Učenci z Chladných hor 2013

Ocitl jsem se v samém srdci chudého a bídného Liang­ ­šanu. Český překlad „Chladné hory“ trefně vystihuje tuto nehostinnou, zapomenutou krajinu obývanou etnikem Nuo­ ­suů. Jejich tradice a vědění tu po staletí udržovali pi­mové: vzdělanci ve funkci léčitelů, astrologů i rádců v těžkých životních situacích. Budou mít své pokračovatele, nebo jejich znalosti a tajemné texty upadnou v zapomnění?

Nuo-suové (Nuosu) spadají do etnicky nadřazené kategorie Iů (Yi), jejíž příslušníci obývají celý čínský jihozápad. Mezi jednotlivými etnickými podskupinami jsou velké historické, kulturní i jazykové rozdíly. Nuo-suové, obývající jižní část provincie S‘-čchuan (Sichuan), však odedávna střežili nejsvědomitěji ze všech své kulturní dědictví.

Tito lidé mi již dříve učarovali svou divokostí a tvrdohlavostí. Celý kraj byl v minulých staletích zapovězen většinovému etniku Chanů. Nuo-suové byli otrokáři, kteří unášeli své oběti do hloubi hor. „Pěstují tam opium. Lesy jsou plné tygrů a tamní hadi jsou tlustí jako lidské stehno,“ vykládala mi chanská prodavačka knih a časopisů v okresním městě Mej-ku (Meigu), jádrové oblasti nuosuské kultury. Svou rétoriku doprovázela rozmáchlými gesty a živou mimikou, ve které se zračilo nelíčené zděšení.

Nedotčený kraj

Liang-šan (Liangshan) je kraj bez turistických atrakcí. Není tu nic, co by přitahovalo davy s fotoaparáty. Hory jsou nedotčené, příroda si dělá, co se jí zamane. Husté lesy se tu a tam rozestoupí a objeví se mýtina s ohlazenými balvany, na nichž se zachovaly skalní malby – některé až z třetího tisíciletí před naším letopočtem, jiné z 10. století, ze zapomenuté éry nečínské dynastie Nan-čao (Nanzhao) a následujícího království Ta-li (Dali). Na lidi zvenčí – etnické Chany (Hany) – tady nejsou zvyklí, o bílých lidech ze Západu ani nemluvě. „Nezbláznil ses?“ ptal se mě zcela vážně taxikář v hlavním městě zdejší prefektury Sičchangu (Xichang), když jsem mu vyprávěl o svém úmyslu vydat se do hor a na vlastní oči spatřit rituály nuosuských kněží-šamanů, kteří si v nuosuštině říkají pi-mo (bimo).

S pi-my jsem se poprvé setkal v ulicích okresních měst Chladných hor. Měli na sobě sako, v kapse mobil, na hlavě podivný klobouk a na zemi svazek textů s logografickým písmem. Klienti za nimi chodili s rozličnými prosbami. Vedle pi-mů většinou seděli šamani su-ni (suni). Na rozdíl od pi-mů byly šamany většinou ženy, které často upadaly do transu a podivných stavů vytržení, během nichž dozajista komunikovaly s druhým břehem. Pi-mo spíše klienta vyslechl, pokýval hlavou a na chvíli se ponořil do svých textů a astrologických příruček, ve kterých hledal řešení nešťastníkova problému.

Dostal jsem se až do vesnice E-čchü-ku (Equgu). Kousek přede mnou žena v omšelém oblečení pečlivě rozhazovala na asfalt sečuánský pepř – jednu z mála plodin, které zdejší klima vyhovuje. Pepř je třeba vysušit, sesbírat a pak prodat na trhu. Z chraptících reproduktorů zněla čínská hymna, chvílemi přerušovaná sborovými výkřiky dětských hlasů, žáků místní základní školy. U její brány jsem se srazil s učitelem Pajem. Překvapilo ho, že umím čínsky. Mých pět slov v nuosuštině jej šokovalo. „No jistě, jeden z mých starších bratrů je pi-mo,“ odpověděl mi na otázku, zda nějakého horského učence nezná. Okres Mej-ku je totiž proslulý nejvyšší koncentrací praktikujících pi-mů. „Moje rodná vesnice je na úbočí tamhleté hory, odpoledne tě tam vezmu.“

Ve světě mytických stvoření

Po strmém stoupání jsme v neskutečném parnu dorazili k domku s cedrovou střechou. Krovy zdobily různé totemové symboly – nejvýraznější byla býčí hlava. Do obydlí se šlo temným vchodem. V paprscích odpoledního slunce jsem zahlédl useknutou hlavu kozy, vedle ní ležela čerstvě oddělená kopýtka.

