USA 1998

Tuto první část deníku přepsal Mafi. Do jeho spisu jsem samozřejmě nezasahoval. Protože nějaké situace, jím popsané jsem viděl jinak dovolil jsem si občas Mafiho deník doplnit mími poznámkami, které budu psát do tohoto rámečku.

Dante

P.S. Protože jsem měl tu možnost schlédnout originál deníku, musím říci, že Mafi při přepisu používá mnohde mírnějších výrazů.

Neděle 2. 8. 1998

Poslední schůzka v Brně. Dohodli jsme trasu = Danův návrh prošel,dořešili jsme nádobí a filmy na focení.

Středa 5. 8. 1998

Shon začíná. Jedu do Prahy na letiště a nemám filmy, plavky ani ručník.

Čtvrtek 6. 8. 1998

Dokupuju diáky, celkem mám 20 filmů. Dolary budu vybírat na Martinovu kartu a posílám mu na konto peníze. Šuri si nepamatoval své číslo účtu, tak jsem jeho konto nemohl použít. V 11. 30 jedu se Šurim autem na letiště, kde už čeká Dante a Katka. Ostatní zatím nikde. Ukázali se až v jednu. Necháváme se odbavit podle doporučení 3 hodiny předem. Nezkušeně jsme si nedohodli nějaké lepší místa na sezení v letadle… Poslední hodinu a půl trávíme v bezcelním prostoru, kde potkáváme 2 zástupce matfyzácké Ulity, kde jinde než v letištní hospodě. Nastupujeme v 15.20 do řádně velikého letadla Boeing 767 společnosti British Airways. Start je přesně načas. Dost mě přetížení při startu překvapilo, jinak byl dvouhodinový let plný legrace. Fotili jsme mraky a koukali na Českou zemičku pěkně shora. Seděli jsme díky naší chybě dost odděleně. Dostali jsme svačinu a o pití nouze opravdu nebyla. Za 2 hodiny jsme přistáli v London Heathrow. Posunuli jsme si o hodinu čas zpět, tak to vypadalo, jako bychom strávili v letadle jen hodinu. Přistání bylo daleko pohodovější než start a až nás pocit v letadle ani později vůbec nepřekvapoval.

V Londýně jsme každý nechali 7 liber. 2.50 za úschovnu a 4.50 za denní lístek na metro. Aby nepříjemnosti nezačaly příliš pozdě, přišli jsme o 1 VISA kartu. Pavlovi ji sežral letištní bankomat. Hledali jsme Banku, abychom kartu zachránili, ale ukázala se odpoledne už zavřená, měla klasicky do 17.00. Jeli jsme do Green parku a pěšky k Temži, posléze popojeli k the Tower Bridge metrem a po setmění zamířili zpět na letiště. Neviděl jsem v Londýně kromě metra nic nového, tak jsem těch peněz docela litoval. Metro jede z centra na letiště přes hodinu. Je to opravdu dálka. Londýnské metro je opravdu značně klaustrofobické, jak se lze dočíst v některých českých průvodcích. Úschovna byla otevřená jen do 23. Večer, tak jsme měli co dělat. Spali jsme v terminálové hale 1 u departures, kde jsme si udělali ze sedátek ohradu a lehli si dovnitř někteří na lavičku, jiní se spacákem a karimámou na zem. Večer se ukázalo že není jednoduché se domluvit s obsluhou. Když jsme hledali záchody či se ptali na poslední večerní letadlo, tak jsme s angličtinou nepořídili. Byli to nejspíš Rusové a Indové.

Příhoda s VISA kartou měla dva hlavní hrdiny. Mě (Daniela Tůmu) jakož to čerstvého majite titulu Mgr. a stím plynoucí pohled na svět a mého bratránka, majitele VISA. Protože bylo potřeba získat pár liber na zaplacení uschovny bagáže, iniciativně jsem navrhl, že by mohl Pavlik zkusi VISA. Pavel souhlasil. Zašli jsme tedy za roch a našli bohužel bankomat na VISA. Pavlik ještě zdůraznil vyhodu VISA, berou ji na celém světě a ještě má namalovanýho delfínka na rubu. Humor mu došel v momentě, když vložil kartu do bankomatu a ta tiše zajela do útrob. Oba jsme čekali, že se bankomat zeptá na kód, ten nás však překvapil informací, které jsme oba nerozuměli. Šel jsem pro Katku aby nám pomohla, jenže když jsme se vrátili, bankomat práve tisknul Pavlikovi oznámení, že kartu zabavil. Od té doby Pavlik vybíral peníze, měl ještě MasterCard, jedině s Martinem a já musel být hodně daleko.

Pátek 7. 8. 1998

Ráno nás vzbudil dav Japonců, kteří hlasitě posedávali okolo naší hradby a hulákali v 6 ráno. Zjistili jsme, že se změnil odletový terminál na 4. Popojeli jsme zdarma moderním podzemním vlakem a nechali se odbavit. V bezcelním prostoru jsme počkali poslední hodinu a v 9.30 nastoupili do Boeingu 747- 400, největšího osobního typu letadla. Jeho parametry: 426 cestujících, dolet 11 500 km, rychlost 927 km/h ve výšce 10668 m, délka letadla 70.7m, rozpětí křídel 64.9m. Tentokrát jsme v letadle dostali nejprve jídelní lístek a posléze svačinu, později oběd a nanuk. V letadle bylo docela chladno, tak je pro cestující připravena deka a ponožky. Na počátku letu vám ukážou jak se máte chovat, když letadlo nouzově přestává či spadne do vody nebo mu uteče kyslík za letu. Za krásného počasí přelétáme Atlantik a USA přes okraj Grónska. Vidíme plovoucí kry a hory pokryté sněhem. V Letadle občas někdo mluví z repráků, ale není jim nic pořádně rozumět. Celou dobu jsou puštěné televize na okrajích místností. Do Los Angeles či L.A. jak mu všichni říkají přilétáme ve 20.30 londýnského času, posunujeme čas na 12.30, tedy poledne.

Hledáme na letišti terminál s internetem. Strávíme tím půldruhé hodiny. Nikdo nic pořádně neví a lidé nás posílají za dalšími lidmi a kolikrát neví, co to vůbec chceme. Nakonec ale opravdu nalezneme terminál. Je tam mail, WWW i telnet, ale za $2.50 si necháme zajít chuť. Přes immigration officers jsme prošli bez problému. Jen jsme museli vystát frontu mezi těmi davy přijíždějících turistů. Nastupujeme do autobusu ALAMO, který nás zdarma odveze do půjčovny aut. Tam nám vystavují papír na půjčení auta, kde uvedou, že jsme Rusové a když se nám to nelíbilo, řekli, že je to stejně jedno, co v papíru máme. Před budovou fasujeme nového Pontiaca Transport pro 8 lidí. Vlezeme se tam s batohy dobře naskládanými v zadní části docela pohodlně. Na zadním sedadle pro 3 jsou jen 2. Učíme se jezdit a nejsme takoví na parkovišti sami. Auto je tak chytré a jednoduché, že se musíme zeptat, jak ho vůbec rozjet. Má snad všechno na automatiku- řazení, světla, varovná pípání, když se člověk nepřipoutá,… Nakonec se přece jen rozjedeme a vyrážíme hledat hostel v Hollywoodu. Cestou nás staví policejní auto, a seržant nám vysvětluje, ze musíme jezdit rychle, ze všichni jezdí rychle a tedy jízda pomalu je nebezpečná. Ono se lehce řekne, ale orientace v pětiproudových dálnicích s odbočkami vlevo je pro nováčky nesnadná. Asi na pátý pokus hostel nalézáme. Už teď tvrdě pociťujeme, co je to parkovat v USA. Hostel máme rezervovaný z internetu. S lítostí platíme za noc každý $16.

Hostel má dobrou polohu – přímo na Hollywood bulvare, kam vyrážíme navečer pěšky. Na ulici jsou jména význačných umělců a u čínského divadle otisky rukou a nohou těch nejslavnějších. Hostel je příjemně přítulný. Dokonce nám slibují snídani zdarma. Večer na nás doléhá únava. Časový posun o 9 pásem je opravdu znát. Teď k večeru bychom měli podle našeho biorytmu 6 ráno !! Ač ospalí chceme si užít pořádně Holywoodu, tak vyrážíme hledat supermarket na jídlo, které nám přijde všude příšerně drahé. Před půlnocí vyrážíme do ulic fotit noční město. O půlnoci padám únavou a sotva trefím do postele. Ještě jsem zaregistroval, že vedle na posteli leží nějací Kanaďané.

Ujeli jsme 25 mil.

