0
0

Deník

Je sobota, 21. července 2001, a dávný plán o cestě na Podkarpatskou Rus dostává konkrétní podobu. Od původního nápadu cestu uskutečnit, přes samotné přípravy cesty uplynulo tolik času, že je to je až neskutečně konkrétní podoba. Cestujeme ve dvou, Já a Leoš. Sešli jsme se v Jičíně už v pátek večer a jsme plni očekávání….

Ráno nakupujeme poslední drobnosti. Odpoledne balíme a v půl čtvrtý vyrážíme v plné polní na autobus do Hradce Králové. Zde kupujeme lístek na mezinárodní rychlík Vihorlat, odjíždí z Pardubic v 8:30, to znamená zhruba 2 hodinky času na pardubickym vlakáči. Padnou tři kousky, je to třeba. Všechna lehátka byla už obsazena z Prahy a tak jsme odkázáni na noční jízdu v kupé. Čas si krátíme hrou karet (zapojili sme i ostatní spolucestující v kupé) a popíjením vodky. Usínáme. Na česko-slovenských hranicích dochází k neskutečným průtahům a ztrácíme hodně času. Je nám jasný, že plánovaný spoj z Košic do Michalovců nestíháme. Neděle ráno na Košickym nádraží nám připomíná starý časy, hajzlbáby, veksláci a z tlampačů nějaká dechovka. V 7:55 Košice-Michalovce. Za hodinu a půl jsme v Michalovcích a v 9:50 nám to jede na Užhorod. Stíháme tedy desítku Šariš.

Přejezd hranic SR-UA probíhá hladce, rychle, bez problémů. Autobusák na slovenský celnici vytahuje ze zaparkovanýho auta prázdný kanystry a cpe je do zavazadlového prostoru Karosy. Nazpět budou samozřejmě plný. Razítko do pasu na slovenské straně, kontrola víza a vstupní razítko Ukrajina 22/7/01.

Hranice jsou na kopečku, Užhorod tedy pod námi, skoro nadohled, slabých 10 minut jízdy. Všudypřítomné žigulíky a zápach zplodin z nekvalitního benzínu dávají jasné znamení, jsme na místě činu. V Užhorodu na nádraží se na nás okamžitě sesypala skupinka žebrajících čikáňat žádající korunky na chlib. V rychlosti drmolili otčenáš a poté, co jsem jim na rozdíl od prozíravějšího Leoše uvolnil 15 Sk, se mi začali zavěšovat na nohy. Zatím nevíme, jak na ně. Později se jako velice účinné ukáže zlobně a velice nahlas se na ně obořit. U informací se dozvídáme, že autobus do Volovce jede v půl třetí. Cena asi 12 hřiven. Chceme nádraží co nejdříve opustit a ještě dnes zakempovat na Boržavě. Bereme taxi, cenu srážíme z USD 25,– na 20,– + krabička „Luckies“.

Poměrně solidním žigulíkem se ženeme hlavním tahem směr Mukačevo, Stryj, Kiev. Před Mukačevem odbočujeme vlevo, na sever. Svaljavu míjíme, přímo se jí neprojíždí. Cestu lemují houbaři nabízející své úlovky a řidiči opravující prasklé pneumatiky. Nás stejný defekt neminul. Pro našeho zkušeného řidiče byla oprava záležitostí několika minut. Zhruba po hodině a půl míjíme jakýsi druh policejní kontroly: závora a strážní budka. Zřejmě kontrola vozidel pokračující směrem do centrální Ukrajiny. Pro nás nemá význam, odbočujeme z hlavní silnice a další cestu do Volovce si náš taxikář skrz stáda krav klestí klaksonem.

Je půl druhé a my jsme na místě. Začíná pršet a před obecním úřadem oblékáme pláštěnky. Přišel se družit první domorodec, starší muž. Je trochu napitej, každopádně přátelskej ale moc mu nerozumíme, cigáro odmítá. Leje už docela slušne, na vlakovém nádraží se jedné velmi dobře slovensky mluvící stařenky přeptáváme na cestu na Plaje. Déšť nabývá intenzity a nezbývá než se schovat pod přístřešek jedné garáže. Je to na dlouho, čas využíváme k občerstvení. Po hodině přestává pršet, je kolem třetí a zahajujeme výstup. Všechny vrcholky nad námi jsou zahaleny v mlze, což značně ztěžuje orientaci a omlouvá i naši pozdější neplánovanou zacházku. Okolo šesté jsme po strmém a vyčerpávajícím výstupu dorazili na louku pod prvním vrcholem, o kterém si myslíme, že je Plaje. Stavíme stan a vaříme večeři.

Trochu jsme vyspávali a druhý den se budíme až v půl desátý. V noci pršelo, ráno je jako vymalované a vypadá to na krásný den. Dopřáváme si čaj a snídáme sušenky. Vydáváme se na vrchol a jelikož nejsme daleko od Volovce, potkáváme i pár borůvkářů. Po hodince stoupání les ostře přechází v louku a nám už je celkem jasné, že jsme si trochu zašli. Na stráni pod vrcholkem potkáváme dvě děti pasoucí kozy, přiběhli si pro žvejky. Po chvilce jsme na vrcholu s velkým kovovým pravoslavným křížem. Otevírá se výhled na Plaje i Veliký Vrch, v dálce bača se dvěma psy a stádem ovcí. Krásné pohledy všema směry, obloha jak vymalovaná, čeká nás pohodlná dvouhodinová túra po hřebeni ke stanici na Plajích. Na Plajích právě probíhají nátěrové práce na tamním televizním převaděči, jsou vidět asi tři pracanti. Po domluvě nabíráme vodu z tamní studny a máme i šanci nahlédnout dovnitř. Vypadá to, že zde fungují jako stálá posádka. Vaříme oběd a spokojeně se přejídáme. Chlapíků se ještě přeptáváme na správný směr a už vyrážíme směrem Veliký Vrch (1598 m.n.m říká mapa). Před finálním výstupem potkáváme ukrajinského mladíka, cestuje nalehko s malým batohem, oblečen do starejch maskáčů. Od dalšího pokračování hřebenem Boržavy nás odrazuje a má skutečně proč, protože to vypadá na pořádněj déšť. Trochu se dáváme do řeči a dozvídáme se, že kopule radarů na Stoji vzaly v zimě za své. Radí, ať se jdeme schovat do blíže neurčené chaty a odchází směrem Plaje. Jsme trochu rozpačitý ale nakonec přece jen pokračujeme dál. Když jsme dosáhli vrcholu mlha řádně zhoustla, vidět je sotva na deset metrů. Pokouším se zorientovat podle mapy, ale bezvýsledně. Máme štěstí, zanedlouho se z mlhy vynořila skupinka turistů, ukrajinců, opět velice nalehko: šortky, deštníky, někteří jedinci úplně bez zavazadel. Chlapík v čele skupinky vypadá zkušeně a posílá nás správným směrem na Gembu a Magura Žide, sami putují na Stoj. Pod vrcholem sice mlha zřídla, ale zato se rozpršelo a padaj i pořádný kroupy. Berem pláštěnky a odvážně se pouštíme dál. Po chvíli začne neúnosnej slejvák a nás nenapadne nic, než postavit stan. Trochu jsme v tý rychlosti zazmatkovali a vchod tropika jsme umístili na jinou stranu než byl vchod do vnitřního stanu. Když jsme dobojovali, na podlážce byla souvislá vrstva vody, takže další zdržení. Nakonec se přece vměstnáme do stanu, převlékáme mokré svršky a když déšť nepřestává, večeři vaříme uvnitř. Stanujeme teda přímo na hřebeni, ve výšce něco přes 1500 m. V dálce jsou slyšet hromy, blíží se bouřka a to dost rychle. Za chvíli už ani nepočítám vzdálenost, nestíhám. Země se pod našimi spacáky znatelně zachvěje při každém ohlušujícím zaburácení. Krátíme si čas hrou karet, a jak sme si později prozradili, oba tiše přemýšlíme o letošních případech zabití bleskem v ČR, teď ale zůstáváme taktní. Může být půl devátý a přestává pršet. Mlha se rozplynula a jsme odměněni krásnými výhledy na jednu z vesnic pod námi na severu. Vidíme pramen vody na úbočí Gemby (hádáme), směrem na jih jsou zalesněné masivy s líně se povalujícím parním oparem, protahují se do nedohledna až na obzor. Monstrózní mračna zbarvená pozdním západem slunce.

