacházíme v nejlepším hotelu široko daleko a že pro nás, návštěvníky z daleka, má nejlepší pokoj. Svatební. Sice nás přijde na 250 jüanů (uznávala, že je to extravagantní cena, ale svatba je svatba), na druhé straně máme ovšem štěstí. Dnes je velký čínský svátek, podzimní rovnodennost, slavený konzumací medových koláčků. Ty dostaneme gratis. Měl jsem jedinou otázku: Sprcha funguje? Dotčeně přikývla, pod tlakem svědomí nicméně dodala, že vodu nelze pít. Nezaskočila nás, z kohoutků neteče pitná voda ani v šanghajském Sheratonu. Svatební pokoj byl láskyplně vyzdoben. Kromě jiného si na posteli hověli laškovní zajíci, srostlí po způsobu saimských dvojčat do jednoho těla v podobě srdíčka. Chtěl jsem něco říct, ale dojem byl příliš mohutný; čelisti mi ostatně zalepil brutálně sladký medový koláček.

Rut se koláčkům moudře vyhnula, a proto dokázala vyslovit větu „Do sprchy jdu první!“. Osaměl jsem tedy za podzimní rovnodennosti se siamskými chlupáči, páchnoucí, nevyspalý a v nejistotě: co se stane, až nás tu načapají bez karty ochrany životního prostředí? Přišla mrákota a mně se zdálo, že zase vidím halasnou skupinku aktivistů, keří na úpatí jedné bašty Velké čínské zdi v Pa-ta-lingu rozvinuli transparent „Chraňme životní prostředí!“ Ptal jsem se, co pro to můžu udělat, a oni mi řekli, že nedopalky a papírky nemám házet na zem. Na čínském nebi přitom vydechoval rudý drak síru a saze s takovou vervou, že sousední baštu, vzdálenou na dostřel šípu, nebylo vidět. Proč o tomhle ti „ekologové“ ani nešpitli? Proč se nikdo nedivil tomu, že na každé bankovce je vyobrazen krvavý rolnický císař Mao, ačkoli utrpení a krutá nouze z jeho rozhodnutí navštívily každou zdejší rodinu a z mnohých dosud neodešly? Ve snu se mi zdálo, že se místní diví, že si o tom špitají a mně se chtělo vykřiknout: Řekněte to už konečně nahlas!

Nepokojné sny mě neopouštěly, znovu jsem jel s příslušníky vyšší střední třídy na výletní lodi po umírající řece. Hráli karty, pili pálenku a plivali do nočníků i na palubu a sem tam se poprali. Nevím, o čem spolu mluvili, a chtěl bych to vědět; třeba bych se dozvěděl, o čem snili. Možná o mobilu, možná o vozu Santana, modelu někdy z konce 70. let, který tu místní Volkswagen vyrábí dodnes a prodává ve velkém. Snili také o svobodě, bez které se Čína nikdy nestane ničím jiným než páchnoucí koželužnou, kovárnou, dolem světa?

I teď, naplno probuzený, se v to odvažuji doufat. Opírám svou naději o článeček, který se, zřejmě z nepozornosti cenzora, vetřel na zadní stránku novin, tištěných v angličtině. Bůhvíproč se tam psalo o svatbě slečny Wang Chung-liang. Mladičká nevěsta vypustila před obřadem 58 motýlů a na námitku, že motýli symbolizují rozloučení, opověděla: „Pro mě jejich let symbolizuje svobodu. Nic krásnějšího neznám a nic většího nám nepřeju.“

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .