USA 2011

Sbohem Havaj aneb vítej Seattle

26.9.2011 pondělí Ráno jsme v rychlosti umyly okna, zabalily se a vyrazily na letiště. Na letišti jsme ještě udělaly poslední fotkynás a všech našich zavazadel. A pak už se naposledy dotkly nohou povrchu ráje a nezbývalo než vzlétnout. Už to nešlo vrátit zpět. Do poslední chvíle jsme pozorovaly vrcholky Mauna Kea a Mauna Loa na Big Island a Haleakalu na Mau´i, které nám postupně mizely v mračném oparu.

Do Seattlu jsme přilétly v půl desáté. Přes Jasona jsme měly zařízené ubytování u jeho kamaráda Roba. Dojely jsme tedy vlakem do centra, kde na nás už v autě čekal Rob. Ten nás odvezl do jeho bytu, kde se dnes konala malá oslava – jeho kamarádi se totiž stěhovali na Big Island. Skvělá náhoda, pomysleli jsme si. Ukázaly jsme jim naše fotky z cest a povídaly o našich zážitcích. Byl to krásný večer, a protože jsme byly o tři hodiny posunuté v čase, nechtělo se nám ani moc spát.

27.9.2011 úterý Ráno jsme se vzbudily okolo desáté ranní. Nasnídaly jsme se a vyrazily do centra. Měly jsme jeden den strávit v Seattle. Každý nám dával typy, co vidět během jednoho dne, ale popravdě se nám nechtělo ani strávit celý den v místním muzeu hudby, které je údajně jedno z nejvelkolepějších na světě, ani honbou za turistickými atrakcemi. Vystoupily jsme u Space Needle – proslulé seattleské věži a rozhodly se, že ji navštívíme, abychom viděly, jak vypadá Seattle z výšky. Pohled to byl překrásný. Udělaly jsme si určitou představu o tom, jak vlastně vypadá Down Down Seattle. Pak jsme prošly okolo muzea hudby, nasedly na autobus a nechaly se dopravit do Public Market. Místní „tržnice“, ze které jsme tedy byly úplně hotové, protože jsme brzy zpozorovaly, že se zde dá sehnat úplně všechno. Od tradiční asijské kuchyně po ručně dělané sýry a mexickou nebo polskou kuchyni. Po Marketu jsme se šly podívat na jednu z místních nových parkových realizací – Olympic sculpture park, který mě popravdě uchválil jak svým konceptem, tak krásnou sochařskou výzdobou. A pak jsme udělaly už poslední chybu našeho výletu… Objevily jsme obchod Ross: Dress for less v Seattlu. A protože mi banka konečně vrátila peníze na účet, mohly jsme nakupovat. Nějak nám v té šílené honbě za nejlevnějšími kousky bohužel nedošlo, že se ještě budeme muset nějak dostat jak zpátky k Robovi, tak zítra na letiště. V šíleném (a dosud nechápu) nákupním amoku jsme utratily všechny naše peníze. Za poslední dolar jsme si koupily cestu k Robovi a pak už se jen děsily, jak se dostaneme na letiště a pak z letiště v New Yorku. Vůbec nám totiž nedošlo, že ve středu je v Čechách státní svátek, takže nemůžeme počítat s rychlou peněžní injekcí z domova tak, jako tomu bylo vždycky předtím, když se objevil nějaký průšvih. Autobus nás dovezl k Robovi do práce- do baru nedaleko jeho domova. Vešly jsme se svěšenými hlavami a hned ze začátku mu vysvětlily náš problém. Samozřejmě jsme mu neřekly, že jsme všechny naše peníze utratily v nákupním amoku, to by si o nás asi myslel, že jsme úplně mimo (vlastně by ani nebyl daleko od pravdy). Rob nám hned ochotně nabídl svou pomoc, bez rozmyšlení nám slíbil, že nás zítra zaveze do centra a ještě k tomu půjčí 5 dolarů na cestu na letiště. Bylo nám trapně, ale co naplat? Nějak jsme se na letiště dostat musely a toto byla naše jediná šance. Pak nám dokonce nabídl, že nás pozve na pivo a tak jsme opět zcela bez peněz seděly na baru a popíjely. Rob měl ale jednujedinou podmínku: Jeho jediným přáním bylo, abychom mu v Praze vybraly nějaké bombastické rozervané české tričko ze sekáče a poslali mu ho, dohoda byla ujednaná. Popravdě pivo bylo úplně výborné, mělo plnou chuť a výraznou barvu. Dokonce se podobalo jednomu pivu z ochutnávky v Honolulu. Pak jsme si šli lehnout. Zítra jsme musely vstávat poměrně brzy, kvůli cestě na letiště.