Půl šesté ráno. Hustá mlha. Původně jsme chtěli začít túru brzy a sejít až do Mežhorje, teď vyčkáváme, co počasí. V půl desátý balíme a vyrážíme do mlhy, pramen co jsme viděli včera navečer dnes nenajdeme, i když musí být někde blízko. Viditelnost opět sotva deset metrů. Nasadili jsme slušné tempo a jdeme celkem pohodlnou hřebenovou túru. Vidět ovšem není vůbec nic. Tak po dvou třech hodinách začínáme sestupovat, objevují se stromy a mlha řídne. Přicházíme ke starému nepoužívanému stavení, zřejmě opuštěná salaš. Z té mlhy se vynořila jako přízrak, pořádně strašidelnej. Za salaší se cesta stáčí doleva, na sever. Myslíme, že jde o sestupovou cestu a dlouho neváháme. Po 30 minutách ostrý sestup končí a přicházíme na mýtinu, dál nic, jen husté lesy. Jdeme nazpět k salaši, jsme zmatený a vyčerpaný, kontrolujeme mapu a zdá se, že jsme šli správně. Něco tu nehraje, jdeme kus nazpět odkud jsme přišli a nadáváme na tu příšernou mlhu. Po chvíli uslyšíme v mlze před námi pískání, lidské. Evidentně někdo někoho hledá a je nám jasné, že určitě ne nás. Přesto toho využívám a začnu hvízdat taky. Přibližujeme se ke zdroji až se z mlhy vynoří dva mladíci, ukrajinci, turisti. Ukazuje se, že hledají zbytek své výpravy. Mají namířeno na Stoj a sami přišli z Lozjanskij přes Prislop. Ztratili se v mlze zrovna jako my. Naštěstí si můžeme vyměnit informace. Dozvídáme se, že jsme místo sestupu přešli zhruba o půl hodiny, šli sme tedy příliš daleko na východ. Jim zase vysvětlujeme, že jdou místo na západ na východ. Máme tedy kus společné cesty, trochu si povídáme. Jsou nadšeni naši mapou, sami mají „předvojenskou“ a díví se, kde jsme tu naši sehnali. Po chvíli dosáhneme místa, kde vystoupili na hřeben, loučíme se, mlha řídne a v dálce je vidět skupinka 4 lidí, které hledali. Začalo svítit slunce a další cesta je jasně zřejmá. Že jde opravdu o sestup po chvíli dokazují skupinky borůvkářů, salaše a pastevci. Leoš už toho má dost a taky to vypadá na déšť, takže padne rozhodnutí sestoupit až zítra. Stavíme stan, vaříme večeři a opravdu se nakonec strhává déšť. Máme trochu problémy s vodou ale dnes večer ještě vydržíme. Zítra máme v plánu vyrazit s rozbřeskem.