Sobota 8. 8. 1998

Máme k snídani od devíti. Sotva vstaneme jdeme na ně. Jedná se o palačinky na účet hostelu, ale přišli jsme pozdě, už jich moc nezbylo. Jdeme nakupovat pohledy a v 11 vyjíždíme do supermarketu. Posléze hledáme známý bílý nápis HOLLYWOOD v kopcích. Ten se nám nakonec podařilo najít, resp. vhodné místo k zaparkování, abychom ho mohli v poklidu vyfotit. Dále míříme na pláž v Santa Monice. Tam se koupeme v Pacifiku. Bylo teplo a veliké vlny. Dostal jsem párkrát po hlavě a měl jsem dost. Později jsme přišli na to, že ve větší hloubce se musí před vlnou potopit ke dnu a pak je vlna vcelku neškodná. Pláž v SA je známá z amerického seriálu pobřežní hlídka a vypadá to tam jak v onom seriálu. Na pláži nechyběla ani pravá pobřežní hlídka – v červených trenýrkách s plovákem pod paží a žlutými terénními vozítky. Sníme melouna a v 16.00 po Interstate 10 směr San Bernardino a I15 Barstow uháníme dál. Cestou jedeme na nákup u Barstowa ve sport Chalette, supermarkety se sportovním zbožím. Kupujeme benzínový vařič a v Ralphs jídlo. U Barstowa hledáme kemp, ale je to hrůza – kemp je jen odstavná plocha pro karavany. Zajet polní cestou do pouště na můj návrh neprošlo. Auto by se ve štěrku možná trochu bořilo. Hledáme motel, ale po půlnoci se už hledá špatně. Nakonec po dvouapůlhodinovém hledání stejně skončíme v poušti u silnice, po níž téměř nic nejezdí. Jdeme spát v 1.45.

Ta silnice byla dost opustěná. Vzpomínám si, že nebyla ani pořádně vyasfaltovaná. Když Brňáci a Mafi s Šurim postavily stany, tak se z čista jasna objevilo tajemné auto, které pak zastavilo u nás. Jakási Indiánka nám zdělovala, že před časem v těchto místech taky trávily noc nějací Evropané a že o nich už nikdy nikdo neslyšel. Spal jsem v autě s Katkou a Pavlem, a když jsem se v noci někdy vzbudil tak jsem kouknul na nebe jestli není zelený nebo jestli mi na okno neťuká agent FBI.

Ujeli jsme 198 mil.

Neděle 9. 8. 1998

Vstáváme vedrem v 8 ráno. Od rána je ke třicítce stupňů. Na opuštěné silnici (v noci projelo jen jedno auto s Indiánkou, která s úsměvem poznamenala, že pozemek je sice její, ale že už tady spali taky nějací turisté) se procvičují v řízení všichni řidiči, tj. všichni kromě mě a Danteho. V Barstowu hledáme visitor centrum (VC), po nalezení se ale ukázalo, že je nefunkční, tak jen snídáme (11.00) a jedeme na Baker (I15), tam bereme benzín a dostatek pití na přejezd pouště. Ještě, že máme klimatizaci. Když náhodou lezeme z auta, venku fouká horký vítr a na slunku je určitě skoro 40.

Po H127 směr Death valley za největším horkem a suchem v USA. V Shoshone vlevo u cesty vylézáme na prohlídku ruin starého osídlení. Někteří raději hned zalezou do auta. Teplota na slunci už je přes 40. O to více hrozí nachlazení z klimatizace v autě. Dále po hlavní silnici skrz údolí Smrti k Badwater, nejnižšímu místu pod úrovní moře v USA. Američané jsou na toto místo pořádně pyšní, ale nepřišlo mi na něm nic zvláště zajímavého, jen teplota okolo padesáti na slunku. Zkoušeli jsme vylézt na kopec ale v tom horku se to opravdu nedalo. Nevím, co bychom zde dělali bez klimatizace. Dál míříme k Furnace creek, ale při první příležitosti uhýbáme vpravo, abychom se vyhnuli poplatku za průjezd údolím. Tím přicházíme o velkou atrakci – písečné duny.

Kolem nejnižšího místa v USA je pár kaluží vody. Jedna z nich se stala osudovou pro Pavlika, protože si chtěl umít pot z těla a netušil že tyhle klauže vody mají přes 50% obsahu soli. Na to přišel až když se mu v autě voda vypařila a on byl od krku až k pupku pokrytý bílými slanými fleky.

Po 119 okolo Zabriskie pointu s vyhlídkou na D.V.Junction. Tam ukazatel na Las Vegas po HWY asi 160 mil. Dojedeme tam v 19.10 a hned hledáme po předchozích zkušenostech motel, který výjde levněji než hostel. Na 2. Pokus jsme se ubytovali v príma hostýlku s bazénem na hlavní třídě kousek před nepřehlédnutelným hotelem Stratosphere, ale po pravé straně silnice. Platíme $38 za pokoj se dvěma letišti. Je tam komfortně. Klimatizace sice trochu hučí, ale dnešní noc se toho stejně moc nenaspí. Jdeme si zaplavat v nočním osvětlení do bazénu, abychom se trochu schladili v té teplé noci a rychle se postupně sprchujeme, neb šilháme hlady.

V noci vyrážíme do hotelu Sahara na jídlo, jak nám doporučil hlídač motelu. Za $7.41 máme k dispozici neomezenou žranici, nebo jak se těmto službám v USA říká : All you can eat. Žel neměli jsme moc času, neb jsme přišli pozdě, tak jsme mohli jíst tak hodinu. Za tu dobu jsem snědl jen asi 3 jídla (od selátka a šunky přes pečená kuřátka kombinovaná množstvím zeleniny konče u sladkostí s dorty a zmrzlinou zapíjené dobrými nápoji). Pro příště je strategie v takovýchto krámech jít tam dříve a předtím jít na záchod, neboť uvnitř úmyslně nebyly. Nejsou tak blbí, jak se zdálo… U nás by ale takový podnik zkrachoval. K Půlnoci jsme vyrazili po hlavní třídě lemované neónovými reklamami na kasína. Někteří zůstali v kasínu Sahara a hráli ruletu, jinak jsme se rozprchli po městě a fotili neóny. Je jich tam opravdu víc než jsem čekal. Ve městě se snad nic jiného nedělá, než hraje hazardní hry. Pavlík, Dante a Katka vyhráli v ruletě 35 doláčů. . My drsní matfyzáci jsme nepodlehli… Šli jsme stále po hlavní třídě na sever, chtěli jsme se dostat až k pyramidě, kterou jsme viděli z auta, ale bylo už půl třetí ráno, tak jsme se autobusem za $1.50 vrátili zpět do motelu. Spát jdeme okolo třetí.

Dali jsem do banku 20 dolarů s tím, že je za deset minut prohrajeme. Ten den však dost často padali čísla kolem horní třetiny a my jsme sázeli své data narození. Nakonec jsme tam byli přes dvě hodiny. Zatu dobu jsme stihli, kromě hraní vytočit obě (velmi, ale velmi ošklivé) krupiérky. Pavlik pořad šahal na plátno ikdyž neměl. Dále jsem tam skusil fotit, to už mě chtěli vyhodit. Kolem jedné jsme sázeli poslední hru. Pája chtěl dát jestě 1$ na 12, ale já mu říkám ať to nepřehání. Padla dvanácka a Pavlik měl zase malý proslouv o své tuposti, když poslouchá mé rady. I přesto jsme měli o 35 dolarů navíc a od rulety jsme odcházeli s pocitem, že jsme dobyli Las Vegas.

Ujeli jsme 327 mil.

Pondělí 10. 8. 1998

Vstáváme v 11, za hodinu se každý vysprchuje a sbalí. Dál zbytečně ztrácíme čas dohadováním co k snídani a kde vezmeme benzín. Nakonec se ještě stavujeme v kasínu Newyork Newyork, kde se někteří svezou na jedinečné horské dráze (roller coaster Manhattan express), která jede po vrcholku hotelu, projíždí stěnami hotelu a nechybí v ní vertikální spirály,… Až ve 14.30 vyjíždíme k Lake Mead – přehrada z původního jezera. Tam v 17.00 děláme malou vycházku po hrázi na řece Colorádo. Až tam byly vyslyšeny mé prosby o návštěvu Zion parku. Jedeme dále po levém břehu jezera Mead na I15 a po ní do Springdale v Zion n.p., kam dojedeme půl hodinu po půlnoci. Spíme po širákem v kempu za $3.75 /os a $16 /stan. Okolo nás se prohánějí tchoři…

Dojezd do Zion n.p. byl velmi dlouhý a nervozní. Naše ponorka pomalu, ale jistě vyplouvala z přístavu.

Ujeli jsme 264 mil.

Úterý 11. 8. 1998

Ráno jsem se vzbudil v 6 ráno a tak jsem vyrazil na průzkum. Pošta je kousek od kempu směrem do města. Byl jsem nadšen obchody s indiánskými věcmi. Nádherné vázy, trička, … Raději jsem se po deváté začal vracet, ale ukázalo se, že nebylo spěchu, ostatní do jednoho chrápali. Vyrážíme v 11. Po hlavní na začátek parku je to kousek. Kupujeme Golden Eagle pass za $50 na auto, který nám umožní vstup do všech parků. VC je hned za rohem na první křižovatce vlevo, ale my si toho nevšimli, tak půlhodinku hledáme. Jedeme na konec hlavní cesty v kaňonu, kde nás čeká, přesně jak to psal průvodce americkým západem, kaňon Sinawava s řekou na dně, kterou se dá brodit proti proudu. Všude okolo jsou červené několik set metrů vysoké skály a řekou se brodí spousta lidí. Jsme však v Americe a tedy platí čím dál od silnice, tím klesá exponencielně počet lidí okolo. Jdeme kaňonem nejprve po chodníku, po čtvrthodině chodník končí a dál se musí brodit. Dále v kaňonu se dají vidět vodopády a dá se koupat. Kaňon je dlouhý asi 22 km a má pouze 2 konce. Při větší vodě se asi nedá projít, nebo tady člověka vůbec nepustí. Po dvou hodinách jedeme autem zpět dolů kaňonem na křižovatku a vlevo směr na Grand a Bryce canyon tunelem. U výjezdu z parku nás staví ranger patrol a moc se netváří. My jsme trochu rozesmátí a ostatní mě drží, neboť jsem si toho pána chtěl vyfotit. On ale s kamennou tváří vybafl na Šuriho za volantem:

Ranger: „Why are you driving so slowly ?“

Šuri: „Jak se řekne opatrně ?“

Ostatní: „Carefully“

Šuri: „I am driving carefully“

Ranger: „You are driving too carefully“

Už jsme zavírali okno, když jsme se začali hlasitě chechtat až se ranger otočil a přišel zpět k autu a vysvětloval nám, že pro něj nebude velký problém dát nám pokutu za pomalou jízdu. Měli jsme co dělat, abychom neprskali smíchy. Navíc přitom byla vidět hezky duha nad parkem….

Tuto příhodu, kterou vypráví všude kam příjde Katka, je nutné poněku rozvést. Šuri, který není tak zkušený řidič, měl smůlu, že se dostal k řízení po prvé právě při výjezdu ze Zionu, kde je to samá serpentýna. Jel tedy dost carefully, ale také pomalu. Všichni včetně Mafiho, který dělal Šurimu závozníka, jsme přehledli ceduli o minimální povolené rychlosti. Uprostřed silnice se táhla dvojitá plná čára a za naším autem pak dlouhá fronta aut. V monentě, kdy už to jeden řidič nevydržel a předjel, tak se za ním objevilo auto Ranger Patrol a zastavilo nás i provinilce. Jemu napařil ranger možná pokutu a pak šel k nám. Mafi vida, že naše auto stojí využil příležitosti a fotil. Mafi totiž fotil všechno a všude. Tepre po pár hlasitých slovech, které jsem mu uštědřil (za ty se do teď stydím a tím to se Mafimu omlouvám) se Mafi vrátil do vozu a s bezstarostným usměvem se zeptal co se děje. Posléze následoval Mafim zapsaný rozhovor. Když ranger odcházel prohodil Pavlik bonmot a já nepřipraven jsem vybuchl smíchy. Ranger se vrátil. Pohlédl do auta. „Any fun…“

Dále jedeme na Carmel Junction vyhlídkovou cestou, jak říkají v Americe „scenic drive“, mezi skalami kaňonu, projíždíme Kanab, Jakob Lake, kde je u cesty kemp, kde spíme. Je jen za $10 za auto. Ale v kempu není kromě vody vůbec nic, teda jakési záchody, ale raději jsem šel do přírody. Pár mil před kempem jsme stavěli na vyhlídce v Kaibabském forestu a fotili západ slunce. Večer byla pěkná zima.

Ujeli jsme 97 mil.

Středa 12. 8. 1998

Vstáváme opět pozdě. Zapomněli jsme posunout čas o hodinu. V 9.30 odjíždíme na North Rim, severní okraj Grand kaňonu. Ve vesnici se podíváme do VC a projdeme se kousek po vyhlídkách na kaňon. Vidět jsou pouze stěny kaňonu a máme podezření, že vidíme pouze vedlejší kaňon, nikoli hlavní. Colorádo rozhodně vidět není. Jedem dále na výhledy Point Imperial, Royal cape – moc pěkný výhled. Posléze se vrátíme na Jacob Lake. Silnice je hrozná, opravují ji dělníci a stojí se tu fronta na cesta je navíc ve stavu, že by zde měla obyčejná škodovka velké problémy. Těch 40 mil jedeme téměř 2 hodiny, rychleji se po cestě nedá. Jedeme přes Marble canyon, kde přejíždíme po mostě asi 200m nad Colorádem. Jdeme se na řeku podívat pěšky z parkoviště. Je opravdu velké horko. Jedeme skrz rezervaci Navajo, kde vidíme indiánská obydlí, připomínající cikánské osady u nás. Indiáni posedávají na zápraží domků. V této krajině nic pořádně neroste. Všude jen načervenalý písek. Podél silnice míjíme občas indiánské tržnice, jejichž otevírací doba se pozná podle vyvěšených praporů. Dále jedeme přes the Cameron, desert view do kempu pár mil před The Canyon village. Kemp je uprostřed lesa z borovic. Je opět na registraci a plný, jak jsme čekali. Snažili jsme se ráno ještě nějaký kemp v okolí registrovat telefonem, ale registrace se provádí pouze dva a více dnů dopředu. Tak projedeme kempem a ukecáme jeden německý pár, že s nimi budeme sdílet camp site. A tak postavíme stany a snad poprvé vytáhnu při vaření kytaru.

Kytara, to je také téma na delší vyprávění. Při srazu v Brně jsem slíbil, že ji vezmu. Když jsem si zbalil věci tak jsem si poprvé pomyslel, že je to pěkná blbost. V Ruzyňi jsem nechál kytaru v autě, jenže Mafi mě přesvědčil abych ji vzal. „Kytaru musíme vzít budeme se tak seznamovat s Ameryčany. Já na ní umím spoustu písniček a budu se o ní starat.“ Tehdy jsem Mafiho pořádně neznal a podlehl jsem. To, že se Mafi o kytaru nestaral, to byl můj problém, horší bylo, že naní ani moc nehrál. Slova: ‚Poprvé jsem vytáhl při vaření kytaru.‘ musíme přeložit: ‚Poprvé jsem vytáhl z futrálu kytaru, zabrnkal jsem pár klasických!! melodií a po deseti minutách jsem ji dal znovu do futrálu.‘

Ujeli jsme 278 mil.

Čtvrtek 13. 8. 1998

V 8.30 odjíždíme do informačního centra, které je ale zavřené. Ostatní se domlouvají na výletě letadlem nad kaňonem, já a Šuri chceme jít na dno kaňonu. V informačním centru ale vyloženě zakazují jednodenní tůru až na dno. Při vícedenních tůrách na dno musí člověk zaplatit za každou noc v kaňonu docela slušnou částku ($20 za noc). Vybrali jsme si tedy alespoň tůru co nejníže, na Plato Point – the Bright Angel’s trail, který byl psaný na 8- 10 hodin. V 9.00 vycházíme. Dolů klesá mírně chodník. Za 1.15h jsme na Indian Garden. Měli jsme strach z teploty, která je v kaňonu dost vysoká a přes den přesahuje většinou 35 stupňů ve stínu, proto jsme nasadili svižné tempo. V Indian Garden je oáza s vodou. Podél celé cesty byly smrtky a nápisy s varováním před nedostatkem vody, ale cestou byla pitná voda na dvou místech a u pramenů střecha na skrytí před sluncem, jednou dokonce větší chatka se záchody. Za oázou překročíme potok a jdeme po rovině na plateau view, kde jsme za půl hodiny.

Konečně vidíme pravé bouřící Colorádo klikatící se na dně kaňonu. Celou cestu jsme potkávali spousty lidí na mulách, kteří podnikají výlety na dno kaňonu touto cestou. Taky cesta řádně smrděla… Taky tam bylo obdivuhodně veliké množství velikých veverek, které se ani moc nebály. Teploměr v Indian Garden ukazoval 37 stupňů. Na závěrečné rovině byla teplota ještě asi o něco vyšší, ale dalo se to docela dobře zvládat. Bývá zde asi často podstatně hůř. Většinu cesty dolů jsme šli ve stínu skal. Teď jsme litovali, že jsme nešli úplně dolů. Bylo nám jasné, že bychom to asi časově do večera zvládli, ale měli jsme trochu strach z cesty na slunku zpět do kopce a hlavně, že dole by byla teplota o dost vyšší. Dole jsme dali svačinu. Veverky byly tak drzé, že člověku okamžitě odtahovaly položené jablko. Vyrazili jsme nahoru abychom tam byli ve dvě hodiny, kdy jsme měli nahoře sraz pro případ, že bychom měli problémy a nemohli sejít dolů. Tak jsme dolů na plateau došli a navíc byli zpět v krátkém čase – nahoře v 1.45, tedy celá cesta nám trvala celkem 4.45h. Příště by stálo zato jít rozhodně až na dno a nikoho se neptat na povolení. O 4 týdny později jsme v Yosemitech potkali lidi z cestovky Adventura, kteří na dno chodí s celým zájezdem za jeden den. Pak už jsme jen čekali, až se objeví naše auto, neb ostatní odjeli na letiště autem.