Přelet do New Yorku a první den na Manhattanu

28.9.2011 středa Ráno jsme vstaly a zabalily si své saky paky. Na dnešní den byl naplánován přelet ze Seattlu do New Yorku. Potom, co jsme snědly snídani, kterou nám připravil Rob, jsme nějakým (mě stále neznámým) způsobem narvaly všechny naše batohy a kufry do Robova auta. Ten nás pak odvezl do centra a posadil do vlaku, který nás následně zavezl až na letiště. A nastala opět stejná situace- děsily jsme se, že budeme muset zaplatit batohy, protože jsme sice byly mezinárodní cestovatelé, ale náš let mezinárodní nebyl. Jeden batoh by nás tak přišel na 25 dolarů… Uf… asi nemá smysl se opakovat s tím, že já měla na účtu 27 Kč a Andy zhruba 160 Kč.

A pak jsme přišly k přepážce. Milá paní se nás zeptala, jestli jsme mezinárodní cestovatelé, a když jsme ji to potvrdily, ani ji nevadilo, že máme cca 5 kg každá nadváhu a s neustálým úsměvem nám podala boarding pasy. Uf…. Nejhorší je za námi, blesklo mi hlavou. Nasedly jsme do letadla a já se uklidnila. Let nám trval 5 hodin, ale vzhledem k tomu, že jsme letěly proti času, přiletěly jsme do Philadelphie někdy okolo půl sedmé odpolední. Letěly jsme s US Airways a za celou dobu jsme dostaly akorát jednou nějakou vodu a tím to končilo. Byly jsme trochu rozmrzelé a hlavně strašně hladové. Rychle jsme vykličkovaly z letadla a pospíchaly na další letadlo, které nám mělo letět zhruba za 45 minut. Když jsme se konečně dostaly k bráně, zjistily jsme, že náš let je zrušen. Aspoň, že na letišti měli wifi. Andy se hned seznámila s nějakými kluky, kteří také letěli do New Yorku. Tak jsme čekaly… A pak nám zrušily i další let… Předpokládaný přílet do NY v jednu hodinu v noci. Popravdě měly jsme ještě jeden problém, kromě peněz, které se nám jaksi rozkutálely za oblečení, a které nám nyní chyběly. Nemohly jsme se ještě stále spojit s couchsurferem, u kterého jsme měly domluvené ubytování. Naštěstí mě napadlo zavolat Jonovi, kterého jsme potkali na Kaua´i v údolí Kalalau.