6:00, prší a my vyčkáváme. 9:00 stále prší a začínáme balit. Jen něco málo kroků od našeho stanoviště přicházíme ke stanovému táboru, možná tak pět stanů. Na ohništi se ohřívá kotel s čajem a kolem pobíhá několik mladých lidí s deštníky. Skupinka se k nám hlásí a zve nás na horký čaj, jsme více než vděčný. Je to skupina Poláků, co se chystá přejít Boržavu opačným směrem. Bavíme se o cestovních formalitách (nemají vízovou povinnost), o zkušenostech po přechodu Boržavy. Zajímavý je, že nemaj vařič a všechno teplý připravujou na otevřenym ohni. Ptáme se po prameni vody, je prý jen 10 minut odtud. Chtějí nás obdarovat několika plnými PET lahvemi, přijímáme nakonec jednu. Doptáváme se na cestu přes Prislop a loučíme se. Pramen vody jsme bez problémů našli, byla to nejlepší voda, na kterou jsme za náš pobyt narazili. Batohy citelně ztěžkly, ještě chvíli jdeme lučním terénem a pak už se řítíme dolů strmými, rozblácenými lesními pěšinami. Po třech hodinách přicházíme do vesnice ale není to Lozjanskij, ale Toška, jsme vděčný i za to, máme hroznou chuť na pivo a doufáme, že v tomhle zapadákově nějaký seženeme. Absolvujeme klasický slalom mezi kalužemi a kravskými lejny a opravdu jsme po nějaké době našli „magazin“. Místnůstka sotva 2 x 5 metrů, ale mají zde všechno co je potřeba, a jak je na Ukrajině zvykem, i dva stoly pro možnost konzumace nákupu přímo na místě. Kupujeme 2 Lvivský piva (nejluxusnější značka) a k tomu čerstvá rajčata se solí. Venku stále prší, uvnitř hraje z kazety ukrajinskej pop a nám už se nikam nechce. Dáváme další 2 kousky a opět rajčata, jsou fakt výborný. Dáváme se do řeči s místními, co průběžně přicházejí na panáka. Zajímá je především jak dlouho trvá cesta sem z Prahy, jak jsme jeli, co stojí lístek a vízum, atd. Udivuje je, že se do dá stihnout až do Volovce za nějakých 18 hodin. Zdrželi sme se tady dobrý dvě hodinky. Vyptáváme se na nejlepší cestu do Lozjanskij a za slabého deště odcházíme. Proplétáme se stádem krav a do řeči se s námi dává stařena co je žene. Od cesty se nás snaží odradit, říká že nahoře bude mrak, a že netrefíme. Doporučuje jít do sousední vesnice a vzít hromadnou dopravu. To se nám moc nepozdává a bere nás tedy na poradu do stodoly, co je hned u cesty, ukazuje se, že je to pila. Chvíli se tam dohadujeme a nakonec se objevila naše spása – dvě děti, kluk a holčina, kráčej po „silnici“, zřejmě byly prodat borůvky. Babička říká, že jdou do Lozjanskij a ať se k nim přidáme. Přilepili jsme se na ně, jdou šíleným tempem, takže jim sotva stačíme. Děti z nás byly dost překvapený a my z nich zrovna tak, rozloučili sme se dost rychle a za službu, kterou nám prokázali jsme jim nestihli dát žádnou odměnu. Lozjanskij je dlouhá vesnice plná kaluží a hoven, téměř plynule navazuje na Mežhorje. Máme toho už trochu dost a tak využíváme nabídky místního vesničana a do Mežhorje jedeme Gazem. Za pět USD. Dovezl nás přímo na autobusák, kde jsme se taky ubytovali. Žádnej autobus už do Koločavy totiž nejel, nejdříve zítra v 10:45. Pokoj pro dva, trochu špíny, 1 x šlapka hajzl pro  přibližně 7 pokojů, 1 x umyvadlo (studená voda) pro všechny pokoje. Na recepci platíme 10 H za oba. Paní nás zkouší, že nám pasy dá až ráno, což jsme jí vymluvili. Pochopila naše obavy a na naší žádost přidala pár papírů na vysušení bot. Noviny nebyly,  a tak posloužila stará návštěvní kniha nebo co to bylo. Jdeme nakupovat do baru, co se nachází přímo na nádraží. Mají tady všechno, bereme chleba, pivo, minerálku a měníme dolary na hřivny. Na pokoji pak vaříme polívku, přikusujeme čerstvý chléb a navrch dobrý pivo (Lvivské pivovary). Postele jsou úzký a propadlý, ale po těch dnech ve stanu je tohle pořád komfort. Po pokoji sme roztahali mokrý věci a sušíme.