Protože mi bylo ráno blbě, tak jsem cestu do kaňonu vzdal a přidal jsem se k masňácké skupině. Letiště jsme objevili hned za hranicí parku. Cesta letadlem přišla asi na 60 dolarů, ale kolikrát člověk navštíví za život USA. Pokud jste nikdy neletěli malím letadýlkem ve větrných poryvech, pak věřte: stojí to za to. Poprvé jsem v letadle také objevil pytliky na zvratky. Grand Canyon je obrovký a z vejšky krasně vynikne jeho ostý začátek. Po skončení letu jsme dostali certifikát, že jsme to přežili. Pár slečnám to opravdu stačilo.

Když se konečně asi ve 3 odpoledne objevili, byli trochu zelení. Prošli jsme si ještě místní obchody a indiánskou exhibici tanců s pravými Indiány oblečenými v národních hábitech, které vypadaly trochu archaicky a nevíc uměle. V 17.00 jsme dali odjezd směr Meteor kráter, který prosadil Martin. Mě se tam od začátku nechtělo, ale nikoho jsem tím nepřesvědčil, ač byla většina nerozhodná. Jedeme po H64 na jih do Williams, po I40 k Two guns a vpravo ke kráteru. Pár mil před kráterem je kemp za $17/stan, po delším ukecání jsme dosáhli za 3 stany cenu 28 doláčů a postavili si stan na trávníku, kterého tam moc nebylo. Ráno nás i z toho mála tvrdě vyhodili. Alespoň záchody a sprchy tam měli příjemné.

Ujeli jsme 191 mil.

Pátek 14. 8. 1998

Ráno to bylo jen pár mil ke kráteru. Tam si všichni uvědomili kravinu sem jezdit. Po zaplacení drsného vstupného $8 za každého jsme si mohli prohlídnout z dálky tu díru do země. Bylo tam ještě jakési minimuzeum v ceně vstupného, ale to nám náladu moc nezvedlo. Tam nám došlo, jak dobře funguje v Americe reklama. Celá vesnice u kráteru žije z turistického ruchu okolo kráteru a vstupenkou do kráteru získáte slevy na benzín do kempu, a další slevy, aby jste tam nechali co nejvíce peněz. Rozhodně nikomu tamní návštěvu nedoporučujeme. Po odjezdu z kráteru i ostatní přiznali, že při vstupu do kráteru se jim tam až na Martina nechtělo. Škoda, že to nepřiznali dříve. Jedeme směr Monument valley, tedy zpět po I40 a H89 na Cameron, pak vpravo po H160 k Monument valley.

Údolím projíždíme po H163. Cestou míjíme spoustu indiánských tržnic. U největší tržnice, která je patrně na křižovatce s H160, zastavujeme a jdeme koupit nějaké dárky. Nabízené věci jsou zde opravdu nejlevnější z toho, co jsme viděli. Dál zamíříme přes Mexican Hat, viklan ve tvaru klobouku, do Utahu a po H191 zpět přes Indian water a po H160 dál do Coloráda. Cestou pozorujeme nádherný západ slunce. Ve 20.30 jsme v Cortezu, kde je kousek za místním velkým kasínem kemp za $13/stan, $15 pravé típí. Ukecali jsme 3 stany za cenu jednoho. Kemp je výborně vybaven – sauna, bazén, sprchy, trávníček přímo golfový. Ten trávníček nám však uštědřil opravdu nevšední noc. Večer jsme nějak nemohli najít místo s číslem, které nám bylo přiděleno. Našli jsme místo bez čísla, které ale odpovídalo popisu místa.

Postavili jsme si stany, Pavlík si lehl pod širák. Taky jsme o tom přemýšleli, ale světlo z kasína nám vadilo. Taky se schylovalo k bouřce, v dálce bylo vidět světla blesků a navíc foukal řádný vítr a se stanem to docela házelo. Po pár hodinách spánku to začalo… Usnuli jsme a vítr se utišil a byla jasná noc, ale …vzbudil nás podivný zvuk a déšť. Byl v podivně pravidelných nárazech a doprovázen dalším podivným syčícím zvukem. V rozespalosti jsme po nějaké době pochopili, že to asi nebude déšť, ale že jsou to vodní rozprašovače. Přemýšleli jsme, kde se na trávníku vzali, žádných jsme si při stavění stanu nevšimli. Ve stanu začínala stát voda. Ač se nám nechtělo, museli jsme vylézt ze stanu a začít jednat. První vylezl Šuri a ač se snažil vylézt v intervalu, kdy voda stříkala mimo stan, dostal přímý zásah. Vylézal jsem raději s minimem věcí na sobě. Venku už pobíhal Pavlík s mokrým spacákem a ostatní setrvávali ve stanech. Ještě že noc byla docela teplá. Přemístili jsme stan na jiné místo z dosahu zavlažovačů. Pavlík šel spát do auta. Poté co jsme po čase usínali za pravidelného syčení zavlažovačů nastalo ticho a konečně byl klid. Usnul jsem. Žel ne na dlouho. Probudilo nás ještě divočejší syčení, neboť zavlažovač, jehož hlavička vykoukla z trávníku a my ji předtím nemohli vidět, stříkal přímo do stanu. Ve chvíli bylo ve stanu dost vody a my jsme vyrazili ven. Naštěstí nám pomohl Martin, který tou dobou také snad přemísťoval stan a strčil do vodního proudu kanystr. Tak jsme podruhé stěhovali stan. Zalezli jsme dovnitř a bylo chvíli ticho. Ještě jsme ani neusnuli a začala třetí vlna zavlažovačů. To už jsme rezignovali. Naštěstí na stan stříkal jen jeden vzdálenější jedinec, tak jsme se rozhodli to přečkat a spali pouhých několik málo hodin v mokrém spacáku do rána.

Za den jsme ujeli 358 mil.

Sobota 15. 8. 1998

Ráno naštěstí bylo jako obvykle krásně a za chvíli uschly i nejmokřejší věci. Na bazén se saunou jsem ale neměl vůbec po té noci chuť. Jedeme z kempu do Mesa Verde national park. V naší sestavě jsme nikdy nedokázali dostatečně brzo ráno vstát, proto jsme dost věcí nestíhali. Každý to vstávání ráno viděl trochu jinak a proto vznikaly spory. V Mesa Verde uplatňujeme Golden Eagle pass. Navštěvujeme obydlí předchůdců Pueblo people, která se nachází ve skalních převisech, a muzeum. Památky nás zase tak moc nenadchly, ale bylo to způsobeno možná tou nocí, všeobecnou náladou a taky jsme, alespoň někteří, nevěděli, co od toho máme čekat. Asi ve 3 odpoledne to balíme a jedeme na mou žádost do Arches national park, nejhezčí park Utahu, alespoň co říká průvodce. U informačního centra potkáváme 3 Čechy, kteří také jezdí po USA. Koupili auto pro 9 lidí za 1500 doláčů a užívají si ho při cestování. Běháním po úřadech sice strávili sice 2 dny, ale rozhodně se to vyplatilo.

V narodním parku Mesa Verde je pár indiánských dómů, některé jsou volně přístupné, ale většina z nich je dostupná až po zaplacení dodatečného poplatku (asi 8$).

My vyrážíme do parku oblouků po H666 a H191. Dojedeme tam v 7 večer. Kus před parkem jsme jeli okolo The Winston Arch, velkého oblouku ve skále u cesty, který byl ze žlutého pískovce. Jedeme rychle dál k parku. Visitor centrum je už zavřené a tak jedeme do parku při západu slunce a snažíme se vyfotit, co se dá. Moc se toho nestihlo a navíc jsme se málem hádali, ke kterému oblouku pojedeme, protože některé zajímalo hlavně to, v kterém kempu budeme spát a ne okolní červené pískovce úžasných tvarů. Při úplném západu slunce pozorujeme z vyhlídky vzdálený Delicate Arch, oblouk, který má Utah ve znaku na autech. Moje alergie na některé lidi roste. Opět ztrácíme čas hádáním, co budeme dál dělat, kde budeme spát, zda tam bude sprcha a koupání. Ostatní se rozhodli, že už mají horka dost a že pojedeme pryč z parku do chladnějších míst na sever. Arches n.p. jsme se tedy více neprohlídli a jeli noční přejezd do lyžařského střediska v Aspenu, který prosazoval Pavlík. Bylo zřejmé, že to bude asi jako Špindlerův mlýn v létě, ale nikdo na mě nedal.