Usadili nás k tradičnímu ohništi uprostřed místnosti. Druhý z našich průvodců si mezitím vzadu v místnosti nasadil na hlavu klobouk zvaný kcha-la (kuhle) a neustále dokola cosi nesrozumitelně mumlal. Pimo se mezitím ustrojil do tradičního oděvu a z truhlice vyndal vlhké a značně potrhané svitky pergamenů popsaných zmiňovaným klasickým písmem. Bezmála dvouhodinová přednáška mohla začít. Učitel Paj se zhostil role překladatele z liangšanské nuosuštiny do sečuánské čínštiny.

Na pergamenu byly nejprve kresby Č’ke A-lua (Zhyge Alu), mýtického hrdiny Nuo-suů, vyobrazeného s několika nebeskými tělesy, pak se svými dvěma manželkami a nakonec se zvířaty – pomocníky. Následoval sáhodlouhý bestiář místních démonů a duchů, včetně popisu jejich škodlivého vlivu a podrobných návodů, jak se jich zbavit. Otvíral se mi netušený svět plný postav a mytických stvoření. Pi-mo výklad prokládal naléváním domácího alkoholu do zdejších typických lakovaných kalíšků, vyrobených ze dřeva, s černým, červeným a žlutým dekorem. Nožku kalíšku tvořil pařátek kura domácího.

„Téhle věci říkáme wu-tchu (vytu),“ řekl pi-mo a pozvedl nad hlavu předmět, který připomínal toulec. Uvnitř byly kousky bambusu, zvané „luo-wu (lovy)“. Obojí slouží pi-movi jako obřadní pomůcka při odesílání duší do předem určeného „města duchů“.

„Vějíř čchi-kche (qike),“ pokračoval, „je vyřezán z jednoho kusu třešňového dřeva.“ Byla na něm zpodobněna roztodivná zvířata – žába, orel, tygr či vlk. Žába je symbol vody, tygr a vlk symbolizují zemi a orel logicky patří k nebi. Všechna vyobrazená zvířata pomáhají pi-movi překonávat rozličné překážky při jeho „astrálních“ výletech. Rituální vějíř se používá i k přivolání duší zemřelých příbuzných. Je nedílnou součástí rituálu zvaného „ni-mu cchuo-pi (nimu cobi)“, který se praktikuje několik let po pohřbu. Jde o velmi promyšlený a složitý obřad, během něhož je třeba provést stovky rituálních úkonů a obětovat mnoho různých zvířat.

Následovalo předvádění několika dalších částí oblečení a rituálních předmětů, až pomalu nadešel čas k odchodu. Mezitím se snesl soumrak. Nuo-suové v noci málokdy vycházejí ven, temnota je totiž rejdištěm temných sil. Vnutil jsem chvatně pi-movi několik bankovek, které okamžitě předal svým dětem, které se právě vracely z údolí. Prý aby zaplatily školné. Učitel Paj ještě trval na tom, že mě musí představit své matce. Nikdy neopustila vesnici, nikdy nepotkala cizince. Stáli vedle sebe a bylo jasné, že už se tu potkaly dva úplně odlišné světy. Člověk si teprve uvědomil šedesátiletý vývojový skok, který Nuo-suové museli proti své vůli udělat – od kastovní otrokářské společnosti až do útrob socialismu s čínskými rysy.

Bez šamanů není kmene

Sestupujeme z mytických výšin zpět do každodenní reality. Jdu po lesní stezce, z hor do počínštělého údolí. Břinkot okovů poutajících kotníky někdejších otroků nahradil cinkot a šustění peněz. Mladí už nechtějí být pi-mem. Chtějí chytré telefony, diskotéky a auta. Je to pochopitelné, civilizační tlak se nedá zastavit. Pro nepoučitelné romantiky je to však zároveň smutné. Tím spíš, že cesta mladých za jejich sny vede přes tovární haly, kde je budoucnost naprosté většiny z nich promrhána v těžkých pracovních podmínkách kombinovaných s mizernou mzdou.

„Už není pi-mo, nejsou Nuo-suové,“ shrnul stručně a jasně pravou skutečnost ctihodný Ka-cha Š‘-ce, vedoucí maličkého výzkumného střediska pimoské kultury v hlavním sídle okresu Mej-ku. Má bezpochyby pravdu. Co na to příslušné autority? Lze se ještě dočkat, že se unikátní charakteristiky menšinových národností přestanou redukovat jen na zpěv, tanec a barevný kroj, tedy na bezproblémové a všudypřítomné artikly, které přitahují turisty? A hlavně – uvědomí si místní obyvatelé, že ztrácejí identitu střeženou pokoleními po dlouhá staletí? Hlavně na nich totiž záleží, zda nás bude tlukot vřelého a divokého srdce Chladných hor rozechvívat dál, anebo se vytratí v monotónním rytmu nezadržitelného pokroku.