Ochotně se nám nabídl, že můžeme přespat jednu noc, než se náš problém vyřeší. Konečně jsme nasedly do letadla do New Yorku. Let, na který jsme čekaly tři hodiny, trval ani ne hodinku. Přiletěly jsme na letiště Laguardia a když nám dorazily i batohy, čekalo mě jedno nemilé překvapení. Letecká společnost, se kterou jsme letěly, mi zničila bederní pás u krosny. Úplně hotová jsem tedy šla poprvé v životě reklamovat zničený batoh na ztráty a nálezy. Tak mi řekly, že si budu muset zavolat do Phenixu nebo tam batoh poslat. Což byla absolutní a největší blbost, protože jsme v New Yorku zůstávaly jen 5 dní a pak odlétaly na Island. Pak pro nás konečně přijel Jon a my jsme mu pořád dokola děkovaly, protože bez jeho pomoci bychom byly v čoudu. Zeptal se nás, jestli nejsme unavené a protože jsme byly o tři hodiny posunuté dozadu a před dvěma dny byly ještě na Havaji posunuté ještě o další 3 hodiny, sborově jsme odpověděly, že unavené nejsme. Jon nás pak vzal na projížďku městem. Bylo to úžasné moci se procházet po prázdných ulicích Manhattanu a Brooklynu. Kroužili jsme městem, občas zastavili a prošli se po slavných ulicích „Velkého Jablka“ a pak to přišlo. Jon se nás zeptal, jestli máme hlad. Samozřejmě, že jsme byly hladové a tak nás zavezl do Brooklynu do pákistánské restaurace. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem celý den nic nejedla, ale nic tak strašně dobrého jsem do té doby v životě nejedla. Jednoduše gurmánský zážitek! Pak už bylo něco po páté hodině ranní, a tak jsme se rozhodli jet raději spát, abychom druhý den alespoň něco málo stihli navštívit.

29.9.2011 čtvrtek Přese všechny předsevzetí, která jsme si předchozí noci daly o brzkém vstávání, jsme vstaly až po jedenácté hodině. Jonova maminka nás pak pozvala na snídani a než jsme všechno společně domluvily a zavolaly do Phenexu (Kam zavolala Jonova maminka.) bylo už něco okolo jedné odpolední. Pak nás Jon odvezl na metro a my se vydaly na Manhattan. Dnes jsme se chtěly jen procházet městem a tak jsme si prošly 5th avenue, Broadway a okolní více či méně známé ulice. Dnes jsme se také zkoušely znovu spojit s naším couchsurferem. Zjistily jsme jeho telefonní číslo domů a tak jsme tam hned zavolaly. bohužel to zvedl nějaký jeho spolubydlící, který nám oznámil, že náš couchsurer je stále ještě v Praze. Byla to opravdu další z mnoha absurdních situací, které se nám během „výletu“ udály. Psaly jsme tedy Jonovi, jestli bychom mohly zůstat ještě jednu noc a snažily se mu vysvětlit, co je náš problém. Nebyl úplně ochotný, ale asi mu došlo, že bychom byly schopné žít někde jako úplní bezdomovci, a tak se nakonec slitoval.

Večer jsme ještě zkoušely najít slavný Paley park, o kterém nám stále dokola vykládal prof. Damec na přednáškách z předmětu Zahradně-architektonická tvorba. Když jsme si konečně myslely, že jsme ho našly, bohužel byl již veřejnosti uzavřen a tak jsme se rozhodly, že ho navštívíme další den. Protože Jon pracoval dlouho do noci, musely jsme ve městě zůstat až do dvanácti a potom se ještě autobusem dostat až k němu. Když jsme přišly, začal nám vysvětlovat, že bychom v New Yorku měly navštívit i nějakou párty, a že jeho domov je pro nás příliš daleko od centra. Pokoušely jsme se mu vysvětlit, že jsme do teď pily každý den, a že bychom si už konečně chtěly taky trochu odpočinout od všeho toho „paření“. Ať jsme řekly cokoli, byl stále proti. A tak jsme ho nechaly, aby mluvil a postupně se ukládaly ke spánku.