Pokud podnikaté akci s více lidmi, pak občasný noční přejezd je výborný způsob jak dohnat čas. Naše noční přejezdy, byly stížené tím, že já a Mafi nemáme řidičák a hodili jsme se nanejvíš jako závozníci. Nutno zmínit ješte jednu skutečnost, která řidičům stěžovala řízení. Mafi seděl v druhé řadě uprostřed a tak si na nočních jízdách, aby mohl lépe spát, protáhnul nohy do mezery mezi sedadlem řidiče a závozníka. Bohužel jsme ho za celou cestu nepřesvědčili, že i moirové ponožky po týdnu nošení silně táhnou. . .

Přijeli jsme tam v 1.30 v noci a bláhově hledali něco na spaní. Nalezli jsme pouze parkoviště u letiště, kde samozřejmě nechyběla cedulka no overnight parking, ale nic jiného nezbylo. Lehli jsme si do křoví, kde se s bídou našlo kousek rovného místa. Byla pořádná zima a měl jsem na sobě snad všechno, co jsem měl, ale byl jsem ale rád, že se nejelo do nějakého hotelu. To jediné mě hřálo. Kupodivu v noci zima zas taková nebyla. Okolo pěti stupňů celsia to je ale na americké prozatímní poměry veliká zima.

Ujeli jsme 486 mil.

Neděle 16. 8. 1998

Ráno nás vzbudily letadla, které startovaly pár set metrů od našeho ležení v křoví. Po báječném budíčku jedeme 3x městem a mí přáleté neví, co zde chtějí hledat, a nikdy nepřemýšlí 2 kroky dopředu. Například že visitor centrum je brzy ráno zavřené a snídat se dá i bez hodinového hledání laviček či jezera v blízkosti. Už mě to tak štve, že se ani nesnažím cokoli komentovat, protože mých rad stejně nikdo neposlechne. Po 16ti km popojíždění konečně snídáme u tenisových kurtů u silnice na lavičkách. Opět se lidi chaoticky domluvili, že změní dohodnutý program a tak jedeme na Glenwood Springs, kousek od Aspenu, cca 30 minut cesty. Tam jsme v pravé poledne. Všichni jdou jezdit za $36 na raftech asi tříhodinovou jízdu nepříliš náročnou vodou. Já vyrážím do kopců.

Rafty byl skvělí nápad, nejdříve chtěla jet jen Katka s Romanou, ale pak jsme si to zaplatili všichni kromě Mafiho. Katka měla trochu strach, ale ten se rozplynul, když do autobusu, který nás odvážel nastoupila 200 kg těžká paní. I ona měla červenou vestu, ale spíš kolem krku než na břiše. Školní autobus nás vyvezl asi 10 km nad město a mi jsme snesli rafty na Colorádo. K naší šestici přidělili dva kluky, dali nám do ruky pádla a pustili. Celý raft ovládala kormidelnice dvěma mohutnými vesli. Půl hodiny to bylo super. Nadherný peřeje. Pak se to uklidnilo a dalších 90 minut, jsme si krátili tím, že jsme pomocí plastikových kbelíků snažili co nejvíce zmáčet ostatní posádky. Ze začátku jsmě měli nevýhodu, protože jsme měli jenom jeden kbelík (ostatní tři), ale pak se mi podařílo vytrhnou jedné paní její kbelík a už se to srovnalo. Po kratkém občerstveníi, jsme dojeli do města. Ukázali nám fotky formátu A3, kde jsme byli zachyceni jak projíždíme největší peřejí. Fotka stála 33$, tak jsme si ji nekoupily.

V nejbližším informačním centru jsem sehnal popis treků na okolní hory. Vybral jsem nejtěžší trail v okolí – výstup na the Red mountain, která má úpatí kousek za řekou Colorádo, a vyrazil. Vrchol byl označen křížem, který byl vidět už zespodu. Pěšky v těchto končinách snad vůbec nikdo nechodí, pouze cyklisté na kolech. Chození není moc populární… Zdolal jsem převýšení 2700 ft cestou kamenitou pro auto, občas zkratkami pěšinou. K nástupu trailu se jde podle návodu, který jsem dostal v půjčovně kol. Popis nebyl moc přesný. K začátku jsem došel intuitivně. Popisy silnic zrovna dvakrát neseděly. U začátku cesty nahoru jsou dvě cesty. Je potřeba jít tou levou, přes níž je závora, okolo veliké cedule s informacemi o trailu, kde se člověk může dočíst, že trail je významný tím, že se na něm vypracoval nějaký Američan k vítězství v olympiádě v jízdě na kole. Nahoře není nic zajímavého, jen pěkný výhled na město. Dalo by se jít ještě výše, ale v kopcích jsou všude soukromé pozemky se zákazem vstupu, tak jsem to otočil zpět. Dole se potkávám s ostatními v restauraci. Ještě chvíli pohráváme na trávníku na kytaru okolním turistům, kteří se na nás alespoň usmáli, když už nic nepřihodili do klobouku. V 18.00 odjíždíme po I70 do Georgetown a tam odbočujeme na 40 na sever do Granby. Ve Fraseru u cesty nalézáme „campground“, jak Američané často nazývají kempy, za $10, ale je tam hluk, neboť kemp je u cesty, a také je dost chladno. Záchody jsou suché a smradlavé a voda teče z hadice. Ale jsme rádi, že to není horší.

Ujeli jsme 186 mil.

Pondělé 17. 8. 1998

Zaspíme, vstáváme v 9.30 v dobré náladě. Jedeme do visitor centra v Rocky mountains kousek za Granby. Ve Fraseru je levnější benzín než v Granby. V Granby nakupujeme v supermarketu. Dále okolo dvou jezer do visitor centra Kawuneeche, potom na sever do parku. Opět je potřeba Golden eagle. Silnice dost stoupá. Cestou se stavujeme v Milner pass – rozvodí mezi oceány, kde jsme v 16.00. Dál silnice stoupá vysoko do hor až k visitor centru ve výšce 11796 ft (3595m) a klikatí se po hřebeni až do výšky 3713 m n.m.. To je autoturistika. Nádherné výhledy na Longs peak, nejvyšší horu Rocky mountains n.p. Okolo silnice leží stáda jelenů. Dále silnice klesá dolů. Jedeme k headquarters pro povolení k přespání v horách. Nabíráme tam zdarma spoustu prospektů, ale permit nás stojí dohromady $15. Spát budeme na trailu na Longs peak asi hodinu cesty od začátku trailu v Goblins forest. Povolení platí na 7 dní, ale je potřeba si objednat konkrétní místa na spaní, alespoň tak je to všude psáno. Jak jsme později zjistili, ne všichni to dodržují. Místa na spaní jsou rozmístěny různě po horách podél trailů. Většina míst byla ale na týden dopředu plná. My jsme naštěstí našli volné místo v Goblins forest. Po dojednání povolení ještě nakupujeme čokolády za drahé peníze, neb v okolí žádný velký obchod není. Energie ale bude nedostatek, tak jsou čokolády potřeba. Večer jsme ušli do Goblins forestu 1.2 míle lesní cestou. Tam stavíme stany a jídlo věšíme na stromy před medvědy.

Ujeli jsme 90 mil.

Úterý 18. 8. 1998

Vstáváme v 3.30 a odcházíme za tmy v 4.40 s malým zdržením oproti plánu. Je potřeba být nahoře před polednem, neboť v těchto krajích jsou odpoledne pravidelné bouřky. Cestou pozorujeme opravdu nádherný východ slunce. V 7.10 jsem u budek před klíčovou dírkou. Kus skály zde tak vypadá a Američané ho oprávněně nazývají „Key hole“. Ostatní jsou na můj vkus hodně pomalu a nehodlají pospíchat, ač je zřejmé, že je to kvůli bouřce potřeba, tak jdu sám a pak s jinými Čechy, které jsem potkal, nahoru s těžším batohem se spacákem a půlkou stanu na zádech. Až sem to byl stoupající chodník a nebýt svižného tempa, byla by to úplně pohodová cesta. Před dírou začíná suť. Za dírou následuje traverz do vhloubení, který je dost exponovaný, alespoň vzhledem k batohu na zádech. Traverzem na hranu skály (9.00) a exponovaným taverzem na další hranu, pak nakloněnou stěnou na vrchol. Ač jsem měl docela dobrou aklimatizaci, hlava mě z výšky docela bolela. Ale vrcholu jsem dosáhl v hodně dobrém čase.