Vstáváme trochu dřív než je potřeba, máme totiž v plánu poslat pár pohledu, možná udělat telefonát domů. Vyrážíme hledat poštu. Po ránu je v Mežhorje celkem rušno. Na hlavní silnici je spousta náklaďáků, něco se staví. Jednoho z dělníků se ptáme na poštu, kousek nás doprovází a ukazuje na budovu. Moc reprezentativně nevypadá, na pozemku se pasou kozy, ostatně jako všude jinde. Je to středisko Ukrajinského Telekomu, moderně zařízeno. Spousta prostoru, kabinka s internetem, ale žádný zákazníci. Ženě za přepážkou tlumočím svou žádost o telefonát to Čech. Prý žádný problém, jen si musím koupit telefonní kartu za 14 H. Chvíli mám problémy s mezinárodním předčíslím ale nakonec se přece ozve kýžené vyzvánění. K mé smůle jsem sice slyšel hlas na druhym konci, ale sám slyšen nebyl. Paní jen krčí rameny, mám zlost ale nedá se nic dělat. Na poštu odkud se dají poslat pohledy nejdeme, je už příliš pozdě a ani na to nemáme náladu. Všimli jsme si dost žebráků na ulicích, lidi jim poměrně hodně přispívali. Procházíme tržištěm na autobusák, u kasy kupujeme lístky (2 x 2,30 H). Spoj měl půl hodiny zpoždění, pak nastává naše první zkušenost s ukrajinskou hromadnou dopravou. Směrem na Koločavu (přes Siněvir) se chystá slušnej hlouček lidí, k našemu nemilému překvapení však přijíždí ten nejmenší a nejstarší autobus co tady snad maj. To znamená, že cestu trávíme ve stoje. Přes zamlžená okna není nic vidět a navíc nám děravou střechou kape na hlavu. Na každé zastávce přistupuje víc lidí než vystupuje, takže po pár stanicích jsme opravdu jak sardinky. Místní to brali s humorem, mladší si nás prohlíželi a mám dojem, že se mírně pousmívali našim zničeným výrazům ve tváři. Po hodině přijíždíme přidušený a vyklepaný do Koločavy. Vystupujeme dřív než musíme a kráčíme tedy proti proudu Terebly směrem ke škole. Snažím se vyfotit dobytek brodící se rozvodněnou řekou, když přichází stařena a natahuje ruku pro žvejku. K jejímu údivu jí dávám pouze jeden kus, mám totiž poslední balení a to chci ušetřit.

Leoš dost ošklivě kulhá a během dneška má proto padnout rozhodnutí o dalším pokračování naší výpravy.

Ubytování si zajednáváme v tělocvičně místní základní školy a pak absolvujeme výstavu o Ivanu Olbrachtovi v téže budově. Pro nás dva a dvě mladá ukrajinská děvčata podává výklad, sice v češtině ale dost znuděně, Natálka.

Pak vyrážíme na obhlídku vesnice. Před sochou pasáka ovcí na rozcestí je několik stánkařů, jinak mrtvo. Máme dost hlad a tak zapadneme do restaurace. Právě zde probíhá generální úklid, usuzujeme, že se pravděpodobně jedná o přípravy na svatbu. Jako jediní hosté si vychutnáváme boršč a následně kapustové karbanátky s bramborovou kaší. Bylo to kolem 4h za jednoho. V nevalně zásobeném obchodě nakupujeme čtyři prošlé Oboloně, které jsme se jali konzumovat v naší dočasné ubytovně, tělocvičně.

Bereme fotopřístroje a vyrážíme na tentokrát důkladnější prohlídku vesnice směrem proti proudu Terebly, naším cílem je dřevěný kostelík, ve kterém má být údajně nějaká stálá expozice. Cestou se k nám razantně přihlásila paní, která tvrdila, že je správkyní. Říká, že jde zrovna domů na oběd a přes naše počáteční protesty nás doslova odtáhla s sebou. Neustále vykládala a zasypávala nás informacemi o Koločavě a její historii. Občerstvení se skládalo z dalšího Boršče a šálku kávy a odehrávalo se za jejího živého monologu. Ona byla učitelka němčiny na zdejší škole a manžel byl ředitel. Po hodině předala slovo manželovi a ten nás zase další hodinu téměř nepustil ke slovu. Zbyl prostor i na pár pomluv na učitelku Natálku. Vypozorovali jsme, že v oblasti cestovního ruchu jsou aktivity této manželské dvojce  jakýmsi protipólem činnosti Natálky. Celé by se to dalo shrnout jako žabomyší válka mezi nimi a Natálkou. Na své adrese už prý ubytovali řadu skupin „západních“ turistů a rádi ubytují i další příznivce Podkarpatské rusi. Zde je adresa: Wasyl Gleba, 90043 Koločava, Ul. Ševčenka, 44 „a“/4, Rayon Mežgorje, Zakarpatska, Ukraina.