…a navíc

NEKONEČNÉ VĚDĚNÍ PI-MŮ

„Pi“ znamená „recitovat“ nebo „číst“, slabika „mo“ pak „mistr“ či „velký“. Pi-mo je tedy místní intelektuál – učenec z hor. Nuo-suové k tomu mají příhodné moudro: „Král zná na tisíce věcí, jeho rádce počítá své vědomosti na stovky, ale vědění pi-mů spočítat nelze.“ Pi-mové řídí veškeré obřady uvnitř nuosuské společnosti, fungují rovněž jako léčitelé, astrologové a rádci v nesnadných životních situacích. Role se dědí z otce na syna. Když pi-mo vybere svého následovníka, musí dítě dlouhá léta studovat kanonické texty, které si každý klan střeží jako svůj nejtajnější poklad. Za Kulturní revoluce byly podobné praktiky považovány za šarlatánství, pověry a zpátečnictví, spousta těchto vzácných rukopisů byla zničena. Mnozí pi-mové však své opisy schovali v nedostupných vlhkých jeskyních – zabalené v naolejovaném papíře, případně obložené pálenými střešními taškami. Jejich rituální texty ale obsahují mnohem více než jen modlitby. Jsou plné postav z nuosuské mytologie. Staly se metaforickým, mlhavým vodítkem k původu a historii tohoto etnika. Psány jsou starobylým písmem, které nevykazuje žádnou podobnost s čínskými znaky. Písmo se dříve využívalo pouze k rituálním účelům, nebylo používáno v běžném životě. Drtivá většina obyvatelstva byla negramotná. V 70. letech z něj čínští vládní experti vyčlenili 819 symbolů, které v současné době tvoří jakousi abecedu moderní nuosuštiny. Paradoxním výsledkem usilování je to, že jsou dnes na zdech budov většiny měst Liang-šanu propagandistické slogany psané tímto unikátním písmem, které však jen málokdo dokáže přečíst.

Pi-mo po celá staletí uchovává identitu Nuo-suů. Člen jedné z nejvýznamnějších genealogií pi-mů, prapředek jménem A-su La-c‘ (Asu Lazzi), též jistě kráčel horami s hlavou vzpřímenou a s rituálním kloboukem – poznávacím znamením kněží. Jeho knihovna, ukrytá kdesi v temných hvozdech okresu Mej-ku, vzala zasvé za nechvalně proslulé Kulturní revoluce v 60. letech 20. století. Těch pár svitků, které se z ní zachovaly, jsou nyní k vidění v Pekingském kulturním centru národnostních menšin. Jsou ztraceny ve změti kýčovitých předmětů a prakticky nikdo jim nevěnuje pozornost.

ZAJDĚTE NA OBĚD K IŮM

Město Si­čchang (Xichang) leží na půl cesty mezi Čchengtu (Chengdu) a Kchun­mingem (Kunming). Dojet se tam dá nejlépe vlakem. Autobus nedoporučuji – tedy pokud nechcete spadnout do jedné z hlubokých roklí, což má linka Čcheng­tu–Si­čchang až podezřele často ve zvyku. V Si­čchangu je zajímavá stará ulice a velký trh u řeky, kde je možno mj. spatřit zmiňované intelektuály a šamany. Ze Si­čchangu pak jezdí místní autobusy do okolních okresů, tj. i do Mej­ku.

Ubytování

V Si­čchangu bez problému, ten může nastat až v jednotlivých okresech. Spousta hotelů postrádá licenci ubytovávat cizince. Ale v každém okresním městě se dá najít nejméně jeden „vhodný“ hotel. Doporučuji zajít na policejní stanici a ptát se po pin­kuanu (binguan – čínsky hotel). V okolních horách se dá stanovat. Často se dá přespat i u přátelských místních, ale to se v drtivé většině povede pouze v případě, že ovládáte jeden z místních jazyků.

Strava

Ve většině okresních měst je několik chanských restaurací. V této oblasti je dobré se vyhnout restauracím se sečuánským horkým kotlíkem – podezřele nízká cena dává tušit, že ingredience budou pochybného původu. Restaurace Iů (lidí kmene I) jsou překvapivě vzácné, ale pokud nějakou najdete, dejte si tchuo­tchuo­žou (tuotuo rou) – nasekané kousky vepřového s řádnou vrstvou tlustého, namáčené do ostré omáčky s bylinami. Typickými jsou pro tuto oblast také pečené brambory s chilli a pohanka na všechny způsoby (např. chléb). Pokud vás ve vesnici někdo pozve domů, připravte se na to, že kvůli vám bude připraven „obětovat“ nějaké domácí zvíře. Snažte se, aby to bylo to nejmenší (např. kuře). Iové jsou chudí a toto jejich dekorum je může přivést do nesnází.

Co s sebou

Velmi vhodným doplňkem je gel pro dezinfekci rukou. Dále přibalte trpělivost, otrlost a přátelskou, bezstarostnou povahu.