Od rána mi bylo blbě, ale myslel jsem, že je to z výšky. Teprve v momentě, kdy už skončila kosodřevina a nebylo možno se nikde schovat to na mě příšlo. Ten den šel na Longs Peak snad každej a trochu to tam připomínalo výstup na Rysi a jděte si někam odskočit. Když už to bylo k nevydržení, tak jsem si vyčíhnul jeden balvan a odskočil si. Již v polosedu jsem vyžebral od Romany toaletní papír a trpce vzpomínal na Mexickou specialitu, kterou jsem si dal po raftech. Naštěstí Amerika je země zaslíbená a já o sto metrů výše nalezl konfortní kadibudku. Ostatní si dali pauzu. Když jsem se vratil byl už Mafi v čudu. Ten kdo čte tenhle cestopis, tak si asi myslí, že jsme se nechovali a k Mafimu zrovna nejlíp, ale nenaštvali byjste se na kluka, který když usoudí, že je mu lépe samotnému tak zmizí, ale jakmile začne někdo rozdávat čokoládu tak je první ve frontě a tu svojí tajně žere za autem a schovává v baťohu? No nic, zpět k mému „Big shit“. Doplazil jsem se ke „Key Hole“ a byl jsem na dně, srdce mi bušilo tak, že jsem ho viděl tlouci přes tričko. Musel jsem připustit, že je konec. Katka chtěla zůstat se mnou, ale po Šuriho emocionálním projevu („Tohle mě dokáže nasrat. Jestli můžeš tak polez na horu, já na tebe dám pozor.“) šla dál. Já jsem se vrátil o sto výškových metrů níže, kde byly druhé záchodky. V tomhle jsou Američani nepřekonatelný. Ten záchod neměl střechu a končil dost nízko, takže dospělí sedící člověk mohl trůnit a přitom se kochat nerušeně krajinou. Jak jsem se tak kochal, tak vidím Pavlíka jak se vrací. Měl blbí boty a klouzali mu po šutrech. Dobu čekání na horolezce, jsme trávili krmením sviště.

Nahoře jsem zamával českou vlajkou v 9.45 spolu dalšími asi deseti Čechy, kteří se tam nezávisle na sobě vyskytovali. Dozvěděl jsem se od nich, že v knihovnách se dá zdarma posílat emaily, jen je potřeba si místo u počítače rezervovat. Na vrcholu je veliká placka, kde se v sezóně údajně schází najednou až tisíc lidí. Docela tomu věřím. Byli jsme zde už po sezóně a lidí zde bylo chvílema možná ke stovce. Rozhodně nezávisle 10 Čechů je pěkný příklad. V 11.10 vyrážím dolů. Čekal jsem na ostatní, ale nedorazili. V 13.00 jsem u klíčové díry a cestou jsem potkal Martina, Romču a Katku a Šuriho, kteří šli teprve nahoru. Na rovině pod klíčovou dírou potkávám Danteho a Pavlíka, kteří se opalují na sluníčku. Avšak záhy se zatahuje a je slyšet blížící se bouřku, kterou je zde neradno potkat. Při prvním náznaku deště ve 14.00 sbíhám kopec dolů společně s Pavlem a bouřka nás stíhá jen okrajem.

V 15.00 jsme dole na hranici lesa, kde už před bouřkou nemusíme utíkat, tak si dáváme pauzu. Bouřka přešla, ale nahoře to vypadalo stále špatně. Rozhodneme se čekat dole u auta. Sejdeme k němu zbývající asi 2.5 míle a cestou sbíráme houby. V 17.00 jsme u auta, ale nemáme od něj klíče, tak čekáme na zbytek, který dorazil až za dvě hodiny. Během té doby byla další bouřka s hustým deštěm. Ještě že u auta byla ranger – station, kde jsem si skoro celou dobu povídal s místním rangerem o horách a lezení. Když konečně přišel zmoklý zbytek, začalo opět nesmyslné dohadování o tom, kde budeme spát. Několik lidí pořád chtělo spát v motelu, neb jim zmokli věci včetně spacáku, a každý chtěl spát v posteli, což by šlo jedině, když bychom měli více pokojů. Navíc nebylo jasné, jak a kde usušit věci, a tak se do půlnoci jezdilo nesmyslně po okolních městech a hledal se motel. Naštěstí jich ve zdejší krajině moc nebylo a když tak byly se svítící cedulkou „NO VACANCY“, která nevěstila příznivé přivítání, nebo byly hodně drahé. Na můj večerní nápad jet směr park s dinosaury, kde měl být kemp došlo až k půlnoci a to už byli všichni řidiči zdeptaní a ospalí. Další hodinu jsme trávili ježděním po okolních vesnicích (některými už potřetí) a hledali vhodné místo na spaní někde venku. V jednu v noci jsme konečně našli místo někde u řeky a tam postavili stany. Najednou se ukázalo, že mokré jsou celkem jen 2 spacáky a se spaním venku problém nebude.

Dnes jsme ujeli zbytečně 90 mil.

Středa 19. 8. 1998

Ráno jsme se vzbudili až v 10.30. Spali jsme v moc krásném prostředí. To musím opravdu pochválit navigátora. Před kostelem na parkovišti bychom se tak hezky neprobudili a nemohli tak dlouho spát, ale mohli jsme jít spát o pár hodin dříve a ušetřit nejen na benzínu. Spali jsme u skal vedle průzračné řeky v Roosevelt national forest u cesty z Lyonu č. 7 do forestu. Dopoledne jsme se koupali v řece a sušili věci. Děláme oheň a opékáme co se dá. Po třetí odpoledne vyrážíme do Denveru. Necháváme auto před supermarketem Safeway a vyrážíme do města. Máme strach z pokuty za parkování, proto nám trvalo chvíli rozhodnout se, kde zaparkovat. Uprostřed města je pěkná pěší zóna a na ulici hrají a zpívají různé kapely. Objevili jsme u Mc Donalda hamburgery za 28 centů, tak jsem si dal hned 4 a zdaleka jsem nebyl nejžravější. Zdálky z I25 jsme viděli veliký zábavní park města s horskou dráhou. Vypadal zajímavě ale nebylo na něj čas. Centrum města tvoří jak už bývá ve velkých městech USA zvykem „Little Tokio“, neboli řada mrakodrapů postavených hustě vedle sebe s nejrůznějšími barvami a extravagantními tvary. Po průchodu pěší zónou jsme ještě dobře nakoupili nápoje, resp. Různé druhy nápojů značky Coca-Cola za 79 centů za 2 litry. Ve 22.00 jsme započali noční přejezd do Salt Lake city po I25 a I80. Na I80 jsme dlouho nemohli v noci najít funkční benzínovou pumpu. Opět netěsno jsme dojeli až do Rock Springs. Otevřené benzínky v noci byly bez obsluhy na kartu a nedaly se kolikrát přemluvit aby vzaly naši kartu. V Salt Lake jsme v 7 ráno. Za noc jsme projeli celý stát Wyoming, kde se posunoval o hodinu čas zpět.

Ujeli jsme 639 mil.

Čtvrtek 20. 8. 1998

V Salt Lake jedeme hned do kempu. Po I15 na sever do Kayshville, kde čekáme skoro hodinu na otevření recepce kempu Cherry hill, abychom se regulérně přihlásili až na další noc. Kemp je moc pěkný, ale i drahý. Bereme místo na trávníčku pod jabloní. V recepci je bankomat, který bere překvapivě mou kartu Cirrus Maestro. Překvapilo mě, že jsem si mohl vybrat veškeré peníze z mého konta ač to bylo v nesouladu s denním limitem. V kempu je bazén a spousta dalších atrakcí. Ráno si všichni postupně dojednoho kromě mě nakonec lehli na karimatku na trávníčku a chrápali. Okolo druhé necháváme v kempu postavené stany a jedeme k jezeru Salt Lake na koupání. Dost máme problémy s hledáním pláže. Nakonec jsme se doptali a jedeme po dálnici směr Reno asi 10 mil. Pláž je hrozná, ve vodě plave nejrůznější slaný sajrajt a nad ním malé mušky. Na koupání zapomeneme a procházíme jen okolní gift-shopy, které jsou netradičně ve vlakovém vagónu, v lodi,…. Trochu i zapršelo. Zima by tolik nevadila, jako spíše, že jsme nepřišli na rozumné místo , kde bychom se poté umyli od soli. Bez koupání jedeme do centra města.

U visitor centra je parkoviště, kde necháváme auto. V centru mají krásné pohledy a prospekty. Jdeme na protest některých pěšky do centra. Hledali jsme knihovnu s rodokmeny lidí. Našli jsme ji kousek od mormonského kláštera, který vypadal jako veliký panelák. Z 26. Patra budovy je výborný výhled na město… V počítači jsme hledali své předky. Já si však jména nepamatuji, a tak jsem nikoho nenašel. Potřeba bylo zadat údaje o svých předcích ze začátku století. U počítače nás překvapila obsluhující Slovenka v černém hábitu Církve Ježíše Krista posledních dnů – mormonka. Začala se nám hodně věnovat – vyprávěla nám o svém životě v církvi, ukazovala obrázky památek a v kině nám soukromě pustila 2 filmy o Mormonech a knize Mormon. Někteří už se sotva ovládali, aby neprskali smíchy, jak se nás snažila dostat do sekty. Chtěl jsem po ní alespoň knihu Mormon v češtině, ale ač slíbila, že mi ji pošle, zjevně se na to vykašlala, neb mi po dvou měsících stále nic nepřišlo…. Do osmi večer jsme se nezávisle ještě procházeli po městě, kde jsem se připletl na tržiště a koncert nějaké skupiny se spoustou fanoušků. Hlavní ulice Main street je dost rozkopaná, vůbec nic zajímavého. Jeli jsme do kempu. V noci se mi poprvé podařilo dovolat se domů. Za asi 20 sekund hovoru to sežralo skoro 4 doláče, tak jsem moc velikou radost neměl, navíc jsem telefonem nesehnal ty správné lidi.