Za neustálého přívalu informací přicházíme k pěkně zachovalému kostelu ze 17. století. Expozice uvnitř mi  připadá dost zmatená: zbytky původních exponátů z doby muzea ateismu, dobové předměty z běžného života, boty z pneumatiky, ikony, roucha, … . Samotný interiér i exteriér ale určitě stojí za shlédnutí. Naše průvodkyně neustále povídala a jakoby nic nám cpala tištěné materiály spolku „HKC Koločava“. Když jsme se nakonec opouštěli kostel, všechno to sečetla a prohlídka vyšla na nějakých 7h/osoba. Jen ať turisti platěj.

Už nás z toho trochu bolela hlava ale příliv informací ještě nekončí. Vysvětlila nám, že ke „komplexu muzea“ patří také přilehlé staré domky a vybídla k jejich prohlídce. Hliněné podlahy a doškové střechy domů by sice určitě vypadaly zajímavě ale rušit soukromí stařenek, co je obývaly, se nám opravdu nechtělo. Chvíli nám to dalo ale nakonec se přece loučíme a odcházíme do školy. Cestou nás obklopila skupinka dětí a tak jsme jim věnovali poslední balení zvejkaček. Zbytek dne už probíhal poklidně: buřt na hřišti kolačavské školy, lahváče a noční basketbal v tělocvičně. Paní co hlídala školu byla hodná a přinesla přímotop na vysušení mokrého oblečení.

Výron se Leošovi ještě zhoršil a nezbývá než odcestovat. Ráno vyjíždíme už v šest směrem Chust, tam přestupujeme do Užhorodu. Plánujeme zde ještě přespat a prohlédnout si město. Pokoušíme se najít nějaký přijatelný hotel ve smyslu poměru cena/komfort. Jsme bezúspěšní, v Hotelu Užhorod se nám podařilo stlačit cenu na 15 USD/osoba, což se nám zdálo stále dost. Komfort by tu ale byl: koupelna s teplou vodou, čisto. Hotel Zakarpatí: asi 30 USD/osoba a teplá voda prý jen několikrát týdně. Zničený usedáme na zahrádku hospody naproti kostelu Cyrila a Metoděje a dáváme si naše první točený pivo na Ukrajině. Lahváče jsou lepší. Máme dobrý výhled na lidi korzující ulicí. Otrhaná babka s taškou plnou cigaret prodává kolemjdoucím vždy jen tolik cigaret, kolik si právě řeknou, nebo na kolik maj peníze. Po chvíli si k nám přisedají dva muži, jednomu je tak padesát, druhý může mít dost přes sedmdesát. Stařík je zajímavá osoba, podle vyznamenáních, co nosí, zřejmě veterán. Je celkem nadšen, že potkal Čechy, prý je to lepší, než kdyby potkal jen Slováky…. Ptá se na Havla, mluvíme o Masarykovi, když si nerozumíme, nasadí angličtinu, čeština je prej velmi složitá. Dopili sklenku kořalky, zkonstatovali, že je slabá a odešli.

My dva jsme ještě chvíli přemýšleli nad ubytováním v Užhorodu, obdivovali krásu ukrajinských slečen a nakonec se vydali na nádraží. Jako při příjezdu se na nás zase sesypala horda žebravejch parchantů. Poučen z minula jsem je odehnal svým hlasitým nadáváním. Osvědčilo se, jinak nedaj pokoj. Autobus do Michalovců byl zrovna přistaven a my nasedáme. V autobuse nám ještě jeden ukrajinec nacpal po kartónu cigaret na provezení. Já sem si na něm předem vyžádal jednu krabičku, což bylo po provedení výkonu splněno.  Nazpět byla celní kontrola trochu přísnější, vyhnali nás z autobusu, jinak bez zdržování. V Michalovcích máme před odjezdem rychlíku ještě trochu času a tak rychle sháníme nějakou typickou slovenskou restauraci, kde bychom uspokojili své žaludky. Našli sme však jen několik pizzerií a hospodu U Švejka. Vyhrál to teda Švejk.

Ve vlaku chceme na cestu pohodlí a jelikož už nejsou lehátka, bereme lůžko. Leoš zde v umyvadle provádí po týdnu hygienu. Konzumujeme už české pivo a za příjemného zvuku vlaku usínáme. Probouzíme se až v Pardubicích.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .