Letos jsem nemusela při rozhodnutí o výběru destinace naší obligátní únorové dovolené v tropech řešit žádné speciální fobie jako na loňské seychelské, tedy kromě té létací. Tentokrát jsme hodlali zvládnout dokonce dva státy, opět „na klíč“, od naší oblíbené agentky Jindřišky. První volba padla na Srí Lanku – lákala nás mystická historie Cejlonu a předtím jsme chtěli zrelaxovat po náročném pracovním roce a hlavně poznat podmořský život na blízkých Maledivách. Znám jednu dámu zralejšího věku, která tam dokázala 6 neděl pouze šnorchlovat a popíjet kokteily u baru v jednom jediném rezortu, a dokonce se odmítla přesunout na další. Pochopila jsem j až na místě, jehož kouzlu, kterému jsme podlehli i my, podstatně akčnější turisté tak, že bychom na oněch pár metrů čtverečních pevniny vydrželi i déle. 10 dnů jsme prožili velmi aktivně a permanentně pořád něco objevovali a obdivovali. Letěli jsme se společností Emmirates, která od loňského roku létá i do Prahy. Přes skvělou pověst společnosti, služby překrásných letušek a technických vychytávek (vlastní LCD s několika programy), jsem prováděla už při první lehké turbulenci své obvyklé rituální scénky. Přítel mě okřikoval a já se snažila zahnat strach poctivým popíjením alkoholických nápojů. Přestup se konal v Dubaji. Delší dovolenou bych v této pouštní zemi, kde volnou přírodu zastupuje pouze moře, jak zjistíte při přistávání, strávit nechtěla. Dubajské letiště je impozantní, spojení nejbohatší země světa na té nejvyšší technické úrovni, kterou si dovedete představit a životního stylu islámu je fascinující.
Maledivy
Prý brzy zmizí ze světa, což bude hrozná škoda, protože ta země je unikát. Země je silné slovo – stát tvoří jen maličké placičky v oceánu, které jsme viděli v plné kráse už při přistání na letišti Male umístěného na jednom z ostrovů. Vedlejší ostrov zcela pokrývá spousta paneláků tvořících stejnojmenné hlavní město, které z výšky příliš lákavě nevypadalo. Turisté jsou „rozlétáváni“ hydroplány do rezortů. Spolu s početnou skupinkou evidentně nastydlých Maďarů jsme se vměstnali do kabinky asi 20místného letadélka a pokračovali v obdivování atolů z výšky. Piloti jsou dva, létají bosí a letadlo nastartují tak, že spojí ruce na jakémsi zařízení nahoře. Asi po půlhodině letu hodili jakési lano směrem k opuštěnému voru na širém moři, přitáhli jej a vysypali na plochu asi 5 x 3 metry šokované turisty.
Primární pocit zděšení vystřídalo překvapení – říkali jsme si, že asi vědí, co dělají. Po pár minutách u našeho voru zakotvila lodička a naložila nás i s kufry – tedy kromě toho mého, za který jsem navíc musela před naložením u hydroplánové letecké společnosti doplatit nemalou částku. Na recepci se po dotazu po kufru tvářili zcela bezstarostně – prý možná dorazí… Zbytek dne jsem bědovala – představa, že tři týdny dovolené strávím ve dvou variantách oblečení, bez očních čoček na míru, své milované růžové šnorchlovací soupravy a ještě milovanější – rovněž růžové – kosmetiky, byla katastrofická – hotelový butik zrovna velký výběr neskýtal. Kufr přinesli pokojští mladíci až večer – cestoval lodí – hrdě jsem se převlékla do gala, vč. sandálků na jehlách, abych při prvním vykročení zaklela jak starý námořník – všechny cestičky v rezortu pokrývala vrstva měkkého plážového písku – připadala jsem si jako idiot a nazula až do odletu gumové plážové žabky, kterými jsem musela doplňovat nejen plavky, ale i pečlivě sestavené večerní outfity.
Ubytování
Na jednom z největších atolů Kuramanthi. Jindřiška objednala tři různé typy ubytování. Původně finančně úsporné řešení umožnilo nám užít si tři různé stravovací zařízení a bary a také velkolepé bazény přecházející do moře. Rezort totiž vznikl sjednocením tří menších. Náš první plážový domek s palmovou střechou nás překvapil sprchou umístěnou na maličkém dvorečku – taky proč ne, když teplota nikdy v noci neklesá pod 25 stupňů. Třetí den po snídani jsme vyrazili na čtyři noci do jedné z water vil postavených v řadě na kůlech v moři, evidentně pro úsporu místa, přesto jako unikát patřičně finančně zhodnocených. Zavazadla vám při přesunou vždy spolehlivě ve vaší nepřítomnosti do vašeho nového dočasného domova. Přítel, zvyklý pouze na bacily svých spolupracovníků, chytil maďarského vira v hydroplánu a pobyt ve water vile proležel – já prošnorchlovala a proležela ve whirpoolce, umístěné přímo na prostorné terase. Liboval si, že alespoň z postele vidí díky proskleným stěnám moře. Okénka v naší třetí plážové vile. Byla sice maličká, zato nábytek mě okouzlil – ušlechtilé dřevo a ratan, to miluju – užívala jsem si tento styl i ve všech hotelových restauracích a barech.
Personál
hraje obvykle přesilovku s klientky nejen na výletech (4členná posádka lodi + tři různými jazyky vládnoucí průvodkyně na pár turistů), na zpáteční cestě v hydroplánu, ale i na pokojích (uklízí současně dva pokojští) a samozřejmě v restauracích a barech, kde tento fakt jen a jen oceníte, neboť tempo obsluhy je na naše poměry trošku vláčné, i když usměvavé, vstřícné a anglicky přijatelně hlaholící.
Večerní procházky nádherné – spousta zeleně a rozkvetlých keřů podél cest. Každá procházka byla jiná a na každé jsme něco zajímavého objevili, ať už fotbalové utkání zaměstnanců rezortu, nejstarší „vousatý“ strom s názvem bannana tree (banány byste tam hledali marně), džungli, botanickou zahradu, skleníky, v nichž v polystyrénu pěstují bylinky a zeleninu pro restauraci, či obří klec s andulkami.
Po cestičkách rezortu (cca 0,5 na 5 km) můžete projíždět i mikrobusy. Příjemnějších malých otevřených elektromobilů projíždělo poskrovnu – zřejmě energie na ostrově je drahá. Stejně jsme raději chodili pěšky a dopravu využívali pouze, když jsme spěchali na výletní loď, nebo byli unaveni z výletu. Hned první večer jsme obdivovali západ slunce na cípu ostrova na každé straně jiné moře: vlnkovitá laguna a klidný oceán. Navštívili jsme jej ještě víckrát, stejně jako jsme si dvakrát dopřáli místní atrakci – krmení rejnoků, které se konalo každý večer v půl sedmé u jednoho z barů…
Přesně v půl sedmé večer se k pláži začali srocovat obrovští rejnoci a poněkud menší žraloci, které jste zde běžně potkávali i na mělčině 2 metry od břehu. Domorodec v neoprenu přinesl hrnec syrového masa a za cvakání fotoaparátů a nadšeného povykování turistů v záři reflektoru strkal jednotlivé kousky masa do chtivých maličkých tlamiček podivně umístěným pod velkou plackou, která se vlnila okolo něj.
Jídlo
Výběr na švédských stolech nebyl sice extrémně široký, ale jídla upravena velmi chutně a vždy se pro mě našla nějaká ta ryba či kreveta. Navíc kopce čerstvé i vařené zeleniny, tu jsem si zvláště užívala. V předvečer svatého Valentýna se rozhodl můj přítel pozvat mě do malé restaurace na molu na mé nejoblíbenější jídlo – langusty. Od té doby se mohu chlubit, že jsem se touto pochoutkou doslova „přežrala“ (tohle se fakt slušně vyjádřit nedá). Postavili před nás dva obří talíře a na každém po 4 slušných exemplářích krásně dočervena ogrilovaných, podávaných se zvláštními omáčkami. Nikdy v životě jsme takhle dlouho nevečeřeli jeden chod – ještě, že jsme k tomu mohli pít vynikající bílé víno. Neseděli jsme sice ve svatebním salonku na konci mola daleko v moři, ale i tak to stálo za to!
- Guest napsal(a) před 12 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.