Ujeli jsme 72 mil.

Pátek 21. 8. 1998

Vstáváme až v 11 po nočním mejdanu a po včerejším nespavém přejezdu. V 13.30 se vyhrabeme a jedeme po I15 směr Yellowstone national park. V 16.30 přijíždíme do Idaho Falls. Cestou navštěvujeme Inf. Centrum v Idaho. V Idaho Falls hledáme supermarket. Jeden nalézáme hned u vodopádů – Safe shop. Přišel nám nezvykle levný. Kupujeme hromadu potravin, např. galon zmrzliny a 14 velkých konzerv fazolí, které způsobily následné spory. Museli jsme se peště projít v dalším velkém obchodě s tričky, aby si někteří spravili náladu. Dále jedeme po H20 k parku. Projíždíme městem Sand Anthony, u něhož jsou pískovcové duny. Míříme k nim. Cestu jsme ale museli dohledávat, neboť orientace podle cedulek je v blízkosti atraktivit v americe obvykle dost bídná, pokud se nejedná o národní parky. Nakonec přecejen autem přijedeme až na půl kilometru k dunám a pozorujeme západ slunce. Po dunách jezdili lidé na tříkolových motorových vozítkách, které nás také zlákaly, ale nikde se tam nepůjčovaly a nikdo nám je půjčit nehodlal. K dunám to bylo ještě kus cesty a my pozorovali západ slunce. K nim jsme se nakonec nedostali. Už za tmy jedeme dál k parku a hledáme kemp. První kemp po cestě po levé straně silnice byl sice trochu dražší, ale zato se snídaní za $20.

Ujeli jsme 304 mil.

Sobota 22. 8. 1998

Snídaně je v 7.30 a sbaleni jsme na ni samozřejmě všichni nešli. Nahlásili jsme včera 5 lidí, ale na snídani jsme šli nevědomky všichni. Šéfovi se to samozřejmě nelíbilo, ale peníze si od nás nevzal s tím, že je to od nás nečestné. Jedeme další míle k parku. U vjezdu do Yellowstonu uplatňujeme opět Golden eagle (jinak vstupné $20) a jezdíme po gejzírech podle plánku a mapy, kterou jsme dostali při vjezdu jako obvykle v národních parcích.. Do parku vjíždíme přes west entrance do Madison. Od prvního pohledu je v parku vidět stopy velikého požáru, který zde řádil a vypálil 80 procent parku roku …. První zastávka je ve Fountain flat drive, jdeme kus cesty tam a zpět a prohlížíme si gejzíry. Nedá se moc chodit mimo cesty, neb se člověk může snadno propadnout do vroucí vody pod místy tenkou krustou.

Další zastávky děláme na okruhu Firehole Lake Drive s the Great fountain geyser, který ale nestříkal. Nejhezčí gejzír byl asi jeden ve tvaru sopky, nesoucí jméno the White dome. Další zastávku jsme udělali u Biscuit basin a Old Faithful, kde byla spousta lidí (asi 1000 diváků čekalo na lavičkách na každou erupci), gift-shopů a strávili jsme zde nějaký čas. Největší gejzír Old Faithful má erupce co 76 minut, při jedné vyletí do vzduchu 3700-8400 galonů vody, výška sloupce 30-55m. Byl pojmenován po expedici z r.1870. Doba erupce se prodlužuje s dalšími zemětřeseními a vandalismem (lidé hází mince do gejzíru a to ho ničí) Dál jedeme k jezeru do Grant village udělat fotky jezera, ale najednou se opět rozhodlo, že pojedeme ještě dnes k ledovcovému parku na sever přes noc. V Yellowstonu ještě cestou navštěvujeme další IS a Mud a Sulfur vulcano – bahnité gejzíry a the Dragon’s mouth – jeskyni v níž vře voda a vycházní z ní oblaka páry za burácení vody způsobené varem. Dále míříme na vodopády The Grand canyon of the Yellowstone, které nás opavdu ohromily. Kaňon je ještě hezčí než samotný Grand kaňon, alespoň zhora. Nejprve vynecháme horní část vodopádů, a pak jedeme smyčkou na dolní část přes vyhlídky. Dále je po cestě veliký vodopád kaňonu, ale zrovna nad ním zapadalo slunce, tak se nedal pořádně vyfotit. Rychle míříme dál na Mamoth hot Springs na upper terrace area, kde se téměř potmě kocháme barevnými kaskádami. Dál jedeme po silnici a přeběhlo nám přes ni stádo bizonů, později jelenů. Cestou jsme viděli i pravého losa a spoustu dalších zvířat. Jeleni a laně zde dorůstají opravdu nezvyklé velikosti. Poté co se navečeříme na rest area za parkem, jedeme přes noc do Glacier n.p., kde jsme před osmou ráno. Jeli jsme po H89 na I90, zkratkou po 287 a opět na I15 na sever do Shelby, po 2 do St. Mary.

Ujeli jsme 644 mil.

Neděle 23. 8. 1998

Ráno jsme posnídali každý jak uměl a navštívili IS, kde jsme vybrali dnešní tůru. Jedeme do parku na Golden eagle po hlavní nad břehem St. Mary Lake a fotíme. Po hlavní dojedeme až k Piegan pass trailhead. Tam místo abychom vyrazili, tak kromě Šuriho se ostatní rozvalili v autě a do oběda ještě 2 hodiny chrápou a my čekáme před autem na silnici. Nakonec se ukázalo, že půjdeme pouze v pěti. Vyrážíme v 12.45. Pěšina vede vzhůru pozvolna. Na 1. rozcestí vlevo a stále mírně vzhůru. Pod masívem Mataplu mountain okolo jezera a pak cesta stoupá do sedla prudkým stoupáním. V sedle jsou úžasné výhledy na obě údolí. Jsme tam v 15.15 a hned scházíme dolů cestou kosodřevinou. Cesta pozvolna klesá podél vodopádů z ledovce až k jezeru St. Mary lake k Sun point nature trail, kde nás čeká domluvené auto s Romanou a Martinem (18.00).

Jdeme se koupat do jezera a vodu bereme v kempu. Voda byla dost studená, ale po červencovém tréningu v Rumunsku jsem si v něm zaplavčil. Konečně umytí nasedáme večer do auta, abychom spáchali noční přejezd do Seatlu. Objevem dne byly „huckleberries“ – veliké borůvky, které se od našich liší pouze asi dvou až trojnásobnou velikostí rostlin a plodů. Náš noční přejezd začal po desáté večer. Udělali jsme velikou chybu- nejeli jsme přes park, ale snažili jsme se ho objet v domnění, že to bude rychlejší.Jeli jsme přes East a pak West okraj. Po silnici se dalo jet jen max 40 mil/h. Navíc jsme málem dojeli díky kritickému nedostatku benzínu a dobrali jsme ho při vyschlé nádrži v první vesnici za parkem. Najeli jsme na silnici vedoucí na I1 do Seatlu. Posunujeme si čas o hodinu zpět a získáme ji k dobru. V 11 dopoledne jsme před Seatlem na rest area a snídáme a obědváme v jednom…. Už si na noční přejezdy začínáme dobře zvykat. Jsem dnes nevrlý z toho, že se provolala karta, kterou jsem si koupil za $10, abych zavolal domů Petře a přitom se s ní vůbec nepodařilo mluvit. Telefon domů opravdu není nejlepší způsob kontaktu. Už se těším, až se dostanu k internetu, abych to napravil alespoň emailem. Parkujeme blízko hlavní věže na placeném parkovišti ve 14.00.

Ujeli jsme 740 mil.

Pondělí 24. 8. 1998

Jdu se Šurim do univerzitního městečka. Parkujeme blízko kulaté televizní věže u pumpy Shell za $6/den. Do „university campus“ je to řádný kus. Obcházíme obrovský dálníční most přes záliv Pacifiku. V městečku nacházíme fakultu fyziky univerzity of Washington. Procházíme skrz university campus a hledáme ulici university way, kde je pobočka STA airlines, kde za těžkých $25 přebookujeme letenky z 5. Na 16. září. Procházíme obchůdky ve studentské čtvrti, zejména skriptárnu s knihami.na stejné ulici v IS se dozvídáme, že kousek odsud je možno se dostat k internetu. Nacházíme internet kavárnu, ale za $6 za hodinu si nechám zajít chuť, avšak v obchodě s počítači mají telnet spojení za 15 centů za minutu, což s radostí využiju, ač konečná cena za hodinu vyjde téměř nastejno. V 18.30 odjíždíme směr Portland dále po dálnici na jih za kamarádem matfyzákem Šuriho. Kousek za Portlandem ho nacházíme po menším bloudění ve vesnici Wilsonville a spíme u něj. Jmenuje se Martin a bydlí u Američanů, pro něž programuje.

Ujeli jsme 150 mil.

Úterý 25. 8. 1998

Spíme do 11.00 v bytě Američanů. Mají moc pěkný byt zdobený nedopočitatelným počtem předmětů tvarů koček či obrázků koček, taky sedmi živých koček se srdíčkama na krku. Seznámili jsme se s celou jejich rodinou. Z toho, co jsme pochopili, jsme začali Garyho, Američana, jemuž patří celý dům, obdivovat, jak má všechno báječně zařízené. Starají se o něj 2 ženy v jeho bytě. Carol, přítelkyně, a Virginie, jeho manželka, obě v jednom bytě. Gary je velký kutil a má v garáži velikou dílnu se spoustou strojů. Pracuje už pár let na výrobě robota na vysávání. Výsledek je teda ještě asi hodně daleko. Martin mu programuje software. Zatímco si Gary jen celé dny kutí a baví se sousedy, ženy mu vydělávají peníze. Vozí korálky z České republiky a prodávají je za mnohonásobně vyšší cenu jako indiánské. Jejich byt je jedna veliká hobití nora s pro nás velkým nepořádkem. Nad Garyho životem jsme se bavili značnou část večera.

Odpoledne jsme vyrazili do Portlandu pod vedením Martina v osmi v autě. Zamířili jsme do velikého bookstoru Powell’s, který měl vlastní parkoviště v prvním patře budovy, kam jsme po strmé spirále dojeli. Nabídka knih byla opravdu široká. Zaujal mě zejména stopařův průvodce po galaxii s moc pěknými obrázky ve formátu A4. Dále jsme zamířili zpět do Wilsonwille do velikého supermarketu s elektronikou Frie’s, kde jsme strávili další půldruhé hodiny. Pěkných a vzhledem k našim cenám levných věcí zde měli nepřeberně. Přátelé zde kupovali diskmany za $25, já jsem pořídil HD WD 2.8 GB za $99. Na státě Oregon, kde jsme se právě nacházeli je sympatické, že se neplatí žádné taxy u pokladen. Večer v 8 jsme spěchali na večeři, na níž nás Gary pozval.

U plného stolu jsme vydrželi do půlnoci a bavili se při snaze o zpívání, které dopadlo velkou fraškou, jak jsme později uznali. Gary mě uklidnil, že s převážením elektroniky přes hranice nebývají problémy. Na večerní hostině jsme dostali jejich obllíbenou vařenou kukuřici s máslem a solí, poté následovaly chody na způsob hot-dogu se salátem a něco na způsob hamburgeru či sendwitche. O půlnoci jsme šli spát, jen já jsem ještě nějakou dobu otravoval Garyho a Martina, abych se dostal k internetu a případně vyzkoušel HD.

Abych byl taky trochu sebekritický, tak tu frašku jsem zařídil já. Mafi samozřejmě nezahral nic kloudnýho a já v závanu sebedůvěry jsem popadl kytaru a začal zpívat Dylena. Gary musel odejít, aby se nesmál před náma. Když se pak vrátil tak jsem se mu pokusil svojí angličtinou vysvětlit, že to mě ukecal Mafi abych vzal kytaru, že já tak blbej nejsem a vyšlo stoho něco jako:

„Mafi pořad speak and speak, that take kytaru“

Všichni se začali smát a já jsem byl v té chvíly hrozně uraženej. Tato historka vyzní určitě lépe od někoho jiného.

Ujeli jsme 91 mil.

Středa 26. 8. 1998

Vstáváme opět pozdě, není divu, když se spí v bytě na zemi docela příjemně. Venku je horko a slunce a v bytě klimatizace. Než se stačíme vykolébat pryč, ještě 2x jedeme do Frie’s a na potraviny. Teprve před čtvrtou vyrážíme po silnici směr na 1H2 k pobřeží Pacifiku. Přejedeme přes I5, a pak nějakými dalšími silnicemi na H18, která vede až k pobřeží. Po pobřeží jedeme po scenic drive na jih. Silnice se vine podél pobřeží několik tisíc km. Chceme si užít alespoň kousek z výhledů, jež se na ní skýtají. Jede se ale pomalu kvůli velkému provozu. Samá vesnice, semafory, cyklisté, naše rychlost nepřesahuje v průměru 40mph. Benzín je na pobřeží překvapivě dražší. Až v Newportu bereme za $1.14 za galon. Podél silnice jsou k vidění často obchody s čerstvým ovocem, tak se v jednom stavujeme. Ceny jsou stejné či levnější než u nás, zvláště hroznové víno a broskve. U Waldportu sledujeme na jednom z četných picnic-areas západ slunce nad oceánem s rackama. Protože po pobřeží se jede značně pomalu, odbočujeme vlevo a jedeme na I5 ve Florence po H126. Ráno bychom byli rádi v San Franciscu, což je kus cesty. Přijíždíme tam v 8 ráno. U dálnice je klasicky dražší benzín a navíc je těžké ho sehat, neboť zde nejsou u dálnic pumpy, jak je tomu zvykem u nás. V San Franciscu je benzín ještě dražší, což nás opravdu zarazilo.

Ujeli jsme 770 mil.

Čtvrtek 27. 8. 1998

San Francisko je celé ve smogu či mlze. Žádný z mnoha velikých mostů není vidět. Nálada v autě nebývá po nočních přejezdech obvykle nejlepší, tak po malém dohadování, kdo bude ve městě řídit, sedá k volantu Martin. Jedeme do Downtown a stavíme na Russion hill na kraji u silnice. S parkováním ve městech byly vždy problémy a parkoviště drahá a zde to platilo dvojnásob ($7-$10/den), ale říkali jsme si, že ač se na našem místě může zdarma parkovat pouze dvě hodiny, tak to snad nikdo aktivně nekontroluje. Jdeme pěšky po kolejích známe Cable-car, tramvaje tažené lanem v zemi. Procházíme známou nejklikatější ulicí ve městě, možná ve státech, po níž obtížně sjíždí i osobní auta. Procházíme okrajem Chinatown a stavíme se v nějakém obchodním domě. Ve městě je v centru veliké množství homelesáků a různých jiných živlů bílých i černých. Často jdeme blízko u sebe, protože si opravdu nepřipadáme moc bezpečně. Rád bych si některé vyfotil, ale strach mni to nedovolí. Také je možno vidět ukázkové prostitutky. Jdeme kus po Market street a okolo právnické fakulty. Zpátky přicházíme téměř za 4 hodiny a naše obavy se potvrdily.

Na autě nás čeká papírek s účtenkou za pokutu za $33 a my musíme hledat ulici, kde to zaplatíme. Nacházíme ji snadno, ale než vystojíme frontu, ztratíme další hodinu. Jedeme k pobřeží k ostrovu Alkatraz, který jsme pozorovali v plné kráse z Russion hill. Na pobřeží je zima, vítr a vidět nic pořádně není. Po delším váhání jedeme do Chinatown na nějaké jídlo. Parkujeme na nějakém kopci u čtvrti na okraji s obavami, aby nás nestihla další pokuta. Najdeme další místo na parkování zdarma na 2 hodiny, ale ty už nehodláme překročit. V Chinatown si dáváme v jednom podniku jídlo u kulatého stolečku. Je moc dobré. Ne že by bylo zase tak levné, jak se píše v průvodcích, ale dá se to snést. Přišlo mě to na $5.75 bez daně, spropitného a příloh. Užili jsme si legraci při komunikaci s Číňany. Neumí anglicky. Když jsme se ptal na to, z čeho mé jídlo je, tak jsem dostal odpověď v tomto stylu : „Tohle vám nechutnat, tohle vám chutnat „.

Vracíme se k autu a jedeme opět k zálivu, neboť se zase nemůžeme dohodnout, co dál. Jedeme po scenic bayway, která vede nejzajímavějšími částmi města. U obchodní třídy na nábřeží se opět rozhodlo zaparkovat na placeném parkovišti za $1 za půlhodinu a chodit po gift-shopech. Snažil jsem se vyfotit některé místní existence, ale když jsem se slušně zeptal, řekli si za to o peníze. Bez ptání fotit jsem si netroufl. V gift-shopech měli opravdu nádherná batikovaná trika, žel ne zrovna nejlevnější, že jsme opravdu museli uznat, že za ty peníze si jich u nás pořídíme skoro deset. Za tmy vyjíždíme směr Yosemity přes Bay-way bridge po I80, I580, I205 a na H120 vedoucí do parku. Cestou si ostatní usmysleli spát v motelu, který jsme potkali kus za Mantecon. Byl jsem od počátku proti, když jsme poslední 2 noci spali na p