New York – skrytá párty v Newyorské garáži

1.10.2011 sobota Dnešek je jeden z velmi významných dnů. Poprvé za skoro tři měsíce, co s Andy cestujeme, se totiž rozdělíme a budeme každá poznávat New York tak, jak si přejeme nezávisle na té druhé. Myšlenka se rozdělit vznikla ve chvíli, kdy jsem trvala na navštívení Central parku. Andy už park viděla před několika lety, a protože byl deštivý den, nechtěla courat v kalužích, které už měla možnost vidět dřív. Moje návštěva parku probíhala přesně tak, jak jsem si myslela. Přesto, že nemám zcela špatný orientační smysl, ztratila jsem se po prvním kilometru procházky. K mé cti mohu pouze dodat, že to nebyla tak úplně moje chyba – Olmsted zahradní architekt, který park navrhl, ho koncipoval s myšlenkou propletených cest a cestiček, ve kterých by se člověk mohl procházet hodiny a hodiny a pak se nakonec někde ztratit netuše, zda se nachází v severní či jižní části parku. Protože jsme měly s Andy sraz až okolo šesté hodiny, rozhodla jsem se zkusit najít ještě jednou Paley park. A neuvěřitelné se stalo skutkem a já ho opravdu našla. Do teď nechápu, jak je možné, že jsme si ho nevšimly s Andy už před tím, protože jsme kolem něho procházely každý den.

Na sraz jsem přišla jak jinak úplně promočená… Andy mezi tím nakupovala, nakupovala a nakupovala. Co jinak dělat v propršeném dni? Pak jsme napsaly Vovovi (couchsurferovi, kterého jsme potkaly včera v noci na zastávce autobusu), jestli se něco chystá. A když nás pak pozval k sobě na večeři a na nějakou akci po večeři, rozhodly jsme se, že vyrazíme z Manhattanu směr Brooklyn a Vovův byt. Vova nás celé zmrzlé vyzvedl na zastávce a zavedl k sobě do bytu, kde byl i couchsurfer z Německa. Povečeřely jsme lasaně a couchsurfer z Německa nám sdělil, že se včera dozvěděl o nějaké tajné chystané párty v brooklynské garáži. Ptaly jsme se ho, kde to je a co to je za akci. A tak nám začal vysvětlovat: „To je párty jednoho rádia.

Jmenuje se to One red light a je to o tom, že jen pár hodin před akcí se teprve lidi dovídají, kde se to bude konat. No a musíte být napsaní na seznamu, nebo mít nějaké kamarády, aby vám dali vědět, kde to je. Vstup na osobu je 20 $. A hraje se house, trans až techno. A dnes přijede jeden z nejlepších dj z Londýna, takže to bude stát za to.“ Uf… 20 dolarů, to je celkem dobrá pálka, blesklo mi hlavou. Byla jsem trochu unavená a při představě, že se budu někam v noci štrachat přes Brooklyn na Manhatan a zpět do Brooklynu abych byla na nějaké párty v garáži, a pak zase celá cesta zpět… Uf…lenost. No každopádně začaly jsme v jednom podniku v Brooklynu, kde jsme si dali šíšu a nějaké koktejly, které jsme v průběhu večera ředili vodkou. No a pak bylo asi čtvrt na jednu a my se rozhodli opravdu vyrazit. Cesta nám trvala asi hodinu, ale párty v garáži byla naprosto skvělá. Přesto, že tento typ hudby není úplně to, co bych si představovala, skvěle jsme se bavili. Tancovali jsme asi do pěti a pak se vydali zpět na King´s hwy, kam jsme se dostali asi až v půl sedmé ráno. Spát jsme šli až v sedm, úplně zničení při představě, že za chvíli zase vstáváme.

Poslední dny v New Yorku

2.10.2011 neděle Přesto, že se mě Andy snažila vzbudit už někdy okolo desáté hodiny dopolední, byla jsem schopná vstát až v jednu. Údajně jsem dřív nenaznačovala žádné známky života a tak nebylo v lidských silách mě vzbudit.

Od Jona jsme dostaly typ na navštívení nově zrekultivované části obrovské skládky na Long Islandu. Právě dnes totiž probíhal „den otevřený dveří“ nově vznikajícího Fresh kills parku, ale bohužel jen od dopoledních hodin do čtyř odpoledne. Cesta do parku byla šílená. Z Vovova bytu jsme se vykopaly někdy až okolo půl druhé. Pak jsme veřejnou dopravou dojely k přístavišti, ze kterého jely lodě na Long Island. Cesta a samotná plavba nám trvala zhruba 2, 5 hodin a tak jsme na Long Island dorazily až ve čtyři hodiny odpoledne, kdy návštěvní den akorát končil. Po půl hodině, kdy jsme zjišťovaly možnosti, jak se do parku dostat jsme konečně nastoupily do autobusu a nechaly se vozit po Long Islandu. Poměrně nás překvapilo, jak vypadá místní zástavba rodinných domů, a že představa o New Yorku, jako o městě, které je tvořeno jen z mrakodrapů, je opravdu úplně scestná.

Park jsme samozřejmě objevily už za mříží, a tak nám nezbylo nic jiného, než opět se vrátit na trajekt, který nás zavezl zpět mezi ony pověstné manhattanské mrakodrapy. Pak jsme se procházely a postupně se přibližovaly do čínské čtvrti, kde jsme od Jona dostaly další typ na návštěvu jedné z místních vyhlášených restaurací. Bohužel jsme si spletly jméno podniku, a tak jsme si na pověstných masových kuličkách a smažené rýži pochutnaly ve vedlejší restauraci. Pak jsme prošly ulice celé čínské čtvrti, abychom se obdivovaly všem roztodivným podivnostem ve výlohách ale i v regálech místních obchodů. Na pořadu dne byl už jen jeden rest – podívat se na Gugenheimovo muzeum. A tak jsme se vypravily na vlak jedoucí na sever Manhattanu do míst, kde se na obrovské ploše rozkládal Central park. Guggenheimovo muzeum, jeden ze skvostů a překrásných prací Franka Lloyd Wrighta nacházející se na 5. avenue jsme bohužel mohly v tuto denní hodinu navštívit pouze zvenku. I tak to ovšem stálo za to. New York se pro nás stal opravdu skvělou zastávkou v našem putování. Jediné, co mě mrzelo, byl fakt, že jsme neměly víc času na návštěvu muzeí a galerií, které jsou v New Yorku pověstné. Tak snad někdy příště.

3.10.2011 pondělí Na jedenáctou hodinu dopolední jsme měly objednanou vstupenku do nově otevřeného memoriálu World trade centra, a tak jsme bez výmluv a neustálého zaklapávání a posunování budíku museli vstát opravdu brzy. Dnes byl konečně první den, kdy měl Jon volno v práci, a tak nám slíbil malou „turistickou“ prohlídku města. Konečně jsme dorazily k memoriálu 9/11. Ukázaly kontrole naše vstupenky, ale byl tu problém…. sice jsme měly zařízenou vstupenku na pondělí, ale na pondělí 31.10. a ne na pondělí 3.10. Byly jsme zoufalé. „Jak se můžeme dostat dovnitř?“ ptaly jsme se kontroly u vstupu. „Nijak-máte prostě smůlu. Můžete přijít až 31. 10.“ „Ale to nemáme už platná víza.“ Ach jo. Tak tohle se nám tedy opravdu nepodařilo. Co teď? Zavolaly jsme Jonovi, který si mezitím zkoušel nějakou bundu v nedalekém obchodě Century 21 a domluvily se na srazu. Poslední den v New Yorku a hned dopoledne taková rána. Jon nás pak rozveselil zaručeným trikem – ukázal nám další z restaurací, kde jsme se královsky najedli a pochutnali si na portorikánském jídle. Mńami mňam. Po jídle nás zavedl do jednoho z Country barů, kde jsme si dali nějaké poměrně hnusné americké pivo a poslouchali písně v country stylu. Opravdu jsme se bavili. Kdo by to byl řekl, že posledních pár hodin v Americe strávíme v zaplivané country hospodě na Manhattanu… Jon nás pak provedl po Brooklynském mostě, ukázal zajímavou novou realizaci Brooklyn bridge park, který se rozkládal na místě starých brooklynských doků a provedl po slavném Olmstedově Prospekt parku.

Pak už jsme jen v rychlosti přejeli na King´s hwy, kde jsme ochutnali nějaké židovské jídlo, nasedli na autobus jedoucí k Jonovi domů, zde se v rychlosti zabalily a rozloučily s Jonovou rodinou. Cestou na letiště Newark, kam se nás Jon nabídl odvést, jsme ochutnaly ještě rýžovou kouli- specialitu z italské kuchyně. Poslední místo, které nám na naší turistické prohlídce městem chybělo objevit, byl slavný Coney Island. Protože začalo pršet, rozhodly jsme se v rychlosti vyběhnout z auta a jít se podívat na slavnou kolonádu při pobřeží. Pak už nám nezbylo než se s deštivým New Yorkem rozloučit a odjet na letiště.

3 měsíce prázdnin – zpátky do reality

6.10.2011 čtvrtek Domů jsme dorazily taxíkem – Anny trochu přebrala a tak jsme se o ní musely patřičně postarat. Protože jsme z Islandu letěly ranním letadlem, musely jsme vstát už v 5:00 ráno. Spaly jsme tak pouze dvě hodiny. Naštěstí jsme již všechno měly zabaleno z předchozího dne, a tak jsme jen nechaly klíče na stole, napsaly děkovný dopis zcela mrtvé Anně a vyrazily do černé tmy Reykjavíku. Ještě opilé a zničené po večerním veselí jsme se pak konečně přistaveným autobusem dostaly na letiště v Keflaviku. Kupodivu jsme teď neměly žádné problémy s váhou našich batohů a kufru. Zřejmě tomu tak bylo proto, že jsme již neměly vůbec žádné jídlo a všechny naše věci byly rozstrkané různě po čtyřech zavazadlech, bez ohledu na to, jestli to bylo moje nebo Andy zavazadlo. Odevzdaly jsme tedy naše batohy a chtěly jít ke kontrole. Co se ovšem nestalo-na koši s tříděným odpadem stály dvě (samozřejmě neotevřené) lahve od coca-coly.

A tak jsme si kontrolu ještě na chvíli rozmyslely, sedly si ke košům a popíjely ony lahve. Musely jsme se smát. Takže náš výlet končí přesně tak, jak začal – s coca-colou, kterou jsme našly na koši v naší ruce. A nechyběl ani onen strašný pocit střízlivění po večerní párty. Bože! Ať už jsme doma, blesklo mi hlavou. Co se ještě dnes stane? Do Prahy nás čekaly už jen dva lety. Z Keflavíku jsme letěly do Londýna, kde jsme měly cca čtyři hodiny pauzu na zesumírování všech fotek, abychom z nich udělaly výběr 300 kusů, které budeme ukazovat jak kamarádům, tak rodinným příslušníkům. V Londýně jsme měly štěstí. Easy jet- naše letecká společnost totiž neřešila váhové poměry příručního zavazadla, takže jsme neměly problémy s nadváhou, tak jako v New Yorku. Pak jsme se vypravily k poslední bráně našeho 17. letu. A najednou mi to došlo. Tohle je konec. Náš výlet končí. To je realita a nedá se nijak vrátit čas, který nám byl vyměřen. Hořká pachuť se mi rozlezla přes ústa do všech orgánů mého těla. Já nechci zpátky!

Na Ruzyň jsme přilétly o deset minut dřív, než bylo v plánu. Než jsme si vzaly všechna zavazadla a rozloučily se s člověkem, který si s námi povídal v letadle, bylo už spoustu hodin. S vozíkem jsme přijely k východu. A hádejte co. Po třech měsících na cestách na nás na letišti nikdo nečekal. Hmmm, tak tady mě opravdu už nic nečeká, blesklo mi hlavou.

Naše maminky se dostavily asi za deset minut, ve chvíli, kdy jsme už s Andy přendávaly všechny věci z jednoho zavazadla do druhého-podle toho, komu dané věci patřily. Toto přendávání nám vydrželo ještě asi čtvrt hodiny. Pak jsme se společně rozloučily a každý z nás vyrazil do toho svého reálného domova.

http://www.cestujemesdetmi.cz/?p=17589